Čtyři dny na „Stezce Českem“. Z Bumbálky po hřebenech Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat do Starého Hrozenkova (Vyškovce) – 105 km.
Z Bumbálky do Papajského sedla
Jelikož mi na Jižní stezce schází ještě úsek z Bumbálky v Beskydech do Mikulova, hodlám zdolat část tohoto úseku. Mám na to čtyři dny a sám jsem zvědav, kam až dojdu.
V sobotu 27.8.2022 v devět ráno vystupuji z autobusu na Bumbálce a nastupuji na trasu. V Makovském sedle u sochy partyzána potkávám první turisty a pak dlouho nikoho až zase v sedle pod Lemešnou. Za ním stoupám bahnitou cestou směrem k prameni Kysuce. Je dusno jak v prádelně a já jsem zpocený jak dveře od chlíva. Když vidím lavičku, dávám si pauzu. Vypiju pivo, co táhnu v batohu a sním čokoládu.
Opět stoupám a konečně se dostávám na hlavní hřeben, po nímž kráčím dál. I když se po obloze honí mraky, jsou krásné výhledy do okolí. Zejména na masív Beskyd od Lysé hory přes Radhošť a dál na Velký Javorník, kde zrovna probíhá závod B7.
Další pauzu dávám na vrcholu Stratence.
Je čas oběda a proto si v ešusu ohřívám segedýnský guláš. Jsou toho dvě porce a doslova jsem se toho přežral. Nevím co je lepší, jestli to tahat na zádech v batohu, nebo nyní v přecpaném žaludku.
Až k Malému Javorníku vede trasa po Slovenské straně. Turisty potkávám podle toho, jak je dané místo daleko v dosahu auta.
U hotelu Portáš se chytám do pasti. Je tady stánek s pivem. Mé původní předsevzetí bylo, že si dám dvě piva a půjdu dál. Když už si dávám páté výborné pivo, začínám se rozhlížet, kde si postavím tarpa. Z mého plánu ujít dneska třicet kiláků asi nic nebude. Záchrana přichází v okamžiku, kdy mi obsluha oznamuje, že zavírají.
Dopiju pivo a vycházím. Jde se mi překvapivě mnohem lépe, než k hotelu Portáš. Asi jsem potřeboval doplnit palivo.
Kousek za Kohůtkou přicházím k prvnímu přístřešku, který jsem si vyhlédl v mapě. Je tu sice slušný plácek na postavení tarpa, ale jsem nebuzený a jdu dál.
Od rozcestníku Krkostěna až do Papajského sedla následuje krkolomný sestup. V Papajském sedle dosahuji stanovené mety třiceti kiláků. Navíc se rychle stmívá. Dál už nejdu. Téměř za tmy si stavím tarpa a okamžitě jdu spát.
Z Papajského sedla na vrchol Láz
Budím se v šest, dopíšu deník, sbalím spaní a přesunuji se do blízkého přístřešku, kde si připravuji snídani. Jelikož už nemám vodu, jen trochu minerálky, ani si nevařím čaj. Spořádám konzervu vepřovky s chlebem a vycházím. Trasa vede přímo po státní hranici. Okamžitě začínám stoupat do slušného kopce. Během chvilky mám durch propocenou košili.
Pod vrcholem Makyta by podle mapy měla být studánka, ze které bych si rád dobral vodu. Když tam však dojdu, nikde ji nenacházím.
Na vrcholu Makyty se vydýchám a z prudkého svahu sestupuji dolů. Trasa vede moc hezkým lesem přírodní rezervace Makyta.
Pod Šerklavou se začínají objevovat první skály, to je první znamení, že se blížím k Pulčínským skalám. Nacházím tu hezké plácky na zabivakování. Kousek dál potkávám skupinku mladých trempů.
V přístřešku pod Šerklavou dám pauzu, dopiju zbytek minerálky a pokračuji dál.
Procházím Pulčínskými skálami. Sice po zkušenostech z Broumovských, či Tiských stěn jsem od toho čekal více, ale i tak hezké.
Po východu ze skal je hezké tábořiště. Zrovna tu táboří skupinka mlaďochů. Doptávám se jich na vodu. Sdělují mi, že je tady jen užitková. Jeden z mladíků mi podává plnou petku. Jelikož jsem kousek od osady Pulčín, z díky ji odmítám.
Přicházím do blízkého Pulčína. Už se chci zeptat chlapa, co tlačí kolečka, kde je tady hospoda a v tom uvidím logo Radegastu. Je to restaurace Stodola. Okamžitě mířím tam. U restaurace je i tábořiště. Jsou zde stany s podsadami za 250 Kč na noc, tépé pro čtyři za 500 Kč a samotná osoba se zde může ubytovat za 50 Kč, vlastní stan zdarma. Pro trempy a tuláky prostě ideál.
Sedám na venkovní terasu, sundávám ze sebe propocenou košili a doplňuji vypocené tekutiny. Pivo zde mají dobré, dám si i oběd a pauza se protahuje na téměř dvě hodiny. Před odchodem se ještě opláchnu v umyvadle a přeperu košili.
Projdu Pulčínem a pak pokračuji moc hezkou krajinou s lesy a loukami s hezkými výhledy. Cestou nacházím přístřešky, kde by šlo přenocovat. V tom co stojí na kraji Francovy Lhoty, by šlo přespat i vevnitř.
Ve Francově Lhotě hodlám dát další pauzu. Sice tu mají dvě hospody, ale obě jsou zavřené. Jdu tedy do tři kilometry vzdálené Střelné. Tady mají hospodu otevřenou.
Na terase, kde si sedám, zrovna zasedá zdejší honorace. Zejména prostorově výraznější mladá dáma tomu exceluje. Slovník má jak havíř z rubaní, kdy zrovna zdejším chlapům vysvětluje, že o víkendu nepracuje a proto je neostříhá.
Během chvilky, co jsem tu seděl, mi ztuhly nohy a nějakou dobu mi trvá, než je rozchodím.
Projdu kolem fotbalového hřiště, kde se zrovna hraje zápas, pak jdu kousek kolem potoka a opět stoupám. Cesta vede lesem.
U rozcestníku Požár nacházím moc hezké místo na bivak s výhledem do údolí. Ještě je ale málo hodin, proto jdu dál.
Zůstávám u přístřešku na vrcholu Láz. I zde jsou hezké výhledy do okolí. Společnost mi tady dělá stádo krav s pořádným býkem, co se pase v ohradě.
Postavím si tarpa, ohřeji katův šleh a před osmou večer zalézám do spacáku a jdu spát. Do půlnoci mne budí krávy, jak se pořád pasou a od půlnoci zase bolavá bederka. V noci je teplo a dokonce ani nepadla rosa. Klidně jsem mohl spát pod širákem.
Z vrcholu Láz do Žítkové
Vstávám v šest a píšu deník. Na snídani dojím zbytek katova šlehu, co mi zůstal od večeře a odcházím.
Sestoupím k silnici nad Nedašovou Lhotou a začínám stoupat na kopec Kaňůr. Je to pořádný krpál! Leje ze mne jak z vola a funím u toho jak stará lokomotiva. Když se však vydrápu na hřeben, naskýtají se mi nádherné výhledy a trasa vede úžasnou krajinou po loukách mezi lesy. Na louce dokonce nalézám bedly. Nechávám je tady, nemám sebou olej, ani sádlo a nemám si je jak osmažit.
U rozcestníku Brezová kaplnka na Slovenské straně přicházím k velkému přístřešku. Tady přespí i deset lidí. Kousek dál je kaplička s pramenem. Kolem kapličky je ve svahu plno laviček. Zřejmě tady probíhají bohoslužby. Jen mi není jasné, jak si tady během obřadu v tom svahu klekají. To babky u toho musí hodit pořádný kotrmelec.
Pořádně se napiju, sním tatranku, doberu vodu a odcházím. Bohužel tady není signál a já blbec nemám v mobilu stažené Slovenské mapy! Hlavně že mám mapy Kyrgyzstánu. Nikde nevidím červenou značku a tudíž jdu tam, kde tuším, že by mohla vést trasa. Když se dostávám na signál, zjišťuji, že jdu blbě. No vracet se mi nechce, proto upravuji trasu, tak abych se zase napojil na Stezku. Když mi opět vypadne signál, jdu podle kompasu po hřebenu kopce Zelená na západ. Kompas prostě funguje vždy.
Dostávám se na lesní cestu a po ní přicházím do Vlárského průsmyku. Na plotě jednoho domu vidím reklamní poutač na prodejnu smíšeného zboží. Když tam dojdu, zjišťuji, že prodejna nefunguje. Z piva nic nebude. Jdu dál, v domnění, že narazím na jinou a nic.
Přicházím k mostu přes řeku Vlára. Když vidím čistou vodu, jdu se do řeky umýt a přeprat propocenou košili.
Za mostem je přístřešek. Tady dávám pauzu na oběd. Hovězí konzervu s chlebem a vodou.
V mapě hledám, kde je nejbližší hospoda. Je až v obci Žítková, což je 19 km odtud s 900 metry stoupání. Na to, že už mám v nohách přes 20 kiláků slušné. Ze studia na vysoké škole se mi vybavily zásady pedagogiky – motivace a stanovení cílů. Motivován dát si pivo směřuji do stanoveného cíle do hospody v Žítkové. Jen mám obavy, aby tam při pondělku nebylo zavřeno.
Samozřejmě cesta vede do kopce. Šlapu co mi síly stačí, abych do cíle došel v 19 hodin, jak jsem odhadl, že bych tam mohl dojít. Zaujat usilovnou chůzí přehlížím odbočku. Svůj omyl zjišťuji až po nějaké době. V mapě značená trasa vede výše ve svahu. Vracet se mi nechce a jdu zkratkou. Takový mordor jsem už dlouho nezažil. Prodírám se houštinami v téměř kolmém svahu. Když se dostávám zpět na trasu, dávám si náležitý pozor, ať zase nesejdu z trasy.
Cestou procházím kolem několika přístřešků, ale voda je jen u rozcestníku Na koncích a to se k prameni ještě musí kousek zajít stranou. Pramen byl mojí záchranou, neboť jsem již byl na suchu.
Od pramene mi to zbývá do Žítkové ještě osm kiláků. Sice bych mohl jít kratší trasou po žluté, ale má větší stoupání a to se mi dneska už fakt nechce.
Cestou jdu kolem malého přístřešku, pod kterým je pramen řeky Olšavy. Chlapík co tady je, mi říká, že voda z pramene je dobrá. Já ale pokračuji dál. U posledních čtyř kilometrů počítám už každý metr.
Konečně před sebou vidím ceduli Žítková! Přicházím k vytoužené hospodě a ta je dneska a zítra zavřená. Mé obavy se bohužel vyplnily. Nevzdávám se a jdu dál. Vidím fotbalové hřiště a za ním chumel lidi. Vypadá to dobře. Přijdu blíž a je to hotel Kopanice. Restaurace je otevřená, jsem zachráněn. Je 19 hodin, do cíle jsem došel včas.
Když chlapi u vedlejšího stolu říkají, že se má zavírat ve 20 hodin, raději si beru hned dvě piva. Když se kapánek vzpamatuji, objednávám si i řízek.
Jak tak sedím, rozhlížím se kolem a hledám nějaké vhodné místečko, kde bych mohl přespat. Přitom mi padá do oka dětská trampolína. Když zalezu pod ní, nebudu si muset stavět tarpa.
Jak jsem si usmyslil, tak i učinil. U piva vydržím do setmění a pak pod rouškou tmy anektuji prostor pod trampolínou, kde si stelu a přečkávám noc až do rána.
Z Žítkové do Starého Hrozenkova – Vyškovce
Ze svého pelechu z pod trampolíny vylézám hned po rozednění, abych nedělal zbytečný rozruch a přesunuji se na lavičky vedle bufetu u fotbalového hřiště. Tady si připravuji snídani, dopisuji deník a také hledám nejlepší spojení domů.
Dneska vycházím celkem pozdě. Slunko už je vysoko a z hřebenu po nímž jdu jsou krásné výhledy.
Přicházím k muzeu poslední žítkovské bohyně. Je úterý dopoledne a je zavřeno. Sestupuji dolů ke Starému Hrozenkovu po naučné stezce okolo Hrozenkova.
Za hraničním přechodem vcházím do Starého Hrozenkova, odkud mi jede autobus. Mám ještě ale čas, proto jdu až do osady Vyškovec, odkud mi také jede autobus a zde své putování na Stezce Českem přerušuji a vracím se domů.
Mapa celé trasy