Sólo trek podél bývalé železné opony. Putování ze Šumavy do Broumova, krajinou s tichým poselstvím minulosti.
Den první
z Železné Rudy na rozcestí Stateček
Pokračuji v obcházení hranic ČR. Mám totiž v úmyslu postupně obejít, či objet na kole kolem hranic celou Českou republiku. Navazuji na loňský přechod Šumavy, kdy jsme s Bobem rovněž začínali v Železné Rudě a šli na východ do Vyššího Brodu. Nyní chci jít na západ, až do Tachova.
Podobný nápad jako já nikdo neměl, respektive nikdo neměl čas. Jdu proto sám. Každý, komu jsem to řekl, si sice klepal na čelo, ale já tvrdím, že Richard Konkolski sám obeplul na malé jachtě celý svět a já jdu jen po českých luzích a hájích. Jedinou nevýhodu to má v tom, že celou výbavu musím nést sám a trasa nevede moc přes civilizaci a nebudu mít příliš možností si dokupovat zásoby. Proto si nesu jídlo na celý týden. Batoh mi váží 23 kg, což docela jde.
Mnozí ultralajti si určitě klepou na čelo s jakou výbavou a v jakých botech to hodlám jít. Já k tomu mám však důvod. V srpnu se totiž chystám na trek do Fanských hor v Tadžikistánu a potřebuji si pořádně rozchodit nové pohorky a také si zvyknout na zátěž, kterou ponesu (zásoby jídla na dva týdny). Proto se sebou tahám všelijaké konzervy a jiné zbytečnosti.
Ráno 20.5.2021 vstávám ve 4:30 hod. Rychlá snídaně a fičím na vlak do Paskova. Batoh je cítit. Budu mít co dělat ujít denně těch naplánovaných 25 kiláků.
Ve vlaku potkávám sestřenici od manželky, Ivetu. Cesta do Ostravy mi aspoň rychle utekla.

V Ostravě rychlý přestup na rychlík do Prahy. V Olomouci do kupé přichází pár ve středních letech. Paní nese síťovanou tašku. Dívám se a v tašce se něco hýbe. Že by ščur, nebo kocur? Paní toho tvora z tašky vytáhne. Hlavu to má sice jako netopýr, ale je to pes. Hádám, že čivava. Jmenuje se Daisy. Váží 2,2 kila, skoro jako mé pohorky. Ta by nebyla ani na svačinu.
V Praze přestupuji na rychlík do Klatov. V kupé sedím sám. Cestou ani se nenaděju a jsem v Klatovech.

Přesedám na malý motorák. Začíná pršet. Opakuje se stejný scénář jako loni. Jen nesmím opakovat stejnou chybu a to nechat si napršet do pohorek. Z vlhkých bot se mi udělaly puchýře a přes sto kiláků jsem se s nimi trápil.
V Železné Rudě vystupuji ve stanici město. Hledám nějakou zahrádku restaurace, kde vaří. Dojdu do centra a vidím roztažené hospodské deštníky. Mířím tam. Mají otevřeno a vaří. Na jídelním lístku mají svíčkovou. Mám v tom jasno. Když si ji chci objednat, je mi pinklem oznámeno, že už není. Doporučujeme mi plněné knedlíky se zelím. Jdu do toho. A k tomu samozřejmě pivo. Pinkl mi dobře poradil. Knedlíky jsou výborné, pomalu to nemohu ani sníst.

Po 14 hod vyrážím na trek. Projdu městem a napojuji se na trasu.

Mapy.cz mi ukazují zkratku. První odbočku zachytím, druhou už ne. Přece se nebudu vracet. Vezmu to zkratkou! Když se prodírám mezi mokrými a pichlavými větvemi mlázím mladých smrčků, opět se mi potvrzuje stará pravda. Je to dál a o to ještě horší cesta. Já se však nemůžu ztratit. Záhy nalézám značenou trasu a po ní bezpečně pokračuji. Bohužel vede po asfaltce. V těžkých pohorkách to není úplně ideální. Navíc začíná pršet. Sundám batoh, že vytáhnu pončo. Sotva ho vytáhnu, přestává pršet. Jdu dál a situace se opakuje. Už si pončo nasazuji. Prší čím dál víc a vlhnou mi spodky kalhot. Hrozí, že mi voda shora nateče do bot a budu řešit stejný problém jako loni. Už si chci nasadit návleky, ale přestává pršet.
Přicházím k Čertovu jezeru. Rychlá fotka a pokračuji dál. Stoupám do kopce. Několikrát musím zastavit, abych se vydýchal.

Na kopci je vysílač s rozcesníkem Rozvodí. Je tu i slušný přístřešek, kde by šlo přespat, ale já mám dneska v merku jiný.

Nyní z prudkého kopce sestupuji dolů k Černému jezeru. Musím si dotáhnout tkaničky na botách, ať mi nezmodrají palce.
U jezera potkávám pět podobných bláznů jako já. Od neděle jdou od Lipna přechod Šumavy. Oni ale odbočují vpravo na asfaltku, já jdu po turistické.

Stoupání už je méně náročné. Opět začíná pršet. Zase nasazuji pončo a i návleky. Mířím k rozcestníku Stateček. Má tam být přístřešek a tam mám v úmyslu přenocovat.

Asi kilometr před rozcestníkem u malého potůčku opět potkávám skupinu trekařů. I oni na Statečku hodlají přenocovat.
Z potůčku si dobereme vodu a pokračujeme v cestě.
Ke Statečku přicházím jako první. Přístřešek je solidní. Všichni se do něj vejdeme.


Po chvíli přichází i trekaři. Jelikož nemluví dlooouuuuze, zjišťuji odkud jsou. Z Brna. I oni mne spolehlivě zařadili, odkud jsem. Jen se jim nezdálo, kde jsem se tady, tak daleko od Ostravy ocitnul.
Od rozcestníku vede pěšina k vyhlídce. Trekaři se tam jdou podívat. Moc se jim tam líbí, mění plán a přenocují na vyhlídce.
Jdu se za nimi podívat. Jako správní moraváci mne častují rumem a slivovicí. Bohužel se nemám jak revanžovat. Jelikož jsem šel sám, proto jsem si se sebou žádnou kořalku nebral.

Trekaři začínají vařit. Krájejí špek a salám. Do té doby jsem byl ještě zasycen knedlíky, ale když to vidím, jdu si udělat aspoň polívku.
Se západem slunce se udělala slušná kosa. Při psaní deníku jsem docela prochladl. Moc jsem se nezahřál, ani když jsem se šel projít.
Stelu si na podlaze v přístřešku a o půl deváté zalézám do spacáku.
Budím se zimou. Buď mám špatný spacák, nebo je to důsledek prochladnutí. Nořím hlavu do spacáku a dýchám dovnitř. To pomáhá. Ale i tak se ještě několikrát budím. Buď chladem, nebo díky bolavé bederní páteři.
Den druhý
ze Statečku do Starého Spálence
Ráno před šestou vstávám.
Nemám moc vody, proto do vody co si vařím na kávu a čaj přidávám oslazenou Dobrou vodu. Není to špatné, aspoň nemusím sladit. Na jídlo si ohřívám konzervu guláše. Sice na něj nemám moc chuť, ale konzerva je těžká. Je třeba to zlikvidovat.
V 7:15 hod odcházím. Po asfaltce stoupám do mírného kopce. Docela mi to šlape. Za hodinu dělám šest kiláků. Uvažuji, co dali do toho guláše, když mám po něm tolik energie. Při tom se mi vybavuje starý vtip. „Rómský vědec vyvíjí lék proti rakovině, ale pokaždé mu z toho vyjde pervitin.“
Cesta vede hezkým lesem s množstvím potůčků. Aspoň mám kde dobrat vodu. Štve mne ale stále přítomný asfalt. Po devíti kilometrech zastavuji, sundávám pohory a nasazuji trekové sandály. Jak mi ale natekly nohy, tak mne kapánek tlačí. Sundám ponožky a hned je to lepší.


Po dalších třech kilácích přicházím na hranice s Německem. Hranici tu tvoří klikatící se potok Chodská Úhlava. Údolí potoka je i přirozenou hranicí mezi pohořími Šumava a Český Les.



Červená šipka značené turistické trasy po níž kráčím, mi ukazuje, že mám odbočit vpravo na rozbahněnou lesní cestu.
Opět nasazuji pohorky. Přijdu na rozcestník, nevidím nikde značku, dívám se do navigace a zjišťuji, že jsem neměl jít po červené, ale po cestě rovně. Pro ulevení si kleju s užitím hanlivých výrazů pro genitály. Záhy se však uklidňuji, když zjišťuji, že trasa vede kolem hospody.

Vycházím v obci Svatá Kateřina. Skutečně jdu kolem hospody. Na ceduli je nápis „Zu“. Dumám nad tím, co to znamená. Naštěstí vedle je pro jazykové blbce, jako jsem já druhá cedule a na ní je nápis „Zavřeno“. No z piva nic nebude!
Z kopce se dívám dolů a asi 500 metrů vidím benzinku. Tam budou mít pivo! Mířím tam.
Vstupuji do prodejny a hned si kupuji dva lahváče. Současně uprosím prodavačku a nechávám si u ní dobít mobil.
Venku jak bezďák sedám na obrubník chodníku a slampu tam lahváče. Při té boholibé činností sleduji němčoury, jak zde jezdí tankovat. Jednomu z nich vzal vítr účtenku, dlouho za ní běží, než se mu ji podaří chytit. To že ji vůbec chytal má zřejmě dva důvody. Buď nám tu nechtěl dělat binec, nebo a to spíš potřebuje mít ordung v účetnictví.
Pokračuji dál. Přicházím k velké ohradě s kravami. Je tam i jejich pasák. Hned se dává se mnou do řeči a zjišťuje, kam mířím. Když dostane odpověď, říká, že by také šel, ale má tady krávy.

Kolem 13 hodiny přicházím k turistickému přístřešku na kraji louky a dávám pauzu na oběd. Polévku ze sáčku a vepřovku s chlebem.
Ve 14 hodin zdolávám stanovenou metu pro den a to 25 kiláků. V těchto místech je dokonce i další přístřešek s rovným pláckem, kde by šel postavit tarp. Je ale málo hodin, proto pokračuji dál. Vpravo vidím Všeruby, sice nemám přes ně jít, ale tuším, že tam bude hospoda. Scházím tedy s naplánované trasy.

Začíná pršet. Zatím jen lehce, pončo ještě nevytahuji.
Přijdu k všerubskému rybníku a po jeho břehu se dostávám do centra obce.

Nacházím hospodu, je ale zavřená. Vedle je aspoň prodejna potravin. Vejdu dovnitř a vypadá to, že jsem došel do Hanoje, sám vietnamec. Kupuji dva lahváče a jdu si sednout ven na lavičku. Tam už sedí místní dědek a rovněž slampe pivo. Tážu se ho, zda si mohu přisednout. Souhlasí a odhání kočku, která sedí na místě, kde si mám sednout. Okamžitě se dává se mnou do řeči. Přichází další dědek se zuby jak noty na buben. Když si sedne, já si zrovna trekovou hůlkou otevírám druhého lahváče. Kapánek s ní šermuji. Prostozubý dědek má obavy, abych mu nevyrazil nějaký zbývající zub. Chválí se, že jich má už sedm. Přichází třetí dědek. Ten si kromě lahváče nese ještě štamprlu rumu. Místní honorace je komplet.
Já si zouvám boty a na stále silnějším dešti si chladím nohy.
Dopiju, obuji pohorky, nasadím návleky, pončo a odcházím. Když už jsem kus od obchodu, vybavím si, že jsem si chtěl koupit pivo na večer. Zpátky se mi ale už nechce. Naštěstí jdu kolem další prodejny. I tu provozují vietnamci. Kupuji si jednoho plecha. Když zaplatím, tak abych se nemusel složitě odstrojovat, požádám chlapa v montérkách, co stojí za mnou, aby mi pivo strčil do boční kapsy batohu. Ochotně mi vyhovuje.
Cesta nyní vede po silnici. Pořád prší. Když už jdu čtyři kilometry, dívám se do mapy, kde bych se dostal k hranicím, abych nemusel šlapat po asfaltu. Asi by to šlo, ale mám obavy, že to bude strašlivá cesta. Raději jdu po trase, co mi našly mapy.cz.
Přicházím do Maxova. Konečně odbočuji na polní cestu. Je sice fest rozbahněná, ale furt lepší než asfalt. Opět se dostávám na cestu, co vedla podél signálních plotů železné opony.


Po celém dni už toho mám dost a těším se, až budu v cíli. Pro dnešek to je malý přístřešek u rozcestníku Spálenec přímo na hranicích s Německem. I k němu vede rozbahněná cesta. Konečně jsem tam. V nohách mám 35 kiláků, dál se mi fakt nechce.
Přístřešek je malý, spát se v něm nedá. Stavím tedy vedle tarp z ponča. Moc míst na jeho postavení tu ale není. Pro jistotu ho stavím na české straně, aby mne nějaký Helmuth nevypakoval.

Dojím zbytek vepřovky s chlebem, vypiju pivo a chystám se ke spánku. Zjišťuji, že jsem si tarpa postavil přímo na chodníku vedoucí kolem hraničních kamenů. Jiná místa jsou však hodně prochcaná, nebo hrbolatá. No snad si to místo nevybere nějaký ožralý lesák v lakatoši (lesní kolový traktor) za zkratku ve snaze se vyhnout policejní kontrole a v tarpu mne nerozšmelcuje.
Poučen z předchozí noci, před zalezením do spacáku dřepuji, abych se zahřál. Zřejmě to pomohlo a celou noc je mi teplo.
Nejprve mne budí řvoucí srnec. Zřejmě ve spánku vydávám zvuky, které vábí jeho partnerky. Dává mi tím najevo, že jsou jeho a já si mám najít jiné.
O půlnoci mne budí déšť. Pak se začíná ozývat bederka. Nejprve se převaluji ze strany na stranu, ale ve tři ráno hledám brufen.
Den třetí
ze Starého Spálence do Lískové
Vstávám po šesté hodině. Zjišťuji, že jak jsem se v noci převaloval, se mi karimatka vysunula z pod tarpu a zmokla. Ještě, že mám pod sebou plachtu Tyvek a neležím v mokrém.
Na snídani dávám fazole s párkem. Další těžké hovadstvo. Docela hodně fouká. Z batohu si dělám větrolam, aby mi vítr zbytečně neochlazoval ešus.

V 7:45 hodin odcházím. Cesta vede lesem. Po čtyřech kilometrech přicházím k hraničnímu přechodu Folmava. „Mohla by tu být hospoda, kde bych si dal pivo“. Přeji si. Skutečně tady je, jmenuje se Stodola, bohužel je zavřená. Jak tak kolem chodím, zjišťuji, že jsou tady různá zákoutí, kde by se dalo zalézt a přespat. Jen by mne tu nesměli objevit novodobí bačové Aladár s Deziderem, pasoucí zde své ovečky – Etelu s Eržikou. To by zřejmě dali hlavy dohromady a mohli by pojmout myšlenku, že veškeré věci a vybavení, co mám na sobě a při sobě už nepotřebuji a oni by zajisté o někom věděli, kdo to potřebuje víc než já a že si já si zcela nejvíce přeji, nechat si pustit rajský plyn do spacáku, abych se ráno mohl vzbudit jen v trenkách, nebo i bez nich, pokud by našli jejich nového nositele. Nějaký ochránce lidských práv, či jiný dobroser by mohl namítat, že trpím předsudky, ale já tomu říkám zkušenost. Bohužel osobní. Něco podobného jsem s kamarády zažil před deseti lety v Ráčkové dolině na Slovensku. Tehdy jsem přišel jen o foťák. Jiní na tom byli hůř.

Když je hospoda zavřená, jdu na blízkou benzinku a tam si dávám dva lahváče.
Osvěžen pokračuji v pochodu. Přicházím k velké louce obehnanou elektrickým ohradníkem. V dáli vidím stádo krav. Přes pastvinu vede cesta, po níž mám jít. Už tam chci vstoupit, ale na sloupku zaregistruji upozornění, že ve stádu je plemenný byk (krátce to zní více ostravsky). Jako synek z dědiny vím, co to znamená. Velkým obloukem se stádu zleva vyhýbám.


Projdu loukou, vejdu mezi domy a najednou vidím německé nápisy.
Dívám se do navigace a zjišťuji, že jsem překročil hranice do Německa. Rozhlížím se kolem, jestli na mne nevyskočí nějaký Helmuth v zelené uniformě a jako na potencionálnímu nosiči viru mi dá povel: „Halt, Hande hoch!“ Naštěstí nikde nikdo, ale raději se vracím na českou stranu. Procházím kolem domů s pečlivě upravenými zahradami. Na jedné z nich vidím typickou bavoračku, tlustou Hildegardu. Zdaleka mne zdraví: „Guren Tag“. Odpovídám: „Dobrý den“.
Přicházím zpět k hranici. Je zde informační cedule, s níž se dozvídám, že v rámci Shengenu jako čech můžu jít po hranici. Stoupám tedy vzhůru.
Přede mne jde nějaký dědek. Zřejmě je hluchý jak poleno. Přestože funím jak lokomotiva a ťukám hůlkami, vůbec o mne nemá ani ponětí. Když ho pozdravím, lekne se mne.
Chodník vede dál po skále. Konečně pořádný terén. Trasa vede přímo po hranici. Je dobře značená, jednak hraničními kameny a také bílými sloupy s modrým pruhem v jeho horní části. Poklepu na jeden z nich a je z plastu. Němci prozíravě osadili naši společnou hranici s nepříliš atraktivního materiálu pro naše magnety, vědomi toho, že být sloupy z kovu, skončily by jako surovina v hutích.
Na hraničních kamenech z německé strany jsou vytesány dvě písmena. Nahoře D a pod ním B, přičemž písmeno D je zvýrazněno černou barvou. Opět se ukazuje německá prozíravost. V případě, že by se rozdělili na jednotlivé státy, zatřeli by bílou barvou písmeno D a zvýraznili B. Pokud rovnou nebudou hraniční kameny stěhovat dál na východ. Podle současné politiky mi připadá, že prozápadní politikové by nejraději hranici Evropské unie viděli někde u Vladivostoku.

Trasa je dost náročná a vede kolmo do kopce, žádné zatáčky jako u turistických tras, ale přímý výstup na vrchol. Každou chvilku musím zastavit, abych se vydýchal.

Na hřebenu přicházím k turistickému přístřešku. Je to malý uzavřený domeček. Na podlaze by šlo přespat, ale je tak malý, že by mi z něj asi trčely nohy ze dveří. Za sloty je to však víc než dobré.
Kousek výše u rozcestníku Tři znaky je další přístřešek. Místo stolu je obrovský plochý balvan. Skoro jak oltář na lidské oběti. V čase bídy by šlo položit karimatku přímo na kamenný stůl a přenocovat tady.
Mám štěstí, začíná zrovna pršet, můžu se schovat. Z kapsy vytahuji pikao a vcucnu ho do sebe.
Sotva se nasoukám se do ponča, přestává pršet. Po kilometru pončo sundávám. Je mi v něm vedro. Ujdu kousek a začínají padat kroupy. Nejprve malé, ale pak větší. Nemít na hlavě klobouk, bolelo by to.
Pikao bodlo, opět mi to šlape. Dojdu k dalšímu rozcestníku a tady opět začíná zpevněná cesta. Po ní přicházím k lesnímu bufetu. Je zavřený. Vedle je aspoň studánka, kde dobírám vodu.
Z asfaltu mi hoří chodidla. Cítím pod prsty otlaky. Když vidím další přístřešek, zastavuji, zouvám pohorky a dávám je sušit na rozehřátý asfalt společně s ponožkami. Pauzu využívám ke svačině. Myju si nohy a náplastí oblepuji otlaky.
Když tak chodím tam a zpět, při jedné z cest se málo sehnu a praštím se do hrany střechy přístřešku. Po nějaké době zjišťuji, že jsem lehce rozsekl kůži. Moc to ale neteklo, žádná hrůza.
Po pauze nazouvám trekové sandály a z táhlého kopce sestupuji k hraničnímu přechodu Lísková. Měl bych sice jít naokolo přes Nemanice, ale půjdu zkratkou po hranici k dalšímu přístřešku, kde mám v plánu přenocovat. Dneska rekordy lámat nebudu.

Lísková je typicky hraniční přechod v gesci vietnamců. Tretky a prodejny. Zastavuji se v bistru. Chci si dát pivo, když ale vidím, že tu i vaří, objednávám si nudle s vepřovým. Než to připraví, beru pivo a jdu si sednout do výklenku s výlohou lemovanými baleními plechovek nealko nápojů s cenami v eurech. Vedle stolu, kde sedím je el. zásuvka. Připojuji mobil na nabíječku a dopisuji deník. Do toho mi obsluha pouští hudbu. Hrají poslední vietnamské hity, které zcela jistě dominují diskotékám v Hočiminově městě, či v Hue.
Obsluha mi přináší jídlo. Je to vrchovatý talíř a moc dobré. Sice maso asi vepřové nebude, ale ani ten pes, či ježek, z čeho to zřejmě bude, není špatný.
Vedle ke stolu přisedá němec a moc rád by se mnou pokecal. Chápu, že se ptá, kam jdu, kolik kilometrů jsem ušel, kde a jak spím. Moc rád bych s ním také pokecal, ale brání mi v tom jazyková bariéra. Bohužel na jazyky jsem tupý. Alespoň v aplikaci Tlumočník mu překládám základní odpovědi. Také si dává nudle. Přijel tu na motorce. Než odjede, přichází ke mne a pokládá přede mne na stůl další pivo. Loučím se s ním. On sedá na motorku a chystá se odjet. V tom se mi v hlavě vybavila německá fráze a volám na něj: „Gute fahren“.
V bistru jsem se zdržel čtyři piva. Pro cestu zkratkou nazouvám pohory a jdu platit. Za vše chce 180 korun. Slušné. Na večer chci ještě dva plechy. Čumí na mne, co chci a nerozumí mi. No nic, koupím jinde. Hned vedle je další vietnamský obchod s širokým sortimentem. Od cigaret, chlastu, kabelek po piva. Beru dva plechy. U pokladny je mladá vietnamka hovoříce plynule čistě česky. Ještě ji požádám, aby mi piva strčila do bočních kapes batohu a můžu jít.
Dojdu k ceduli konce obce a vidím hraniční kámen.
Odbočuji vpravo a po slabě znatelném chodníku jdu podél hranice.
Záhy dojdu k asi dva metry široké, ale poměrně hluboké strouze zaplněné vodou. Někdo jiný by to možná přeskočil. Já rozhodně nejsem Jura Jánošík a v gymnastice jsem rovněž nikdy nevynikal. Pokud bych se přece o to pokusil, z největší pravděpodobností by to skončilo nedobrovolnou koupelí. Uvažuji se zout a přebrodit. To se mi ale zrovna moc nechce. Dívám se kolem a vlevo na německé straně je můstek. Jsem zachráněn!

Pokračuji dál po pěšině vedoucí zřejmě lužním lesem, neboť čachtám v bahně.
Přicházím k řece. Naštěstí jsou tu kameny a klacky, po nichž se dostávám na druhou stranu.

Jdou kousek dál a přicházím k lesní cestě. Za ní vcházím na pěšinu mezi smrčky. Dívám se vpravo a vidím nějakou dřevěnou stavbu. Jdu k ní blíž a zjišťuji, že je to krásný altán s dřevěnou podlahou. Mám v tom jasno, dál nejdu, přenocuji tady.

Než jsem odjížděl, přečetl jsem si příručku na přežití „Člověk v drsné přírodě“ od polárníka Jaroslava Pavlíčka. V níž je mimo mnohých rad, také uvedeno, že se na výpravách nemá mýt. Že na těle se vytvoří ochranná vrstva, která chrání před mrazem. Asi to má něco do sebe. První noc mi byla pořádná kosa, druhou noc mi bylo fajn. Jestli to takhle půjde dál, na konci treku, nebudu muset ani vytahovat spacák.
No třetí den bez mytí už začínám sám sebe cítit. Mrzí mne, že Jaroslava Pavlíčka zklamu, ale hodlám se umýt. Hledám tedy vhodné místo, kde bych to zrealizoval. V mapě vidím, že stopadesát metrů od altánu teče potůček.
Beru věci na převlečení, čutoru, šampón a jdu na to místo. Místo potoka je to jen malý čůrek. Hned vedle cesty. No nic, budu vodu pomalu nabírat do čutory a polévat se jí.
Sestoupím dolů a do čutory nabírám vodu, společně s ní však nabírám i slizkou řasu. Kašlu na to, půjdu se umýt k brodu! V tom okamžik jde po cestě ženská kolem padesáti let. Ještě že tam byla ta řasa, jinak bych tam už poskakoval nahatý! Řasa mne zachránila od toho, abych byl označen za ocasníka (policejní označení pro exhibicionistu). No nesměl bych se umýt, aby se mi to lépe na policii vysvětlovalo.
Vracím se k tomu brodu, který jsem před chvilkou překračoval. Je přímo na hranici. Dávám si dobrý pozor, ať se myju na české straně. Kdyby mne přece jen sbalili, ať se mi to lépe zdůvodňuje.
Voda není ani moc studená. Po třech dnech je to příjemné. Ještě přeperu košili a vracím se do altánu. Dávám sušit košili, dopisuji deník a chystám se na kutě.
V noci se opakuje martýryum s bederkou. Do toho je pořádná kosa. Poznávám to podle zmrzlého nosu, který mám vystrčený ze spacáku.
Den čtvrtý
z Lískové do Rybničné
Vstávám před šestou. Prší. Ještě že jsem v altánku, v něm je sucho. Na snídani si připravuji ovesnou kaši vlastní směsi. Snědl bych jí i více, ale nemám už vodu.
Náplastí si oblepím všechny otlaky na chodidlech a v 7:15 hod odcházím. Přestává pršet. Pokračuji po hranici. Nejprve mírné stoupání a pak festovní kopec. Každou chvilku zastavuji, abych se vydýchal. Konečně jsem nahoře. Otevírá se mi široký výhled do Německa a na vzdálené vrcholky Českého lesa.
Vstupuji na rozhlehlou louku. Pohledem zkontroluji, zda se tu nepase nějaký byk a když žádné nebezpečí nehrozí, pokračuji dál.
Jdu kolem plotu z ostnatého drátu. Opět je tady železná opona. Tento plot však slouží k tomu, aby na Západ nezdrhal pasoucí se dobytek.
Přicházím k malému přístřešku, kde jsem chtěl včera původně přenocovat. Altán, ve kterém jsem spal, byl proti tomu ale hotový interhotel. Navíc je přístřešek už obsazen. Pod lavičkaTento ale nesklouží mi totiž spí ve spacácích dva cyklisté. Kola mají opřené o strom. Aspoň jsme se nemuseli mačkat. Když procházím kolem, otřesy způsobené mými těžkými pohorkami probouzí jednoho cyklistu. Jen ho pozdravím a pokračuji v chůzi.
Přicházím do bývalé obce Lučina.
V místech, kde stávaly domy je vždy informační cedule, sdělující jaký dům zde stál, kdo v něm bydlel a kde byl jejich konec, doplněný fotografiemi.

Pročítám jednotlivé cedule a dostávám se na náves. Zde jsou základy bývalého zámečku, statku a také kostela. Vše vyčištěno a uklizeno. Je to ale smutný pohled.

Dočítám se, že tu býval i pivovar. No pivo by nyní bodlo.
Projdu obcí a za ní vstupuji do lesa. Lesní cesta po níž pochoduji, vede po úpatí vrcholů Skalka a Kozí vrch. Celkem mi to šlape a kilometry ubývají. Začíná pršet. Neprší ale moc, ani nevytahuji pončo.
Přicházím na rozcestí, kde je cedule s názvy devíti zaniklých obcí s šipkami určující k nim směr. Kousek dál je studánka. Dobírám vodu a dávám si pivo, co táhnu už od včerejška.
Vyjdu z lesa, projdu kolem ruin zámečku Dianahof a přecházím přes louky, na níž se pase hovězí dobytek.

Přijdu blíž a jsou to mladí býčci. Zvědavě si mne prohlížejí. Zvlášť jednomu z nich se zřejmě moc líbím. Jeho chlouba se mu totiž při pohledu na mne začíná náležitě topořit. Od nevšedního erotického zážitku mne naštěstí chrání elektrický ohradník. Chci si roztouženého býčka vyfotit, když se však pohnu směrem k němu, býčci se leknou a celé stádo prchá.

Na konci louky odbočuji z modré turistické trasy vlevo do lesa. Podle toho, že cesta vede kolmo lesem, soudím, že tu v minulosti vedl signální plot.
Slabá snídaně zapříčinila, že mi ubývá sil a zpomaluji. Hledám nějaké vhodné místo, kde bych si mohl uvařit. Není tu nic takového. Dívám se do mapy a vidím, že v bývalé obci Pleš je hospoda. Snad budou mít otevřeno a pokud ne, uvařím si tam. Musím ještě vydržet. Zobu aspoň hroznový cukr.
Přicházím k přírodní rezervaci Malý Zvon.
Ze svahu dolů vede vyšlapaná pěšina. Dívám se do navigace a ukazuje mi, že mám jít ale rovně. Chodím po lese a žádnou pěšinu nevidím. Soudím, že navigace má odchylku a jdu tedy po pěšině dolů. Pro jistotu to v navigaci kontroluji a zjišťuji, že fakt jdu blbě. Po špatných zkušenostech to nyní neřeším zkratkou, ale raději se vracím.

Konečně nalézám téměř neznatelnou pěšinu. Po ní se opět drápu do kopce. Jsem skoro bez šťávy a málem při výstupu vypustím duši.
Konečně jsem nahoře. Vpravo je vrchol Velký Zvon s vojenskou rozhlednou. Přejdu přes vrchol, kde obě strany cesty lemují velké hromady kůrovcového dřeva a sestupuji dolů.

Přicházím k bývalé obci Václav. Jsou zde ruiny bývalé pohraniční roty. Vstupuji do jedné z budov, všechno co mělo nějakou cenu, je pryč. Je tu hrozný bordel. Jdu raději pryč. Dovedu si představit, jaký tu musel být pořádek, když to tady ještě fungovalo.

Po panelce jdu přes široké louky. Jen informační cedule hlásí, kde stála jaká obec. Tu a tam vidím téměř nepatrné ruiny domů.
Konečně přicházím do bývalé obce Pleš. Hospoda je otevřena. Jsem zachráněn.
Jdu dovnitř a obsluha mne pouští na uzavřenou terasu v zadní části domu.
Mám už dvacet kilometrů v nohách a chodidla mi doslova z panelky hoří. Sundávám pohory a ponožky a o betonovou podlahu si chladím nohy.
Při vstupu jsem si všiml, že tu čepují Chodovar. V době, když jsem v Plané u Mariánských Lázní vojákoval, to tam téměř všude čepovali a byl jsem nucen to pít (pokud jsem nechtěl pít vodu a tu jsem skutečně pít nechtěl). Z důvodu jednoho negativního účinku, které to pivo vyvolávalo, jsme mu říkali Chodoser. Musím však uznat, že když jsem Chodovar po letech opět okusil, tak se hodně zlepšil a z chutí si ho dávám. Tudíž i nyní.
Servírka mi s pivem přináší i jídelní lístek. Dám si něco dietního! Objednávám si tedy půlkilové vepřové koleno s chlebem.
Než mi ho připraví, pročítám si jídelní lístek. Z něj se také dozvídám, že hospoda je jedinou budovou, která z obce Pleš zbyla. Byla totiž využívána jako myslivna.
Už přede mne servírka pokládá pečené koleno. Je výborné! Zbyly z něj jen dvě ohlodané kůstky. Zapíjím to dalšími dvěma pivy.
Kromě mne tu sedí nějací němci a pak přichází pár ve středních letech. Když pán vidí na mém talíři kosti z kolene, zjišťuje, jaké bylo. I on si ho dává.
Rovněž se dávají se mnou do řeči. Každého zajímá, kam mířím a podivují se nad tím, že jdu sám.
V navigaci zjišťuji, že před sebou mám ještě dvanáct kiláků. „To musím dát!“ Ujišťuji se. Pokud se však v Železné nenechám vlákat do nějaké pasti v podobě hospody.
Oblepím otlaky, nazuji trekové sandále a odcházím. Sotva vyjdu, začíná slabě pršet. Zastavuji a na batoh nasazuji pláštěnku. Neprší dlouho.

Jdu lesem a volím kratší cestu přes oboru. Když se k ní blížím, vidím na vratech nějaký červený nápis. No snad to není zákaz vstupu, to by mne šlehlo, se vracet! Přijdu blíž a uklidňuji se. Na ceduli je nápis „Vstup na vlastní nebezpečí“ vedle vrat je žebřík, po kterém se dostávám do obory. Zvířata mohou být v klidu. Sytá šelma neloví.

V oboře však nevidím ani vrabce, natož nějakého jelena. Asi to všechno přede mnou někam zdrhlo. Aspoň je odtud hezký výhled na rybník v obci Železná.
Sestupuji dolů. Sandály mne tlačí na malíčky. Šlak to tref!
V Železné je typická zástavba u hraničních přechodů. Vietnamská tržnice, kadeřník, masáže. Je tu i hospoda, ale je zavřená.
Na benzince si kupuji pivo a sedám venku na obrubník chodníku. Sundávám boty a zjišťuji příčinu tlačení. Sekl jsem se v číslování. Zaměnil jsem USA značení s UK. Když jsem je při nákupu zkoušel, byly dobré, ale po delší chůzi, když mi natekly nohy, tlačí mne malíčky.
Dopiju a jdu. Do cíle dne to mám ještě 6,5 kiláků. Cesta naštěstí vede po rovině lesem. Teče tu říčka a jsou tu i odvodňovací kanály. Voda v nich je ale hodně kalná. Koupat se v tom nebudu.
Po sedmnácté hodině konečně přicházím k rozcestníku Rybničná. V nohách mám dneska 32 kiláků. Kousek dál je i objekt bývalé pohraniční roty. Je tu ale i malý přístřešek. Spát se v něm ale nedá. Vedle si proto stavím tarpa.
Z kolene jsem ještě sytý, zatím nevařím.
Udělalo se hezky. Využívám toho a dávám sušit věci a dopisuji deník. Večer, když si v tarpu šteluji karimatku, zjišťuji, že na ní sedí několik komárů. Pokud se v noci neochladí, sežerou mne! Se západem slunce se však rapidně ochlazuje. Na komáry to není.

V noci se k bolavé bederce přidává ještě píchání mezi lopatkami. Jeden brufen o půlnoci, druhý ve čtyři.
Den pátý
z Rybničné do Obory
Od pěti jsem vzbuzený. Cítím, že venku je slušná kosa. Ve spacáku je mi ale fajn. Když se před šestou soukám ze spacáku ven, zjišťuji, že mám vlhkou jeho kapuci. Sáhnu na plachtu tarpu a ona je zevnitř namrzlá! V noci zase mrzlo!

Na snídani si připravuji zase vločky. Dneska si ale dávám o poznání větší dávku. Jako obyčejně odcházím v 7:15 hod.

Projdu kolem mokřadu rovného jak stůl a vcházím do lesa.

Fascinuje mne všude rostoucí mech. Na infoceduli se dočítám, že je to rašeliník.

Najednou proti mne svižným krokem šlape chlap s batohem. Když přijde blíž, všímám si nápisu na jeho bundě „Run Czech“. To bude nějaký maratónský běžec, pomyslím si. Batoh má také slušný, ale lehčí boty. Dávám se s ním do řeči. Jde od Nejzápadnějšího bodu ČR do Železné Rudy. Moc se mu ale vykecávat se mnou nechce. Podle zapnutých Garminů na ruce, soudím, že mu kazím průměrnou rychlost. Kdyby do cíle došel o tři minuty později, nerozdýchal by to. Raději ho nezdržuji a pokračuji na západ. To už slyším hluk aut. Blížím se k dálnici na Rozvadov.
Po mostě přejdu nad dálnici, projdu kousek dál a jsem opět u typické zástavby u hraničního přechodu. Je tu i market. Bohužel otevírá v devět a je teprve půl. Jdu tedy na benzinku a dávám si tam dva Gambáče. Piju je venku na lavičce.
Přisedá ke mne starší chlap s dlouhými blond vlasy. Hodně mi připomíná Pepu Dvořáka v hastrmanském ohozu v době své největší slávy. Poté přisedá ještě jeden a zjišťuje, kam jdu. Oznamuje mi, že turistická trasa vede kousek pod benzinkou, ale že cestu zatopili bobři. Nic na to neříkám, nebude to takové hrozné, pomyslím si.
Vyjdu z benzinky, najdu červenou značku a cesta je skutečně pod vodou. Ti bobři jsou ale potvory! No jsou aspoň tady, když z kalhotek už téměř vymizeli.

Hledám místo, kde bych se dostal suchou nohou přes potok. Obcházím bobry vyrobené jezírko a přicházím k jejich hrázi. Kmeny a uhlodané klacky jsou pečlivě propletené a vytváří pevnou hráz. Neskutečné. Pokouším se přejít po té hrázi. Když však na ni stoupnu, začnou se klacky pode mnou povážlivě houpat.

Nechci riskovat nedobrovolnou koupel a raději hledám vhodnější místo. Nacházím ho kousek dál po proudu. Je to také bobří hráz, ale už starší a prorostlá trávou. Ta mne už drží a umožňuje mi se dostat na druhou stranu.


Projdu lesem a dostávám se na značenou trasu. Zanedlouho přicházím k turistickému přístřešku. V něm zrovna odpočívá pár ve věku kolem šedesáti let. Ti nikam nespěchají a dávají se se mnou do řeči. Jdou z Lokte a neví, kde skončí.
Šlapu do mírného kopce. Zrovna uvažuji, že bych měl dobrat vodu. V tom slyším šumění vody. Musím se pořádně podívat, abych v trávě našel pramínek. Chvilku to trvá, než mi nateče do petky a čutory.
Přicházím k bývalé obci Hraničky. Vedle cesty objevuji dva sklepy bývalých stavení.
Na rozcestníku stojí kříž. Dočítám se, že tu byla škola.
Kousek výše jsou ruiny kostela a vedle je památník německým vojákům, kteří padli během první světové války. Vždy je tam uvedena zkratka hodnosti, jméno, datum úmrtí a zemi, kde padl. Je s podivem, že nikdo z nich nepadl ve Francii.


Zajímají mne takové věci, proto jsem i zde zvolil trasu. Bude to tím, že na zakládce, kromě koukání spolužačkám pod sukně a malování kosočtverců po lavicích, mne také bavil dějepis.
Nyní procházím přes louky s hezkými výhledy do okolí.
Už začínám dostávat hlad. Dívám se do mapy, kde je nějaké posezení, kde by se dalo uvařit. Je u rozcestníku Zadní Záhají vzdálené pět kiláků. To už vydržím.
U rozcestníku je rybník a také avizované posezení. Lavička se stolem. Vařím si tu oběd. Nejprve čínskou polévku od Vitany a posléze červenou čočku s tuňákem. S čočkou jsem to přepálil. Je toho skoro plný ešus. Po včerejším tréninku s kolenem jsem si ale poradil i s čočkou.
Náplastí oblepím otlaky a puchýře a pokračuji v cestě.
Měním cíl. Původně jsem chtěl dojít do Tachova, ale z informačních cedulí jsem se dočetl, že CHKO Český les končí až Broumově, půjdu tedy až tam.
Přicházím k osadě Stoupa. Vybavuje se mi hloupý sluha z animované pohádky, který byl nositelem stejného jména. Pokračuji směrem na vrchol hory Havran. Projevuje se u mne již únava. Také mi chodidla z asfaltu doslova hoří. Odpočívám u rozcestníku U altánku. Napiju se vody a zobu hroznový cukr.
Opět stoupám, sotva se vleču. Naštěstí šlapu po nezpevněné lesní cestě a ne po asfaltu. Cukr zabral. Zvyšuji rychlost. Přicházím k rozcestníku Celní potok. Ze strouhy nabírám nahnědlou vodu, abych měl na večer. Až dojdu na tábořiště, raději si ji přefiltruji.
Opět stoupám do svahu. Cesta je ale porostlá mechem, tak se mi jde jak po koberci.
Nahoře nikde nevidím červenou značku a kapánek tápu. Je na stromě! Jsem slepý jak patrona, když jsem ji přehlédl.
Přicházím k části zvané Vašíček. Tady se červená trasa napojuje na asfaltku. V mapě nalézám alternativu, chodník lesem téměř souběžný s asfaltkou. Jdu raději po chodníku. Sice nejprve musím prokličkovat mezi oplocenkami a pak se prodírat mezi špalky, které tu leží ještě po prořezávce, ale pak už nacházím cestu a jdu.
Po nějaké době přicházím na smrčky zarostlou panelku. Jelikož je rovná jak přímka, soudím, že i zde vedl signální plot železné opony.

Už nemůžu a dívám se po nějakém plácku, kde bych zabivakoval. Pár hezkých míst sice nalézám, ale není tu voda. Jdu dál.

Přicházím k rozcestníku „Bývalá Pavlova huť“. Do Broumova mohu jít buď po červené turistické trase, vedoucí kolem hranic, ale je to kapánek dál s větším stoupáním. Nebo po silnici označené NS Branka. Jdu po Brance. Chci dojít k Celnici. Přejdu přes louku a vstupuji do lesa. Nejprve mírné vlnění a pak se přede mnou objevuje cesta rovná jak přímka, kde nevidím konec. Dostává mne ale to, když před sebou vidím další stoupání. Dál už nejdu!

Garminy mi ukazují, že dneska mám v nohách třicet kiláků s 607 vystoupanými metry.
Zjišťuji, že jsem se sekl na dobrém místě. Je zde infocedule s lavičkou, za stromy je hezká louka, kde půjde postavit tarp, ale hlavně tu teče potok.
Jako první se jdu okoupat. Nacházím slušné místo, kde se dá k němu sejít. Ponořit se do něj sice nedá, proto opět nabírám vodu do čutory a polévám se jí. Na to, že ráno mrzlo dobré. Ještě přeperu košili a odcházím.

Na louce si stavím tarp.
Nemám velký hlad a proto už dneska nevařím. Dojídám zbytek uheráku a chleba. Přefiltruji vodu a odcházím dopisovat deník. Zjišťuji, že tu není signál. Než dopíšu deník je téměř 22 hodin. Mezitím se zatáhlo a začalo pršet. Docela jsem i prochladl. Než zalezu do spacáku, dřepuji, abych se zahřál.
Už ani nepíšu o trablech s bederkou, abych se stále neopakoval. V noci mne budí nějaké zvíře, které příšerně dlouho kvičí. Možná srna, přesně nevím.
Skoro celou noc slabě prší.
Den šestý
z Obory do Broumova
Po šesté hodině vylézám ze spacáku. Zjišťuji, že jak jsem sebou díky bolavé bederce mrskal, vytlačil jsem si sandály z pod tarpu a napršelo mi do nich. Naštěstí pohorky jsem umístil mimo svůj dosah a ty jsou suché.
Jdu se opláchnout do potoka a pak připravovat snídani. Pro změnu zase ovesné vločky. Přece je nepotáhnu domů. Moc nekvaltuji, z tábořiště odcházím v 7:40 hodin.

Pokračuji po stejné cestě jako včera. To stoupání není takové hrozné, jak to včera vypadalo. Asi to bude díky odpočinku.
Přicházím na silnici. Vpravo je budova bývalé celnice a vedle ní plac s vietnamskými obchůdky. Vypadá to, že je zavřeno. Venku jsou vystavení trpaslíci a různé baňky. Sice by se to u mne na zahradě krásně vyjímalo, ale určitě to v batohu nepotáhnu.
Když jeden z šikmookých prodejců s nasazeným respirátorem vidí, že kolem chodím jak mlsný kocur, otevírá svůj obchůdek. Jdu dovnitř. Je to prodejna potravin. Projdu ji a hledám, kde je pivo. Beru si lahváče Chodovaru. Nesu ho k pokladně. „Vaset“ hlásí mi prodavač. Nerozumím mu. „Kolik?“ „Vaset“. To už chápu, že pivo stojí dvacku. Platím mu a tážu se ho, zda ho mohu vypít v prodejně, venku je totiž chladno. Chvilku uvažuje a pak smutně odpoví: „Venku“. Je na něm vidět, že má z nastavených opatření strach. Jdu tedy ven a tam lahváče rychle mlasknu.
Pokračuji krásným čistým lesem. Pod stromy je buď mech, nebo tráva. Trasa se jen mírně vlní. Nic náročného. Konečně chytám signál a mohu zveřejnit deník (reportáž) z předchozího dne.

Projdu přes malé údolí se zatopenou cestou. Vody ale naštěstí není moc a jde přebrodit.
Stoupám do svahu a vpravo na svahu stojí velká budova. Podle tvaru hádám, že to také bude bývalá pohraniční rota. Na oploceném pozemku stojí fotovoltanická elektrárna.
To už se blížím k Broumovu.

Opět se zatahuje a začíná pršet. Neřeším to a jdu dál. Když však déšť sílí, sundávám batoh a vytahuji pončo. Do toho začínají fest padat kroupy. Opět sundávám batoh a ještě vytahuji bundu. Pak za Krista nemůžu přes batoh, co mám na zádech přehodit pončo. Když se mi to ani na potřetí nepodaří, řvu na celý les! Asi až na pátý pokus se mi daří zakrýt pončem batoh. Můžu pokračovat.
Telefonuje mi kamarád, velký cestovatel, vodák a autor knih „Moře sladké vody“ a „Procházky po rovině“, Marek Šimíček. Potřebuje kontakt na půjčení minibusu, kterým jsme spolu byli začátkem května na vodě. Současně mi však zvěstuje špatnou zprávu. Vodácká výprava do Norska opět díky covidu padá. No snad to konečně klapne příští rok.
To už lesem sestupuji k cíli treku k obci Broumov. Přijdu na křižovatku cyklotras „Nad Broumovem“. Směrovka ukazuje, že do Plané, kde se chci podívat, je to 13 km. V nohách mám dneska už 14 kiláků. Chvilku váhám tam dojít, ale nakonec to zavrhuji. Únava je už velká. Jdu do Broumova.
Vycházím u rybníka. Napojuji se na silnici a po ní kráčím do středu obce. Měly by tady být nějaké hospody. Mám totiž hlad a vařit se mi nechce.
Přijdu k penzionu. Nápis hlásí, že mají zavřeno. Jedno sprosté slovo. Jdu dál a vidím reklamní ceduli na restauraci Stará hospoda. Poutač hlásí, že mají otevřeno. Dojdu k ní a na ceduli stojí „Otevřeno jen o víkendech“. Několik sprostých slov. Na návsi sedám do autobusové zastávky a zjišťuji, v kolik mi jede autobus. Jedem až za dvě hodiny. Sprosté slovo. Dopiju vodu z čutory, do ní pak přeliju vodu z petky, zbytek vyliju a petku vyhazuji. Už ji nebudu potřebovat. Skládám trekové hole a dávám je do batohu. Nahazuji ho na záda. Připadá mi, že má asi sto kilo. A to jsem většinu jídla sežral. Únava je prostě tady.

Jdu po silnici směrem na Planou. Pokusím se něco stopnout. Jak na potvoru nic nejede. Konečně něco jede. Je to kamión. Mávnu na něj a on kupodivu zastavuje. Sbírám poslední síly a běžím za ním. Řidič mi otevírá dveře a pomáhá mi s batohem. Byl odvézt do Německa na pilu fůru dřeva a nyní se vrací. Jede přes Chodovou Planou do Bečova. Domlouvám se s ním, že vystoupím v Chodovce. Žasne, odkud jdu. Sám by to chtěl také dát, ale na kole. Stejně jako já rád cestuje po Balkáně a zamiloval se do Albánie.
Když v Chodovce vystupuji, zrovna kostelní hodiny odbíjejí pravé poledne. Za tu chvilku v autě mi hrozně ztuhly nohy a pomalu nemohu udělat ani krok. Dobelhám se k první hospodě. Je zavřeno. Vedle je podniková prodejna Chodovaru. Jdu do ní a paní co obsluhuje, se vyptávám, kde je otevřená nějaká zahrádka. Paní jde ochotně se mnou ven a ukazuje mi, kam mám jít.
Přicházím k označené hospodě. Venku před ní jsou lavičky a roztažené slunečníky. Nechávám si tam batoh a jdu dovnitř. V hospodě sedí sám starší chlap a dívá se na televizi. Když mne vidí, vyzývá mne, abych si šel sednout dovnitř. Nebráním se tomu. Jdu pro batoh a sedám ke stolu.
Na jídlo mají čočku s klobásou, nebo smaženou štiku s bramborem. Rovněž mi nabízí jarní polévku. Objednávám si polévku, štiku a samozřejmě pivo. Chodovar. Co jiného, když to tady vaří.
Jídlo je výborné a pivo taky.
Původně jsem uvažoval, že se podívám po místech, kde jsem tady vojákoval. Ale padla na mne hrozná únava a navíc se venku honí všichni čerti. Upouštím tedy od svého záměru. Dívám se, v kolik mi jede vlak. Jede ve 14.10 hod z Chodovky do Mariánek a odtud ve 14:54 hod odjíždí Pendolino přímo do Ostravy. Rovnou si online kupuji jízdenku.
Cestou na nádraží si ještě kupuji v Jednotě svačinu a tři piva. Cesta bude dlouhá.
Přijedu do Mariánek a mám přes půl hodiny čas. Hledám nějakou otevřenou zahrádku. Na nádraží nic není. Vyjdu před něj a rozhlížím se. Nic ale nevidím. Sleduje mne ale přítomný taxikář a zjišťuje, co hledám. Po mé odpovědi mne směruje k blízké zahrádce. Sedí tam mladý pár s batohy. Štíhlý kluk a oplácaná černoška se zimní čepicí s bambulí na hlavě. Černá mamba, pomyslím si. Dávám se s nimi do řeči. Šli z Dýšiny, nebo Svojšína. Teď si to přesně nevybavuji. Vím, že to byl stejný název, jak krycí název protileteckého radiolokátoru. Hoch říká, že ušli dvacet kiláků a že to byl hezký výlet. Nyní se vracejí do Prahy.
Záhy přijíždí Pendolino. Sedám do něj, výprava končí.
Ahoj, mas super web, krasny fotky a hezky povidani! uz to mam ulozeny na liste a tesim se, az budu mit dlouhou chvili a cas si tu zase projit nejakej vylet 🙂
Děkuji. Po delší odmlce už tady zase něco dávám. Nyní z nové výpravy do Gruzie.