Článek popisující výpravu pěti dobrodruhů do středoasijského Tadžikistánu. Přechod Fanských hor z Artuče do údolí sedmi jezer přes průsmyky Čukurak, Laudan, Čimtarga a Tovasang, kolem nádherných jezer Čukurak, Kulinkalon, Alaudin, Mutnoje, Bolšoje Aloo a Malé Alloo azakončený v obci Šing. Přejezd do sousedního Uzbekistánu a prohlídka  nejkrásnějšího města na hedvábné stezce – historického Samarkandu. Návštěva jezera Inskardenkul a trek kolem něj. Závěrem prohlídka hlavního města Tádžikistánu Dušanbe.

Den první až třetí

Cesta z Ostravy do Fanských hor.

Od roku 2020 se chystám do Tadžikistánu na přechod Fanských hor. V roce 2020 nám to zhatil covid. V roce 2021 zase útěk Američanů ze sousedního Afghánistánu, v jehož důsledku začali utíkat afghánští vojáci do Tadžikistánu  a přitom docházelo k bojům na hranicích. Z tohoto důvodu Ministerstvo zahraničí nedoporučilo do Tadžikistánu cestovat a narychlo jsem musel změnit cestu alespoň do Gruzie.

Určitý problém nastal i v den, kdy jsem koupil do Tadžikistánu letenky. To si pohraničníci Tádžiků a Kyrgyzů začali dávat do držky ve Furgánské kotlině. Naštěstí se to záhy uklidnilo a konečně tam můžeme letět.

Je nás pět. Moje maličkost, můj mladší syn Tomáš, samozřejmě Trojka s Bobem a Martin.

Kromě Martina si dne 1.8.2023 kolem půl třetí odpoledne dáváme sraz u mne v práci a podle váhy si rozdělujeme společnou výbavu, zejména jídlo.

Do Prahy, odkud nám zítra letí letadlo, jedeme vlakem. Z hlaváku se taxíkem Bold přesuneme do Kněževsi do penzionu V Maštali, který zajistil Trojka. Tady povečeříme, dáme nějaké to pivo a jdeme spát.

Ráno po sedmé se přesunujeme autobusem na blízké letiště. Tady se setkáváme s posledním členem výpravy, s Martinem.

Letadlo má letět v 9.20 hodin. Bohužel je nějaký problém a nabíráme zpoždění. Jak se později dozvídáme, pilot při přistání s letadlem pořádně práskl o ranvej a nyní zjišťují, zda je letadlo vůbec schopno letu.

Zpočátku jsme v klidu, protože v Istanbulu, kde máme přestup na letadlo do Dušanbe, máme téměř pět hodin čas. Když už zpoždění trvá téměř dvě hodiny, odcházím do Freeshopu a kupuji litr dánské vodky. Abychom ji pili koordinovaně, nalévá se při každém hlášení v rozhlase.

Kolem čtrnácté hodiny už začínám být nervózní, protože mám obavy, abychom nám v Istanbulu neuletělo letadlo do Dušanbe. Naštěstí hlásí, že letadlo je připraveno k odletu. Po půl třetí odlétáme.

V Istanbulu máme necelou hodinu na přestup. I tady má ale naše letadlo zpoždění. Místo odletu v 18.35 hod, má letět až ve 22 hodin. Máme času víc než dost. Nějak nás to netrápí. V Dušanbe jsme měli totiž přistát v jednu ránu a stejně bychom tam museli čekat, než otevřou obchody. Martin jde proto do marketu a kupuje litr stejné vodky, kterou jsme pili v Praze. Jako impuls k nalití, si určujeme, každé přistávající letadlo. Vzhledem k frekvenci, která tady panuje, upravujeme pravidla a pijeme, jen když přistává letadlo na blízké ranveji a pak i jen letadla jiných společností, než je domácí Turkish Airlines. I tak obsah láhve rychle mizí.

Martin se pořádně rozjel a před odletem kupuje další litr. Po špatných zkušenostech z březnové cesty na Gran Canarii se raději odhlašuji z odběru a let do Dušanbe převážně prospím.

Trasa letu

Po přistání v Dušanbe, dlouze čekáme na pasovou kontrolu. V té době přichází do haly četa ruských vojáků. To je na Martina, jak červený hadr na býka. Nemá totiž Rusy vůbec rád a začíná s vojáky diskutovat a doptávat se jich, zda to jsou Wágnerovci. Je to nejlepší cesta dostat se do problémů. Když se chce s nimi vyfotit, to už nevydržím a zjebu ho, že za této situace je tady každý sám za sebe a my ostatní se nenecháme zatáhnout do problémů. Naštěstí si dává říct a jde si lehnout na podlahu do haly.

Až na Tomáše proběhla pasová kontrola v pořádku. U něj se totiž policajtům nelíbil jeho nový pas, proto ho podrobili krátkému výslechu. Já mám sice také nový pas, ale prozíravě jsem si ho vzal na vodáckou výpravu do Řecka a nechal si do něj dát pár razítek.

Vyjdeme z haly a okamžitě se na nás vrhají taxikáři a za přemrštěné ceny nás chtějí odvézt. Odmítáme je a jdeme na autobus, kterým za 12 somoni (24 korun) všichni jedeme do centra na hlavní třídu Rudaki.

Všude je pořádek a čisto. Překvapuje mne množství moderních budov. Bude to asi tím, že na třídě Rudaki je parlament i prezidentský palác. Díky tomu je tady i velké množství policistů a vojáků.

Vystupujeme na zastávce poblíže prodejny místního mobilního operátora Megafon, což bylo v propozicích, které jsem si našel. Prodejnu otevírají až v osm. Je teprve něco před půl. Jdeme tedy do blízkého bistra, si dát teplou snídani. Něco na způsob kebabu a zapečenou housku s párkem a samozřejmě kafe. Kafe je rozpustné a sladké jak cycek.

Najíme se a ve vedlejším marketu dokupujeme na cestu  pití, chleba a samozřejmě dvě flašky vodky. V úmyslu je nechat na následující dny.
Těsně po osmé za stopadesát somoni kupuji datovou sim kartu s 8GB. Sice vím, že ve Fanských horách nebude signál, ale třeba se bude hodit.

Kousek vedle ve sportovních potřebách ještě koupím malou plynovou kartuši. Pouze nám chybí dokoupit benzín do vařiče a máme vše.

Než se stihneme přesunout na stanoviště maršutek u Cement závodu na kraji Dušanbe, otevřou hospodu. Kromě Trojky si dáváme po dvě piva. Trojka si objednává džus. Martin, který zjistil, že máme vodku, bere jednu flašku a nalévá Trojkovi i sobě. My ostatní to odmítáme.

Martin by ještě seděl, ale já velím k odchodu. Jdeme na autobusovou zastávku, odkud autobusem č. 3 jedeme k cement zavodu. Cestou se se mnou dává do řeči mladá příjemná zahalená muslimka. Mluví na mne plynule anglicky, já jen tápu, na co se mne ptá a lámanou angličtinou se jí snažím odpovídat.

U cement zavodu se na nás opět vrhají taxikáři a snaží se nás ulovit. Za odvoz do Artuche, což je začátek našeho treku, nejprve chtějí dvěstě dolarů. Spolucestující z autobusu nám ale poradil, že běžná cena za odvoz je max 150 somoni na osobu. Skutečně nalézáme odvoz za 750 somoni. Je to mladý chlapík s Oplem Zafirou. V kufru má sklopené sedačky, proto přivazujeme batohy na střechu.

V autě zůstalo jedno volné místo. Řidič ve snaze jej zaplnit, z auta vyvolává, že má volné místo do Panjakentu. Skutečně se mu daří sehnat dalšího pasažéra. Je to žena neurčitého věku. Sedá si doprostřed mezi mne a Trojku. V momentě je do Trojky zamilovaná a dává mu na sebe telefon.

Dáváme se s ní do řeči. Žije v tádžickém Panjakentu, ale za práci jezdí do Ruska do Soči. Tam pracuje na stavbě, kde opracovává kameny. Na mobilu nám ukazuje fotku, na které s flexou opracovává kamenný sloup.

Během chvilky nám nabízí, že můžeme přespat u ní v Panjakentu a další den, by nás její otec zavezl svým autem do Artuche. Kdybychom neměl přes Booking zajištěno v Artuchi ubytování, které již nejde stornovat, na její nabídku bych kývl. Měli bychom možnost poznat, jak běžní Tádžici žijí. Sice bychom Trojku s největší pravděpodobností tady oženili, ale aspoň bychom na zimní táboření nejezdili někde na Bílou, či Muřinkův vrch, ale do Fanských hor, či na Pamír.
Vyjedeme z Dušanbe a vjíždíme do hor. Cesta vede kolem řeky Varzob. Čím déle kolem ní jedeme, její obtížnost stoupá. U Dušanbe by šla jet na packraftu, výše je to vyloženě raftová řeka.

Řidič zastavuje u řady stánků rychlého občerstvení a jídelen. Ptá se mne, zda nechceme pooběvat. Chceme. Vede nás do jídelny, kde si všichni včetně Guldeny, jak se naše spolucestující jmenuje, sedáme ke stolu. Kromě řidiče, který si objednal šašliky, si objednáváme Langhman. Jsou to kostky hovězího masa, špagety s kusy vařené zeleniny. Je to moc dobré. Řidič nám ještě objednává džus s manga. Je hustý a výborný. Byl vyroben v sousedním Afghánistánu.

Po jídle v autě krom řidiče všichni usínáme. Zážitek je průjezd asi osm kilometrů dlouhého tunelu. Je to jen ve skále přes horu vyražená díra, která je osvětlená jen místy a není odvětrávaná. Podle Martina, kterým jím projížděl před osmi roky, je v lepším stavu. Oproti minule, je na vozovce položený asfalt a tu a tam na stropě světlo.

To jak tunel není odvětrávaný, je v něm hrozný smrad po výfukových plynech. Řidič zavírá okna a v autě zase smrdí benzín, který jsme cestou koupili do vařiče. Je tu na padnutí. V druhé polovině se mi daří usnout. Budí mne ostré světlo. To jsme z tunelu venku.

Stále jedeme mezi nádhernými horami po dost slušné silnici. Čekal jsem, že tu bude rozbitá cesta, po níž se budeme ploužit a přitom slušně fičíme. Venku je pořádný hic. Auto samozřejmě nemá klimatizaci, proto máme otevřená okna a z průvanu nám hučí v hlavě.
Vodkou zmožený Martin, několikrát žádá řidiče o zastávku a střídá si se mnou místo. Při jedné zastávce řidič podezírá Martina, že se pochcal, on se přitom jen polil vodkou.

Další pauzu dáváme v Sarvodě, což je malé zaprášené městečko a dá se odtud také dostat do Fanských hor. Místní trhovci tu ve stáncích prodávají ovoce a zeleninu. Také malí kluci tady prodávají čepovanou limonádu. V domnění, že je studená si ji s Trojkou dáváme. Je však hrozně sladká a teplá. No aspoň jsme klukům udělali kšeft.

Ještě se jdeme z chatrného mostu podívat na divokou řeku tekoucí pod námi. Tam se nám starší pán nabídne, že nás vyfotí. Využívám toho.

Ještě koupím sáček drobných, ale jak med sladkých broskví a jdu k autu. Řidič nám říká, že je ospalý a že dál nepojede. Zajistil nám však jiné auto s řidičem s tím, že novému řidiči už nemusíme platit. Přehodíme batohy na střechu druhého auta a jedeme.

Řidič zastavuje na benzínce natankovat. V momentě jsme v obložení dětí, nabízejících sušené meruňky. Trojka od nich kupuje sáček. Jsou moc dobré. V tom hicu co tu panuje, se musí sušit moc dobře.

Řidič zastavuje za obcí Dashti Qozi, kde je odbočka na Artuch, tady nás vysazuje s tím, že dál je špatná cesta a on by tam ze svým autem neprojel. Dívám se do mapy a je to ještě dvacetosm kiláků. Netrvá ale dlouho a kolem jede terénní minibus, s jeho řidičem se domlouváme na odvozu. Nejprve chce čtyřista somoni, ale nakonec se dohodneme na třech stovkách.

Zpočátku je cesta v pohodě, ale pak začíná ten správný offroad. Nemít terénní auto, neprojeli bychom.

Trasa z Dušanbe do Artuče

Řidič nás vysazuje u pěkné turistické chaty. Vítá nás mladá recepční. Mluví rusky a anglicky. Žádám ji o provedení rezervace, kterou dle pokynů Ministerstva zahraničí máme provést a mají nám ji bezplatně udělat na ubytování. Z toho důvodu jsem i na první noc objednal ubytování pod střechou. Slečna mi tvrdí, že za rezervaci se platí 35 dolarů. Tohle jí ale odmítáme dát a rezervaci zatím neřešíme.

Musíme čekat na klíče od pokojů, protože ten kdo je má, někam odešel. Čekání si krátíme v jídelně u piva. Konečně dostáváme klíče. S Tomášem dostáváme maličký pokojík, kde jsou jen dvě postele. Na přespání to ale stačí.

Jdu do společné koupelny, kde si dávám teplou sprchu a v lavoru si přeperu košili, ponožky a trenky. Musím využít toho, že je teplá voda. Další dny bude jen ledová v jezerech a řekách.

Před osmou večer jdeme do jídelny, kde máme dostat večeři. Nejprve dostáváme nakrájené rajčata, chleba a melouny. Když dlouho pak nic nenosí, máme podezření, že je to všechno. Po čase však nám přinášejí hlavní jídlo. Je to hovězí maso s vařenými brambory a zelím. Je to dobré. Zatím, co jsem tu jedl, je mnohem chutnější, než loni jídlo v Kyrgyzstánu.
Po večeři ještě chvilku pokecáme u mne na pokoji a jdeme spát.

Den čtvrtý

Z Artuče kolem jezera Čukurak, přes stejnojmenný průsmyk k jezeru Kulinkalon.

Vstávám těsně před šestou a dopisuji deník. Trvá mi to až do půl osmé, to už ostatní snídají.
Na snídaní každý dostáváme dvě smažená vajíčka, dva párky a čaj. Na stole je ještě nakrájený salám, sýr, máslo, džem a samozřejmě čaj. Opět spokojenost.

Pokouším se nahrát příspěvek na svůj blok a Facebook. Bohužel nejede WiFi. Rozjede se to až těsně před odchodem. Ostatní proto musí na mne čekat, než se to nahraje. Po půl desáté odcházíme.

Stoupáme do svahu k jezeru Čukurak. Je jasno a slunko už slušně pere. Přesto se mi jde docela dobře. Zhruba za hodinu jsme u prvního jezera s tyrkysovou barvou vody. Pohled na něj je úžasný. Dáváme tady pauzu na kafe a čaj.

Nyní stoupáme směrem do sedla Čukurak. Tady je výstup už kapánek náročnější. Je fajn, že místy jdeme ve stínu pod stromy. Vede tady vyšlapaná pěšina a směr určují kamenní mužíci.

V polovině dáváme pauzu na jídlo. Pak špatně odbočíme a pěšina se nám ztrácí. Podle navigace jsme sice na ni, ale ve skutečnosti tady není. Stoupáme kolmo do svahu. Sklon bych přirovnal k andělským schodům na Smrk. Po nějaké době pěšinu nalézáme. Ještě kousek a jsme v sedle vysokém 3175 metrů. Pod námi se na jedné straně leskne jezero Čukurak a na druhé mnohem větší a krásnější jezera Kulikalon. Kolem dokola se týčí štíty hor. Nenadarmo se Fanským horám říká nejkrásnější hory světa!

Po krátké době sestupujeme k jezeru Kulikalon. Já ze svahu obvykle chodím pomaleji než do kopce. Tady jdu ještě pomaleji, protože dávám bacha, abych někde nezhučel. Během chvilky jsou ostatní kus přede mnou.

Přicházíme k jezeru a vidíme, že na břehu stojí dva stany. Když se dostaneme blíže, Tomáš potkává jednoho Rusa a ten si mu stěžuje, že se mu ztratil jeho tádžický průvodce.

Přebrodíme potok a na rovném plácku nedaleko jezera si stavíme stany. Kolem se pasou krávy a osli. Nedaleko je chatrný domek. Posílám tam Tomáše, aby zjistil, zda tam náhodou nevaří. Když se vrací, sděluje, že dvacet minut odsud je bufet, kde prodávají pivo a že tam chlapík, který mu to řekl, zrovna míří.

Přichází k nám chlapík v maskáčích, prokazuje se certifikátem s tím, že vybírá poplatek 25 somoni na osobu. Zjišťuje, kdo tomu tady velí. Hlásím se. Pak podle mého pasu nám vypisuje potvrzení o platbě. Je to stejný chlapík, co Tomášovi říkal o bufetu. Společně s ním jdou pro pivo Tomáš s Trojkou.
Já s Martinem jdeme do blízkého potoka nafiltrovat vodu na pití. Voda překvapivě není moc studená. Rozhoduji se jít okoupat do jezera. Když se začnu svlékat, nedaleko mne běží muslimka, aby odehnala krávy. Musím se svlékáním posečkat. Chci jít do vody nahý a nemíním riskovat nějaký problém. Nevím, jestli by mne za ten prohřešek tady nenapíchli na kůl, nebo kdyby mne žena viděla nahého, musel bych se s ní oženit.

Když zmizne v křoví, svlékám se a nořím se do jezera. Voda je super. Propláchnu ještě košili a jdu ven. Sotva se obleču, prochází kolem další žena s dětmi. Měl jsem štěstí.

Trojka s Tomášem ještě nejsou zpátky. Využívám toho a jdu vařit večeři. Skládám benzínový vařič a v kotlíku vařím červenou čočku s tuňákem.

Přichází Trojka s Tomášem. Hlásí, že v bufetu se museli podrobit družbě, při které se vodka podávala v miskách, ze kterých se normálně pije čaj. Majitel dobře znal Česko, zejména sportovce. Jmenoval Lálu, Černíka a Lendla. Také věděl, že jsme se rozdělili se Slovenskem. Nabízel jim, že můžeme dojít, že nám udělá výborný plov. Naštěstí jsme k tomu bufetu nedošli, to by při družbě byla naše smrt.

Dáme večeři a vykecáváme. Bob jde k potoku pro slivovici, kterou zde dal chladit. Vrací se však s prázdnou petkou. Buď nám ji někdo vypil, nebo vylil. Kloníme se spíše k verzi, že ji vylil. Kdyby ji vypil, musel by tu někde ležet. Něco podobného se nám stalo poprvé. Naštěstí máme další zdroje, proto nestrádáme.

Martin se po přečtení deníku, drží zkrátka a odmítá podávané lihoviny. Dokonce jde do stanu jako první. Já si jdu také lehnout, ale i ze stanu se zapojuji do diskuse. Tomáš mi ještě donese dva panáky a konečně usínám.

V noci potřebuji odlít. Venku svítí měsíc a osvětluje okolní svahy, vypadá to úžasně.

Den pátý

Kolem Kulinkolonských jezer přes průsmyk Laudan k Alaudinským jezerům. Večer u Aliho.

Oproti večeru, kdy se slušně ochladilo a já postupně na sebe oblékl merino triko, spodky, mikinu, péřovku i čepku, se v noci oteplilo. Jen jsem se pořád budil. Nejprve jsem kolem stanu slyšel kroky. Už jsem čekal, kdy zarachotí závěr kalašnikova, ale pak slyším škubání trávy. To se tu přišel pást osel. Usnu a po chvilce mne osel budí znova, když začal příšerně ryčet a hýkat. Do toho téměř celou noc štěkali psi.

Ráno si Martin stěžuje, že má průjem a není mu dobře. I já měl řidší příběh, ale cítím se dobře.

Trojka připravuje snídani. Vaří čaj a k tomu chleba s paštikou. Já během snídaně si dávám huhu koktejl. Polykám tobolku probiotik, tabletu hořčíku, kuličku vitamínu D, tobolku Enterolu proti průjmu, zapiju to čajem, pivem, do toho tři panáky slivovice a můžeme jít.

Zastavujeme po kilometru u místního bufetu, kde včera Tomáš s Trojkou měli družbu. Je to kamenný prostý domek na břehu dalšího krásného jezera, kde, přímo ze země vytéká slušný potok. Moc hezké místo.

Dáváme se do řeči s panem domácím. Moc rád by se podíval do Česka, ale místní úřady mu nechtějí dát vízum. Bob si na něj bere adresu s tím, že mu pošle pozvání. Chlapík nám ještě radí lepší cestu k jezeru Alaudin a to přes průsmyky Laudan a False Laudan.

Nechává nás i nahlédnout do kuchyně, kde jeho žena zrovna vaří. Je to kamenná místnost, v rohu je rozdělán oheň a na něm kovová pánev, na níž připravuje jídlo. Ohniště nemá ani komín a kouř odchází škvírami ve stropě. Pokud někdy na mne bude učiněn požadavek na novou kuchyni, ukážu fotku zdejší kuchyně.

Na pravé straně příbytku je místnost pro hosty. Na podlaze jsou pouze natažené koberce. Kolem příbytku je však čisto.
Chlapík nám říká, že tady žije jen do konce září. V zimě je tady moc sněhu a nedá se tu žít. V zimě proto žije v Sarvodě. Na dotaz, co tu žije za nebezpečná zvířata, nám sděluje, že jsou tu vlci a v zimě sněžný levhart. Medvědi že tu údajně nejsou.

Loučíme se s ním a odcházíme. Přebrodíme potok a pak jdeme kolem vyschlého jezera, kde se pasou osli.

Přicházíme ke svahu. Před výstupem Martin za šutrem vyprázdní obsah svých střev a můžeme stoupat. Do průsmyku, který je ve výšce 3625 metrů to máme daleko 2,8 kilometru se 725 metry stoupání. Z oslabeným Martinem jdu poslední. Čekám až popojde, dojdu ho a opět čekám, až se posune vzhůru, takhle až nahoru. Cestou nahoru dáváme dvě pauzy. Také potkáváme dvě skupiny mladých Rusů. Přestože je výstup hodně náročný, užívám si okolních výhledů, zejména na Kulinkalská jezera.

Konečně jsme v průsmyku. Hrozně tady fouká, musíme sejít kousek níž do závětří. Je tu i mobilní signál, mohu tak dát domů vědět, že jsme v pořádku. Bohužel datový signál moc nefunguje a nejde mi nahrát blogový příspěvek.

Traverzem po prudkém svahu přecházíme do dalšího průsmyku a pak sestupujeme do údolí řeky Chapdara, která vytéká z jezera Alaudin. Míříme k chatě Vertical Alaudin v domnění, že se tam občerstvíme. Když tam ale dojdeme, nacházíme sice nějaké chaty, ale nikdo v nich není. V areálu je pouze tábořiště se stany.

Dáme krátkou pauzu a míříme k občerstvení u Aliho, které nám doporučil chlapík u jezera. Je to opět kamenný domek se stanem venku. Ali se nás ujímá a vede nás do stanu. Objednáváme si u něj pivo, džus, čaj, jídlo a vodku. Říká, že na jídlo bude plov s kozím masem, ale až za hodinu a půl. Nevadí, dneska už nikam nejdeme, už toho máme dost. U piva a vodky nám to hezky ubíhá.

Ali přináší plov, opět je to moc dobré, jen kozí maso mohlo kapánek být měkčí.

Po večeři jde Tomáš postavit stan. Jak divočí, vylomí jeden díl stanové tyčky. To se může stát jen jemu! Naštěstí mám opravnou trubičku a daří se mi to opravit, jinak bychom museli spát pod širákem, stejně jako Bob.

Kromě Martina, kterému pořád není dobře, ještě do tmy sedíme u vodky a jak dopijeme třetí půllitrovou flašku, jdeme spát.

Den šestý

Střevní potíže. Od Aludinských jezer k jezeru Mutnoje. Družba s mudžahedínem Saidem.

Po Martinovi dostává střevní potíže Trojka i já. Když večer zalézám do stanu, zabublá mi v břiše a mám co dělat, aby nebylo bláto na hřišti. Podobné to měl i Trojka. Po této zkušenosti na nic nečekám a hned si beru dva Ercefuryly, které by měly zabrat.

Ráno k nám přichází Ali a nabízí nám snídani. Nejprve váháme, neboť máme dost svého jídla, ale pak s tím souhlasíme. Podávají se dvě smažená vajíčka, nakrájené rajčata, domácí chléb a  čaj. Moc dietní to sice není, ale budiž. Trojkou snídaně projela velice rychle.

Sotva vyjdeme, přicházíme k nádhernému tyrkysovému jezeru Alaudin. Projdeme kolem něj a začínáme stoupat. Pauzy nyní neděláme na vydýchání, ale na vysrání.

Blbě začíná být i Tomášovi. Motá se mu hlava a je mu na zvracení. Za chvilku i zvrací. Zřejmě včera chytil úžeh. No nedá si nic dělat, pomalu postupujeme dál.

Stoupáme do příšerně strmého kopce. Dvacetpět kilo těžký batoh mi při tom výstupu dává zabrat. Funím jak lokomotiva a podrážky mi kloužou v jemné šotolině a prachu. Nemít hůlky, asi bych musel lézt po čtyřech.

ožím anglickou větu, že jdeme přes sedlo Čimtagra kolem jezera velké Alo a pak údolím sedmi jezer do vesnice Shing. Kdyby mne ale slyšela má učitelka angličtiny Lenka, určitě by se z mého výkonu poblila jak Tomáš a posrala jak Trojka. Chlapi to však očividně pochopili, co jsem jim sdělil a to šlo. Pak se ukazuje, že to jsou poláci z Wroclawi a můžeme se s nimi bavit normálně česky.

Začíná se zatahovat, sice není takové vedro, ale smrdí to dešťem. Jdeme dál a začíná drobně pršet. Když se dostaneme výše, přidává se k tomu studený vítr.

Dáváme pauzu. Během ní k nám přicházejí dva mladí chlapi. Anglicky se s námi dávají do řeči a zjišťují, kam jdeme. Sl

Jsme u jezera Mutnoye. To již není takové hezké, jak ty předchozí, které jsme viděli. Voda v něm je zakalená. Svahy nad jezerem jsou místy pokryty ledovci.

U jezera nacházíme relativně slušné místo na utáboření se a pro dnešek zůstáváme tady. Na docela rovných pláccích si stavíme stany. Sice moc nejdou zatlouct kolíky, proto napínací šňůry navazujeme na kameny. Sotva máme s Tomášem postavený stan, jdeme si lehnout. Já okamžitě usínám.

Trojka se mezitím chytil vaření. Vaří rýži. Když mi pak v plechovce od vepřovky podává hotový produkt, je to doslova strašné. Tak tvrdou rýži jsem snad ještě nejedl. Trojka mi tvrdí, že v návodu psali, že na sáček rýže se má přidat litr vody a vařit jedenáct minut a že on to vařil dvanáct. Chytám se za hlavu, protože vím, že rýže se musí vařit nejméně patnáct minut. Když jsem před cestou chystal jídlo, schválně jsem na krabici s rýži nalepil návod, aby každý blbec byl schopen rýží uvařit. Trojka, když si návod opětovně přečetl, zjistil, že nerozeznal číslo 17, co udávalo dobu vaření s 11. Ti co mají sračku a snědli tuto krmi, musí být nyní nadobro zaceleni.

Kousek nad naším táborem, pod skalním převisem má své doupě jeden postarší tádžik. S typickou afgánskou čepkou na hlavě vypadá jak správný mudžahedín. Říká, že je to jeho domov. Dnes přišel přes sedlo Čimtagra.

Nabízíme mu čaj. Jde si pro hrnek a přisedá k nám. Nabídnu mu panáka kořalky. Říká, že pije jen slivovici, že vodka je špatná. Nalévám mu svoji neředěnou, má sedmdesátdevět procent. Lupne ji do sebe, vydechne a aniž by ji zapil, řekne: „Charošaja“. Pak se zvedá, jde ke svému doupěti a přináší nám chleba a sušené meruňky. Po chvilce ještě směs ořechů.
Sedíme s ním, vykecáváme a vaříme čaj.

Jmenuje se Said. Říká, že jeho rodina byla komunisty pronásledována. Jeho matka byla v gulagu, otec ve vězení. On proto na protest nosí na hlavě takovou čepici. Že takovou nosívají mudžahedíni.

Když chceme uvařit další várku čaje, z kapsy vytáhne hrst sena s tím, ať to uvaříme. Říká, že se to musí nechat déle projít varem. Čaj z toho má zelenou barvu. Je docela dobrý. Pak z něj vypadne, že je to horské opium. Je to horský mák. Ukazuje nám makovice.

Říkáme mu, že Tomášovi není dobře. On se zvedá a jde pryč. Když se vrací, nese hrst bylin a říká, že z toho máme uvařit čaj. Když to vaříme, krásně to voní. Pak nám i nabízí, že nám uvaří rýžovou kaši. Zjišťuje, zda máme máslo. V ruštině je to olej. Máme olivový. On přináší další ingredience, rýži, sušenou papriku a cibuli.

Do kotlíku nalije olej, nechává ho rozehřát, do něj nasype sušenou cibuli a papriku a orestuje to. Pak do toho přidá deset hrstí rýže, kterou jsme předtím dvakrát proprali ve vodě. Nechá ji orestovat, posolí, přidá vody a nechává vařit. Během vaření to míchá a přidává vody. Konečný produkt je moc dobrý. Sice do toho patří maso, ale i tak je to dobré. Rozhodně mnohem lepší, než produkt od Trojky. Když začíná čím víc pršet, proto večírek končíme a raději jdeme spát.

Den sedmý

Náročný vystup na tábořiště pod průsmykem Čimtargra. Mrazivá noc strávená ve výšce 4500 m.

V noci docela dost lilo. Způsobil to Trojka, ten kdekoliv přijede, tak tam začne pršet. Umocnil to tím, že si na batoh pověsil solární panel, pro dobití mobilu. Když to neudělal, slunko by dál pralo, jak sedlák cepem.

Déšť způsobil sesuvy kamenů z okolních svahů. Ze stanu jen posloucháme hukot, jak se kutálejí dolů. Naštěstí máme stany postaveny v místě, kde nás sesuvy neohrožují.

Ráno je pořád zataženo. Ohřeju zbytek rýže, co včera vařil Said a ti co vstali, si ji dávají, včetně Saida.

Opět začalo pršet, zalézáme do stanu. Dohadujeme se, zda za toho počasí budeme stoupat k průsmyku Čimtagra, nebo tady raději den zůstaneme. Devátá hodina rozhodne. Pozitivní je to, že Ercefuryly zabraly a mé střevní potíže pominuly. I Tomášovi je už dobře. Jen Trojka stále chčije prdelí, ale krom toho je v pohodě. Na dobré náladě mu to neubralo.

Po osmé hodině se obloha začíná trhat, vypadá to docela dobře. Půjdeme dále.

Během balení a snídaně nám Said zazpívá jejich revoluční píseň. Pak mu odliju něco slivovice, jak chtěl a můžeme jít.

Po suťovišti obejdeme jezero a chystáme se stoupat. To Tomáš zjišťuje, že ztratil sluneční brýle a jde je hledat. Pověsil si je na kapsu od košile a spadly mu. No to je celý Tomáš, místo toho, aby si je strčil do kapsy, odkud by mu nevypadly, si je jen pověsí!

V době, kdy Tomáš hledá brýle, shora přicházejí tři španělští horolezci. Pokoušeli se zdolat vrchol Pik Energija, ale v důsledku množství sněhu se jim to nepodařilo.

Vrací se Tomáš, brýle samozřejmě nenašel. Začínáme stoupat do dost výživného svahu. Od jezera do průsmyku je to jen 4,3 kilometru, ale 1216 metrů stoupání. Stoupá se suťovištěm a částečně přes ledovec. Ledovci se však snažíme, co nejvíce vyhýbat, abychom se nepropadli do nějaké skryté dutiny. K tomu i tady každou chvilku pozorujeme na svahu Pik Energie padající kamení.

Každou chvilku zastavuji, abych se vydýchal. Mám obdobné tempo s Martinem, ostatní valí napřed. Dáme jednu pauzu a pak zastavujeme na tábořišti ve výšce 4100 metrů. Martin navrhuje tady zůstat, že pokud zůstaneme na některém vyšším tábořišti, může nám být z vysoké výšky blbě. Nejprve souhlasíme, ale vzhledem tomu, že je málo hodin, jdeme dál do tábořiště ve výšce 4500 metrů.

Výstup je pro mne doslova očistec. Šílené převýšení, jemná suť v prudkém svahu. Když dojdu do tábořiště v 4400 metrech, chci tu zůstat, ale není tu voda. Musím tedy výše.

Na tábořišti jsou kameny ohraničené rovné plácky na stany. Do země sice nejdou zatlouct kolíky, proto vypínací šňůry opět navazujeme na kameny. Vaříme čaj a instatní těstoviny z Dobrého hostince. I když jsem navlečený, během té doby prochladnu. Jdu raději do stanu, kde zalézám do spacáku. I v něm mi trvá, než se zahřeju.

Začíná mne bolet hlava. Nevím, zda je to z vysoké nadmořské výšky, nebo z toho, že jsem málo pil. Zobnu brufén a pokračuji ve spánku.
Po setmění jdu na záchod, na západní obloze obdivuji množství hvězd. Na východě je obloha zatažená. No snad se to do rána vybere.

Den osmý

Přechod průsmyku Čimtargra. Náročný sestup k jezeru Bolšoje Allo.

V noci slušně foukalo a také mrzlo. Mi ve spacáku bylo příjemně teplo a to jsem jím byl jen přikrytý. Ale Tomášovi, který má starší spacák, byla zima.

Ráno, když chceme nabrat vodu, zjišťujeme, že pramen, ze kterého jsme brali vodu je zamrzlý. Bohužel vak s vodou jsem neschoval do stanu a voda mi v něm zamrzla. Vodu na čaj musíme tak rozpouštět ze sněhu. Naštěstí se dělá hezké počasí a vylézá slunce.

Téměř všechny v noci bolela hlava, jednak z nadmořské výšky a také z toho, že jsme málo pili.

Na snídani dáme chleba se špekem a čaj. Pak si jdeme ještě na chvilku lehnout, jsme totiž jak mátohy.

Pomalu se balíme a začínáme stoupat do sedla Čimtagry. Je na dohled od tábořiště. Pěšina, po níž stoupáme, je pod sněhem. Je to super zejména pro Trojku, který celý trek jde v lehkých nízkých plátěných běžeckých botách. No mezera mezi jeho mozkovými hemisférami se zřejmě rozšířila ještě víc, když si do takového terénu vzal lehké boty.

Výstup je opět náročný, ale naštěstí netrvá dlouho. Konečně jsme ve 4740 metrů vysokém průsmyku. Je jasno a na obě strany jsou nádherné výhledy. Na západní straně, kam míříme, jsou vysoké skalnaté štíty načervenalé barvy, mezi nimi hluboké údolí s ledovcem, do kterého budeme sestupovat.

V průsmyku fouká silný studený vítr, proto se tady dlouho nezdržujeme a sestupujeme dolů. Svah po nímž kráčíme, je tvořený z jemné šotoliny, místy pokrytý sněhem a je mnohem strmější, než na druhé straně, kde jsme stoupali. V mapě zjišťuji, že na jednom kilometru, je 400 metrů klesání, což je klesání čtyřicet stupňů. Podle mne je to ještě větší padák, než když jsme loni v Kyrgyzstánu sestupovali z průsmyku Ala-Kol. Tehdy tam Trojka zachraňoval kozatou němku a zejména naši Vranici. Společně se shodujeme, že kdyby tady byla s námi, měli bychom obrovský problém. Trojka to komentuje, že by potřebovala celou četu záchranářů posbíranou z celé Střední Asie. Já zas, že kdyby se dostala dolů, do konce výpravy by nepromluvil a byla by schopna jen cukrovat buchty, jak by vibrovala.

Překvapivě se mi jde lépe ve sněhu, než po šotolině, protože ten drží lépe, než pod podrážkami ujíždějící šotolina.

V poslední třetině nejprudšího svahu se nám nohy boří do jemné šotoliny a ta pod nohama ujíždí dolů. Nejprve v tom kráčím bokem, ale pak se postavím na paty, hůlkami udržuji balanc a sjíždím to dolů jak na lyžích. Za chvilku mám plné pohory kamení. Zastavuji, abych je vysypal a nasadil si návleky.

Pod ledovcem, v místě kde vytéká řeka, největší klesání končí a již se jde mnohem lépe. U tábořiště označeným vysokými kamennými mužíky dáváme pauzu.

jdeme korytem řeky, která postupně mizí někde v zemi. Obejdeme terénní vlnu a před námi se objevuje hradba s kamení, jež je údolí zasypané. Přelézáme přes balvany a dostáváme se na další terénní vlnu, ze které se nám naskýtá úžasný výhled na nádherné jezero Bolšoje Allo. Zůstáváme stát a užíváme si toho výhledu.

Na břehu jezera vidíme množství stanů. To bude asi ta skupina šedesáti Rusů, o kterých nám říkal Ali. Máme obavy, abychom našli plácky pro naše stany. Když ale přijdeme k nim, ujímá se nás jeden z nich a vede nás blíže k jezeru a ukazuje nám moc hezká místa na postavení stanů. Zůstáváme tady.

Hned jak postavíme stany, jdeme se do jezera okoupat a přeprat věci. Voda je sice chladnější než v jezeru Kulinkolon, ale dá se to vydržet.

Jsme ve výšce 3200 metrů, předpokládáme, že noc tady bude lepší než včera. Chytám se vaření a opět vařím červenou čočku s tuňákem. Do toho se kazí počasí a přichází krátké dešťové přeháňky a bouřky. Večer ještě Martin udělá instatní kari nudle, dáme čaj se slivovicí a ještě před setměním jdeme spát.

Den devátý

Od jezera Bolšoje Alllo, kolem jezera Malé Allo. Družba s domorodci. Návštěva salaše.

Budíme se do krásného rána. Obloha je úplně vymetená a vypadá to na další krásný den. Dojem kazí jen smrad z pálených petek, co pálí odcházející Rusové.

Na snídani si dáváme ovesné vločky, čaj a kafe. Během snídaně na protějším svahu nad jezerem pozorujeme skupinu Rusů, kteří jdou stejným směrem, kam míříme i my. Divíme se, že jim to moc dlouho trvá.

Z tábořiště odcházíme před desátou. Projdeme mezi balvany nad tábořištěm, poté traverzujeme po prudkém svahu nad jezerem a vcházíme mezi další balvany. Tady absolvujeme úsek skalního lezení. Už chápeme, proč to tak Rusům trvalo.

Celou dobu máme možnost pozorovat tyrkysovou hladinu jezera. Za mne to je asi nejkrásnější jezero, co jsme tady ve Fanských horách viděli.

Vyjdeme na terénní vlnu a po prudkým svahu sestupujeme do údolí řeky Zindon. Začíná přibývat zeleňe, zejména stromů a keřů. Ve stínu skály dáme pauzu na svačinu a kousek pod tím přicházíme k řece, která vytéká ze země. Nejprve je to silný pramen, kde si dobereme vodu, ale po sto metrech je to již slušná horská řeka, která stále zesiluje. Jelikož tu nejsou žádné viditelné přítoky, řeku zřejmě posilují podzemní vyvěračky.

Kolem řeky sestupujeme dolů a snažíme se vyhýbat bolševníkům, co tu rostou, abychom nebyli od nich poleptání, stejně jako v Gruzii. Přicházíme k brodu, který se má přeskočit z jednoho kamene na druhý. Ostatní jsou už na druhém břehu. Já si na to s těžkým batohem moc netroufám a raději jdu proti proudu hledat výhodnější místo. Prodírám se mlázím a mezi bolševníky, ale nacházím místo, kde přes kameny přecházím na druhý břeh.

Kousek níže přicházíme k jezeru Malé Allo. Zrovna tady odpočívá skupina Rusů, co šla před námi. Dáme krátkou pauzu a spěcháme k hospodě, která je vyznačená v mapě.

Když po necelé hodině k ní přicházíme, zjišťujeme, že je to jen kamenná chýše s venkovním ohništěm, které slouží jako kuchyně. Vedle je strouha, v níž teče voda. Ta slouží k umývání, ale i jako zdroj pitné vody.

Přicházím jako poslední, ve chvíli, kdy se ostatní již uvelubují na dekách ve stínu pod stromem meruňky. Zdejší domorodce pozdravím „Salam alejkum“, vyzuji si pohorky a jdu si také sednout na deku. Přicházejí muži. Mladý osmnáctiletý kluk, zarostlý asi čtyřicetiletý chlap v polobotkách a děda s tradiční čepkou na hlavě. Všichni nám podávají ruce a sedají k nám na deku. Ženy a děti zůstávají opodál.

Zarostlý chlapík se s námi dává do řeči a hned vytahuje litr vodky a nalévá ji do misek na čaj. Kromě Martina nalije všem. Martin totiž po přečtení první kapitoly deníku prohlašuje, že je s alkoholem na této výpravě vyrovnaný. Zřejmě to poznal a nenalil mu. Důvod proč mu nenalil, je ale jiný. Má málo misek. Martin svůj příděl dostává v dalším kole.

Pak na deku pokládají půl bochníku domácího chleba, který má v průměru minimálně půl metru a každému s něj ukrojují díl a k tomu přinášejí misky s domácím kefírem a velkou mísu s drobnými meruňkami.

Okamžitě se pouštím do kefíru z kravského mléka. Je výborný, stejně i meruňky. Přicházejí další kola vodky, které nelze odmítnout.

Děda nám říká, že v roce 1980, když byl na vojně, sloužil u protivzdušné obrany v Praze. Současně se podivuje nad tím, že když mluvíme rusky, proč nemluvíme persky. Snažím se mu vysvětlit, že jsme se rusky učili ve škole, ale persky ne.

Zarostlý chlapík zase říká, že dvacet let pracoval v Rusku. Současně nám nabízí, že tady můžeme přespat, stany si můžeme postavit kousek níže. Také nám navrhuje, že nás tady provedou a ukážou, jak tady žijí a mezitím nám na večeři připraví plov. Souhlasíme, že tady zůstaneme. Ještě přinesou nakrájený žlutý meloun, který se mezitím chladil ve strouze a také horký čaj.

Trojka mezitím vytáhne pikao, přivolá k sobě nejmenšího asi pětiletého baculatého kluka a na prst mu dává kapku pikaa. Kluk se na to nejprve nedůvěřivě dívá a pak strká prst do pusy. Chutná mu to. Trojka pak postupně poděluje i ostatní děti. Baculatý kluk se předbíhá před ostatní a chce další příděl. Trojka mu nakonec dává celou tubu. Kluk ji pak celou dobu drží v ruce.

Celou situaci pozoruje jedna z mladých žen a s Trojky pomalu nespustí oči, zřejmě se do něj zamilovala, stejně jako Guldena, která s námi jela autem z Dušanbe.
Chlapi připraví dva osly, na ně nasedají dva asi desetiletí kluci, sebou berou toho baculatého kluka, který stále v ruce drží pikao a s osmnáctiletým klukem nás vedou někam do hory. s tím, že jdeme navštívit sestru. V domění, že to místo, které nám chtějí ukázat, je jenom kousek, jdeme s nimi a nic si se sebou nebereme.

Bez batohů, které jsme nechali u chýše, se nám jde dobře. Ale jdeme už nějak dlouho, do toho pere slunko a my nemáme vodu. Po té vypité vodce je to zážitek.

Přicházíme k prameni, kde vodovodní trubky nahrazují duté stvoly bolševníku. Oplachuji si tu hlavu a konečně se pořádně napiju.

Kluci nechávají Tomáše, aby chvilku jel na oslu. Kdybych na něj ale sedl já, určitě bych chudáka zarazil. Kluci s klacky v rukou osly popohánějí vpřed a když některý z oslů zpomalí, praští ho klackem přes zadek.

Konečně přicházíme k místu, které nám chtějí ukázat. Je to salaš. Na plošině stojí několik velkých podomácku vyrobených stanů a kolem jsou z kamení postavené stěny určené jako ohrady pro dobytek.

Nakonec to bylo čtyři a půl kilometru daleko a nastoupali jsme pětsetpadesát metrů. To jak bychom vyšli na Lysou horu.

Brodíme se přes vrstvu sušeného kravského a oslího trusu. Náš průvodce nás vede do jednoho stanu. Venku postává několik žen v krojích a pár dětí. Nevidím tu žádné chlapy. Zřejmě veškerou práci tady u dobytka dělají jen ženy. To by měly vidět všechny ty věčně nespokojené natupírované fifleny!
Zujeme si boty a sedáme na deky položené na podlaze ve stanu. Jeho konstrukce je složená jen z dlouhých klacků a potažená plátnem. U vchodu je ohniště, které slouží jako kuchyně. Nad ohništěm plátno ve střeše schází, aby kouř mohl volně odcházet. Po stranách jsou dřevěné regály, na níž se suší kuličky kefíru, po nichž je vevnitř náležitý odér.

Jedna z žen přináší ještě teplý obrovský bochník chleba a náš průvodce ho nožem krájí. Pak každý dostáváme misku s kefírem stejným jako dole. Rázem jsme se ocitli ve středověku!

Baculatý kluk si ulamuje kus chleba, namáčí si ho v kefíru a tak to jí.

Sníme kefír, napijeme se čaje, chvilku si odpočineme a vracíme se zpět. Nad chýší dole šplháme ještě na svah, kde by měl být mobilní signál, v úmyslu poslat domů zprávu, že jsme v pořádku. Náš průvodce signál má, my bohužel ne.

Dole u řeky si za účasti dětí postavíme stany a jdeme na večeři. Podává se plov s kozím masem. My naše porce dostáváme v miskách, ale místní chlapi, co sedí s námi, mají před sebou jednu velkou mísu s plovem a ten jedí rukama. Prsty udělají hrudku a tu si pak vloží do úst.

Já svoji porci nemohu ani sníst. Je to opět moc dobré. Samozřejmě se podává vodka a čaj. Jsme po celém dni vysušení, proto ještě ze strouhy nabíráme vodu a se šumákem ji pijeme.
Sedíme do setmění, pak se loučíme a jdeme spát.

Den desátý

Údolími kolem řek  pod průsmyk Tovasang.

Večer bylo teplo, museli jsme nechat otevřený stan, abychom se neuvařili. Ochladilo se až během noci. Celou noc příjemně hučela řeka, u níž jsme spali.
Ráno dlouho dopisuji deník. Předchozího dne bylo totiž hodně zážitků. Ještě píšu a už jsou u nás děcka, abychom šli na snídani. Zvědavě nás pozorují, jak balíme stany a zejména jak si u řeky čistíme zuby.

Po osmé jdeme k „hospodě“. Na dece pod stromem již sedí mužská společnost. Přisedáme k nim a snídáme chleba s máslem a čaj. Sním dva krajíce a jsem plný.

Chceme zaplatit. Dotazujeme se na cenu. Jelikož si sami cenu neřekli, dáváme jim 300 somoni. Podle toho, co včera říkali, je to čtvrtina jejich průměrného platu. Zarostlý chlapík ukazuje, aby Martin peníze dal jedné z žen. Dává ji to a ještě se jí ptá, zda je to v pořádku, kýve hlavou, že ano. Jako dárek jim necháváme zavírací nůž od Boba, který se jim tolik líbil. Pak se jen rozloučíme a odcházíme.

Kolem řeky sestupujeme moc hezkou dolinou a přicházíme k řece Amšhud. Je to již větší řeka s krásně modrou barvou, která se divoce valí dolů. Jdeme kousek po proudu, pak přejdeme přes chatrnou lávku na levý břeh, vyjdeme na prašnou cestu a po ní proti proudu stoupáme do svahu. Projede kolem nás několik terénních minibusů Mitsubishi Delica, zřejmě jedou pro Rusy.

Po cestě jdeme až k soutoku s řekou Sarmad, kolem níž dál stoupáme vzhůru. Je pořádné horko, proto pokud je někde kousek stínu, dáváme si pauzu. Delší pauzu si dáváme pod stromy u malé osady tvořené z několika kamenných a hliněných domků zasazených do svahu na levém břehu řeky. Je tu i malá vodní elektrárna postavená z dotací EU.

Osvěžíme se v řece, nafiltrujeme vodu a dáváme svačinu. Přichází k nám starší chlapík a dává se s námi do řeči. Prosíme ho, jestli by nám neprodal chleba. Odchází k domům a za chvilku se vrací s kulatou plackou bílého chleba. Podávám mu peníze, ale nechce si je vzít. Před odchodem se nás ptá, zda nemáme krém. Mám jen lékařskou vazelínu proti puchýřům. Protože se mi dosud na tomto treku žádné puchýře neudělaly a nepředpokládám, že se mi udělají, dávám mu aspoň tu vazelínu. I za ni je rád.

Kolem divoké řeky valící se přes obrovské balvany stoupáme vzhůru další krásnou dolinou. Trasa vede po vyšlapané pěšině v příkrém svahu nad řekou. Stačí jeden špatný krok a letím ze svahu dolů do řeky.

Utábořit se hodláme někde u řeky, ještě před tím než začneme stoupat do prudkého svahu směrem do průsmyku Tovasang ve výšce 3305 metrů.

Podle mapy přicházíme k poslednímu místu, kde jsou rovné plácky na utáboření. Je tady kamenný dům u něhož na nuzném políčku pracují tři lidé. Kolem se pase dobytek. Řeka je bohužel hluboko po námi. Sice tady teče potůček, ale protéká pastvinou mezi dobytkem. Vodu z něj budeme muset filtrovat.

Nejprve se chci utábořit u toho domu. Jdu se tedy místních zeptat, zda můžeme. Nemají s tím problém. Místo se ale nelíbí ostatním, proto se kousek vracíme a zůstáváme na louce vysoko nad řekou. Tady budujeme tábořiště.

Trojka z kamenů postavil kamínka na kotlík, rozdělal oheň, na kterém v kotlíku nejprve vaříme polévku a pak sušené uzené se zeleninou a kuskusem.

Tomáš do batohu nabere prázdné petky a vak a korytem potoka jde dolů k řece, nabrat vodu, kterou nebudeme muset filtrovat.

Z domu stále nesu litr neředěné slivovice. U ohně bude vhodná příležitost si ji dát. Naředíme ji a u ohně sedíme až dlouho do tmy. Přitom pozorujeme hvězdy. Je dokonce vidět mléčná dráha.

Den jedenáctý

Přechod průsmyku Tovsasang do údolí sedmi jezer. Návštěva salaše a u pastevců koz. Konflikt s protivnou babou.

Na louce se dobře spalo, jen mne po půlnoci začaly s karimatky bolet záda. Ráno napíšu deník předchozího dne a když vylézám ze stanu, Trojka už má rozdělený oheň a v kotlíku vaří vodu na čaj a vločky. Není tady moc dřeva, proto sbíráme vysušené kravince a topíme i jimi.

Po snídani rovnou začínáme stoupat do sedla Tovasang. Nejprve kapánek hledáme správnou cestu, ale pak nacházíme hezkou vyšlapanou pěšinu. Přestože stoupáme do prudkého svahu, jde se mnohem lépe než do sedla Čimtargry, kde se šlo suťovištěm.

Blížíme se k salaši postavené vysoko ve svahu. Pozorují mne dva asi osmiletí kluci. Dávám jim aspoň hroznový cukr, co mám v kapse.

Vyjdeme pod salaš, tady jsou dvě dívky, v ruce drží lopaty a rozhrnují kravince. Odér z kravinců je vlastně kolem celé salaše. Tu tvoří dvě stanové chýše a kamenné ohrady na dobytek. Kolem po kamenech jsou rozložené kravince, které suší.

Kluci na nás volají, ať jdeme na čaj. Chvilku váháme, ale nakonec jdeme. Jedna z dívek na zem mezi chýše pokládá deku z ovčí vlny a pak na ni pokládá konvici s čajem a misky. Po chvilce nám každému dávají misku s vychlazeným domácím jogurtem. Opět je výborný. Sotva ho sníme, donesou ještě čerstvý bílý chléb.

Když jíme, starší žena jde s velkým lavorem do ohrady, holými rukama bere sušené kravince, kterými lavor naplní a pak jej nese do chýše. Poté ukazuje na Tomáše, aby šel s ní, že mu něco ukáže. V chýši má pec na chleba, v níž se topí kravinci.

Nevidíme tu žádné muže. Žena odpovídá, že šli dolů do údolí za práci. Trojka je ráno viděl, jak vedli osly plně naložené senem.

Trojka dává jednomu klukovi ochutnat pikao a pak mu ho dává. Kluk si ho bere a okamžitě ho odnáší do chýše, kde si ho schoval.

Vytahuji peníze, abych za pohoštění zaplatil. Paní říká: „Eto bezplatna“. Já přesto chci zaplatit, ženy to však urputně odmítají, dívka dokonce do ruky bere kámen a s úsměvem naznačuje, že pokud jim dám peníze, hodí ho po mně. Dáváme tedy dětem, alespoň nějaké sladkosti. To už neodmítají. Poděkujeme, rozloučíme se a odcházíme.

Přes rozlehlé louky stoupáme do sedla. Pod vrcholem se ze země tlačí žíly uhlí. Trojka se tam jde podívat a zjišťuje, že tam jsou zavalené štoly.

Vyjdeme ještě stopadesát výškových metrů a jsme v sedle Tovasang. Jsou odsud krásné výhledy na okolní svahy a štíty včetně nejvyšší Čimtargry. Původně jsme se tady chtěli najíst, ale hodně tady fouká. Sestoupíme kousek níže a na louce svačíme.

Jdeme dolů ze svahu a přicházíme k velkému kozímu stádu, které hlídají dva snědí bačové. Starší asi šedesatiletý muž a mladší zhruba čtyřicetiletý chlapík. Hned jak nás spatří, zvou nás na čaj.

Přesedáme k nim na deku. Do misek nalévají čaj, pak vytahují dvě mísy. V jedné jsou špagety s brambory a ve druhé nakrájené rajčata. Ochutnáme špaget, mají je výborně ochucené. Stejně tak rajčata. Vytahují i flašku vodky a častují nás s ní. Na oplátku jim naléváme naši slivovici. Dá si jen starší z mužů. Mladší ji odmítá, říká, že někdo musí hlídat kozy. Jako zlatý hřeb pohoštění vytahují mísu s kozím sýrem. Ten je úplně skvělý. Zejména Martin je z něj úplně unešený, že lepší sýr ještě nejedl.

Opět chceme za pohoštění zaplatit. Výsledek je stejný jako dneska na salaši. Poděkujeme a odcházíme. Je zvláštní, že lidé, kteří téměř nic nemají, se i o to málo, co mají podělí.

Bohužel už nejdeme po loukách, ale zase po suťovisku. Přicházíme do obce Haftrud, nacházející se v údolí sedmi jezer. Ze svahu vidíme šesté jezero. Hned na začátku obce nás vítá vřískot kozy, kterou zrovna dva chlapi podřezávají. Dál procházíme kolem malých prostých domků, postavených v prudkém svahu.

Hledáme nějaký magazin, v němž bychom si nakoupili. Kluci, které potkáváme, nám ukazují, že je až dole u jezera. Cesta k němu vede z moc prudkého svahu. Nedovedu si představit, tady běžně chodit na nákup.

Dole u magazinu nás vítá tlustý chlap v muslimském hábitu. Je to první tlustý tadžik, kterého tady vidíme. Nedávno jsem se účastnil dámské debaty, při které jsem byl přesvědčován, že ženy jsou tlusté v důsledku genů. Tady zřejmě mají ženy lepší geny.

V magazinu moc na výběr není. Chtěli jsme vodku a pivo. Nemají. Kupujeme alespoň nějaké nealko a meloun, neboť máme žízeň jak trám.

Meloun, který je sladký jak med, okamžitě celý sníme na louce mezi magazinem a jezerem. Slupky dáváme sežrat dvěma kravám, co se tady pasou.

Jdu se podívat k jezeru, jestli by tu šly postavit stany. Je tu hodně bahna, tady určitě ne.
Jeden z kluků nám poradil, že pěkné místa na stanování jsou u pátého jezera, to je odsud pět kiláků. Míříme tam. Jdeme kolem jezera po prašné cestě. Na konci jezera přicházíme k reklamní ceduli na hospodu s wifi. Má být sto metrů odsud.
Rád bych konečně na svůj blog nahrál své příspěvky, proto jdu k ní. Nejprve budova vypadá opuštěně, ale když přijdeme blíže, vidíme tam nějaké lidi. Proti nám jde nesympatická starší baba. Ptáme se jí, zda má pivo a zda si níže u jezera můžeme postavit stany. Pivo má a stany si můžeme postavit za padesát somoni na osobu. Je to pomalu dražší než u nás někde v kempu, který má sociální zázemí. Jdeme aspoň na to pivo. Musíme ale chvilku čekat, než dojde kluk, který má klíč od chladícího boxu, v němž se pivo chladí. Pivo sice mají dobré. WiFi však nefunguje.

Dohadujeme se, kde budeme spát. Vzhledem k tomu, že baba je mi krajně nesympatická, chci jít dále a přespat dále u řeky. Martin a Trojka však chtějí tábořit na louce u jezera, že tu bude krásné ráno. Nakonec se nechávám přesvědčit a souhlasím s tábořením u jezera.

Trojka s Martinem už šli k jezeru, my ostatní ještě dáváme další pivo. Při placení zjišťujeme, že za pivo baba chce dvacetpět somoni. Má tady skutečně vysokohorskou přirážku.

Jdeme za ostatními na louku nad jezerem, postavíme stany a jdeme se do jezera okoupat a přeprat věci.

Uvaříme si večeři, sníme ji a přichází baba. Nejprve ukazuje na odpadky, co máme v tašce. Vysvětlujeme jí, že si to odneseme. Pak se podivuje nad benzínovým vařičem a nakonec chce zaplatit, že tu jsme. Chceme po ní bumážku. Baba začíná ječet, že nám bumážku nedá. My zase odmítáme platit. Baba mává telefonem a vyhrožuje: „Budu zvonit milicu!“. Opakovaně jí řikám: „Zvonitě“. Baba mává mobilem a volá něco směrem k hotelu. Nikdo však na ni nereaguje. Vyjednávání se ujímá Martin a argumentuje, že na reklamě měli WiFi a to nefungovalo. Chceme tedy slevu. Baba furt ječí a začíná vytahovat kolíky ze země od Trojkového stanu. Nakonec se uklidňuje a platíme jí dvěsta somoni. Pak konečně odchází.

Zatím nejhorší zážitek tady v Tadžikistánu, dosud jsme potkávali samé milé a ochotné lidi.
Po zážitku s babou jsem otrávený, dál s ostatními nesedím a jdu spát.

Den dvanáctý

Údolím sedmi jezer do obce Shing. Družba s domorodci.

V noci se budím a nemůžu nahmatat Tomáše. Vyjdu ze stanu a on spí za stanem s Bobem pod širákem.

Ráno je opět krásně. Posnídáme a míříme do obce Šing. Přejdeme přes zával, který přes údolí přehrazuje jezero a kousek pod ním ze země vytéka řeka, která se v divokých peřejích žene dolů. Kolem mí přicházíme k pátému jezeru. Oproti šestému jezeru, je to malý rybníček. Přestože nám včera radili, že zde můžeme postavit stany, nevidíme tady žádné vhodná místa.

Na konci jezera je začátek obce Padrud. Procházíme kolem slušně budovy, je to nemocnice. Před ní stojí lékař, který se dává s námi do řeči. Hned vedle nás starší muž v bílém oblečení zve k sobě domů, že můžeme u něj zdarma přespat. Koho tady potkáváme, ten se na nás usmívá. Včerejší špatný dojem je rázem pryč.

Zastavujeme se v magazinu. Je lépe vybavený než ten včera. Vodku ani pivo tady ale nemají. Kupujeme tu nealko, nanuk s názvem Bomba a meloun. Jdeme s tím do zahrady před magazin, pod tekoucí vodou chladíme pití a jíme nanuk. Je opravdu bomba, samá smetana! Pak na posezení sníme meloun. Nabízíme ho i dětem, nejprve nechtějí, ale když jim je strčíme do ruky, už ho jedí. Před odchodem ještě kupujeme vajíčka a cibuli. Uděláme si je na oběd.

Projdeme zbytkem obce a přicházíme ke čtvrtému jezeru. To už je zhruba stejně velké jako to šesté. Zhruba v polovině jezera dáváme pauzu a smažíme vajíčka. Jíme je s chlebem upečeným na sušených kravincích, co jsme včera dostali na salaši.
Při příchodu do sadu, kde pauzírujeme, Trojka zakopne o drát a roztrhne si botu. Je náležitě naštvaný. Prošel tak těžkým terénem a nic a tady na rovné cestě si zničí botu.

Přicházíme k třetímu jezeru. Má opět nádhernou barvu, stejně jako ty předchozí. Včera nás varovali, že se tady nemáme koupat, protože tady jsou podvodní proudy, které nás mohou stáhnout. Je to logické, jezera nemají žádné přepady a voda protéká štěrbinami v podzemí.

Projdeme kolem neméně krásných dalších dvou jezer a pak jdeme podél krásné řeky vytékající z prvního jezera.

Přicházíme do obce Rašnaj Pojen. Jeden chlapík nás odchytává a vede k sobě domů na čaj. Přejdeme úzkou uličkou a jsme u jeho domu. Z ulice rovnou vcházíme do pokoje s koberci na podlaze. Tady se usazujeme. Přináší nám čaj, sušenky, chleba a marmeládu. Po chvilce dokonce i plov. Opět jsme se přežrali.

Přichází k nám zeť našeho hostitele. Je to učitel angličtiny v Panjakentu. Výbornou angličtinou se dává s Tomášem, Bobem a Martinem do řeči. Doporučujeme nám místa, kde se máme podívat.

Před odchodem chceme za pohoštění zaplatit. Opět to odmítají. Učitel nám vysvětluje, že pohoštění je součástí tádžické kultury. Dětem aspoň dáváme nějaké sladkosti a Bob učiteli dává svůj nákrčník. To si už berou.

Po prašné cestě mezi skálami a stále kolem řeky přicházíme do obce Šing. Na jejím okraji je magazin. Tady ale nemají vodku ani pivo. Trojka naproti nalézá další, kde už mají vše potřebnéí. Kupujeme dva litry vodky a tři litry piva. Je tady i stanoviště odjezdu maršutek.

Hledáme nějaké místo na postavení stanů. Pokud najdeme nějaký rovný plácek, je podmáčený. Až u řeky naproti hřbitova nacházíme relativně slušný plácek. Okamžitě jsou u nás místní a nabízejí nám pohoštění. Zůstáváme na místě a stavíme stany.

Mohamed, jak se jeden z chlapíků jmenuje, na své zahrádce trhá rajčata, bazalku a okurky. Přidáváme to rajčatového salátů, který si děláme z koupený koupených rajčat a cibule. Starší chlapík ke stanům přináší deku, pokládá ji na zem a na ní pokládá termosku s čajem a chleba. Nabízíme mu vodku, nechce. Dává si ji s námi jen Mohamed.

Mohamed má pět synů a pracuje v závodní jídelně jako kuchař. Sedí s námi až setmění. Po jeho odchodu jdeme také spát.

Trasa celého treku

Den třináctý

Přejezd do Panjakentu. Cesta do Uzbekistánu. Prohlídka historického Samarkandu.

Budík máme nastavený na pět hodin. V 6:10 hodin nás má totiž přímo na tábořišti vyzvednout maršutka, tak jak nám ji včera domluvil Mohamed.

Pobalíme se, posnídáme a ve stanovený čas skutečně přijíždí bílý Mercedes Sprinter, což je naše maršutka, která nás má odvézt do třicetpět kilometrů vzdáleného Panjakentu. Za odvoz tam se po nás požaduje 15 somoni.

Řidič vyleze na střechu auta a my mu tam podáváme naše batohy, které tam přivazuje. Poté ještě jede na stanoviště maršutek u magazinu, kde stojí další dva autobusy. Historický malý kulatý žluté barvy a nový na podvozku obrovského terénního Uralu. Postupně se naše maršutka zaplňuje cestujícími, zejména ženami v jejich tradičních dlouhých šatech s šátky na hlavách.

V 6:40 hod odjíždíme. S Trojkou sedíme vedle řidiče. Díváme se na palubní desku auta, nefunguje na ní vůbec nic, jen svítí všechny varovné kontrolky. Je s podivem, že auto vůbec jede. Řidič s autem po chatrné prašné cestě slušně fičí a postupně dobírá další pasažéry, kteří stojí u cesty a na maršutku mávají.

Když vyjedeme z hor, dokonce najíždíme na asfaltku. Před Panjakentem situovaném ve velkém údolí nedaleko hranic z Uzbekistánem jedeme kolem velkého závodu na zpracování zlata, které se zde těží. Na severu vidíme další hradbu hor.

Konečná maršutky je v Panjakentu u zdejšího Bazaru. Při vystupování se na Tomáše culí hezká mladá slečna v šátku, dává se s ním do řeči a chce na něj číslo. Možná bych ho tady i oženil.

Bob jde vybrat peníze z bankomatu, protože máme u sebe jen pár somoni a pak jdeme do blízké restaurace. Dáváme si tu hutnou polévku se skopovým masem a kávu.

Číšník nám radí, odkud jezdí taxíky na hranice s Uzbekistánem, kam míříme a také, jaká je běžná cena.

Jdeme na stanoviště taxíků a mezi taxikáři se zvedá malá bitva, kdo nás uloví. Moc to neprodlužujeme a nasedáme do auta k taxikáři, který nám nabídl odvoz za 75 somoni pro všechny. Je to sice o třetinu dražší, než běžná cena, ale jsme „inostranci“. I tak je to hodně levné. Za jízdu dvacet kilometrů daleko taxíkem dát jen stopadesát kaček.

Řidič se s tím také moc nemaže. Ze svým Oplem si to fičí a pomaleji jedoucí auta předjíždí z leva i zprava.

Přijíždíme k hranicím. Před mřížovou bránou, jež zahrazuje cestu, stojí řada aut. Tady vystupujeme, jdeme přes branku a stavíme se do houfu lidí čekajících na kontrolu pasu. Docela to odsýpá. Do pasu dostaneme razítko a přecházíme na uzbeckou stranu. Tady procházíme bezpečnostní kontrolou jak na letišti. Dáváme batohy do rentgenu a procházíme přes bezpečnostní rám. Pak nám naskenují naše pasy a kamerou překontrolují naše obličeje, zda souhlasí s pasy. Teprve do pasu dostaneme razítko a jsme vpuštěni do země.

Bob přímo na celnici smění sto euro na jejich somy. Dostává za to téměř miliončtyřista tisíc uzbeckých somů.
Vyjdeme z celnice a okamžitě se zvedá bitva taxikářů o nás. Nějakou dobu se dohadujeme a pak odcházíme s tím, který nám za odvoz do Samarkantu nabídl 200000 somů. Když ale přijdeme k jeho autu, zjišťujeme, že je to nějaký malý pětimístny sedan. Tam se s batohy nemůžeme vlézt. Přichází další taxikář, ten nám nabízí za stejné peníze odvoz v maličké dodávce Denas, kterých tady jezdí mraky. Sáčkujeme se tedy k němu do auta. Na dvě zadní sedadla dáváme batohy, na třetí si sedá Bob, já, Tomáš a Martin doprostřed a Trojka vedle řidiče. Bohužel já nemám opěradlo, můžu se tak maximálně opřít Bobovi o kolena. Takto pokrčený jedu až do čtyřicet kilometrů vzdáleného Samarkantu, což je město na Hedvábné stezce, zapsané s seznamu Unesco.

Trasa ze Šingu do Samarkandu

Místo hor je tady samá rovina. Krajina nám hodně připomíná Maďarsko. Řidič nám pouští hotspod a my cestou hledáme přes Booking nějaké ubytování. Nalézáme hostel nedaleko centra. Řidič nás veze přímo k hostelu. Tam ale zjišťujeme, že se jedná o sdílené desetilůžkové pokoje. To moc nechceme a nedaleko nalézáme ubytování s pětimístným pokojem. Je to hezké a čisté ubytování.

Postupně se sprchujeme a odpočíváme. Do města vyrážíme až ve čtyři odpoledne. Rovnou míříme k madrasám na náměstí Registán, což byl hlavní důvod návštěvy toho města.

Chrámy jsou vskutku monumentální a nádherné. Slovy to nejde ani popsat jak je to krásné. Proto každý kousek fotíme, jak zběsilí. Nejprve si chrámy prohlížíme z venku a poté kupujeme vstupné a jdeme si areál prohlédnout i zevnitř. Po celou dobu jsme v němém úžasu.

Vyjdeme z areálu a míříme rovnou do hospody. Přímo v průchodu, kterým se do hospody vchází, grilují pokrmy. Máme možnost si tak vybrat, na co máme chuť. Já si s Martinem a Tomášem dáváme skopový šašlik, Bob langhman a Trojka skopové žebro. K tomu společný rajčatový salát a hranolky. Objednáváme si i pivo. To nám dlouho nenesou. Pak přijede auto, které pivo přiváží. Moc mi ale nechutná. Máme ještě na něco chuť. Dávám si ještě s Martinem a Bobem mleté maso na jehle a Tomáš s Trojkou nějaké polévky s masem. Nacpaní odcházíme.

Hledáme obchod, kde prodávají vodku. Nikde ji nemají, tvrdí nám, že v centru ji nekoupíme. Pak nám ale jeden dobrý člověk radí, kde ji prodávají. Je to maličký obchůdek plný chlastu. Kupujeme dvě flašky a při cestě zpět se zastavujeme u chrámů, které jsou po setmění nádherně osvětlené.

Na pokoji si v televizi pouštíme zdejší folk a koštujeme vodku. Usínám jako první.

Den čtrnáctý

Pokračování v prohlídce Samarkantu.

Ráno mne budí silné bublání v břiše. Následuje silný řídký příběh. No včerejší kombinace jídel mi asi moc nesedla. Ani nejsem schopen určit, co mohlo být špatné. Asi nové uzbecké bakterie. Raději hned do sebe hodím dva ercefuryly a jdu si opět lehnout. Do snídaně dopisuji deník. Na snídani si dávám jen chleba s máslem a kávu. Svoji porci smaženého vajíčka, párku a melounu přenechám Tomášovi a jdu si zase lehnout.

Přehnalo to i Boba. O půl deváté odcházíme, chceme si projít další historické památky ve městě.

Projdeme kolem paláců, kde jsme byli včera a přes hezký udržovaný park a pak řady obchodů se suvenýry jdeme k mauzoleu Ruchabad (= příbytek ducha), který nechal postavit nad hrobem učeného mystika a šiřitele islámu mezi kočovníky východního Turkestánu, Burchoneddina Sagardžiho, jeho ženy, čínské princezny, a jejich deset dětí, v roce 1380 Timur. Dle legendy vlastnil Burchoneddin sedm vousů Proroka Mohammeda, které byly zazděny do kopule mauzolea. Dveře z ořechového dřeva jsou původní, ze 14. století, a zdobí je vyřezávané nápisy ve farsí, oslavující Alláha. Původní jsou také dlaždice na stěnách. Mauzoleum má obdélný půdorys 12×14 metrů a výšku 24 metrů.

Kolem mešity Ruchabad původně z 15. století, přestavěné v letech 1880–82, jdeme k nejvýznamnější památce této části města, nedalekému mauzoleu Gur-i Emir (= emírův hrob), hrobce největších vládců Timurovské dynastie. Mauzoleum nechal postavit Timur v roce 1403 po nečekané mrti svého milovaného vnuka Mohammeda Sultána a stavbou pověřil perského architekta Mohammeda Ibn Mahmúda Isfaháního. Stavbu dokončil v roce 1405 další Timurův vnuk, Mirzo Ulugbeg, když nečekaně zemřel Timur na výpravě do Číny a byl po návratu v této hrobce pochován.
Tyrkysová kupole je sklenuta ve výšce 32 metrů, má průměr 17 metrů a z vnějšku ji člení 64 žeber, pokrytých barevnou slupkou z glazovaných kachliček v nekonečném diamantovém vzoru. Na jeho nádvoří si pod stříškou prohlížíme poslední pozůstatky z velkolepého Timurova paláce Kuksaraj (= modrý palác).

Projdeme kolem bazaru, kde zrovna probíhá sanitární den a míříme k mešitě Hazrat Khizr, což je jedno z nejuctívanějších duchovních míst Samarkandu. Nachází se na kopci, který poskytuje úchvatně nádherný panoramatický výhled na město a jeho architektonické skvosty – mešitu Bibi Khanum, modré kopule a vzorované minarety Registanu.

Nyní míříme k muzeu historie Samarkantu. Jdeme zkratkou pres hřbitov. Hned za vstupem jsou nejhonosnější hroby. Na mohutných náhrobcích z černé žuly jsou fotografie zemřelých často v životní velikosti. V další části hřbitova jsou už hroby méně honosné. Projdeme kolem dalšího neméně krásného mauzolea Shan i Zinda a opět přes další časti hřbitova zkratkou jdeme k muzeu. V zadní části hřbitova mi opět začíná bublat v břiše. Dívám se kolem sebe, kde bych akutní problém vyřešil. Naštěstí se nacházím v odlehlé části. Zalezám do mlází v rohu a tam problém vyřeším.

Vyjdeme z muslimské části hřbitova a vedle je židovský hřbitov. Sám se jdu podívat aspoň na jeho začátek. Jsou tu podobné náhrobky jako na tom muslimském. Je tady i památník obětem druhé světové války se seznamem obětí.

Vracím se za ostatními. Blížíme se k muzeu nacházející se v dalším hezkém udržovaném parku. Kolem muzea jen projdeme a pak jdeme kolem soch znázorňující karavanu velbloudů a obchodníků na hedvábné stezce, která Samarkand tolik proslavila.

Dáme výborný nanuk a kolu a míříme na pahorek Kuchak, kde jsou pozůstatky neskutečné Ulugbekovy observatoře. U parkoviště zdobí vstup do areálu socha Mirzo Ulugbeka v nadživotní velikosti, který je zde zobrazen nikoliv jako král, ale jako učenec.
Socha má vyleštěnou levou botu, od toho jak mu na ni všichni sahají. Zřejmě pro štěstí. Taky si na botu sahám a přeji si, abych se cestou do hostelu neposral.

K observatoři zjišťuji, že již v éře před Ulugbekem tady totiž velmi dobře věděli, aniž by za to byl kdokoliv upálen, jako v Evropě, že země je kulatá, že se otáčí kolem své osy a obíhá kolem slunce. A proto si tu nechal Mirzo Ulugbek vystavět v letech 1424–28 kruhovou observatoř, jejíž součástí byl ohromný mramorový sextant o délce 40,21 metrů, s jehož pomocí bylo možno odečítat výšku hvězd nad obzorem s chybou nepřesahující několik úhlových vteřin. S věhlasnými astronomy své doby Kazy Rumím (1364–1437), Džemšidem Kaším (1380–1429) a Ali Kuščím (1403–1474) sestavil v roce 1437 podrobný katalog hvězd, kde je jich přesně určeno 1080. Pomocí zdejších měření byla také vypočtena délka hvězdného roku na 365 dní, 6 hodin, 10 minut a 8 vteřin (s chybou jen + 58 vteřin!). Po zavraždění Ulug­beka v roce 1449 observatoř fungovala ještě asi 20 let, pak upadla v zapomnění a zanikla. Znovu byla objevena až ruským archeologem Vasiliem Vjatkinem v roce 1908, který ovšem zprvu vůbec nechápal účel stavby. K prohlídce je nejen obnovený sextant, ale také nově otevřené muzeum o Mirzo Ulugbekovi, jeho výzkumech, vědecké činnosti a významu pro moderní vědu.

Projdeme muzeum, chvilku sedíme v parku a rozhodujeme se, že se vrátíme do centra. Nechce se nám pěšky, proto jedeme autobusem. Z velkého repráku postaveného u dveří hlasitě vyhrávají zdejší hity. Jsme tu za atrakci. Zejména jedna ženská středního věku se na mne culí a přitom se její přední zlaté zuby lesknou jak zrcadla.

Vystupujeme na autobusovém nádraží. U cesty stojí dopravní policajt. Když nás vidí, zapíská na píšťalku, zvedne červený kužel, vstoupí do vozovky a zastavuje dopravu, abychom jsme mohli přejít silnici.

Jdeme kolem hospody, kromě mne mají všichni hlad. Jdou se tedy najíst, já jdu sám do hotelu. Cestou nakupuji suvenýry.

Na pokoj přicházím již bez dalších střevních potíží. Asi přání od Mirzo Ulugbeka zabralo. Taky jsem si mohl přát něco smysluplného.

Lehám na postel a dopisuji deník. Využívám toho, že jsem na síti a hledám informace k památkám, které jsme dneska navštívili.

Přichází ostatní s nákupem vodky a vína. Z hospody, kde byli, ale moc nadšení nejsou. Po chvilce se začíná podávat vodka a víno. Já s Martinem se však pro dnešek odhlašujeme z odběru.

Do šesti večer jen tak poleháváme a pak jdeme do nedaleké hospody na jídlo. Mají tady i čepované pivo. Číšník říká, že je to české pivo. Když je donesou, je téměř bez pěny. Je fakt, že pivo Pulsar vaří český sládek, ale do dobrého piva má hodně daleko.

Objednáváme si jídlo. Já šašlik, ostatní langman, dva chleby a rajčatový salát. K tomu šašliku ještě grilovaný lůj a něco podobného jak šašlik. Trojka, který nepije pivo, si na pití objednává sto gramů vodky a čaj. Přinášejí mu ji v misce na čaj. Já ještě nejsem úplně v pohodě, proto sním jenom dva kousky hovězího masa s chlebem, zbytek nechávám Tomášovi a jdu zpátky na pokoj si lehnout. Škoda, chtěl jsem z ostatními se po setměni podívat na osvětlené památky, které jsme dneska navštívili.

Den patnáctý

Návštěva bazarů v Samrkandu a Panjakentu. Přejezd zpět do Tadžikistánu k jeru Iskardenkul.

Mé střevní problémy stále přetrvávají. To bude tedy dneska cesta zpět do Tadžikistánu!
Snídani Martin objednal na půl sedmé, ať si stihneme projít bazar. Trojka ale už vstává v šest a všechny budí. Zvláště Martin to nelibně nese, zdálo se mu totiž něco hezkého. Asi tuším co.

Snídani dostáváme až po sedmé hodině. Je úplně stejná jako včera, jen místo červeného melounu je žlutý. Já si dávám jen chleba a čaj.

Ubytování se snažíme zaplatit kartou, ale nějak jim to nejde, proto to platím hotově v dolarech.

Jdeme na bazar. Cestou se zastavujeme u nádherného Registanu. Dneska je zase jinak nasvětlen.

Na bazaru zatím moc lidí není. Ani všechny stánky nejsou otevřené. Bazar má však svůj řád. Každý druh zboží se prodává v jednotlivých sekcích. Tedy například všichni prodejci se sušenými plody prodávají své zboží v jedné sekci pohromadě a tak to funguje i s dalším zbožím. Prodává se tu snad všechno. Od oblečení, přes keramiku po potraviny. Něco málo nakoupíme a jdeme hledat taxi, co nás odveze na hranice.

Netrvá to dlouho a nacházíme ho. Domlouváme s ním cenu 100000 uzbeckých somů a deset dolarů. Souhlasí. Nasoukáme se dovnitř a jedeme. Řidič nám cestou pouští poslední ruské hity, což Martin opět nelibně nese.

Na hranicích opět procházíme řadou kontrol pomalu pečlivější než na letišti. O tom, že hranice mezi oběma státy je pečlivě střežená svědčí dva vysoké ploty s ostnatým drátem.

Konečně jsme na druhé straně hranice a opět se zvedá boj mezi taxikáři o nás. Cena za odvoz k stosedmdesát kilometrů vzdálenému jezeru Iskanderkul startuje na 1500 somoni. Už jsme v cenách docela orientováni, proto ji odmítáme. Nakonec se dostáváme na cenu 700 somoni s tím, že nás počká v Panjakentu, než se najíme a nakoupíme.

Veze nás starší chlapík se zlatými zuby v Opelu Zafira. Zastavujeme přímo u bazaru a ukazuje, kde se máme jít zajít najíst.

Je to velká jídelna, kde panuje čilý ruch a je tu úplně plno. Chvilku čekáme, než se uvolní místo u stolu a pak si sedáme. Hned se nás ujímá chlapík, co to tady řídí a u něj si objednáváme jídlo. Já jen chleba, čaj a také bych rád grilované kuře. Ale moc mi nerozumí, co chci. Ostatní si objednávají snad celý jídelní lístek. Od langmanů, přes šašliky po guláš.

Nejprve donesou placky bílého chleba a čaj. Mám aspoň co jíst. Po chvilce ostatním. Nastává chvíle obžerství. Nechápu, že to dovedli sníst. Jídlo si moc pochvalují a tvrdí, že je asi zatím nejlepší, co jedli. Mi nakonec také přináší polovinu grilovaného kuřete. Moji objednávku pochopil. Opatrně sním polovinu a zbytek dávám Tomášovi. Za to obžerství za všechny platíme neskutečných 205 somoni, což je něco málo přes 400 korun.

Jdeme se podívat na bazar. Tady již vládne ta správná středoasijaká atmosféra. Množství nastupujících a prodejců se tady hemží a vzájemně překřikují. Zboží již tady není systematicky seřazeno, tak jako v Samarkantu, či na bazaru Osh v sousedním Kyrgyzstánu.
Nakoupíme potraviny na večeři, ve speciálním obchůdku vodku a míříme za taxikářem.

Řidič nás veze nás stejnou cestou, jakou jsme jeli z Dušanbe do Artuche. Cestou nás staví hlídka policie. Řidič jel rychle a platí pokutu 40 somoni.

Řidič zastavuje u benzínky dotankovat. Jdeme na záchod. Je to oplechovaná budka na vysokých nohách s dřevěnou podlahou a vyřezaným otvorem, do kterého se musí trefit. Produkty pak padají hluboko dolů. Opravdu je to zážitek.

U jednoho kruhového objezdu stojí hlídka policie. Řidič aniž by byl jimi zastavován, sám zastavuje, bere peníze a jde za nimi. Když se vrátí, zjišťuji, co to mělo být. Řekne jen děngi (peníze). Asi platil nějaký poplatek.

Před Sarvodou řidič opět zrychlil a kolem divoké řeky tekoucí hluboko pod námi, nebezpečně jede. Kdyby mu to ujelo, tak to máme i s plavbou v řece, zřejmě ale naší poslední.
Za Sarvodou odbočíme vpravo, přejedeme přes řeku Jagnob, kde kousek níž je soutok s řekou Iskander Darya, vytékající z jezera Iskanderkul. Soutokem vzniká řeka Fondaryo, kolem níž jsme teď dlouho jeli.

Poslední kilometry jedeme po rozbité prašné silnici až k jezeru. Řidič nás vysazuje u spuštěné závory v místě, kde z jezera vytéká řeka. Řidiči platíme dohodnutou cenu, plus mu dáváme padesát somoni navíc na pokutu. Za to je moc rád.

Trasa ze Samarkandu k jezeru Iskardenkul

Nad závorou je budka, kde nás kasírují za vstup k jezeru. Vedle je magazin, kde dáváme krátkou pauzu. Já si tu dávám nanuk ostatní pivo.

Hledáme místo na postavení stanů. Hezké místo nacházíme v háji přímo na břehu jezera s krásným výhledem na skály nad jezerem. S Martinem se jdeme zeptat, zda se tu platí. Toho koho se ptáme, nám tvrdí, že je to zdarma. Vracíme se zpět a začínáme budovat tábořiště. Najednou je u nás mladík, který si říká Johny Depp a tvrdí, že je to tady jeho a chce zaplatit. Domlouváme se s ním na ceně patnácti dolarů na dvě noci.

Postavíme ohniště a na něm v kotlíku vaříme na bazaru koupené kuřecí stehna s brambory koupené na bazaru v Panjakentu. Po večeři jdu spát, ostatní pokračují ve večírku s vodkou.

Den šestnáctý

Návštěva vodopádu. Trek kolem jezera Iskardenkul. Noční hledání Tomáše.

Budí mne opět bublání v břiše. Jdu na záchod a stále funguji jako průtokový ohřívač jídla.
Už nejdu spát a píšu deník. Slyším lámání suchých klacků. I Trojka je vzhůru a chystá dřevo na oheň. Vzbudil tím ale Martina, který mu za to nadává.

Když však vstanu, je již uvařena káva a čaj. Snídám jen chleba.

Dneska chceme nalehko obejít celé jezero, což by mělo být sedmnáct kilometrů. Necháváme postavené stany, v nich většinu svých věcí a jdeme. Nejprve míříme k magazinu si nakoupit. Cestou potkáváme dva Poláky z Bialsko Bialy. Chvilku s nimi pokecáme.

Měním plán. Nejprve se půjdeme podívat na kilometr a půl vzdálený vodopád, který je na řece vytékající z Inskadekulu. Cesta k němu vede podél řeky. Před samotným vodopádem je mohutná peřej. Obejdeme skálu a za ní je vyhlídkové místo. Je to klec bez stropu odkud se dá shora pozorovat vodopád. Voda padá ze skály hluboko dolů a pak v levotočivé zátočině mizí někde dál.

Při focení křečovitě držím mobil, aby mi nevypadl z ruky. Ještě vylezu na skálu nad ním, odkud je na vodopád rovněž hezký výhled. Chvilku se kocháme a pak se vracíme zpět.

Rovnou míříme do magazinu. Celou dobu s námi jde pes, který celou noc spal u našeho stanu.
V magazinu sedáme na křesla, dáváme si vychlazené piva, kupujeme vodku na večer a zeleninu na salát, který si chceme udělat během výšlapu. Mezitím Trojka vede konverzaci s prodavačkou, která mezitím pořád telefonuje, zejména se svojí sestrou.

Nákup si rozdělíme do dvou batohů, co neseme a jdeme. Přejdeme přes dvůr jednoho domu, kde se na zemi suší meruňky a okamžitě začínáme stoupat do prudkého kopce. Můj batoh nese Tomáš, jde se mi tedy dobře. Slunko ale pořádně praží a proto chci se napít z hadice pitného vaku, který mám v batohu. Volám na Tomáše. On aktivně chce otevřít uzávěr hadice. Místo aby do páčky jen potlačil, prstem jí páčí a samozřejmě ji zlomí a ventil z hadice vyrve. Nejraději bych ho praštil hůlkou, co držím v ruce. Místo toho ho aspoň seřvu, že na co sáhne, to pokazí. Naštěstí najde na zemi ventil, který jde do hadice vrátit zpět.

Raději si od něj beru batoh a pokračuji ve stoupání. To je opět hodně výživné. Trojka se navíc sekl v navigaci a my místo stoupání po vyšlapané pěšině, šplháme po skále. To už kleju jak pohan. Dostáváme se na hřeben, po nímž stoupáme vzhůru. Jsou ale odsud moc hezké výhledy jednak na jezero, ale i na okolní svahy a peřeje před vodopádem.

V sedle ve výšce 2640 metrů dáme pauzu a pak po příkrém svahu sestupujeme dolů. Sestup je ještě výživnější než výstup. Jdeme totiž po svahu přímo nad jezerem. Jeden špatný krok a ze svahu se zřítím do jezera. Opět vzpomínáme na Vranici, že by se jí zdejší terén určitě líbil. Trojka to komentuje, že pokud by po té zkušenosti tady chtěla do hor, šla by si zaběhat jen do Mariánských hor.

Jdu tradičně poslední. Ostatní na mne čekají ve stínu. Když obcházím Martina sedícího přímo na chodníku, podjedou mi šutry a padám na prdel, přitom si pochroumám prsteník pravé ruky. Opět kleju.
Sestoupíme dolů, kde se řeka Chazormeč vlévá do jezera. Jsou tady mokřady, které musíme obejít. Chodník je zarostlý ostnatými keři, přes které se prodíráme.
Přicházíme k lávce přes řeku. Její stavitelé využili obrovského balvanu uprostřed řeky, použili ho jako pilíř a na něj položili klády. Za lávkou dáváme pauzu. Nejprve se jdeme osvěžit do řeky a přepláchnout košile. Pak Trojka s Bobem s rajčat, paprik okurek a cibule vyrábějí salát. Ten nám místo oběda hodně šikl.

Po jídle pokračujeme kolem mokřadů a opět kapánek stoupáme kolem strouhy s tekoucí vodou. Ve vaku už mám teplou vodu jak chcanky, proto si nabírám čerstvou studenou.
Dostáváme se na prašnou cestu. Nejprve na ni nalézáme medvědí hovno a pak i v prachu jeho stopy. Musel tady jít chvilku před námi.

Sestoupíme blíž k jezeru v místě, kde se vlévá řeka Seridevol. I tady je mokřad s vysokými stromy. Je tady ale plno komárů, proto se tu dlouho nezdržujeme a valíme dál. Ostatní už mají pořádnou žízeň, nevzali si totiž moc vody. Trojka třeba vůbec žádnou a ani čepku. Jde přece na lehko.

Přejdeme přes most nad řekou Saratog, kde zrovna za sebou jede řada offroadů s ruskými značkami. Poté procházíme kolem prezidentské rezidence. Naproti je pramen. Z pod skály vytéká celý potok křišťálové vody. Konečně se můžeme všichni pořádně napít. Vedle je hezký dřevěný altán, kde odpočíváme.

Po pauze následuje posledních tři a půl kilometru dlouhý pochod po prašné cestě k našemu kempu. Než se tam doplahočím, Trojka už vaří.
Vaříme poslední zbytky jídla. Sušené uzené s jerkami, sušenou zeleninu a cibuli. Vývar pak zasypeme kuskusem a pikantní zeleninovou směsí podobnou našemu leču, koupenou včera v magazině.

Jelikož Trojka zvládá uvařit jen tři jídla a to šmakuládu, plastizol a pelemele, zvažujeme co to je. Nakonec to pojmenujeme plastikuláda. Překvapivě je to dobré. Snědlo se vše, nezbylo ani nic pro psa.

Nastává večírek. Po čase jde Trojka s Tomášem do magazinu domluvit odvoz do Dušanbe, nebo aspoň do Sarvody. Manžel od prodavačky, od pohledu kšeftař po nás chce 900 somů, za tu cenu nechceme. Pak Tomáš dostává nápad zajít za Johny Deppem. S ním se domlouváme na odvozu. Mezitím já jdu už spát. Budí mě, jak Martin vyzývá k nákupu další flašky vodky. Opět usínám.

Znovu se budím o půl jedné. Tomáš ve stanu není a venku je ticho. Večírek asi skončil. Když zjistím, že tu má spacák, jdu ho hledat. Vzbudím Boba, ten neví, kde je. Budím Trojku, ten mi říká, že šel s Jonnym na pivo. Jdu s čelovkou kolem jezera. Budím tak místní spící na palandách. Tomáš však nikde. Hledám ho u stánku s pivem. Tady je vše zavřené. Procházím kolem chatek a kontroluji boty, zda nenajdu od Tomáše. Taky nic. Mám na něj neskutečnou zlost. Pak už nevydržím a do tiché noci zařvu „Tomáši“. On vyleze z jedné boudy, jde ke mne a strašně se diví, že ho hledám. Nejraději bych mu pořádně lisknul, ale pořád mne bolí prst na ruce. Naženu ho do stanu a sám zalézám do spacáku. To jak jsem se vytočil, nyní nemohu dlouho usnout.

Trasa kolem jezera

Den sedmnáctý

Přejezd do Dušanbe. Večerní prohlídka města.

To jak jsem po hledání Tomáše nemohl usnout, ráno dospávám. Mám tak skluz v dopisování deníku. Trojka mezitím připravuje snídani ze dvou hovězích konzerv, které včera koupil v magazině. Já byl proti, aby se vůbec kupovaly, po špatné zkušenosti při letošním přechodu Gran Canarie. Navrhoval jsem koupit spolehlivá vajíčka. Trojka argumentuje, že z vajec se cestou do Dušanbe posereme. Martin byl zase hrozně zvědavý, co v konzervě je.

Když Trojka konzervu otevře, nahoře je bílý povlak loje, uprostřed je váleček snad masa a kolem neurčitá hmota. Pomazánka z toho rozhodně udělat nepůjde. Osmahnou cibuli a na ji pak i tuto podivnou hmotu. Na pohled to vypadá nevábně, stejně to i chutná. A to nám prodavačka říkala, že je to nejlepší konzerva. Trojka to komentuje, že by tedy chtěl vědět, jak chutnají ty horší.

A to Trojka chtěl potraviny na celý trek nakupovat až po přistání v Tadžikistánu! To ať se s tím z domu netaháme. Přitom limit odbavených zavazadel máme třicet kilo. Ještě že jsem ho neposlechl. Pokud ano, už by byl zřejmě po smrti.

Já krmi lehce ochutnám a raději si dopřávám čistého chleba. Trojka toho snědl kapánek více. Za chvilku bere do ruky roli hajzlpapíru a spěchá směrem k záchodům. Během chvilky je zpět. Nestihl tam ani dojít a akutní problém musel vyřešit cestou v křoví. A pak, že bychom se z vajíček posrali…

Jdeme za Johnym zjistit, zda máme auto na odvoz, jak nám včera slíbil. Johny tu nikde není a o odvozu nikdo neví. Po chvilce Johny rozespalý vychází a shání nám odvoz. Nakonec nás do Sarvody odváží jeho strejda ve svém terénním Lexusu. Jen Bob musí jet v kufru, protože se nevlezl do kabiny.
Cestou zjišťujeme, že je starý jako já. Tady provozuje kemp a v Dušanbe má zlatnictví. Dává nám i adresu. Jak později zjišťuji, zítra tam je bohužel zavřeno. Je pátek a to mají muslimové svátek.

V Sarvodě mi ještě sežene vexkláka, u kterého měním padesát dolarů na somoni. Dostávám za ně pětsetpadesát somoni v desetisomonových bankovkách.

Hledáme odvoz do Dušanbe. Přijíždí autobus. Běžíme k němu, ale je bohužel plný. Hledáme tedy řidiče s autem. Opět se strhává o nás bitva. Cena startuje na pětistech somoni. Pak se dostává na třistapadesát. To už bereme. Jdeme se starším chlapíkem k jeho autu a když tam dojdeme, zjistíme, že auto je z poloviny zaplněné melouny. Jedeme tedy s jiným řidičem, který nám nabídl stejnou cenu.

Přijíždíme k Dušanbe a chceme, aby nás řidič zavezl přímo k hostelu, kde mám zajištěno ubytování. To on nechce a vysazuje nás u terminálu u cementnego zavodu, odkud jsme vyjížděli do Artuche. Tady sedáne na autobus č. 3A a jedeme s ním do centra. Poslední kilometr a půl už jdeme pěšky. Je příšerné horko, teploměr ukazuje čtyřicet stupňů. Po dnešní snídani máme hlad a zastavuje se v provozovně kebabu na jídlo. Není to sice bůhví co, ale mnohem lepší než dnešní snídaně.

Úzkými prašnými uličkami přicházíme k Ali hostelu, což je naše ubytování. Vraty vejdeme do průchodu, kde vlevo stojí zdejší divan, na němž si lebedí tři mladíci. Projdeme nádvořím ozdobenými velkými fotografiemi jezer, které jsme navštívili a hledáme recepci. Ujímá se nás mladý kluk, který přivolá recepční, ta si od nás bere pasy a skenuje si je. Za dvě noci ji za všechny zaplatím stoosm dolarů a jdeme se ubytovat.

Trojka, Martin a Bob dostávají velký světlý pokoj s balkónem a sociálkou. Já s Tomášem dostáváme pokoj v budově přes nádvoří. Je to malý kamrlik s manželskou postelí se sociálkou na pokoji, ale bez okna. Ještě že je tady klimatizace, jinak bychom tady chcípli.
Přeperu si košili a ponožky a jdu si zdřímnout.

V pět odpoledne jdeme do centra. Cestou se zastavujeme v restauraci. Mají tady čepované pivo. Majitelka je korpulentní dáma v dlouhých šatech se zlatými zuby. Zřejmě bude movitá, neboť zlaté zuby má úplně všechny. Dáváme si polévku a grilované kuře s hranolkami. Samozřejmě pivo.

Po jídle míříme do centra na třídu Rudaki pojmenovánou po Abu Abdullahu Jafar ibn Muhammadu Rudakimu, což byl zakladatel perské literatury. Jeden z prvních slavných perských básníků, kteří začali skládat poezii v nové perštině. Považován za „otce perské poezie“.

Projdeme kolem honosného bílého paláce opery a pak po rušné třídě přicházíme ke třem věžím mrakodrapů ze skla a oceli. Naproti je budova parlamentu. Vcházíme na náměstí přátelství, kde monumentem náměstí je i samotného Dušanbe je obrovská socha tádžického národního hrdiny Ismoiliho Somoni. Za ní následuje rozsáhlý park s množstvím fontán. Jdeme kolem nich, obdivujeme budovu národní knihovny a přicházíme k vysokému sloupu což je památník nezávislosti Tadžikistánu na Sovětském svazu. Odsud je hezký výhled na budovu Národního muzea a prezidentský palác a také na vlajku Tadžikistánu. Mohutná vlajka vlaje na nejvyšším stožáru na světě.

Přes park míříme k budově Národního muzea. Mezi fontánami se týčí mohutná socha Rudakiho. Ostatní si tu dávají pauzu, já jdu ještě k tomu muzeu. Udělám fotku a vracím se.

Jdeme se podívat k monumentálnímu prezidentskému paláci. Když však chceme dojít k bráně, volá na nás voják ze strážní budky a naznačuje, že tam nesmíme. Přes park se tedy vracíme zpět.

Je neskutečné, jaké tady jsou mohutné rozdíly. Na jedné straně chýše z kamení, nebo uplácané hlíny a tady monumentální přepych.

Vyjdeme z parku, zastavíme se v magazině na nákup a většina se chce vracet autobusem zpět. Je už po setmění, tudíž jsem zvědavý na noční město. Proto se od ostatních trhám a jdu sám.
Vracím se téměř po stejné trase, jak jsme zde šli. Vodotrysky a fontány hrají všemi barvami do toho nasvětlené budovy, sochy a sloupy. Pohled na večerní centrum Dušanbe je vskutku fascinující. Jsem rád, jsem nejel z ostatními a šel pěšky.

K hostelu mne mapy.cz přivádějí kapánek z jiné strany a i když mi ukazují, že jsem na místě, jsem kapánek jinde. Chvilku trvá, než se zorientuji a hostel najdu. Rovnou jdu na pokoj za ostatními. Tady už probíhá společenský večer. Setrvám s nimi asi čtyři panáky vodky a jdu spát.

Den osmnáctý a devatenáctý

Denní prohlídka Dušanbe, návstěva mešity a bazaru. Závěrečná večeře.

Z postele se hrabu těsně před osmou a rovnou jdu na snídani. Je sice skromná, ale dostačující. V devět jdeme do města. Míříme k vysoké věži, co jsme viděli včera z autobusu. Dojedeme na třídu Rudaki a k věži jedeme autobusem. Přijdeme k bráně od parku v němž je ta věž, ale bohužel je zavřená. Od třech chlapíků se dozvídáme, že zrovna tady probíhá vojenská prohlídka, proto zde nemůžeme, ale že tu bude otevřeno až po obědě. Jdeme tedy kousek dále k mešitě. Oproti mešitám co jsme viděli v Samarkantu, je taková skromná.

Vejdeme na její dvůr, tam se imána ptám zda můžu dovnitř. Můžu. Připnu si nohavice, zuju sandále a přes krásné vyřezávané dveře vcházím dovnitř. To jak zvenku mešita vypadala nenápadně, uvnitř je krásně vyzdobena. Okamžitě se tu dává se mnou do řeči chlapík co tu testuje reproduktory. Je zvědavý, odkud jsem. Českou republiku zná. Ví o našem rozdělení se Slovenskem a jmenuje české sportovce a hlavní město. To mnozí u nás vůbec netuší, kde se Tadžikistán nachází.

Hledám ostatní. Trojka využil toho, že je tady holič a nechal se ostříhat a oholit. Z pralesního muže se tak stává plážový mrdač. Stříhá ho chlapík s muslimskou čepičkou na hlavě. Během stříhání mu mimo jiné říká, že dělá i obřízky. Trojkovi navrhujeme, ať si ji také nechá udělat. Nechce.

Venku vedle provozovny holičství je celá řada vodovodních kohoutků. Slouží k očistě věřících před modlitbou v mešitě. Od holiče se dozvídáme, kde je tady bazar. Je kilometr a půl odsud. Když tam jdeme, slunko už pořádně peče. Jdeme doslova v rožhavené peci.

U bazaru si dáváme rozchod a každý jde po svém. Tady mne bazar kapánek zklamal. Očekával jsem, že tu budou prodávat tradiční výrobky a přitom tady mají vesměs šunt z Číny. I tak kupuji domů nějaké čaje a na památku muslimské klobouky a také mudžahedínskou čepku, jakou měl Said. Na oběd jdeme do jednoho stánku přímo na bazaru. Dáváme si výborné ryby.

Máme nakoupeno a už se nám v tom hicu nechce po městě chodit. Vracíme se tedy do hostelu. Cestou se stavíme koupit pití do moderního obchoďáku Auchan. Tady nám šéf ostrahy radí, kde je prodejna se suvenýry a také nás fotí s mladou slečnou v uniformě ochranky.

Na pokoji do večera odpočíváme a pak jdeme do blízké hospody na večeři. Nejprve dáme výborný boršč a pak Trojka dostává nápad koupit celou skopovou kýtu. Z Martinem jde za obsluhou a objednávají ji. Nejprve mají problém s tím, že kýta je moc velká a nejsou schopni ji vcelku ohřát. Když ji však rozpůli, už to jde. Kýta je vynikající, ani není cítit skopovým. Nacpání odcházíme do hostelu. Dáme pár panáků vodky a jdeme si před odletem domů zdřímnout.

Před půlnocí vstáváme a pěšky jdeme na dvaapůl kilometry vzdálené letiště. Letí nám to totiž ve tři. Další povedená výprava nám končí.

 

Video z expedice