Vodácké Rumunsko 2023

Vyprávění o vodáckém putování na sever Rumunska a splutí nepřístupného kaňonu řeky Lapusel (Lapuš). Jízda lesní úzkokolejkou k řece Vaser a její splutí. Sjezd řek Rica a Ruscova. Výstup na nejvyšší horu Maramureše na Farcau. Splutí řek Bistrita Aurea, Cirlibaba, Somesul Mare a na závěr opět jeden úsek Lapuselu.

Den první

Je pátek 28.4.2023 a jako každý rok v tu dobu vyrážíme na vodu. Letos padla volba na řeky na severu Rumunska. Jedeme v kapánek pozměněné sestavě. Z věrných členů Bengatouru jedu jen já a Bob, dále Žozé, Profesor, Monika, Sváťa, Petr, Řimpo a jako řidič René.

Z Řepišť odjíždíme po 15 hodině, v Místku ještě nabereme Řimpa a pak přes Slovensko míříme směr Rumunsko. Za jízdy online platím dálniční poplatky na Slovensku a Rumunsku. Slovenské mýto je hotové raz dva, ale zato Rumunské mne trápí. Bojuji s tím od Frýdku až do Žiliny. Během té doby padlo nejedno ošklivé slovo.

V Maďarsku dálnice objíždíme a po půlnoci jsme v Rumunsku. Míříme k řece Lapusel (Lapuš). Zastavujeme u prvního mostu přes Lapusel, baterkou svítíme na hladinu a zkoumáme, zda má dost vody. Vypadá to dobře. Zastavujeme u dalšího mostu i tady to vypadá dobře. Jedeme tedy na nástupní místo nedaleko obce Razoare.

Zastavujeme na louce nedaleko řeky. Je pořádná kosa, tráva je namrzlá. Rychle stavíme stany. Profesorovi se moc se stavbou stanu nedaří a proto s Bobem a Žozém spí pod širákem. Monika, Petr  a René spí v autě a my zbytek ve stanech. V noci jsem rád za nový peřák, v té kose bych si jinak zřejmě pořádně užil.

Den druhý

Ráno nás budí sluníčko, hned je veseleji! Než dosnídáme, jdu se podívat k řece na vodní stav. Řeka teče slušně, půjde to jet.

Sbalíme tábor, nafoukneme lodě a neseme je k řece. Žozé provede krátkou instruktáž a jdeme na to. Můj nový packraft má tady premiéru. Na packraftu jede i Žozé, Profesor jede na K1, Sváťa na kotrmelci a ostatní na Barakách.

Řeku bych přirovnal ke svižnější Moravici, která se klikatí v moc hezkém kaňonu. Místy břehy lemují skály a jinak jsou svahy porostlé stromy, které se teď na jaře začínají hezky zelenat. Voda svižně teče a za hodinu dáváme zhruba 7,5 km. Asi po kilometru plavby je první hezká peřejka.

   

Zhruba po 12 kilometrech dáváme u mostu pauzu, čeká nás tady René s autem. Posvačíme a jedeme dál. Řeka má stále stejný charakter. Tu a tam se objeví nějaké peřejnaté místo, které plavbu zpříjemňuje. Nejpěknější úsek je zhruba po 25 kilometrech od vyplutí. Následuje několik peřejnatých míst za sebou. Je to to vyloženě na zpříjemnění plavby, nic nebezpečného.

Plavbu končíme po 28 kilometrech u dalšího mostu, kde nás čeká René. Všichni jsme z plavby nadšení, moc se nám to líbilo.

Trasa plavby po Lapuši

Převlečeme se do suchého, sbalíme lodě a přejíždíme do Viseu de Sus. Cesta vede přes hory po klikaté cestě. Oproti roku 2014, kdy jsem tady byl naposledy se kvalita silnic hodně zlepšila. I tady v horách jedeme po slušné asfaltce.

Po osmnácté hodině přijíždíme k nádraží ve Viseu de Sus, odkud jezdí parní úzkokolejný vláček. Zítra se s ním totiž chceme vyvézt na konečnou a dolů jet po řece Vaser.

Cestou se zastavujeme v jedné vesničce v místním krámku. Dáváme si tu po pivu.

S Žozém jdu k pokladně, ale ta je již zavřená. Nacházíme tam nějaké chlápka a od něj se snažíme dozvědět, zda zítra jede vlak. Žozé se s ním dává do řeči v rumunštině. Zatím všude kde jsem s ním byl, hovořil jazykem té země. Vybavuje se mi povídka: „Znal jsem jednoho starého námořníka. Hovořil všemi jazyky, ale všechny ovládal stejně špatně.“  Každopádně je na tom Žozé s jazykovou vybaveností mnohem lépe než já a dozvídáme se, že všechny vlaky, co jedou ráno, jsou již vyprodány a volné místa jsou až ve vlaku, co jede v jedenáct.  Dále nám říká, že pokladnu otevírají ráno v osm.

Jedeme kousek za nádraží, kde u řeky je slušný plácek a tady si budujeme tábor. Profesor s Řimpem rozdělávají oheň, na kterém já pak na roštu griluji naložené plátky krkovice.

Večer ještě nějakou dobu sedíme u ohně a koštujeme dovezené destiláty.

Den třetí

Ráno nás budí sluníčko. Opět to vypadá na hezký den. Na snídani na ohni děláme vaječinu a v osm jdu s Žozém koupit lístky na vlak. Před pokladnou postává chlapík, který pouští zákazníky dovnitř.

V pokladně obsluhují dvě hezké Rumunky s brigadýrkami na hlavě. Žozé s nimi dává do řeči a objednává u nich lístky, které já platím. Dostáváme lístky na tvrdém kartónu, podobné těm co se u nás vydávaly za socialismu. Ke každé jízdence navíc dostávám kalendář s fotografií parní lokomotivy.

Na tábořišti si do vaků balíme věci na vodu a po desáté hodině pomalu jdeme na nádraží. Z repráků tady vyhrává zdejší maramurešský folk. Pohybuje se zde množství turistů, kteří míří stejným směrem jako my.

Jdu do místní hospůdky a slečny co tady obsluhuje, objednávám devět piv. Když řeknu nine biers, vyvalí na mne oči a doptává se, zda opravdu nine. Ukazuji jí to tedy na prstech, konečně pochopila, že to myslím vážně a na pultu mi dává ty piva.

V klidu vypijeme piva a jdeme do vlaku. Nastupujeme do otevřeného vagónu s dřevěnými lavicemi bez oken. Po jedenácté vyjíždíme. Průvodčí tady dělá slečna, od které jsem kupoval piva. Tady ale má na hlavě železničářskou brigadýrku.

Vlak jede rychlejším krokem. Trasa vede kolem řeky, máme tak možnost si ji v klidu prohlédnout. Vody by sice mohlo být více, ale shodujeme se, že to půjde jet. Z vlaku nevidíme žádné nebezpečná místa. Opět to vypadá na hezké klidné svezení.

Po chvilce nás všechny začíná trápit vypité pivo, které chce ven. Bohužel tady nejsou záchody a vlak nezastavuje. Když jsem tím vlakem jel minule, tak každou chvilku zastavoval, nyní ne. Žozé to už nemůže vydržet a proto si kleká do vstupu do vagónu, který  je zabezpečený jen zábradlím a obsah močáku pouští za jízdy ven. Já chvilku ještě odolávám a pak Žozého následuji, stejně tak i Sváťa, Bob i Profesor. Prostě když musíš, tak musíš.

Po chvilce vlak zastavuje na pauzu. Využíváme ji na malou svačinku. Kupujeme si zde sladké koblihy.

Po pauze už vlak dlouho nejede a končí na konečné přímo u řeky. S místním bufetu si kupujeme oběd. Od každého jídla po tři porce. Vepřový steak s brambory, kukuřičná polenta se sýrem a klobásou a čevabčiči s bramborem. Děláme z toho švédský stůl a každý má možnost z každého jídla ochutnat.

Když odjede vlak, spouštíme lodě na vodu. V horní části řeka slušně teče, ale i tak by to chtělo, aby vody bylo tak o deset centimetrů více. Každou chvilku totiž chytáme o šutry. Oproti včerejšku je řeka peřejnatější, ale vlny zato menší.

V jedné zátočině si chci překontrolovat kameru. Chci najet ke břehu a v době, kdy chci pádlem zabrat, pádlo špatně natočím a listem prohrábnu naprázdno. Při tom, jak jsem se do pádla opřel a očekával odpor a najednou nic, ztrácím balanc a jdu za pádlem hlavou do vody. Než se vzpamatuji packraft je pryč. Naštěstí je kousek ode mne Žoze a ten mi ho chytá. Moje první cvaknutí na svém novém packraftu.

Pokračujeme dál. Řeka má obdobný charakter jako výše. Když se však blížíme dolů, koryto se roztáhne a rázem více chytáme o šutry. Jeden ze šutrů vytrestá i Profesora. Ten totiž sleduje Řimpa s Monikou v Barace a nevšimne si ho. Má to za následek, že i on si kousek nedobrovolně zaplave.

Poznávací znamení, kde končíme plavbu je pneumatika od traktoru, která leží uprostřed řeky. Jsem rád, že už končím. Je mi totiž už zima.

Trasa plavby po Vaseru

Rychle se převlékám do suchého a jdu vařit rizoto. Po jídle využíváme ohně a toho, že máme čas a vaříme v kotlíku zelňačku.

Já se konečně dostávám k tomu, abych dopsal deník. Nyní to nemusím mastit na mobilu, ale pohodlně na noťasu. Ostatní sedí u ohně, kde probíhá společenský večírek.

Den čtvrtý

V noci byla zase pořádná zima, jednak se nám ve stanu orosila ložnice, ale když vyjdu ráno ven ze stanu a najdu dekl od misky, je omrzlá. Naštěstí je opět jasno, vypadá to zase na hezký den.

Snídáme zelňačku, co jsme vařili večer a o půl deváté odjíždíme. Míříme do obce Repedea, kde chceme jet stejnojmennou řeku.

Ještě ve Viseu de Sus se zastavujeme u bankomatu, kde vybíráme peníze a pak se zastavujeme ve zdejšímu magazínu, kde vykupujeme všechny piva Ursus, co zde mají.

Před obcí Repedea zastavujeme u řeky Ruscova a zkoumáme její stav. Řeka z rána teče na hranici sjízdnosti.

Dojedeme do Repedey a u soutoku s Ruscovou odbočujeme vlevo a jedeme kolem řeky Repedey. Ta teče v regulovaném betonovém korytě. Ani tady moc vody není. Řeka se nám moc nelíbí a zavrhujeme její sjetí.

Vyjedeme nahoru nad obec, projedeme kolem vodárny a nacházíme místo na táboření. Zrovna tady budují posezení pro turisty. Jsou tady postavené tři dřevěné přístřešky, velký přístřešek s grilem a dřevěný domek, který nejspíše v budoucnu bude sloužit jako záchod. Kousek vedle je ještě dřevěná chata. Jsme rozhodnutí, že tady budeme nocovat.

Jedeme ještě proti proudu Repedey, je tady ale hodně špatná cesta a navíc řeka je tady docela těžká s nebezpečnými úseky.

Vracíme se zpět a jedeme si prohlédnout jednu ze zdrojnic řeky Repedey, říčku Ricu. Ta již slušně teče, vypadá to slušné svezení. Jedeme pořád nahoru, až k závoře, kde stojí hlídka policie. Dál už nemůžeme. Policisté zkontrolují Reného, který řídí a dovolují nám tady nafoukat lodě. Poté nás zvědavě pozorují, jak odplouváme.

Než jsme vypluli, hladina řeky se zase zvedla. Na horách totiž taje sníh. Asi po kilometru plavby jsme nuceni zastavit, je tady vysoký nebezpečný jez z válcem. Drápeme se přes keře do břehu a poté lodě přendáváme přes dřevěnou ohradu. Za jezem pokračujeme. Řeka moc slušně teče, je to vyloženě jedna soustavná peřej. Vlny sice nejsou nijak vysoké, ale pořád se něco děje. Je třeba neustále dávat pozor na šutry, které na nás neustále číhají. Když se navíc opře sluníčko o hladinu, špatně se čte voda a občas do nějakých narážíme.

Kousek pod jezem potkáváme skupinu vodáků od cestovky Kudrna. Poznávám jejich delegáta. V roce 2017 jsme se s ním potkali v Makedonii u řeky Radiky.

Zhruba po jedenácti kilometrech následuje soutok s Ruscovou. Koryto řeky se rozšiřuje a obtížnost se snižuje. Hezké místo je před pravoslavným monastýrem. Řeka se tu kapánek zúžila a vytváří malé esíčko s většími vlnami. Konečně pěkné místo na zpříjemnění plavby. Následují asi ještě dvě podobná peřejnaté místa a vplouváme do řeky Viseu. Kousek za soutokem u mostu nás už čeká René, tady plavbu končíme.

Trasa plavby po Rice a Ruscově

Při balení nás tady opruzuje jeden mladý Rumun, co somruje peníze. Jsem náležitě ve střehu, aby nám nic nezmizlo.

Vracíme se na naše vyhlídnuté tábořiště. René parkuje přímo u druhé přístřešku. Vykládáme přepravky. Já ve snaze co nejrychleji začít vařit, nosím přepravky s nádobím a potravinami. Přitom nedávám pozor a hlavou se praštím do plechové hrany střechy přístřešku. Cítím, jak mi nad čelem plech proříznul kůži. Okamžitě začínám hrozně klít. Sáhnu si na ránu a krev! Kleju ještě víc. Odhaduji, že na centimetr rány jsem vyslovil asi padesát škaredých slov. Padlo jich asi dvěstě. Vytahuji papírový kapesník a snažím se zastavit krvácení. U naší zdravotnice Moniky zjišťuji, zda je to na šití. Uklidňujeme mne, když mi říká, že to půjde stáhnout mašličkami. Sice sebou mám zahnutou jehlu a nit, takže by to šlo čím zašít. Monika však říká, že to neumí. Sváťa sděluje, že kdysi dávno ránu šil, že by to zvládl. Naštěstí to není třeba.

Ujímá se mne Monika s Petrem a ošetřují mi ránu. Hned co jsem přestal klít, mi začíná být mdlo. Lehám si na lavičku a hned je mi lépe. V leže mi vyčistí ránu a mašličkami ji stahují. Operace se povedla. Jsem rád, že jsem s tím nemusel nikam jezdit.

Po ošetření pokračuji v přípravě jídla. Vzhledem k nízké hraně střechy si raději na hlavu nasazuji přilbu a v té se pohybuji po celou dobu. Bylo to velmi prozíravé opatření! Během odpoledne jsem se ještě nejméně třikrát helmou praštil do střechy, nebo do trámu. Nemít nasazenou helmu, měl bych hlavu jak řešeto. Monika by neměla ani tolik mašliček na mé ošetření.

Zítra máme v plánu si udělat výšlap na nejvyšší horu Maramureše na Farclau. Žoze říká, že nejpozději musíme vyjít v sedm ráno. Ještě večer proto připravuji vepřovou pomazánku. Máme dost času a proto společně vyrábíme bramboráky.

Žozé si sebou nevzal trekové hůlky a místo nich si z dlouhého klacku vyrobil hůl, o kterou se bude cestou nahoru opírat. Hůl je multifunkční, současně mu může sloužit jako oštěp na lov medvědů, kterých je tady hodně.

Profesor s Monikou rozdělali oheň, u kterého se večer hřejeme. Stan si dneska postavil jen Bob. Já ze Sváťou, Řimpem a Profesorem spíme v dřevěné chajdě – v nastávajícím záchodě. Hned vedle stojí dva mobilní záchody. Sice to tady trochu smrdí chcankama, ale nejsme žádné fajnovky, takže tu trávíme celou noc.

Den pátý

Budík mám nastavený na 5:15 hod. Vstávám a jdu připravit snídani. Čaj, vepřovou pomazánku a zbytek zelňačky.

O půl sedmé vycházíme. Kromě Reného a Petra, kteří zůstávají u auta, jdeme všichni. V plánu máme dojít k jezeru pod vrcholem a tam se rozhodne se, kdo půjde nahoru. K jezeru to máme osm kilometrů a 900 metrů stoupání. Zpočátku trasa vede lesem s pohodovým stoupáním. Přirovnal bych to k výstupu na Lysou horu v Beskydech z Krásné. Když se dostaneme nad úroveň lesa a přecházíme přes louky, vítá nás neskutečná podívána. Jsou tady mraky rozkvetlých fialových krokusů. Také množství jsem ještě nikdy neviděl. Musím hodně dávat pozor, abych na ně zbytečně nešlapal.

Počasí nám opět vyšlo nádherné. Svítí sluníčko, obloha je vymetená a krásné daleké výhledy.

Vyjdeme výše a začíná přibývat sněhových polí. Vyjdeme kousek výše a vyloženě šlapeme ve sněhu. Jsem rád, že jsem si vzal alespoň návleky a současně lituji toho, že jsem si nezval sněžnice. Ve sněhu se docela hodně boříme.

Dojdeme k jezeru, ale to je ještě pod sněhem. Naštěstí trasa, která vede na vrchol je od jihu a ta je z větší části již bez sněhu. Závěrečného výstupu se tedy účastníme všichni. Nečeká nás nic dramatického, jen krásné výhledy do okolí.

Nahoře společné foto a vrcholové pivo.

Chvilka odpočinku a sestupujeme dolů. Nechceme jít stejnou cestou, než jsme šli nahoru. Já navrhuji jít po značené trase, která vede do Repedey. Žozé však navrhuje jít západním směrem. Dívám se do mapy a tam žádnou cestu nevidím. Žozé mne přesvědčuje, že tam projdeme. Nechávám se přesvědčit. Kdybych tušil, co to bude, nešel bych tam!

Sestupujeme dolů a zhruba po třech kilometrech a čtyřset výškových metrech zjišťuji, že nemám mobil. Musel mi vypadnout, když jsem fotil. Strčil jsem si ho po focení do náprsní kapsy mikiny a tu si nezapnul. Vracím se tedy zpět ho najít. Se mnou jde Profesor.

Ženu jak šílený a jen doufám, že mi nevypadl v době, když jsem přeskakoval potok. Po třech kilometrech celý zchvácený padám to trávy zhruba v místech, kde jsem naposledy fotil. Telefon nikde nevidím. Už v hlavě formuluji záznam, kterým budu vysvětlovat, jak jsem přišel o služební telefon. Přitom se podívám vlevo od sebe a za jedním z trsů trávy telefon leží. No mám víc štěstí, než rozumu!

Vracíme se dolů a proti nám jde Žozé. I on se zapojit do pátrací akce. Všichni se vracíme zpět za ostatními, kteří nás čekají. Já se ostrým tempem, jakým jsem šel nahoru vyšťavil a už toho mám dost, navíc mne začalo bolet levé koleno a to nejvýživnější nás teprve čeká!

Sestupujeme do údolí k řece. Cesta mizí a jdeme po prudkém svahu řeky. Každou chvíli je třeba brodit, přitom moc míst, kde by potok šel přeskočit, tu není. Monika už rezignovala, má mokro v botách, proto přes vodu volně přechází. Mi se však do bot nabrat vody nechce a proto hledám vhodné místa na přeskočení. V jednom úseku však dlouho nemůžu nic najít a řvu na celé Maramureš, do jaké … (místa odkud jsme všichni přišli na svět) jsme to šli, když jsme mohli jít po normální značené trase.

Povede se mi přejít na druhou stranu potoka a dostáváme do kaskády betonových hrází klauzů. Obtížně přes ty stěny přelézáme, já už rozzuřený do běla řvu na celé kolo, proč jsme tady lezli.

Opět přicházíme k potoku, kde se musíme dostat na druhou stranu. Ve vodě leží starý kmen stromu. Bob přes něj bezpečně přechází na druhou stranu. Za ním jdu já. Oproti Bobovi ale vážím asi o čtyřicet kilo více. Když se od kmene odrazím, abych zbytek přeskočil, ztrouchnivělý kmen se zlomí a já šplouchnu trochu do vody. Moc nechybělo a šlehl bych sebou do vody a nalezený telefon jsem utopil.

U dalšího brodu si již zouvám boty a přes potok raději přebrodím.  Dívám se do mapy a zjišťuji, že k tábořišti to máme necelých sedm kiláků! Asi zdechnu! Mám hlad, jsem unavený a nasraný, že jsem tu lezl.

Šlapeme po rozbité lesní cestě kolem řeky Repedey. Tady je dost divoká a vidíme dost záludných a nebezpečných míst. Terén je tady tak pro kajakáře.

V našem směru najednou jede terénní auto. Žozé ho zastavuje. Jsou v něm dva kluci a mají tady tři volná místa. Já, Řimpo a Sváťa se sáčkujeme dovnitř a necháváme se odvést k našemu tábořišti. Chci totiž pro ostatní, než dojdou, uvařit.

Řidič jede s autem dost svižně, a i když je to jen pět kiláků, mám toho dost. Jsem z výmolů celý vyklepaný.

Trasa po místo, kde jsem zjistil ztrátu telefonu

Zbytek trasy po nástup do auta

Vystoupím z auta a sotva se vleču. Mám toho dneska opravdu dost. René s Petrem nás vítají ovocným džusem. Ten přichází více než vhod. Doplňujeme cukry a dáváme se do kupy. René i uvařil moc dobrou zeleninovou polévku a také namíchali ovocný salát s hrušek, banánů, hroznového vína a mrkve. Díky tomu se dáváme do kupy.

Reného s Petrem posílám autem pro ostatní. Než vyjedou, přijede auto, z něhož vystupuje Žozé. Zbytek stále pochoduje. René s Petrem pro ně jedou.

V době naší nepřítomnosti Petr s Reném navázali družbu s místními dělníky, kteří tady budují turistické zázemí a ti nám zpřístupnili chatu. Máme možnost si dobít telefony, power banky a notebook. Můžeme zde i přespat. Využívá toho jen Bob, Řimpo a Žozé.  Já se Sváťou a Profesorem spíme opět v budoucím hajzlu. V té chatě by nám totiž scházela vůně chcanek.

Pod námi hlídkují dva policajti. Beru dva Radegasty a s Petrem jdu s nimi navázat družbu. Ochotně se s námi dávají do řeči a přijímají náš present.

Profesor mezitím rozdělal oheň, u kterého probíhá společenský večer.

Den šestý

V noci bylo teplo. Ve tři ráno se budím horkem, rozepínám spacák a jen se jím přikrývám.

Se Sváťou připravuji snídani, lečo a čaj. O půl deváté odjíždíme. Je opět krásně. Počasí nám vychází.

Zastavujeme v prvním krámku v Repedee. René má chuť na krupici, kupuji tedy mléko a mouku. Chceme koupit pivo, nikde však žádný chlast nevidíme. Žozé se ptá slečny, co tu obsluhuje, zda tu mají pivo. Žozé nám tlumočí, že market vlastní nějaký muslimský belzebub, co nemůže pít, proto tady žádný chlast nemají. No nic, piva dokupujeme až v Lidlu někde za Viseu de Sus. Bohužel tady nemají Ursusy, ale jen Argusy, které se nadají pít a pak nějaké s obrázkem jelena. Kupuji alespoň ty.

Dneska máme v plánu sjet řeku Viseu. Hledáme nástupní místo. Voda slušně teče, proto začínáme mnohem výše, než jsem měl původně v plánu a to v horní části města Borsy.

Řeka tady teče v úzkém regulovaném korytě, jehož břehy jsou lemovány neskutečným humusem v podobě všelijakých plastů, pneumatik, hadrů a jiného bordelu. Prostě Balkán! Hned po vyplutí plavbu komplikují větve stromů, které jsou nízko nad hladinou. Koryto je tady úzké, takže není moc místa na jejich obeplutí. Navíc nechceme najíždět blízko ke břehu, ať neroztrháme lodě.

Voda v řece teče dost svižně, za hodinu dáváme kolem deseti kiláků. Kromě toho humusu kolem je to moc hezký vodácký zážitek. Rozhodně se nenudíme a s pádly máme stále co dělat.

Na celém úseku nacházíme akorát dvě nebezpečná místa. První je za jedním z mostů, je tady naplavené dřevo. Zastavujeme a prohlížíme si místo ze břehu. Vpravo je však jazyk, kterým to jde projet. Druhé nebezpečné místo je za Borsou, je to v podobě trubky, vedoucí v úrovni hladiny. Naštěstí je vidět z dálky, jde včas zastavit a místo přenést.

Zhruba po patnácti kilometrech, ještě před Viseu de Sus nás čeká René. Plavbu tady končíme.

Trasa plavby po Viseu

Míříme k další řece Bistrita Aurea. Cestou v Penny Marketu konečně kupujeme piva Ursusy. Krátká přestávka v sedle Prislop. Od roku 2014, co jsem tady byl naposledy, tady přibylo staveb.

Sjíždíme dolů k řece a hledáme vhodný plácek na přenocování. Nacházíme ho v obci Sesuri. Je to sice kousek od silnice, ale za to je to rovná plácek blízko řeky. Zítra tady můžeme začít plavbu.

Už máme hlad jak psi, proto se chytáme vaření.

Když jíme hrachovku, přichází k nám snědý chlapík a somruje. Domnívám se, že má hlad a podávám mu misku s hrachovkou. Nechce ji. Podle toho dovozujeme, že když nemá hlad, není na tom, tak špatně. Ještě tady nějakou dobu otravuje a pak konečně odchází.

Využívám toho, že máme dost času a společně na jídlo připravujeme vepřo-bramboro-zelo.

Dneska jsem docela ve formě a proto za tři dny konečně dopisuji deník. Bohužel tady není signál, takže ho nemůžu umístit na svůj blog. Než deník dopíšu, mám zmrzlé ruce.

Den sedmý

V noci bylo teplo. Když ale jdu ve tři ráno na záchod, zjišťuji, že je zataženo. Snad nebude pršet.

Ze stanu vylézám, až když slyším praskající větve. To Profesor už rozdělává oběd. Dneska vstáváme později, nemáme totiž kde spěchat. Na řeku nastupujeme přímo tady.

Na snídani se Sváťou připravujeme rybí pomazánku. Po snídani se v klidu chystáme na vodu. Vyplouváme před desátou.

V místě, kde plavbu začínáme, bych řeku přirovnal k tatranské Bele. Svižně teče, ale peřejnatých úseků, na které jsme si na posledních řekách zvykli, však o dost ubylo. To ale neznamená, že je to nějaká nuda. Voda slušně hrne. Plujeme opět rychlostí deset kilometrů za hodinu. Plavbu nám zpříjemňují dřevěné stupně, kterých je tady docela dost. Co je podstatné, plujeme krásnou krajinou bez bordelu na březích. Akorát je dneska zataženo a na vodě docela chladno.

Zastavujeme u provaleného jezu. Ze břehu si ho jdeme prohlédnout. Se štěstím by to šlo sjet, ale máme strach, že si potrháme lodě a proto ho raději obnášíme.

Následuje levostranný soutok s říčkou Tibau. Za ním se koryto řeky ještě více rozšiřuje. Přestože není nutno moc pádlovat, začíná být plavba nudná. Už je mi zima a netrpělivě vyhlížím Reného s autem.

U pensionu Mario a Ema konečně vidíme naše poznávací znamení k zastavení – výstražnou vestu pověšenou na větvi. Tady končíme plavbu. Rychle se převlékáme do suchého a balíme lodě.

Trasa plavby po Bistrita Aurea

Jedeme do blízké Cirlibaby, kde hledáme nějakou hospodu. Pension Mario a Ema je totiž na nás moc luxusní. V centru Cirlibaby nás místní směřují do místního podniku. Je to herna, kde se sice nevaří, ale mají tady čepované pivo. Po pivu ale dostáváme hlad. Žozé s Petrem jdou do místního krámku a kupují v něm chleba, uzený špek, klobásy, brynzu, zeleninu a také místní cujku, což je slivovice.  V hospodě z toho vytváříme švédský stůl a společně hodujeme.

Venku se mezitím pořádně rozpršelo. Dívám se z okna a přes cestu ve dvoře stojí velký otevřený piknikový srub, zřejmě vytvořený ze staré stodoly. To by bylo vhodné místo na přečkání noci v suchu. Žozé jde za hospodskou a dotazuji se jí, zda by tam šlo přespat. Říká mu, že to není její a že majitel tady není a neví, kdy se vrátí. No my ještě dáváme další pivo a mezitím přijíždí majitel srubu a dovoluje nám tam přespat. Jen nechce, abychom v krbu co tam je, dělali oheň.

Jak jsme dneska promrzli, rádi bychom zašli někde do sauny, nebo wellnesa se vyhřát. Petr v mapě našel nějakou chatu, kde má být sauna. Je to nedaleko řeky Cirlibaba, kterou si hodláme ještě dneska prohlédnout, dřív než ji sjedeme.

Dopijeme a odjíždíme. Cirlibaba je spíš úzký potok. Voda v něm teče jen tak na hranici splavnosti, ale sjet to půjde. Když se vracíme zpět a hodláme jet k té chatě se saunou, zjišťujeme, že přes potok vede jen dřevěná lávka, která by nemusela našeho Transita udržet a navíc k chatě vede bahnitá cesta prudce stoupající do kopce. To bychom určitě nevyjeli. Raději to vzdáváme.

Jedeme dolů a René zjišťujeme, že mu nefungují přední stěrače. Docela prekérka, když prší. Zastavujeme u „naší“ chajdy a já s Petrem jdeme na místní úřad zjistit, kde je tady nějaká sauna a také autoservis.

Na úřadě sedí dva chlapíci, od nich chceme zjistit daném informace. Anglicky moc neumí, umí trochu rusky. Ukazují, že sauna je v pensionu, kde jsme končili plavbu. Poté nám ukazují, kde je autoservis. Je hned naproti. Poděkujeme jim a jedeme do toho servisu. Je to velký hangár s klasickým bordelem kolem. Před vraty stojí velký kolový nakladač a v jeho kabině něco kutí vychrtlý chlapík. Když nás zaregistruje, vylézá ven a jde za námi.

Vysvětlujeme mu, jaký máme problém. Anglicky neumí, jen trochu polsky, hlavně zná jejich nadávky. Okamžitě zanechává své práce a začíná se věnovat našemu autu. Bere zkoušečku a proměřuje přívody k motorku od stěračů. Jeho přívodní kabely mají spálenou izolaci. Já mám za to, že je spálený motor a chci jet pryč. Mechanik se však nevzdává a snaží se dostat k motorku. Aby se k němu dostal, musí odmontovat vyrovnací nádržku od chladiče, přední úchyt kapoty a pak dlouze s pákami stěračů. Konečně je motorek venku. Motor naštěstí funguje, je spečený jen připojovací konektor. On ho rozebere, vyčistí kontakty, zaizoluje dráty a stěrače fungují.

Mezitím do dvora couvá náklaďák s přívěsem. Jen tam ale málo místa a řidiči se dlouho nedaří s přívěsem zacouvat. Náš mechanik startuje vysokozdvižný vozík, přijede s ním k přívěsu, lyžinami ho nadzdvihne a posune ho do boku. Řidič tak může zacouvat.

Mechanik se vrací a skládá naše auto. Dotazujeme se ho, co chce za opravu.  Sám si cenu neříká. Dáváme mu dvacet euro. Říká, že je to málo. Dáváme mu dalších deset. To už je spokojený. Děkujeme a odjíždíme k našemu srubu. Opravou jsme totiž strávili pomalu tři hodiny. Ze sauny dneska už nic nebude.

Rychle vybalujeme a jdeme společně vařit. Těstoviny s vepřovým masem po italsku. Profesor mezitím v místním krámku koupil víno a nyní vaří svařák. Ten v té kose co tu je, přichází více než vhod. Po jídle Monika s Petrem dokonce jako dezert uvařili puding.

Ve srubu je dokonce zavedena elektřina a jsou tu i repráky, které Řimpo zprovozňuje a pouští Country rádio. Máme dokonalou pohodu.

Kromě Moniky, Reného a Petra, kteří spí v autě, my ostatní spíme na podlaze srubu. Přes noc je docela fajn, citelně se ochlazuje až nad ránem.

Den  osmý

Ráno je pošmourné a zima. Neoprény, které jsme dali večer sušit, jsou podle mne ještě mokřejší než byly. Dneska se mi na vodu vůbec nechce.

Po snídani, hned poté co otevřenou hospodu, jdeme do ní udělat ještě nějakou tržbu. Když si tak dáváme piva, mraky na obloze se začínají trhat. Domlouváme se, že přece dneska zkusíme tu vodu.

Autem jedeme pět kilometrů proti proudu Cirlibaby a cestou zkoumáme její hladinu. Oproti včerejšku vody ubylo. Petr, který jezdí na Barace, když to vidí, odmítá jet, aby si zbytečně o šutry neničil loď. Přidává se k němu i Řimpo. Cirlibabu pojedeme jen na jedničkách. Já s Žozém na packraftech, Sváťa na kormelci a Profesor na K1.

Zastavujeme na louce u řeky kousek nad dřevěným altánkem s nějakým památníkem ve tvaru betonového kuželu. Tady plavbu začínáme. Zbytek nás doprovází po břehu.

Plavba Cirlibabou je jen hledání proudnice, vyhýbání se četným šutrům, slalom mezi naplaveným dřívím a kličkováním v zátočinách. I přesto často zadrháváme o šutry. Naše lodě dostávají pořádně zabrat. Petr byl hooodně prozíravý proč nejel. Kdyby tak bylo o 10 – 15 centimetrů více bylo by to moc hezké svezení.

Vody přibývá až na začátku stejnojmenné obce. Tady plujeme kolem skal, jež lemují levý břeh. S připlutím do obce samozřejmě přibývá humusu na březích a také se zvyšuje riziko propíchnutí lodí o nějaký drát, kterými jsou zpevněny břehy.

Žozé, který pluje jako první, najednou pádlem signalizuje možné nebezpečí. Je to stupeň. Žozé ho v pohodě projede, já v krátkém odstupu jedu za ním. Sotva stupněm projedu, zaseknu se na šutru, který jsem ve zpěněné vodě neviděl. Žozé, který je lehčí jej v pohodě přejel. Já mám však větší ponor.

Když se s lodí otočím, abych se ze šutru vykroutil, v ten okamžik do mne zezadu naráží Profesor, jeho K1 se o mne opře, proud ji nakloní a Profesor končí ve vodě. Naštěstí tu není žádné nebezpečné místo, tudíž záhy je na břehu a já mu jen s Žozém chytáme loď. Nastupuje si o kousek dále.

Průjezd obcí ve větších vlnách je už v pohodě. Za mostem vplouváme do Bistice Aurey. To je proti Cirlibabě hotová dálnice. Kousek za soutokem nás ostatní čekají v autě. Jelikož se počasí umoudřilo, hodláme pokračovat dál v plavbě. Od Cirlibaby dál je to vyloženě prázdninová řeka bez nebezpečných úseků a peřejí. Avšak i tady má spád a slušně teče, tedy i bez velkého pádlování dáváme kolem sedmi kilometrů za hodinu. Méně atraktivní vodácké úseky zase nahrazuje krásná okolní krajina bez velkého bordelu na březích.

 

Plavbu končíme zhruba osm kilometrů od soutoku u turistického přístřešku stojícího mezi silnicí a řekou.

Trasa plavby po Cirlibaba a Bistrita Aurea

Dokonce vylezlo sluníčko, na kterém si sušíme lodě a neopreny. Je poledne a máme už hlad. Využíváme přístřešku a na oběd si vaříme gulášovku.

Následuje stopadesát kilometrů vzdálený přejezd k řece Somesul Mare. Jedeme po silnici E58 přes město Vatra Dornei. Pauzu si dáváme v průsmyku Tihuta, odkud jsou nádherné výhledy na okolní hory.

 

Řeku Somesul Mare poprvé spatříme ve městě Ilva Mica. Tady je to již široká řeka, která slušně teče. Odtud stále jedeme proti jejímu proudu. Od městečka Sant začínáme hledat nějaké vhodné místo na přenocování. Současně z auta pozorujeme řeku. V těchto místech má úzké koryto s častými dřevěnými stupni a peřejnatými úseky. Stále však docela obstojně teče.

Dlouho nemůžeme najít nic vhodného. Až za městem vidíme plácek s přístřeškem, okolí je však rozbahněné. Jedeme dál ve snaze najít něco lepšího. Projedeme vesnicí Valca Mare, dojedeme k  mostu s levostranným soutokem nějakého potoka a už se chceme vracet zpět, když za řekou vidím turistický přístřešek. Je však za řekou, tam autem nedojedeme. Kousek dál je ale u řeky hezká louka, tady zůstáváme.

Vybalujeme věci z auta a budujeme tábor. Po večeři v kotlíku ohříváme vodu pomocí kempingové sprchy od Řimpa se v zákoutí za autem sprchujeme teplou vodu. Řimpo dostává pochvalu a současně výtku. Pochvalu za to, že vzal sprchu sebou a výtku za to, že ji vytáhl až po týdnu.

Den devátý

Ráno po snídani se chystáme na splutí řeky Somesul Mare. My co jedeme v singlech, začneme plavbu přímo u tábořiště. Těm, kteří jedou na kánoích se zdá, že je tady vody málo a chtějí plavbu zahájit někde níže.

Je 9:35 hod, když Žozé vyplouvá, já kousek za ním a naši skupinu uzavírá Sváťa na svém kotrmelci. Hned po vyplutí je úsek skutečně dost šutrovitý. Přestože se snažím co nejvíce využít proudnice, stejně hodně zachytávám o šutry.

Připlouváme k mostu, za kterým je nebezpečné místo ve tvaru esíčka. Tady stojí náš doprovod, co jede po břehu a ukazuje nám, jak máme jet. Žozé najíždí jako první. Bohužel jedeme blízko u sebe.  Snažím se zastavit u břehu, ale proud mne strhává. Já se alespoň snažím pádlováním zpět přibrzdit, abych od Žozého získal větší odstup. Žozé celé esíčko v pohodě projede a čeká nás pod ním. Mé brždění mělo ten následek, že nemám do nájezdu dostatečnou rychlost a zasekávám se v něm o jeden šutr. Zaberu kontra, aby se z něj vyprostil, to se mi daří a první zátočinu proplouvám pozpátku. Za šutrem otočím loď po směru a skočím první stupeň. Po dopadu mne to nakloní vpravo, sice to vyrovnám, ale ztrácím rychlost a nejsem schopen vjet do druhého stupně s malým válečkem. Proud mne natlačí do malé kapsy vpravo. Otočím se, abych z ní vyjel a v tom  okamžiku do mne bokem naráží Sváťa na svém kotrmelci. Proud vody se opírá do jeho levého válce a nebezpečně ho nakloní. Chytám ho a držím. Už to vypadá, že se cvakne, ale pak Sváťa zapíchne pádlo vlevo do vody a vytáhne se. Proskočí stupněm a je z toho venku. Já jedu hned za ním. Musím uznat, že packraft je skutečně hodně blbuvzdorný a umí odpouštět hodně chyb.

Průjezd peřejí

Následuje plavba dlouhým peřejnatým úsekem vedoucí hezkou krajinou v lese s poměrně častými různě vysokými stupni. Ani nezastavujeme a rovnou je všechny skáčeme. Jen doufáme, že někde nebude trčet hřebík.

Peřejnatá část řeky pokračuje i dál, když plujeme přes obce. Tady jsme za turistickou atrakci. Místní stojí u břehu a natáčejí si nás na mobily.

Po celou dobu mám zapnutou kameru. Bohužel při jednom průjezdu pod větvemi stromů jsem kamerou zachytil o větev, ta se mi vyhnula dozadu a přes hodinu jsem natáčel jen větve stromů nade mnou. Ke zvěčnění tak uniklo spoustu krásných peřejnatých míst.

Už to vypadá, že naši kánoisté to zabalili. Plujeme totiž bez přestávky a nikde je nevidíme. V 10:50 hod však připlouváme k mostu pod obcí Sant, kde už nás s nafoukanými loděmi čekají. Krátká pauza na občerstvení a plujeme dál.

Kousek po vyplutí na klidném úseku se nakláním, abych se vyhnul větvi, nahnu se ale až moc a končím ve vodě. Odplouvá mi packraft, chytá mi ho Profesor s Monikou. Vylézám na břeh a kousek jdu po silnici, než si zpět do lodi nasednu.

V městečku Rodna u mostu  Petr signalizuje nebezpečné místo. Zastavujeme a jdeme si to prohlédnout. Je to jez s betonovými zuby na čeření vody. Možná by to šlo projet, ale nevidíme tam. Na březích odkud by to šlo prohlédnout, stojí baráky s ploty a nemůžeme se tam dostat. Mezitím od domu, odkud by bylo na jez vidět, přichází starší pán se sympatickou paní.  Zvou nás k sobě na zahradu. Jdu tam já, Žozé, Řimpo a Petr.

Mají hezký domek s čistou udržovanou zahradou. Prohlédneme si jez a protože nechceme riskovat, že si v něm poškubeme lodě, raději je přeneseme po levém břehu. Petr to jde zvěstovat ostatním, my ostatní ještě na zahradě zůstáváme. Paní nás zve, abychom si s nimi dali cujku. Pán odchází do domu a přináší flašku cujky a štamprle. Současně do skleniček nalévá vodu na zapití. Cujku má skutečně výbornou. Je ještě lepší než ta, co v Cirlibabě koupil Žozé. Paní pak ještě donese třídecovou lahvičku a do ní naleje cujku, s tím, že máme pohostit i ostatní. Je to moc milé. Současně doufám, že nebudeme muset častěji obnášet, to bychom jinak za chvilku byli na plech. S velkými díky se loučíme a po levém břehu obnášíme jez.

Lodě na vodu spouštíme z prudkého svahu po trávě. Vyplujeme a po chvilce opět zastavujeme. V jednom zúženém místě je naplavené dřevo. Petr to prohlíží a vyhodnocuje, že to půjde projet. První jede Žozé a my ostatní za ním.

Pluji dál a najednou cítím, že se nějak v lodi propadám. Sáhnu na dno a začíná být měkké. Píchl jsem! Uvažuji kde. Buď jak jsem loď spouštěl po trávě ze svahu dolů, nebo při průjezdu mezi klacky, či úplně někde jinde.

U mostu před obcí Anies nás čeká René. Já tady plavbu končím. Vystoupím z lodi, otáčím ji a hledám dírku. Nemůžu ji najít. Nalézám ji až poté, co dno lodi potřu šampónem. Je to maličká dírka, ale i přes ni mi utíká vzduch.

Ostatní nejprve chtějí pokračovat, ale pak i oni tady plavbu končí.

Trasa plavby na řece Somesul Mare

Máme hlad a hledáme nějakou hospodu, kde bychom se mohli najíst. Nacházíme ji v centru obce Maieru. Nachází se v patře a je tam i nadstřešená veranda.

Potřebuji si zalepit loď, ale nemám smirkový papír, abych místo pro záplatu zdrsnil. Mám ale štěstí, dole ve dvoře pod restaurací je železářství. Tam se se snažím prodavačce vysvětlit, co chci. Nakonec pomocí překladače zjišťuji, že rumunsky se smirkový papír řekne šmirgl, tedy jak u nás. Konečně to pochopila, ukazuje mi role, abych si z nich vybral. Ukazuji na ten jemnější. Ptá se mne, kolik toho chci. Ukazuji, že mi stačí pásek 2 centimetry. Utrhne mi to a nic za to nechce.

Beru loď na terasu hospody, tam ji rozkládám a díru lepím. Mezitím si dávám pivo a oběd.

Přejíždíme k nedaleké říčce Rebra. Měla by být obtížnosti WW3. Když však k ní dojedeme, zjišťujeme, že moc neteče. To je navíc odpoledne, to by téct měla, když svítí slunce. Ráno už nepoteče vůbec. Rebru tedy vzdáváme a jedeme opět k řece Somesul, kde si chceme opět sjet ten druhý peřejnatý úsek, který se nám tolik líbil.

Když se blížíme k nástupnímu místu, začínáme se dívat po nějakém vhodném místě na přespání. Má totiž pršet a hodilo by se spát někde pod střechou. Asi dvacet kilometrů před nástupním místem vidíme dřevěný srub s hospodou. Ani nezastavujeme a jedeme dál s tím, že se jinak vrátíme. Nakonec nic vhodného nenacházíme a přijíždíme až k mostu, kde hodláme zahájit plavbu.

Začíná pršet. Uvažujeme, kde postavíme tábor. Jestli u louky na pravém břehu, nebo přímo u mostu ne levém břehu. Petr brblá, že jsme měli zastavit u té hospody. Nakonec zázemí budujeme přímo u mostu na levém břehu. Před deštěm natahujeme celtu, kterou přivazujeme k autu a okolním stromům.

Profesor s Řimpem, Monikou a Žozém připravují dřevo na oheň, já se Sváťou vařím večeři.

Večer u ohně sumarizujeme celou výpravu a účastníci mi děkují za organizaci. Na louce na druhé straně řeky, tam kde jsme původně chtěli tábořit, dělá pařbu místní omladina a na celé kolo tam vyhrávají rumunské hity. Ještě že jsme na druhé straně. Hádám, že budou vyhrávat do dvou do rána.

Ve tři ráno mne budí déšť, místní omladina stále vyhrává. Zabalí to až o půl páté. Z mým odhadem jsem je dost podcenil.

 

Den desátý

Vstávám v sedm a jdu připravit snídani. Jsou občasné přeháňky. Profesor s Žozém spali venku pod celtou. Profesor se mi svěřuje, jak na něj pršelo.

Na snídani dělám vaječinu na špeku. Když je hotovo, volám na ostatní ať si jdou vzít. Nevšimnu si ale, že chybí Řimpo. Ten mi šel sbalit karimatku, spacák i stan. Když se vrátil, bylo po vaječině. Opět se v praxi potvrdilo tvrzení, „Kdo zaváhá, nežere“.

Připravujeme se na splutí Lapuše. Oproti minulému týdnu má však o dobrých patnáct centimetrů méně, což je dost. Doufáme, že jak se kaňon zúží, bude vody dost.

Hned jak vyplujeme, jde poznat, že vody je skutečně méně. Díky tomu přibylo peřejnatých a technických míst, které byly schovány pod hladinou a dělá tak splutí mnohem atraktivnější. Bohužel má to i za následek, že v místech, které jsme před tím v pohodě přejížděli, nyní dnem lodí chytáme o šutry.

V jedné zátočině Řimpo, který jede na své kánoi v singlu s kanoistickým pádlem, do ní najede bokem, proud ho podebere a on si dává nedobrovolnou koupel. Není to ale nic dramatického. Sám si chytá loď a kousek dál do ní nastupuje.

Shodujeme se, že Lapuš je charakterem řeky a zejména okolní krajinou absentující obvyklé odpadky asi nejhezčí řekou, kterou jsme tady v Rumunsku jeli.

Ve druhé polovině úseku je jedno nebezpečné místo v podobě spadlého stromu ležící na levé straně skalní soutěsky. Petr s Bobem místo projedou, já za nimi a nyní najíždí Profesor s Monikou na Barace. Profesor sice loď nasměroval dobře do jazyku, ale Monika při jeho průjezdu nezabrala. Ztratili tak rychlost a Baraka se jim zasekla o strom. Ve snaze se vyprostit jim vypadlo jedno pádlo. Vyjíždím od břehu a chytám ho. Profesorovi si zamotala noha do fixačního popruhu a nemůže se z lodi dostat. Chvilku tam bojují, my ostatní se k nim snažíme dostat po břehu, ale nakonec se jim daří od stromu vyjet.

Ještě projedeme pár hezkých peřejnatých míst a po šestnácti kilometrech plavby končíme na stejném místě jako minule. Akorát nyní nás René čeká na levém břehu nedaleko hospody, o jejíž existenci jsme minule neměli žádné tušení.

Trasa plavby po Lapuši

Balíme lodi a já si na svém prohlížím nové šrámy, které tady utrpěla. Žozé ještě říká, že jsme mohli jet dále, že i níže má Lapuš podobný charakter, jak jsme nyní jeli. Vzhledem k tomu, že se dnes již vracíme domů, už se nám moc nechce.

Před odjezdem zajdeme do místní hospůdky, kde si dáváme po pivu.

Při cestě domů se zastavujeme v Baia Mare, kde jdeme do Kauflandu na nákup. Před ním je gril, kde grilují kuřata. Kupujeme tři a přímo na parkovišti je jíme. Přišly více než vhod.

Následuje dlouhý přejezd. Domů přijíždíme před půlnocí.

 

Video z výpravy