Deník popisující putování sedmi kamarádů furgonem Avie do Rumunska, přes Bicazskou soutěsku, s návštěvou jezera Lacul Rosu, dvoudenním trekem v pohoří Cehlau s výstupem na horu Toacu, tábořením v sedlo Prislop, zážitkovou jízdou úzkorozchodným parním vláčkem z Viseu de Sus přes dřevorubecké osady v dřevařském údolí Vaser do 22 km vzdálené stanice Paltin a zakončeném prohlídkou bojiště v Dukelském průsmyku na Slovensku.

Píše se rok 2014, já zrovna ukončil své působení na Útvaru pro odhalování na organizovaném zločinu a přestoupil do ostravské mordparty. Už v práci nesedím každý den až do večera, ale pracuji již jako ostatní. Konečně mám čas dohánět své resty, které jsem díky pracovnímu vytížení odkládal na pozdější dobu.
Začátkem jara přichází nabídka mých kolegů, abych s nimi zúčastnil výpravy do Rumunska. Jde již o třetí nabídku. Poprvé jeli do Rumunska v roce 2010 a v roce 2012 na zakarpatskou Ukrajinu. Přičemž každou výpravu absolvovali v Avii z roku 1967 přestavěnou na karavan. Já pokaždé díky pracovnímu nasazení jejich nabídky odmítl. Poté co jsem slyšel jejich vyprávění a viděl fotky, jsem vždy litoval, že jsem tam nebyl s nimi. Když přichází třetí nabídka, už neodmítám.
Na výpravu mne zvou i proto, že mám řidičák na nákladní auta, který je nutný k řízení Avie. Byl bych jako záložní čtvrtý řidič. Přestože jsem do té doby nikdy Avii s řazením pod volantem nikdy neřídil, nejsem proti. Vybavuji si totiž slova svého učitele autoškoly, který prohlašoval: „Pokud se naučíš jezdit vétřieskou (Pragou V3S, v níž jsem autoškolu absolvoval), budeš umět jezdit každým autem“. Abych byl na výpravě co k čemu, navrhuji, že budu vařit.
Když se blíží termín odjezdu, nakupuji potraviny. Díky tomu se dostávám do sporu s ostatními, zejména s Ivošem. Zdá se jim, že toho nakupuji příliš hodně a že je to drahé. Ivoš mi navíc tvrdí, že již potraviny nakoupil za 1.200,-Kč, že tam má dokonce 11 instantních polévek, vepřovky a další jídlo. Argumentuji tím, že nákup za dvanáct stovek asi pro sedm chlapů na deset dnů nevydrží. Jsem docela vytočený a ve zlosti dokonce chci účast na výpravě skrečnout.
Posílají za mnou Pepu, aby spor urovnal, jelikož ví, že na něj dám. Nakonec dávám návrh, že všechno jídlo, co se nesní, odkoupím. S tím již ostatní souhlasí. Přípravy mohou opět běžet.

Den první

Cesta

Je 6.6.2014 s Pepou jedu Fryčovic do místí hasičárny, kde parkuje náš dopravní prostředek furgon Avie vyrobený v roce 1967 a přestavěný na obytný karavan. Zde nás již očekává Radim, hlavní organizátor výpravy.

Jelikož jsem do té doby Avii nikdy neřídil, navrhuji, že bych si to rád vyzkoušel. Sedám za volant a jedeme pro ostatní do Místku. Řízení je bez posilovače a převodovka není synchronizovaná. Přicházejí vhod zkušenosti nabyté při řízení vétřiesky, ale ta aspoň měla účinné vzduchové brzdy. Tady jsou kapalinové bez posilovače. Na brzdový pedál je nutně pořádně zatlačit, aby brzdy nějak zareagovaly. Co je ale pro mne neobvyklé, je řazení pod volantem. Nějak jsem se s tím popral a s Avií dojel až do Místku na parkoviště u Okresního ředitelství policie, kde nás čeká zbytek členů výpravy. Martin, Latys, Ivoš a Bob.

Naložíme zavazadla, za volant sedá Martin, dopředu Ivoš s Latysem a my ostatní dozadu na lavice podél stěn středu auta. Můžeme jet.
Furgon jak mu budu říkat, není rozhodně žádná rychlá střela. Jeho rychlost dokonale umožňuje si prohlédnout projížděnou krajinu. Ale jak říká Martin i cesta je cíl. Jelikož jsem se s mnohými dlouho neviděl, máme si spolu co říct.

Martin řídí za Ružomberok, kde je vystřídán Radimem. Ve snaze ušetřit za dálniční poplatky elektronického máta, dálnici objíždíme. Jak později zjistíme, mýtné brány nás stejně snímaly a nic jsme neušetřili.

V kopcích a serpentinách okolo Levoče dostává náš Furgon zabrat, neméně i Radim za jeho volantem. Nedaleko Spišského hradu dáváme krátkou pauzu u minerálních pramenů vyvěrajících ze země.

Projedeme okolo Košic a již za tmy přijíždíme k maďarským hranicím, kde platíme za průjezd Maďarskem.

Přejedeme přes hranice a vyhlížíme nějaké místo na přenocování. Jakmile vidíme první slušný plácek, zastavujeme a stavíme si tam stany. Plácek je sice slušný, ale jsou tady mračna komárů. Musíme kmitat, aby nás při stavění stanů nesežrali.

Den druhý

Sovata

Nevyspáváme dlouho, rychlá snídaně a odjíždíme.

Pomalu se proplétáme přes Maďarsko až k hraničnímu přechodu s Rumunskem, Csengersima-Petea. Průjezd přes hranice je bezproblémový. Přejedeme do blízkého městečka Petea, kde zastavujeme, abychom v blízké směnárně vyměnili eura na rumunské leie. Okamžitě nás obklopuje tlupa žebrajících děcek a otravný prodejce nožů.

Peníze nakonec odchází vyměnit jen Radim s Bobem a my ostatní z bezpečnostních důvodů zůstáváme u Furgonu. Obestoupíme ho, přičemž každý má za úkol hlídat jedny dveře. Naštěstí peníze nemění příliš dlouho a nám se daří Furgona uhájit. Raději hned odsud odjíždíme.

Projedeme městy Satu Mare, Baia Mare a míříme do oblasti Sovata, kde mají být solná jezera. Cesta vede přes spousty chudých vesniček s malými nuznými domky. Zrovna je období senoseče. Z auta sledujeme počínání místních při sušení sena. K tomu používají zvláštní dřevěné sušáky.

Za jízdy se snažíme okolí fotit. Latys se sebou veze profesionální zrcadlovku Canon s náhradními objektivy, stativem a dalším fotografickým vybavením. Když projíždíme obcí, kde je spousta čapích hnízd a čápů vybízíme Latyse, aby to vyfotil. Ten to však energicky odmítá s tím, že pi…viny nefotí. „Však to řekni rovnou, že to neumíš vyfotit!!“ Reaguji na jeho odpověď. Od té chvíle to má Latys furt na talíři, že neumí vyfotit ani čápa.

Dlouhou cestu si tu a tam zpříjemníme skleničkou ovocného destilátu a nějakým pivkem. Ivoš, který je zrovna v detoxu a nepije, nemůže pochopit, že pijeme tak málo, že on by byl už navalený jak kůň. Snažím se mu vysvětlit, že si chci výlet užít a něco si z něj pamatovat.

Blíží se poledne, dostávám hlad. Navrhuji zastavit a uvařit alespoň gulášovku. Ivoš je rezolutně proti, že se vařit bude až večer a pokud máme hlad, ať si dáme něco studeného. Je nás ale víc, co by si dali něco teplého. Navrhuji hlasovat. K zarputilému Ivoši se přidává ještě Martin, ostatní jsou pro to zastavit a dát si něco teplého.

Zastavujeme na velkém placu bývalé benzinky. Na tom místě postává mladá prostitutka a mává na projíždějící auta.

Z auta vytahujeme bágle, abychom se dostali k zabudovanému vařiči. Hořáky vařiče bohužel mají malý výkon, proto nějakou trvá, než se gulášovka s bramborem uvaří. Mezitím kontroluji zásoby potravin, co koupil Ivoš. Co mne dostává je těch jeho jedenáct polévek o kterých tak důležitě hovořil. Já v domnění, že jeden sáček bude obsahovat alespoň tři porce, ale jsou to jednoporcovky do hrníčku. Po tomto zjištění se Ivoše dotazuji, jestli není … (použil jsem hanlivý výraz pro zevní genitál mužského typu), že to pro nás všechny není ani na dva dny.

Během vaření stále více obracíme naši pozornost na prostitutku, která za celou dobu neulovila žádného kunšafta. Naše přítomnost se jí asi nelíbí a stále častěji se dívá našim směrem.

Konečně je gulášovka hotová, kromě Ivoše, který je uražen, že jsme ho přehlasovali a vyhlásil protestní hladovku, všichni jíme.

Zřejmě jsme přilákali pozornost i pasáků od prostitutky, neboť jsme zaregistrovali, že kolem již třikrát projel starý otlučený Opel Omega se snědou posádkou. Pro minimalizaci možných problémů se rychle balíme a odjíždíme.

Při projíždění jednou obcí stojí u krajnice pravoslavný pop s šedivým mocným fousem a stopuje. Ivoš volá na Martina: „Zastav, zastav! To je svatý muž!“ Martin poslušně zastavuje, Latys si sedá k nám dozadu a pop sedá na místo spolujezdce.

Hned se s námi dává do řeči. Umí pár slov anglicky, takže za pomoci Boba se s ním dorozumíváme. Zjišťuje, odkud jsme, kam jedeme atd. Ivoš se od něj snaží zjistit, zda tady jsou medvědi, přičemž použil výraz Ursus, Pop to chápe, že jedeme lovit medvědy a souhlasí, že tady medvědi jsou. I když se mu snažíme vysvětlit, že tomu tak není, beztak si i nyní, myslí, že jsme lovci medvědů. Před tím než vystoupí, nám žehná a rozdává nám svaté obrázky.

Přijíždíme do Sovaty. Jedná se o turistické centrum s řadou hotelů, restaurací a atrakcí. Je už 19 hodin, na plánované koupání už to není. Projdeme se po okolí a shodujeme se, že je nejvyšší čas najít nějaké místo na přenocování. Tady mezi hotely by nás hnali. Jedeme pryč.

Kousek za železničním přejezdem vedle silnice je šikovný plácek, chci tady zůstat. Ivoš, alei ostatní mají problém, že je to hned vedle silnice a chtějí najít vhodnější místo. Jedeme tedy dál. Z hlavní silnice odbočujeme vpravo do svahu na polní cestu. Projíždíme mezi domy a nic nemůžeme najít. Po chvíli přijíždíme ke stavení, vypadající opuštěně. Ivoš zde zůstat tady. Místo se mi vůbec nelíbí, navíc je tady neposekaná tráva, to by na nás hned někdo přiletěl, že tady někomu válíme trávu. Už se šeří, není čas hledat něco lepšího, raději se otáčíme a vracíme na plácek vedle silnice.

Když tam přijedeme, zjišťujeme, že je zde i ohniště. Místo zřejmě slouží jako tábořiště. Vedle dokonce teče malý potůček.

Rozděláváme oheň, na němž Ivoš na roštu opéká naložené ražničí. Po celém dni to přichází vhod.

Den třetí

Jezero Lacul Rosu, Bicazská soutěska

Ráno po vydatné snídani odjíždíme.

Cesta nyní vede přes hory, zejména přes množství serpentin s velkým stoupáním. Jedeme v čele dlouhé kolony, řidiči co jedou za námi, nás musí proklínat. Do kopce se totiž pohybujeme rychlostí svižnější chůze. Nám to ale umožňuje si dokonale prohlédnout krásy zdejší přírody.

Sjedeme do údolí. Nejprve zastavujeme u malého skanzenu a později u maďarské stylové restaurace Basa Fogado. Jdeme dovnitř a dáváme si po pivu a polévku.

Po více než hodině přijíždíme k jezeru Lacul Rosu. Vzniklo v roce 1837 sesuvem půdy, která přehradila říčku Bicaz a s délkou 8 kilometrů je největší sesuvovým jezerem v Rumunsku.

Po svahu sestupujeme k samotnému jezeru. Na jeho hladině je stále množství zvláštních pahýlů stromů. Mezi nimiž na pramicích kličkují turisté. Místo je velkou atrakcí což dovozuje množství prodejních stánků, kde prodávají všelijaké cetky.

Z informačních cedulí a map zjišťujeme, že je zde množství turistických tras vedoucí krasovou krajinou. Nebylo by špatné zde zůstat a projít si to tady. Ale máme jiný program.

Projdeme se kousek kolem jezera, prohlédneme si cetky ve stáncích, uděláme pár fotek a vracíme se zpět k autu a míříme do Bizacké soutěsky. Dle průvodců má být jedním z nejpozoruhodnějších přírodních zajímavostí Rumunska.

Projíždíme 8 km dlouhou silnicí, často v serpentinách se skalní stěnou na jedné straně a prudkým srázem na straně. Jak píše průvodce skutečně jedinečné. Ale aby toho místní nevyužili. I zde je množství různých prodejních stánků, restaurací, penzionů a hotelů. To přírodní krásy poněkud kazí.
Projedeme soutěskou a míříme do Národního parku Cehlau k jezeru Bizac, kde hodláme přenocovat.

Zhruba po hodině přijíždíme k hrázi jezera. Zde najíždíme na polní cestu vedoucí k tábořišti. Cesta je hrozná, samý výmol jedeme téměř krokem. Přestože to mám na tábořiště jen třináct kilometrů, trvá nám téměř dvě hodiny, než dojedeme do zátoky, kde táboříme.

Za jízdy sledujeme hladinu jezera, něco tam plave. Hádáme, že to budou racci. Když však přijedeme blíže, zjišťujeme, že to jsou PET lahve. Petky doslova lemují břehy kolem celého jezera. Je to něco příšerného, nádherná krajina, čistá voda a takový bordel.

Zastavujeme na louce kousek od vody. Za celý den jsme upocení a ulepení, jdeme se tedy okoupat. Než však vstoupíme do vody, musíme překročit pás naplavených petek. Voda je však skvělá. Ve vodě se rochníme téměř hodinu. Teprve poté jdeme připravit večeři.

Kousek od nás táboří skupina Rumunů. Rozdělali si tam oheň. Našli si nesmírnou zábavu, v ohni odpalují prázdné obaly od sprejů. Po každé ráně se převelice veselí. Takto nás obohacují až téměř až do rána.

Při soumraku začíná ožívat tisíce žab a nastává hotový kvákající koncert. Ruší ho jen rány výbuchů sprejů.

Den čtvrtý

Ceahlau, výstup na horu Toacu

Po ránu se po stejné cestě, po níž jsme včera přijeli, vracíme zpět. Zastavujeme u hráze. Ve vodě kolem hráze plave hromady odpadků. Je zde informační cedule, co je v Národním parku zakázáno. Rumuni, co včera tábořili vedle nás, porušili téměř vše. Jsou zde i popelnice. Pepa to komentuje, že když jsou popelnice plné, vyprázdní je vysypáním z hráze do vody.

Pokračujeme dál. Zastavujeme u informačního centra v Izvoru Muntelui, což je vstup do Národního parku Cehlau. Máme v plánu vystoupat na horu Toaca, přespat na hřebeni a následujícího dne se jinou trasou vrátit k autu. S plánu příliš nadšený nejsem, neboť mám obavy z medvědů. Ani Pepa není moc nadšen, ale nechceme trhat partu a jdeme s ostatními.

Hned co vyjdeme, míjíme varovné cedule upozorňující na medvědy. To mé obavy opět více podpoří. Na co už, vracet se nebudu.

Turistické trasy mají podobné značení jako u nás, ale místo barevných pruhů tady mají barevná kolečka. Procházíme lesem s pohodovým stoupáním. Nasadil jsem své tempo a každou chvilku čekám na opozdilce. Ivoš pindá, proč jdu tak rychle. Vysvětluji mu, že takové tempo mi vyhovuje a že vždycky na opozdilce počkám. On má však za to, že se chci před ostatními vytahovat a navrhuje mi, abychom si dali závod, kdo rychleji vyběhne na Lysou. Že mě hravě udělá. Já mu v tom nijak neodporuji, neboť vím, že v minulosti běhal dlouhé tratě. Ale nějak nechápu, proč tedy se mnou nedrží tempo, když je na tom fyzicky lepší než já.

Následuje prudké stoupání, to už tempo zvolňuji i já. Funím jak lokomotiva a ve vedru, které panuje, nám rychle dochází voda. Naštěstí tady teče několik potůčků, tedy máme možnost vodu dobrat a osvěžit se.

Nahoru se trápí zejména Latys. Ten totiž k výbavě na přenocování se sebou vleče veškeré fotografické vybavení. Tážu se ho k čemu to vlastně má, když neumí vyfotit ani toho blbého čápa. Jeho odpovědí je jen přehršel vulgarit na moji osobu.

Dostáváme se na hlavní hřeben pohoří Ceahlau. Naskýtají se nám nádherné výhledy do okolí.

Kousek pod hřebenem je horská chata s restaurací – Cabana Dochia. Jdeme se tam občerstvit. Dáváme si polévku a pivo.

V chatě necháváme batohy a nalehko stoupáme ke krasovému vrcholu hory Toaca. Procházíme kolem meteorologické stanice a nastává prudké stoupání. Před vrcholem ve stínu skály sedí chlapík ve věku kolem šedesáti let a anglicky se s Bobem dává do řeči. Je to kněz. Děkuje nám, že jsme navštívili jeho zemi a dává nám tipy, které místa bychom měli navštívit.

Konečně jsme nahoře. Vrchol je protkán různými anténami, kabely a meteorologickými přístroji. Je krásné počasí, proto výhledy do okolní krajiny jsou doslova dech beroucí.

Nabaženi výhledy sestupujeme zpět k chatě. Společně se dohadujeme, kde přenocujeme. Ivoš chce spát přímo na hřebeni, aby se mohl pokochat východem slunce. Radim je však proti, neboť táboření mimo určené tábořiště je v Národním parku zakázáno. Navrhuje přespat kousek níže na tábořišti. Já se přikláním k Radimovi. Spát tam chci i proto, že na hřebeni hodně fouká. Postupně se k Radimovi přidávají i ostatní, nechceme mít případný problém s rangery.

Ještě míříme si prohlédnout blízký pravoslavný kostelík.

Poté teprve do chaty. Dáváme si tam polévku. Poté si vezmeme své bágle a sestupujeme na tábořiště. Projdeme kolem stáda ovcí a poté kolem silného pramene s pitnou vodou. Následuje sešup z prudkého svahu a jsme na tábořišti. Jeho prostor je vymezen dřevěnou ohradou. V rohu je dřevěná budova s latrínama. Na tábořišti je již mladý pár Rumunů a staví stan.

Jelikož jsme si sebou nevzali stany, svazujeme k sobě dvě maskáčové celty a přivazujeme ji k ohradě. Vytváříme tak provizorní přístřešek. Proti dešti to moc není, ale na ranní rosu to bude dobré.

Bublá mi ve střevech, hodlám otestovat zdejší latrínu. Vejdu dovnitř, uvnitř ticho, nepředpokládám, že by tady někdo mohl být. Procházím kolem zástěn a přes vrch nahlížím dovnitř a kontroluji jejich čistotu. Latríny jsou skutečně čisté. Když dojdu k poslednímu kotci a nahlédnu dovnitř, šíleně se leknu. Dřepí tam totiž ta mladá Rumunka. Při leknutí jsem málem obsah střev pustil do kalhot. To by se Latysovi stát nemohlo, on by totiž přes horní hranu zástěny díky své výšce neviděl.

Stydím se vykonávat potřebu vedle Rumunky a rozhoduji se, že to zrealizuji ve stromcích kosodřeviny, co tu roste všude kolem. Vlezu dovnitř a hustým porostem se prodírám dál, ve snaze najít nějaký plácek. Bohužel nic takového nemohu najít. Už je to akutní, musím to provést zde. Provedu svůj záměr a hodlám odejít. Zjišťuji ale, že část svého produktu mám na mikině. Stalo se to, že jsem přišlápl větev a jak jsem poté zvedl nohu, větev se vymrštila a obhodila mne. Potřebuji se umýt a přeprat věci. Bohužel na tábořišti není voda, musím tedy zpět pod chatu k prameni. Tam si konečně přepírám mikinu.

Když se vrátím, pomalu se připravujeme ke spánku. Bob ale jako starý horal se rozhoduje spát pod „širákem“. Pod přístřeškem nechce spát ani Ivoš. Je totiž uražen, že nespíme na hřebeni, jak původně chtěl a nemůže ráno sledovat východ slunce. I on prohlašuje, že raději bude spát pod „širákem“, přestože mu nabízíme, aby šel spát k nám, že se tady ještě vleze. No co nutit ho nebudeme, je to jeho volba.

Nasoukám se do spacáku, zapnu kuklu kolem hlavy, zavřu oči a najednou cítím, že mi něco očichává hlavu. Medvěd! Proběhlo mi hlavou. Mám strach se pohnout, abych zjistil co to je, či vydat ze sebe jakýkoliv zvuk. Když čichání kapánek ustane, opatrně se nakloním a vidím, že je to velký ovčácký pes. To se mi ulevilo!

Den pátý

Ceahlau, sedlo Prislop

Brzy ráno mne budí Radim, Ivoš a další co se jdou na hřeben podívat se na východ slunce. Já jen vykouknu ze spacáku a konstatuji, že mi tento výhled stačí a spím dál.

Už jsem vzbuzený, chvilku ještě ležím v teplém spacáku, ale už pak už se soukám ven. Bob ačkoliv je jeho spacák od rosy celý mokrý, spokojeně spí. Naopak Ivoš sedí na lavičce zabalený do modré deky se vzorem pejsků, z pod ní mu vyčuhuje jen jeho plešatá hlava a celý se třese zimou. Stěžuje si, že je celý promočený. „Dobře Ti tak kokote, měl sis jít lehnout pod celtu!“ Konstatuji suše.

Jak se slunko přehoupne přes hřeben, hned je dobře. Usušíme si věci a sestupujeme dolů.

Cesta vede přes rozkvetlé louky mezi kamennými věžemi ve tvaru homolí. Krásná to trasa.

Přicházíme k dřevěné chatce sloužící jako nouzové nocležiště. Kdybychom o její existenci věděli, přespali bychom zde. Ale kromě Ivoše se nám i tak spalo dobře.

Po krátkém odpočinku sestupujeme mezi bílými skálami dolů k autu. K němu přicházíme v jedenáct hodin.

Radim domluvil s borcem z informačního centra, že můžeme s Furgonem vjet na pozemek jedné chaty.

Po kraji jejího pozemku teče potok s vysokou hrází, přičemž přes její korunu padá voda dolů. Využíváme toho a jdeme se tam osprchovat. Voda je sice ledová, ale v tom vedru co panuje, je to super osvěžení.

Uvaříme si vydatný oběd a odjíždíme. Míříme do sedla Prislop, rozdělující pohoří Rodna a Maramureš. Zde se hodláme utábořit.

 

Cesta vede nádhernou krajinou pohoří Rodna. Pozorováním okolní krajiny cesta příjemně ubíhá. Do sedla přijíždíme v 18 hodin.

Je tady památník nějaké bitvy, pravoslavný kostelík, vojenský hřbitov a malá hospůdka. V ní si dáváme pivo a kafe. Majitelky se dotazujeme, zda se zde můžeme utábořit. Ukazuje nám na louku, kde si můžeme postavit stany. Že se tam můžeme utábořit za to, že jsme ji udělali kšeft.
Na označeném místě si stavíme stany.

Den šestý

Výšlap po hřebenu Rodny, Viseu de Sus

Po ránu nijak nespěcháme. Máme v úmyslu si udělat výšlap po hřebenu na vrchol hory Dealul Negru (1756 m). Dneska jdeme na lehko. Trasa vede po horské nezpevněné cestě vedoucí přes nekonečné louky s hezkými výhledy na okolní hřebeny. Trasa není nijak náročná, taková hezká procházka.

Náročnější to začíná být, když se dostaneme na hřeben a tam se začínáme prodírat kosodřevinou. Zrovna tady bačové ženou své stádo ovcí. Pomáhají jim v tom velcí ovčáčtí psi a malý kluk v gumákách. Psi mají na obojcích připevněné asi čtyřicet centimetrů dlouhé tyče. Hádáme, k čemu tyto tyč slouží. Na nic ale nepřicházíme.

Z hřebenu jsou úžasné výhledy. Latys se to snaží zachytit na svůj foťák. „To by Ti šlo fotit kopce, ale čápa vyfotit nedovedeš“ Utahuji si z něj.
Latys nyní navrhuje, že pomocí samospouště udělá společnou fotku. Vytahuje stativ, dlouze ho šteluje, aby stál v rovině. Mění objektiv, nasazuje na něj filtr. Když už má foťák složeny, dlouze zaostřuje. Když už má zaostřeno, zatěžuje stativ batohem, aby se mu s foťákem ve větru nepřevrátil. Tím rozhodil zaostření a znovu zaostřuje. Konečně jde k nám, samospoušť cvakne a fotka je hotova. Za tu dobu co nás vyfotil, by nás někdo jiný namaloval, nebo dokonce vytesal sochu. Je ale fakt, že se mu ta fotka docela podařila.

Postup kosodřevinou je nyní čím dál náročnější. Ta totiž čím více houstne a nezbývá, než pod jeho větvemi podlézat po čtyřech. Nějakou dobu takto postupujeme, ale nakonec to vzdáváme a stejnou cestou se vracíme zpět.

Přicházíme zpět do sedla a jdeme si ještě prohlédnout zdejší kostelík a přilehlý vojenský hřbitov.

Uděláme si jídlo, přepereme věci a odjíždíme. Míříme do města Viseu de Sus. Projíždíme neméně krásným pohořím Maramureš podél řeky Viseu.

Zastavujeme ve Viseu de Sus u vlakového nádraží. Odsud totiž jezdí vyhlídkový úzkorozchodný parní vláček. Zítra si v něm kromě Ivoše a Martina chceme udělat výlet. Kupujeme si tedy v pokladně jízdenky.

 

Nyní jedeme najít nějaké vhodné místo na přenocování. Projíždíme kolem řeky a nalézáme boční cestu. Jedeme po ní a nalézáme posekanou louku s již sklizeným senem. Ideální místo na přenocování. Kousek stojí dům. Jdeme se tam zeptat, zda na louce můžeme přenocovat. Majitelé nejsou proti. Dáváme jim pro děti alespoň nějaké prezenty, co jsme brali sebou.

Postavíme stany, rozděláme oheň a přichází pán domu s flaškou v ruce. Nastává společná družba. Pán domu by ještě s námi seděl, ale volá na něj jeho manželka. My rozjetí pokračujeme v započaté zábavě.

S množstvím vypitého alkoholu jdou pryč zábrany a Radim, Pepa a Latys a Martin začínají pracovat. Zejména Ivoši vyčítají jeho přístup k práci. Jelikož jsem v minulosti s Ivošem také dělal na jednom oddělení, takže vím, že to rozhodně není žádný úderník trhající rekordy. Ale jelikož jako jediný jsem z jiného útvaru a nejsou mi známy detaily, které oni řeší, nemíním se zapojovat do již bouřlivé debaty a raději odcházím spát. Usnout ale hned tak nemůžu, neboť tam řvou na celé kolo. Nakonec to dopadlo tak, že se Radim s Ivošem dohádali tak, že se dodnes spolu nebaví.

Den sedmý

Výlet parním vláčkem z Viseu de Sus do stanice Paltin

Ráno je atmosféra stále napjatá. Jsou to dozvuky včerejší bouřlivé hádky. Pobalíme se a odjíždíme. Cítím se trapně, že jsme tady udělali ostudu.

Míříme rovnou na nádraží, abychom stihli vláček. Dostáváme se tam s náležitým předstihem. Máme možnost si tak prohlédnout již roztopenou lokomotivu a také různé automobily předělané na provoz na kolejích.

Sedáme do otevřených vozů a konečně vyjíždíme. Vláček se pohybuje obdobnou rychlostí, na kterou jsme zvyklí z Furgonu. Trať vede podél řeky Vaser. Kdyby bylo trošku více vody, bylo by to docela hezké svezení. Na jaře, když taje to tady může být docela zajímavé.

Předjíždíme velké stádo ovcí, co tady ženou dva bačové. Pojedeme ještě kousek a zastavujeme. Lokomotiva potřebuje dobrat vodu. To již bačové stihli přihnat své stádo ovcí a ty prochází kolem vlaku v němž sedíme. Tato situace se ještě několikrát opakuje. Máme podezření, že stádo ovcí je součásti atrakce.

V jedenáct hodin přijíždíme do stanice Paltin, zde vláček končí.

Krátce se projdeme, najíme se a stejnou trasou se vracíme zpět. Zpáteční cesta je už kratší.

Ve stanici nás již netrpělivě očekává Ivoš s Martinem. Nezdržujeme se a již směřujeme domů. Po nějaké době se dostáváme nedaleko ukrajinských hranic. Zde projíždíme městečkem, kde je jeden honosný dům vedle druhého. Ve snaze se vyšvihnout se a ukázat své bohatství jsou domy tak přezdobeny, že působí kýčovitě. Je to tady jako pěst na oko. O pár kilometrů jsme projížděli nuznými vesničkami a tady takové stavby.

Projedeme Satu Mare a přes hranice se dostáváme do Maďarska. Snažíme se ujet co nejvíc. Až za tmy hledáme nějaké vhodné místo na přenocování. Když nic nemůžeme najít, alespoň vjíždíme do ovocného sadu a tam si pod stromy stavíme stany a záhy odcházíme spát.

Den osmý

Dukelský průsmyk, Údolí smrti

Ráno se v sadu dlouho nezdržujeme a odjíždíme raději dříve, než nás někdo odsud vyžene.

Projíždíme oblastí Tokaj vedoucí mezi vinohrady. V rovinaté krajině vidíme jeden z mála kopců a na něm hrad. Jedeme se na něj podívat zblízka.

Na hradě a v jeho okolí je pár turistů, rozhodně žádná tlačenice. Hradby a bašty jsou volně přístupné, máme možnost si je prohlédnout. Zejména z hradeb jsou hezké výhledy do krajiny.

Nabaženi a odpočati můžeme pokračovat v cestě. Netrvá to dlouho a jsme na Slovensku. Ve snaze se vyhnout placeným úsekům jedeme po okreskách a projíždíme malými obcemi. Dokonalé vzrušení však nastává, když cesta vede východňarskou cikánskou osadou. Chyše slepené ze všeho možného, všude kolem neskutečný bordel a mezi tím vším se hemží její snědí obyvatelé. Modlíme se, aby se nám tady neporouchal Furgon. To by asi z něj moc nezůstalo a nám by asi také nebylo nejlépe. Jsme rádi, že osadu opouštíme.

Pomalu se blížíme k cíli dnešního dne do Dukelského průsmyku. Projedeme obcí Vyšný Komárnik a zastavujeme u muzea Dukelské operace s rozhlednou. Samozřejmě jdeme na prohlídku.

Z vyhlídkové věže máme možnost si prohlédnout celé tehdejší bojiště. Až teprve tady si uvědomuji, jak velká oblast to je, kterou bylo třeba dobývat.

Hodně zajímavý je film o Dukelské operaci s velmi působivou hudbou, při které doslova naskakovala husí kůže.

Při zpáteční cestě se zastavujeme u letadla Dakoty a také muzea polního opevnění se zákopy a kryty v zemi zpevněné dřevěnými kůly.

Samozřejmě nesmíme opomenout se zastavit u památníku československého armádního sboru, který jsem do té doby znal jen z fotek učebnice dějepisu.

Mezi obcí Kapišová a Svidníkem zastavujeme u památníku dukelských tankistů, jež tvoří sovětský tank T-34/85 najíždějící na německý tank PzKpfw IV. Mám poprvé možnost si na vlastní oči prohlédnout německý tank. Jelikož to zajímá nejen mne, nějakou dobu tady strávíme.

Už se blíží večer, je třebas najít nějaké místo na přespání. Projedeme obcí Kružlová a zastavujeme na slušném plácku vedle potoka s  dřevěným altánem a ohništěm. Shodujeme se, že zůstaneme zde. Záhy však zjišťujeme, že se nacházíme v Údolí smrti. Na to, že je pátek třináctého jsme si nemohli najít lepší místo.

V okolí stojí asi šest tanků T-34 v bojové sestavě a také se zde nachází několik okopů. Jak se dočítáme v informačních cedulích, byla v těchto místech svedena velká tanková bitva. Je to takový zvláštní pocit tábořit v místech, kde zcela jistě zahynulo mnoho vojáků.

Potok využíváme k okoupání a rovněž rozděláváme oheň. Ivoš toho využívá a konečně připravuje svoji specialitu. Vepřovky pečené přímo v ohni.
Sedíme u ohně a sumarizujeme události posledních dnů.

Den devátý

Německý vojenský hřbitov, návrat domů

Po snídani již míříme k domovu. Rozhodujeme se, že vhodnější to bude, když pojedeme přes Polsko.

Cestou se ještě zastavujeme na vojenském německém hřbitově. Za kamennou nadstřešenou zídkou se v mírném svahu nachází plácek s velkým dřevěným křížem a množstvím vyrovnaných řad hrubě otesaných žulových křížů. Na každé straně kříže jsou vždy čtyři jména – hodnost, jméno, datum narození a úmrtí.

Procházím mezi těmi kříži a zejména se zaměřuji na rok narození. Převážně se jedná o mladé kluky ve věku kolem dvaceti let, doslova mne z toho mrazí. Co jméno, to nějaký osud, každého doma někdo čekal.

Vedle kříže jsou kamenné podstavce s kovovými knihami se jmény padlých. Skutečně hodně působivé. Zejména pro mne, když můj děda bojoval ve wehrmachtu. Ten měl však štěstí a živý se z války vrátil.

To už sedáme do Furgonu a následuje dlouhý přejezd přes Polsko domů. Výprava pomalu končí.