Cestopisný deník popisující putování šesti kamarádů za krásami Rumunska. Konkrétně krasové oblasti Apuseni v pohoří Bihor a v pohoří Retezat.
Přípravy
Po úspěšné výpravě „Rumunsko 2014“ Radim vypracoval itinerář na další výpravu do Rumunska. Konkrétně do krasové oblasti Apuseni, kde chceme strávit tři dny a poté se přesunout do pohoří Retezat a udělat si tam třídenní trek. Stejně jako minule, se tam hodláme dopravit „našim“ osvědčeným Furgonem (obytnou Avii). Termín výpravy byl stanoven 10. – 19.6.2016.
Během příprav nastává komplikace. Fryčovičtí hasiči, kteří mají Furgona ve své správě, před zimou nevypustili z motoru vodu, ta v mrazech zamrzla a vytlačila mrazové pojistky. Pojistky se sice vyměnily, ale začaly se objevovat další problémy s motorem. Jelikož stále slibovaná oprava se stále oddalovala a my neměli odvahu v tomto stavu s Furgonem vyjet, Radim hodlal výpravu odvolat. Jelikož já byl na výpravu náležitě natěšený a chtěl ji uskutečnit, navrhl jsem, že se pokusím zajistit náhradní dopravu.
Po zkušenostech s vodáckými výlety na rakouskou Salzu, slovenskou Belu, kde se osvědčil minibus Ford Transit, jsem na internetu hledal, kde by se dal nějaký minibus půjčit. Podařilo se mi to v autosalónu Auto Kozelský v Ostravě, kde jsem si objednal k zapůjčení devítimístný Ford Transit. Opět jsme ve hře! Martin sice není moc nadšený, neboť se těšil na Furgona. Jeho heslem totiž je „I cesta je cíl“.
Oproti minulé výpravě máme změny v sestavě. Nejede totiž Ivoš a ani Latys. Pro doplnění sestavy hledám dalšího účastníka. Přihlásí se můj kolega s oddělení Robert. Je nás aspoň šest. Já, Radim, Pepa, Martin, Bob a Robert.
S Radimem si rozdělujeme organizaci výpravy. Radim se stará o trasu a program, já o jídlo a dopravu.
Den první
Je pátek 10.6.2016. Dopoledne s Pepou jedeme do autosalónu vyzvednout Forda Transita, Doma ho naložíme a jedeme pro ostatní do Frýdku-Místku. Po 14 hod společně odjíždíme.
Míříme na Košice. Oproti jízdy Furgonem cesta rychle ubíhá. Za tmy projedeme kolem Debrecínu, rumunskou Oradeou a osmdesát kilometrů za ní v obci Pietroasa začíná táhlé stoupání do hor. Ve tři ráno přijíždíme na tábořiště v Polana Padis, nacházející se přímo v centru krasové oblasti Apuseni v pohoří Bihor.
Na tábořišti hoří několik ohňů a nějací týpci se zde prochází v čelovkách. My rychle stavíme stany a unaveni po cestě jdeme dopsat zbytek noci.
Trasa na tábořiště do Apuseni
Den druhý
Budí mne bekot ovcí a cinkání zvonců, co mají zavěšené po krky. Zvědavě vylézám ze stanu. Bačové s ovčáckými psy zrovna ženou stádo ovcí na pastvu.
Mám možnost si prohlédnout tábořiště. Je to velká louka ve svahu dokola obklopenými lesy a s potokem kousek pod námi. Na kraji tábořiště je restaurace, kousek dál je infocentrum a další stavby. Moc hezké místo. Kromě nás je tady ještě pár stanů.
Stádo ovcí vzbudilo i ostatní. Postupně vylézají ze stanů a jdou mi pomoct připravit snídani. Po snídani vycházíme prozkoumat ponorné hrady, což jsou krasové jeskyně, kterých je zde nespočet.
Od tábořiště kráčíme kolem potoka Cetatii. Po 700 metrech ho překračujeme a po dalším kilometru chůze lesem přicházíme na první vyhlídku nacházející se na skále s výhledy na okolní vápencové stěny vytvářející propast.
Po prudkém svahu úzkou průrvou sestupujeme na dno propasti a přicházíme ke vstupu do jeskyně.
Když mi bylo řečeno, že do jeskyně půjdeme, nebyl jsem z toho moc nadšený a odmítal to. Představoval jsem si malou jeskyni, kde se budu plazit úzkými chodbami. Tato jeskyně je však náležitě velká, proto mé obavy jsou rázem pryč. Do jeskyně dokonce vstupuji jako první.
Otvory sem vniká světlo, proto není třeba ani čelovek. Sestoupíme níže a středem jeskyně protéká řeka. Opatrně skáčeme z jednoho balvanu na druhý, abychom si nenamočili boty. Takhle se jeskyní dostáváme na druhý konec. Nyní se jeskyně zužuje do úzkých chodeb. Abychom se dostal na druhou stanu, je třeba se protáhnout úzkým otvorem. Sundávám si batoh a lezu do díry. Ve snaze si přitáhnout batoh, prudce trhnu za popruh a ten se utrhne. Provizorně ho alespoň zavazuji.
Postupně se dostáváme na konec jeskyně, kde si dáváme pauzu. Voda ve skále vytvořila hezký otvor jak stvořený pro dvě plechovky piva. Pokládáme je tam a necháme je tekoucí vodou vychladit.
Po pauze dalším otvorem z jeskyně vycházíme. Cesta nahoru vede do prudkého svahu, která je naštěstí zajištěná ocelovým lanem. Při šplhání nahoru se ho držím, jak klíště. Kdybych se neudržel, nejspíš bych se při pádu zabil. Ulevuje se mi, až když jsem nahoře.
Přicházíme k rozcestníku, kde zjišťujeme, že pětset metrů odtud je hospoda Cabana Cetățile Ponorului. Máme chuť ochutnat jejich pivo a jdeme tam.
Je sobota a místní zde mají vlastní piknik. V kotlíku na ohni vaří guláš a celkově se veselí. U stolů je všude plno. Nechceme překážet, proto si u servírky objednáváme piva a jdeme si sednout na kraj lesa. Než nám servírka piva donese, vytahujeme z batohů chleba a salám. Když přichází servírka s pivy a vidí, jak si chystáme svačinu, nabízí nám, že donese talíře. To odmítáme. Něco podobného by se v Česku nestalo. Kdybychom u hospody jedli vlastní jídlo, nejspíše by nás vyhodili a určitě by nenabízeli talíře.
Po přestávce se vracíme k rozcestníku a míříme k oblasti s názvem Poiana ponor. Cesta vede lesem. Po 700 metrech se před námi otevírá nádherná paseka lemovaná skálami a protékající říčkou uprostřed. Díky ovcemi vypasenému trávníku to tady vypadá jak na golfovém hřišti. Přicházíme k říčce a zjišťujeme, že tato přímo na pasece mizí v podzemí. Něco podobného jsem ještě neviděl.
Pokračujeme dál proti proudu říčky a poté kolem jejího pravostranného přítoku. Přicházíme k jeskyni Izbucul ponor, s níž říčka vytéká.
Vracíme se zpět k soutoku a proti proudu řeky stoupáme do kopce. Dostáváme se na náhorní plošinu s obrovskou pasekou, kompletně zrytou divočáky. Nedovedu si představit, jak velké stádo to muselo být, které to takhle dokázalo.
Projdeme náhorní plošinou a sestupujeme dolů na tábořiště. Zjišťujeme, že tady přibylo stanů.
Pepa s pomocí ostatních rozdělává oheň a já na něm v kotlíku vařím brambory. Poté na ohni grilujeme naložené maso.
Společnost nám dělá stádo koní, volně pobíhající mezi stany. Večer ještě posedíme u ohně, něco málo popijeme ohnivé vody a piva.
2. vyhlídka, 3. jeskyně, 4. hospoda Cabana Cetățile Ponorului, 5. Poiana ponor, 6. Izbucul ponor, 7. náhorní plošina
Den třetí
Dneska se budíme o něco dříve. Je zataženo a vypadá to na déšť. Na ohni v kotlíku dělám na snídani vaječinu.
Po snídani míříme k ledové jeskyni Focul Viu. Od tábořiště k ní vede značená trasa. Kousek za tábořištěm přicházíme k prvnímu rozcestníku a šipka ukazuje, že musíme přes potok. Bohužel je stržená lávka. Musíme to přeskákat po šutrech.
Zhruba po dvou kilometrech přicházíme k jeskyni. Bohužel je opatřena kovovou mříží. Z jejího průzkumu dneska nic nebude. Alespoň se díváme mříží dovnitř. Tam je stále hromada sněhu. Proto ledová jeskyně.
Od jeskyně lesem sestupujeme do údolí řeky Galbeny. To už začíná pršet. Nasazujeme ponča. Pepa brblá, že příště když bude pršet, nepůjde, že v dešti z toho nic nemá.
Přicházíme k betonovému mostu přes řeku. Dle mapy bychom měli odbočit vlevo, kde má být značená trasa. Nic však nevidíme. Chodíme tam i zpět a hledáme značku. Konečně ji nalézáme. Vede korytem krasové řeky. Ostatní se na mne dívají jak na blázna, jestli tam chci jít. V tom okamžiku vidím, že na skále je natažené ocelové lano a pod tím jsou ve skále zapuštěné skoby. Jdeme tam.
Spouštím se dolů, chytám se lana a opatrně pokládám nohy na skoby. Lana se držím jak klíště, neboť pode mnou teče divoká řeka. Voda by až tak nevadila, stejně jsem od deště celý mokrý, ale pád na šutry by asi hooodně bolel. Když ostatní vidí moje počínání, tak mne následují.
Překonáme první úsek po skále a pak cesta vede po šutrech kolem řeky. Už si myslíme, že to bude pokračovat i nadále. Ale přicházíme k dalšímu exponovanému místu. Tady ale nejsou ve skále skoby, ale natažené ocelové lano.
Rukama se chytám horního lana a stoupám na spodní lano. To se pode mnou houpá. Opatrně se po něm soukám dál. V obavách, abych nezhučel dolů ani nevnímám okolní nádheru všech těch kaskád vodopádů a skal. Voda zde vyvěrá z jeskyní a o kousek dál v dalších zase mizí. Prostě nádhera.
Přicházíme k dalšímu úseku zajištěného lanem a skobami. Tady jsou ale skoby nějaké užší. Když přešlapávám z jedné skoby na druhou, uklouznou mi na ni mokré podrážky a zůstávám viset na laně. Křečovitě se ho rukama držím a nohama hrabu po skále, ve snaze najít skoby. Podařilo se. Málem jsem se ale posral.
Ještě kousek a exponovaný úsek naštěstí končí. Po kamenité kluzké pěšině stoupáme vzhůru a přicházíme k vodopádu. Cesta nahoru vede kolem něj po skále. Alespoň je zajištěna ocelovým lanem. Tady by se hodil horolezecký sedák a prsák. Bohužel to nemáme. Chytáme se lana a šplháme nahoru. Jediná chyba může mít fatální následky. Naštěstí k tomu nedochází a všichni se bezpečně dostáváme ke krasovému bazénu, kde si dáváme pauzu.
Nyní opět stoupáme, ale už po méně exponovaných místech. Přestože nešplháme po laně, stoupáme pořádným krpálem. Konečně přicházíme do horského sedla Șaua Borțig. Zde se také nachází jeskyně Avenul Borțig. Jde o kolmou díru do země. Ta ani není nijak zabezpečená. Přijít tady v mlze, nebo ve tmě, bylo by snadné do ní spadnout.
Nyní sestupujeme ze svahu dolů a přicházíme k vyhlídkám nad roklí, kolem kterých jsme šli včera.
Přicházíme k potoku. Ten se po deštích náležitě rozvodnil a nejde ho přeskákat po kamenech jak ráno. Snažíme se najít nějaké lepší místo, kde bychom potok překročili. Nalézám takové místo, ale když se snažím dostat na druhou stranu, naberu si pořádně do bot.
2. jeskyně Focul Viu, 3. vstup do kaňonu, 4. jeskyně Avenul Borțig
Při příchodu na tábořiště, vidíme, že kousek pod našimi stany přímo ze země vytéká potok. Kdybychom stany postavili kousek níže, odplavila by je voda.
Abychom se trochu usušili, stavíme u auta z celty přístřešek. Naštěstí nám místní domorodci poskytli suché dřevo, máme tak možnost si rozdělat oheň, abychom se trochu ohřáli a usušili.
Na večeři se podává vepřo-bramboro-zelo. Následuje společenský večírek, který trvá do půl druhé do rána.
Den čtvrtý
V noci asi čtyřikrát pršelo. I ráno jsou časté přeháňky. Při přípravě snídaně kleju jak pohan, že mi do toho furt leje.
Pobalíme mokré věci a odjíždíme směr pohoří Retezat, konkrétně do Cabana Pietrele. Dle mapy se tam nachází tábořiště. Mapy.cz i Google ukazují, že se tam dá dojet i autem.
Z tábořiště jedeme po nezpevněné horské cestě až do Padisu. Tady najíždíme na hezkou asfaltku. Rozhodujeme se, že pojedeme po ní. Za Padisem však asfalt končí a vracíme se zpět a míříme na Stei,
Až do obce Pietroasa jedeme podél moc hezké řeky Crisul Pietros. Nebylo by vůbec špatné ji při nějaké vodácké výpravě zdolat.
Za městem Stei najíždíme na silnici E79, kterou zrovna rekonstruují. Trasu čítající cca 200 km jedeme téměř celý den.
Projedeme městem Hateg a míříme do obce Carnic ležící na severní straně Retezatu. Odsud vede jediná cesta ke Cabaně Pietrele. Když však přijedeme k dané cestě, znejistí nás zákazová značka. Navigace nás však vede dál. Tedy pokračujeme.
Jedeme po nezpevněné horské silnici, vedle které teče divoká řeka. Cesta se stále strměji zvedá a máme čím dál větší problémy ji vyjet. Jak se později ukázalo, jedeme po turistickém chodníku.
Když už to dál nejde, sedá za volant Robert a jede. Je vidět, že má zkušenosti v jízdě v těžkém terénu. Když ale vidím ty šutry, přes které jedeme, mám skutečný strach, že skončíme v řece. Nakonec i Robert zůstává stát. Dál to prostě už nejde.
Řešíme co dál. Padá návrh utábořit se přímo zde. Ten je záhy zavržen, neboť tady není žádný plácek, kde bychom se utábořili. Volíme alternativu, kterou Radim zakomponoval do itineráře a přesunujeme se do Rausoru, nacházející se na druhé straně Retezatu. Tam by mělo být tábořiště.
Musíme ale kus couvat, než nacházíme plácek, kde se dá s autem otočit. Projedeme opět obcí Carnic a před Hategem odbočujeme vlevo. Hezkým údolím míříme do Rausoru. Jde o velké lyžařské středisko podobné našemu Špindlu s množstvím hotelů a penzionů. Projedeme jím a jedeme k místu, kde je na mapě označeno tábořiště.
Navigace nás přivádí ke spodní části jedné ze sjezdovek. Tady stojí pouze malý altánek. Moc to ale na tábořiště nevypadá. Jelikož stále lije, zvažujeme, že se utáboříme alespoň v tom altánku. Když však přicházíme blíže, vyletí na nás fena ovčáckého psa a chce nás sežrat. Bráni totiž svá štěňata.
Nasedáme zpět do auta a shodujeme se na tom, že vzhledem na hrozné počasí, jaké stále panuje, bude nejlepší najít nějaké ubytování pod střechou. Jedeme zpět a hledáme. Rausor je však vylidněn. Nikde ani živáčka.
Přijíždíme ke stanici Salvamontu (Národní asociace rumunských horských záchranářů). Zde potkáváme jednoho záchranáře a ten nás skutečně zachraňuje. Bere telefon a domlouvá nám ubytování v penzionu. Sám nás tam i zavede.
Ubytovává nás žena ve středních letech. Domlouváme se s ní, že u ní zůstaneme dvě noci. Za ubytování platíme v přepočtu 2800,-Kč.
Na to z jakých podmínek se vracíme, je to luxus. Tepla voda, vybavená kuchyňka a v obývacím pokoji velký krb.
V krbu okamžitě rozděláváme oheň a dáváme sušit věci. Hlavně boty. Já mezitím připravuji večeři. Polévku, a rýži se zavařeným masem.
Po jídle, nějakém tom pivku a kořalce se hned zvedla bojová morálka. Opět plánujeme program následujícího dne. Měníme původní plán, když jsme v rámci treku chtěli přenocovat u jezera Bucura, ale místo toho hodláme vystoupat na 2482 m vysokou horu Retezat.
Dlouho nesedíme a poměrně brzo odcházíme spát.
Trasa dne: 2. Místo, kde jsme až dojeli Transitem
Den pátý
Ráno opět prší. My jsme však odhodláni Retezat zdolat i v pláštěnkách.
Při oblékání zjišťuji, že mi boty moc nevyschly, řekl bych, že vůbec (po návratu domů mi vysychaly týden).
Na Retezat přes Rausor vede značená trasa. Alespoň máme usnadněnou orientaci. Sice pořád prší, ale není to nic hrozného. Přestože Pepa v Apuseni avizoval, že v dešti nepůjde, jde i on. Když mu to připomenu, reaguje: „Co bych tam sám robil“ a připojuje to své Cháááá!
Stoupáme smrkovým lesem. Fascinuje mne zdejší množství mechu. Jsou jím porostlé i kameny.
Zhruba v 1700 metrech pás lesa střídá kosodřevina. Krajina mi tady hodně připomíná slovenské Tatry. Suťoviskem jsme ve výšce 2000 m došli k plesu Stevia ležící pod vrcholem Retezatu.
Odsud suťoviskem stoupáme k vrcholu. Do toho se o to více kazí počasí. Zesílil déšť, začal foukat silný studený vítr a do toho padla mlha. Aby to bylo ještě zajímavější, balvany po níž kráčíme, jsou obrostlé kluzkým lišejníkem a navíc každý druhý balvan se viklá. Musíme tedy hodně opatrně. Děsím se toho, že by mi uklouzla noha. To by bylo na otevřenou zlomeninu. Odsud by mne nikdo nedostal.
V tomto marastu se dostáváme do horského sedla Lolaia ve výšce 2217 m. Tady zalézáme za skálu do závětří a dáváme si pauzu. Dohadujeme se co dál. Závěr je, že zdoláni Retezatu raději vzdáme a půjdeme po hřebenu přes vrcholy Lolaia Sud (2287 m) a Loaia Nord (2188m) do sedla Ciurila.
I po hřebenu kráčíme podobným terénem, navíc doplněnými sněhovými poli. Na kluzké a viklající se šutry opatrně našlapujeme, přidržujeme se rukama a i občas po zadku sklouzáváme dolů. Přestože tato vzdálenost činí necelé tři kilometry, jdeme ji přes dvě hodiny.
Když přicházíme do sedla, počasí se začíná kapánek umoudřovat. Přestává pršet a trhá se mlha. Naskýtá se nám alespoň pohled dolů do údolí.
Sestoupíme o něco níže a dáváme si pauzu. Po ní už cesta rychle a pohodově ubíhá. Za hodinu a půl jsme zpět v penzionu.
Následuje stejná procedura. Teplá sprcha, oheň v krbu, sušení věci, vaření večeře, pivo a kořalka.
Večer opět kujeme pikle co provedeme zítra. Domlouváme se na tom, že zajdeme ke Cabaně Pietrele, podívat se jak to tam vypadá, když jsme tam nedojeli. Pepovi se s námi jít nechce a navrhuje, že pro nás dojede do obce Carnic.
Trasa dne: 2. pleso, 3. sedlo Ciurila
Den šestý
Ráno po snídani balíme věci a vracíme klíče. Pepa jak slíbil, se obětuje a přejíždí autem do obce Carnic. My ostatní opět stoupáme do sedla Șaua Ciurila. Počasí se konečně umoudřilo a Retezat se nám ukazuje v plné parádě.
Jdeme stejnou trasou, jakou jsme včera sestupovali. V sedle se nám naskýtají nádherné výhledy na okolní vrcholy a do údolí.
V sedle odbočujeme vpravo a sestupujeme do kotliny pod hřebenem Lolaia Nord. Tady přicházíme k horské řece, podél níž kráčíme krásnou krajinou porostlou mechem až ke Cabaně Pietrele.
Je to ale velké zklamání. Jedná se o neudržovanou zarostlou osadu s několika chatami. Nikde ani nenacházíme avizované tábořiště. V čase nouze bychom nějaký plácek na utáboření našli, ale oproti Apuseni to je velká bída.
Po turistickém chodníku, tedy po silnici, po které jsme zde měli přijet, sestupujeme dolů. S Tranzitem bychom zde neměli absolutní šanci. Myslím, že ani offroad by tady neprojel. Jediné vozidlo co jsme tady viděli, je velký traktor s vysokou světlou výškou.
Přecházíme přes řeku a poté kolem ní sestupujeme až dolů do Carnice. Tady nás již netrpělivě očekává Pepa.
Nasedáme do auta a odjíždíme směrem k domovu. Cestou hledáme místo, kde bychom si uvařili oběd. Nalézáme šikovný plácek u cesty. Sotva se vybalíme, přichází slejvák. Vše opět balíme. Jsme ale již tak sehraní, že vybalení a sbalení jsme v krátkém okamžiku. Před maďarskými hranicemi zastavujeme na dálničním odpočívadle. Zde opět vybalujeme a vaříme oběd. Nyní nám to vyšlo.
Následuje dlouhý přejezd do domoviny. Končí další podařená výprava.
Vyúčtování
Doprava: 15.383,-Kč
pronájem auta – 8.142,-Kč
nafta – 5.991,-Kč
dálniční poplatky – 1.250,-Kč
Jídlo: 3.424,-Kč
Pojištění: 756,-Kč
Ubytování: 2.800,-Kč
Společná útrata: 560,-Kč
Celkem: 23.000,-Kč (22.923,-Kč)
Náklady na osobu: 3.840,-Kč