– Na vlnách řek západního Balkánu –
Jarní voda, parta parťáků, balík gumových lodí a mapa posetá čárami divokých řek. Přesně tak začíná další ročník naší tradiční vodácké výpravy, tentokrát směrem na jih – do srdce Balkánu. V plánu máme to nejlepší z vod, které tato hornatá a často opomíjená část Evropy nabízí: Veliki Rzav v Srbsku, legendární Taru a dramatickou Moraču v Černé Hoře, zapomenuté albánské toky Cemit, Dushit a Černý Drin a jako tečku Radiku v Severní Makedonii.
Na palubě Transitu tradiční sestava – osvědčení vodáci, zkušení blázni, někdy filozofové, jindy kormidelníci – a letos i nová krev. Připravte se na drncání balkánských cest, stanování mezi sutí i u tyrkysových proudů, peřeje, které se tváří nevinně, a mokré přistání, které občas překvapí i matadory.
Pojeďte s námi – den po dni, kilometr po kilometru – napříč divokou, nádhernou a nevyzpytatelnou krajinou, kde voda rozhoduje, kdo se veze a kdo plave.
Jako každý rok, i letos vyrážíme na vodáckou výpravu. Tentokrát míříme na řeky západního Balkánu – čekají nás Veliki Rzav v Srbsku, Tara a Morača v Černé Hoře, Cemit, Dushit a Černý Drin v Albánii a na závěr Radika v Severní Makedonii. Tým je téměř stejný jako obvykle – moje maličkost, Pepa za volantem, Bob, Profesor s Monikou, Sváťa, Mamut, Řimpo a letos nově Bóďa.
Je ráno 17. dubna 2025, když vyzvedávám auto v Opavě, pak klasický kolotoč – balení, sbírání osádky a hurá na cestu. Letos poprvé bez nervů při nákupu dálničních známek – díky elektronické registraci vše klape jako po másle. Slovenskem projíždíme hladce, v Maďarsku se trochu ploužíme v kolonách, ale na srbských hranicích překvapení – jsme odbaveni rychleji než kdy dřív.
V Srbsku už to valí. Tedy až na jednoho psychopata, co nás předjíždí zprava, málem nás sejme a zrcátkem nás jen lehce lízne. Stačilo málo a bylo po výpravě!
Kolem půlnoci dorážíme k Velikému Rzavu. V mapě mám vyhlédnuté místo na spaní – Žuta plaža. Bohužel, areál je zamčený. Kousek dál nacházíme pěkný plácek, ale místní borci nás upozorňují, že je to soukromé a doporučují hotel. To nechceme. Prý máme jet dál – tak jedeme. Nic vhodného nenacházíme, tak se vracíme a zkusíme jinou cestu podél řeky. Tam se zrovna staví přehrada, ale mezi hromadami štěrku jsou rovné plácky ideální na stany. Stavíme v jednu ráno.
S Pepou rekapitulujeme, co kdo zapomněl. Pepa: náhradní brýle, karimatka, mikina, flaška rumu (ta chybí nejvíc). Já: čelovka a hrnek. Klidná noc a spánek.
V šest ráno Pepovi zvoní budík. Díky, Pepo! Když už jsem vzhůru, jdu se mrknout na řeku. Teče, sice žádný vodní extrém, ale víc než v roce 2016, když jsem tu byl s Capáky. S Profesorem spekulujeme, jestli to bude stát za to. Zatím vařím snídani – karvinské klobásy nesmí chybět.
Po jídle vyrážíme obhlédnout místo dojezdu, které mi doporučil Žozé. Cesta je dost divoká, ale dole vypadá řeka mnohem lépe. Máme jasno – jdeme do toho.
Návrat na nástupní místo je trochu adrenalin. Nejdřív to jde, pak nás navigace žene po tankodromu. Sjíždíme s Transitem strmý sráz a víme, že tudy zpátky rozhodně nepojedeme.
Konečně jsme u mostu. Řeka vypadá slibně. Bob zůstává s Pepou, ostatní jdeme na vodu. Já a Profesor na packraftech, Sváťa na kotrmelci, Řimpo s Monikou a Mamut s Bohdanou na dvojkách. Při foukání lodí zjišťuju, že jsem zapomněl i lepení. Poslední, co si pamatuju, je, že jsem ho měl na Mauriciu. Doufám, že tam i nezůstalo.
Veliki Rzav je krásná čistá řeka. Prý nejčistší v Srbsku – věřím tomu. Začátek pohodový, pak vplouváme do vápencového kaňonu. Řeka ožívá, přibývá peřejek, ale pořád to není žádný extrém. Až do chvíle, kdy Monika Řimpovi nepřitáhne v esíčku – čelní náraz do skály, Řimpa to vystřelí a končí ve vodě.
Za kaňonem řeka vede lesem, občas zapění, ale častěji drhneme o šutry. Pauza na svačinu, další peřejka a po čtrnácti kilometrech přistáváme u mostu, kde už čeká Pepa s Bobem. Přemýšlíme, jestli ještě pokračovat. Se Sváťou nás to svrbí, ale nakonec končíme. Na první den to na rozpádlování stačilo.
Video ze splutí řeky Veliki Rzav
Přesouváme se směrem k řece Taře, ale cestou kolem Limu to začne být zajímavé. Nejprve olej, ale výš už teče v krásných peřejkách. Mamut si vzpomene, že tu s Kozláky už sjížděli a přesně ukazuje, kde spali. Měníme tedy plán a zůstáváme.
Jedeme na tábořiště pod železničním mostem. Tři altánky, studánka, plácky na stany – ideál… až na všudypřítomné odpadky. Balkán, no. Rozbalujeme věci, Profesor rozdělává oheň, já vařím polívku a chystáme vepřové steaky. Ohříváme vodu do sprchy v kotlíku – a zjišťuju, že jsem zapomněl pokličku. Už jen čekám, co dalšího bude chybět.
Den končí u ohně, s plnými břichy a očekáváním dalšího dne na vodě. Zítra nás čeká řeka Lim.
Den třetí: Vlny, vlny a zase vlny (a k tomu zelňačka!)
Po náročné noci usínáme s Pepou docela brzy. Spaní pod železničním mostem má své kouzlo, ale romantiku pravidelně přerušuje rachot projíždějících vlaků. Uprostřed noci mě zvedne z postele hlasitá rána – rychlý výpad ze stanu, kontrola auta… všechno v pořádku, jen moje nervy už méně. Vracím se a znovu usínám.
Nad ránem se budí Pepa. Je mu kosa na nohy. Ukazuje se, že při noční kontrole auta jsem nezapnul spodní část vchodu stanu. A protože jsme spali na mírném svahu, Pepovy nohy elegantně vyklouzly ven ze stanu. No, ranní kosa měla dneska své oběti.
Krátce po šesté už je vzhůru Profesor a Řimpo – a dokonce už hoří i oheň. Paráda. Přidávám se a s Pepou a Profesorem připravujeme královskou snídani – vaječinu na špeku. K tomu ranní čaj, vůně ohně a výhled do zelených kopců. Co víc si přát?
Jo! Power banku! Můj mobil je úplně vybitý – a power banka? Samozřejmě doma. Nadávám jak dlaždič. Byl jsem si jistý, že jsem ji balil. Naštěstí mě zachraňuje Pepa, který mi půjčuje svoji.
Po snídani přejíždíme k nástupnímu místu na řeku Lim, jen kousek od hranic s Černou Horou. Voda teče pěkně svižně – Garmin ukazuje 10 km/h! Hned na začátku vplouváme do krásného skalnatého kaňonu, kde se začínají objevovat první peřejnatá místa.
V jednom úseku se před námi rýsují čtyři pořádné vlny – zabaláky jako z učebnice. Na packraftu to nevypadá nadějně, a tak je raději objíždím. Sváťa má ale jiný plán – jede rovnou do nich. Nevidím, co se přesně stalo, ale najednou jen zahlédnu, jak plave a drží se svého kotrmelce. Profesionálně do něj znovu naskakuje rovnou z vody. Profesor mi pak líčí, že to vypadalo, jako když chce Sváťa z vlny odstartovat jako Gagarin – vlny ho vystřelily do vzduchu a pak se cvaknul.
Já mám o chvíli později taky namále. V peřejnatém úseku s velkými vlnami, přes které nevidím, málem vlítnu do žumpy, která by mne určitě sežrala. V poslední chvíli to strhnu vlevo, přejedu přes skrytý šutr těsně pod hladinou a žumpě se vyhýbám. Měl jsem velké štěstí!
Následuje ještě docela dost peřejnatých míst, ale ty už bezpečně projíždíme.
Po dvou hodinách jsme v cíli. Za sebou máme 22 kiláků. Když u břehu zastavuje Monika s Profesorem, něco se jim nepovede, nejprve to napálí do hromady naplaveného dřeva a pak hodí do vody ukázkového břehuláka.
Plavbu končíme na stejném místě, kde jsme spali minulou noc. Dáváme si rychlý oběd – klasickou hrachovku – a vyrážíme dál do Černé Hory. Cestou stále sledujeme Lim, který i dál teče solidně. V hlavě mi klíčí záložní plán: pokud by Tara netekla, vrátíme se sem.
Ale když dorážíme k řece Tara, je jasné, že plán B nebude třeba. Tara docela teče a voda je oproti Limu křišťálově čistá. Jedeme se podívat na výstupní místo, které mám vyhlédnuté z mapy. Cesta sice vede podél řeky, ale u místa je prudký sráz – na výstup úplně nevhodné. Hledáme dál a kousek nad mostem v Mojkovaci nacházíme ideální spot.
Pak už hledáme místo na spaní, nejlépe hned u řeky. První možnost v Kolavšinu nevyhovuje, tak jedeme výš. Nakonec sjíždíme z hlavní silnice po úzké polní cestě a nacházíme krásné místo u lesa. Vedle místní zrovna sázejí brambory – ptáme se, jestli můžeme přespat. Usmívají se a souhlasí.
Rozbíjíme tábor, a zatímco Profesor rozdělává oheň, s Pepou vaříme zelňačku. Povedla se nám skvěle – tak dobře, že jsme ji snědli úplně celou. O nějakých zbytcích na ráno nemohla být řeč.
Večer usedáme k ohni, večírek začíná. K našemu táboráku přichází pan domácí Alexandr se svými dětmi – synem Michalem a dcerou Minou, oba studující práva. Přinesli nám na oplátku za drobné dárky litr domácí rakije, čerstvý chléb, sýrovou placku a vařená vajíčka. Společně jsme poseděli u ohně až do deseti večer, poté se odebrali zpět domů a my zalezli do spacáků.
Den čtvrtý: Peřejnatá výzva na Taře a večerní pohoda
Noc byla překvapivě chladná. I když mě probudilo nutkání na záchod, představa opustit teplý spacák byla nepřekonatelná, a tak jsem vydržel, co to šlo. Krátce před šestou mě budí praskání větví – Profesor už chystá oheň. Vstávám tedy taky a připravuji snídani.
Táboříme přímo u řeky, a tak startujeme hned odtud. Prvních pár kilometrů ubíhá hladce – tyrkysově čistá voda příjemně teče, a i když jsou časté peřejky, zvládáme je bez potíží. Jejich obtížnost bych odhadl na WW II. Plujeme svižně, za první hodinu máme přes 8 kilometrů. Jediné, co mi kalí radost, je unikající vzduch ze zadního dílu packraftu – ukazuje se, že jde o zip úložné kapsy.
Zhruba 5 kilometrů před Mojkovacem začíná ta pravá vodácká výzva – peřejnatý úsek WW III. Nejvíce se trápí posádka Profesora a Moniky. Monika nestíhá zabírat a přitahovat, jednu peřej projíždí dost krkolomně, vypadá to na převržení. Ustojí to, ale končí napíchnutí v zátočině. Když se konečně vyhrabou zpět do proudu, v další vlně se cvaknou.
Pak následuje rychlá série těžkých míst. Se Sváťou jedeme první. V jednom místě mě proud táhne do pořádné žumpy – spatřím ji na poslední chvíli, ale díky rychlosti a silnému záběru ji přejíždím. Měl jsem štěstí – nesežrala mě.
U tunelu poblíž skládky přichází další záludnost – esíčko se stupněm, za kterým proud žene přímo na skálu. Sváťa projíždí bez problémů, já jedu za ním a také se mi to daří. Profesor s Monikou peřej obnášejí, Mamut s Bobem tady končí úplně. Na vodě zůstává už jen Řimpo s Bóďou – i oni to zvládnou.
Hned v další peřeji se však Profesor s Monikou opět cvaknou. Proud bere Profesora a tvrdě ho omlátí o kameny. Monika přichází o pádlo. Když se vyškrábou na břeh, rozhodují se taky skončit. Do cíle už není daleko, zbývající lodě pokračují. Několik těžších míst ještě potkáme, ale zvládneme je bez větších problémů. Řimpo s Bóďou dokonce najdou ztracené pádlo.
Den na vodě zakončujeme před mostem v Mojkovaci. Za sebou máme 28 kilometrů vydatné a náročné plavby. Dáváme si malou svačinu a vyrážíme k další řece – k Morači.
Projíždíme nádhernou krajinou pohoří Durmitor a poté pokračujeme podél řeky Morači, která se vine hlubokým kaňonem. Tento úsek je ale mimo naše schopnosti, proto míříme ke slíbenému tábořišti u soutoku s říčkou Mrtvica. Cesta je však krkolomná, a tak se vracíme na hlavní silnici a míříme ke kempu, který máme označený na mapě.
Na místě nás vítá jen rovný plácek u cesty nad kaňonem – na první pohled nic moc. Přesto se jdu zeptat do blízkého domu. Otevírá chlapík, který potvrzuje, že tu opravdu kemp je, a ukazuje na louku za domem. Pak mě zavede k malému domku, kde je sprcha a toaleta. Za naši skupinu chce 10 euro – není co řešit, zůstáváme.
Stavíme stany a já jdu vařit – fazolovou omáčku s uzeným. Pan domácí nám ještě nabízí litr rakije za deset euro – bereme ji. Je výborná.
Profesor mezitím rozdělal oheň. A večírek může začít.
Den pátý: Morača, sifony a tři kila pstruhů
Ráno u řeky Morača začíná zdánlivě v klidu, ale jak už to u nás vodáků bývá, nuda rozhodně nehrozí. Ubytování sice původně stálo deset euro, nakonec jsme vysolili čtyřicet – ale co, v ceně máme tři litry rakije, teplou sprchu, evropský záchod a oheň. Vodácký all-inclusive, jak se patří.
Teplota v noci je výrazně příjemnější než předchozí noc v nadmořské výšce přes tisíc metrů – tentokrát jsme jen ve 250 m. Ráno mě jako obvykle budí slunce a Profesor, který už stihl rozdělat oheň. K snídani vařím lečo a den může začít.
Po osmé hodině vyrážíme na startovací místo plavby po Morači. Vyhážeme věci z auta, připravujeme lodě, když vtom Pepa prozíravě zjistí, že k řece se vlastně vůbec nedá dostat – jen visutá lávka nad kaňonem, kde navíc vybírá jedna protivná paní dvě eura za vstup. Naštěstí nám po chvilce poví, že o pár set metrů výš je stezka až k vodě. Přesuneme se tedy tam a začínáme foukat lodě.
Na vodu dnes vyrážím já, Profesor a Sváťa – každý na singlu. Na dvojce nás doplňují Řimpo s Bóďou. Jen co vyplujeme, zastavujeme u zablokovaného místa. Šplhám po skalách a zjišťuju, že první část je tvrdá peřej s válci – to rozhodně nepojedeme. Zhruba od poloviny by to ale šlo. Vracím se tedy pro loď a vleču ji přes skály. V neoprenu a bundě se doslova pečeme.
U místa, odkud chci vyplout, mě Profesor varuje: „Bacha na sifony, proud vypadá čistě, ale po stranách to mizí do děr.“ Rozhodím se a přesunuji loď o kus dál. Tam to vypadá nadějně – proud se sice rozděluje, ale pokud nezachybím, měl bych to zvládnout. Jenže chyba by znamenala konec v sifonu pod skálou. Jdeme to radši celé přenést.
Vedro je na padnutí. Konečně za nejtěžším úsekem nasedáme a jedeme dál. Po chvilce zase zastavujeme – nevidíme za velký balvan. Naštěstí jsou před ním vracáky, kde se dá bezpečně zastavit. Najedu do druhého a koukám – za šutrem je to čisté. Signalizuju ostatním.
Profesor, Sváťa i dvojka s Bóďou a Řimpem projíždějí. Jenže Řimpo nemá přilbu. Klepu si na svoji přilbu, aby si to uvědomil. „Nechal jsem ji na druhým břehu!“ křikne a vrací se pro ni. Se Sváťou zatím jdeme obhlédnout další úsek. Vypadá to dobře.
Když je Řimpo zpět, pokračujeme. První jedu já. Uprostřed řeky je stupeň s válcem, který objíždím zleva. Následuje velký balvan a za ním šikana vlevo – původně jsme se Sváťou chtěli jet zprava, ale nakonec to beru vlevo, jde to krásně. Všichni projíždíme bez ztráty kytičky. Ještě pár peřejek a jsme za nejtěžším.
Zastavujeme na místě, kde jsem v roce 2016 s Capáky začínal plavbu. Sedneme si na pláž a jen tak odpočíváme, totálně vyřízení.
Zbytek plavby je už poklidná kochačka v kaňonu. Sice nechybí peřejnatá místa, ale už je to spíš radost než boj. I tak máme jednoho plaváčka – Profesor se příliš zakoukal do scenérie, přehlédl šutr a šel do vody.
Končíme kousek před Podgoricí, kde už na nás čekají Pepa, Bob a Monika. Na pláži si dáváme zaslouženou rakiji a pivo. A pak přichází přesun do Albánie.
Cesta vede kolem řeky Cijevny, kterou jsme jeli v roce 2019. Oproti tehdejšku tu teď vede nová, krásná silnice až do Albánie přes nový hraniční přechod. Pokračujeme podél řeky Cemit, kterou plánujeme sjet zítra. Sice má méně vody než v roce 2018, ale pořád je sjízdná. Za mě – jedna z nejhezčích řek, co jsem kdy jel.
Projíždíme severní částí pohoří Prokletije a míříme do vesnice Tamare. Zrovna tu sjíždí řeku tři němečtí kajakáři. My jedeme výš hledat místo na přespání.
Mamut nám ukazuje místní rybí sádky. Zastavujeme – chceme ryby a možná i přespat. Nakonec jen kupujeme tři kila pstruhů za 16 euro. Slečna, co nám je prodává, je nejen milá, ale rovnou je i zabije a vykuchá.
Jedeme dál a narazíme na reklamu na kemp. Je tu i hospoda a malý obchůdek. Za pět euro na osobu bereme nocleh. V krámku kupujeme rajčata, okurky, sýr na šopák, chleba ke pstruhům a dvě flašky Skandenbergu.
Stavíme stany a vaříme – nejdřív polévka, pak smažený pstruh. Luxus. Na místě jsou i sloupky s elektřinou, tak si dobíjím noťas a píšu deník. Při tom nacházím ztracenou powerbanku – nedal jsem si ji do batohu, ale do tašky s notebookem.
Vodácký den jako víno. Zítra nás čeká Cemit.
Den šestý: Cemit, šutry, sifony a syčící had
Noc v kempu pod horami Prokletije byla jedním slovem parádní. Teplá sprcha, čisté evropské záchody, sloupky s elektřinou a hlavně dechberoucí kulisa albánských hor. Vstávání bylo o to příjemnější – k snídani servíruju gulášovku, a po jídle míříme do Tamare, kde začínáme dnešní plavbu po řece Cemit, stejně jako v roce 2018.
Hned na úvod nás vítá slušný stupeň s vlnami, pak následuje asi tříkilometrový peřejnatý úsek. Jedeme na oči, bez zastavení, a kupodivu vše zvládáme s přehledem. Skvělý začátek.
Pak ale přichází známé zablokované místo – stejně jako v roce 2018. Jenže tehdy tu byl chodník, teď nezbylo nic. Lodě táhneme přes šutry a trnité keře. Asi v půlce najdu zbytky staré pěšiny, a nakonec se mi podaří protáhnout loď i krátkou jeskyní. Nechávám ji tam a jdu pomoct ostatním. Čekáme jen na Mamuta, kterému se s protézou mezi balvany jde opravdu těžce.
Když jsme zase všichni, pokračujeme dál. Za chvíli další zastávka – proud mizí v zákrutu a my s ní Sváťou jdeme napřed. Před námi metrový stupeň, uprostřed skála. Vpravo tři trčící šutry, vlevo to táhne přímo do skály a úplně vpravo bublák. Zvažujeme, kudy jsme to jeli minule, ale raději opět přenášíme. Až dole pod stupněm zjišťujeme, že vlevo těsně kolem skály to šlo úplně v pohodě. Řimpo s Bóďou to tam sjíždějí bez zaváhání. No jo, chyba – měli jsme si to prohlédnout i zespoda.
O kousek dál další peřejky mezi kameny. Sváťa raději zastavuje, já to jedu na oči. Najdu si vracák, jedu dál a nakonec projedu celý úsek bez problémů. Ostatní následují, ale Profesor s Monikou nejdou dál – raději přenáší. Přitom jim uplave pádlo, které naštěstí zachraňuje Bóďa.
Pod peřejí měníme posádky – Monika jde k Řimpovi, Bóďa k Profesorovi. A hned za chvíli další dramatická situace. V esíčku to Řimpo neudrží, loď narazí do skály a překlápí se. Naštěstí nic vážného, brzy jsou zpátky.
Když nad řekou zahlédneme Pepu s autem, Profesor s Monikou to balí. Pokračujeme už jen čtyři lodě.
Přichází další úsek, který se rozhodnu znovu jet na oči. Ze začátku v pohodě, pak ale nečekaně natlačím packraft na šutr a už to jede. Převracím se a padám do válce. Proud mě drží pod vodou, musím se odrazit nohama a vymanit. I když mám vestu, táhne mě to dál a hlava je často víc pod hladinou než nad ní. Konečně se dostanu ke břehu. Packraft zachytil Sváťa. Usedám zpět a dál jedu s mnohem větším respektem.
Zastavujeme u celnice – řeka se zde totiž vrací zpět do Černé Hory. V plné výbavě (neopren, vesta, přilba) se škrábu trním na hraniční kontrolu. Vysvětluju, že Mamut je invalida, a naštěstí ho nechtějí vidět osobně. Ostatní se škrábou za mnou.
Za hranicí obtížnost trochu klesá, přesto se v jednom esíčku opět cvaknou Řimpo s Bóďou. Když pak na mostě zahlédneme Pepu s Profesorem a Monikou, končíme. Za pět hodin máme v rukou 16,5 kilometru divočiny.
Vracíme se stejným přechodem do Albánie a míříme horským průsmykem do Shkoderu. Projíždíme vesnicí, kde se narodila matka Tereza – má tu i kostel. Ve městě si dáváme zasloužené vychlazené pivo a zmrzlinu, a pak míříme k řece Dushit.
Poslední úsek je jen šotolinová cesta. Na konci osady parkujeme, plánuju tu zítra končit plavbu. Jdeme prozkoumat řeku, ale moc nadějně zatím nevypadá. Uvidíme ráno.
Naštěstí je tu rovný plácek, takže zůstáváme. Řimpo objevuje ve staré budově metrového hada a netopýry – ideální vodácké ubytko. Had na mě dokonce výstražně syčí, netopýři lítají kolem hlavy.
Na večeři vařím hovězí guláš, Profesor rozdělává oheň, začíná pršet. Jdu se schovat do auta, abych v suchu napsal deník. Když skončím, většina už spí. U ohně zůstávají jen Profesor a Bóďa. Dávám si s nimi zasloužené pivo a pak zalézám do spacáku.
Den sedmý: Za vodou přes hory i bouřky
Budím se už v půl šesté. Tuším, že nás dnes čekají dlouhé přejezdy, a tak vstávám dřív, než obvykle. Na přání Pepy rozpalujeme vařič a připravuji vaječinu na špeku – klasika, která nikdy nezklame.
Ještě před sedmou sedáme do aut a vyrážíme. Projedeme kolem jezera Komani a přes kopce se dostáváme k mostu přes řeku Dushit, kde plánuju začít dnešní plavbu. Vystoupám na most, koukám dolů… a je jasno. Z expediční jízdy nebude nic. Řeka neteče. Už včera na výstupním místě to vypadalo podezřele, ale stejně mě to mrzí – mohlo to být krásné svezení. No co, snad někdy příště.
Další pokus – míříme k řece Fan i Madh. Zpočátku to vypadá nadějně. Voda teče, říční koryto má tvar i barvu, jak má… Ale jen do chvíle, než dorazíme k hrázi, která zadržuje téměř všechnu vodu z řeky. Za ní zůstává jen suché kamenné koryto. V roce 2019, kdy jsme tu byli naposledy, tohle ještě nestálo. Tehdy to byla divoká a krásná peřejnatá řeka. Myslel jsem, že když postaví přehradu na spodním toku, horní část nechají být. Nechali. Suchou.
Sedáme do hospůdky u vodopádu, dáváme si pivo a přemýšlíme, co dál. Rozhoduji se pro Valbonu. Je to sice zajížďka, ale ty bílé štíty Prokletých hor dávají naději, že tam voda bude.
Čeká nás sto kilometrů klikatých horských silniček. Jízda trvá přes tři hodiny, ale krajina je nádherná – pohledy, co berou dech. Konečně přijíždíme k Valboně – a ta opravdu teče! Sice ne jako v roce 2018, ale pořád dost na to, aby to stálo za to.
Startujeme u mostu nad Bajram Curi. Do lodí nasedáme všichni kromě Pepy, který řídí auto. Nad horami se honí mraky, sotva jsme na vodě, začíná hřmít. Sleduju blesky, počítám vteřiny – odhaduju, že bouřka je tak šest kilometrů od nás. Pokračujeme dál.
Řeka má spád podobný jako Lim. V hodině uplaveme téměř deset kilometrů. Proud v horní části nás tlačí na skály, a když se snažím držet dál, chytá mě silný vracák. Nakonec je lepší jet blízko skal a tu a tam se o ně i opřít.
Pauzu dáváme u mostu před Červenou soutěskou. Monika a Mamut tu vystupují, Bob přesedá k Profesorovi jako háček. V soutěsce přibývá velkých vln a zabaláků. Packraft se na nich houpe jako kačenka na rybníce, ale daří se mi všechny projet. Profesor takové štěstí nemá. V jedné peřeji naráží do šikmého zabaláku a nevšimne si kmene pod hladinou. Výsledek? Vystřelen ze sedačky, Bob zůstává v lodi sám. Nic dramatického – za chvíli je Profesor zpět a brzy přistáváme. Sedmnáct a půl kilometru za hodinu a třičtvrtě.
Déšť neustává. Původně jsme chtěli přespat u výstupního místa, ale bez přístřeší a daleko od Černého Drinu, který plánujeme sjet zítra, dáváme přednost dalšímu přesunu. Pokračujeme směrem na Kukës, podél hranic s Kosovem.
Začíná se šeřit a hledáme místo na noc. Na internetu mám v záloze kemp v Peshkopi – příjezd kolem deváté. Ale když u silnice zahlédneme opuštěný barák s rovnými plácky na stany a malým jezírkem pod svahem, zastavujeme. Barák obsazujeme jako správní squatteři.
Rozbalujeme věci, ukrýváme se v ruině před deštěm a vaříme večeři – rychtářskou polévku a vepřo-bramboro-zelo. Po jídle dlouho nesedíme. Profesor, Sváťa, Bob a Řimpo si zabírají místnost v prvním patře, Monika spí v autě, ostatní ve stanech. Jen já ještě chvíli zůstávám v “kuchyni” a dopisuji dnešní zápisky.
Dobrou noc z albánského squatu pod Prokletými horami.
Den osmý: Olej, peřeje Černého Drinu, zlomený prst a večerní hlídka kamery
Dnes nás čekají dlouhé přejezdy, proto vstávám už po páté a na snídani vařím pořádnou gulášovku. Chceme být brzy na cestě – směřujeme k Černému Drinu.
Cesta není dlouhá, ale zato klikatá a rozbitá. Úzké horské silničky, objíždění krav a nakonec i zrcátko ohnuté o krávu, když Pepa nevydržel pomalé tempo a předjížděl. Typický Balkán.
Nakonec dorazíme k mostu, kde jsme už v roce 2017 začínali plavbu. Při přípravě na vodu nás přijíždí pozdravit Ital na čtyřkolce. Krátké pokecání a jde se na to.
Na vodu vyráží jen menší tým – já, Profesor, Sváťa a Řimpo s Bóďou. Zbytek posádky odpočívá. Řeka má znatelně méně vody než posledně. Prvních pět kilometrů jedeme líným proudem. Po soutoku s přítokem se ale začíná něco dít – první peřejky, dlouhé jazyky táhnoucí na skály, slušné vlny.
Po deseti kilometrech slyším před sebou hučení – něco velkého nás čeká. Zastavujeme a jdeme si to prohlédnout ze břehu. Je to pravotočivá zátočina kolem skály. Vlevo jsou balvany. Tady to nepůjde. V pravo kolem skály je pěkný zpěněný jazyk mezi balvany. Tady by to mohlo jít.
Řimpo s Bóďou neváhají a hned to jedou. My se Sváťou si lodě radši vynášíme výš, ať máme čas nasednout a připravit se.
Vyrážím jako druhý. Když vjedu do jazyka, okamžitě vím, že z břehu to vypadalo mnohem nevinněji. Šikmé vlny mě hází ze strany na stranu, balvany těsně míjím. Je to tanec. Naštěstí se mi daří udržet směr a projíždím bez cvaknutí. Uf.
Sváťa jede za mnou a projíždí stejně zkušeně. Teď je řada na Profesorovi. Sledujeme ho napjatě. Proud ho ale vtáhne do největších vln, packraft se neudrží a Profesor končí ve vodě. Naštěstí nic dramatického – rychle chytá loď i pádlo a během chvíle je zase na břehu. Jen si stěžuje na bolest v levé ruce – nejspíš si ji namohl při pádu.
Další náročné místo už řeka nenabízí, proud se uklidňuje a po 16,5 kilometrech přistáváme u mostu před skalnatou soutěskou. Je to tam sice moc hezké, ale voda je tady už pomalá, nemá cenu pokračovat.
Balíme lodě a vydáváme se na další dlouhý přejezd – přes strašnou polňačku zpět do Arrasu, kde konečně najíždíme na asfalt. V Peshkopi ještě rychlý nákup suvenýrů a pak hurá přes hranice do Makedonie.
Začíná pršet a my hledáme místo na nocleh. Vzpomínám na starý plácek u řeky Radiky, ale je to kus cesty. Když projíždíme odbočkou na Žirovnici, zahlédneme zavřenou hospodu s velkou terasou. Ideální.
Když se rozhlížíme, z repráku nás náhle osloví mužský hlas – kamerový dohled. Hlásí, že za pět minut je u nás. A skutečně – přijíždí dva chlapíci. Po krátkém vysvětlení nám dovolují přespat pod střechou.
Večeříme rýži s vepřovým a fazolemi a nakonec ještě děláme bramboráky. Bob si staví stan na terase, my ostatní spíme venku pod přístřeškem.
Další den nás čeká poslední splutí – Radika.
Den devátý a desátý: Radika – zlatý hřeb výpravy a cesta domů
Téměř celou noc pršelo. Spát na terase zavřené hospody byla skvělá volba – suché spaní k nezaplacení.
Ráno nás čeká poslední splutí letošní výpravy – řeka Radika přímo od hospody. Noční déšť zvedl hladinu, vodočet ukazuje krásných 90 centimetrů. Vyrážíme: já, Sváťa, Mamut s Bobem a Řimpo s Bóďou. Profesor kvůli oteklé ruce zůstává na břehu, a Monika tak taky nejede.
Radika nenechá nikoho na pochybách – od prvních metrů pění a žene se slušnou rychlostí kupředu. Hned na začátku zastavujeme u nepřehledné zátočiny. Řimpo s Bóďou přidávají ukázkového břehuláka při zastavování. Se Sváťou to jdeme prohlédnout. Je to zátočina s ostrůvkem uprostřed. Proud se tu dělí na dva. Vpravo je málo vody. Vlevo je řada balvanů. Pokud bychom neudělali chybu, šlo by to prokličkovat. Dole je ale skála, na kterou se ženě proud a pod ní voda doslova vaří. Neriskujeme to a řaději to přenášíme.
Následuje hooodně výživný úsek. Peřej střídá peřej. Přestože je mnohem více vody než v roce 2017, když jsem to jel naposledy, je řeka hodně technická. V řečišti je plno balvanů, které na nás číhají, aby nás cvakly. Je třeba se jim vyhýbat. V té rychlosti je to zážitek! Neustále hrabu pádlem vpřed, přitahuji, kontruji. Kromě šutrů tady proud žene pod větve stromů. Samozřejmostí jsou četné stupně s velkými vlnami. Je to skutečně výživná plavba. Obtížnost odhaduji na poctivé WW3.
U monastýru řeka trochu zklidní, ale pořád je co dělat. V jednom místě blokuje koryto padlý strom – přeneseme to a jedeme dál, ale nic vážného.
Před Debarem hledáme most, kde nás má čekat Pepa. První pokus – nic. Jedeme dál. Další úsek je dlouhý olej, pak se řeka znovu rozjede a před termály narážíme na opravdu drsný úsek. Neriskujeme – raději lodě přenášíme po silnici.
Pepa tu ještě není. Píšu mu, kde jsme. Za chvilku přijíždí.
Všichni se shodujeme: Radika byla letos absolutní zlatý hřeb.
Trasa plavby po Radice
Děláme bilanci:
- Mamut s Bobem – bez cvaknutí (ale neabsolvovali dvě řeky a těžké úseky na Taře).
- Já a Sváťa – každý po jednom cvaknutí.
- Bóďa – jeden cvak a jeden břehulák.
- Řimpo – tři cvaky a jeden břehulák.
- Monika – čtyři cvaky, jeden břehulák a tři vynechané řeky.
- Profesor – vítěz, pět cvaknutí a jeden břehulák.
Po plavbě jsme všichni promrzlí na kost. Vedle jsou termální lázně – ideální řešení!
Bez plavek nás rozdělují – chlapi zvlášť, ženské zvlášť. Termály jsou plné sirovodíku a voda tak horká, že to chvíli trvá, než se člověk ponoří. Po pár minutách se mi začíná motat hlava – sprcha studenou vodou mě rychle vrací do reality. Po hodině v termálech vyrážíme na cestu domů.
Po cestě se ještě zastavujeme na výborný oběd v makedonské hospodě – šopský a makedonský salát, kilo hovězích plátků, kilo jehněčího a domácí chléb. Výborné jídlo a obrovské porce.
Pak už nás čeká jen nekonečná cesta. Před Skopje nás dohání bouřka, která nás pak provází přes celé Srbsko.
Po půlnoci stavíme na odpočívadle před maďarskými hranicemi a zalézáme spát.
Poslední den vstáváme už před šestou. Bez snídaně, rovnou na cestu. Hranice přejíždíme v pohodě a čeká nás posledních pět set kilometrů.
A tím naše vodácká balkánská výprava 2025 končí.
Trasa výpravy
Jako vždy čtivý cestopis