Parta natěšených vodáků odjíždí chatrným autobusem do divoké a krásné Albánie. Celí nedočkaví se třesou na to, až zdolají slíbené balkánské řeky. Bohužel, není jim přáno a průběh zájezdu je oproti očekávání katastrofální.
Počátkem července roku 2015 jsem se společně se synem Tomášem zúčastnil vodáckého zájezdu do Bosny, pořádané CAPPem (Cestovní agentura pro pobyt v přírodě), konkrétně jeho vedoucími – Vydrou se Samem. V rámci zájezdu jsme spluli řeky Unu, Sutjesku, část Tary, Drinu, Neretvu a při zpáteční cestě i rakouskou Salzu. Přestože jsem na ten zájezd jel s určitými obavami, pramenících s bezpečnostní situace v Bosně, s jeho výsledkem jsem byl přímo nadšen a hodnotil jej jen v samých superlativech.
V průběhu zájezdu Vydra se vyjádřil, že v roce 2016 má v plánu uspořádat vodácký zájezd do Albánie. Po zkušenostech z „Bosny“ jsem byl okamžitě rozhodnut se tohoto zájezdu účastnit. Bezprostředně poté co na webovkách CAPPu, bylo vyvěšeno „zvadlo“ s propozicemi, jsem se na zájezd s Tomášem přihlásil. Ve „zvadle“ bylo uvedeno, že pojedeme přes Srbsko, kde si splujeme nějakou řeku a v Albánii splujeme Vjosu, Osum, Černý Drin a Valbonu. Ze zvědavosti jsem si na googlu našel informace i fotografie o všech těchto řekách a po jejich zhlédnutí jsem se o to víc na zájezd těšil.
Odjíždělo se prvního července roku 2016, konkrétně v den mých 44 narozenin, zájezd jsem si dal jako dárek k narozeninám. U loděnice CAPPu v bývalých Místeckých kasárnách, kde byl sraz, jsem poprvé spatřil autobus a okamžitě jsem vůči tomuto stroji projevil určitou nedůvěru. Jeho kvalita se projevila vzápětí. Z průduchů ventilace v jeho pravé zadní části nám na hlavy začala kapat voda a při brzdění tekla rovnou proudem. Řidiči Maruška a Štefan to vysvětlovali tím, že zapomněli zavřít okna a když v noci pršelo, voda okny natekla do ventilace. Utěšovali nás, že když voda vykape a vyteče, bude vše v pořádku. … Lhali! Voda ze stropu autobusu kapala a tekla v proudech po celou cestu. Na kapající vodu se nějak dalo zvyknout, účastníky zájezdu ale značně znepokojovala poruchová převodovka, konkrétně řadicí poloautomat. Často totiž nešlo zařadit vyšší převodový stupeň.
I přes tyto potíže se nám brzy ráno podařilo dostat do Srbska, k řece Veliki Rzav, což je údajně nejčistší řeka v Srbsku. Řeka však měla málo vody, proto ji splout nešlo. Aniž bychom jeli najít nějakou jinou splavnou řeku, či vymysleli náhradní program, zabivakovali jsme na plácku u řeky a tam strávili zbytek dne.
Následující den se autobusem dojelo k řece Moravica a tu i spluli. Po vodácké stránce to bylo příjemné svezení, ale nebudu přehánět, když řeknu, že šlo o plavbu jedním velkým smetištěm. Po doplutí, jsme vyrazili směr Albánie.
Záhy začaly velké problémy s řazením převodových stupňů. Řidičům nešlo přeřadit z trojky na čtyřku. Díky tomu následovala řada neplánovaných zastávek, během kterých se řidiči pokoušeli závadu odstranit. Poté co se autobus umoudřil, bylo možno přes noc putovat přes zbytek Srbska a Makedonii až do Albánie.
Ráno kousek za hraničním přechodem, u jednoho místního hotelu, jsme zastavili a řešili co dál, kam pojedeme. Jak jsem později zjistil, dvacet kilometrů od tohoto místa, je řeka Shkumbini. Jelikož to ale bylo nedaleko Ohridského jezera , Vydra na doporučení Barbory rozhodl, že pojedeme tam.
Den uběhl koupáním v jezeře a prohlídkou města Podgradec . Procházka městem mne však mile potěšila. Zjistil jsem totiž, že Albánci nejsou samí hrdlořezi a mafiáni, jak je máme vesměs zaškatulkované, ale jde o milé a ochotné lidi. Přestože Pogradec je turistické město, byly zde pro našince velmi příznivé ceny, jednak na trzích, ale i v restauracích, kde podávali skutečně chutná jídla v množství, které nešlo ani sníst. Kvalita jídla podtrhla i večeře, objednanou při příjezdu na pláž. S Tomášem, jakož i mnozí jiní, jsem si dal výborného smaženého pstruha.
Po večeři se pokračovalo dál na jih směrem k řece Vjosa. Vzhledem ke stavu albánských silnic, jimiž jsme projížděli, cesta ubíhala velmi pomalu, ale o to víc jsme se mohli kochat nádhernými scenériemi hor.
Ještě před tím, než se zešeřilo, Sam hledal vhodné místo na přenocování. Již za tmy se nám podařilo dojet k hotelu v horách. Cedule Camp naznačovala, že se tady dá i přespat ve stanu. Kempem byla myšlena rovná plocha nad ovocným sadem u cesty. Blanka dohodla cenu 10 euro pro 30 lidí a autobus. Protože hotel byl prázdný, část účastníků zájezdu šla spát přímo tam a rovněž udělala tržbu v místní restauraci.
Ráno se mohlo pokračovat k řeckým hranicím, odkud do Albánie přitéká řeka Vjosa. Při přejezdu několika vyschlých koryt řek nás jímala hrůza, že budeme na suchu. Při příjezdu k Vjose se naše obavy vytratily. V řece teklo dostatek tyrkysově čisté vody. Ne nadarmo se jí říká albánská Salza.
S nadšením se nafoukaly lodě a nádhernou Vjosu jsme spluli. Plavbu jsme končili v obci Petran u ústí řeky Lengarices. Jejím širokým korytem již začátkem července bohužel tekl jen úzký potůček. Vydra po jejím zhlédnutí a na naše dotazy, ke které řece pojedeme nyní, odpověděl: „V celé Albánii není voda“ (nevím kde tu informaci vzal), proto už v Albánii k žádné řece nepojedeme.
Následně se autobusem jelo směrem k moři s tím, že navštívíme historický Gjirokastër . Cesta vedla podél řeky Vjosy tekoucí v hezkém kaňonu. Mnozí, včetně mě projevili zájem splout i tento úsek. Vydra to však okomentoval, že v těchto místech je řeka pouze špinavou stokou a tento úsek nepojedeme. Z pohledu z autobusu to ale nebylo vůbec zřejmé. I poté co jsme projížděli kolem řeky Drinos, to z autobusu vypadalo, že teče docela hezky. Vydra naše návrhy, na splutí odmítl. Sdělil, že nemá kilometráž dané řeky a proto ji nepojedeme. Chápu, že s tolika lidmi nechtěl riskovat sjíždět neznámou řeku.
Téměř za tmy se přijelo do Gijokastëru. Na prohlídku města bylo ale již pozdě a proto se pokračovalo dál v cestě. Již za tmy Sam hledal nějaký plácek na přespání. U prvního jsme zastavili a bylo rozhodnuto, že zde přespíme. Záhy se ukázalo, že šlo o plácek, který místní využívají k vyhazování odpadků.
Časně ráno jsme dojeli na pobřeží Jónského moře do města Sarandë . Udělala se zde krátká přestávka, kterou jsem využil k okoupání v moři. Odtud jsme podél pobřeží pokračovali na sever a hledali vhodné místo na koupání v moři a přespání.
U městečka Lukovë se takové místo podařilo nalézt a strávili jsme tam celý den. Oproti pláži v Baško Polje v Chorvatsku, kde jsme předchozího roku při návratu z Bosny strávili den, bylo toto místo mnohem hezčí a hlavně klidnější.
Následující den následoval přesun podél pobřeží dál k severu. Přestože zde silnice byly v lepším stavu, než v horách, stále nešlo o žádnou velkou výhru. Bylo tady množství serpentin a stoupání, což pro autobus nebylo moc dobré, neboť jeho zanesený chladič nestíhal chladit a motor se v tom vedru značně přehříval. Bylo nutno každou chvilku zastavovat, aby se motor mohl ochladit. Tyto pauzy nám aspoň umožňovaly kochat se krajinou a dalekými výhledy na moře. Tomáš se aspoň mohl vyřádit při focení.
Při sjíždění z hor jsme zůstali stát na parkovišti u místní restaurace, tam se řidiči a dobrovolníci pokusili vyčistit zanesený chladič. Ostatní, včetně mě, odešli do restaurace najíst se. Ve snaze ochutnat místní jídlo, jsme si s Tomášem objednali skopové maso. Námi objednané maso bylo tuhé a plné ostrých střepů z kostí. Ale jelikož hlad je nejlepší kuchař, snědli jsme to.
V době, kdy jsme jedli, řidička Maruška ve snaze přeparkovat autobus, při couvání přehlédla, že za ní leží velký bojler a narazila do něj. Konkrétně oběma zadními světly narazila do kovové konzoly a ty samozřejmě rozbila. Střepy se vysypaly na zem a tam je Maruška bez nějakého zájmu nechala ležet. Účastníkům zájezdu to ale nedalo, střepy posbírali, lepící páskou je přilepili zpět, aby budily dojem funkčních světel.
Cesta albánskou krajinou pomalu ubíhala. Projelo se přímořským městem Dürres (Drač), kde ve velkém probíhá výstavba hotelů. Staví se tam jeden hotel vedle druhého. Vypadalo to tam pomalu obdobně příšerně jako v severní Itálii – Cesenaticu, či Rimini, jen s tím rozdílem, že tam ještě nebylo tolik turistů jako tam. Za pár let to tam bude vypadat stejně. Projelo se i hlavním městem Albánie, Tiranou. Město mi bohatě stačilo vidět jen za jízdy z autobusu. Můj dojem z něj byl – škaredé a špinavé.
K večeru jsme se již přiblížili k hranicím s Černou Horou. To nám Vydra se Samem oznámili, že se v Černé Hoře zastavíme u řeky Morača a tu splujeme. Tato zpráva mi hned zvedla náladu.
Noc se trávila na sklizeném poli nedaleko silnice. Po půlnoci nás trochu vystrašil příjezd majitele pole, který nejprve zjišťoval, zda umíme italsky či rusky. Po sdělení, že „pa ruski panimajem“, nám dal na vědomí, že pole na kterém jsme tábořili je jeho a že tu nemůžeme být. Teprve po ujištění, že hned ráno vypadneme, spokojeně odjel.
Časně ráno, což bylo docela neobvyklé, jsme pokračovali směr Černá Hora. Před hranicemi jsme se ještě zastavili v místním prodejně potravin, kde se nám podařilo nakoupit nějaké pozornosti domů.
Přejezd přes hranice do Černé Hory byl bezproblémový, neberu-li nějaké čekání. Přejezdem do Černé Hory na nás dýchla civilizace. Projeli Podgoricí a dál pokračovali podél řeky Morača výše do hor.
Již pohledy z oken autobusu do údolí na řeku nasvědčovaly tomu, že nás čeká krásné svezení. Našlo se vhodné místo, na zastavení a nafoukaní lodí a mohli jsme vyrazit na řeku. Řeka byla opravdu krásná, úžasně tyrkysově modrá voda, se klikatila v nádherném skalním kaňonu. Dojem kazily občasné odpadky, povalující se na břehu, ve vodě, či visící na větvích stromů. To je ale balkánský kolorit a bohužel se s tímto nešvarem musí v těchto oblastech počítat. Nebylo to ale tak odporné jak na Moravici v Srbsku.
V jednom místě byl kapánek obtížnější úsek, našlo se tam i pár plaváčků. Já si také zaplaval, ale jen při záchraně nafukovací kánoe, jíž Jura se Zbyňkem nedobrovolně opustili a která pak zůstala zaklíněná mezi šutry. Krom toho místa nebyla řeka zvlášť obtížná. Splutí řeky mi rázem zvedlo vodáckou náladu.
Při odjezdu od Morače, v okamžiku, když jsme najeli na velmi úzký most, se autobus přímo na mostě opět zastavil. Ukázalo se, že praskla vzduchová hadice a autobus nemohl pokračovat dál. Štěstí bylo, že s námi jel mechanik Joža, který autobus již během cesty několikrát opravoval. Díky své štíhlé a šlachovité postavě a hlavně zručnosti, vlezl do útrob autobusu, prasklou hadici zkrátil, nasadil spojku a připojil na své místo. Autobus se opět stal provozu schopným a mohlo se pokračovat v cestě.
Po výjezdu nás Sam potěšil zprávou, že abychom si ještě užili nějaké řeky, pojedeme přes Chorvatsko do Rakouska, kde splujeme řeku Gail. Tato zpráva mne nalila optimismem a cesta horami mi hned lépe ubíhala. Po setmění většina z nás včetně mne usnula.
Vzbudilo mne, když autobus zůstal stát a zhasl motor. To opět nevěstilo nic dobrého! Při zjišťování příčiny zastavení, mi bylo účastníky zájezdu barvitě popisováno, že když autobus sjížděl z prudkého kopce, začaly mu hořet brzdy. Muselo se tedy zůstat stát, aby ochladly, včetně rozpálených pneumatik, kterým už hrozilo prasknutí. Současně jsem se dozvěděl, že nějakým nedopatřením, jsme se ocitli na hranicích Černé Hory a Bosny, ve Sćepan Polje u mostu přes řeku Taru. Tedy v místech, kde jsme ji před rokem sjížděli.
Záhy nám byl i objasněn důvod, proč se nalézáme na tomto místě a ne v hlubokém vnitrozemí Chorvatska, či někde u Rakouských hranic. Řidiči si totiž do navigace, podle které jeli, zadali cíl někde v okolí řeky Gail v Rakousku a aniž by si trasu kontrolovali, jeli tupě tam, kam je navigace vedla. Bude to tím, že nejen všechny cesty vedou do Říma, ale i ke Gailu. Vydra, který obvykle správnost trasy sledoval, v domnění, že řidiči nemají kam zabloudit, usnul a nikdo jiný řidiče na chybu neupozornil.
Jakmile autobusu vychladly pneumatiky a brzdy (asi po dvou hodinách) přejelo se přes řeku Taru do Bosny k nedalekému kempu a zůstali stát na louce, kde dospali zbytek noci.
Po probuzení, snídani a sprše v místním vodáckém kempu jsme se přes Bosnu vydali k domovu. Cesta probíhala docela v pohodě do doby, než při jedné z přestávek za volant zasedl druhý řidič – Štefan, kterého Drupi během cesty překřtil a dal mu nové jméno „Bambelok“. Štefan se totiž po přestávce při výjezdu od benzinky pořádně nerozhlédl, zda má volno a přestože tam jelo auto, vjel do jízdného pruhu. Když si auta všiml, strhl prudce řízení vpravo, najel pravým předním kolem na velký šutr a ozvala se hromová rána. Autobus zůstal stát. Chvatně jsme začali autobus opouštět a teprve jsme viděli, že je roztržená pneumatika. Autobus se opět stal nepojízdným. Štefan na nastalou situaci reagoval jen tím, že vystoupil, podíval se na roztrženou pneumatiku a zapálil si cígo. To byla veškerá jeho aktivita. Když se dál k ničemu neměl, vytvořilo se z účastníků zájezdu opravárenské družstvo, které kolo vyměnilo. Autobus byl opět provozuschopný.
Při pokračování v cestě k domovu, účastnící zájezdu ve snaze zahnat stres, začali pět sprostonárodní písně, což už některým ani nepomáhalo. Považovali to za poslední okamžiky jejich životů a jen přemýšleli, kdy a zda se vůbec dostanou domů.
Nedaleko Banja Luky u řeky Vrbas se autobus opět zastavil a již nechtěl jet dál. Řidiči zjistili, že se porouchala nějaká hydraulická kostka. Teď už to bylo opravdu vážné.
Štěstí stálo ale opět při nás. Jeden z účastníků, mimo jiné mistr světa v raftingu, poté co zjistil, že se nalézáme nedaleko místa, kde se jezdí raftové závody, odešel stopovat. Podařilo se mu jedno auto zastavit a někam v něm odjel.
Později nám sdělil, že znal organizátora závodů, který zde vlastní velkou raftovou základnu s restaurací. Mělo se jednat o místního bosse. Dojel k jeho restauraci, boss se tam zrovna projížděl na paddleboardu a když jej uviděl, okamžitě ho poznal a hned se k němu hlásil. Poté co Bossi vylíčil, jaké máme potíže, ten pro nás začal organizovat záchrannou operaci. K autobusu vyslal několik dodávek, které nás postupně převezly k němu do raftové základny v obci Karanovac.
Ve zdejší restauraci jsme moc dobře povečeřeli, napili se a přespali na dřevěné podlaze v podkroví.
Boss dokonce i začal zajišťovat autobus, který by nás dopravil až domů. To nakonec nebylo zapotřebí, neboť ráno po probuzení přišla informace, že Marušce a Štefanovi se přes noc podařilo autobus, od nás pojmenovaný „Démon“, opravit.
Po výborné snídani, jež nám Boss nechal připravit a Vydra ji jako kompenzaci zaplatil, jsme se značnou nedůvěrou začali nastupovat znovu do autobusu.
V něm projeli zbytkem Bosny, Chorvatskem a vjeli do Maďarska. Někteří účastníci zájezdu, kteří již zcela ztratili důvěru v náš dopravní prostředek, požádali své příbuzné, aby pro ně raději přijeli. V Maďarsku proto několik účastníků cestu „Démonem“ ukončilo a přestoupili si do spolehlivějších a rychlejších dopravních prostředků. My ostatní jsme pokračovali a bez dalších potíží doputovali až do cíle.
Použité fotografie: Tomáš JUNGA