La Gomera 2026

Den první

Začínáme stylově – šampaňské na letišti, rum v letadle a první rána pro koleno. A to nás čeká „jen“ 130 km.

Tak jako každý rok v tuto dobu, kdy vyrážíme na nějaký ostrov, padla letos řada na další z Kanárských ostrovů – La Gomeru.

Jedeme v obvyklé sestavě: já, Trojka, Radim, a nově posily v podobě Radimovy dcery Elišky, jejího přítele Kuby a Radimovy neteře Lenky.

Zhruba měsíc před odletem se mi ale výprava začíná nepříjemně komplikovat. Na lyžovačce v Kaprunu jsem hned první den škaredě spadl a dost si pochroumal koleno. Ze začátku to nevypadalo nijak dramaticky – zvládl jsem ještě zbytek pobytu na lyžích, dokonce i výšlap na Lysou v téměř obvyklém čase. Jenže s blížícím se odletem se bolest zhoršuje.

Nakonec končím i u ortopeda, v domnění, že proběhne ultrazvuk nebo sono a dozvím se, co mi vlastně je. Místo toho mi s kolenem jen pohýbe, prohmatá ho a napíše rehabilitace. No nic. Pojedu s bolavým kolenem. Vždyť nás čeká „jen“ 130 kilometrů a nějakých 7000 metrů převýšení.

Odjíždíme ve čtvrtek 12. 3. 2026 večer. Já s Trojkou jedeme jedním autem, zbytek druhým. Směr Vídeň, odkud nám letí přímý spoj na Tenerife.

Na letišti jsme tři hodiny před odletem. Plánuju návštěvu salónku, ale ten otevírá až ve 4:30, zatímco my odlétáme v 5:50. Smůla.
Místo salónku tedy volíme šáňo. Otevírání se ujímá Radim – a hned první pokus končí kompletním politím. Už tady by se mu hodilo nepromokavé oblečení. Druhá láhev už proběhne bez ztrát.

Po probdělé noci v letadle usínám prakticky ještě před odletem. Budí mě Trojka, který mi podává rum „na klidný let“. Moc toho už stejně nenaspím, a tak po necelých pěti hodinách vystupuji z letadla rozbitý jak cikánské hračky.

Na Tenerife je zataženo, ale příjemně teplo. Nasedáme na autobus směr přístav. Cestou se s námi dávají do řeči dvě Holanďanky. Vzhledem k tomu, že Trojka ovládá angličtinu zhruba stejně mizerně jako já, konverzace má poměrně krátké trvání.

V přístavu si dáme oběd a následně jdeme vyzkoušet Atlantik. S Trojkou máme červené plavky ala Mitch Buchannon z Pobřežní hlídky, ale navzdory naší neodolatelné vizáži se žádná plavkyně topit nechce. Ve vodě si znovu připomínáme, co znamená pojem „studený Atlantik“.

Poté se přesouváme k trajektu na La Gomeru. Je to kousek, ale než tam dojdu, zase pajdám – koleno zlobí. V tu chvíli mi začíná být jasné, že plánovaný trek nebude úplně reálný.

Plavba trvá necelou hodinu a probíhá překvapivě klidně – dnes se neblije, moře je milosrdné.

Před vystupováním Trojka uklízí. Uklízí tak důkladně, že i vyhodí před chvilkou koupenou kari omáčku.

Po příjezdu se jdeme podívat do půjčoven aut. V jedné už nic nemají, ve druhé nás borec zkouší natáhnout. Rozhodnu se tedy, že se budu po ostrově přesouvat autobusem.

Nakoupíme v marketu a přesouváme se do ubytování, které máme na útesu nedaleko majáku. Samozřejmě do kopce. Koleno dostává další ránu.

Apartmán je velký a slušný. Večeře je jasná – bifteky z mletého masa s bramborem. Po jídle se rozjíždí večírek.

Zjišťuji, že autobusy tu jezdí jen třikrát denně. Rozhodnutí je rychlé – bez auta to nepůjde.

Na večírku ale dlouho nevydržím. Únava vítězí a jdu spát. Ostatní pokračují. Nejvíc Lenka.

Den druhý

Z trekaře se stává řidič. Modré auto, nudapláž a první zjištění, že plán je jedna věc a realita druhá.

 

Apartmán, kde bydlíme, stojí na útesu nad mořem – a podle toho to taky vypadá. Celou noc brutálně fouká.

V 5:50 vstává Trojka a budí mě slovy: „Tam fučí jak cyp,“ načež odchází. Myslím si, že jde na záchod, ale když v jídelně pustí hudbu, je mi jasné, že je po zbytku noci. Jdu za ním a on už chystá snídani a mezi tím mi líčí, jak se včera Lenka „vylila“.

Když už jsem vzhůru, začínám na netu shánět půjčovnu auta. Většinou je všechno vyprodané, ale nakonec nacházím jednu, kde mají VW Polo. Hned ho objednávám.

Na snídani dáváme vaječinu a jako první vyrážím do přístavu pro auto. Zpočátku koleno docela drží, dokonce začínám uvažovat, že ten pochod přece jen zkusím. To mě ale rychle přejde při prvních schodech dolů. Vrací se realita.

V přístavu nacházím půjčovnu hned vedle pokladen na trajekt. Mezitím dorazí Lenka, která mi pomáhá s tlumočením. Zjišťujeme, že objednané auto vlastně není – mělo se to rezervovat minimálně 24 hodin dopředu. Borec za přepážkou je ale v pohodě a snaží se najít řešení. Nakonec nabízí VW T-Roc. Je o 30 euro dražší, ale bereme ho.

Překvapí mě, že po mně nechtějí žádnou kauci a při vrácení mám jen hodit klíče do otvoru ve dveřích, bez jakékoliv kontroly auta. Asi dobrá pojistka. Zaplatím a jdu si pro auto. Mám si ho najít sám na parkovišti. Trojka to ještě komentuje: „Hlavně, aby nebylo modré.“ Má totiž fóbii z modré barvy.

Dojdu na parkoviště – a tam stojí krásně modrý VW T-Roc. Lenka se může potrhat smíchy.

Všichni začnou z batohů vytahovat nepotřebné věci a cpou mi je do auta. Pak s nimi jdu ještě na kafe, kde dostávám jasné úkoly: najít místo na spaní a nakoupit zásoby. Rázem jsem týlová podpora. V podstatě návrat ke kořenům – na vojně jsem byl u týlového zabezpečení jako starší řidič. Dnes už jsem jen starší… a pořád řidič.

Loučím se s nimi a odjíždím. Je mi to trochu líto, když je vidím vyrážet na trasu a já zůstávám mimo hru.

Vyjedu nad přístav, kde je na hřebeni parkoviště. Zastavím a jdu se podívat na rozhlednu se sochou Krisata. Výhled je odsud parádní – na přístav i na trasu. Za chvíli už vidím naši výpravu, jak si to šine po hřebeni.

Pak se přesouvám směrem na pláž del Medio, kde chceme přespat. Cestou každou chvíli zastavuji na kochačku. U pobřeží je krajina vyprahlá, ale čím víc jedu do vnitrozemí, tím víc zeleně přibývá. Palmy, kaktusy, úplně jiný svět.

Sjíždím do malého městečka u moře, kde mě navigace stáhne na úzkou cestu pod strmými svahy až k malému parkovišti u kamenité pláže. Parkoviště je plné. Nechám auto tak, že zablokuju výjezd, a jdu se rychle podívat.

Na pláži jsou ve skalách malé jeskyně a převisy, ale ty už obsadili dredatí „alternativci“. Typy, co by klidně mohli jet demonstrovat na summit měnového fondu.
Na druhé straně svahu je ale dost místa na táboření.

Na pláži se pohybuje i pár naháčů – evidentně to funguje jako nudapláž. Tady se bude Trojkovi líbit.

Sedám zpět do auta a začínám couvat. Do toho se mi za autem motá nahá asi sedmdesátiletá paní, ještě se mi omlouvá. Pohled to není úplně uklidňující, takže raději ve stresu rychle mizím.

Zajíždím do blízkého městečka nakoupit zásoby. Nacházím tam Spar, beru všechno potřebné a vracím se zpět na pláž.

Jdu se vykoupat do ledového moře a pak sedím na šutru, píšu deník a čekám na ostatní.

Jako první dorazí Trojka a hned spustí. Lenka prý nadávala jak pohan, Eliška bojovala s batohem, který jí nakonec vzal Radim.

Začínáme budovat tábor na jedné terase nad pláží. Postupně přichází i zbytek výpravy. Všichni jsou plní dojmů, hlavně Lenka, která měla ze strmých srázů evidentně dost nervy.

Na večeři děláme kuřecí špalíky s kari nudlemi.

Po jídle se rozjíždí večírek. Já jako první odpadám a jdu spát. Sotva usnu, budí mě Radim – chce klíče od auta. Pak mě budí Trojka, ptá se na nějakou kravinu. Když mě budí potřetí, už to nevydržím, ani nezjišťuju, co chce, a všechny je seřvu, ať mi už dají pokoj.

Oni sice ještě chvíli hlučí, ale to už je mi jedno.

Den třetí

Poprvé zpátky na trase – mlha, výhledy, offroad a večer s můrami ve víně.

 

V noci bylo dobře. Sice foukalo, ale bylo docela teplo. Já a holky spíme ve stanech, zbytek to dává pod širákem.

Ráno nikam nespěcháme, odcházíme až před desátou. Já rovnou vyrážím autem omrknout vyhlédnuté tábořiště v kopcích za Alajeró.

Musím ale nejdřív vyjet na hřeben. Odtud je konečně vidět Tenerife i s Pico del Teide, co včera nebylo vůbec vidět. Bohužel není kde zastavit, takže si to můžu maximálně tak uložit do paměti.

Navigace mě pak stáhne na úzkou cestu ze svahu dolů. Zpočátku to jde, ale postupně se to mění v čím dál větší rozbitou stezku. Začínám přemýšlet, jestli to vůbec vyjedu zpátky nahoru. Připomíná mi to Arménii – s tím rozdílem, že tam jsme jezdili v nezničitelné Ladě Nivě a ne v naleštěném SUV pro manažery.

Dojedu na první místo. Plácek na stanování by tu byl, ale hned vedle stojí barák. Nic moc.

Vracím se kousek zpět. Cesta je rozbitá, auto v kamení hrabe, ale pořád se sunu dopředu. V tu chvíli jsem rád, že nemám to původní Polo. S tím bych tu neměl šanci. T-Roc je přece jen vyšší a ty díry zvládá.

Druhý plácek už vypadá dobře. Zapisuju si ho do hlavy, fotím a otáčím zpět.

Zpáteční výjezd dávám na trochu větší rychlost, problematické úseky prostě přejedu setrvačností. Uleví se mi až ve chvíli, kdy jsem zpátky na hlavní silnici.

Pak vyrážím prozkoumat ostrov. Vyjedu na hřeben, kde se krajina úplně změní. Hustý les, stromy obalené mechem, úplně jiný svět než dole u moře.

Zastavím na parkovišti u kruháče a až tady zjišťuji, že jsem trefil výchozí bod turistických tras. Jedna z nich vede i na nejvyšší horu ostrova – Alto de Garajonay (1487 m).

Vyrážím. Je docela zima, takže se ještě vracím pro bundu. Cesta je pohodová a koleno drží. Jenže se sem přivalil mrak, takže žádné výhledy.

Na vrcholu rychlá fotka a obklikou zpět. Naštěstí se mrak rozpadne a aspoň cestou dolů mám pár výhledů.

Pak sjíždím k moři do La Calery na západě ostrova. Ta cesta je čistá kochačka. Tempomat dávám na 30–40 km/h a jen si to užívám.

Cestou ještě stavím v marketu a beru zásoby na dnešek. Musím si pohnout – je neděle a ve dvě zavírají. Aby mi pivo a víno v autě nezteplalo, schovávám je do spacáku.

V La Calere parkuju kousek od moře mezi karavanisty. Takoví podobní pankáči jako my, jen mají obytné auto.

Jdu do hospody u moře, dávám si pivo a typický španělský bramborový salát s tuňákem.
Po jídle jdu do vody. Vlny jsou velké, ale stejně tam vlezu. Na teplotu jsem si už asi zvykl, protože ve vodě vydržím docela dlouho a užívám si to.

Když vylezu ven, zjišťuju, že mám plavky plné černého písku. Čekám, až uschnu, abych to ze sebe mohl aspoň trochu setřepat.

Pak vyrážím zpět za ostatními. Mezitím ale změnili trasu a míří do vnitrozemí. Moje dopolední offroadová anabáze s výběrem tábořiště byla tedy úplně zbytečná.

Cestou mi posílají polohu. Samozřejmě jsou v hospodě v Alajeru a dávají si víno. Už mají i vybrané místo na spaní – piknikové místo u kaple – Ermita de Nuestra Señora del Buen Paso.

Nejprve tam odvezu holky. Parkoviště je dole, takže všechno taháme prudkým kopcem nahoru. Pak se vracím pro zbytek.

Místo je ale perfektní. Prostorné, stoly, voda, ideál.

Na večeři děláme slaninu s fazolemi a rýží na špeku. Pak se rozjíždí večírek.

V hrnku s vínem od Trojky se utopí můra. Trojka, který zásadně nic nevyhazuje, ji bez váhání šlukne.
Když se utopí další, hlasuje se, kdo ji zvládne. Nabídka padne na Elišku. Nejdřív se zdráhá, ale když jí Trojka slíbí 20 euro, jde do toho.

Dneska se na večírku zdržuji déle i já. Spát jdu příjemně navolněný.

Den čtvrtý

Nutriční šok, deštivý ostrov a první vážné úvahy, že expedice skončí vraždou.

Po včerejším večírku se mi vstává dost těžce. Jsem rozbitý, jako bych šel celý trek. Lenka si zase stěžuje, že jí byla v noci hrozná zima. Mně přitom stačil spacák jen jako deka a bylo mi úplně dobře. Záhy se ukáže problém – její spacák je vhodný tak maximálně na tropickou noc někde u moře.

Ranní přípravy dnes trvají podstatně déle než obvykle. Kdybych šel s nimi, určitě bych remcal a všechny popoháněl. Jenže jako týlová podpora to tentokrát nechávám být.

Lenka, jako nutriční specialistka, doslova šílí z mé snídaně. Dva chleby s iberijským špekem a k tomu kus bagety s nutelou. Je vidět, že si bude muset trochu přenastavit svoje tabulky.

Odcházejí až po desáté. Já vyrážím dál prozkoumávat ostrov.

Nejprve mířím na pláž de Alojera na západě ostrova. Cesta tam je samá serpentina, úzká a krkolomná, ale s nádhernými výhledy. Kde se dá, zastavuji, kochám se a fotím.

Krajina se opakuje jako přes kopírák – uprostřed ostrova hustý deštný les, čím blíž k moři, tím větší sucho a pustina.

De Alojera je malá osada ve skalnaté zátoce, pár apartmánů a klid. Na mapě je i hospoda, ale samozřejmě zavřená.

Jdu k moři. Vlny tady mlátí do břehu opravdu slušně, na koupání to rozhodně není.

V levém rohu zátoky objevím malý přírodní bazén. Vlny do něj sice přitékají, ale zároveň by mě neměly stáhnout do otevřeného moře. Chvilku zvažuji, že tam vlezu, ale nakonec to kvůli chladu vzdám.

Přejíždím do Vallehermosy. V centru není kde zaparkovat, ale jak tak bloudím, zahlédnu před sebou moře, tak jedu tím směrem.

Dojedu do malé zátoky. Parkoviště, malý kostelík, vedle piknikové místo s dětským hřištěm a opuštěný areál s prázdnými bazény. Když dojdu až k moři, na levé straně vidím kamennou pevnost – Castillo Del Mar.

Vydávám se k ní přes kameny a rozbitou asfaltku. Vstup vede přes zchátralý barák, projdu jím a pokračuji po útesu. Dveře do pevnosti jsou ale zamčené, takže z prohlídky nic není. Chvíli ještě pozoruji vlny narážející do skal – ani tady koupání nepřipadá v úvahu.

Vrací se zpět do Vallehermosy a ve Sparu podle seznamu od Radima nakupuji zásoby.

Zítra má být špatné počasí, takže si chci ještě užít výhledy. Pokračuji do Agula a Hermiguy.

Při přejezdu hřebene začíná pršet. Není divu – projíždím deštným pralesem.

Pak už mířím na místo, které mi poslal Trojka. Dnešní nocoviště je opět piknikové místo u kostela ve Valle Gran Rey.

Ostatní už jsou na místě a hned spouští zážitky z dnešního pochodu. Největší dojem na Lenku udělal Trojka, když si k obědu dal kozí maso. Ukazuje mi fotku – podle mě to byly samá žebra a klouby.

Na večeři děláme vepřové plátky se šťouchanými brambory na špeku a zeleninový salát.
Nutriční specialistka už nic nekomentuje a jí s námi.

Každý si chystá spaní. Radim na sebe vrství oblečení včetně mých spodků a jde spát do Lenčina spacáku, zatímco svůj jí půjčuje. Hodný to strejda.

Já si udělám pelech a rovnou zalézám. Po včerejšku jsem pořád unavený. Ostatní jsou ale plní energie a dobře se baví. Hlavně Trojka s Lenkou se řehtají snad úplně všemu.

Když mě asi po páté kolem 22:15 znovu vzbudí, už mi dojde trpělivost. Popadnu spacák, batoh, co mám pod hlavou, a přesouvám se na tribunu vedle kostela, kde strávím zbytek noci.

Než usnu, pohrávám si s myšlenkou, že ráno prostě odjedu a nechám je v tom. Ať si dají skutečný trek na těžko. To by zejména dámy byly tak vyřízené, že by sotva otevřely pusu na lžičku se žrádlem, natož aby do noci vyváděly.

Den pátý

Koleno drží, hory se otevírají a oceán ukazuje sílu. Večer opět ve znamení dobrého jídla a lepší nálady.

Na tribuně se mi spalo překvapivě dobře a po včerejší noci jsem zase trochu použitelný.

Jdu za ostatními. Už jsou vzhůru a Trojka tradičně dělá vaječinu. Hned po příchodu je zdupu za včerejší noční ryk a jdu snídat.

Dneska mám v plánu vyjet zpátky na hřeben – tam, odkud jsem před dvěma dny vyrážel na nejvyšší horu – a projít si jednu z turistických tras.

Cestou nahoru prší. A prší i ve chvíli, kdy vyrážím. Je zataženo, výhledy prakticky žádné. Překvapivě v tomto počasí potkávám minimum turistů.

Jde se mi dobře, koleno drží.

Dojdu k odbočce na delší okruh, než jsem původně plánoval. A přesně v ten moment se to stane – mrak se roztrhá a otevřou se výhledy. Byla by škoda toho nevyužít, takže měním plán a beru delší trasu.

Postupně se přede mnou otevírají skály, rokle, rozkvetlé lesy, včetně výhledu na skálu Mirador de los Roques. Je to tady fakt krásné.
Na závěr si ještě vyšlápnu na jeden vrchol, kde má být vyhlídka. Jenže jak už to bývá, zrovna tam připlave další mrak a z výhledu není zase nic.

Vrátím se k autu a pokračuji dál – tentokrát do osady Guillama na severu ostrova.

Jakmile sjedu z hřebene, mlha se začne trhat a konečně vidím pobřeží. Strmé svahy, oceán, krásné scenérie.

Do Guillamy vede úzká silnička zaříznutá ve svahu, plná serpentin. Dojedu až ke kostelíku, projdu se a zase se stejnou cestou škrábu zpátky nahoru. Motor naštěstí maká dobře, takže to bez problémů vyjedu.

Pak mířím do Vallehermosy, kam mezitím dorazili i ostatní. Potkáváme se v hospůdce, kde jsem včera seděl na kávě.
Plán je jasný – přespat v přístřešku na pláži u pevnosti.

Dostanu ještě nákup do auta a jedu napřed zabrat místo.

Obsazuji přístřešek a než dorazí zbytek, vařím si klobásu. Pak mě napadne, že bych se ještě mohl jít vykoupat. Jenže když vidím, jak vlny mlátí do pobřeží, rychle mě to přejde. Maximálně si opláchnu nohy a trochu se osvěžím.

Na večeři děláme kuřecí stehna s kari nudlemi. Pak se rozjíždí večírek.

Je docela teplo, takže sedíme dlouho do noci.

Den šestý

Hledání úkrytu před deštěm, boj s počasím a legendární kuskusová kaše, která neměla vzniknout.

V noci u moře v přístřešku bylo až moc teplo. Ve čtyři ráno je obloha plná hvězd, o dvě hodiny později už zase prší.

Ráno ještě lehce poprchává. Posnídáme a já vyrážím obhlédnout vytipované přístřešky na další noc.

Nejprve mířím směrem k Agulu, kde je pod ním pláž San Marcos. Jak už je tady zvykem, vede do ní úzká, krkolomná silnice plná serpentin.

V zátoce je malý kostelík a pod ním několik dřevěných altánků. Sice mají střechu, ale lavice i stoly jsou mokré, takže proti dešti to není žádná výhra. Místo je pěkné, ale na nocování v dešti nepoužitelné.

Přejíždím dál na pláž de la Caleta pod Hermiguou. Cestou ještě zastavuji na třech místech, co jsem si našel v mapě, ale všude jen lavičky bez střechy. Pokračuji tedy dál.

Po úzké cestě sjíždím dolů. V jedné zatáčce je naplavené bahno. Vjedu do něj a zadek auta mi ustřelí – moc nechybí a líznu skálu. Naštěstí jedu pomalu, takže to ustojím.

V zátoce je parkoviště, malý kostelík a pár laviček, ale opět jen proti slunci, ne proti dešti. A protože každou chvíli sprchne, nemá to smysl. Hledám dál.

Na mapě vidím další místo, tak tam zajedu. Výsledek? Kaplička.

Další místo … Muzeum. Zase nic.

Mezitím se ozývají ostatní – samozřejmě jsou v hospodě. Měním plán a jedu za nimi.

Už mají jasno. Dvacet kilometrů odsud je piknikové místo Ermita San Juan. Byl jsem tam první den, takže vím, že je to dobrá volba.

Jedeme tam já, Radim a Eliška. Cestou prší.
Na místě nás čeká velké zastřešené piknikové místo se stoly, lavicemi, vodou i záchody. Ideál.

Je tu ale zima a fouká. Na chvíli se ale mraky roztrhají a konečně vidíme, kde vlastně jsme. Je tu i pěkná vyhlídka do okolí.

Vyložíme věci, Radim jede pro zbytek a já s Eliškou hlídáme základnu.

Je chladno, takže vařím čaj se Strohem. A když už čekáme na ostatní, pouštím se i do polévky – bujón, chorizo… klasika.
Když je hotová, chci ji lehce zahustit kuskusem. Jenže mi ujede ruka a z polévky je během chvíle plný hrnec kaše.

Naštěstí jsem si část odlil bokem, takže aspoň něco zůstalo v tekuté podobě.

Radim z polévky není úplně nadšený, hlavně ze složení, ale snahu oceňuje.
Kuskusová kaše nakonec taky nepřišla nazmar – přidáme tuňáka, zeleninu a zmizí.

Postupně se ochlazuje čím dál víc. Jsme přece jen ve výšce kolem 1200 metrů. Fouká, prší a teplota jde dolů. Postupně na sebe navlékám všechno, co mám. Kromě jednoho trička a trenek mám na sobě úplně všechno – a tak akorát.

Na spaní si sundám jen nepromokavou bundu, zbytek nechávám. Mám jen letní péřový spacák, takže žádné hrdinství. Lehám si na stůl a poprvé ho opravdu zapínám – doteď jsem se jím jen přikrýval.

Překvapivě mi v noci moc zima není.

Trojka spí taky na stole. Ostatní zalézají do stanů postavených pod střechou.
Radim opět spí ve spacáku od Lenky. Jenže jak si lehá, rozjede se mu zip a ze spacáku je rázem jen deka. Už předtím to nebyla žádná hitparáda, teď už vůbec ne.

Navléká na sebe úplně všechno, co má, aby noc přežil. Stejně ale v noci klepe kosu.

Den sedmý

Bouře na obzoru, návrat do civilizace a poslední společný večer ve stylu improvizace a dobrého jídla.

Ráno mi přichází zpráva od kámoše o bouři, která se žene na Kanáry. Současně zjišťuje, jestli to není hoax. Není. Na Trojku je prostě spoleh. Takový majstrštyk se mu ještě nikdy nepovedl!

Po výživné noci a s ohledem na předpověď rychle přes booking bereme ubytování v San Sebastiánu.

Po snídani se rozdělujeme. Trojka, Radim a Kuba jdou po svých do San Sebastiánu, já beru holky autem a jedeme se ještě projet po ostrově. Mířím do La Calery, protože se mi tamní krajina fakt líbila. Jenže cestou je mlha, takže holky z toho moc nemají. Roztrhá se to až dole u moře.

Po nábřeží dojdeme na promenádu a sledujeme, jak vlny pořádně mlátí do pobřeží.
V první hospodě si dáme kafe, holky dortík.

Pak už míříme do San Sebastiánu. Mraky se konečně roztrhají a aspoň něco vidí. Cestou zastavuji na několika vyhlídkách na pokochání.

Se zbytkem se potkáváme v hospodě v přístavu. Je čas oběda. Já si dávám smažené sardinky, Kuba tuňáka a ostatní chobotnici.

Přesouváme se na ubytování. Je slušné.
Dám sprchu a ještě vyrážím autem do Hermiguy, abych měl projetý celý ostrov.

Cestou zastavuji na vyhlídkách. Výhledy nejsou ideální, ale aspoň není mlha.

Když se vrátím, ostatní zrovna vyrážejí do města. Přidávám se k nim.

V marketu kupujeme pražmy na večeři. Přípravy se ujímá Trojka s Radimem. V kuchyni je jen jedna pánev, takže Trojka improvizuje – zavře se v kuchyni, kde naštěstí není požární hlásič, nastartuje benzínový vařič a na vlastní pánvi smaží ryby.

Večeře je výborná.

Během dne se mi znovu ozve koleno. Lenka mi ho tejpuje – má na to kurz.

Večer jsem překvapivě čilý a vydržím kecat až do půlnoci.

Den osmý

Silný vítr, těžké zprávy a tiché rozloučení. Některé dny si člověk pamatuje jinak, než by chtěl.

Ráno od šéfa přichází tragická zpráva. Umřel můj kamarád a kolega, se kterým jsem ve stejný den nastoupil k policii a celou dobu jsme se profesně potkávali – Zdeněk Hodula.

Zpráva mě silně zasáhla. Byl to výborný chlap. Vždy ochotný, pozitivně naladěný a s úsměvem na tváři.

Celý zdrblý převážím autem věci na další ubytko a pak jedu vrátit auto.

Pohráváme si s myšlenkou, že si půjčíme motorky a projedeme ostrov, ale vzhledem k silnému větru je žádná půjčovna nepůjčuje. Jdeme alespoň se nejprve podívat na vyhlídky u přístavu a pak na kopec nad přístavem k soše Krista, kde jsem byl už v sobotu.

Cestou tam i zpět se mi vybavují vzpomínky na Zdeňka.

Nahoře u sochy šíleně fouká a cestou dolů ještě zmokneme.

Ve městě si zajdeme do hospody na oběd. S Trojkou si dáváme kozí maso, zbytek klasiku.

Pak ještě cesta do marketu na nákup večeře. Radim s Trojkou kupují chobotnici a oliheň.

Já už jdu pomalu na ubytko, zbytek ještě nakupuje suvenýry.

Na ubytku dopisuji deník a Radim s Trojkou připravují chobotnici a oliheň. Trojka hledá recept na Googlu, Radim přes AI. Holky mezitím dělají zeleninový salát. Nakonec je všechno výborné.

Sledujeme zprávy o počasí. Doufáme, že se odsud vůbec dostaneme, že popluje trajekt a poletí letadlo.

Zítra mám svátek. V marketu jsem koupil litr rumu na oslavu, ale místo oslavy piju na památku Zdeňka.

Spát jdu jako obvykle první, abych se na zítřejší náročný den vyspal. Snažím se usnout, ale ostatní pořád ryčí, zejména smích Lenky a Trojky, takže nejde zabrat.

O půlnoci už to nevydržím a řvu na ně, ať drží tlamy. Sice se zavřou, ale i tak je slyším.

Když už to konečně zabalí a jdou spát, přijde Trojka na pokoj, lehne a okamžitě začne chrápat.

Jak jsem vytočený, beru deku a jdu spát do obýváku.

Den devátý

Návrat domů – déšť, trajekt, jeden nepovedený pád a nakonec dlouhá cesta zpět do reality.

Sotva usnu, zvoní mi budík. Jdu dát sprchu a pak snídám. Přichází Radim a žádá mě, abych se mu omluvil za to, že jsem na ně včera řval, ať drží hubu. Argumentuje tím, že noc předtím, když šel spát on, jsem hlučel i já. Odmítám. Udělal jsem to jednou za celou akci, zatímco oni mě budili téměř každou noc.

Ostatní se ještě pakují a já už jdu do přístavu, abych to s bolavým kolenem stihl. Venku slušně lije. Než dojdu do přístavu, mám kalhoty kompletně mokré. Lituji, že jsem si nevzal nepromokavé.

Stojím v přístavu a dívám se na mohutný trajekt, kterým poplujeme na Tenerife. I když je v přístavu, na vlnách se slušně houpe. Vybavím si vyprávění Radima, jak jim loni při cestě na La Palmu bylo na trajektu ve vlnách hrozně zle. Raději využívám nabídku Elišky a zobnu si od ní Kinedryl.

Plavba je nakonec úplně v pohodě, možná ještě klidnější než cesta na La Gomeru.

Po vystoupení následuje procházka po nábřeží, kafíčko v hospůdce a pomalu se přesouváme na autobus, který nás odveze na letiště. Podle zpráv, které jsem četl na Novinkách, tu má probíhat děsná bouře. Zatím ale mezi mraky svítí slunce.

Když čekáme na odvoz, část předpovědi se vyplní a začne lít. Jdeme se schovat pod střechu. Jdu po dlážděné terase, je to celé mokré, uklouznu a padám. Ve snaze si „odplácnout“ si pořádně narážím spodek dlaně a taky pravou kyčel. Když se posbírám, zjišťuji, že jsem si ohnul i hůlku. Ve snaze ji narovnat ji dorazím a praskne. Ani moc nenadávám, doma mám náhradní díl.

Následuje přejezd na letiště, sbalení věcí do tří zavazadel a dlouhé čekání na odlet.

Samotný let je kvůli nepohodlným sedadlům Ryanairu pro mě doslova utrpení.

Konečně jsme ve Vídni. Už jen návrat auty domů…

Závěr

Na začátku jsme měli jasný plán. Přejít ostrov, držet trasu a jet podle předem daného scénáře. Nakonec z toho ale bylo všechno možné – improvizace, změny, návraty, přesuny autem, hledání noclehů na poslední chvíli a boj s počasím i vlastním tělem.

Koleno mě vyřadilo z hlavní role, ale zase mi dalo jinou perspektivu. Viděl jsem ostrov z jiného úhlu, projel místa, kam bych se jinak nedostal, a stal se z trekaře řidič, zásobovač a občas i kuchař.

La Gomera ukázala všechny své tváře – mlžné lesy, vyprahlé svahy, divoký oceán i nevyzpytatelné počasí. A k tomu parta, která si jela svoje. Někdy na nervy, někdy k nezaplacení.

Byly momenty, kdy to drhlo, kdy jsem měl chuť všechny poslat do háje, ale přesně tyhle chvíle k tomu patří. Bez nich by to nebylo ono.

A pak jsou věci, které to celé přesahují. Zpráva o Zdeňkovi všechno na chvíli zastavila a připomněla, že i když řešíme bolavé koleno, počasí nebo trasu, ve výsledku jsou to pořád jen detaily.

Nakonec jsme se dostali zpátky. Unavení, občas rozlámaní, ale s hlavou plnou zážitků. Nebylo to podle plánu – a právě proto to stálo za to.