Vodácká výprava Balkán 2018

Cestopisný deník popisující dobrodružnou vodáckou výpravu osmi vodáků do Severní Makedonie, Albánie a Srbska a splutí balkánských řek –  Černého Drinu, Devollu, Mati, Valbony, Cemitu a Ibaru. 

Po úspěšné vodácké výpravě do Albánie uskutečněné v roce 2017, vyrážíme na další vodáckou výpravu.

Máme v plánu, na rozpádlování makedonský Vardar. Následně přejet do Albánie a tam se pokusit zdolat řeky Devoll, Fan i Madh, Valbonu a Cemit. Vodácký program zpestřit o okoupání se v moři a svézt se na trajektu po jezeře Komani. Při cestě zpět splout malou část řeky Lim v Černé Hoře a v Srbsku Ibar. V případě, že by některé řeky nešlo sjet, počítám s dalšími možnostmi pro případnou změnu plánu. Jako alternativy mám připraveny v záloze řeky Radika v Makednii a albánské řeky Černý Drin, Mat (Mati), Zalli i Balqizes a Kir.

Jedeme v téměř stejném složení tedy já, Tomáš, Pepa, Bob a Petr s Hankou. Letos ale s námi nejede Robert s Radkem. Jako důvod uvádí, že chce jet do Rakouska do Alp. Já si ale myslím, že hlavní důvod je ten, že se loni dvakrát topil a nyní nechce pokoušet osud. Místo nich jede s námi Jambus s Matějem.

Den první

Je 28.4.2018. Brzy vstávám a už v 5:40 hod s Tomášem vyjíždíme Fordem Transitem, který jsem jsem si vypůjčil v autosalónu Ford Malý a Velká v Opavě. Nejprve nabíráme Pepu a poté v Ostravě Výškovicích Jambuse s Matějem. S nimi už fičíme do Frýdku-Místku, kde nabíráme zbytek – Petra, Hanku a Boba.

Petr měl včera narozeniny – kulatých 50 let. Za BENGA TOUR mu blahopřeji a předávám hodnotné dary – policejní propagační předměty a také své vlastní dílo – rukopis knihy „Vodácké toulky, aneb na Barakách po Albánii“. v níž popisuji loňskou expedici. V 6:55 hod vyjíždíme z Frýdku-Místku. Petr na oslavu svých narozenin vytahuje višňovici a začíná častovat.

Za volant usedá Pepa. Jedeme přes Žilinu a Komárno do Maďarska.  Průjezd Slovenskem a Maďarskem je bezproblémový. Jen u Budapešti Pepu blbě naviguji a kousek si zajíždíme. Intenzita a množství podávané višňovky nedělá dobře Tomášovi a jde si odplivnout dva až tři litry obsahu žaludku.

V 15:15 hod přijíždíme k maďarsko-srbské hranici a zařazujeme se na konci fronty. Po pohledu do navigace zjišťuji, že fronta čítá cca 1,5 kilometru. Po dvou hodinách čekání chci vraždit! Ale s množstvím podávané višňovky se po další hodině již chci s celníky bratřit. V 18:50 hodin konečně vjíždíme do Srbska. Ve 20:20 hod projedeme jednu z mýtných bran a za ní nás staví místní policisté. Když zjistí, že jsme kolegové, nechávají nás být. Bělehradem projíždíme již za tmy. U města Jagodina střídá Pepu za volantem  Jambus. Průjezd přes srbsko-makedonské hranice je téměř bez čekání.

Projedeme Skopjí a v 02:30 hodin přijíždíme do obce Dvorce u řeky Vardar. Zastavujeme u mostu, kde jsem předpokládal, že půjde zabivakovat. Cesta na kterou by se mělo najet, se však bohužel prudce svažuje a je v takovém stavu, že to hrozí utržením výfuku. Samotné místo je zarostlé bujnou vegetací a bivakovat tam nepřipadá v úvahu. Když už stojíme, z mostu sledujeme tok Vardaru. Voda v řece slušně hrne, na náš vkus až moc. Hledáme tedy jiné místo na přespání. Po nezpevněné cestě jedeme kousek zpět, všude hromady bordelu a mezi tím nalézám rovnou louku, kde by šly postavit stany. Společnost nám dělá chundelatý ovčácký pes velikosti malého koně. Rychle stavíme stany. Musíme ale dávat dobrý pozor, abychom je nepostavili do některého z četných hoven, co tam leží. Kvapně zalézáme dovnitř, abychom dostali zbytek noci.

Trasa do Makedonie

Den druhý – 29.4.2018

Ráno si jdu prohlédnout řeku. Společnost mi dělá chundelatý ovčácký pes velikosti malého koně.

Řeka je rozvodněná a místy se vylévá z břehů. Masa vody se velkou rychlostí hrne meandrujícím korytem mezi břehy hustě porostlými stromy a keři. Ty mi zejména dělají velké starosti. V případě, že pokud by se někdo cvaknul, což v takovém proudu je to hned, proud plaváčka natlačí pod větve a tam se snadno utopí.

S rozhodnutím, zda řeku jet, či ne čekám na ostatní. Padá společné rozhodnutí, že nebudeme riskovat a raději Vardar nepojedeme. V záloze máme nedalekou řeku Radiku, kterou jsme sjížděli loni.

Zastavujeme v informačním centru v Mavrovu a platíme poplatek za její splutí. Když však přijedeme k řece, vidíme, že v ní valí 4x víc vody než loni možná i víc. V místě, odkud jsme loni řeku sjíždět – u odbočky k obci Žirovnice, to pro obtížnost nepřipadá v úvahu. Jedeme tedy dál po proudu.

Na louce u kláštera se na řeku právě chystají kajakáři. My ale jedeme ještě dál, zastavujeme u jednoho mostu, z něj si řeku prohlížíme. Jet by se to dalo, ale největší obavy máme z padlých stromů, které se můžou v korytě nacházet. Vzhledem k mase vody valící se korytem a její velké rychlosti bychom asi neměli šanci včas zastavit. Nedej bože, kdyby se někdo cvakl. To ho proud mohl natlačit pod větve a byl by s ním konec. Shodujeme se na tom, že nebudeme riskovat a nepojedeme ani Radiku.

Jelikož dvacet kilometrů odsud v sousední Albánii teče řeka Černý Drin, navrhuji zajet tam a sjet dvě horní soutěsky, o které jsme se loni nešikovně připravili. Mám zjištěno, že tam je asi dvojková peřej, jinak pohoda. Projedeme makedonským Debarem a přejíždíme do Albánie. Zastavujeme u mostu pod obcí Vojnikë.

Trasa Vardar – Radika – Černý Drin

I Černý Drin v těchto místech slušně valí, ale nepřipadá mi, že by jeho hladina byla oproti loňsku příliš zvednutá. Rozhodujeme se, že ho popluji já s Tomášem a Jambus s Matějem. Hanka totiž nechce jet s Petrem, který po ránu dokrmil včerejší opici a není pro plavbu způsobilý. Pepa s Bobem si na řeku moc netroufají.

Rychle nafoukáme lodě a vyplouváme. Za mostem vjíždíme do první čtyři kilometry dlouhé soutěsky tvořené z oválných kopců. Naše lodě po hladině rychle upalují, proud je tak rychlý, že není třeba ani pádlovat, jen udržovat směr. Po vyplutí z první soutěsky se vpravo otevírá malé údolí, za nímž následuje vjezd do druhé již skalnaté soutěsky.

Řeka se zatáčí prudce vpravo a pak mírně vlevo. Jakmile vyplujeme z druhé zátočiny, slyším před sebou burácivý hukot. V dáli před námi vidím zpěněnou vodu s vlnami. Z dálky to nevypadá nijak hrozivě. Dál ale není vidět, neboť se proud stáčí vlevo.

Když však připlujeme blíž, poznávám tu peřejku. Spíš poznávám okolí, peřej vypadá úplně jinak. Peřejnatý úsek je dlouhý stotřicet metrů s vlnami valící se přímo na skálu a obtékající ji zleva. Nad tím je lanová lávka.

Když jsem tu peřej viděl na youtube, byla to jen mírně zpěněná voda s vlnkami do půl metru s obtížností WW2. Nyní je tam řada obrovských vln jejich výšku odhaduji přes dva metry s mohutným jazykem valící se na skálu. Myslel jsem si, že největší vlny jsme zažili na rakouském Iselu, ale proti tomu do čeho nyní jedeme, to až takové hrozné nebylo.

V tak silném proudu už nemáme šanci zastavit. Navíc se soutěsky snad ani cesta nevede. Nezbývá nám nic jiného, než se pokusit tu peřej projet. Snažím se Baraku držet rovně, abychom do vln najížděli kolmo. Najíždíme na první vlnu, Baraka se na ni postaví jak svíčka, divím se, že na háčku nepřipoutaný Tomáš z ní nevypadl. Za vlnou Baraka padá dolů, aby se na další vlně opět stejně postavila. Takto se to opakuje ještě dvakrát. Stále se nám daří udržet se v sedle. Nyní jsou vlny o něco menší, ale proud nás žene přímo na skálu a přitom nám příď Baraky vytáčí vpravo. Tomáš ze všech sil přitahuje a daří se nám loď vyrovnat. Oba pádlujeme, jež nám síly stačí, abychom nabrali rychlost a vyhnuli se skále. Už, už to vypadá, že se nám to povedlo. Ale když se dostáváme k hraně skály, pod lanový most, za nímž se již hladina řeky uklidňuje, mohutný proud nás natlačí na vlnitý jazyk valící se na skálu, od ní se masa vody odráží a vytváří zpětně se obracející se vlny. Když vplujeme do toho jazyku, vlny zprava prudce udeří do pravého boku lodi, zleva nás podebere proud a i s lodí se převracíme. Máme ale štěstí, že jsme se převrátili až za hranou skály v ústí do další soutěsky, jinak by nás proud vtáhl přímo pod skálu. Ale i za hranou skály je silný proud, který nás stahuje pod hladinu. Oba se rychle chytáme obvodového lana převrácené Baraky, která nyní nahrazuje záchranný kruh.Podívám se za sebe a vidím, že se cvakl i Jambus s Matějem a nyní plavou za námi.

Plaveme středem řeky. Ke břehu nemá cenu ani plavat, neboť proud je tak silný, že to ani nejde, navíc břehy tvoří vysoké skály a stejně by u nich nešlo zastavit a vydrápat se na ně.

Převrácenou Baraku obracíme zpět a pokouším se do ní naskočit, nedaří se mi to. Nedosáhnu totiž na dno, od něhož bych se odrazil a mokrá Baraka klouže.

To už před sebou vidíme, že nás proud žene na další skálu, u které se vytváří další zpěněná peřej. Je naštěstí mnohem menší než ta, na které jsme se cvakli. Máme ale obavy, aby nás proud nenatlačil pod skálu. Všichni se proto snažíme dostat vpravo ke břehu. Jambusovi s Matějem se to daří, nám ale ne. Proud je moc silný a žene nás to dál.

Když se ke skále s peřejí přiblížíme, pevně se chytáme lodi a s obavami co bude následovat, to necháváme na proudu. Proud je naštěstí moudrý a skálu obeplouváme. Za ní proud kapánek slábne. Využíváme toho a i s lodí se nám daří dostat se ke břehu. Později zjišťuji, že celá sebezáchranná akce trvala šest minut a při ní jsme v silném proudu pluli více než kilometr.

Čekáme na Jambuse s Michalem a poté společně pokračujeme v plavbě. Plavba má obdobný charakter jako v horním úseku, jen před koncem soutěsky se objevuje vlnkovitý úsek, který nám plavbu ještě kapánek zpestří.

Vyjíždíme ze soutěsky, podplouváme pod mostem pod obcí Cetushë, kde jsme loni začínali plavbu a končíme kousek dál u pláže. Jedenáct kilometrů dlouhý úsek jsme i se cvaknutím zvládli za hodinu a čtvrť. Podle pilířů mostu poznávám, že hladina řeky je oproti loňsku zvýšená o dva metry.
Na louce u pláže zrovna místní mladíci hrají fotbal. Přicházejí k nám a nabízejí nám pití. Sušíme a balíme lodě a čekáme, než pro nás přijedou ostatní.

Vracíme se přes Peshkopi. U prvního obchodu co vidíme, zastavujeme a kupujeme bednu koňaku Skanderbeu. Prodavač se nám bednu snaží zalepit, ukazuji mu, že to je zbytečné, že se ihned potřebujeme dostat k jejímu obsahu.

Přes stejný hraniční přechod – Bllatë e Sipërme přejíždíme zpět do Makedonie a míříme k řece Devoll ve střední Albánii.
Ve městě Struga u Ohridského jezera dobíráme naftu. V 18:20 hod přejíždíme přes hraniční přechod Udënisht opět do Albánie. Cestou koštujeme albánský koňak. Petr opět dokrmil, spíš překrmil a má tu svoji opici, projevující se vypouštěním všelijakých mouder.

Při čekání na makedonsko-albánských, přichází s tématem, jak se střežily naše hranice za socialismu. Do tématu se aktivně zapojují bývalí pohraničníci Jambus s Bobem a popisují detaily. Petr samozřejmě nemůže zůstat zahanben a oponuje jim.

Konečně přichází policistka a vybírá od nás doklady. Na chvíli je klid. Za hranicemi se na to téma opět začínají dohadovat a Petr opět ze sebe trousí samé moudra. Když projíždíme kolem Ohridského jezera, Pepa mu řekne, že je jako brouk Pytlík. Petr se urazí a snaží se mu vysvětlit, že výraz „brouk Pytlík“ se používá pro ty, kteří ničemu nerozumí, ale on to zažil a rozumí tomu. Pepa se tedy opravuje a říká mu, že je tedy Ferda mravenec. Spolu se tomu smějeme. Petr se uráží ještě víc a začíná na nás útočit. „Vy jste celý život prožili v Paskově, nikde jste nebyli, nic jste nezažili! Já jsem všechno zažil!“ Směju se mu a volám: „Tedy nejsi brouk Pytlík, ani Ferda mravenec, ale Forrest Gump, ten byl taky všude a u všeho.“ Na to téma se mi vybavují verše sovětského spisovatele Vladimíra Vladimíroviče Majakovského: „Znal jsem dělníka. Byl negramotný. Nerozlouskl z azbuky ani oříšek. Uslyšel však, co hovořil Lenin, a znal tedy vše.“

Z okna auta pozoruji okolí jezera. U silnice ve velkých akváriích prodávají ohridské pstruhy – korany. Místo toho, abychom zastavili a koupili několik pstruhů na večeři, řešíme takové kraviny a hádáme se.

Projedeme Podgradcem a za ním serpentinami vyjedeme do kopců a po náhorní plošině lemovanými oválnými zelenými kopci jedeme na jih. Po necelých třiceti kilometrech přijíždíme k městu Maliq. Přejíždíme přes řeku Devoll. V těchto místech vypadá, že není rozvodněna a vody má tak akorát, což mne uklidňuje. Odbočujeme vpravo na silnici SH71, projedeme Maliqem a vjíždíme do údolí. Od Radka Plevy i Marka Šimíčka, kteří tady byli před necelými dvěma týdny, mám zjištěno, že u řeky je vhodné tábořiště, které poznám podle toho, že u cesty z trubky vytéká pitná voda.

Místo ale nemůžeme najít. Protože se již začíná stmívat, zastavujeme na prvním vhodném místě. Ze silnice vede sjezd k rovnému plácku u řeky. Zajíždíme tam. Rychle stavíme stany a ohříváme guláš s mladého jelena, který uvařil Petr. Když nás po jídle Petr opět začne obohacovat svými moudry, odcházím raději spát, abych ho nemusel utopit.

Trasa Černý Drin – Devoll

Den třetí

O půl páté ráno mne budí déšť. Beru čelovku a jdu zkontrolovat, zda něco nezůstalo venku. Samozřejmě venku zůstalo téměř všechno. Ukládám to rychle do auta. Zalézám do stanu a pokračuji ve spánku.

Ráno stále prší. Vylézám ze stanu, oblékám poncho a jdu ohřát zbytek guláše, který jsme večer nesnědli.

I přes nepřízeň počasí si jdu prohlédnout řeku v úmyslu ji jet. Docela slušně teče. Podle mne nic hrozného. Chci zahájit plavbu přímo u tábořiště. Můj názor ale nesdílí Petr. Barvitě líčí, jak ta řeka tady není divoká a dramaticky popisuje, co všechno může s lodí udělat. Postupně se mu daří nahlodat ostatní. Jambus s Matějem po včerejším cvaknutí na Černém Drinu dostali strach jako první a odmítají jet. Pepa s Bobem si na to také netroufají a Hanka bez Petra nepojede. Zůstáváme jen já a Tomáš. Tomáš je sice Petrem nahlodaný, ale je odhodlaný jet se mnou. Když ale vidím, že kromě nás nikdo nechce jet, nejedeme ani my. Domlouváme se, že kolem řeky pojedeme autem a řeku si prohlédneme ze břehu.

Projíždíme údolím kolem řeky. Na mnoho míst sice není vidět, ale ty úseky co vidím, jsou sice obtížné, ale pro zkušené posádky sjízdné. Obtížnost řeky odhaduji maximálně na WW3. Určitě je to méně náročné než peřejnatý úsek na Shkumbinu u kamenolomu nad obcí Qukës. Snažím se někoho přesvědčit, aby to jel. Ale když Petr každou vlnku hrozivě popisuje, jak peřeje na Zambezi, nemá nikdo ke splouvání Devollu odvahu.

Po rozbité cestě se pomalu posunujeme mezi zelenými svahy a skalami načervenalé barvy. Postupně se dostáváme až ke kovové lávce, kde jsem chtěl plavbu ukončit. Jedeme ještě kousek dál a zastavujeme u cesty. Jezdí tady spousta nákladních aut budujících níže po proudu přehradu. Měli jsme jedinečnou možnost si tento úsek ještě sjet, než za pár let skončí dně dalšího příšerného jezera! No bohužel.

Jdeme se podívat na to zablokované místo. Z cesty nejde vidět, musíme se škrábat přes kameny. Dostáváme se nad soutěsku a místo vypadá opravdu hrozivě. Řeka tady teče mezi obrovskými balvany úzkou skalnatou soutěskou a padá na skálu, kolem ní se stáčí vlevo a mizí v obrovském sifonu, za kterým v balvanitém korytě pokračuje dál. Vplout do těch míst, byla by to zřejmě jistá smrt a z lodě by zbyly možná malé proužky.

Vracet se nikdo nechce, abychom si sjeli horní úsek, jedeme proto dál. Po staré silnici vedoucí podél řeky jet ale nemůžeme, staví se tam přehrada. Objíždíme to po nově vybudované silnici. Postavené z důvodu stavby přehrady. Silnice není ani zakreslená v mapě. Serpentinami stoupáme do prudkého kopce do horského sedla. Z něj sjíždíme dolů a obdivujeme mohutnou betonovou hráz.

Dostáváme se opět k řece. Po nové silnici jedeme podél Devollu. Řeka tady svižně teče skalnatým korytem s dlouhými přehlednými úseky. Řeka se tady dá jet „na oči“. Chci začít už tady.

Přestože Devoll už tady nebudí tolik hrůzy, jako výše proti proudu, mají ostatní stále obavy úsek jet. Jedeme proto dál. Řeka se už kapánek uklidňuje a Jambus, Pepa, Bob i Hanka si na ni začínají troufat.

Jedeme nalézt vhodné výstupní místo. Projedeme kolem tunelu ve skále a silnice začíná stoupat. Jedeme vysoko ve skalnatém svahu a Devoll sledujeme z výšky.

Hledáme nějakou cestu, kterou bychom se dostali dolů k řece. V mapě sice takovou nalézám, ale když k ní přijedeme, zjišťujeme, že je vhodná tak maximálně pro kozy. S Tranzitem po ní nemáme šanci.

Za obcí Kokël sjíždíme dolů, přejíždíme přes pravostranný přítok Devollu, projedeme obcí Kodovjat a za ní hledáme nějaký vhodné výstupní místo. Příjezd k řece je ale krkolomný, otáčíme se zpět, s tím, že se podíváme u toho mostu před Kodovjatem.

Zastavujeme za mostem u polní cesty a jdeme si místo prohlédnout. Na břehu přítoku Devollu u jednoho s jeho úzkých ramen je šikovný plácek na zabivakování, kde bychom neměli nikomu vadit. K samotnému Devollu je to sice odsud dobrých pět set metrů, ale po vysušeném oblázkovém korytu řeky. Shodujeme se na tom, že plavbu skončíme tady a rovněž zde zabivakujeme.

Domlouváme se, kdo půjde na vodu a kdo zůstane u auta. Petr si stěžuje, že ho bolí ucho, proto jet nechce. Jelikož je od té chvíle co před třemi dny do auta nastoupil furt ožralý, hledáme řidiče. Jelikož Matěj dneska jet nechce, navrhuje, že bude řídit. Tvoříme posádky. Já pojedu s Tomášem, Pepa s Bobem a Jambus s Hankou.
Vracíme se zpět pod rozestavěnou přehradu. Ze svahu přijíždíme dolů k řece do míst, kde přímo k vodě vede asfaltová silnice. Místo je jak stvořené pro spuštění lodí. Já sice chci začít výše proti proudu, ale ostatní mají strach. Nechávám se jimi přesvědčit.
Z auta vytahujeme lodě a připravujeme se na vyplutí. V tom okamžiku k nám přicházejí dva mladí Albánci. Matěj s Petrem se s nimi dávají do řečí. Varují nás, že je po dešti a že ze skal padají kameny. Také říkají, že před několika týdny byla hladina Devollu o pět metrů výše. Tomu se mi ale nechce věřit. Argumentuji tím, že by musela být zaplavena i silnice a byly by poškozené svodidla. Ale když si uvědomím, jak jsou dole v údolí široká koryta, nyní téměř prázdná, začínám jejich tvrzení i věřit.

Začíná opět pršet. Déšť nás ale nemůže od našeho záměru splout spodní část Devollu odradit. Petr sice opět důležitě mudruje nad peřejí, která je kousek za místem, kde hodláme začít plavbu. Opět se nejedná o nic dramatického, jen o pár vlnek. Petr je ale popisuje jako Niagarské vodopády. Opět tím nahlodává bojovou morálku posádek. Za ty jeho kecy by byl ve válečném stavu okamžitě zastřelen.

S Tomášem vyplouváme jako první. Petr ze břehu na nás volá: „Jedete to vlevo?“ a s pochybačným tónem směrem k Matěji dodává. „To jsem teda zvědav ty vole!“

Odrážíme od břehu a klidným úsekem se dostáváme vlevo do proudu. Zleva obeplouváme vyčnívající balvan čeřící řeku a po vlnách, které vytvořil, vplouváme do zčeřeného jazyku směřujícího kolem výstupku na skále lemující levý břeh. Peřejnatý úsek se rozšiřuje, plujeme asi tři metry od břehu a směřujeme loď do středu peřeje, kterou zprava ohraničuje pás balvanů čnějících z vody. Najíždíme do zčeřeného jazyku a po něm s pohupováním proplouváme peřejí. Kousek za ní zastavujeme a čekáme na ostatní.

Pepa s Bobem vyplouvají za námi, ale zastavují před peřejí u pravého břehu a obnášejí ji. Stejně tak činí Jambus s Hankou. Když se blíží k nám, opět vyplouváme. Pepa s Bobem jsou již před námi. Po pár metrech se zprava do Devollu vlévá horská říčka, vytvářející v soutoku vlny. Necháváme se jimi pohoupat a vplouváme do dlouhého rovného úseku mezi strmé skalnaté břehy. Voda je v řece po dešti zakalená, ale ne taková břečka jako loni na Osumu. Mezi skalami slušně teče a tvoří vlny. Není to ale nic hrozného, jen plavbu pohupováním zpříjemňuje.

Ubylo vlnek, máme možnost se kochat okolím. Řeka se nyní klikatí mezi strmými kamenitými svahy místy porostlé stromy a keři. Proud se opět zrychluje a vede těsně kolem skal na levém břehu. Nabíráme rychlost, aby nás proud na ní nehodil. I kdyby se to stalo, nic hrozného by se nestalo, maximálně bychom si do lodě nasedli o kousek dál.

Po deseti minutách plavby okolní skalnaté svahy střídají suťoviskové na pravém břehu a se stromy na levém.  Proud se zrychluje a přibývá vlnek. Jde ale o dlouhé a přehledné úseky, stačí jen udržovat směr a rovnováhu.

Projíždíme kolem skály u levého břehu, za ní se koryto rozšiřuje se štěrkovou lavicí u levého břehu. U ní se řečiště stáčí doleva. Po pravé straně řeky vede zčeřený jazyk směřující k pravému břehu, do kterého naráží a pak vede podél něj. Místo toho abychom nabrali rychlost a pluli jazykem, zátočinu si zkracujeme. Do zátočiny najíždíme středem vlevo vedle jazyka. Když se dostaneme do jejího středu, chytá nás silný vracák a máme co dělat se z něj dostat. Volám na Tomáše, aby pořádně zabral. Až po silných záběrech se z něj dostáváme. Aby sejnou chybu neudělal i Pepa s Bobem, ukazuji jim, jak to mají jet. Nevím, jestli mne vidí, ale místem bezpečně projíždějí, jak jsem jim ukazoval.

Projíždíme krátkým vlnovitým úsekem kolem vysokých skal lemujících pravý břeh s malým vodopádem. Vysoko ve svahu nad námi vidíme silnici, po které jsme přijeli.

Vpravo je dlouhý zpěněný jazyk táhnoucí na skálu v levotočivé zátočině. Aby nás to na skálu nehodilo, plujeme kapánek vlevo vedle jazyku. Když vjedeme do zátočiny, kapánek nás potrápí vracák.

Před námi se otevírá další poměrně rovný a široký úsek mezi skalami se štěrkovými lavicemi podél pravého břehu. Proud se stahuje vlevo a naráží na skalnatý výstupek vyčnívající do řečiště. Formuje se tím stupeň vytvářející zpěněné vlny v dlouhém jazyku. Najíždíme do něj a necháváme se pohoupat. Za peřejí se řeka stáčí mírně vlevo a zpěněný proud vede podél strmých skal lemujících levý břeh.
Větší vlny se tvoří u další levotočivé zátočiny. Jen co jimi proplujeme, hladina se uklidňuje. To již skály podél levého břehu střídají oválné načervenalé svahy místy porostlé sytě zelenými keři.

Proplouváme mezi štěrkovými lavicemi, kde proud opět zrychluje a vytváří na hladině zpěněné vlny. Naše Baraka po nich skáče jak gumová kačenka.
Štěrkové lavice podél levého břehu končí a opět se ve svahu objevují skály. Řeka se rozšiřuje a mírně klikatí mezi svahy. Charakter krajiny mi připomíná Pieniny na Dunajci. Můžeme zvolnit. Přestalo i pršet, využíváme toho a důkladněji si prohlížíme okolní krajinu. Dumám nad tím, jak dlouho ještě pojedeme. Současně jsem naštvaný, že jsme nejeli horní úsek, který nevypadal nijak zvlášť hrozivě.

Mé brblání a kochání se okolní krajinou ukončuje další peřejnatý úsek. Začínám se věnovat řízení lodi a navádím ji do středu peřeje. Tomáš v přídi Baraky skáče nahoru a dolů jak žokej Váňa na Velké pardubické steeplechase v době své největší slávy. Mi to poskytuje aspoň slabou útěchu za nesjetý horní úsek.

Peřejnatý úsek pokračuje i za pravotočivou zátočinou a vede mezi skálami lemujících levý břeh a vysokými štěrkovými prahy vpravo. Ve vlnách má tendenci uhýbat špice lodi vpravo, ale Tomáš zkušeně přitahuje a pomáhá mi ji udržet v požadovaném směru.

Peřejnatý úsek končí. Na levém břehu zdravíme pasáka ovcí. Snižující se svahy, nasvědčují tomu, že se blížíme do údolí.
Štěrková lavice vytváří uprostřed řeky ostrůvek. Hlavní proud vede podél levého břehu v úzkém ramenu. Vjezd do něj je peřejnatý s většími vlnami, ale v dalším úseku jsou vlny jen poloviční.

Za štěrkovým ostrovem se hladina uklidňuje a řeka směřuje mezi hustě porostlé svahy. Projedeme mezi nimi a před námi se na levém břehu objevuje tmavá skála. V těchto místech břehy řeky spojuje kovový most. Za ním leží na levém břehu zbytky rezavého potrubí. Raději víc vpravo do hlubší vody abych náhodou o nějaký kus potrubí neroztrhl loď.

V úrovni obce Kokël se údolí začíná rozšiřovat a opět přibývá peřejnatých míst s velkými kameny vystupujících z hladiny. Ve vlnách projíždíme mezi nimi. Za nimi vjíždíme do klidnějšího úseku. Rozhlížím se po okolí a moc se nevěnuji řízení. Má to za následek, že vyjíždím z proudnice a zasekáváme se na mělčině.

Pravý břeh nyní lemují široké štěrkové lavice. Řečiště je zde skutečně velmi široké. Jeho šířku odhaduji přes dvě sta metrů, přičemž šířka proudu je pouhých třicet metrů. Na jaře, když tady taje sníh to tady musí slušně hrnout!

Řečiště se stále rozšiřuje. Proud pořád vede podél levého břehu se strmými hliněnými svahy. Proplujeme pravotočivou zákrutou a proud nyní vede středem širokého štěrkového řečiště, jehož šířku odhaduji na dobrých tři sta metrů. V dáli vidíme podél břehů vysoké strmé skály. Netrvá to dlouho a blížíme se k nim.

Plavba v širokém řečišti je již víceméně nudná a netrpělivě vyhlížíme vysoké skály a ústí řeky, které jsou orientačním bodem pro ukončení plavby. Proplujeme kolem hustě porostlého svahu a už vidíme široké řečiště bezejmenné řeky zprava ústící do Devollu, ve kterém teče několik proudů úzkých potůčků.

Plujeme ještě kousek dál a v patnáct hodin plavbu končíme.

Video ze splutí řeky Devoll:

Bereme lodě a neseme je přes široké štěrkové řečiště a poté po břehu řeky až k remízku, kde stojí zaparkovaný náš Transit. Petr s Matějem si mezitím stačili postavit stany. Rychle se převlékám a jdu vařit.

Naše přítomnost přilákala tři malé kluky, kteří nás přišli zkontrolovat. Dáváme jim aspoň bonbóny.

Tomáš staví stan a pak si jde nafotit okolí. Po chvilce přichází za mnou a říká mi, že ho potkala nějaká paní a vyptávala se ho odkud je a co tam děláme. Dávám mu pro ni plechovku piva a tatranku, aby ji to dal jako prezent.

Jambus s Pepou, Petrem a Matějem u auta postavili přístřešek. Na zdárné splutí Devollu si dáváme po koňaku a pak večeříme.

Během jídla pozorujeme, že přes pole přichází starší žena a v rukou nese tašky. Tomáš hlásí, že to je ta paní, kterou při focení potkal. Když přijde blíž, mává na Tomáše, aby k ní přišel. Máváme na ni, aby přišla k nám. Nechce a stále mává na Tomáše, jdeme tedy za ní a přemlouváme ji, aby šla k nám do tábora. Nejprve se zdráhá, ale nakonec se nechává přesvědčit.

Z tašek vytahuje kolo domácího másla vážící přes kilo, stejně velké kolo domácího sýra, patnáct vajíček a sklenici se zavařenými švestkami. To vše nám podává jako revanš za poskytnuté pivo a tatranku. Zveme ji ke stolu a následuje konverzace. Paní umí jen albánsky, proto je komunikace velice obtížná. I přesto se nám daří zjistit, že zde bydlí sama a její děti žijí v zahraničí. Okamžitě jí naléváme koňak. Zdráhá se a koňak si nechce dát. Když jí ale nabídneme hruškovici, již se nevzpírá a dává si s námi několik skleniček.

Zjišťujeme, jak se jmenuje, nerozumí. Pochopí to, až když se jí začneme všichni představovat. Sůlia zní její jméno. Bob ji rázem přejmenuje na Sulimanu. Na seznámení si podáváme ruce. Dlaň má tvrdou jak podešev. Pouhé podání ruky ukázalo, jak tvrdý je tady život.

Bob by rád hned ochutnal její sýr, ale má obavy, aby jí neurazil, když ho začne hned jíst. Já to vyhodnotím, že když sýr začneme jíst, nebude mít pocit, že se jejího jídla štítíme. Hned začneme sýr krájet a jíst. Je vynikající.

To se již zvedá a chystá se k odchodu, na cestu ji ještě dáváme plechovku Plzně a další sušenky. Po jejím odchodu ještě dlouho rozebíráme, jak jsou místní lidé přátelští.

Následuje náležitě bouřlivý večírek s podáváním velkého množství koňaku, při kterém se i Hanka, která je obvykle při konzumaci kořalky zdrženlivá, řádně rozjela.

Po nějaké době si jdu odskočit do křoví. Když procházím kolem Petrova stanu, slyším Hanku vydávat urputné zvuky podobné těm, které jsme slyšeli v předchozí noci. V první chvíli mne napadne, že si to opět rozdává s Petrem. Ale jak se podívám ke stolu, Petr se naplno věnuje koňaku. Že by Petra někdo nahradil? Napadá mne. Když se podívám ke stolu, jsou tam všichni. Napadá mne, že by už to nemohla vydržet a dělá si to sama. Také špatně. Až posléze jsem se dozvěděl, že za zvuky nebyla sexuální touha ale, důsledky nadměrné konzumace koňaku a hruškovice.

Aby důsledky požívání kořalky nebyly katastrofální, raději zamykám auto se zásobami a odcházím spát. Ostatní kromě Hanky zůstávají u stolu a dopíjejí to, co tam zůstalo.

Když dopijí, připotácí se do stanu ožralý Pepa a když nemůže najít svůj spacák, strhává ze mne ten můj. Přitom na svém spacáku leží. Ve svém počínání ustává, až když mu jeho spacák strčím do ruky.

Den čtvrtý

Je krásné prvomájové ráno, obloha je téměř vymetená. Využívám toho, že jsme od Sulimany dostali máslo a na snídani z něj dělám vaječinu k tomu si dáváme její sýr.

Petr dneska překvapil, jako první si totiž sbalil stan. Ostatní mají po včerejším bujarém večírku kapánek problémy s koordinaci pohybu. Petr, který ještě nestačil vystřízlivět, si na svůj stav zvykl, proto takový výkon.

Míříme k moři na mys Rodonit. Řídí Jambus. Silnice SH71 po níž jedeme, vede podél Devollu. V městě Gramsh upoutává naši pozornost originální přívěsný vozík, který za sebou táhne VW Golf. Je to totiž celá zadní část Fiatu Panda.

Jedeme směrem na Tiranu. Před Elbasanem odbočujeme na dálnici. Na ní nás fascinuje obrovská masa balvanů, která zasypala oba pruhy na pravé straně v délce asi 200 metrů do výše několika metrů. Sesunul se tu totiž celý kamenný svah.

Přijíždíme do Tirany. Když se dostaneme blíž centru, začíná zde panovat typický balkánský chaos. Nějakou dobu Jambusovi vůbec trvá, než se mu daří prokličkovat kruháčem, kterým se najíždí na autostrádu SH2 vedoucí na Dürres.

V Maminas najíždíme na silnici K2 a jedeme směrem na Shetaj, což je centrální obec mysu Rodon. Záhy na levé straně vidíme moře. Když projíždíme kolem pobřeží, lemují jeho břehy piniové háje. Projedeme kolem pláží a stoupáme po úzké silnici do kopců. Vjíždíme na poloostrov Rodon. Moře nyní můžeme sledovat po obou stranách.

Dostáváme se až do samotného výběžku poloostrova. Projíždíme kolem opuštěného strážního stanoviště se zvednutou závorou. Petr mudruje, že když budeme chtít jet zpět, bude závora spuštěna a nedostaneme se odsud. Já mu jen odpovídám, že jen zbytečně plaší. Vyjedeme do kopce a přijíždíme na velkou louku, kde je zaparkováno plno aut. Podle fotek, které jsem si vygooglil to mělo být krásné romantické místo. Nyní to je tady jak na promenádě. Necháváme Transita na louce a odcházíme k moři.

Přístupová polní cesta vede přes louku, na níž je nyní spousta aut a piknikujících lidí. Bohužel jsme tady přijeli prvního května. Zřejmě i v Albánii mají na první máj svátek. Asi i oni na googlu viděli krásné fotky tohoto místa a jako já to chtěli vidět na vlastní oči. Podle původního plánu jsme měli na Devollu být dva dny a tady přijet až následující den, kdy by už tady byl klid. Na konci louky vlevo stojí byzantský kostelík svatého Antonína.

Před pláží je několik opuštěných bunkrů. V zátoce ze dna moře nad hladinu vystupuje řada dřevěných pilotů – zbytek mola. Dál severněji ze břehu do moře vystupuje betonové molo, na němž se opalují turisti a rybáři s dlouhými pruty loví ryby. Vpravo na pláži je rybářská restaurace a za ní vedou do svahu betonové tunely. Jedná se o bývalou vojenskou základnu.

Z mola sestupujeme dál na pláž a po ní jdeme dál na sever, kde je méně lidí. Nemáme totiž plavky a nazí nechceme mezi tolika lidmi dělat rozruch. Konečně nacházíme klidné místo, svlékáme se a jdeme do moře. V těchto místech je mělčina hustě porostlá řasami.

Voda v mělčině je řádně prohřátá. Je jak kafe. Když se dostávám do větší hloubky, je podstatně chladnější. Ale na to, že je teprve první května, je voda super. Po osvěžení se vracíme k autu.

Jdu se ještě podívat na druhou stranu výběžku. Přecházím přes louku, odbočuji vpravo, procházím kolem dvou větších domů, usuzuji, že sloužily jako kasárna. Po chodníku stoupám vzhůru do svahu. I zde je celá řada piknikářů. Přestože do prudkého svahu vede nezpevněná cesta, nahoře na břehu nad mořem je zaparkovaných několik automobilů. Pochopil bych, kdyby to byly terénní čtyřkolky, ale jsou to obyčejné osobáky. Nechápu, jak tady vůbec mohly vyjet. Když vyjdu na svah nad mořem, naskýtají se mi nádherné výhledy na moře, ale i pláž pode mnou.

Když se podívám vpravo nahoru na vrcholky mysu, vidím tam řadu bunkrů – dělostřeleckých tvrzí.

Když jsem k tomu místo zjišťoval informace, zjistil jsem, že by tu měl být Skanderberkův hrad, či pevnost. Dívám se dolů ze svahu a nic nevidím. Danou pevností asi budou ty bunkry, co tu jsou všude kolem, pomyslím si a jdu zpět k autu.

U auta řešíme, zda tady zůstaneme. Já tu chci zůstat, líbí se mi tady. Tomáš s Matějem tady chtějí rovněž zůstat. Dokonce objevili ten Skanderberkův hrad.

Jedeme po úzké klikaté silnici dolů a hledáme nějaké vhodné místo. Zastavujeme na louce u moře. Jdeme na pláž. Petr když vidí, že je tady spousty slávek, volá, že je udělá na večeři. Matěj jich proto natrhá plnou tašku. Místo není úplně nejhorší, ale není tady pitná voda. Jedeme tedy dál najít něco jiného.

Projíždíme kolem malé mořské restaurace. Restauraci tvoří dva malé domečky připomínající naše unimobuňky. Vedle ní je z lešeňových trubek postavený přístřešek, jehož krytinu tvoří palmové listy. Pod ním jsou stoly s plastovými červenými židlemi. Máme hlad a hlavně chuť okusit nějaké mořské potvory, když už jsme u moře.

Zastavujeme na štěrkovém parkovišti a jdeme tam. Zdálky na nás majitel restaurace volá: „Ahoj“. Asi tady jezdí češi, proto se naučil pozdrav, pomyslím si. Když se usadíme, vypadne z něj, že nějakou dobu pracoval v Chomutově, proto umí trochu česky.

Poroučíme si u něj pití a dumáme nad jídelním lístkem. Chceme totiž každý ochutnat více druhů ryb. Plánujeme tedy, že si porce budeme měnit. Všímá si toho majitel restaurace a navrhuje, že za osm Euro na osobu nám udělá společné menu, na které připraví všechny druhy mořských potvor, které dneska ráno chytil. Souhlasíme s tím a necháváme si to připravit. Než to udělá, dáváme jejich pivo Peja.

Když jídlo donese, vypadá to skvěle. Mořské štiky, okouny, chobotničky, krevetey a další druhy ryb, které ani neumím pojmenovat. K tomu salát s balkánským sýrem a čerstvým bílým chlebem.

Vrháme se na to a cpeme se. Jídlo je prostě výborné a přišlo nám náramně vhod. Za vše platím 9.600,-Leki. Loučíme se a odjíždíme.
Projedeme celý poloostrov až dolů za Füshe Drac, kde přijíždíme na velkou pláž připomínající mi pláže v Itálii v okolí Rimini. Místo se mi vůbec nelíbí. Zato se tady líbí Jambusovi.

Petr zjišťuje, že nemá ledvinku, ve které má všechny doklady a peníze. Vybavuje si, že ledvinku nechal pověšenou přes opěradlo v restauraci. Nedá se nic dělat a vracíme se zpět. V protisměru jede spousta aut, vracejících se piknikářů. Potvrzuje to moji hypotézu, že všichni odjedou.
Petr je nervózní jak prvnička. Má to ale velké pozitivum. Neobohacuje nás totiž svými rozumy a navíc je sebekritický, když stále opakuje: “Já jsem taký čurák!“ „Já jsem takový kokot!“.

Když zastavíme u restaurace, její majitel když nás vidí, hned k nám běží a v ruce nad hlavou drží Petrovu ledvinku. Jako nálezné mu dáváme flašku rumu. Opět se potvrdilo, že Albánci jsou fajn lidi a ne takoví, jak je většina čecháčků má zapsané.

Když už jsme se vrátili, rozhoduji, že zajedeme na louku k tomu kostelu a tam přenocujeme. Petr, kterému se po návratu ledvinky vrátily i jeho rozumy, začíná vymýšlet nějaké své nesmysly. Že pojedeme zpět na tu velkou pláž. To rázem usekám s tím, že furt nebudeme jezdit tam a zpátky jak kokoti a prostě pojedeme zpět na tu louku u kostela.

Když tam přijedeme, louka je téměř prázdná. Mé tvrzení se skutečně naplnilo. Nikdo už nepindá, zůstáváme zde.
Jdu se opět projít. Odcházím na jižní stranu poloostrova, abych našel ten hrad. Nejprve se kochám výhledy na moře a pláž. Poté šplhám na samotný vrcholek kopce k bunkrům. Cesta je zarostlá keři s ostny, musím dávat pozor, abych se moc nepoškrábal. Nahoře zas být opatrný, abych nespadl do některé z mnoha chodeb bunkru, kterými je zdejší kopec protkaný. Vstupy do nich totiž nejsou nijak zabezpečené. Ve tmě to tady musí být hodně nebezpečné. Z vrcholku kopce je krásný výhled na moře a na samotný poloostrov.

Sestupuji dolů a mám v úmyslu dojít až do samotného výběžku mysu. Když tam mířím, nalézám Skanderbergův hrad. Jde o zbytky hradeb a bašty stojící na severní straně mysu přímo u moře.

Vcházím mezi hradby, kde leží neskutečné množství petek. Je to jako pěst na oko, taková krásná příroda a takový bordel. Petky leží také na pláži vedoucí směrem k „naší“ louce. Na pláži za hradem potkávám Tomáše s Matějem. Cesta do výběžku mysu je zarostlá, vracím se proto stejnou cestou zpět na louku.

Večer chvilku sedíme a diskutujeme. Kolem projíždí policajti, ale nás si nevšímají. Téměř za tmy na louku přijedou ještě nějací poláci.

Jdeme poměrně brzo spát. V noci mne budí Pepa, když říká: „Kurva, už zase řve“. Nejprve nechápu co se děje, poslouchám a nic neslyším. Najednou ze strany, kde má postavený Petr s Hankou uslyším mocný hrdelní výkřik. Podobné výkřiky jsem v minulosti slyšel jen dvakrát. Pokaždé to bylo, když jsem si přehrával zvukové nahrávky zachycující vraždy žen v přímém přenosu, když na rozhraní života a smrti křičí o pomoc. Poslouchám ještě chvilku a rozeznávám, že to není křik ve smrtelné agónii, ale jde toliko o slastné prožívání. Probuzení využívám k tomu, abych si dofoukal karimatku, která mi zase utekla. Ani Decathlon, kde jsem ji koupil, se při jejím vývoji moc nevyznamenal.

Trasa Devoll – mys Rodon

Den pátý

Budím se o půl šesté. Jdu se projít a pak vařím snídani – lečo. Po snídani si ještě jdeme zaplavat v moři a před osmou odjíždíme. Řídí Jambus.

Míříme k řece Mat (Mati), kterou jsem měl vybranou jako jednu z možných alternativ. Když jsme jeden den ušetřili na Devollu, zahrnuji ji do programu. Volba na ni padá z důvodu, že je poměrně nejblíže a také proto, že z informací, které jsem k ní zjistil, to má být hezká pohodová řeka obtížnosti ZW – WW 1. Předpokládám, že kdyby v ní teklo více vody než je obvyklé, její obtížnost se zvedne na WW 3, což se dá stále jet. Tuto řeku se snad nebude bát sjet i Petr.

Plánovač Viamichelin mi doporučil jako nejvýhodnější trasu přes město Kruje, poté přes hory po silnici SH38 až do Cudhi Kampt, na níž navazuje silnice K37, po které bychom měli dojet až do Burrelu, kde začneme plavbu. Rozhoduji se tedy jet podle Viamichelinu, neboť dosud se ukázal být velmi spolehlivý a všechny trasy, které nám doporučil, šly projet.

Potřetí projíždíme mysem Rodon (albánsky Kepi i Rodonit). Silnice vede po hřebenech zdejších zalesněných vrcholků vysokých 150 m. n. m. Vlevo můžeme pozorovat jezero Likmetaj a vpravo jezero Topana. Když dojedeme do obce Ishëm, naskýtá se nám pohled do širokého údolí rozprostírajícího se od severu až na jih. V dáli na východě se týčí vysoké hřebeny Národního parku Qafë-Shtamë (také Qafshtame ) (Albánsky: Parku Kombëtar i Qafë Shtamës) s nejvyššími horami Maja e Liqenit (1724 m) a Maja i Rjepat e Qetkolës (1686 m).

Sjíždíme dolů do údolí a po silnici SH62 pokračujeme až do města Füshe-Krujë. Zde vládne čilý balkánský ruch. Zastavujeme na hlavní třídě a já s Tomášem jako tlumočníkem jdu do banky směnit Eura na Leki. Když vidím prodejnu T-Mobile, jdeme tam si koupit SIM kartu. V prodejně obsluhuje mladá slečna, která umí jen albánsky. Přestože ukazuji na SIM karty, nechápe, co po ní chci. Pomáhá si svým mobilem, když prostřednictvím google překládače tlumočí z albánštiny do angličtiny a dává mi to přečíst Tomáši. Konečně jí dochází, že si chci koupit SIM kartu s datovým přenosem. Žádá mne o pas, z něj vyplňuje nějaký formulář, který následně podepisuji. Pak mi konečně předává požadovanou SIM kartu, za ni ji platím 500,-Leki. Spokojeně (bez pasu) odcházím zpět do auta.

Vyjíždíme. Navigace ukazuje odbočit vlevo. Věřím ale Viamichelinu a po silnici SH38 jedeme rovně do historického města Krujë. Jelikož máme nabitý program, nezastavujeme a jedeme dál.

Za jízdy si aktivuji zakoupenou SIM kartu. Přicházejí mi aktivační esemesky a také mi někdo volá z albánského čísla. Jelikož ke své komunikaci s cizinci používám vyloženě ruky, nohy a všelijaké možné i nemožné posunky, proto s vědomím, že své komunikační dovednosti při telefonním hovoru nebudu moci uplatnit, hovor típnu. Po chvíli mi přichází nějaká esemeska v angličtině, jelikož textu nerozumím, považuji ji jako jednu z aktivačních esemesek.

Jedeme po nové sice úzké, ale moc hezké silnici stále označené SH38. Cesta vede mezi horami a naskýtá nám dech beroucí výhledy. Jsou to zatím nejhezčí pohledy, které jsme na této výpravě dosud viděli. Při stálém stoupání vjíždíme do Národního parku Qafë-Shtamë. V dáli vidíme jezero Bovilla (albánsky: Ujëmbledhësi i Bovillës).

S rostoucí nadmořskou výškou přibývá na silnici napadaných kamenů různých velikostí. V jednom místě dokonce ujel celý svah i se silnicí a místo je provizorně opraveno nasypanými kameny, přes které teče potůček.

Projedeme osadou Cudhi Kampt a vjíždíme do turistického centra s hotely a horskými chatami. Jsme ve výšce 1050 m.n.m. Dívám se do mapy a sedlo, přes které musíme přejet je ve výšce 1250 m.n.m. Projíždíme centrem, asfalt končí a začíná silnice K37. Aby toho nebylo málo, silnici zrovna rekonstruují.

Stoupáme do prudkého kopce a nasypaný štěrk na opravované silnici zapříčiní, že začnou hrabat kola a nemůžeme dál. Ve snaze auto nahoru vytlačit, otevíráme boční dveře. Jak ale stojíme v prudkém kopci, dveře se zemskou přitažlivostí rozjedou a když narazí na doraz, vyskočí z vodící lišty. Tady náš pokus o přejezd hřebene končí. Pepa s Matějem drží boční dveře, aby nevypadly a Jambus couvá dolů až na plácek, kde nikomu nepřekážíme.
Matěj vytahuje kufřík s nářadím a s Pepou dveře opravují. Když jsou dveře zpět nasazené, vracíme se stejnou cestou zpět.

Zastavujeme v Cudhi Kampt a v místní prodejně kupuji arabský chleba – velké tenké placky. Ochutnávám, ale moc mi to nechutná.

Raději se kochám výhledy do okolí.

Naši pozornost upoutávají kozy, pasoucí se mezi hromadami odpadky.

Opět dlouze projíždíme horami a máme možnost si je prohlédnout z druhé strany. Aspoň že je krásně umožňující nám daleké výhledy. Petr volá „Hanko nalej!“ Tedy vybízí ji k podávání koňaku. Já od toho odrazuji, protože se chystáme na vodu. Krom Petra se jeho konzumace zdržujeme. Petr své chlastání ospravedlňuje tím, že měl přece padesát.

Ve Fushë – Krujë najíždíme na silnici SH1. Za soutokem řek Mat a Fan odbočujeme vpravo na silnici SH6. Úzká klikatá cesta vede mezi oválnými zalesněnými svahy proti proudu řeky Mat s umělým jezerem Ulzes (hydroelektrárna Karel Marx).

Za ním se silnice stáčí vpravo a my stoupáme do okolních kopců, přes které projíždíme až do Burrelu. Přejedeme přes řeku a za mostem odbočujeme vlevo na silnici SH36, abychom našli výstupní místo a bivakoviště. Z leteckých snímků jsem měl jedno vybrané. Když tam ale přijedeme, zjišťujeme, že se tam nedostaneme, neboť pozemek je oplocený. To nebylo z leteckého snímku vidět. Jedeme tedy dál najít něco jiného.

U silnice nedaleko řeky vidíme areál stavební firmy se zaparkovanými nákladními automobily, stavební technikou a sily na cement. Přes areál vede polní cesta až k řece. Jedeme tam. Není to sice bůhvíjaké romantické a hezké místo, ale na ukončení plavby a přespání to bohatě stačí. Rozhodujeme se, že pokud cestou proti proudu neuvidíme něco lepšího, přenocujeme tady.

Odjíždíme najít nástupní místo. Jedno místo mám nalezené nad městem Klos a druhé u mostu u obce Kujtim. Vzhledem k tomu, že už je po třetí hodině, rozhodujeme se plavbu zkrátit a začít ji u mostu u obce Kujtim.

Trasa od mysy Rodon k řece Mat.  2 – Cudhi Kampt, 3 – Fushë Krujë

Cestou k mostu sledujeme hladinu řeky, vypadá úplně v pohodě. Dokonce ani Petr nemá žádné připomínky. Zastavujeme u mostu a připravujeme se na vyplutí. Dohodli jsme se, že popluji já s Tomášem, Pepa s Bobem a Jambus s Michalem. Hanka odmítá jet. Odůvodňuje to tím, že je unavená. Já jsem naštvaný, protože řeku Mat jsem vybral hlavně kvůli Hance, aby nebyla z divoké vody ve stresu. Naštvaný na Hanku je i Petr, který konečně chtěl jet. Později se ukáže, že důvod proč Hanka nechtěla jet, nebyla únava, ale obavy ze stavu Petra, který ji měl dělat zadáka. On je totiž opět nacucaný jako slíva.

Obtížnost řeky odhaduji skutečně na WW 1, jak psali v průvodci. Není třeba moc pádlovat a současně se nemusíme stresovat z velkých peřejí a nebezpečných míst. Plavba příjemně ubíhá po klikatící se řece v hezkém údolí. Břehy lemují vrbičky ověšené všelijakým bordelem. Bohužel plujeme v obydlené krajině. Vrbičky často střídají vysoké načervenalé skály, kolem nich je proud silnější a vytváří občas nějaké vlnky, které plavbu zpříjemňují. Na můj vkus je to až moc pohodová řeka, přivítal bych pár kubíků navíc, aby získala větší švunk. Ale nejsem tady sám a ostatní si to užívají. Jen je třeba dávat pozor na pilíře mostů bývalé železniční vlečky, která zde vede. Na ně proud totiž občas táhne.

Pohodovou plavbou se dostáváme k vysokým načervenalým skalám podél levého břehu, odkud na větvi vidíme náš orientační bod – plastový kanystr na větvi. Je čtvrť na šest, když končíme plavbu.

Video ze splutí řeky Malit:

1. začátek plavby,  2. konec plavby, tábořiště

Petr barvitě popisuje, jak zde uhájil pozice. Když totiž přijeli na místo (řídila střízlivá Hanka), přišel za nimi nějaký chlap a vůbec se mu nelíbilo, že tady chceme tábořit. Když ale dostal pivo, zjihnul a dovolil, abychom tady mohli zůstat. Žádal jen, abychom nepolámali stromy, které má zde zasazené.

Večer nesedíme dlouho a jdeme spát. Spím pod tarpem vyrobeného z ponča.

Den šestý

Ráno míříme k řece Fan i Madh. Máme v úmyslu splout její horní část v úseku od Fushë Arrëz do Gjegjan. Původně jsem měl záměr splout celou řeku. Čerpal jsem totiž z leteckých snímků na mapách.cz a podle nich tvořil itinerář. Když jsem ale porovnal letecké snímky na google mapách, s nelibostí jsem zjistil, že v druhé polovině řeky nově vyrostly dvě vodní díla. Splutí spodního úseku tudíž nepřichází v úvahu.

Za obcí Rrëshen najíždíme na dálnici na Kükes, u obce Reps ale z dálnice sjíždíme a poté najíždíme na relativně slušnou silnici SH30 vedoucí mezi oválnými svahy hor až do obce Gjegjan. Zde máme poprvé možnost spatřit horní tok řeky Fan i Madh. Pohled to ale není vůbec pěkný, vody v řece moc neteče. Na splouvání to rozhodně není. Měníme plán a jedeme rovnou na Valbonu.

Když jedeme kolem řeky, mrzí nás, že je tak málo vody. Řeka vypadá moc hezky a bylo by to určitě krásné svezení. No snad někdy jindy.
Za osadou Gojan i Vogël projedeme krátkým tunelem ve skále. Mám zjištěno, že má tady být vodopád. Bohužel je málo vody a vodopád také nefunguje.

Před Fushë Arrëz najedeme na silnici SH5, abychom po patnácti kilometrech odbočili vlevo na silnici SH22 na Bajram Curri. Tato silnice je o poznání užší, než ty, po kterých jsme před chvílí jeli. Zařezaná do svahu zdejších hor se klikatí v neskutečných serpentinách. O co je to horší cesta o to máme krásnější výhledy.

Asi v polovině zastavujeme v koloně. Důvod nedobrovolného zastavení je ten, že ujel celý svah a zavalil silnici. Na místě jsou ale již bagry a nákladní auta a silnici se pokouší zprůjezdnit. Doprava je tady aspoň řízena kyvadlově.

Za jízdy ladíme program následujících dnů. Jednak mám v plánu sjet Valbonu, udělat si výšlap v pohoří Prokletije a na trajektu se převézt po Komanském jezeře. Předpokládám, že Valbonu sjedeme ještě dneska. Co se týče výšlapu, měl jsem původně záměr vystoupat na nejvyšší horu Prokletije na Maja Jezercë. Když však vidím zasněžené vrcholky hor, od svého záměru upouštím. Ale stále je ve hře výšlap v údolí Valbony. Dívám se na předpověď počasí. Hlásí, že zítra dopoledne by mělo být ještě hezky a pak se má počasí zkazit a být škaredě dva dny. Abychom si alespoň užili hezkých výhledů z trajektu při plavbě po jezeře, rozhodujeme se nejít na výšlap a rovnou plout po jezeře do Komani.

Při další jízdě máme možnost vpravo dole v údolí pozorovat jezero postavené na řece Drin. Naopak vlevo sledujeme četné potůčky vytvářející vodopády. Taktéž si všímáme četných pomníčků podél cesty. Při stylu jízdy místních řidičů se podivuji nad tím, že těch pomníčků není víc.
To už sjíždíme z kopce do údolí a pod námi se objevuje mohutná betonová hráz přehrady ve Fierzë. Blížíme se k dnešnímu cíli – Valboně.

Abychom se zítra vůbec dostali na trajekt, jedeme najít přístaviště, abychom si dopředu koupili lodní lístky. Projedeme kolem hráze a kolem soutoku Valbony s Drinem, odkud na druhé straně vidíme zakotvený trajekt. Jedeme kousek proti proudu Valbony, přejedeme přes most na druhou stranu a přijíždíme k trajektu. Nacházíme tam dva snědé mladíky, od kterých si za 70,-Euro kupujeme lodní lístky.

Vracíme se zpět a dál jedeme proti proudu Valbony. I ta má oproti loňsku o hodně více vody a slušně teče. Jaké kontrasty, na Fanu i Madh je vody málo a o pár kilometrů dál je vody až moc.

Když Petr z auta vidí mocné peřeje Valbony, začíná opět mudrovat. Straší jak je to nebezpečné, co to všechno může udělat. Přestože Valbona má zvýšený stav, nepřipadá mi to až takové hrozné. Jsou to dlouhé a přehledné úseky, které si je možno prohlížet přímo z vody a případně včas zastavit. V případě, kdybychom se cvakli, jsou tam dostatečně dlouhé úseky na připlavání ke břehu a pochytání vybavení.

Volám na Tomáše, jestli se na to cítí a pojede se mnou. Tomáš má stejný názor jako já a chce jet. Pohřební řeči Petra mají za následek, že Valbonu nechce jet ani Pepa s Bobem. Jambusovi se také moc nechce, pořád má totiž před očima hrozivé vlny na Černé Drinu. Matěj ale chce jet, proto Jambus nakonec souhlasí. Chtějí jet ale jen úsek od mostu nad Bajram Curri k mostu v Bujan, spodní peřejnatý úsek již ne.

Nehodlám nikoho přesvědčovat a s Tomášem se domlouváme, že to sjedeme celé. Je to sice proti bezpečnostním vodáckým zásadám, aby plula jen jedna loď, ale nejel jsem tady proto, abych si krásné řeky, které zrovna slušně tečou, prohlížel z auta! Stačilo mi, že jsem se nechal přemluvit a nejel horní Devoll.

Projedeme Bajram Curri a nad ním zastavujeme u mostu na konci úzké soutěsky, odkud Valbona vytéká. Tady zahajujeme plavbu.

Trasa Mati – Valbona.  2 – Gjegjan, 3 – přístaviště

Vzápětí co odrazíme od břehu, nás silný proud strhává a rychle unáší. Proplujeme první pravotočivou zátočinou, podplujeme pod potrubím nad řekou a uháníme dál. Místa, kde loni byly peřeje, jsou nyní zalité.

První vzrušení nastává, když nás proud přímo na balvan uprostřed řeky. Musíme se hodně opřít do pádel, abychom se mu vyhnuli. Se zhupnutím kolem něj proskakujeme. Když za ním vidíme další placatý balvan jen těsně vykukující nad hladinu, jedeme raději víc vpravo do větší hloubky.
Před námi se uprostřed řeky objevují ostrůvky. Obeplouváme je ramenem vpravo. S hlavním proudem se nyní přesunuje k levému břehu. Hladina se přestává vlnit, mám možnost si prohlédnout velkou skálu na levém břehu. Pohodově si plujeme až k esíčku zakončeným malou skálou ležící přímo v řečišti.

Hladina se začíná vlnit, proud zrychluje a opět nás táhne na skálu. Makáme, abychom se jí vyhnuli. Za ní je se tvoří silný vracák, který nás brzdí. Když z něj vyjedeme, necháváme se volně unášet proudem. Občas zabereme, abychom se vyhnuli kamenům vytvářející v rychle tekoucí vodě peřeje.

Před dalším rezavým potrubím vedoucím nad řekou, se proud rozdvojuje. Silnější proud vede pravým ramenem a vytvářejí se v něm vlny nebezpečně vynášející na břeh. Plujeme raději do slabšího proudu do levého ramene. Obeplováme stěrkovou lavici a zpěněnými vlnkami jej proplouváme. Když se opět obě ramena spojí, dívám se za sebe do pravého ramene a z druhé strany to již nevypadá tak děsivě jako shora. Dalo by se to proplut, jen by se muselo, vyhnout větvím stromů, které jsou nad hladinou.

To už netrpělivě před sebou vyhlížím to místo, které nás loni potrápilo. Moc tehdy nechybělo a málem jsme se v něm cvakli. Dneska to může být o hubu, když tam vletíme.

Ve zpěněných vlnách proplouváme kolem dalšího ostrůvku. Je celý zatopený a z vody jen čouhá vrboví. Na vlnách naše Baraka hodně skáče, musím se stále soustředit na to, abych do vln najížděl kolmo, aby nás nějaká nevykopla ze sedel. Peřejnatý úsek je dlouhý dobrých stopadesát metrů. Za peřejnatým místem se dívám za sebe. Jambus s Matějem si počínají také dobře a plují za námi.

Následuje dlouhý rovný úsek s klidnou hladinou a končí u místa, které jsem vyhlížel. Je to v prudké pravotočivé zátočině se štěrkovými lavicemi. Dneska, při větším stavu hladiny se hladina rozšířila a místu se dá pohodlně bezpečně vyhnout.

Proplujeme úzkým ramenem a řeka se opět rozšiřuje, současně přibývá peřejnatých míst. Ujedeme půl kilometru a poznávám další obtížné místo, kde proud vede přímo mezi malé skály.

Raději zastavujeme u první štěrkové lavice vpravo. Jambus raději také přistavuje vedle nás. Štěrková lavice je vlastně ostrůvek rozdělující proud. Přenášíme přes něj lodě na druhou stranu a pokládáme je do bezpečnějšího proudu vpravo. Dívám se, jak to vypadá na druhé straně, ale není tam moc vidět.

Vplouváme do esíčka začínající zatáčkou vlevo. Silný proud nás žene na šutry v zátočině. Daří se nám jím vyhnout. Na konci esíčka je ještě pár vlnek a vplouváme do dlouhého rovného úseku. Jsou tam sice také nějaké vlnky, ale nic hrozného. Proplujeme pravotočivou zátočinou a před sebou vidíme most pod Bajram Curri, u kterého nás ostatní čekají. Projedeme pod ním a zastavujeme.

Rychle se dělíme o naše dojmy. Pepa říká, že teprve před chvíli tady přijeli. Je to fičák, celý úsek jsme jeli jen půl hodiny. Chvilku odpočíváme a opět odplouváme.

Plujeme nízkým skalnatým kaňonem. Tento úsek je podstatně klidnější než výš. Další zastávku děláme před mostem v Bujan. Jambus s Matějem zde již končí.

Vím, že nyní budeme proplouvat štěrkovnou, kde jsme loni mezi hromadami štěrku bloudili. Ani se nenadějeme a jsme tam. Místo ale vůbec nepoznávám. Nejsou tu žádné bagry a po hromadách štěrku ani památky. Schází tu i množství říčních ramen. Nyní tu vede jen jeden široký proud, kterým štěrkovnou bleskově proletíme a ani se nenadějeme a jsme u mostu na začátku spodní červené soutěsky.

Podplouváme lanový most a vlevo se vyhýbáme balvanu v řece. Proud zrychluje a vytváří velké vlny. Najíždíme do zabaláku, příď Baraky to vystřeluje vzhůru a současně ji to vychyluje vpravo. Příď lodi ještě ani nedopadne dolů a Tomáš již pádlem přitahuje a rovná příď do požadovaného směru. Tady není čas dávat povely, každý musí vědět, co má dělat.

Před sebou u levého břehu vidím další větší peřej. V již menších vlnách směřuji loď vlevo, abych do nich najel kolmo. Tomáš mi krátkými rychlými přítahy pomáhá. Najíždíme do středu zpěněného jazyka a s pohupováním jím projíždíme. Za ním je další zabalák, vyhýbáme se mu raději vpravo.
Proplujeme levou zákrutou, za ní se koryto kapánek zužuje. Středem vede jazyk proudnice, po němž vplouváme do pravé zátočiny. Za ní se hladina uklidňuje.

Vzrůšo opět začíná před další zátočinou. Čeká tady na nás totiž několik zabaláků za sebou. První z nich lehce přeskakujeme. Za sedm sekund, které bohatě stačily na srovnání lodi, najíždíme do druhého, ten mírně vychýlí loď vpravo a vzápětí najíždíme do dalšího velkého zabaláku. Ten nám prudce zvedá špici lodě, silně ji vychyluje vpravo a současně tříšť vody zalije loď. Tomáš ale zkušeně rychlými přítahy špici narovnává. Dalším dvěma zabalákům se vyhýbáme zleva.

Najíždíme více vlevo do středu jazyka, který nás hezky nese. Před námi jsou další dva mohutné zabaláky. Vedu loď přímo do jejich středu a opět se opakuje situace jak před chvilkou výše.

Je to tady paráda a skutečně si to užíváme. Úsek je mnohem výživnější než ten horní. Jsem rád, že jsem se nenechal přemluvit a jel to. No abych to nezakřikl, ještě nejsme dole!

Před sebou vidím další řadu velkých zpěněných vln za sebou. Přestože by je šlo objet zprava těsně vedle větví stromů, vedu loď do jejich středu a necháváme se jimi řádně pohoupat. Za nimi se Tomáš na mne otáčí a přes celou pusu má pořádný rohlík.

Hladina se nyní uklidňuje, dáváme si oraz. Když ale před sebou slyšíme hukot bouřící vody, zpozorníme a vyhlížíme, co nás čeká. Vidím kamenitý úsek, kde se vytváří řada zabaláků. Horní jsou menší, které s přehledem přejíždíme, ale kousek pod nimi na nás číhá další. I když shora nevypadá moc divoce, je to pořádný chlapák a když do něj najedeme, vykopává nás nahoru. My se však držíme pevně v sedlech a ustáváme to.

Přijíždíme k levotočivé zátočině. Její pravý břeh je zpevněn betonovou zdí a nahoře vede silnice. Odtamtud nás pozoruje Pepa s Bobem. I tady je peřejnaté místo se slušnými vlnami, kterými projíždíme.

Následuje pravotočivá zákruta a za ní se hladina uklidňuje. Blížíme se totiž ke vzdutí přehrady, tam i plavbu končíme.

Video ze splutí Valbony:

1. Začátek plavby  2. Most v Bujan  3. Tábořiště 4. Konec plavby

Táboříme na louce u mostu na začátku červené soutěsky.

Když se začíná stmívat, přijíždějí k nám dvě osobní auta a malý VW Transportér přestavěný na karavan. Jsou to Češi – kajakáři z Třebíče. Táboří s námi. Následuje bujarý večírek.

Pepa s Tomášem odcházejí spát jako první. Já s ostatními sedím ještě do jedenácti hodin a pak jdu také spát. Jsem po celém dni dost unavený. Lehám si venku pod přístřeškem na Petrovo lehátko a za kraválu, co oni dělají, usínám.

Asi ve dvě hodiny mne budí Petr. Je už slitý pod obraz boží a řve: „Drž pysk! Drž pysk!“ Aniž bych vstal, zjišťuji co se děje. Nejprve si myslím, že řve na nějakého z kajakářů, ale ve skutečnosti řve na Jambuse. Důvod je ten, že mu Jambus vytkl, že za celou dobu co je na výpravě ještě ani nesedl do lodi. Petra se to dotklo a bouřlivě mu s tvrdým jazykem vysvětluje: „Já to nejel jen kvůli Hance! Ona nemá tolik síly a není to schopna upádlovat. Já to sám nedám, potřebuji k tomu silného háčka! Já ji mám rád! Já ji mám rád! Já se o ni bojím! Mi stačilo se jednou topit na Salze.“ No hlavně, že se má na koho vymluvit, pomyslím si. Když se atmosféra uklidní, opět usínám. Ve tři ráno mne budí poslední vytrvalci, když už konečně odcházejí spát. Opět usínám a zdá se mi živý sen, že nás na tábořiště přišel někdo podřezat. Řvu ze spaní a budím tím Hanku. Asi následek bouřlivé noci.

Den sedmý

Vstávám v sedm ráno. Je polojasno. Dívám se na předpověď počasí. Hlásí déšť a bouřky zrovna v době, když budeme na trajektu. Předpověď mne moc nepotěšila. Na snídani vařím gulášovku. V 10:25 hod odjíždíme, abychom byli v čas u trajektu. Řídí Pepa, ostatní jsou po včerejším večírku k řízení absolutně nepoužitelní. Zejména Petr, ten ji má stále jak s praku.

Trajekt je zde zakotvený, ale kromě nás tady nikdo není. Připadá mi to sice divné, ale nijak to neřeším. Petr se na břehu dává do řeči s nějakým snědým mladíkem a huláká na nás, že trajekt nejede. Co zas plaší, pomyslím si. Jdu za ním.

Matěj se mladíka anglicky dotazuje, zda trajekt pojede. On mu odpovídá, že ne. Mne omývá! Ukazuji mu, že máme koupený lodní lístek. On mi však nabízí, že mi peníze vrátí a skutečně vytahuje 70,-Euro a dává mi je. Snažím se zjistit stále víc a víc informací a přitom Matěji, který se s ním stále baví, skáču do řeči. Do toho se ještě montuje ožralý Petr, ve snaze být nápomocen. Dělá ale jen větší chaos. Necháváme Matěje, aby se s ním domluvil. Posléze nám tlumočí, že kousek dál jezdí výletní loď, kterou se můžeme dopravit na druhou stranu jezera, ale bez auta. Pepa navrhuje, že pojede autem sám a my ať plujeme lodí.

Nasedáme do auta a odjíždíme do druhého přístaviště, kterého jsme si před tím nevšimli. Zastavujeme na parkovišti, kde rozhodně nejsme sami jako vedle. Je tu celkem dost lidí, ale i aut. Jdeme do zdejší hospůdky zjistit informace k plavbě. Tam s potěšením dozvídáme, že za chvíli připluje trajekt, na který se dostaneme i s autem. Když chci koupit lodní lístky, je mi řečeno, že ty si koupím přímo u kapitána na trajektu.
Piva co jsme si koupili ve zdejší hospůdce ještě nemáme ani dopitá a připlouvá malý trajekt. Na čelní straně má nápis BERISHA Vellezerit Marku. Okamžitě se mi vybaví jejich webovky, odkud jsem čerpal k trajektu informace. Je to ten trajekt, kterým jsem chtěl jet. Ten druhý trajekt, kde jsme byli bude jejich konkurence a dosud není v provozu.

Z trajektu vyjíždí řada aut. Je s podivem kolik aut se na takový malý trajekt vešlo. Vyjíždí z něj i velký Ford Transit. Jsou to čeští vodáci, kteří s cestovkou Cvok jedou na Valbonu.  Do přístavu přijíždějí i kajakáři s nimiž jsme v noci pařili. Ráno odjeli do údolí Valbony a když viděli, jak divoce teče, raději to vzdali. Úsek, jenž jsme jeli my, se jim sjíždět nechtělo. Zamýšlejí se podívat, jak to vypadá na řece Kir.

Odcházím za kapitánem trajektu – snědého vysokého muže ve věku kolem třiceti ve žluté péřovce a za nás osm a Transita mu platím 85 Euro. Můžeme se nalodit.

Protože je to malý trajekt, musí se na něj couvat. Jsem rád, že nemáme auto s vozíkem. To by se Pepovi couvalo pěkně blbě. I tak se musí snažit, aby se trefil na trajekt a neskončil v jezeře.

Ještě krásně svítí sluníčko. Jdeme si zabrat místa na horní palubu, odkud předpokládáme, že budou nejlepší výhledy. Dočetl jsem se, že plavba po Komanském jezeře je neskutečný zážitek srovnatelný s plavbou po norských fjordech. No necháme se překvapit. Nějakou dobu ale trvá, než na trajekt najedou všechny auta a teprve poté vyplouváme. Začíná foukat silný západní vítr.

To co jsem se dočetl o plavbě o Komanském jezeře a co bylo líčeno v samých superlativech je skutečně pravda. Pohledy z lodi jsou vskutku dech beroucí. Kolem vysoké bílé skály a mezi tím tyrkysově čistá voda. Všechnu tu nádheru na severu podtrhují zasněžené vrcholky Prokletých hor.
Plavba trvá dvě a půl hodiny. Silný západní vítr od moře přihnal mraky a poslední hodinu začíná slabě pršet. Sestupuji na spodní palubu mezi auty, kde kajakáři vytáhli flašku rumu a častují mne. Když rozebíráme předchozí večer, nepříliš lichotivě hodnotí Petra.

 

Chvilku před příjezdem do přístavu mi dobrou náladu kazí esemeska z albánského čísla. Je to ze stejného čísla, s něhož mi někdo v předchozích dnech několikrát volal. Esemeska je ve znění: „Cestovní pas Radek Junga“. V ten okamžik mi docvakává, že když jsem v prodejně T-Mobile ve Fushë Krujë kupoval SIM kartu, zapomněl jsem tam svůj pas. Nejprve zamýšlím se tam pro něj vrátit, když si však vybavím tu hroznou cestu, zavrhuji to. Přes Kosovo, kde bych pas potřeboval, letos nepojedeme a na občanku se domů dostanu. Navíc bychom projeli více nafty, než mne bude stát vyřízení nového pasu.

 

To již připlouváme k mohutné betonové hrázi v Komani. U něj je přístaviště. Trajekt zastavuje u břehu a na břeh spouští nájezdovou rampu. Po ní postupně z trajektu vyjíždí všechny auta i vycházejí pěší.

Trasa plavby trajektem

Za přístavem projíždíme tunelem vyraženým ve skále. Kdo si pod pojmem tunel přestaví osvětlený a odvětrávaný tunel s uhlazenými stěnami je na omylu. To je prostě jen díra vyražená ve skále, kterou se projíždí. Za ním najedeme na příšernou silnici SH25 směrem na Shkodër vedoucí podél řeky Drin, na které je vybudované další umělé jezero.

Zapomenutý pas mi stále vrtá v hlavě. Dochází mi, že když jsem kupoval letenku do Gruzie, dával jsem číslo toho pasu. Budu ho tedy potřebovat, abychom nemusel letenku složitě překopávat. Ostatní si ze mne dělají srandu, že za tu dobu co pas nemám, jsem se stal majitelem alespoň tří mercedesů.

Na googlu tlumočím do albánštiny zprávu nálezci pasu, zřejmě majiteli prodejny, s prosbou, aby mi pas poslal domů, nebo na konzulát do Tirany. Pak dokonce volám na náš konzulát a tam pracovníkovi líčím, co se mi stalo a aby to poznamenal. On mi říká, že nálezce je povinen pas odevzdat.
Po rozhovoru s pracovníkem konzulátu dumám, co dál. Říkám si ale, kdyby chtěl ten pas zneužít, nebude mne opakovaně kontaktovat, aby mi ho vrátil, ale zneužije ho. Nechávám to teda být s tím, že to budu řešit, až přijedu domů.

Dopadlo to tak, že už doma jsem prostřednictvím WhatsAppu napsal nálezci a požádal ho, aby můj pas zaslal na konzulát do Tirany. Současně jsem mu poslal adresu v albánštině. Odpověděl OK. Na druhý den mi od něj přišly dvě fotky. Na jedné byla obálka s adresou konzulátu a na druhé podací lístek pošty potvrzující odeslání pasu. Následně jsem se emailem spojil s pracovnicí konzulátu v Tiraně. Ta mi potvrdila, že pas jim byl doručen. Požádal jsem ji, aby mi ho zaslala domů. To odmítla s tím, že ho nemůže poslat na soukromou adresu, ale na státní instituci, což obvykle bývá úřad, který pas vydal. Navrhl jsem jí, aby mi pas zaslala do práce, což je také státní instituce. S tím paní souhlasila a asi za měsíc mi přišel z Ministerstva zahraničí dopis a v něm byl můj pas. Tato zkušenost opět jen potvrdila moji zkušenost s albánskou dobrotou.
Když přijedeme do obce Vau i Dejës, kde najíždíme na silnici SH5, začíná pořádná bouřka s řádným lijákem.

Dojedeme do Shkodëru a směřujeme do obce Mes k řece Kir. Projíždíme po úzké silnici v hustě zastavené oblasti.
V obci Mes projíždíme kolem historického klenutého tureckého mostu vedoucím na řekou Kir. Vody v řece ale moc není. Tady se to splouvat nedá. To mne ale překvapuje, Kir totiž teče z Prokletije. Předpokládal jsem, že když ve Valboně teče tolik vody, bude dost i tady. Bohužel není tomu tak. Doufám, že výše, kde předpokládám užší koryto, bude vody více a půjde to jet.

Ale i když jedeme dál proti proudu, vody v řece moc nepřibývá, navíc se koryto hodně zužuje a místy je široké maximálně na kánoi. Příroda tu vytvořila moc hezký skalnatý kaňon. Na splouvání na kánoi se to tady moc nehodí. Vypadá to nebezpečně.
Zastavujeme nedaleko mostu a jdeme si místo prohlédnout. Mezi skálami je docela velká hloubka. Fascinuje nás nádherná tyrkysová barva vody. Přijíždějí naši kamarádi kajakáři. Pozorují také řeku a nakonec se jedou podávat výše proti proudu. Dle informací co mám zjištěné, jsou tam těžké úseky, obávám se, že by to to stejně nikdo nechtěl jet. Shodujeme se tedy na tom, že to na sjetí není a že pojedeme zpátky.

Je už před šestou večer, je třeba si najít nějaký plácek, kde bychom přespali. Po úzké děravé cestě jedeme zpět a takové místo hledáme. Vzhledem k poměrně husté zástavbě se nám nedaří žádný vhodný plácek nalézt.

V obci Rosek Mes přijíždíme k nové moderní restauraci s názvem Zalli I Kirit. Vpravo vedle ní je rovná louka, kde by šlo zabivakovat. Rozhodujeme se tady zastavit a jít se do restaurace zeptat, jestli tam můžeme přespat. Vevnitř se nás ujímá muž ve věku kolem třicetipěti let. Jak se ukáže, je to majitel restaurace. Umí dokonce anglicky. Nemá žádný problém s tím, abychom na louce přespali. Říká, že ta louka je jeho a vedle má postavený svůj dům. Za přespání nic nechce.

Abychom mu udělali aspoň nějaký kšeft, jdeme dovnitř si dát večeři. Je to velká prostorná restaurace ještě vonící novotou. Prosklené boční stěny umožňují výhledy do krajiny a prosvětlující ji zapadajícím sluncem. Sedáme si ke stolu a poroučíme si pivo. Bereme jídelní lístky a dumáme, co si dáme. Přichází k nám majitel a stejně jako v hospůdce u moře nám nabízí, že za 7 Euro nám udělá společné menu. Nejprve nám jako vzorek donese všechny potraviny obsahující menu a to co nám bude nejvíce chutnat, doplní. Zdůrazňuje, že všechny potraviny jsou z domácích zdrojů. S jeho nabídkou souhlasíme.

Než nám jídlo připraví, dává se s námi majitel restaurace do řeči. Říká, že několik let pracoval v Řecku, kde si vydělal peníze, za které si tady postavil restauraci. Chodí k němu poměrně hodně kajakářů, sjíždějících Kir. Nyní je ale v Kiru málo vody, proto je návštěvnost menší.

Překvapivě rychle nám postupně přinášejí hromady jídla, už je toho plný stůl a přináší další. Ošatky s chlebem, několik druhů salátů a masa, včetně šišek mletého masa připomínající čevapčiči, sýry, smažené hranolky, brambory a další pochutiny. Vše co okusím, je vynikající. Nejsme schopni sníst ani ten vzorek. Bohužel než jsme tu přijeli, trochu jsme jedli v autě.

Po jídle se rozhodujeme zda si jít postavit stany. Petr nechce, že s Hankou budou spát v autě. Ani mi se moc nechce spát ve stanu. Zamlouvá se mi jeden separé výklenek na terase. Uvažuji, že bych přespal tam.

Na telefonu napíšu prosbu pro majitele restaurace, zda ve výklenku mohu přespat. Na google překládači to překládám do albánštiny a jdu za ním k baru. Ukazuji mu telefon s přeloženým textem a rukou mu ukazuji, který výklenek myslím. On s úsměvem souhlasí.

Sedám si zpět ke stolu, on za mnou přichází a ukazuje mi, abych s ním šel ven. Vede mne přes terasu směrem k louce, kde hodláme bivakovat. Z té strany je k restauraci přistavena dlouhá místnost jejíž boční stěnu tvoří zatahovací markýza. Místnost slouží jako kůlna, či dílna. Je zde pracovní stůl s různým nářadím, velký gril, sekačka na trávu a různý stavební materiál. Ukazuje mi, že tady můžeme přespat.

Vracím se za ostatními a vedu je do kůlny. Krom Petra, který stále chce s Hankou spát v autě, se ostatním kůlna líbí a souhlasí, že v ní přespíme. Nabídka přichází víc než vhod. Je totiž po dešti a vypadá to, že bude opět pršet. Ještě než odejdeme se uložit ke spánku, nás majitel informuje, že celou noc bude vedle restaurace stát policejní hlídka a chytat pašeráky drog. Vede tady totiž trasa, po níž se pašují drogy.

Když se ukládáme ke spánku, z ampliónů sousedící nové mešity se rozezní táhlý zpěv muazenina svolávajícího muslimy k večerní modlitbě. Do jeho zpěvu vyjou psi a mečí kůzle. Do té doby jsme si mešity nevšimli, nestojí totiž u ní typický minaret.

V noci leje jak z konve. Déšť buší do plechové střechy a ta duní, že nejde spát. Jsem rád, že spíme tady v kůlně. Ráno bychom se zbytečně zdržovali, než nám uschnou stany, pokud by vůbec uschly.

Mapa: Trasa Komani k restauraci Zalli I Kirit, 2 – u řeky Kir

Den osmý

O půl páté ráno nás opět budí amplióny mešity a vytí muaezina. Ještě usínám a vstáváme až před sedmou. V restauraci je již čilý ruch. Místní chlapi už po ranní modlitbě tady sedí na kávičce.

Na snídani dělám vaječinu na špeku. Ostatní postupně odcházejí do restaurace na kávu, až v kůlně zůstávám sám. Vracejí se, až když je snídaně hotova. Petr je nějaký podrážděný, asi se u něj projevil pokles alkoholu a odmítá snídat. Vyčítám mu, že proč mi to neřekl dřív, než jsem začal vařit. „To je moje křeč.“ Zní jeho odpověď.

Petrovu porci dávám otci majitele restaurace Milanovi. Ten si ji ode mne s díky bere a na oplátku nám dává chleba. Jestli je i on muslim a vaječinu sní, asi se do nebe díky špeku nedostane.

Před devátou hodinou odjíždíme. Zastavujeme se ve Škodře u jednoho marketu, kde nakupujeme prezenty domů. Za Škodrou najíždíme na nově vybudovanou silnici SH20 vedoucí přes severní část pohoří Prokletije podél hranic s Černou Horou.

 

Stoupáme do svahu a užíváme si výhledů do okolí se zelenými svahy. Nahoře je vybudovaná odstavná plocha s prosklenou vyhlídkou. Zastavujeme tam. Pohledy dosud jsou fascinující.

Na severovýchodě se týčí bílé štíty hor s vrcholky ztrácející se v mracích, na severu dole v údolí se klikatí tyrkysová řeka Cemit a na západě klikaté serpentiny silnice SH20 nazvané Rrapsh Serpentine.

Při sjezdu dolů navrhuji, že se zajedeme podívat na výstupní místo u Cemitu. Mám ho nalezené přímo u hranic s Černou Horou. Přestože tam jsou strmé břehy, na leteckých snímcích jsem našel jedno místo. Je to koryto potoka, vlévajícího se do Cemitu, jímž by šlo lodě vynést.

I tam vede nová silnice. Zastavujeme, abychom si řeku prohlédli. Nádherně tyrkysově zbarvené vody Cemitu slušně tečou v čarokrásném údolí. Pohled na řeku mne nabíjí a jsem rozhodnutý si ji splout.

Jedeme níž a přijíždíme k rozestavěnému hraničními přechodu. Tady silnice končí. Vidíme, že kousek dál, již v Černé Hoře se silnice teprve buduje. Nebude to dlouho trvat a bude se moci autem výrazně zkrátit cestu do Podgoricy a také jet podél řeky. V Černé hoře se řeka Cemit jmenuje Cijevna.
Vystupujeme a jdeme se podívat na výstupní místo. Nalézám to vyschlé koryto potoka. Přestože vede ve strmém svahu a je částečně blokováno keři a popadanými kmeny stromů, usuzuji, že tady půjdou lodě vynést.

Petr má opět neskutečný problém, že tady lodě nepůjdou vynést, že je to prudké, jsou tam stromy a že Hanka loď neunese. Argumentuji, že Hanka žádnou loď nosit nemusí, že to vyneseme my. Nemíním se s ním rozčilovat a jdu k autu. Já mám v tom jasno. Cemit popluji a plavbu ukončím tady.
Odjíždíme na nástupní místo. Mám ho nalezené pod obcí Tamarë na pískové pláži u řeky. Cestou každou chvilku zastavujeme, abychom si prohlédli řeku. Přestože voda v ní slušně teče, nepřipadá mi to nijak zvlášť nebezpečně.

Petr její tok bedlivě sleduje, jako by si chtěl zapamatovat každý šutr. Začíná projevovat opět své obavy, které před všemi náležitě komentuje. Jakmile zastavíme u větší peřeje, má neskutečný problém. Ukazuje na každou vlnku a barvitě popisuje, co to udělá s lodí. Těmi svými řečmi opět v ostatních zasévá semínka pochybností.

Zhruba v polovině zamýšleného úseku, zastavujeme u místa, kde příroda v řece vytvořila zátočinu ve tvaru kolena s velkými balvany tvořící katarakt. Když to vidí Petr, definitivně se rozhoduje řeku nejet. Prohlížím si to místo a okolí a vidím, že na druhé straně v křoví nad kataraktem vede vyšlapaná pěšina. Ukazuji na to místo a říkám, že tam půjdou lodě přenést.

Pohřební řeči Petra zapůsobily na ostatní a i přes mé argumenty na obnesení nebezpečného úseku, řeku nechtějí jet. Já jsem ale rozhodnutý řeku jet třeba úplně sám. Volám na Tomáše, jestli se na to cítí a pojede to se mnou. Tomáš souhlasí. Hanka říká, že je to moc divoký a navrhuje, abychom úsek zkrátili a jeli jen nějaký klidnější kousek. Jelikož úsek co chci jet je dlouhý jen sedm kilometrů, její návrh zamítám.

Jedeme na nástupní místo a cestou ještě několikrát zastavujeme, abychom si s Tomášem prohlédli řeku. Nic hrozného tam ale nevidím.
V Tamarë přejedeme přes most nad řekou posilující tok Cemitu, jedeme ještě výše proti jeho proudu, odbočíme vlevo do obce a úzkou uličkou přijíždíme mezi domy, kde zůstáváme stát nad pláží, kde chceme zahájit plavbu.

Atmosféra je napjatá. Já jsem naštvaný na ostatní, že nechtějí jet, zejména na Petra, který svými pohřebními řečmi ostatní od záměru řeku splout odradil. Ostatní jsou zase naštvaní na mne, že do toho chci jít.

Co nejrychleji se s Tomášem připravujeme. Poté bereme nafoukanou Baraku a neseme si ji na pláž. Písčitá pláž je v zátočině řeky, kde se vytvořila malá laguna s klidnou hladinou vodou. Zde začínáme plavbu.

Blížíme se k první zátočině – esíčku. Před ní se hladina začíná čeřit. Je tady docela hodně balvanů vykukujících nad hladinu, číhající kousek pod hladinou. Prozrazují je ale zpěněně vlnky, tvořící se v místě jejich úkrytu. Tomáš, přes kterého já moc nevidím, udává směr a já podle jeho pokynů řídím loď. Tomáš ale nezahálí a rychlými přítahy mi ji pomáhá řídit.

Na začátku první levotočivé zátočiny je menší peřej se dvěma balvany za sebou. Objíždíme je zleva a trochu nás přibrzďuje vracák. Po sto metrech vplouváme do pravotočivé zákruty s dlouhým zpěněným jazykem. Projíždíme ji přímo po něm. Před sebou vlevo vidím další zpěněné vlny. Volám na Tomáše: „Vlevo!“. On okamžitě pádlem zabere a míříme přímo do těch vlnek. Projedeme je, chvilku je klid a posléze najíždíme do dlouhého jazyku.
Řeka se nyní před námi stáčí vpravo. Na začátku zátočiny zleva doprava vede šikmá peřej s velkými vlnami – zabaláky. Najíždíme do nich šikmo zprava v mezeře mezi první a druhou vlnou. Loď nám to zhoupne a hned ji stáčím vpravo, abychom dál po jazyku vedoucí těsně kolem skály pluli rovně. A takto i peřej proplouváme.

Hned za peřejí proud táhne na řadu kamenů, rychle pádlujeme, abychom se jim vpravo vyhnuli. Hladina se uklidňuje a na chvilku můžeme vydechnout.

Před námi se nyní v zátočině objevuje další peřejnatý úsek. Vpravo se přes kamenné lavice valí voda, vyhýbáme se tomu místu vlevo. Před sebou vlevo vidíme z vody vystupující špičatý kámen ve tvaru jehly, vedle níž vpravo voda doslova vaří. Tomáš místo navrhuje proplout úzkým ramenem vlevo, kde peřeje nejsou. Ale vidím, že proud v tom ramenu míří přímo na skálu. Volám na něj, že to nedáme a že poplujeme vpravo. Směřuji tam tedy loď. Vedle jehly je větší stupeň, přes který se zhubnutím přehoupneme a jsme opět v klidném úseku.

Plavba v rychlém proudu křišťálově čisté vody s nesčetnými peřejemi v nádherném vápencovém kaňonu je pro mne neskutečný zážitkem. Okolní nádheru navíc podtrhují vysoké svahy okolních hor. S Tomášem se shodujeme, že je to asi to nejkrásnější co jsme kdy jeli a slibujeme si, že se tady ještě někdy vrátíme. To již bude určitě vybudovaná silnice podél řeky v Černé hoře a budeme moci řeku splout až dolů k vodopádu.

Před další pravotočivou zátočinou se hladina opět začíná čeřit. Proplujeme tím místem a v zátočině pod skálou, kde je velká hloubka ukazuji Tomáši na pořádný vracák. Kdybychom se tam dostali, řádně by nás potrápil. Za zátočinou se před námi objevuje obtížné místo. Raději zastavujeme a jdeme si ho prohlédnout.

Řeka tady teče podél levého břehu podél velkých balvanů a místo je zakončené úzkým průlivem mezi balvany. Shoduje se na tom, že to půjde projet.
Vynášíme loď výše proti proudu, abychom měli čas rovně najet do proudu. Odrážíme a vjíždíme do rychlého proudu. Zleva se vyhýbáme vyčnívajícímu se kameni a po jazyku projíždíme středem ramena a těsně kolem balvanu vpravo. Za ním se hladina relativně uklidňuje. V úseku jsou sice vlnky, ale nic dramatického. Podjedeme pod lanovou lávkou a vjíždíme do hlubšího kaňonu.

Zastavujeme před kataraktem u pravého břehu. Rovnou bereme loď a směřujeme s ní do křoví, nacházející nad zataraseným místem. Jakmile přijdeme blíž, vidím, že pěšina je vyšlapaná od ovcí. Musíme se hodně shýbat, abychom pod větvemi vůbec prošli, místy se musíme spustit na všechny čtyři, abychom tam prolezli. Do toho všeho ještě táhneme loď. Při prodírání se křovinami mi vadí kamera na přilbě, s níž se zachytávám o větve.

I přes všechny potíže se dostáváme na druhou stranu. Pokládáme loď do vody a vyplouváme. Vzápětí zastavujeme, vzpomněl jsem si, že jsem nezapnul kameru. Mačkám tlačítko a kamera ne a ne se spustit. Vytahuji ji z obalu, máčkám spouštěcí tlačítko a stále nic. Dávám ji Tomáši, ten tlačítko zmáčkne tak silně až ho vtlačí dovnitř. Kameru tím vyřazuje v provozu. Pořádně mne to štve. Ne ani poškozená kamera, ale to, že se nám nepodaří zaznamenat tak suprovní plavbu.

Plavba má obdobný charakter jako nad kataraktem. Plavbu si nadále náležitě užíváme. Když se blížíme ke zbytkům pilířů starého mostu, poznávám, že už budeme končit. Projedeme mírným esíčkem a ve svahu vidím našeho Transita s ostatními, kteří nás netrpělivě vyhlížejí. Zastavujeme u koryta potoka, kde nás již očekává Bob a hází mi lano, aby se nám v silném proudu lépe zastavilo. To ale není třeba. Vytahujeme loď a následuje krkolomný výstup korytem potoka.

Video ze splutí řeky Cemit:

Sportovním výkonem vyplavené endorfiny ve mne vyvolávají pocity neskutečného štěstí. Jsem moc rád, že jsem nedal na ostatní a řeku s Tomášem splul. Pepa, Jambus i Bob s Matějem, kteří nás sledovali ze břehu, nás za náš výkon chválí. S Tomášem jim popisuje naše zážitky. Současně jim vyčítám, že udělali chybu, když to nejeli, neboť by to určitě také zvládli. Petr se však tváří jak kakabus, žere ho, že nedošlo na jeho slova a necvakli jsme se.

Rychle balíme loď a odjíždíme. Cestou musíme nedobrovolně zastavit, na silnici si totiž ustlaly krávy. Čekáme, než se uráčí vstát. Projedeme Tamarë a proti proudu Cemitu míříme k hraničnímu přechodu s Černou horou – Vermosh.

I tady Cemit slušně teče, ale řečiště je mnohem více kamenité a řeka je mnohem obtížnější, než úsek, co jsme jeli. Nad Tamarë je řeka vhodná spíše pro kajakáře.

Cesta stále vede nádhernou krajinou. Můžeme si vykroutit krky, aby nám náhodou něco neuniklo. Když se ale blížíme k hranicím, obloha se zatahuje a začíná pršet.

Hraniční přechod tvoří malá budka. Přestože před námi stojí jen jedno auto, na odbavení dlouho čekáme. Konečně si nás někdo všímá, předkládáme občanky a přejíždíme do Černé Hory. Hezká silnice po níž jsme dosud jeli, skončila. Nyní jedeme po rozbité silnici R-2. Lije čím dál víc, dokonce se blýská. Počasí nám dělám starosti. Dumáme nad tím, jak budeme v dešti bivakovat. Mám totiž v plánu dojet do Vusanje k vodopádu Grlja, kde by mělo být tábořiště a tam přespat. Nacházejí se tam i řeky Grlja a Vruja, které by se mohly i sjet.

Ve městě Gusinje odbočujeme vpravo, projíždíme městem a míříme k Vusanje. Silnice vede kolem řek Dolja a Vruja. Obě jsou silně rozvodněné a vylévají se ze břehů. V několika místech se voda přelévá přes silnici. Petr má obavy, že do rána se řeky mohou rozvodnit ještě více a zůstaneme tady uvěznění. Navrhuje se otočit a jet pryč. K Petrovi se přidává i Pepa s Jambusem. Dávám jim za pravdu a vracíme se.

Stále prší a řádně se ochladilo. V takové slotě se nám vůbec nechce stavět stany. Hledáme proto nějaké ubytování v suchu pod střechou.
Projedeme kolem jezera Plav a přijíždíme do stejnojmenného města. Pomalu ho projíždíme a hledáme vhodné ubytování.

Nedaleko jezera zastavujeme u jednoho penzionu a s Matějem se jdeme zeptat na možnost ubytování. Na recepci přivolají muže ve věku kolem třiceti let, který ovládá anglicky a Matěj se s ním domlouvá. Za ubytování na osobu požadují 17 Euro. To se nám zdá drahé a hodláme odejít. Volají na nás, že vypadáme jako dobří lidé a nabízejí nám slevu. Dvoulůžkový pokoj za 12 Euro za osobu, čtyřlůžkový pokoj za 10 Euro na osobu a dvoulůžkový pokoj za 8 Euro na osobu. To se nám již zdá přijatelné a zůstáváme.

Záhy zjišťujeme, proč jsme dostali slevu. Dole v restauraci totiž od devíti hodin začíná taneční zábava. Hlasitou hudbu a halekání zřetelně slyšíme na pokojích až do třech do rána.

Trasa Kir – Plav, 3 – Cemit (hraniční přechod)

Den devátý

Vstávám před sedmou a jdu ven k autu připravit snídani. Je sychravo a zataženo, ale již neprší. Vařím lečo. Snídáme venku u auta.

Dneska máme v plánu sjet Lim. Nástupní místo mám nalezeno přímo u mostu v Plavu. Chceme si ale prohlédnout řeku dál. Odbočujeme k hřbitovu, kde Lim vytváří velký oblouk a kde má být obtížné peřejnaté místo.

Po břehu jdeme podél řeky. Hladina je dost zvednutá a místy se vylévá ze břehů. Tam kde vidíme, to nevypadá nebezpečně. Řeka je tady dost široká s dlouhými a přehlednými úseky. Avšak má dost silný a rychlý proud. Hádám, že je ještě mohutnější než na Černém Drinu.

Vracíme se zpět k autu, zaparkovaném přímo u hřbitova. U jednoho hrobu jsou dvě černě oděné truchlící ženy. Je to scéna jako z filmu. Ženy hystericky řvou, lomí rukama a chytají se za hlavu. Jakmile dojdeme k autu, vycházejí ze hřbitova a po slzách ani památka. Dotazujeme se jich, jak vypadá řeka dále po proudu. Ukazují, že tam jsou veliké vlny.

Kromě mne se nikomu na vodu nechce, mají strach. Dokonce ani Tomáši se nechce. Odůvodňuje to tím, že je zima. I když nerad, souhlasím s tím, že také nepojedu. Na druhou stranu aspoň ostatní nebudu zdržovat. Současně mám i obavy z toho obtížného místa, které jsem neměl možnost spatřit. Nechci zbytečně pokoušet osud, podruhé by mi to nemuselo vyjít.

Přesunujeme se do Srbska k řece Ibar. Tu mám v plánu sjet v úseku od obce Ušče až k hradu Maglič. Jedeme po silnici R2 vedoucí podél Limu. Ze břehu nevidím žádné nebezpečné místa. V obci Andrejevica pozorujeme levostranný přítok Limu řeku Zlorečica. Shodujeme se na tom, že by někdy v budoucnu stálo za to ji splout.

Za Andrejevicí jsou již vody Limu zakalené. Ve městě Berane odbočujeme vpravo na silnici M5 a míříme na Rožaje. Po projetí tunelu před Rožaje konečně vysvítá sluníčko. Za městem dlouho jedeme horami podél hlubokého skalnatého kaňonu řeky Ibar. Shora ze silnice řeka vypadá moc dobře a je inspirací pro další výpravu.

Ve Špiljani přejíždíme do Srbska. Kaňon pokračuje i za hranicemi. U Ribarice se hladina Ibaru uklidňuje, je zde totiž vybudované umělé jezero. V jeho ústí na hladině plave obrovské množství petek.

Zastavujeme ve městě Novi Pazar a jdeme na místní tržnici. Je to typicky balkánská tržnice, na níž se prodává téměř vše. Od ovoce, zeleniny, přes všelijaké potraviny až po elektroniku a nářadí. Převážně tady ale prodávají fejkové oblečení všech možných světových značek. Dokupujeme nějaké dárky domů a spěcháme k autu.

Ve městě Raška se opět shledáváme s řekou Ibar. Podél řeky jedeme až do Ušče. Jelikož podél celého zamýšleného úseku Ibaru, který chceme splouvat, vede silnice, chceme si řeku prohlédnout. Respektive chce si to prohlédnout Petr, neboť zítra chce jet. Jedeme dál po proudu Ibaru a zastavujeme u kajakářské slalomové dráhy a shodujeme se, že je to vhodné místo na zahájení plavby.

Jedeme dál a tam kde je to možné, zastavujeme a řeku si prohlížíme. Vody je poměrně dost a je hodně zakalená. Bohužel je po dešti. Nevidíme však žádné nebezpečné místa. Až v Polumiru u památníku srbských bojovníků z let 1912 – 1918, v cestě Ibaru stojí skála se sochou bojovníka. Tok řeky se skále vyhýbá v zátočině ve tvaru kolena. V tomto místě je obtížnější peřejnaté místo.

Petr si místo dlouze prohlíží a nakonec usoudí, že to půjde sjet. U toho názoru setrvá i po prohlédnutí dalších míst. Hanka ale Ibar jet nechce – je moc špinavý.

Přijíždíme k hradu Maglič tyčící se na kopci. Pod ním je další slalomová dráha s chatou na břehu. Jak se ukázalo, jde o kajakářský klub. Je neděle a zrovna tam probíhá nějaká oslava s grilováním. Vedle chaty je louka vhodná na utáboření se. Jdeme za kajakáři a dotazujeme se jich, zda tady můžeme přespat. Nemají s tím problém. Již nikam nejedeme a zůstáváme tady. Budujeme tábor a já vařím večeři. Dokonce mi pomáhá i Petr. Dneska totiž není, tolik ožralý.

Po jídle Pepa s Bobem připravují dřevo na oheň. Došlo nám ale pivo a nedovedeme si představit, sedět u ohně bez něho. S Matějem, který je jediný schopný řídit, jedeme najít nějaký obchod a koupit pivo. Jedeme dobrých deset kilometrů, než u silnice nalézáme prodejnu smíšeného zboží a tam kupujeme novou baterii piv.

Když se vrátíme na tábořiště, oheň již hoří. Sedáme si kolem něj a sumarizujeme celou výpravu. Opět to hrozně uteklo. U ohně sedíme až do tmy. Poté beru Petrovo vojenské lehátko a jdu spát pod terasu chaty, kde je kryté místo. V noci lije jak z konve.

 Trasa Plav  – hrad Maglić

Den desátý

Ráno je zataženo. Odcházím připravit snídani. Vařím gulášovku s bramborem. Petrovi a Hance není dobře. Petr grcá, Hanka má průjem. Myslíme si, že to mají z jídla, co si dávali v penzionu v Plavu v Černé hoře. Jedině oni tam jedli. Pepa si ale myslí, že se Petrovi udělalo špatně z množství chlastu, co za celou dobu vypil, že to přece žádný organismus nemůže vydržet.

Petr nám oznamuje, že je mu špatně a proto Ibar nepojede. Nabízí se, že nás odveze na nástupní místo. Místo něj jede Jambus, který původně chtěl zůstat u auta. Na tábořišti zůstává Hanka a my ostatní jedeme nahoru.

Zastavujeme u slalomky v Ušče, kde se připravujeme. Poté lodě vynášíme až na její začátek a vyjíždíme. Slalomka je zakončená větší peřejí, kterou postupně všichni bez větších problémů projíždíme.

Následuje pohodová plavba zakalenými vodami Ibaru vedoucími mezi nízkými svahy. Plavbu tu a tam zpestří nějaké peřejnaté místo, ale jinak příjemně ubíhá. Vody je docela dost a docela rychle tyče.

Obtížnější místo je skály se sochou, které jsme si včera prohlíželi. Zátočinu proplouváme pravým ramenem vedoucím podél skály. Za ním má řeka obdobný charakter jako výše. Prostě pohodovka na závěr. Je půl dvanácté, když končíme u slalomky pod Magličem.

Hanka se chlubí, že vyšla na kopec a prošla si hrad. Petrovi je už také lépe.

Svítí sluníčko, necháváme uschnout lodě a já odcházím vařit. Mezitím se postupně balíme. Po jídle dobalíme a ve 14 hodin odjíždíme a míříme směrem na Bělehrad. Poté již pokračujeme po stejné trase, po jaké jsme před deseti dny přijeli.

Trasa domů

Na hranicích s Maďarskem jsme před devatenáctou hodinou. Naštěstí již dlouho nečekáme a průjezd je bezproblémový. Těsně před dvaadvacátou hodinou v Komárně přejedeme Dunaj. Pepa za volantem střídá Jambuse a fičíme domů. Ve dvě ráno zastavujeme u Pepy doma. Expedice Balkán 2018 je u konce.

Video z celé akce

Vyúčtování nákladů:

Položka	Cena v Kč	Poznámka
Půjčení auta	10.000
Nafta	13.919	447 litrů ujeto 3.900 km průměrná spotřeba 11.46 l / 100 km
Dálniční poplatky	2.049	Slovensko – 366,-Kč Maďarsko – 802-Kč Srbsko – 788,-Kč Makedonie – 93,-Kč
Pivo	1.968	144 ks
Trička	1.620
Trajekt	2.210
Jídlo	5.307
Režijní náklady	1.000	Plyn, nafta, elektřina, nervy atd.
Útrata	8.473	104 – poplatek v Mavrovu 1.586 – bedna koňaku 184 – sýr, chleby 76 – zelenina 163 – voda, sušenky 2.208 – oběd u moře 42 – chleba (placky) 880 – nákup v Rreshen (4 koňaky, voda, chleby, ovoce, sýry) 143 – chleba, sýr, rajčata 315 – poplatek v přístavu, piva a pití 42 – chleba 1.924 – večeře v Mesi (u Kiru) 156 – nákup v Srbsku (chleba, sýry) 130 – pití (voda, coly) 520 – piva,  chleba (nákup u Ibaru)
Celkem	46.546	Na osobu 5.818,-Kč (bez ubytování v Plavu a pojištění)

 

Pojištění	4.460	Radek, Tomáš, Pepa, Bob á 440,-Kč Petr, Hanka, Michal, Matěj á 675,-Kč
Ubytování v Plavu	2.080	Radek, Tomáš, Pepa, Bob á 260,-Kč Petr, Hanka á 312,-Kč Michal, Matěj á 208,-Kč
Náklady na jednotlivce
	Podíl na osobu + pojištění + ubytování		Částka na osobu
Radek, Tomáš, Pepa, Bob	5.818 + 440 + 260		6.518
Petr, Hanka	5.818 + 675 + 312		6.805
Michal, Matěj	5.818 + 675 + 208		6.701

 

Použité fotografie: Tomáš JUNGA