Osm vodáků se vydává na epickou výpravu do Severní Makedonie, Albánie a Černé Hory, kde je čeká splutí řek Pčinja, Devoll, Vjosa, Fani i Madh a Cijevna. Součástí dobrodružství je také průzkum kaňonu řeky Lengarices, který slibuje dechberoucí scenérie a nezapomenutelné zážitky. Připojte se k nám na této fascinující cestě plné vodáckých výzev a přírodních krás.

Přípravy

Po dvou vydařených vodáckých výpravách absolvovaných v Albánii a přilehlých zemích připravuji další vodáckou výpravu, ale nyní pro změnu do Rumunska. Mým záměrem je během deseti dnů v termínu 26.4. – 5.5.2019 na severu Rumunska zdolat řeky Repedea, Ruscova, Rica. A aby výprava nebyla jednotvárná, vystoupat na jeden z nejsevernějších vrcholů Rumunska na nejvyšší kopec Marmarošských hor na Farcău vysoký 1961 metrů. Následně pokračovat ve vodáckém programu a splout za jarního tání řeky Bistrita, Bistrita Aurea, Viseu, Vaser a výpravu zakončit splutím kaňonu řeky Lapusel.

Pro absolvování výpravy je připraven osmičlenný tým složený převážně s mých kolegů. Já jako organizátor výpravy, stálí a zasloužení členové BENAGTOURu – Tomáš, Pepa a Bob. Staronoví členové – Martin a Ivoš a úplně noví členové – Lukáš a Radek.

Přípravy běží v plném proudu. Mám sestaven podrobný itinerář cesty, nakoupeno a zavařeno, zajištěn „náš“ Ford Transit, jímž se hodláme po cizích zemích dopravovat. Zaplaceny dálniční a silniční poplatky na Slovensku i Rumunsku. Zajištěny lodě a další vodácké vybavení. Vyměněny rumunské leie. Prostě vše. Odjezd je plánován v pátek 26.4.2019.

Tři dny před odjezdem při cestě z práce na webu https://yrno.cz/yr.no-pocasi/ zjišťuji předpověď počasí pro sever Rumunska. K mé nelibosti hlásí celých deset dní hnusně. Déšť, zima a dokonce je tam vyznačená sněhová vločka. No na vodáckou výpravu je takové počasí na prd. Přijdeme z vody mokří a prochladlí a nebudeme se moci ani pořádně zahřát a usušit. Okamžitě se dívám na předpověď v Albánii. Tam hlásí hezky. V mžiku se rozhoduji změnit plán a zvolit moji srdcovku Albánii a jet tam!

Do skupiny ve WhatsAppu zřízené pro tuto výpravu píšu návrh na změnu. Téměř okamžitě se ozývá Ivoš a souhlasí. On Rumunskem nebyl zrovna nadšen, ale rozhodl se s námi jet v rámci našeho hesla: „Hlavně že jsme spolu“. Postupně se ozývají další členové a se změnou souhlasí. Pouze Lukáš, má s nově zvolenou destinací určité bezpečnostní obavy a jeho souhlas není příliš nadšený. Uklidňuji ho, že s Albánii zejména s Albánci mám jen ty nejlepší zkušenosti. I když se netváří příliš nadšeně, se změnou souhlasí.

Výpravu do Rumunska jsem připravoval od loňského podzimu a na současnou výpravu mám jen tři dni. Naštěstí mi z předchozích akcí zůstalo spoustu materiálů a podkladů, mnohé mám uloženo v hlavě, tudíž při plánování trasy mám z čeho čerpat.

Plánuji jet přes Maďarsko, Srbsko a dojet do Makedonie, tam splut spodní část řeky Pčinje a část Vardaru. Přesunout se do Albánie, tam si odčinit rest z loňského roku a splout horní část řeky Devoll. Přejet na jih až k řeckým hranicím a tam splut řeku Vjosu. Prohlédnout si město Gjirokastër a splut řeku Drinos, tekoucí v jeho okolí. Zastavit se na chvilku u moře a pokusit se zdolat řeku Fani i Madh, která loni netekla. Při návratu se pohoupat v krásných peřejích řeky Cemit, jenž mne loni doslova okouzlila, případně splout její spodní úsek tekoucí v Černé Hoře, kde se jmenuje Cijevna. Zbytek nechávám na volný průběh akce, tak jak se bude vyvíjet s vodáckým rčením „proud je moudrý“.

K tomu všemu má Bob velký problém. Umřel mu otec a zařizuje celý pohřeb. Jelikož je Bob zasloužilý a spolehlivý člen BENGATOUR, otce pohřbí den před odjezdem a výpravy se rovněž účastní.

Den první

Je 26.4.2019. V práci končím dříve a s Lukášem jedeme do autosalónu Ford Malý a Velký v Opavě, odkud si po velice dobrých zkušenostech půjčujeme devítimístný minibus Ford Transtit. Jedu s ním domů, kde za pomocí Lukáše a Tomáše do něj nakládám veškeré vybavení. Je toho řádná hromada. Chvílemi to vypadá, že se to do něj ani nevejde. Jedeme pro Pepu a pak do Frýdku-Místku, kde nás očekávají zbývající členové výpravy.

Ivoš nastupuje už mírně ovíněn. Okamžitě vytahuje flašku a na přivítanou nalévá svůj ovocný destilát. Rychlá společná fotka a odjíždíme.

Na Slovensko jedeme přes hraniční Makov, poté přes Komárno do Maďarska a na Szeged k srbským hranicím. Ivoš, který se ujal nalévání kořalky, k tomu přistupuje nanejvýš zodpovědně a srbským hranicím přijíždíme již řádně ovlivnění.

Na hranicích se opakuje situace z loňska, asi dvoukilometrová kolona. Když to vidím, jsem nasraný jak tygr! Vystupujeme z auta a procházíme se podél kolony. Najednou se kolona rozjíždí! Všichni kromě ožralého Ivoše naskakujeme do auta a jedeme k hranicím. Ivoš však nikde. Navíc jeho doklady zůstaly v autě. Vzhledem k jeho stavu máme obavy, aby se někde neztratil a jen doufáme, že ho napadne jít k srbským hranicím. Kolona naštěstí zastavuje. Vyhlížíme Ivoše. Ten se po chvíli objevuje, běží jako o život. Jeho stodevadesát centimetrů a stočtyřicet kilo je prostě nepřehlédnutelné. S děsem v očích doběhne k nám a barvitě líčí, jaký měl obavy, že jsme mu ujeli a nechali ho tam. Své obavy nám popisuje asi další hodinu. Vzápětí se uklidňuje doušky pálenky a samozřejmě nalévá všem dokola.

Konečně se dostáváme na hranice. Bob po únavě a stresu z posledních dnů po řádné dávce kořalky usnul. Když celník vyvolává jeho jméno, nereaguje. Třepeme s ním, aby se vzbudil. Když procitne a zvedne hlavu, má na obličeji přilepené své dlouhé vlasy a vypadá úplně jako mrtvola. Prohlídka dopadla dobře. Projedeme hranicí do Srbska a hned na prvním dálničním odpočívadle zastavujeme, vytahujeme stany a jdeme dospat zbytek noci. O téměř nefunkčního Boba se stará Ivoš, který je stále schopen částečného pohybu.

Trasa prvního dne

Den druhý

Cesta přes Srbsko do Severní Makedonie

Spalo se mi špatně, pořád mne budila projíždějící auta. Tvrději usínám až nad ránem. V sedm hodin mne ale budí Lukáš. Spolu jdeme připravit snídani. Ohříváme klobásy. V osm hodin odjíždíme.

Delší pauzu děláme v hospůdce u dálnice kus za Bělehradem. Dáváme si kafe a pivo.

Před hranicemi s Makedonií začíná pršet. Když čekáme na hranicích, dokonce lije jak z konve.

Přejedeme hranice, dobereme levnou naftu, vycházející na 24 korun a počasí se začíná umoudřovat. Jedeme po dálnici směrem na Veles. Ivoš to poznává a říká, že je to směr do Řecka.

Za obcí Badar před tunelem zastavujeme a z vysokého břehu si prohlížíme řeku Pčinju, kterou zítra v tomto úseku chceme jet. Vypadá to v pohodě. Líně tekoucí tok mírně zakalené vody se klikatí mezi vysokými břehy a skálami. Na rozpádlování pro nezkušené účastníky je to dobré.

Teď je třeba najít místo, kde budeme plavbu končit. Pčinja se totiž vlévá do Vardaru, po nímž chceme několik kilometrů pokračovat. Takové místo nalézáme u mostu v obci Basino Selo. Vysvětlujeme Ivoši, který zítra bude řídit, že tady musí pro nás přijet. Je z toho sice vydivočený, ale slibuje, že nás tu bude čekat.

Odjíždíme najít místo, kde plavbu začneme a také, kde přenocujeme. Vracíme se zpět. Najíždíme na dálnici a po ní jedeme až do obce Katlanovo. V mapě totiž vidím, že by se tam dalo začít plavbu.

Projíždíme špinavou obcí dolů k řece, přejedeme most, za ním je parkoviště a vedle šikovný plácek vhodný na postavení stanů. Už nic jiného nehledáme a zůstáváme tady.

Poblíž je mladý pasák se stádem krav. Dáváme se s ním do řeči a naléváme mu kořalku.

Nemá nic proti tomu, že si tady postavíme stany.

Při budování tábora přijíždí auto s makedonskou značkou, vystupuje z něj chlapík a česky se s námi dává do řeči. V Makedonii žije už dlouho. Když řekneme, že jsme z Ostravska, říká, že do Ostravy chodil hrát do kasína. Současně nás varuje před početnou cikánskou komunitou žijící v obci a doporučuje nám, abychom šli spát k jeho známému, který má penzion. S díky to odmítáme. Domníváme se, že nás cikány strašil jen proto, aby udělal svému kámoši kšeft.

Pepa mezitím udělal oheň a nyní na něm na roštu opéká, krkovici, kterou jsem před odjezdem naložil. S chlebem a okurkou přichází vhod.

U ohně nějakou dobu sedíme, než jdeme spát. S Tomášem jsme si postavili stan přímo na parkovišti. Jak zjišťuji, nebyl to moc dobrý nápad. Parkoviště totiž slouží jako diskusní kroužek místní omladiny, která tam najíždí v autech. Vykecávají dlouho do noci a často mne tím budí. No hlavně, že se nezajímají o nás.

Trasa druhého dne

Den třetí

Pčinja, Prespánské jezero

Vstávám už v 5:40 hod. Po obloze se sice tu a tam mihotají nějaké mraky, ale vypadá to, že bude hezky. Společnými silami připravujeme snídani – vaječinu na špeku.

Po jídle si připravujeme lodě. Krom Ivoše, který bude řídit, chceme na vodu všichni. Jsme ale v lichém počtu, navrhuji, že pojedu sám v Pálavě, kterou tady máme jako rezervní loď. Ostatní pojedenou v Barakách. Posádky jsou složené – Tomáš s Bobem, Radek s Lukášem a Pepa s Martinem.
Vyplouváme v devět hodin. Nainstruovaný Ivoš autem míří do Basina Sela.

Za mostem, kde plavbu začínáme, řeka teče v poměrně širokém korytě, ale poté se podplujeme dálniční most ve směru na Veles, říční koryto se úží a mírně se klikatí mezi břehy hustě porostlým vrbovím a jinou vegetací. Proud teče zvolna, tu a tam se objeví nějaká vlnka či lehčí stupeň. Plavbu avšak komplikují místy větve nízko nad hladinou. V několika místech je řečiště dokonce zataraseno padlými kmeny. Je třeba z lodi vystoupit přímo do hluboké vody a loď přes kmeny přetáhnout. Proud v těchto místech není silný, proto tato operace nepředstavuje velké nebezpečí. Avšak v silném proudu by v obdobné situaci šlo o život.

Kolem řeky a na řece to skutečně žije. Kolem sebe vidíme spoustu ptáků, želvy vyhřívající se na kmenech a zejména majestátní volavka popelavá nám dlouho dělá doprovod.

Připlouváme do ramene řeky, kde jeho konec je přehrazen sypanou hrází protkanou betonovými skružemi, zajišťující odtok vody. Proplut se to nedá, musíme lodě přes hráz přetáhnout.

Podplujeme most a dostáváme se k dálnici vedoucí po levém břehu. Břehy se zvyšují a nyní plujeme hezkým kaňonem se skálami, lemující pravý břeh. Na levém břehu je zřícenina hradu Markovi Kuli a kousek dál na pravém břehu monastýr Sveta Bogorodica.

K sobě do lodi jsem si vzal jednak kajakářské pádlo, ale i kanoistické. Podle potřeby nyní obě pádla střídám. Aby se mi Pálava lépe ovládala, otočil jsem si ji přídí dozadu, abych seděl více v jejím středu. Pro jízdu v singlu mi na ovládání lépe vyhovuje Pálava než Baraka, neboť, při záběrech kanoistickým pádlem tolik „neustřeluje“ příď, jako v Barace. Bohužel Pálava má velký handicap v absenci vylévacího rukávu. Při jízdě v peřejích se rychle zalije vodou a stává se špatně ovladatelná. V těchto případech je zase lepší Baraka.

Po kilometru a půl za monastýrem se Pčinja vlévá do Vardaru. Ten pramení v pohoří Šar planina a Sucha Gora u Vrutoku, protéká celou Makedonii posilován množstvím přítoků. V místě soutoku s Pčinjou je to už velká řeka se slušným proudem. Jeho vody jsou bohužel zakalené a břehy lemují spousty odpadků.

Při hledání informací k řece jsem se v nějakém průvodci dočetl, že po šesti kilometrech za ústí s Pčinji má být peřej obtížnosti WW IV dlouhá asi asi 80 metrů. Orientační bod má být portál železničního tunelu na pravé straně. Peřej se má dát lehce přenést po levé straně.

Necháváme se unášet proudem a vyhlížím železniční tunel. Vidím koleje a přes sebou peřejnaté místo. Raději zastavujeme v obavě, že už je to ta obtížná peřej. Místo procházíme po břehu a nevypadá to na tu popisované obtížné místo.

Plujeme dál a skutečně vpravo vidíme železniční tunel. Zastavujeme u levého břehu a jdeme si úsek před námi prohlédnout. Samotný obtížný úsek začíná na úrovni tunelu, kde se řeka stáčí mírně vlevo a po 120 metrech zase vpravo, kde se vytváří peřejnaté místo s několika většími vlnami.

Samotný peřejnatý úsek je dlouhý skutečně 80 metrů, vedoucí mezi skálami, jak jsem se dočetl. Ze břehu si úsek všichni prohlížíme. Osobně mi to na čtverkovou peřej vůbec nepřipadá, maximálně na trojku. S Tomášem se shodujeme na tom, že to není moc nebezpečné a že to sjedeme. Jeli jsme už mnohem horší úseky. I kdybychom se cvakli, není tady nic, kde bychom se mohli seknout. Kousek dál se hladina uklidňuje, tam se z vody dostaneme. Ostatní si na to ale netroufají a raději lodě obnášejí.

S Tomášem sedám do své Baraky, Tomáš mi dělá háčka. Odrážíme od břehu a nabíráme rychlost. Volíme stopu podél levého břehu. Vjíždíme do zpěněného úseku a přes vlny přeskakujeme. Za peřejnatým zastavujeme. Skutečně to nebylo nic hrozného. Aspoň kapánek vzrušení na jinak klidné řece.

Tomáš si opět sedá na zadáka, Bob k němu a já v singlu pokračuji na Pálavě. Dalších pět kilometrů až k mostu v Basinu Selu následuje relativně klidný, pro mne nudný úsek.

Zdolaný úsek na řekách Pčinja a Vardar. 1. začátek plavby, 2. konec plavby

Video ze splutí řek Pčinja a Vardar:

U mostu nás již očekává Ivoš. Za tu dobu stihl uvařit výbornou zelňačku. Nyní nám přichází vhod.  Při jídle nám barvitě popisuje, že navigace ho vedla přes nějakou hroznou cestu kolem krásného jezera. Byl na nervy z toho, aby tady vůbec dojel. Podivuji se nad tím, že nejel po dálnici, jako my včera. Později zjišťujeme, co za tím bylo. V navigaci byly zakázány zpoplatněné úseky silnic, proto ho navigace táhla přes takové hrozné prdele.

Po jídle balíme a odjíždíme směrem na Albánii. V řízení pokračuje Ivoš. Najíždíme zpět na dálnici a po ní jedeme do Gradska. Zde s dálnice sjíždíme a pokračujeme přes Prilep a Bitolu až k Prespánskému jezeru. Cesta vede krásnou krajinou. Pouze kousek před jezerem projíždíme nějakou obcí připomínající jedno velké smetiště. Přestože jsem si na Balkáně na všudypřítomný bordel přivykl, to co tam vidíme, překonalo vše. Hromady petek, vraky aut a jiného všemožného humusu lemují cestu. Mezi tím bordelem stojí chýše v nich přebývají zdejší obyvatelé a původci toho chlívu. Záhy tomu bordelu přicházíme na kloub. Obec, respektive osadu, jíž projíždíme, totiž obývá u nás tolik utlačované etnikum. Holt mají v sobě hluboce zakořeněnou potřebu mít kolem svých obydlí neskutečný bordel.

Přejedeme kopec a opět se ocitáme v krásné hornaté krajině a po chvíli i na břehu Prespánského jezera, rozkládající se na území tří států – Severní Makedonie, Albánie a Řecka. Navrhuji najít nějakou hospodu a dát si v ní rybu. Za jízdy něco vhodného hledáme. Nejprve nalézáme vhodný plácek na přespání. Je to za bývalou hospodou přímo na břehu jezera.

Mezi obcemi Sirhan a Oreshevo vidíme na břehu jezera nějaký komplex. Sjíždíme tam. Je tam velká restaurace s terasou. Je neděle a na terase vidíme nevěstu v bílých šatech.

Jdeme zjistit, zda ohledně svatby tam není uzavřená společnost. Není. Je již podvečer a venku se začíná ochlazovat. Sedáme si raději dovnitř k velkému stolu. Nejprve si objednáváme Makedonské pivo – Zlaten Dab.

Chceme nějakou rybu, číšník nám v jídelním lístku ukazuje, co jsou ryby. Něco vybíráme, aniž přesně víme co to je. Necháváme se překvapit. Donesou nám smažené ryby něco na způsob našeho kapra. Možná to i kapr byl. Je ale jedno co to přesně je, hlavně že je to ryba a je to dobré.

Když odcházíme, už se pomalu stmívá. Jedeme na nalezený plácek. Tam rychle stavíme stany. Nějakou dobu ještě vykecáváme a pak jdeme spát. Od jezera fouká silný studený vítr.

Zjišťuji, že se mi vypouští karimatka. Tomáš, který mi ji na tábořišti u Pčinji balil, ji propíchl. Šlak to tref!!! Pokouším se ji zalepit. Tuto noc ale na ni spát nemůžu, musím počkat, až zatuhne lepidlo. Dávám pod sebe aspoň rezervní spacák, ať neležím na studené zemi.

Při lepení slyším, jak Ivoš se pokouší dostat do auta a nejde mu to. Spí totiž v autě. Já řádně nasraný, že mám děravou karimatku, porvu za kliku bočních dveří a dveře okamžitě otevírám. Opět se osvědčilo: „Co nejde silou, jde ještě větší silou“. Ivoš se má konečně kde spát.

Trasa třetího dne

Den čtvrtý

přejezd do Albánie, řeka Devoll

Rozlámaný se budím v 5:40 hod. Odcházím se dobývat do auta. Budím tím Ivoše, který mi zevnitř odemyká dveře. Spolu připravujeme snídani – pomazánku s vepřových konzerv.

Lukáše v noci chytly záda, dopuje se prášky proti bolesti. Využíváme toho, že jsme u jezera a jdeme se okoupat. Vzhledem k datu a nadmořské výšce 853 metrů není teplota vody na koupání zrovna ideální. Nezdržujeme se tam dlouho a osvěženi odcházíme.

Co nás překvapuje, jsou pelikáni, kteří sedí na kůlech. Vygooglil jsem si, že právě tady žije největší kolonie dalmatských pelikánů na světě.

V osm hodin odjíždíme. Chceme ještě dotankovat v Makedonii, neboť cena nafty je téměř o 15 korun výhodnější oproti sousední Albánii. Předpokládal jsem, že pumpa bude před hranicemi, ale když podrobně zkoumám mapu, zjišťuji, že už tam žádná není. Vracíme se zase zpět k nejbližší pumpě.
S plnou nádrží si to míříme k Albánii. Cestou nás zastavují makedonští policisté, jsme totiž v hraničním pásmu. Poté co zjistí, že jsme kolegové, nechávají nás tak. Dáváme jim aspoň prezent z Česka – dva plechy Radegastu.

Přijíždíme na makedonsko-albánské hranice. Jsme tam téměř sami. Stojíme nějakou dobu a nikdo si nás nevšímá. Atmosféra tam trochu připomíná hraniční přechod ve filmové pohádce Tři veteráni.

Když dlouho nikdo nejde, beru od všech občanky a jdu do budovy. Tam chlapi v uniformách zrovna dojídají. Jeden z nich odnáší kosti, které dává psům, kteří do té doby spojeně nataženi na silnici spali. Ten druhý v uniformě si ode mne bere občanky a data naťukává do počítače. Jak má hotovo, vrací mi je zpět. Vracím se do auta a přejíždíme do Albánie.

I zde silnice vede podél jezera s nádhernými výhledy na jeho hladinu. Za obcí Lajhtizë dáváme pauzu a obdivujeme jezerní ostrůvek.

Projedeme horami, lemující západní břehy jezera a po silnici SH3 sjíždíme do údolí směrem na město Korcë. Před ní ale odbočujeme vpravo a jedeme do města Maliq. Tady zrovna budují novou silnici. Krokem projíždíme staveništěm.

Zastavujeme na náměstí. Jdu do prodejny Telekom Albania a tam si za 500 leki (v přepočtu za 125 korun) kupuji simku se 2 GB dat. Ceny roamingu mimo EU jsou totiž šílené.

Jdeme se podívat na zdejší trh. Ve vedlejším parku je i bleší trh. Prodávají tam všemožné i nemožné harampádí.

Na trhu kupuji zeleninu. V místním krámku ještě kupuji pečivo a sýr. Hledám osvědčený koňak Skanderbeu, nikde ho tam nevidím. Radek aspoň kupuje nějaký jiný.

Jedeme k řece Devoll, ten protéká Maliqem a poté dále míří mezi horami dále na západ.

Loni mi můj záměr splout Devoll v jeho střední části – v úseku pod Maliqem po rozestavěnou přehradu zhatil Petr. Svými pohřebními kecy narušil bojovou morálku členů výpravy a krom mne a Tomáše nikdo jiný neměl odvahu ho jet. Letos jsem odhodlán Devoll jet třeba sám!

Přijíždíme k řece a nevypadá vůbec špatně. Teče tak akorát. Hledáme tedy nástupní místo. Radek, který tady byl loni, vzpomíná, že začínali u nějaké hospody. Jedeme to místo najít. Projedeme téměř až do třetiny údolí a nemůžeme ho najít. Nalézáme aspoň tábořiště. Vracíme se zpět a při zpáteční cestě nástupní místo nalézáme. Je to skutečně u restaurace s rybími sádkami. Když jsme tu jeli prvně, přehlédli jsme to.

V soutěsce zkouším telefon, jsem bez signálu. Zato na T-Mobile, který mi jede na roaming je plný signál. Opět jsem se dupl a koupil simku od špatného operátora.

Nafoukáme lodě, něco pojíme a vyplouváme. Kapánek jsme protočili posádky. Lukáš vzhledem k bolavým zádům nejede. Radek si tedy na háčka bere Boba, já jedu s Tomášem a Pepa s Martinem.

Zpočátku je plavba úplně pohodová, pro mne až nudná. Řeka se mírně klikatí mezi vysokými břehy porostlé vrbovím a jinými stromy, jehož větve jsou ověšeny všelijakým bordelem. Bohužel jsme poblíže obydlené oblasti. Ale jak se dostáváme dál, bordelu lemující břehy postupně ubývá a současně přibývá peřejnatých míst. Plavba se mi začíná líbit.

Kapánek obtížnější místo se objevuje pod lávkou, u které na levém břehu stojí bagr. Uprostřed řeky je balvan vystupující z vody a kousek dál další dva. Přes ně se valí voda a za nimi se vytváří válec. Balvany obeplouváme zprava. U toho válce se sice kapánek vychýlila příď lodi, ale Tomáš ji rychlým přítahem srovnal. Kousek dál zastavuji a čekám, až projedou ostatní. Ukazuji jim, jakou mají zvolit stopu.

Následuje peřejnatý úsek vedoucí mezi skalnatými břehy. Proud zrychluje a v řečišti přibývá balvanů. Kličkujeme mezi nimi. Je to supr nácvik techniky jízdy. Před betonovým mostem je menší stupeň s válcem. Moc nechybělo a cvakli jsme se tam. Vyjíždíme ze skalnatého úseku a opět plujeme mezi vrbičkami. I zde je mírně peřejnatý úsek.

Když se blížíme k tábořišti, opět přibývá skal a tím pádem i balvanů v řečišti. V jednom místě z vody vyčuhuje špičatý kámen a za ním je práh s větším stupněm a kousek dál z vody vyčuhuje další balvan. Jedeme vpravo, objedeme špici a mířím to vpravo kolem skály. Tam je ale plno květáků, ty nám vytáčí loď vlevo. Zapichuji pádlo do vody a vší silou se ji snažím srovnat. Tomáš mi pomůže rychlým záběrem a balvan těsně míjíme. Ještě lízáme skály u pravého břehu a v klidnějším místě zastavujeme. Čekáme, jak dopadnou ostatní, abychom jim případně mohli pomoci.

Jako druzí jedou Radek s Bobem. První šutr minou, ale když projedou stupněm, vytočí je to vlevo a zasekávají se o šutr. Naštěstí je to nedrží dlouho a dostávají se z něho. Za nimi hned jede Pepa s Martinem. Chtějí stupeň projet těsně kolem skály, ale když najedou do jazyka, zasekávají se a zůstávají tam viset. Když se nemůžou z toho dostat, plujeme s Tomášem ke druhému břehu, beru házečku a jdu jim na pomoc. Bob mezitím také vystoupil z lodi a po římse skály se k nim přibližuje. Přitom jak spěchám, uklouznu a padám. Naštěstí se mi nic nestalo, spravilo to malé zakletí.

Pepa s Martinem už mezitím z lodi vystoupili a nyní se ji pokouší z proudu vyprostit. Nejde jim to. Volám na ně, aby loď pustili po proudu. Níže totiž stojí Radek i Tomáš a loď tam chytí. Pepa mne poslechne a pouští Baraku do proudu. Když pluje pod Bobem, ten se skály přímo do ní skočí. Efektní to nasednutí.

Pepa s Martinem se teď potřebují dostat z toho místa. Nad sebou mají skálu a na druhé straně je řeka s válcem. Volám na ně, že jim hodím házečku a přetáhnu je přes proud. Nechtějí. Nakonec vyšplhají po skále a po ní se dostávají do bezpečí. Nasedáme do lodí a po chvilce zastavujeme u tábořiště. Tam nás již čekají Lukáš s Ivošem. Martin s Pepou již nechtějí jet dále. Zaseknutí jim stačilo. Pepa aspoň pro nás přijede. Z loňska ví, kde nás má čekat. Pro jistotu mu to i Lukáši ukazuji v mapě.

V plavbě pokračujeme už jen dvě lodě. Proplouváme mezi ostrůvky vytvořených z obrovských balvanů porostlými keři. Proud se nyní opět zrychluje a přes četné peřeje projíždíme pod větvemi stromů. Rozhodně se nenudíme a naše pádla nezahálejí. Jedeme vysloveně na oči. Jelikož mi Tomáš stíní a já přes něj moc nevidím, je to vyloženě na něm, aby určoval stopu. Tomáš je však náležitě zkušený proto na něj vesměs dám a loď vedu tam, kam mi říká. Pokud před sebe vidím, určuji stopu zase já.

V důsledku toho, že jedeme vyloženě „na oči“ se stává, že špatně volíme stopu a zůstáváme zaseknutí. Aspoň tak dáváme najevo Radkovi s Bobem, kam nemají jet. Vlevo projíždíme úsekem s velkými balvany. Vpravo to vypadá na nebezpečný stupeň, ale před námi to vypadá slibně, stačí jen projet jazykem. Vjedeme do něj, ale při nájezdu se mi vytočila příď vlevo a zapichuji to do balvanu vlevo vedle jazyka. Když už stojíme, zjišťuji, že to bylo lepší projet zprava. Opět následek jízdy „na oči“. Radek s Bobem tím místem vpravo bez obtíží projíždějí.

Jelikož se nám nedaří se z lodí vyprostit, Tomáš z ní vystupuje, bere ji za příď, záď ale strhává proud a i s lodí mne převrací. Padám do proudu. Rychle se otáčím nohama po proudu a daří se mi téměř okamžitě zachytit. Jdu k lodi, pokládám ji na vodu, Tomáš do ní nastupuje a vjíždíme do proudu. Všímám si, že je celý od bahna, při vyprošťování také spadl.

Následuje úsek s kamennými prahy a balvany, kterým bez větších problémů projíždíme do doby, než zůstáváme zaseknutí na dalším balvanu. Navíc před námi je suchá větev. Tomáš vystupuje do proudu a i se mnou loď vytáčí vpravo, já se pádlem odtlačuji tu větev. Když Tomáš opět do lodi naskočí, vjíždíme do proudu.

Projíždíme obcí Lozhan i Ri. Na levém břehu vidíme rozbořené budovy bývalé fabriky. Podjedeme kovový můstek a vjíždíme do peřejnatého úseku s velkým množstvím balvanů. Některé jsou tak velké, že přes ně není vůbec vidět. Kolikrát vjíždíme do míst, kde není vůbec vidět. Jde vyloženě o držku. Jen se modlím, aby tam nebyl nějaký sifon!

V jednom takovém místě leží v řece skála a proud kolem ní vede zprava a dál není vidět. Najedeme tam a proud se prudce stáčí doleva. Už nestačíme zareagovat a zapichujeme se do balvanu vpravo a proud nás naklání na stranu. Ještě že jsem v lodi přivázaný. Díky tomu se mi daří loď udržet.
Abychom se z toho dostali, navádím záď lodi do úzké průrvy mezi kameny a pozpátku jí proplováme. Za průrvou otáčíme loď zpět po proudu a pokračuje další slalom mezi balvany. Je to pořádná makačka a adrenalin z nás doslova stříká.

Blížíme se k úseku, kde z vody vyčuhují dva velké balvany, za nimi je skála, proud vede kolem ní zprava a pak se zatáčí vlevo. Tam ale není vůbec vidět. Jedeme vyloženě naslepo. Modlím se, aby tam nebyl sifon, nebo nějaká jiná sviňárna!

Když ale obeplujeme ty první dva balvany a dostaneme se na úroveň té skály, otevírá se před námi docela přehledný úsek. Ale jen na chvilku. Zprava i zleva je řada šutrů přehrazující řeku a mezi nimi je průliv, za kterým není vidět řeka. Když ale připlujeme blíž, vidíme, že je to asi metr vysoký stupeň s malým válcem. Jedeme rovnou tam. Skočíme do něj, naštěstí máme rychlost, proto nás válec nepodržel a hned z něj vyjíždíme. Zastavujeme kousek dál a čekáme na Radka s Bobem. I oni stupněm zkušeně projíždějí.

Nepřehledný a obtížný úsek stále pokračuje. Plujeme vlevo, před námi to nevypadá dobře, volám na Tomáše, že jedeme vpravo. Vplujeme do zátočiny a zjišťujeme, že koryto je zablokované. Naštěstí tu není silný proud a nenatlačil nás na balvany. Vracíme se zpět. Radek to vidí, že jsme špatně najeli a raději míří s lodí rovně mezi šutry. Ale když tam vjedou, zasekávají se tam. Ve snaze vyprostit loď se převrací a Boba strhává proud. My se pokoušíme přes to místo dostat jazykem vlevo, než jeli oni. Ale nemáme dostatečnou rychlost, proud nás strhává a zasekáváme se na šutru mezi jazyky. Vytáčíme loď zádí vpravo a proud nás pozpátku strhává a proplouváme jazykem úplně vpravo, kde jsem ani původně jet nechtěli. Sice pozpátku, ale úplně v pohodě zatarasené místo zdoláváme. Opět se projevilo pravidlo: „Proud je moudrý“. Rychle otáčíme loď po proudu, těsně se vyhýbáme balvanům a míříme vlevo, kde je úsek bez šutrů. To ale netrvá dlouho. Vjíždíme do esíčka. Vpravo je velký balvan, proud vede kolem něj zleva a za ním se prudce stáčí vpravo, aby se v rozbouřené vodě opět stočil vlevo. Vedu loď těsně kolem toho šutru, a když najedeme do peřeje, Tomáš jen zkušeně přitáhne a pomáhá mi vytočit se do směru proudu. Vzápětí následuje stupeň s velkou vlnou. Přes něj se dostáváme do klidnějšího úseku a po chvilce zastavujeme.

Čekáme na Radka s Bobem. Ti se ale při průjezdu tohoto úseku cvakli a nyní plavou v proudu s Barakou dnem vzhůru. Tomáš jde do vody, aby jim pomohl dostat se na břeh. Já jim chci hodit házečku, ale zasekla se mi karabina, kterou ji mám připevněnou k lodi. Než ji odepnu, Tomáš je drží a přitahuje je ke břehu. Radek se opírá o naši Baraku a těžce vydechuje. Bob zůstává stát ve vodě a směje se. Vyhodnocuji tento úsek řeky. Shodujeme se, že je to tady dostatečně výživné. Určitě by to nebylo pro málo zkušeného Martina. Bob mezitím obrací Baraku. Tomáš rovnou sedá na své místo. Když vidím, že do lodi nastupují i Radek s Bobem, vyplouváme.

Nyní následuje relativně klidný úsek vedoucí mezi vrbičkami rostoucími na břehu. Ale abychom se tolik nenudili, každou chvilku nám plavbu zpříjemní nějaká ta peřejka. Z pohody nás probírá další úsek s velkými balvany. Vpravo je v řečišti skála a vedle ní vlevo je řada oválných šutrů. Pokouším se projet průrvou mezi nimi. Před nimi je však stupeň. Jakmile jím projedeme, loď to zhoupne a vychýlí z původního směru vlevo přímo na šutr. Zasekáváme se na něm. Pár záběrů pádly však stačí k tomu, abychom vjeli do průrvy, kterou jsme původně zamýšleli jet. Po divoce tekoucím jazyce proplouváme další mezerou mezi kameny. Ještě zleva obeplujeme další skálu a obtížný kamenitý úsek končí. Následují přehledné úseky s rychle tekoucím zčeřeným proudem.

Podjíždíme pod betonovým silničním mostem, za ním zprava se do Devollu vlévá neznámá říčka a vzápětí podjíždíme pod dalším mostem. Loni jsme z něj sledovali tok Devollu a Petr měl neskutečný problém, jak to tady hrozivě teče a co to všechno může udělat. Nevím, co by říkal, kdyby viděl úsek výše proti proudu.

Od mostu řeku lemuje silnice vedoucí po jejím pravém břehu. Přestože i zde řeka velice slušně teče a je zde množství peřejnatých míst, již to není takové obtížné jako v prostředním úseku. Máme aspoň možnost se kochat výhledy na okolní nádheru. Devoll si totiž v těchto místech prorazil cestu mezi horami a vytvořil krásnou skalnatou soutěsku. Nebude ale dlouho trvat a tato nádhera skončí na dně nyní budované přehrady. Máme tak jednu z posledních šancí to ještě vidět v celé té nádheře.

Po šesti kilometrech od mostu končíme. Orientační bod k zastavení je chatrný most přes řeku vedoucí k osadě Gjinikas. Za ním následuje nesjízdný úsek zakončený smrtelným sifonem. Když jsme si ho loni prohlíželi, naháněl nám skutečně hrůzu. Po strmém břehu vytahujeme lodě na silnici. Rozhlížím se kolem a hledám, kde jsou Lukáš s Pepou. Podivuji se nad tím, že tu ještě nejsou, vždyť jsem Lukáši dal přesné souřadnice, kde budeme končit. Chci mu zavolat, ale nemám signál. Chvilku ještě čekáme a pak se rozhoduji se jít podívat k „sifonu“, jestli nečekají tam.

V neoprenu a vestě jdu po silnici. Dojdu k tomu sifonu a oni nikde. Překvapujeme mne, že za celou dobu neprojelo žádné auto. Jdu tedy dál ke křižovatce silnic. Odtud v dáli vidím bílou dodávku. Na tu dálku nepoznávám, zda to je náš Transit, ale i přesto mávám jak na prvního máje a to mám ještě dva dny čas. Je teprve 29. dubna.

Jak se auto přibližuje, poznávám, že je to ten náš Transit. Ulevuje se mi. Řídí Lukáš, vedle něj je Pepa. Hned jak zastaví, se do nich pouštím, že kde tak dlouho jsou. Pepa mi vysvětluje, že cesta kolem řeky je již uzavřená a že to museli objíždět po nové cestě vedoucí přes hory. Proto se tak zdrželi. Jedeme pro ostatní. Ti mezitím již sbalili lodě. Dlouho se nezdržujeme, nakládáme je, rychle se převlékáme do suchého a odjíždíme.

Video ze splutí řeky Devoll:

Najíždíme na novou asfaltku a v serpentinách jedeme do prudkého kopce. Nahoře se nám naskýtají nádherné výhledy na okolní zasněžené svahy. Zastavujeme, abychom si pořídili pár fotek.

Cesta se nyní svažuje dolů až k Devollu, kde se opět napojuje na starou rozbitou cestu, po níž jedeme až k tábořišti.

Na tábořiště vládne čilý tábornický ruch. Plápolá oheň, jsou rozložené stoly a křesla a stojí dva stany. V době co jsme byli na vodě, Ivoš mezitím uvařil jídlo. Přichází nám to velmi vhod. Pořádně nám již vyhládlo.

Po jídle ještě postavíme zbývající stany a následuje pohodička. Sedáme k ohni, Radek hraje na kytaru, pivem doplňujeme ztracené tekutiny a prokládáme to koňakem Korcë, co koupil Radek. Je moc dobrý. Jako dezert koluje hrnec se šopským salátem vyrobený z místní zeleniny a balkánského sýru. Já lepím karimatku ve snaze se konečně dobře vyspat.

Trasa od Prespánského jezera na tábořiště u řeky Devoll

Den pátý

řeka Vjosa

Vstávám po šesté hodině. Jdu připravit snídani. Začíná ale pršet. Nechávám toho a v domnění, že brzy přestane, si jdu ještě lehnout do stanu. Pršet však nepřestává. Nechce se nám snídat v dešti, proto navrhuji sbalit tábor a přesunout se kousek dál k opuštěné rozestavěné benzince co jsme včera viděli a tam si pod střechou udělat snídani. Rychle balíme a jedeme tam.

Když tam dojedeme, přestává pršet. No zpátky se již nevracíme a snídani už děláme pod střechou opuštěné benzinky. Společnost nám tam dělá smečka psů.

Martin má dneska narozeniny. Společně mu přejeme a od každého dostává dárek v podobě plechovky Radegastu.

Po snídani se stejnou cestou vracíme do Maliqe a odtud míříme k řeckým hranicím k dnešnímu cíli k řece Vjosa. Projíždíme městem Korcë a za jízdy hledáme nějaký obchod, kde bychom koupili osvědčený koňak Skenderbeu. Díváme se kolem, furt nic nemůžeme najít a najednou jsme z města venku. Vracet se nám ale moc nechce. Najíždíme na silnici SH 75 a po ní míříme do hor.

V nejbližší vesničce sjíždíme z hlavní silnice, vjíždíme na úzkou uličku mezi domy a hledáme nějakou prodejnu, kde koupíme chleba, sýr a hlavně ten koňak. Konečně jej nalézáme. Jdu dovnitř. Je to temná místnost, kde obsluhují starší muž a žena. Jdu k regálu s alkoholem. V něm jsou nějaká vína, to mne ale nezajímá. Vedle jsou konečně láhve s tvrdým alkoholem. Hledám mezi nimi tu se známou etiketou a názvem Skenderbeu. Nikde ji nevidím. Otáčím se na obsluhu a říkám jen jedno slovo: „Skenderbeu“. Kývou, že rozumí a muž někde odchází. Já v domnění, že jde pro flašku, čekám. Muž se vrací a bez flašky. Domáhám se Skenderbeu. Ukazuji přitom na regál s chlastem a dodávám ještě slovo „koňak“. Stále nic. Přichází mi na pomoc Bob a zkouší to anglicky. Také nic. Vzdávám to a z regálu vybírám flašku koňaku s názvem Redon Brandy. Přibírám ještě čerstvé chleby a balkánský sýr. Hned jak se rozjedeme, testujeme kvalitu zakoupeného koňaku. I ten se povedl! V Albánii jsme zatím na špatný koňak nenarazili.

Jedeme po úzké a děravé silnici klikatící se mezi kopci. Transit je na té silnici mnohem obratnější než autobus, kterým jsem tady jel v roce 2016. Přestože nejedeme bůhvíjak rychle, cesta příjemně ubíhá. Nemůžu se nabažit výhledy na okolí kolem silnice a zejména na zasněžené vrcholky okolních hor. Několikrát zastavujeme si udělat fotky.

Venku je ale pořádná kosa. Fouká nepříjemně studený vítr. Není se ale co divit, jsme docela vysoko. Pohybujeme se ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem. V horském sedle Qafa Qarrit jímž projíždíme, se dostáváme dokonce do výšky 1167 metrů. Teprve před městem Leskovik začínáme sjíždět dolů. Ujedeme ještě sedmnáct kilometrů a přijíždíme k řece Vjosa. Na druhém břehu je již Řecko.

Vjosa sice nemá tak hezkou barvu, jakou měla v červenci roku 2016, ale zase je více vody. Projedeme kolem hraničního přechodu a spolehlivě naviguji na stejné místo, kde jsme plavbu začínali s Capáky. K visuté lávce nad řekou.

Je před jednou hodinou, čas oběda. Rychle vařím fazolovou omáčku. Ostatní mezitím foukají lodě a strojí se do neoprenů. Po jídle odnášíme lodě k řece a vyplouváme. U auta zůstává Ivoš a Martin. Vytváříme posádky, já pluji s Tomášem, Pepa s Bobem a Radek s Lukášem.

V místě nástupu a dál břehy lemují nízké skály ze slepence. Voda v nich vytvořila kapsy, podobné jaké jsou vidět na rakouské Salze. Ne nadarmo je Vjose nazývaná albánskou Salzou.

Podeplujeme visatou lávku, odkud na nás mávají Ivoš s Martinem a plujeme dál. Hladina je tady klidná. Není to sice klasický olej jako na Sázavě, není třeba usilovně pádlovat, abychom se pohybovali vpřed, ale proti včerejšímu Devollu je to nuda. Aspoň pro nás s Tomášem. Do první poloviny úseku co plujeme, tu a tam plavbu zpříjemní nějaká ta peřejka, či větší vlny, ale je to jen abychom neusnuli. Místo bedlivého čtení vody máme možnost si o to více prohlížet okolní krajinu, jíž dominují zasněžené vrcholky hor.

Zajímavé to začíná být u obce Kanikol. Řeka se tady začíná více klikatit. Proplováme několika zákrutami, kde proud tlačí na skály a současně vytváří vlnité peřeje. Konečně pořádný terén! U obce Strëmbec ležící na levém břehu proplouváme velkou zákrutou ve tvaru kolene. Na jejím začátku řeka vytváří menší esíčko s peřejnatým místem. Projíždíme ho středem a míříme to táhlé levotočivé zátočiny. Pravý břeh vytváří mohutná bílá skála, na níž nás tlačí proud. Na konci zátočiny je podélný ostrůvek rozdělující řeku na dva proudy. Plujeme tím levým. Podjedeme pod mostem a následuje téměř dvoukilometrový mírně klikaticí se klidný úsek. Máme možnost si sednout a natáhnout nohy.

Pod vrcholem označeným Maja Sukut je další levotočivá zátočina. Na jejím začátku vidíme jen menší bílou skálu, za ní není moc vidět. Raději si zaklekáváme. Když se dostaneme na úroveň skály, vidíme, že za ní je mohutný jazyk, ženoucí se na mohutné balvany, od kterých se proud odráží a míří do mezery mezi další balvany. Ze všech sil zabíráme pádly, abychom nabrali rychlost. Před balvanem prudce stáčím Baraku vpravo a s velkým zhupnutím mezerou proplouváme. Ještě přeskáčeme několik větších vln a jsme z toho venku. Hned jak je to možné zastavujeme a čekáme na ostatní, abychom jim v případě potřeby mohli pomoci.

Radek s Lukášem peřejí bezpečně projedou a míří k nám. Takové štěstí ale nemají Pepa s Bobem. Nepodařilo se jim nabrat potřebnou rychlost, natlačilo je to na balvan a silný proud jim podebral loď a oba končí ve studené vodě. Pepa do vody spadl přesně, jak podle potápěčské příručky, hezky na záda s efektním kotoulem vzad. Okamžitě se jich zmocňuje silný proud a nese je k nám. Házíme jim házečky a vytahujeme je na břeh. Konečně pořádné vzrůšo!

Z Pepy a Boba kape voda jak z vodníků a klepou se zimou. Voda je pořádně studená a venku se také již začíná ochlazovat, je už totiž 17 hodin. Nucenou přestávku využíváme ke krátkému odpočinku. Společně průjezd peřejí hodnotíme. Lukáš nehodu vysvětluje tím, že zde lodě převrací vichr z hor. Bob navrhuje, aby událost byla pro příště popisována jako „Tenkrát u Maja Sukut“. Už vím, proč se říká „Ta suka“. Bohužel se vybila baterka v kameře, tudíž dobrodružný zážitek nebyl pro vodácké dějiny zadokumentován.

Odpočati vyplouváme. Následuje opět kilometr a půl relativně klidného úseku. Následuje prudká levotočivá zátočina, kde se řečiště z třiceti metrů zužuje na polovinu a v tomto místě je peřejnaté místo s velkými vlnami. Za ní následuje kilometr dlouhý úsek s dalšími již menšími peřejkami.
Nyní vplouváme do skalnatého kaňonu, kde v jednom místě se řečiště zúží na sedm metrů. Následuje esíčko začínající levotočivou zátočinou a zakončené třemi skálami ve středu řečiště. Úzkými rameny mezi nimi kličkujeme.

Překážek v řece již ubývá. Hlubokým skalnatým kaňonem se již blížíme k cíli dnešní plavby k obci Petran. Poznávám to podle lanové lávky před soutokem s řekou Lengaricí, kde také v 18 hodin končíme.

Splutý úsek řeky Vjosy

Video ze splutí řeky Vjosy

Po strmém břehu vynášíme lodě nahoru na louku, kde nás již netrpělivě vyhlížejí Martin s Ivošem. Rychle se převlékáme do suchého. Pro zahřátí nás Ivoš obchází s flaškou slivovice a nalévá panáky.

Radek navrhuje zajet k nedalekým termálním jezírkům u řeky Lengaricy s tím, že je tam vhodné tábořiště a také možnost se ohřát a umýt v termálních pramenech. Nikdo není proti, jedeme tedy tam.

 

Silnice vede podél řeky Lengarice. Ta teče o dost více, než v roce 2016. Přepadává mne myšlenka sjet kaňon Lengaricy. Po deseti minutách přijíždíme k mostu. Tady však v řece již moc vody není, na splutí kaňonu to zdaleka nestačí. Od mostu vede prašná cesta k parkovišti, vedle něhož má být vhodné místo na přespání. Odtud vidíme historický klenutý kamenný most. Fotografie tohoto mostu zdobí snad každý prospekt propagující Albánii.

Zastavujeme na téměř plném parkovišti. Vedle něj stojí altán se dvěma stoly a lavičkami. Současně při pohledu na jih se nám naskýtá nádherný pohled na zasněžený horský hřeben.

Altán okamžitě zabíráme a já si v něm buduji kuchyň.

Za altánem je velký rovný plácek, tam si stavíme stany.

Je už půl sedmé, proto okamžitě začínám vařit večeři, ať to ještě stihnu za světla. Protože dělám rizoto, nepotřebuji od ostatních pomáhat. Ti si jdou zblízka prohlédnout kamenný most a termální jezírka.

Po večeři sedíme až do tmy a poté bereme čelovky a jdeme se koupat. Po tmě přecházíme most a po hladkých ohlazených kamenech sestupujeme k největšímu jezírku. Svlékáme se do naha zanořujeme se do vlažné vody. Mohla by být sice o trošku teplejší, ale furt lepší než se mýt v ledové vodě v řece. V jezírku vegetíme téměř hodinu. Když vylézáme z vody, je to pořádný šok. Venku je totiž už pořádná kosa. Rychlost oblékání bych přirovnal jak na vojně při poplachu.

Sedáme ještě do altánu a koštujeme koňak. Přitom lítostivě konstatuji, že již nejde splout kaňon, na jehož konci se nacházíme. Donedávna se dal ještě splouvat. Na youtube jsem viděl četná videa a líbil se mi ještě víc než kaňon řeky Osum. Moc rád bych ho viděl na vlastní oči. V tom dostávám nápad, že když se kaňon dal splout na kajaku, či na kánoi, půjde ho nyní zdolat v rámci kaňoningu. Navrhuji, že se oblečeme do neoprenu, nasadíme vesty přilby a kaňon prozkoumáme. V případě, že tam budou nějaké obtížné místa, slaníme se na házečkách. Současně se dívám do mapy a zjišťuji, že na začátek kaňonu vede cesta. Můžeme tam dojet autem. Návrh je s nadšením přijat, jen Radek se dobrovolně hlásí, že zůstane u auta. Je totiž unavený a chce si zítra odpočinout.

Natěšený odcházím spát. Dobrá nálada mne přechází v tom okamžiku, když zjišťuji, že se mi karimatka furt vyfukuje. Od Ivoše, který spí v autě, si alespoň půjčuji jeho pěnovou karimatku a ještě pod sebe pokládám svůj druhý spacák. Testuji totiž, zda mi bude na Kavkaze, kam se v létě chystám, stačit letní spacák.

V noci je slušná kosa, v letním spacáku, v němž spím, to už je docela na hraně. Do Gruzie si budu bohužel muset vzít objemnější a samozřejmě těžší spacák.

Trasa pátého dne

Den šestý

Kaňon řeky Lengaricy

Budím se ve svoji obvyklou dobu a odcházím připravit snídani. Po chvilce se ke mne připojuje Ivoš a pomáhá mi loupat vajíčka a strouhat sterilizované okurky. Připravujeme totiž škvarkovou pomazánku.

Počkáme než nám od rosy obeschnout stany a odjíždíme. Řídí Lukáš. Za mostem se silnice čím dál tím víc zhoršuje a navíc začíná stoupat vzhůru. Takovou příšernou cestou jsme dosud na našich balkánských výpravách nejeli. Je hodně podobná té, po které jsme loni v Gruzii jeli do Omala. Tehdy jsme ale jeli v terénní čtyřkolce Mitsubishi Pajero a ne ve Fordu Transitu s předním náhonem. Místy dostávám strach, abych auto v pořádku vrátil. Ivoš, když vidí strmé svahy pod námi, neustále lamentuje, že má strach,

Přijíždíme k brodu, přes cestu teče potok. Lukáš nás vyzývá, abychom si vystoupili, ať je auto lehčí. Sám poté přes brod přejíždí, přitom chytá zadní části o břeh. Když zastaví, jdu zkontrolovat, jestli se na autě něco nepoškodilo. Nic nevidím, je to v pořádku. Můžeme dál. Teprve nyní se mi vybavuje článek, v němž jeho autor popisoval tuto cestu jako hroznou a že tam kajaky dopravovali na oslech. Radka při představě, že bude muset jet po té cestě zpět, polévá horko. Lukáš se tedy nabízí, že zůstane s ním. Jsou přece dvojka. Dáváme mu za pravdu, že bude skutečně lepší, když u auta zůstanou dva.

Konečně přijíždíme na začátek kaňonu. Poznáváme to podle betonové hráze postavené před ním. Díky ní nelze kaňon zdolat na lodích. Přestože trasa byla dlouhá pouhých devět kilometrů, jeli jsme ji téměř 40 minut.

Oblékáme se do neoprenů, nasazujeme záchranné vesty, přilby a sebou bereme házečky pro případ, že by bylo třeba nějaké úseky slanit. Dokonce i Ivoši se podařilo nasoukat se do jednoho neoprenu a nyní v něm vypadá jako naprcaný lachtan. Jakmile jsme připraveni, odcházíme do soutěsky.

Vstup do ní je kousek pod hrází. Korytem řeky teče proud čisté vody, na splouvání to rozhodně není.

Kráčíme po balvanech, místy se brodíme v proudu. Při vstupu není kaňon příliš hluboký, ale čím hlouběji do něj pronikáme, tím se jeho skalnaté stěny zvyšují. Zastavujeme u první tůně tyrkysové barvy. Ivoši vysvětluji, jak se plave v proudu, přestože v těchto místech téměř žádný proud není. Výšku okolních skal již odhaduji na 20 metrů. V úrovni tůně kaňon překlenuje most, z něhož nás pozorují Radek s Lukášem.

Jako první do tůně skáče Tomáš. My ostatní se postupně noříme do vody a za sebou plaveme do nitra skalnaté soutěsky. Voda je řádně studená. Už se nemůžu dočkat, až z tůně vylezu. Ještě máváme na Lukáše s Radkem, ale to se již soutěska ohýbá vpravo a mizí nám s očí.

Fascinování okolní nádherou postupujeme stále dál. Řeka Lengarica za milióny let vytvarovala ve skále neuvěřitelné obrazce. Ve spodní části, kde kráčíme, či plaveme, je soutěska nejširší, směrem nahoru se zužuje. Připadáme si téměř jako v jeskyni, nebýt úzké nudle v samotném vrcholu, přes kterou se do soutěsky dostává světlo. Můžeme si vykroutit krky, aby nám nic neuniklo.

Na lodích by to muselo být hodně zajímavé. V případě zvýšeného stavu i dost nebezpečné, neboť ze skalnaté soutěsky není úniku.

Bob je při průzkumu hodně pozorný, nejprve našel mrtvou zmiji a poté v jedné z četných tůní utopeného jezevce. Zejména jezevec zaujal naši pozornost a započalo jeho důkladné ohledání. V tůni plave jako svíčka. Hlava směřuje kolmo ke dnu a z vody mu vyčuhuje jen jeho zadek a zadní nohy s tlapkami. Bob ve snaze jej přitáhnout ke břehu, ho chytá za ocas, ale ten se mu utržený zůstává v ruce. Nastupuje Pepa. S dřevěným klackem jezevce otáčí a prozkoumává jeho tělo. Já ohledávající nabádám, ať na něj moc nesahají, ať něco nechytí a neposerou se. Necháváme jezevce jezevcem a postupujeme dál soutěskou.

Nyní stále častěji překonáváme hluboké tůně. Některé jdou přebrodit, ale častěji je musíme přeplavat. Naším pohybem v tůních víříme na dně usazený kal, přičemž tyrkysová barvy vody se mění na hnědou.

Soutěska je hodně členitá, místy široká pouhého půldruhého metry s častými skalními dómy vytvořenými sesuvem okolních skalních stěn. V jednom skalním dómu, nacházející se zhruba v polovině trasy, v místě soutoku s potokem Babos, padá z vrcholu skály na dno soutěsky nádherný vodopád.

Šplháme po skále pod ním a jdeme se osprchovat.

Krásného místa využíváme ke krátké přestávce a svačině. Dělám si starosti, zda se Lukáši s Radkem podařilo bezpečně dojet.

Od vodopádu se již začíná soutěska rozevírat a na skalnatých stěnách přibývá rostoucích keřů a stromů. I když hlubokých tůní je již mnohem méně, stále musíme některé z nich přeplavat. Po téměř třech hodinách co soutěskou procházíme, mi začíná být už docela zima a těším se, až už neopren ze sebe sundám a zahřeji se.

Záchrana přichází na konci kaňonu v podobě několika jezírek s teplou minerální vodou. Do jednoho z nich skáčeme a relaxujeme. Vymrzlý bych sice nějaký ten stupeň navíc přivítal, ale furt je to lepší, než voda v tůních. V jezírcích vegetíme téměř hodinu. Od nich je to již kousek ke kamennému mostu na konci kaňonu.

Kaňon řeky Lengaricy. 1. začátek 2. konec

Video z průzkumu kaňonu

Naproti nám jde Lukáš se Zdenálem. Poskočilo mi srdce radostí, když je vidím. Lukáš se ale netváří moc radostně. Jde ke mne a s obavami mi líčí, že jak se vraceli zpět, tak při brodění potoka škrkl spodkem auta o šutr, přitom praskl kryt olejového filtru a začal téct olej. Dojeli s tím na tábořiště a tam jim nabídl pomoc majitel kiosku. Filtr se pokusil zalepit dvousložkovým lepidlem. Když se však nastartoval motor a zvýšil se tlak, olej začal opět téct. Avšak dal jim tři adresy autoservisů, kde by závadu mohli opravit.

Když vidím, jak je Lukáš z toho nešťastný, uklidňuji ho, že to není neřešitelný problém, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. Jdeme se převléknout do suchého a já dělám rychlý oběd.

Po jídle nasedáme do auta a jedeme do třináct kilometrů vzdáleného Permetu do prvního servisu. Ten je bohužel zavřený. Jedeme tedy do druhého. Tady již máme štěstí.

Zastavujeme před vchodem a vcházíme dovnitř. Je to spíš větší autodílna, než servis. V hale nad montážním kanálem zrovna stojí „rozdělaný“ Opel Corsa. U něj dva chlapíci v montérkách ve věku kolem šedesáti let hodně podobní na sebe. Hádám, že to budou bratři. Rukama nohama a naším esperantem vysvětlujeme, jaký máme problém. Pochopili to a začínají odtlačovat Corsu, aby uvolnili místo našemu Transitu. Lukáš najíždí na kanál. Jeden s montérů leze do kanálu a zjišťuje, rozsah poškození. Za chvilku vyleze, odchází a vrací se stahovákem. Jím odšroubuje poškozený plastový kryt filtru. Ve skladu se pokouší najít stejný. Nalézá sice se stejným závitem, ale nepasuje do něj filtrační vložka. Sice se pokouší to nějak dopasovat, ale nedaří se mu to.

V tom přichází Pepa se spásnou myšlenkou, že tam provizorně namontujeme aspoň kryt filtru bez vložky. Olej již nebude utíkat, ale mazat to také bude. A takto provizorně dojedeme do nejbližšího servisu, kde koupíme správný kryt.

Jak Pepa navrhl, tak jsme učinili. Jen ještě potřebujeme dokoupit olej. Ten co potřebujeme, ale v dílně nemají. Mechanici nás ale nenechávají ve štychu a volají svému známému. Netrvá to dlouho a u dílny zastavuje starý naleštěný Mercedes v něm další starší chlápek, ukazuje mi, ať si k němu sednu. Sedám vedle něj a už mne veze uličkami Petranu. Zastavujeme u malé benzinky, tam nás již čeká další snědý chlapík. Já mu ukazuji prázdnou pikslu od oleje a prstem ukazuji na označení oleje. Kýve, že rozumí. Beru od něj tři litry. Jedeme zpět.

V dílně zjišťujeme, že nám budou stačit dva litry, třetí flašku tedy vracíme. Za vše platím 30 Euro. Loučíme se s mechaniky a odjíždíme. Míříme k moři k přístavu Drač.

Cestou se se zastavujeme v obchodě, kde chceme koupit koňak Skenderbeu, ale ani tady ho nemají. Kupujeme tedy nějaký jiný, jmenuje se Ali Paša a je také moc dobrý.

Bojová morálka povzbuzená koňakem je výborná. Navíc Radek, nyní překřtěný na Zdenála vytahuje kytaru a společně s ním zpíváme až k moři.
Přijíždíme do města Golem, už se začíná šeřit. Přestože jsme na promenádě mezi hotely, jakmile uvidíme odbočku na pláž, jedeme tam. Zastavujeme na parkovišti u nově vybudovaného plážového baru.

Jelikož ještě nefunguje a nikdo v okolí není, obsazujeme ho a hodláme zde přenocovat. Stany si stavíme přímo pod střechou baru. Rychle vařím večeři. Po ní nesedíme dlouho a jdeme spát. V noci lije jak z konve. Jsme rádi, že spíme pod střechou.

Trasa šestého dne

Den sedmý

Oprava auta, řeka Fan i Madh

Ráno už neprší a dokonce vylézá sluníčko. Na pláži u které jsme se ubytovali, místní rybáři zrovna vytahují sítě. Moc velký úlovek ale nemají, téměř žádný. Po snídani se jdeme vykoupat do moře. Teplotu má lepší než Prespanské jezero.

Začínáme se chystat k odjezdu, respektive já balím a ostatní četují na svých mobilech. Nechal jsem totiž zapnutý hotspot.  Sám nakládám bedny do auta v domnění, že se ke mne někdo přidá a pomůže s balením. Když však nikdo nereaguje, řeším to radikálním způsobem a hotspot vypínám. Rázem máme sbaleno.

Odjíždíme najít servis. Našel jsem na googlu, že Ford servis se nachází před Tiranou ve městě Maminas. Jedeme tam.

Cestou chci někde v bance vyměnit rumunské leie na albánské leki, které mi z důvodu změny plánu zůstaly. Google mi napovídá, že banky jsou ve městě Shijak. Bereme to přes něj.

Přijíždíme na velké hezké náměstí. Je tady několik směnáren a také bank. Postupně obcházím banky i směnárny. V nich buď leie vůbec nechtějí, nebo mi nabízejí směnu v takovém kurzu, že bych byl ztratný 1.200,-Kč, to ale nechci. Směnu leií nakonec vzdávám. Ale jelikož už nemám albánské leki, měním je tedy za eura.

V Tirana bance si mne nejprve přehazují jako horký brambor, než pochopili co chci. Naštěstí je se mnou Tomáš a ten anglicky komunikuje s jednou úřednicí. Ke směně musím vyplnit složitý formulář. Kromě svých iniciál musím do něj uvést jméno otce, zaměstnání, vzdělání atd. div, že nemusím napsat svůj životopis. Po celé té zdlouhavé proceduře konečně za eura dostávám leki. Lituji, že jsem eura nevyměnil v nějaké směnárně, kde bych byl ušetřen všech těch opičáren.

S leki v kapse odjíždíme najít servis Fordu. Strýček Google nám ukazuje cestu. Jedeme po ulici lemovanou vrakovišti. Najednou šipka navigace ukazuje, že jsme v cíli. Na jedné z hal je umístěné logo Ford s nápisem Auto servis Fredi.

Zajíždíme dovnitř. Ze servisu se vyklubal další vrakáč. Je to velká plechová hala s regály po obvodu naplněná použitými náhradními díly.

Obsluhuje tam mladý klučina. Ukazujeme mu poškozený kryt filtru a vysvětlujeme mu, že potřebujeme takový díl. Zřejmě to pochopil a odchází mezi hromady dílů a záhy se vrací s kusem motoru, na němž je nápis Focus. Naštěstí na něm je požadovaný olejový kryt. Upíná to do svěráku, kryt vyšroubuje a podává nám ho. Prosíme ho, aby nám to vyměnil. On však jen mele něco albánsky, vůbec mu nerozumíme. Potom bere do ruky svůj mobil a pomocí google překládače do angličtiny tlumočí, že on jen prodává náhradní díly, ale nemůže opravovat. Kdyby tak učinil, majitel by ho vyhodil. Pokoušíme se tedy kryt vyměnit sami. Nemáme ale stahovák a on také ne. Holýma rukama bohužel filtr povolit nejde. Necháváme toho s tím, že zajedeme do nějakého servisu, kde mají stahovák a tam kryt filtru vyměníme. Za kryt mu platíme 15 Euro a hodláme odjet. Při odjezdu zjišťujeme, že hned vedle je autodílna. Vjedeme tedy do vedlejších vrat, tam jsou dva ochotní mechanici. Vysvětlujeme, že potřebujeme kryty filtrů vyměnit.

Nejdříve nechápou, proč to chceme, když tam filtr máme. Ale nakonec jeden z nich jde pro stahovák, lehá pod auto a kryt sundává. Dáváme mu ten správný včetně filtru a on jej zpět nasazujeme. Mechanik za práci nic nechce. Dáváme mu za to alespoň dvě plechovky Plzně a krabičku cigaret.

Auto máme opět plně funkční, můžeme jet k další řece, k Fanu i Madh. Loni totiž bylo málo vody, proto jsme ji nesjeli. Děláme tedy další pokus.
Když se blížíme, v dáli jsou vidět zasněžené vrcholky hor. Vypadá to slibně, že by to mohlo letos vyjít. Dojedeme do Gjegjan, kde poprvé můžeme spatřit řeku a ona skutečně slušně teče. Půjde to jet!

Jedeme proti proudu a dychtivě si prohlížíme jednotlivé pasáže. Vypadá to na moc hezké svezení. Za obcí Gojan i Vogël projedeme krátkým tunelem ve skále a za ním vlevo ze skály padá vodopád. I ten loni netekl.

Po třinácti kilometrech jízdy od Gjegjan zastavujeme u soutoku řek. Je zde dobrý přístup k řece a místo na zastavení. Plavbu zahájíme tady. Šlo by začít i výše proti proudu, neboť vody je dost, ale je už hodně hodin, nestihli bychom to.

Rychle vařím guláš a ostatní připravují lodě. Po jídle jdeme na řeku. Já s Bobem, Radek s Lukášem a Tomáš s Martinem. Pepa s Ivošem zůstávají u auta.

 

Nejprve vyplouvám já s Bobem, za mnou Radek a nakonec Tomáš s Martinem. Pepa náš odjezd natáčí na kameru. Ivoš se nezdržuje a v plastové přepravce nese špinavé nádobí k řece, aby je umyl.

Tomáš s Martinem okamžitě po vyplutí se zasekávají na šutrech. Jakmile se jim podaří loď vyprostit, opět vyplouvají. Tomáš volá na Martina, ať zabere. Ten však tomu moc nedává, to má za následek, že proud jim loď vytáčí vpravo a narážejí do šutrů. Martin ztrácí stabilitu, naklání se dopředu a rukama se chytá bočních válců. Než si zase sedne, proud loď otočí a plují pozpátku, přičemž je proud nese k levému břehu pod větve stromů. Martin místo toho, aby zalehl do lodě, s nimi bojuje. Svůj boj záhy prohrává a větve ho katapultují do proudu. Tomáš se snaží loď sám uřídit, ale s odlehčenou přídí mu to vůbec nejde. Proud ho nejprve natlačí na balvan a pak ho podemele. Tomáš se i s lodí převrací a přitom hlavou třískne o skálu. Naštěstí má na hlavě přilbu. Odnesl to jen úchyt kamery, který se i s kamerou s přilby ulomil. Prozíravě jsem kameru pojistil ocelovým lankem, jinak by byla pryč. Proud nyní oba i s lodí strhává a zanáší je do další zátočiny, kde se konečně zachytávají.

My ostatní čekáme za druhou zátočinou a vůbec netušíme co se děje. Když dlouho neplují, začínám být nervózní a odcházím se podívat co se děje. Slyším, jak Pepa něco řve. Přestože mu vůbec nerozumím, co volá, rozebíhám se. Běžím po šutrech a v běhu si chystám házečku. Dostanu se nad zátočinu a vidím, že Tomáš s Martinem jsou na druhém břehu a vedle nich je převrácená Baraka. Jsou živí a zdraví, to je podstatné. Nějakou dobu ale trvá, než se dostanou na druhou stranu.

Martin je ve stresu a už nechce jet. Radek je unavený, proto navrhuje, že také nepojede. Měníme tedy posádky. Já pojedu s Lukášem a Tomáš s Bobem.

S Lukášem netrpělivě čekáme na Tomáše s Bobem, kteří stále neplují. Tomáš totiž vzápětí co vyplul, zjistil, že na břehu nechal neoprenové rukavice. Nyní se pro ně vrací. Proto to zdržení.

Konečně jsou tady a můžeme vyplout. Zvykám si na háčka Lukáše. Hned po vyplutí poznávám, že má oproti Tomášovi o nějaké to kilo navíc. Ke všemu díky bolavému kolenu není schopen zakleknout do lodi a tudíž máme vyšší těžiště. Na co si ale nemohu zvyknout, je to, že musím dávat Lukáši pokyny, na to jsem si u zkušeného Tomáše téměř odvykl. Ale nemohu přece po ne příliš zkušeném Lukáši chtít, aby věděl, co má v jaké situaci dělat.

Naše posádka pluje jako první a na dohled za námi pluje Tomáš s Bobem. Podjedeme pod lanovou lávkou a blížíme se do levotočivé zátočiny s větší peřejí. Balvanům čeřící vody se vyhýbáme a peřejkou projíždíme lehce po jejím levém okraji. Tomášovu loď to ale rozhodí, i s lodí se nakloní hodně doleva a oba mají co dělat, aby to vyrovnali. Stabilizace lodi má za následek, že ztratili směr a teď se točí.

Za zátočinou se otevírá pohled na bílou skálu na levém břehu, krásně nasvícenou sluncem. Za ní se řečiště úží a míří do dvojité vracející se šikany ve tvaru S. Průjezd první zákrutou je bezproblémový. Ale druhá zákruta se stáčí téměř o 180 stupňů a navíc v jejím středu je pár balvanů náležitě čeřící vodu. K tomu všemu před samotným nájezdem je peřejnatý úsek.

Tomášova posádka propluje peřejnatým úsekem a vyčkává, než propluji naše loď. My jsme se totiž díky naší váze zasekli o šutry a chvilku to trvalo, než jsme se z nich vyprostili. To má za následek, že proud jejich loď stáhl k levému břehu směrem k řadě balvanů v řečišti. Tomáš proto volá na Boba, ať zabere. Bob pádluje, co mu síly stačí a ženou se přímo na balvan úplně vpravo. Proud je však tlačí, proto ho těsně minou. Ještě malé pohoupání na vlnkách a jsou z toho venku.

Hladina se uklidňuje a plujeme v půl kilometru dlouhém mírném levotočivém oblouku se skálami po levé straně. Po další zátočině pravý břeh lemují dlouhé štěrkové lavice. Při výjezdu z další zákruty se koryto řeky rozšiřuje, což má za následek, že je zde menší hloubka a obě lodě zůstávají viset na mělčině. Naši posádce stačí pár trhnutí a jsme z toho venku, ale Tomáš musí z lodi ven, aby ji vyprostil.

Proud nyní vede těsně kolem levého břehu hustě porostlé vrbovím s větvemi naklánějícími se nad hladinou. Ve snaze se větvím vyhnout, zůstáváme zaseklí na mělčině. Tomášova posádka když to vidí, objíždí nás zprava a následně kličkuje mezi šutry. Sotva z toho vyjedou, vjíždí do zpěněného jazyku divoce tekoucím podél levého skalnatého břehu v pravotočivé zátočině. Prosviští jím a zpomalují v klidné tůni za zátočinou. Můžeme si na chvilku odpočinout.

Skalnaté břehy nyní střídá husté vrboví po obou stranách, mezi nimi voda klidně teče. Sice tu a tam to kapánek zavlní, ale nic dramatického.
Podplujeme lávku a za ní se řeka stáčí doleva a vzápětí se opět zužuje. Proud se v tomto místě zrychluje a vytváří několik peřejnatých míst za sebou. Bez problémů jimi proplujeme a po chvilce se hladina relativně uklidňuje. Není to však žádný olej, proud je dostatečně silný a rychlý, není třeba pádlovat, jen udržovat směr.

Nyní si v poklidu plujeme po řece klikatící se mezi skalnatými svahy. Plavbu každou chvilku zpestří nějaká ta menší peřejka, či proudnice vede těsně kolem břehu. Prostě pohoda.

Náročnost začíná stoupat v levotočivé zátočině těsně pod silnicí pod obcí Shkozë. Před nájezdem do ní, je v řece řada kamenů čeřících hladinu. Zátočinou projíždíme jejím středem a jen se vyhýbáme balvanům, přes něž se převaluje voda. Za zátočinou je v řece množství velkých balvanů, vysoko vyčnívajících nad hladinou. Vyhýbáme se jim zprava. Před koncem obtížného místa je pravá strana řeky, tedy tam kde zrovna plujeme zatarasena řadou balvanů. Uprostřed řečiště je však asi čtyři metry široká mezera se stupněm a s balvanem vzadu bránící kolmé proplutí.

Tomášova posádka zprava objíždí balvany. Za posledním Tomáš volá na Boba, aby zabral a sám otáčí loď vpravo, do středu řeky přímo proti průlivu. Naše posádka však do průlivu vplouvá jako první. My jsme ale pluli příliš dlouho vpravo a nenajeli si tak hezky jako Tomáš. Do průlivu najíždíme zprava mezerou mezi šutry a na začátku průlivu, musím prudce vytočit loď vpravo do proudu. To se mi sice daří, ale nemáme dostatečnou rychlost, aby se mi podařilo vyjet z proudu vlevo. Potřeboval bych, aby mi Lukáš přitáhl. Jak ale zápolím s pádlem, nemám síly, abych mu dal k tomu pokyn. Proud nás proto natlačí do zátočiny do mezery mezi dvěma šutry. Tomášové posádce se podařilo nabrat rychlost, po jazyku projíždí průlivem a zleva těsně míjí balvan, za nímž jsme zůstali stát. Balvan sice zprava obtéká další proud, ale pro proplutí je tam mělko. Musíme z lodi ven a vytáhnout ji.
Tomášova posádka pokračuje dál a zleva projíždí další peřejnatým úsekem. Za ním míří k pravému břehu, aby na nás počkali. Tomáš nám ještě rukou ukazuje, kudy máme jet. Naše počínaní přitom ze silnice bedlivě sleduje náš suchozemský doprovod.

Další zpestření nás čeká hned v další pravotočivé zátočině. Místo má jednak větší spád a současně je dno poseto množstvím velkých oválných balvanů vystupujících nad hladinu a ty náležitě čeří vodu. Před koncem je navíc kamenná lavice vytvářející stupeň. Kličkujeme mezi balvany a postupně se obě posádky na stupni zasekáváme. Nám na vyproštění stačí jen pár trhnutí a jsme z toho venku. Tomášově posádce se ale loď na stupni vytočila napříč a musí oba z lodi ven, aby ji vyprostili. Sotva znova nasednou, opět vjíždí do vlnovitého úseku se stupněm před jeho koncem.

Náročných míst nyní ubylo, ale rozhodně se nenudíme. Každou chvilku peřejnatý úsek, či proud žene na skalnaté a kamenité břehy. Obloha je vymetená a slunce v této již pokročilé odpolední hodině hezky nasvěcuje svahy lemující levý břeh, ale také nepříjemně svítí do očí. Jedeme už dlouho, proto dvakrát v krátkém čase na chvilku zastavujeme, abychom si narovnali kotníky.

Nyní je plavba víceméně jednotvárná, ale o to víc máme možnost obdivovat okolní krajinu s dvěma menšími vodopády. Podplujeme silniční most se silnicí na obec Kimëz a otevírá se nám pohled na vodopád Ujvara e Gojanit, padající z vysoké skály. Tento vodopád jsme již dneska obdivovali po vyjetí ze silničního tunelu při cestě proti proudu. U vodopádu si dáváme krátkou pauzu.

Když opět vyjíždíme, je již před osmnáctou hodinou, musíme spěchat, až nezatmíme! Do cíle nám schází posledních pět kilometrů. Řeka i její okolí má obdobný charakter jako poslední úsek před poslední zastávkou u vodopádu. Žádné větší drama, co by stálo za zmínku, se nekoná.

Po trase podplujeme pod třemi různými lávkami a připlováme k betonovému bytelnějšímu mostu. Zastavujeme před ním a dumáme, zda je to to místo, kde nás mají čekat. Shodujeme se na tom, že to tady ještě není. Pokračujeme tedy dál. Podplujeme pod mostem, vyjedeme z nepatrné zátočiny a před námi se objevuje další lanová lávka. Ale ani tady nekončíme. Musíme ještě dál. Proplujeme tři další zátočiny a furt nic. Až když vyjedeme ze čtvrté, konečně před sebou na pravém břehu vidíme našeho Transita! Vedle něj nás netrpělivě vyčkává náš suchozemský doprovod. Je po půl sedmé, když končíme. Řeka Fan i Madh byla jedna z moc hezkých a výživných řek co jsem kdy jel. Její obtížnost hodnotím na WW2, u těch nejtěžších úseků na WW2+ až 3.

Video ze splutí řeky Fan i Madh

Vítá nás Radek s flaškou pálenky a každému příchozímu vodákovi podává skleničku na zahřátí. Rychle se balíme a Lukáš si ještě dává koupel v řece. Pohoršuje tím starší domorodkyni, která odhání svoji dceru, či vnučku, aby neviděla jeho obnažené tělo.

V době co my sjížděli řeku, suchozemci mezitím našli vhodné tábořiště. Je to v bývalém lomu. Je vidět, že se na výběru tohoto místa podílel Ivoš. Jako milovník alkoholu všeho druhu a současně bývalý voják z povolání vybral jeho strategickou polohu. Kousek pod tábořištěm je totiž hospoda. Místo má i romantický nádech, je odsud hezký výhled na řeku a současně i na vodopád.

Okamžitě budujeme tábor. Já s Ivošem se chytáme vaření. Ostatní připravují oheň a staví stany. Ivoš škrábe brambory, přitom nechává ležet slupky na zemi. V důsledku toho se dostává do konfliktu s Pepou, který mu vyčítá, že tu dělá binec. Ivoš argumentuje tím, že je to biologický odpad a že slupky shnijí. Má sice pravdu, ale je to proti naší cestovatelské filozofii, při které se snažíme dodržovat zásadu, že po nás nikde nesmí zůstat žádný binec, maximálně popel z ohniště. Stavím se na stranu Pepy a slupky uklízíme.

Večeři vaříme v kotlíku na ohni. Lukáš v mezidobí vyrazil na průzkum okolí a jako správný operativec okamžitě pronikl do prostředí a navázal kontakt s obsluhou hospody. Do tábora se vrací se zprávou, že jsme v hospodě očekáváni.

Večeříme již téměř za tmy. Po jídle lehce popíjíme a já na mobilu píšu deník. Lukáš nás stále verbuje do hospody. Osobně se mi moc nechce, nemám ještě dopsaný deník a také jsem unavený. Ostatním se také moc nechce. Najednou na nás z cesty někdo volá. Lukáš oznamuje, že to jsou ti kluci z hospody. Volají na nás, že nás v hospodě očekávají. Nesluší se je odmítnout, proto společně do hospody odcházíme.

Jedná se o hospodu vedle silnice s malým obchůdkem vedle. Vevnitř je barový pult s poměrně velkou místností se stoly. Sedáme k největšímu stolu a poroučíme si piva. Bohužel mají jen lahváče, ale nevadí. Obsluhují nás dva moc ochotní mladí kluci. Jeden mohutný a druhý střízlík. Ti při obsluze kmitají jak včelky. Dopiju pivo, rukou ukážu, že bych si dal další, obr vyskočí jak srnka a okamžitě mi běží pro další pivo.

V hospodě zjišťuji, že to, co jsem celou dobu psal, se mi smazalo. Jsem nasraný jak tygr, kleju jak pohan a chci rozšlapat telefon!

Zdenál vytahuje kytaru a začínáme zpívat. Ostatní zpívají, já bych jim to kazil. Místní kluci jsou z nás úplně unešení a natáčejí si nás. Vysílají to online na Instagram.

Přichází místní boss, který umí výborně anglicky. Dává se do s námi do řeči. Tomáš s Bobem nám tlumočí. Několik let pracoval v Anglii, proto umí tak dobře anglicky. Říká si John. Začínají se objednávat rundy koňaku. Boss nejprve nechce, že zdejší koňak nepije, ale nakonec si dává. Koňak nabízíme i těm klukům, boss to ale zakazuje s tím, že mají teprve 16 let a pít ještě nemohou. Rundy se točí jedna za druhou, nálada je výborná. Odcházíme před půlnoci.

Řádně ovíněný Ivoš jde přede mnou, po asfaltu šoupe nohama, u toho se kymácí ze strany na stranu. Náramně mi tím připomíná postavičku z dětského seriálu Teletabis. Navíc se celou dobu chichtá. Když dojde k autu, kde hodlá spát, není schopen se tam dostat. Ujímá se ho Bob a ukládá ho k spánku. Vrací mu péči, kterou mu Ivoš poskytl první noc na parkovišti v Srbsku.

Pepa s Lukášem ještě sedí u ohně. Já raději odcházím spát, mám obavy, že ráno budu jediný použitelný řidič. V noci je pořádná kosa. Cyklistický spacák, v němž spím, není úplně ideální. Naštěstí mám na sobě péřovku, proto se to dá vydržet.

Trasa sedmého dne

Den osmý

Shkoder, vodopád Niagara

Ráno je opět krásně. Na snídani na ohni v kotlíku připravuji vaječinu. Balíme se, jedeme k hospodě dobrat vodu, loučíme s Johnem a míříme do Shkoderu. Trasa vede po hrozné cestě. Jedeme přes hory.

Včerejší večírek se na mnohých krutě podepsal, nejhůře je na tom ale Lukáš. Ten si dokonce musí při jedné zastávce odplivnout dva až tři litry. Údajně mu bylo těžko z mé vaječiny. Já cestou dopisuji deník, co se mi včera smazal.

Za jízdy pozoruji řeku Dushit. Z dálky vypadá moc dobře. Je to inspirace pro další výpravu.

Ve Shkoderu si jdeme nakoupit do marketu. Dostatečně se zásobím koňakem a olivovým olejem. Ve stánku na ulici si kupujeme čevabčiči ve vece (Jen ti, kterým není po večírku špatně). Je to moc dobré. Kupuji si ještě jeden.

Jedeme na hranice s Černou Horou. Chystáme se tam sjet řeku Cijevnu. Na hranicích ale dlouho čekáme. Jít na řeku je už pozdě. Jedeme se aspoň podívat na vodopád. V obci Kuće Rakiće široká tyrkysová řeka padá do úzké soutěsky. Úžasné! Vodopád se nazývá Niagara. U něj se fotí hezká mladá modelka. Ivoš s Pepou jak ji vidí, slintají jak mlsní psi.

 

Jedeme najít místo, na ukončení plavby. Cestou se zastavujeme v místním obchůdku. Kupuji tam basu piv. Výstupní místo nalézáme v obci Gornji Milješ mezi soutěskami.

Nyní jedeme najít nástupní místo. Cestou potkáváme české kajakáře. Varují nás před nebezpečným jezem za hranicemi s Albánií a ukazují nástupní místo. Na oplátku jim dávám podklady k řekám Devoll a Fan i Madh.

Cestou nahoru jsme viděli hezké místo na zabivakování. Je to rovná louka vedle silnice vysoko nad řekou. Zůstáváme tady. Rozděláme oheň, postavíme stany a vaříme.

Přijíždí k nám starý Golf, v něm mladý klučina. Anglicky nám oznamuje, že je to jeho pozemek a chce po nás 20 Euro. Usmlouváme to na 15. Raději si na něj bereme telefon, kdyby nás chtěl někdo znovu zkásnout. Už jíme a na louku přijíždí další auto, v něm dva chlapi. Situace se opakuje. Říkáme, že už jsme platili a dáváme mu telefon od toho klučiny, co nás zkásnul. Jsou spokojení, jen nás žádají, abychom tam nenechali bordel.

Ivoš si jde zaplavat do řeky. Vrací se nadšený z toho, jak je voda čistá.

Společnost nám přišlo dělat přítulné štěně. Zejména Ivoš je z něj úplně unešený, nejraději by si ho vzal domů.

Večer sedíme u ohně, kecáme a zpíváme. Před půlnoci jdeme spát. V noci je docela teplo.

Trasa osmého dne

Den devátý

Řeka Cijevna, návrat domů

Budím se o půl šesté. Venku je zataženo. Jdu rozdělat oheň. V kotlíku nejprve vařím vodu na čaj a pak v něm vařím lečo. Po snídani balíme a uklízíme a v osm hodin z tábořiště odjíždíme.

Jedeme stejnou cestou jako včera. Zastavujeme kousek pod hřbitovem. Tady je malý plácek pro zapakování auta a také dobrý přístup k řece. Připravujeme se k plavbě. Na vodu se chystají tři posádky. Já s Tomášem, Pepa s Bobem a Radek s Lukášem. Martin se už bojí, raději zůstává s Ivošem a bude řídit.

Plavbu začínáme v místě ohybu řeky, kde proud vytvořil malou lagunu s průzračnou vodou tyrkysově zabarvenou. Tuto vodní nádheru podtrhují okolní skály.

Pokládáme lodě na vodu, nasedáme do nich, ještě společná fotka a vyplouváme. Hladina a je až moc klidná, musíme si dokonce pomáhat pádly, abychom se rychleji pohybovali vpřed. Po proplutí čtyřech zátočin po téměř sedmi stech metrech plavbu zpestřuje několik obrovských balvanů různě pohozených v řečišti, mezi nimiž kličkujeme. Za nimi je pár vlnek a zase pohoda.

Po kilometru připlouváme k dalšímu úseku s malými skálami v cestě. Vyhýbáme se jim zprava a vjíždíme do úzké skalnaté soutěsky, jejíž šířku odhaduji na dva metry. Nad ní vede betonový můstek, z něhož nás pozoruje Martin s Ivošem. Za ním se soutěska rozšiřuje. V těchto místech řeka vyhloubila ve skálách hluboké kapsy. Připomíná mi to soutěsku na Salze.

Po dalších osmi stech metrech připlouváme k zúženému místu se stupněm, za kterým není vidět. Tomáš se v lodi staví, aby si místo lépe prohlédl. Nic nebezpečného nevidí. Ani nezastavujeme, abychom si to ze břehu prohlédli a jedeme dál. Když se přiblížíme, vidím, že na pravé straně je řada balvanů a za ním z hladiny vyčuhuje velký oválný balvan. Vpravo to nepůjde! Nalevo je kamenný stupeň se zpěněným jazykem, na jehož konci z něj vyčuhuje špičatý šutr dělící jazyk na dva proudy. Tady by to šlo. Najíždíme do jazyka, přejíždíme přes menší ohlazené kameny a zleva těsně míjíme špičatý kámen. Ale již se nedokážeme vyhnout dalšímu kamenu, na který kolmo najíždíme. Naštěstí nás za naši chybu netrestá a nechává nás po sobě jen elegantně sklouznout. Pepa s Bobem, plující za námi, ale i Radek s Lukášem poučeni naši chybou raději do jazyku najíždí více vlevo a oběma kamenům se bezpečně vyhýbají.

Postupně podjíždíme pod dvěma silničními mosty. Za druhým z nich následuje pohodový zhruba čtyřkilometrový úsek. Řeka se zde jen mírně klikatí mezi vápencovými svahy. Plavbu sice tu a tam zpestří nějaká ta vlnka, ale oproti Vjose, Fan i Madh a obzvláště Devollu je to nuda.

Pohodička končí v obci Dinoša. Zde Cijevna míří do úzké skalnaté soutěsky s rychlým proudem a vlnami v ústí jejího hrdla. Vjíždíme do soutěsky a jen se snažím udržovat loď v jejím středu, abychom neškrábali boky válců po skalnatých stěnách. Podjedeme betonovou lávku a soutěska se zužuje jen na šířku lodi. Dokonce nejsem ani schopen do vody strčit pádlo. Loď nyní musí řídit Tomáš. Naštěstí úzké místo není moc dlouhé, ani tady není příliš silný proud.

Po čtyřech stech metrech vjíždíme do oválné laguny. Ze břehu zde vedou betonové schody. V mapě je toto místo označeno jako pláž. No na koupání je to skutečně vhodné místo, až na tu studenou vodu.

V laguně čekáme na ostatní. Když jsme všichni pohromadě, pokračujeme. Skalnatá soutěska ještě nekončí, ale je mnohem širší než výše. Široký úsek ale netrvá dlouho. Soutěska se opět úží. Podjedeme pod silničním mostem a soutěska se nyní začíná více klikatit.

Vidíme maximálně do první zátočiny. Tomáš má obavy, abychom nevletěli do nějakého sifonu. Uklidňuji ho, že kdyby tam bylo něco nebezpečného, určitě by nám o tom řekli včera ti kajakáři. Dál plujeme jen na oči.

Soutěska je opět místy široká jen na šířku lodi. Když vidíme vhodný záliv, zastavujeme, abychom počkali na ostatní. Když doplují, dáváme krátkou pauzu. Po ní proplujeme úzkými uličkami a po dvou minutách na levém břehu vidím Martina s Ivošem. Končíme na malé pláži.Přestože se mi řeka líbila, s Tomášem se shodujeme, že mnohem výživnější byla loni na albánské straně, výše proti proudu. No zas někdy příště.

Zdolaný úsek řeky Cijevny

Video ze splutí Cijevny

Balíme a míříme k domovu.

Viamichelin mi jako nejlepší cestu naplánoval přes Bosnu. Projíždíme napříč Černou Horou. Počasí se kazí a začíná pršet.
Cesta vede přes hory. Obdivujeme kaňon řeky Pivy s množstvím tunelů.

Zastavujeme na mohutné hrázi na řece Pivě.

Nejsme tam ale dlouho, protože na nás ostraha houká sirénou a vyhání nás. Na hranicích s Bosnou z mostu prohlížíme řeku Taru, po níž zrovna pluje několik raftů.

Do Sarajeva je kvalita silnic nic moc, ale za ním najíždíme na dálnici a již to lépe ubíhá. Nějakou dobu čekáme na hranicích s Chorvatskem. Za nimi kapánek bloudíme, než najedeme na dálnici. Poté se již docela rychle pohybujeme směrem k domovu, ale i přesto se nám cesta hrozně vleče. Všichni už toho máme dost. Řidiči se střídají stále častěji, aby neusnuli.

Na Slovensku jedeme přes Bratislavu směrem na Brno. V Šenově u Nového Jičína vysazujeme Zdenála a pak postupně ostatní. U Pepy doma sedám za volant už já a poslední čtyři kilometry už dojíždím. Expedice Balkán 2019 zdárně končí.

Trasa domů

Video z celé akce

Použité fotografie:

Tomáš JUNGA

Radek PLEVA

 

Vyúčtování 

Položka	Cena v Kč	Poznámka
Půjčení auta	10.000
Nafta	15.738	423 litrů ujeto 3667 km průměrná spotřeba 11,53 l / 100 km
Dálniční poplatky	2.087	Slovensko – 263,- Rumunsko – 185,- Maďarsko – 575,- Srbsko – 561,- Makedonie – 181,-Kč Bosna – 162,- Chorvatsko – 160,-
Pojištění	3.500
Pivo	2.608	192 ks
Oprava auta	1.371
Jídlo	5.390
Režijní náklady	1.000	Plyn, nafta, elektrika, nervy atd.
Útrata	5.073	káva, pivo v Srbsku dálnice – 404,- večeře u Prespánského jezera – 1.800,- SIM karta – 125,- zelenina, chleby, koňak – 115,- sýr, koňak, zelenina, chleba – 710,- piva – 175,- chleby, rajčata, koňak, pepř – 210,- pečivo, zelenina – 250,- pivo v hospodě – 125,- chleby – 53,- basa piv v Černé Hoře – 526,- nocleh v Černé Hoře – 395,- pivo, kola, sušenky – 185,-
Celkem (bez půjčení lodí)	46.767	Na osobu 5.818,-Kč (bez půjčení lodí)
vybráno	44.500	Ivoš – 2.500, ostatní po 6.000
schází	2.267
doplatek na osobu	284

 

Půjčení lodí	5.000
	Podíl na osobu + půjčení lodí + doplatek		Částka na osobu
Radek, Tomáš	6.000 + 0 (vlastní loď) + 284		6.284
Pepa, Bob, Lukáš, Zdenále, Martin	7.000 + 1000 + 284		7.284
Ivoš	2.500 + 0 + 284		2.784