Je den „D“, když parta osmi vodáckých kamarádů vyráží do Makedonie a Albánie splout řeky Radika, Černý Drin, Shkumbini, Osum a Valbona, ale i vystoupat na horu Golem Korab.

Přípravy

Po nepříliš povedené vodácké výpravě do Albánie uskutečněné v roce 2016  jsem naplánoval svoji vlastní vodáckou výpravu se záměrem splut řeky, které mi zůstaly v předchozím roku zapovězeny. V plánu mám záměr zdolat řeku Radiku v Makedonii, vystoupat na nejvyšší horu Makedonie a Albánie Golem Korab, následně se přesunout do Albánie a tam splout řeky Černý Drin, Shkumbini, nádherný kaňon řeky Osum, okoupat se v moři, na severu v pohoří Prokletije splut řeku Valbonu a výpravu završit plavbou po jezeře Komani.

Při plánování zejména čerpám z informací na internetu. Na mapách.cz i na google mapách hledám místa k zahájení a ukončení plavby jednotlivých řek. Hodně mi pomáhají letecké snímky, ale i fotografie, jejíž místa pořízení se znázorňují právě v google mapách. Pro tyto účely je úplně nejlepší Googel Street View, konkrétně sférické fotografie, umožňující si místo prohlédnou kolem dokola. Bohužel ne všechna místa jsou takto nasnímaná. V mapě, či leteckých snímcích sice často vidím, že kolem řeky vede cesta, ale není zřejmé, zda vede v úrovni hladiny, či ve svahu dvacet metrů nad ní. V těchto situacích si pomáhám v mapách.cz nástrojem na měření vzdáleností. Při zadání požadovaných bodů do mapy, či do leteckého snímku, se jednak znázorní měřená vzdálenost, ale i výškový profil, tedy výška stoupání či klesání na měřené vzdálenosti.

Po peripetiích se mi podaří složit posádku osmi dobrodruhů. Kromě mne jede můj syn Tomáš, kolegové z práce Pepa, Bob, Petr, Robert, jeho syn Radek a Petrova kamarádka Hanka.

Den první

Cesta do Makedonie

Konečně je čtvrtek 18. května 2017, nemohu dospat rána. Jednak se moc těším, ale také díky nervozitě, aby vše klaplo, jak mám naplánováno a hlavně, aby se nikomu nic špatného nestalo.
Po rychlé snídani nasedám do auta a jedu pro Pepu. Společně jedeme do Ostravy Vítkovic do autosalónu Ford Malý a Velký, vyzvednout si zamluveného Forda Transita.

Po krátké instruktáži a zaplacení zálohy si přebíráme naleštěného bílého Forda Transita s velkým kufrem. Pepa sedá za volant a směřuje k sobě domů, kde má naložit své věci, ale i Boba, Petra a Hanku. Poté má přijet ke mně pro zbytek členů expedice a nákladu.

Já mezitím doma vynáším hromady připravených věcí na cestu – vaky s loděmi, záchrannými vestami, pádla, přilby, bedny s jídlem, kartóny piv, balenou vodu a další bagáž. Opět se u mne projevují pochyby, zda se vše do auta vejde.

Přijíždí Pepa se zbytkem členů expedice a společně nakládáme auto. Při nakládce se osvědčuje užití plastových přepravek, které postupně ukládáme na sebe. Při této činnosti musí mít poslední slovo Petr, on prostě inženýra nezapře. S podivem se do auta vše vešlo.

Jsme připraveni k odjezdu. Ještě společné foto, rozloučení a odjíždíme. Míříme na Slovensko k hraničnímu přechodu Makov.
Padá návrh začít s preventivním působením proti sračce. Vytahuji láhev ovocného destilátu, který začínáme průběžně vyjma řidičů ochutnávat. Naléváním je pověřena Hanka. Při konzumaci pálenky cesta příjemně ubíhá.

Po přejetí do Maďarska, hledáme místo, kde můžeme zaplatit dálniční poplatek. Stále nemůžeme nic najít, až se najednou bez zaplaceného poplatku ocitáme na dálnici. Mne „omývá“! S obavami sleduji, zda tam někde nestojí hlídka policie, či celníků. Když vidíme první odpočívadlo s restauracemi, okamžitě tam zastavujeme a s Bobem jdeme najít nějakou pokladnu, kde můžeme dálniční poplatek uhradit. Při průzkumu zjišťujeme, že zde nepochodíme, neboť poplatek lze zaplatit až na následující benzínové pumpě. Do toho přichází již značně „zpreventovaný“ Petr, který zjistil to samé co my. Trousí ze sebe moudra, kterými mne poučuje, jakým způsobem se mám doptat na to, kde se platí mýto.

S obavami před možnou kontrolou policie jedeme po dálnici k té benzínové pumpě. I když trasa k benzínové pumpě není až tak moc daleká, připadá mi ten kousek nekonečný a jsem šťastný, když už tam jsme. S Bobem jdu k pokladně čerpací stanice, a tam Bob prodavači anglicky vysvětluje náš požadavek. Protože u sebe nemám žádné forinty, chci dálniční poplatek uhradit platební kartou. Prodavač namarkuje požadovanou částku a ukazuje mi na platební terminál. K terminálu přikládám platební kartu, ten pípne a dál se nic neděje. Chvilku čekáme, prodavač něco na terminálu pomačká a vysvětluje, že platbu stornoval. Opět namarkuje částku za dálniční poplatek a já jej kartou „odpípnu“. Tehdy už vyjelo potvrzení, že částka byla uhrazena. Až doma jsem ale zjistil, že částka mi byla naúčtovaná dvakrát.

Spokojeni, že už máme zaplaceno, najíždíme zpět na dálnici a po ní fičíme k srbským hranicím ve směru k městu Szeged, kde přejíždíme do Srbska.

To že jsme přejeli hranice okamžitě poznáváme dle kvality dálnice, jenž je srovnatelná s naší slavnou dálnicí D1 mezi Prahou a Brnem. Vlastně v Srbsku je lepší – nejsou tam téměř žádné uzavírky a také mnohem menší provoz.

Oproti Maďarsku jedeme po dálnici téměř sami. Kvalitu srbské dálnice náležitě komentuje Petr. Upozorňuji ho, že proti tomu jaké cesty nás čekají v Albánii, se jedná o luxusní silnici.

Pepa je stále čilý a bravurně pokračuje v jízdě. Kromě krátkých přestávek, několikrát zastavujeme u mýtných stanovišť, kde platím dálniční poplatky. Po ujetí tisíce kilometrů se už u Pepy projevuje únava. U Niše ho za volantem střídá Robert. Kolem půlnoci bez jakýchkoliv problémů překračujeme hranice do Makedonie. V nádrži už nezbývá moc nafty. Zastavujeme na nejbližší benzínové pumpě a dobíráme šedesát dva litrů. Platím patnáct set padesát makedonských dinárů. Cena mile potěšila – litr nafty po přepočtu stojí 21,80 Kč.

Pokračujeme po dálnici ve směru na Skopje a každou chvíli zastavujeme u mýtných stanic a platíme mýto. V úseku od hranic do Gostivaru, takto zastavujeme celkem šest krát.

Po projetí poslední mýtnou bránou, když už si myslíme, že budeme mít klid, vidíme před sebou mihotající červené světlo. Přijedeme blíž a vidíme, že nás zastavuje policajt. Robert najíždí na krajnici a zůstává stát. V odstavném pruhu na levé straně silnice stojí zaparkované policejní auto, v němž chrápe druhý policajt. Policajt co nás stavěl, jde k Robertovi a vyzývá ho, k předložení dokladů. Vytahuji doklady od Transitu a podávám je Robertovi. On je předává tomu policajtovi a on Roberta vyzývá, aby si vystoupil a šel s ním za auto. S Petrem a Bobem raději vystupujeme a všichni tři odcházíme za Robertem. Policajt, když nás vidí, dává nám rukou pokyn, ať se vrátíme zpět. Je na něm ale vidět, že má z nás obavy. Vracíme se proto zpět.
Vzápětí přichází Robert a říká, že můžeme jet. Počítali jsme, že bude hledat mouchy, aby mohl žádat úplatek, ale naštěstí se to nevyplnilo.

Z Gostivaru na tábořiště už to máme jen třicet pět kilometrů. Trasa vede serpentinami v horách. Z informačních cedulí podél silnice se dočítáme, že projíždíme lyžařskými středisky. Před odbočkou na Nichpur, spouštím ve svém telefonu mapy.cz a Roberta naviguji k tábořišti.

U soutoku řek Radika a Mavrovská řeka, odbočujeme ze silnice č. R1202 vedoucí na Debar vpravo, přejíždíme přes malý most a vjíždíme na špatnou úzkou cestu, po níž pokračujeme do mírného kopce. Tečka na v mapě navigace se rychle blíží k místu, kde má být tábořiště. Silnici po obou stranách lemují stromy, ale v místě, kde má být tábořiště, světla auta nasvítila na levé straně průsek. Tam je vjezd. Vjíždíme na louku a na ní zůstáváme stát. Jsme na místě. Na konci louky je dokonce dřevěný přístřešek.

Překvapuje mne jaká je venku zima. Je čtvrť na dvě. Trasu čítající 1402 kilometrů jsme zvládli za 16 hodin. Na místo jsme přijeli o tři minuty dříve, než nám určil plánovač Viamichelin.com. Na takové velké vzdálenosti je to obdivuhodná přesnost.

Nasazuji si čelovkou a také si jdu prohlédnout tábořiště. Těší mne, že informace, jež jsem zjistil na googlu, se zakládají na pravdě. V duchu si pomyslím, že pokud vše bude vycházet tak, jako s tábořištěm, bude to skvělé.

Abychom dospali noc a trochu si před následujícím dnem odpočali, vytahujeme z kufru stany a spacáky.
Při otevření dveří od kufru, ucítím zápach propan butanu. Při pátrání po původu zápachu zjišťuji, že při jízdě se povolila hadice vařiče připojená k dvoukilové propanbutanové lahvi a část plynu utekla. Že se to stalo na začátku expedice, není zrovna příjemné zjištění. Dorazil mne Tomáš, který mi říká, že plyn v autě cítil již dlouho před tím. Asi to považoval za utajovanou informaci, když to dříve neřekl. No co už, nejde to vzít zpět.

Rychle stavíme stany a jdeme dospat zbytek noci. Petr, má stan půjčený a nikdy před tím ho nestavěl. Z kufru ho sice vytáhne, ale vzápětí to vyhodnocuje, že ve stavu v jakém se nachází, by stan stavěl až do rozednění. Raději s Hankou přespí v autě.

Trasa do Makedonie

Den druhý

Radika

Budí mne ostré slunce, prosvítající i dvě vrstvy plátna do stanu. Chvilku se ještě převaluji, načež ze stanu vylézám ven. Tábořiště a okolí je prosvícené ranním sluníčkem. Kolem se tyčí zalesněné svahy hor, mezi nimiž prosvítají světlé skály. Samotné tábořiště tvoří sto metrů dlouhá louka oválného tvaru. Stromy rostoucí po obvodu brání zvědavým pohledům z příjezdové cesty. Druhou stranu tábořiště ohraničuje stromy porostlý břeh řeky Radiky, jež v těchto místech má ještě charakter horské bystřiny. Několik stromů a keřů roste také na louce. V její zadní části je postavený dřevěný přístřešek – altán, jehož střešní krytinu tvoří vlnitý plech ve tvaru střešních tašek zelené barvy. V altánu je dřevěný stůl a po jehož stranách dřevěné lavice.

Přístřešek hodlám využít jako kuchyně a chystám se na přípravu snídaně. Avšak vše pro přípravu snídaně je v zamčeném autě, klíče má u sebe Petr a ten v něm ještě s Hankou spí. Nechci je budit, procházím se po tábořišti a jdu se k řece umýt.

Když usoudím, že Petr s Hankou toho už naspali dost, jdu se jim dobývat do auta, tedy do jejich současné ložnice. Na mé halekání a bušení na okno, se Petr budí a auto zevnitř odemyká.

Přepravky s jídlem jsou samozřejmě úplně dole. Musím tedy vystěhovat téměř přepravky nad nimi a všechno ostatní vyložit. Vykládám je ven a ukládám do orosené trávy.

Krátce na to se z auta vysouká Petr. Vypadá, jako by ho před chvílí rozvázali z kozelce. Stěžuje si, že noc v autě byla hrozná! Je celý rozlámaný a měl si přece jen postavit stan. Jeho subjektivní stesky komentuji: „Dobře Ti tak chuju!“ A dál se věnuji přípravě snídaně.

Dávám vařit vodu na čaj a kávu, z lednice vytahuji karvinské klobásy a dávám je taktéž vařit. Hluk, který vynášením přepravek a hledáním potřebných věcí vydávám, spolehlivě budí ostatní a začínají se postupně ze stanů trousit. Jejich pokrčené ksichty dávají najevo, že by ještě i spali. Ale jelikož plánovaný program je nabitý, není čas vychrápávat.

Robert, který si přístřešek, tedy moji novou kuchyni prohlíží, pod jeho střechou objevuje přilepené vosí hnízdo. Jako zkušený včelař, strhává hnízdo holou rukou a zašlapává. Kdybych se o něco podobného pokusil já, byl bych asi po smrti.

Během snídaně se domlouváme, že dneska splujeme Radiku. Jelikož podél celého toku vede silnice, stačí, aby u auta zůstal jen jeden řidič a ostatní mohou „na vodu“. Poněvadž Radika není úplně pohodová řeka jako Vltava, Ohře či Sázava a Bob v lodi seděl jen jednou, sám navrhuje, že Radiku nepojede a zůstane u auta.

Rozdělujeme si posádky lodí, aby v každé seděl zkušený zadák. Domlouváme se, že pojedeme v tomto složení Petr – Hanka, Pepa – Robert, Tomáš – Radek a já sám v singlu.

Na tábořišti chceme strávit další dvě noci, řešíme proto dilema, zda tady ponechat postavené stany, či nikoliv. Nakonec vítězí naše profesní deformace. Z obavy abychom po zbytek expedice měli v čem spát, si stany raději balíme.

Odjíždíme nalézt nějaké vhodné nástupní místo na řeku. Ve svých poznámkách mám nalezené čtyři místa.
Najíždíme na stejnou silnici, po které jsme v noci přijeli. U mostu odbočujeme vpravo a po klikaté cestě jedeme podél Radiky ve směru jejího toku na Debar.

Za jízdy z auta hodnotíme množství vody pro splutí. Já tvrdím, že vody je akorát, Petr zase, že jí je málo. Zastavujeme u široké krajnice, odkud k řece vede mírně se svažující chodník. Na jeho konci pod stromy na břehu je štěrková lavice. Místo se mi moc líbí a navrhuji tady zahájit plavbu. Petr má však problém, podle něj je tady málo vody. K Petrovi se přidává Pepa. Nechávám se přesvědčit a jedeme dál po proudu.

Přijíždíme k odbočce směřující k obci Žirovnice. Přímo v křižovatce se volně pohybuje malé stádo koní. Parkujeme na plácku u autobusové zastávky. Zprava ze směru od obce Žirovnice slušně teče říčka Žirovnička posilující proud Radiky. Za mostem přes Žirovničku je vyšlapaný chodník, mírně se svažující až k řece. Toto místo i proud Radiky se zamlouvá i Petrovi. Plavbu zahájíme tady.

Téměř okamžitě když začneme z auta vykládat lodě, přichází k nám chlap v zelené uniformě, s kulatým znakem Národního parku Mavrovo na hrudi. Představuje se nám jako strážce národního parku a dotazuje se, co zde hodláme dělat. Anglicky, rukama i nohama mu vysvětlujeme, že naším záměrem je splutí Radiky. Dotazuje se nás, jestli máme „permita“ (zaplacený poplatek za splutí řeky). Ten samozřejmě nemáme. Navrhujeme, že mu poplatek zaplatíme. On to však odmítá s tím, že poplatek musíme uhradit v informačním centru v Mavrovu.

Protože strážce o našem záměru splouvat Radiku ví, nechceme riskovat, že budeme řeku sjíždět bez poplatku a pak platit tučnou pokutu. Nakládáme proto lodě zpět do kufru a odjíždíme do dvacet pět kilometrů vzdáleného Mavrova. Cestou spekulujeme nad tím, kolik „permita“ může stát. Dojíždíme ke komplexu nových hotelů. V domnění, že poplatek uhradíme tady, zastavujeme na parkovišti před hotely a jdeme se do jednoho z nich zeptat.
Vstupujeme do stylové horské restaurace. Na úhradu „permita“ se dotazujeme číšníka. Ten nás ale vyvádí z omylu. Vysvětluje, že poplatek musíme uhradit skutečně až v Mavrovu.

Klikatou cestou pokračujeme až do Mavrova . Samotné městečko leží na pravém břehu stejnojmenného jezera. Při příjezdu k němu poznáváme, že nejde o přírodní jezero, ale o přehradu. Betonová hráz stojí hned pod městečkem.

V centru u hlavní cesty nalézáme informační centrum. Společně vcházíme dovnitř. Za stolem sedí mladík ve věku kolem dvaceti pěti let. Bob mu anglicky vysvětluje, že máme v úmyslu splout řeku Radiku. On mu anglicky odpovídá, že každý návštěvník, vstupující do prostor Národního parku Mavrovo, musí uhradit poplatek v přepočtu půl eura.

Po zjištění kolik permita stojí, se jeho výši smějeme. Hodláme uhradit poplatek i na následující den, když máme v úmyslu vystoupat na horu Golem Korab. Mladík ještě vysvětluje, že vedoucí výpravy musí vyplnit nějaký formulář a současně mi ho podává. Bob s Tomášem mi překládají jednotlivé položky formuláře, které vyplňuji. Jakmile mám formulář vyplněný, platím mu požadovanou částku a on mi vydává potvrzení. Konečně máme toho „permita“!. Za ochotu mu dáváme plechovku Radegastu. S díky ji přijímá a na oplátku nám rozdává propagační materiály.

Tomáš s Radkem zjišťují, že v infocentru je i volná wi-fi. Můžeme se proto spojit s domovem a informovat, že jsme v pořádku dojeli.
Při návratu se ještě zastavujeme u hráze jezera. Vcházíme na ni a prohlížíme si okolí.

Nabaženi výhledy, se stejnou cestou vracíme k odbočce na Žirovnici. Vzhledem ke spotřebě jedenácti litrů nafty na sto kilometrů a ceně „permita“, jsme cestou do Mavrova a zpět spálili více nafty, než nás stál samotný poplatek. No kdo to mohl tušit.

Před třináctou hodinou konečně přijíždíme ke křižovatce na Žirovnici. Se sháněním „permita“ jsme se dost zdrželi. Z auta rychle vytahujeme lodě a připravujeme se na plavbu.

Vyjma Petra, který dělá všechno možné, jen ne to co má, jsme všichni připraveni.

Pak už jen lodě snášíme dolů k řece, kde je pokládáme na vodu. Vyjma Petra a Hanky, kteří jsou stále u auta, jsme připraveni vyplout. Netrpělivě na ně čekáme, až milostivě dorazí. Petr společně s Hankou nesoucí svoji Baraku konečně přichází a pokládají ji na vodu. Jejich loď po ochlazení ve vodě potřebuje dofoukat.

Petr se začíná shánět po pumpě. Podávám mu svoji. Jde ale o pumpu, která jde ztuha. Není však nutno s ní foukat celou loď, ale jen ji dofouknout, proto pro tyto účely bohatě stačí. Každý jiný by se i s takovou pumpou spokojil, ne ale Petr. Když zjistí, že pumpa jde ztuha, začíná hledat jinou. Vezme si pumpu od Pepy, ale ani ta mu nevyhovuje a hledá další. To už nevydržím, vyletím jak čert a řvu po něm: „V době když my se chystali si měl furt čas, řešil si kraviny a když teď na tebe všichni čekají, zas řešíš kokotiny s pumpou!!!“ Petr začne něco mekotat, já to již nechci poslouchat a jen odseknu: „Já tě seru a už jedu!“. Postrčím svoji Baraku dál na hlubší vodu přídí proti proudu, zaklekávám do ní, pásy si fixuji kolena, do ruky beru kajakářské pádlo. Kontrazáběrem stáčím loď a vyplouvám.

Petr se ještě na břehu rozčiluje, ale ostatní vyplouvají za mnou. Po sto metrech na vhodném místě zastavuji a čekám na ostatní. Konečně vyplul i Petr s Hankou a můžeme plout v krátkých odstupech všichni za sebou.

Petr se ještě snaží vysvětlit důvod jeho opoždění, já se ale na to téma odmítám dál bavit.

Uběhla nějaká doba, co jsem v Barace plul sám jen s kajakářským pádlem, proto raději zkouším, jak na jednotlivé záběry reaguje.

Petr svoji pozornost obrací k Hance a začíná ji složitě vysvětlovat, jak má zacházet s pádlem a co má při jaké situaci dělat. U každé popisované situace ji vysvětluje jak hluboko, v jaké vzdálenosti od lodi, v jakém úhlu má list pádla do vody ponořit a jak jím zabrat. Takových situací a povelů jí však řekl nejméně sto. Začínajícímu háčkovi přitom stačí obvykle zadávat jen tři povely:

Zaber – jde o záběr vpřed, skládá se zasunutím listu pádla do vody, kdy tělo je nakloněno vpřed a spodní ruka napnuta, z tažení pádla podél lodi kolmo na vodu, tělo se záběrem narovnává. Poslední fáze pádlování u háčka nastává tehdy, když pádlo prochází kolem těla, začíná se vytahovat se sklápěním do vodorovné polohy listu k hladině a přesouvá se opět vpřed.
Přitáhni – povel pro přitažení špice lodě výklonem a záběrem směrem k boku lodě. Používá se např. při ostrých zatáčkách, když zadák (kormidelník) nestačí srovnat špici v proudu, háček mu tímto záběrem špici „urve“ na svoji stranu a zadák si pak jen rovná záď.
Kontra – jde o pokyn pro pádlování vzad, pádlo se zasune za sebe a tahem pádla podél lodi dopředu pádluje vzad.

Tyto tři základní povely pro háčka, pokud jsou vykonány správně, obvykle zadákovi stačí, aby byl schopen řídit loď. Teprve až je háček zkušenější a ví, jak se loď v určitých situacích chová, lze do něj nalévat další moudra jako je například odhození přídě, či zametání (široký záběr od přídě).

Petr však zřejmě očekává, že jak toho dne doplují do cíle, bude Hanka způsobilá, být nominovaná na olympiádu v kanoistice. Dosáhl však jen toho, že Hanka z těch všech jeho povelů má v hlavě pořádný guláš. Projevuje se to tím, že když dá Hance nějaký povel, očekává, že když jí to jednou řekl, musí to bezchybně umět. Pokud však Hanka záběr pádlem neprovede dle jeho představ, reaguje výkřikem „Tááááák nééééééé!!!“. Hlasitost výkřiku se odvíjí podle toho, jakým obtížným místem zrovna projíždějí a jak špatně to udělala.

Radika docela slušně teče a naše Baraky po ní rychle upalují. Já pluji jako první a skupinu uzavírá Pepa s Robertem.

V jednom místě se zasekávám na šutru, v tom okamžiku mne předjíždějí Petr s Hankou. Když je začnu opět dojíždět, začíná voda kolem mne kapánek více pěnit. Řečiště se navíc stáčí vlevo kolem skály a za jejím koncem opět vpravo.

Proud v peřeji natlačí Petra s Hankou na velký šutr a oni na něm zůstávají uvízlí viset. Ve snaze se jim vyhnout, při manévru, u kterého mi zrovna chybí háček, aby mi přitáhl, se má Baraka obrací přídí proti proudu. Pozpátku proplouvám kolem Petrovy lodi, v níž se Petr s Hankou marně snaží z uvěznění vyprostit. Proplouvám kolem skály, za kterou následuje klidný úsek, kde se dá volně zastavit. Zastavuji tam, vytahuji Baraku na břeh, nechávám v ní pádlo a jdu pomáhat případným plaváčkům.

Ve chvíli kdy „parkuji“, Petr nějakým způsobem vypadl z lodi. Proud jej strhl a hnal pod skálu. Jemu se však podařilo skálu obeplout a kousek ode mne vylézá z vody na břeh. Jde ke mně a něco na mne křičí. Valící se voda v peřejích jej však přehlušuje a já mu vůbec nerozumím. Křičí to znova, konečně mu rozumím. Řve: „Uplavalo mi pádlo!“ Vzápětí se otáčí a pozoruje Hanku, která stále stojí v místech, kde se „cvakli“.

Už pokládám svoji Baraku na vodu, abych se dál po proudu pokusil ztracené pádlo nalézt. V té chvíli ale vidím, jak Petrovo pádlo plave na hladině. Skáču za ním do proudu a i s pádlem vylézám na břeh. Jdu kousek dál, abych lépe viděl, jak se ostatní trápí a případně mohl vyrazit někomu dalšímu na pomoc.

V tom se ke mne otáčí Petr a křičí „pádlo je v p…!“ (použil hanlivý výraz pro zevní genitál ženského typu). „Jaké pádlo?“ Nechápavě se ho ptám a přitom v ruce držím jeho pádlo. „No moje!!!“ řve. Beze slova mu pádlo podávám, Petr si ho ode mne bere do ruky a nedůvěřivě si ho prohlíží, zda mu náhodou nechci dát nějaké jiné. Když zjistí, že pádlo je skutečně jeho, uklidňuje se a odchází naproti Hance, která zrovna křovím obchází skálu. Hanka však na rozdíl od Petra své pádlo udržela a nese si ho.

Popojdu kousek blíž, vidím, že i kluci – Tomáš s Radkem, se cvakli. Radek vyplaval a na nejbližším místě vystoupil na břeh. Tomáš držící se převrácené Baraky plave kolem skály, poté stupněm za skálou a v místě, kde stojíme, vystupuje na břeh. Radek jde za námi po břehu stejnou trasou jako Hanka. Radek se však nedržel mého pokynu a pádlo neudržel.

Už to vypadá, že pádlo uplavalo pryč. Když si ale prohlížím stupeň vpravo vedle skály, vidím, že tam prosvítá něco žlutého. Přijdu blíž a vidím, že je to Radkovo pádlo. Jít pro to pádlo proti proudu nemá vzhledem k jeho síle i k hloubce vůbec smysl. V úrovni místa, kde je pádlo zaklíněné, obcházím skálu zleva, vstupuji do proudící vody a pomalu jí postupuji. Už, už to vypadá, že mi proud podrazí nohy, raději se odrážím a skáču do stupně za pádlem. Rukou zachytávám jeho žerď a i s pádlem v ruce pluji v proudu k ostatním. Po krátké výměně dojmů se chystáme v další plavbě.

Dotazuji se Tomáše, který má na přilbě připevněnou s outdoorovou kameru, aby plavbu dokumentovat: „Máš to natočené?“ „Ne, já jsem to nestihl zapnout.“ Díky tomu nebyly tyto dramatické okamžiky pro vodácké dějiny zachyceny.

Na řece se střídaly lehčí úseky s těžšími, avšak již bez koupání, či jiných adrenalinových zážitků. Voda dál slušně teče a vzhledem k množství balvanů a meandrů je to super na trénink techniky jízdy. Petr má opět prostor nalévat do Hanky obsáhlou vodáckou teorii týkající se ovládání kánoe, často provázené výkřiky „Tááááák nééééééé!!!“.

Několikrát zastavujeme k odpočinku. Před Debarem se koryto řeky začíná rozšiřovat a přibývá štěrkových lavic. Řeka se zde často větví do několika proudů. Častokrát s obtížemi hledáme ten správný proud. Stává se, že vplujeme do nějakého ramene a to končí v křoví. Následuje pak vodácká pěší turistika při cestě zpět.

Proudy se ale vždy slévají do jednoho a ten naše lodě svižně nese. Je už před sedmnáctou hodinou a blížíme se k silničnímu betonovému mostu, na kterém s kamerou v ruce stojí Bob a zdálky na nás volá „Ahoooooj!!!“. Na levém břehu se ve svitu sluníčka bělá náš Transit. Před mostem u levého břehu zastavujeme a vystupujeme z lodí. Bob na nás volá: „Tady musíte skončit! Tam dál nelze k řece dojet autem“.

Odnášíme lodě k autu a vyměňujeme si zážitky. Shodujeme se, že Radika byla super. Petr si ale stěžuje, že si při plavbě narazil koleno a nyní ho bolí.

Radika – zdolán úsek

Vysoukáváme se z mokrých neoprenů a ty i s vestami pokládáme na lodě, aby trochu proschly. Než uschnou, využíváme toho času a dáváme si pivo, včetně prevence proti sračce. Když jsou lodě už docela suché, balíme je. Jakmile máme sbaleno, jedeme zpět k tábořišti, kde jsme strávili noc.

Video ze splutí řeky Radiky

Tábořiště se nachází ve stejném stavu, jak jsme ho ráno opustili. Stavíme si stany. Je ještě světlo, proto stan zvládá postavit i Petr.

Já postavení stanu a přípravu pelechu ponechávám na Tomáši a sám jdu připravovat večeři. Pepa mezitím rozdělává oheň a pak na něm na roštu griluje plátky naložené krkovice.

Po jídle v několika kolech následuje digestiv a náležité zalití pivem. Využívám volného času a ostatní seznamuji s programem následujícího dne. Mám v plánu uskutečníme výstup na nejvyšší horu Makedonie a Albánie Golem Korab .

Pepa, kterého bolí kolena, nechce jít. Nabízí se, že nás k nástupnímu místu odveze a odpoledne pak pro nás zase přijede. Petr, který si při splutí Radiky narazil koleno a to ho stále bolí, říká, že také nepůjde a zůstane na tábořišti s Pepou.

Sedíme ještě chvilku u ohně, ale postupně začínáme odcházet do stanů dospat včerejší noc. To však nemá v úmyslu Petr. Sedí v křesle blízko ohně, z kapsy bundy vytahuje kovové pouzdro tvarem a velikostí připomínající „robertka“ a z něj tahá doutník. Doutníky, které kouřil Winston Churchill, či Fidel Castro, byly proti tomu, co vytáhl Petr z onoho laufu, jen malými vajgly. Strká si doutník do úst, zapaluje, labužnicky z něj potáhne a suše oznámí: „Dokuřim a půjdu spát“.

Mně se již zavírají oči. Zvedám se proto, zalézám do stanu a vzápětí usínám.

Vypitá piva však po nějaké době o sobě dávají vědět a já musím ven. Oheň stále hoří, u něj v křesle sedí Petr a furt kouří ten svůj doutník. Z doutníku snad neubyla ani polovina. Petr, který má radost, že má s kým promluvit, mi chválí dosavadní průběh akce a omlouvá se mi, že bývá protivný.
S Petrem u ohně chvilku pobudu, ale pak ho i s tím jeho doutníkem opouštím a zalézám zpět do stanu, abych pokračoval ve spánku.

Den třetí

Golem Korab

Nebudí mne sluníčko jako předchozího dne, ale bolesti bederní páteře. Obvykle tím trpím, když spím na karimatce. Mám vyzkoušené, že pokud se otočím na druhý bok, bolest na chvilku přestane a umožňuje mi opět usnout. Takto činím několikrát, ale když už je před šestou hodinou, soukám se ze spacáku a stanu ven.

V přístřešku zjišťuji, že nás v noci navštívilo nějaké zvíře. Po zemi se valí rozházené obaly od jídla a alobal, v němž měl Petr zabalený pečený bůček, který večer zůstal ležet na stole v altánu. Nyní leží nějakému zvířeti v žaludku. Já ten bůček ani neokusil!

Oheň ještě doutná. Pomyslím, že Petr ten doutník kouřil dlouho… Přikládám do horkého popela pár suchých větví a rozfoukávám oheň. Jak se rozhoří, beru kotlík a odcházím k řece nabrat vodu na kávu a čaj. Dávám ji vařit na oheň. Uvařenou vodu přelévám do druhého hrnce a v kotlíku na ohni dělám smaženici na špeku. Ještě, že jsem špek měl schovaný v ledničce v autě. Kdyby zůstal v přístřešku, určitě by ho sežrala ta potvora, co nás v noci navštívila!

Vůně škvařícího se špeku a smažené cibule se line po tábořišti. Na dospělé členy expedice to působí stejně jako na psy hárající fena. Vylézají ze stanů a jak mlsní kocouři se točí kolem kotlíku. Linoucí se vůně však nepůsobí na naše největší spáče – mlaďochy Tomáše s Radkem. Ti teprve do tohoto stádia musí dospět.

My turisté v „plné polní“ nasedáme do Transita a Pepa nás veze nahoru. Jedeme po polní či spíš horské nezpevněné cestě. Cesta je hrozná, sám výmol, samé kamení. Aby auto nepoškodil, často jede úplným krokem.

Za vesničkou Nichpur je cesta ještě horší. O co je horší cesta, o to máme hezčí výhledy. Kolem cesty teče horská bystřina, po stranách silnice se tyčí stěny hor a skal. Pepa mne žádá, ať cestu natočím na jeho kameru a vysvětluje mi, jak se s ní zachází. Já se sice snažím dle jeho pokynů postupovat, ale doma zjišťuji, že polovinu z toho co jsem si myslel, že natáčím, jsem jen kameru držel v pohotovostní poloze.

Už se blížíme k cíli. Na cestě leží několik velkých balvanů, které spadly ze skály nad cestou. Pepa mezi nimi opatrně kličkuje, ale jak na cestě vidí další ležící kameny, konstatuje, že aby nepoškodil auto, raději dál nepojede. Vystupujeme z auta a dál již jdeme po svých.

Stoupat začínáme v nadmořské výšce dvanáct set sedmdesát metrů a na Golem Korab to máme deset a půl kilometru. Tím, že jsme nedojeli až k policejní stanici, kde jsme chtěli tůru začít, se nám trasa oproti původnímu plánu prodlužuje o dva kilometry a dalších dvě stě čtyřicet výškových metrů.

Při stoupání po silnici se kocháme jednak horskou bystřinou, tekoucí po levé straně silnice, valící se přes obrovské balvany dolů do údolí, ale i výhledy na okolní strmé svahy a skály. Máme krásné počasí. Obloha je téměř vymetená a ranní chlad rychle střídá teplo.

Přicházíme k policejní stanici. Jde o zděnou budovu ve tvaru kostky, na níž vlaje makedonská vlajka. Nikde však ani noha. To co bylo v mapě označeno jako parkoviště, je zarostlá louka bez jediného auta a stopách po pneumatikách. Odtud vede na vrchol červeně značená turistická trasa. Kdo by si myslel, že se jedná o stejný způsob turistického značení jako u nás doma, či okolních státech, šeredně se mýlí! Jsou to pouze tu a tam cákance červené barvy na stromech a kamenech. Musíme dávat velký pozor, abychom nějakou značku nepřehlédli.

Po vyšlapaném chodníku stoupáme lesem. Napravo od chodníku je rokle, na jejímž dně se klikatí horská bystřina. Tomáš sestupuje na její dno a tam si pořizuje pár snímků.

My mezitím pomalu stoupáme po louce, která množstvím různobarevných květů připomíná rozkvetlou botanickou zahradu. Stromů postupně ubývá a střídají je louky.

Přicházíme na polní cestu, vedoucí vzhůru do svahu. Vpravo ve svahu stojí stará chalupa se sedlovou střechou. Dle dřevěných ohrad kolem dokola odhadujeme, že to bude salaš. Ovce tam ale nikde nevidíme, ani neslyšíme. Nikde ani noha.

Při kochání okolní nádherou, přehlížíme jednu z červených značek. Jako ovce jdou ostatní za mnou dál po polní cestě, která zabočuje vlevo a vede po vrstevnici ve svahu. Po ni jdeme asi kilometr a půl. Když dlouho nevidíme žádnou červenou značku, dívám se do mobilu na mapy.cz. Zjišťuji, že jdeme úplně špatným směrem.

Místo abych se vrátil po cestě zpět, rozhoduji, že půjdeme zkratkou, neboť na mapě mi to nepřipadá daleko. Výsledný efekt to má jako v onom vtipu: „Půjdeme zkratkou, je to sice dál, ale o to horší cesta“.

Dávám povel odbočit vpravo kolmo do svahu. Sám vstupuji na svah a začínám po trávě stoupat vzhůru. Ostatní mne následují. Po chvilce už funím jak parní lokomotiva a každou chvíli se dívám do mobilu, kdy už budeme na značeném chodníku. Tečka v navigaci mi ukazuje, že už tam téměř jsme, ale ve skutečnosti jdeme furt dále a stále nic.

Vyšplháme se do prudkého svahu na jeden z hřebenů a konečně se dostáváme na „náš“ turistický chodník. Před námi je sněhové pole. Nejprve se pokoušíme přejít přes něj, ale chůze v mokrém a těžkém sněhu značně vysiluje, raději ho obcházíme.

Stoupáme stále vzhůru, až na další z hřebenů a našim zrakům se otevírají výhledy jednak na skalní stěny hor Kodra Vakufi, v sousední Albánii ležící Maja Pelpenikut, ale také výhledy do údolí. Hledáme vrchol Golem Korabu a stále se nemůžeme shodnout, který to je. Jak později zjišťujeme, z onoho místa nebyl vidět.

Při stoupání přibývá sněhových polí. Na jednom z nich jsou dokonce čerstvé stopy medvěda. Chvilku jdeme v jeho stopách, ale ty se naštěstí stáčí dolů, což nás uklidňuje. Nepředpokládám, že by nás medvěd chtěl honit po horách.

Už na sobě cítím značnou únavu. Dáváme si pauzu na jídlo a pití. I po přestávce mi není o moc líp, ale pokračuji dál v chůzi. Po překonání dalších sněhových polí, jsem už tak unaven, že to chci vzdát. Robert mne však stále přesvědčuje: „To dáš“. S velkým přemáháním jdu dál. Po půl hodině si na únavu stěžuje i Hanka. Tu hlavně vyčerpávají sněhová pole. Navrhuji ji, že zůstanu s ní.

Když však Bob nalézá ve sněhových polích průchod, pokračujeme ve výstupu. Po přejití všech sněhových polí, když už vidíme vrchol Golem Korabu, se mi točí hlava, jsem již úplně „hotový“ a nemůžu dál.

Robert mi nabízí, že mi ponese batoh, nejprve nechci, chvilku si ho ještě nesu, ale poté mu ho předávám. Jdu ještě kousek, ale hlava se mi točí čím dál tím více. Jsem již tak vyčerpaný, že po ujití pěti kroků musím zůstat stát, abych se vydýchal. Dostávám se do výšky dva tisící šest set dvacet pět metrů. Jsem o devět metrů níž, než je vrchol Lomnického štítu.

Již odmítám jít dál, lehám si do trávy a Robertovi oznamuji, že tady na ně počkám. Když Robert vidí, že už se mnou dál nehne, vrací mi batoh a míří za ostatními k vrcholu.

K vrcholu mi scházelo ujít jen čtyři sta metrů s devadesáti šesti metry stoupání. Když jsem se přestal hýbat, začíná mi být zima. Fouká totiž studený vítr. Z batohu si vytahuji fleecovou bundu a tatranku. Poté co se obleču a sním tatranku, lehám si do trávy a okamžitě usínám.

Budí mne až hlasy Boba a Radka, vracejících se z vrcholu. Když ke mne přijdou, popisuji mi, jaké to nahoře bylo a ukazují mi fotky. Hanka mi dokonce pouští video pořízené na vrcholu. Moc mne mrzí, že jsem nahoru nevyšel. Asi ten co je úplně nahoře, mne potrestal za mé rozhodnutí jít zkratkou.

Zvedám se ze země a vracíme se po stejné cestě zpět. Sestup již není tak náročný jako v jiných horách jako jsou Tatry, Retezat v Rumunsku, či Pirin nebo Rila v Bulharsku, kde se jde po šutrech. Cestou zpět si užíváme výhledů, které jsme při výstupu měli za našimi zády. Procházíme sněhovými poli. Naše stopy, jsou již značně roztáté. Podle nich nám dochází, že ten medvěd musel jít jen několik minut před námi.

Procházíme kolem salaše, kterou jsme viděli při výstupu. Vcházíme na cestu a všímám si červené značky, udávající správný směr. Tedy té značky, kterou jsme přehlédli a tato chyba mne připravila o možnost stanout na nejvyšším bodu Makedonie a Albánie.

Stále sestupujeme a jsme již jak pochodující stroje. Už toho mám plnou prdel a jak si uvědomím, že po návratu do tábora, musím ještě vařit, je mi úplně zle.

Přicházíme k policejní stanici. Tam je stále mrtvo, jen makedonská vlajka na budově plápolá ve větru.

Po silnici sestupujeme dolů k mostu, kde pro nás má přijet Pepa. Je už před sedmnáctou hodinou, tedy nejvyšší čas.

Trasa na Golem Korab

S Bobem přicházím k mostu jako první. Po několika málo minutách slyšíme hluk motoru, Pepa už jede. Je vidět, že zkušenosti, které získal na vojně při řízení náklaďáků zn. Ural, Zil, ale také i Tatry 815 8×8, se kterou dokonce během povodní v roce 1997 zásoboval zničené obce, mu přišly na takové cestě náramně vhod.

Pepa rovněž jako zkušený a zasloužilý milovník pěnivého moku, vědom si toho na co budeme mít chuť, v ledové vodě Radiky nachladil plechovky Radegastů a ty nám při nastupování do auta rozdává.

Pepovi líčíme naše první dojmy. To ani nemusíme! Když vidí v jakém jsem zbědovaném stavu a slyší, co mu o výstupu líčíme, jen prohlásí : „Když vy jste tak dojebaní, tak to já bych tam určitě zdechl“ a přidává své charakteristické Chááááááááá. Sám líčí, že Petr během dne, za jeho výrazné pomoci uvařil kotel výborné zelňačky a je jí tolik, že už nemusím nic dalšího vařit. To s povděkem oceňuji.

Piva nám přichází náramně vhod, stejně jako zelňačka, kterou si po příjezdu dáváme. Zelňačka je hustá s bramborem a uzeným, prostě výborná, jen kapánek ostřejší. To je způsobeno tím, že při nákupu proviantu, jsem omylem místo sladké papriky vzal ostrou a jinou Petr k dispozici bohužel neměl.

Po osvěžující koupeli v tůni Radiky, jejíž voda má asi sedm stupňů zasedáme do křesel k ohni a doplňujeme během dne ztracené tekutiny. K tomu si dáváme i něčeho ostřejšího. Během toho vyhodnocujeme události dne. Vzhledem ke všeobecné únavě brzy zaléháme do stanů a usínáme.

Den čtvrtý

Černý Drin I

Jako obvykle se budím před šestou hodinou. Budím se jednak bolestmi bederní páteře a také díky téměř vypuštěné samonafukovací karimatce, kterou jsem si před odjezdem pořídil.

Vzhledem k dnešnímu nabitému programu, nechci mrhat čas a soukám se ze stanu, abych uvařil snídani. Obloha není blankytně modrá, jak v minulých dnech, ale šedá, což mi moc radosti nedělá. Utěšuji se ale tím, že pokud bude aspoň takto a nebude pršet, bude to dobré.
Odemykám auto, zjišťuji, že ze včerejšího dne zůstala ještě zelňačka. Není ji ale tolik, aby se jí najedli všichni. Ohřívám proto ještě zavařené klobásy.
Poněvadž počasí není zrovna ideální a máme v plánu plout úsek čítající cca 30 km, řešíme otázku, zda plout úsek celý, či jej zkrátíme. Závěr je takový, že úsek zkrátíme.

Po snídani balíme tábor, loučíme se s krásným tábořištěm a odjíždíme směr Albánie.

Před výjezdem na silnici vedoucí na Debar potkáváme skupinu českých vodáků, kteří zde jsou s brněnskou cestovní kancelář Kudrna. Zastavujeme a dáváme se s nimi do řeči. Skupinu vede Míra Jenčík, z jehož článků zveřejněných na serveru www.raft.cz, jsem při plánování expedice čerpal. Při rozhovoru s ním, mu popisuji jaký úsek Radiky jsme sjeli a současně mu nastiňuji náš plán cesty. Zejména které řeky chceme splout a v jakých úsecích. Když dojde řeč na řeku Shkumbin, Míra nám navrhuje, že pokud jsme na Radice spluli těžké úseky, které oni vůbec nejezdí, můžeme Shkumbin začít výše proti proudu, než mám původně v plánu. Je tam totiž pěkné peřejnaté místo, což beru na vědomí. Ještě nás upozorňuje, že na Osumu se již vybírá poplatek za splutí, ale o jeho výši máme smlouvat. Poté se s Kudrnovci loučíme a odjíždíme směrem na Debar.

Řídí Petr, ale nějak mu nedochází, že řídí minibus a dle jeho stylu jízdy to vypadá, že si to šine ve sporťáku. Řeže zatáčky jako Michael Schumacher v době své největší slávy. Když se však v silnici objevuje díra, zpomalující příčný práh, či jiná nerovnost, přestože překážky zdaleka vidí, brzdí až na poslední chvíli. My v autě lítáme, jak hadr na holi. Pepa je už tak vytočený, že ho chce od řízení vyhodit.

Přijíždíme do Debaru a protože kousek za městem je již albánská hranice, využíváme výhodné ceny nafty a na benzince doplňujeme nádrž.

Projíždíme po rozbitých silnicích Debaru, kde nejčastějšími dopravními prostředky jsou povozy tažené koňmi, osly, či různé podomácku vyrobené samohyby. Dle jejich vzhledu zřejmě původně sloužily jako traktory.

Úzkou silnicí přijíždíme na makedonsko – albánské hranice. Nejprve nás kontrolují makedonští policisté a celníci. Po přejetí do Albánie se to samé opakuje. Na obou stranách se spokojili s předložením našich občanek a bez zbytečných kontrol můžeme pokračovat do vnitrozemí.

Za hranicí vede úzká, ale poměrně slušná silnice s typickou albánskou zástavbou. Petr, který měl na navigaci nastavenou trasu jen do Debaru se začíná domáhat toho, abych mu nastavil novou trasu. Vysvětluji mi, že nástupní místo je od hranic vzdálené pouze sedm kilometrů, vede tam jediná cesta a že ho na místo budu navigovat. Petr však trvá na tom, že trasu chce mít nastavenou i v navigaci připevněné na čelním skle.

Nástupní místo je u obce Topojan. Při plánování trasy, jsem zjistil, že v Albánii jsou tři obce stejného názvu rozeseté po celé zemi a při zadávání do vyhledávače se mi vždy pletly. Nechci tedy do navigace zadat zrovna jiné Topojan, neboť jak znám Petra, ten je schopný proti odporu všech jet přes celou Albánii a hádat se „protože mu navigace přece ukazuje, že tam má jet!“. Nemám náladu, ani chuť to Petrovi vysvětlovat, poněvadž by to stejně nemělo smysl a raději mu říkám: „Já tě s celou navigací seru, nic ti nastavovat nebudu, budu ti říkat, kam máš jet!“. Petr sice brblá, ale nechává se vést.

Přijíždíme do údolí Černého Drinu , přejedeme most a sledujeme hladinu řeky. Z kabiny auta se jeví jako líný olej. Hledáme restauraci Panorama, kde má být nástupní místo, tu ale nenacházíme. Petr se otáčí a jede zpět. Za jízdy sledujeme hladinu řeky. Petr to komentuje: „To je olej, to nemá cenu tady začínat“. K němu se přidává i Pepa. Já chci zastavit u mostu, abych zjistil, jak silný je zde proud. Petr mi však nezastavuje a pokračuje v jízdě. S vědomím, že si plánovanou trasu zkrátíme, souhlasím, že plavbu zahájíme o jedenáct kilometrů dál po proudu, kde mám nalezené další nástupní místo.

Černý Drin u Topojan

Po stejné silnici si to míříme do města Peshkopi, přes které musíme projet, abychom se dostali na nástupní místo u mostu v části zvané Kacanet. To již Pepa navigaci Petrovi nastavil, aby mohl spokojeně jet.

Do Peshkopi vede úzká a klikatá silnice, je však v podstatně horším stavu, než silnice za hranicemi. Rovněž i provoz na ni je mnohem hustší a místní řidiči si s dopravními předpisy příliš hlavu nelámou. Petr za jízdy jakoukoliv díru ve vozovce a způsob jízdy každého řidiče náležitě komentuje. Vzhledem ke stavu silnice a stylu jízdy místních řidičů, nezavře hubu.

Provoz na této silnici není vůbec nic proti tomu, co vjedeme do Peshkopi. Je nedělní dopoledne a ve městě zrovna probíhají trhy. Prodejci mají své stánky s všemožným zbožím postavené podél silnice, po které jedeme. Po vozovce se kromě všelijakých vozidel, převážně značky Mercedes, pohybuje množství lidí i zvířat. Kdo by očekával, že někdo bude dodržovat dopravní značky, nebo se řídil pravidlem pravé ruky, je hodně na omylu. Platí zde pravidlo, kdo dřív vjede, ten dřív jede. A rovněž pravidlo klaksonu, ten místní řidiči používají snad i při startování.

Petrovy komentáře této dopravní situace by vydaly na knihu. Co ho úplně dostává, je řidič Mercedesu, který se zprava protlačí davem lidí. V úmyslu odbočit vlevo, najede napříč do vozovky a zůstává stát přes oba jízdní pruhy. Tento manévr vykolejil ale jen Petra. Ostatní řidiči jsou v klidu a trpělivě čekají, než se bude moci řidič Mercedesu zařadit do svého pruhu a když tak učiní, všichni ostatní včetně nás pokračují v jízdě. Vysvobození je, když za benzinkou Eida u sportovní haly z hlavní třídy odbočujeme vlevo. Chvilku je ještě hustší provoz, ale ten zanedlouho ustává.

Po úzké silnici sjíždíme do údolí. Protože Petrova navigace v těchto místech přestává fungovat, naviguji ho podle mapy v mobilu. Dojedeme na křižovatku dvou cest, na mapě však jedna z těch cest není vůbec vyznačena. Jen odhaduji, která cesta bude asi správná. Petrovi ukazuji na jednu z cest, aby na ni jel. Když tam najede, zjišťuji, že jedeme blbě. Petr samozřejmě můj omyl náležitě jízlivými poznámkami komentuje.

Na couvání to je již daleko, proto Petr jede dál a hledá vhodný plácek na otočení. Když jej nalezne, otáčíme se a vracíme se zpět.

Na místní působíme zřejmě exotickým dojmem, neboť téměř všichni co nás potkávají, na nás mávají, či troubí.

Navádím Petra na správnou cestu a po ní se dostáváme až k řece. Dle zjištěných informací má být před mostem na pravém břehu řeky pláž s letní restaurací. Tam mám v plánu dojet a začít plavbu.

Pláž s restaurací skutečně nalézáme, ale cesta, která k ní vede, je tak krkolomná, že okamžitě zavrhuji po ní na pláž sjet.

Jedeme až k mostu. Před ním je u krajnice dostatečně široký plácek, kde se dá zaparkovat a také nafoukat lodě. Sestup k řece v tomto místě není zrovna ideální, ale ne nemožný. Rozhodujeme se, že plavbu zahájíme přímo u mostu.

Při foukání lodí a strojení se do neoprenů, budíme náležitou pozornost. Jednak u přítomných dětí, ale i u projíždějících dospělých včetně pasáka koz, jenž kolem nás zrovna žene své stádo. Je zřejmé, že vodácký sport v těchto končinách není až tak obvyklý jako u nás.

Je jedenáct hodin, když vyplouváme. Pluji s Bobem, Pepa s Robertem a Tomáš s Radkem.

Přestože hladina řeky vypadá docela olejově, její proud slušně táhne. Vzdalujeme se od mostu, údolí kolem řeky se stále rozšiřuje, přestože podle mého původního předpokladu jsme měli proplouvat soutěskou. Jelikož se mi to nějak nezdá, zastavuji, z vaku vytahuji mobil, dívám se do mapy a zjišťuji svůj velký omyl.

Tím jak jsme si chtěli zkrátit původně naplánovanou trasu a plavbu nezačali u Topojan, ale až u mostu u Kacanet, jsme se připravili o první dvě krásné soutěsky. Toto zjištění mne nesmírně žere a jsem náležitě naštvaný, že jsem se nechal zviklat a plavbu nezačal v místě, jak jsem chtěl původně. Když už jsme chtěli úsek zkrátit, mohli jsme skončit u mostu, kde jsme plavbu zahájili, nebo u mostu ve Fushe Muhurr. No co už, zpátky nepoplujeme.

Řeka protéká rozlehlým údolím. Proud se v širokém korytě často rozvětvuje do několika menších proudů vytvářejících množství ostrůvků a štěrkových polí. Po několika stech metrech se slévá zpět do jednoho proudu, aby se o kus dále obdobná scenérie opakovala. Krajina kolem řeky není nijak zajímavá. Okolo jsou louky porostlé stromy a keři, na nichž se tu a tam pasou krávy, či koně. Po stranách údolí se tyčí stěny okolních hor, zejména vpravo masív Korabu. Po vodácké stránce není řeka v těchto místech nijak obtížná, ani záludná, jen občas proud táhne na břeh. Řeka je vhodná na to, aby si Bob vyzkoušel různé záběry pádlem a zjistil, jak při nich reaguje loď.

Po dvou hodinách plavby si na jednom z ostrůvků děláme přestávku na malou svačinu. Nalézáme na něm torzo chcíplé krávy, tvoří ho již téměř holé kosti potažené kůží.

Při bližší prohlídce si všímáme, že kolem krku má zatažený hrubý drát. Kousek vedle leží i mrtvý chundelatý pes. Podle stavu jeho těla tu zřejmě neleží dlouho, protože ani moc nesmrdí. Zvláštní je, že i ten pes má kolem krku smyčku ze stejného drátu jako ta mrtvá kráva.

Protože nemáme potřebu blíže zjišťovat příčinu jejich smrti, a ani objasňovat, kdo, či co za jejich smrtí stojí, raději svoji pozornost zaměřujeme na skupinu výrostků na levém břehu řeky dál po proudu.

Oni totiž hlasitě nad něčím diskutují, přitom divoce gestikulující rukama a současně se dívají do jednoho místa v řece. Vzápětí se ozývá silný výbuch a z hladiny řeky, v místě do kterého se tak upřeně dívali, se do výše zvedá sloupec vody. Kapky vody ještě ani nedopadly zpět na hladinu a výrostci se vrhají do proudu řeky, vytváří v ní rojnici a do rukou chytají výbuchem omráčené ryby, nyní plující na hladině a házejí je na břeh. Teprve teď poznáváme, že to jsou rybáři lovící za pomocí dynamitu, či jiné trhaviny. Ani nechceme domýšlet, co se nám mohlo stát, kdybychom v okamžiku výbuchu, v těch místech pluli na lodích.

Sledujeme dál počínání svérázných rybářů a očekáváme další výbuch. Už chceme pokračovat, ale máme obavy, abychom nevypluli v době, když do řeky opět hodí dynamit. Nakonec to riskujeme, nasedáme do lodí a vyplouváme. Když proplouváme kolem výrostků, mávají na nás a zdraví. Jeden z nich na nás anglicky volá „Number one“ a při tom zvedá palec vzhůru. I já chápu, že nám říká, že jsme jedničky. Dynamit ani kámen po nás nikdo nehodil, můžeme proto v klidu pokračovat v plavbě.

Za krátko připlouváme k mostu u Fushë Muhurr, místo poznávám podle fotek, co jsem si vygooglil. U mostu nás již netrpělivě očekává Petr s Hankou.
Petr barvitě líčí opětovný průjezd Peshkopi a cestu vedoucí k mostu. Na oplátku si mu stěžuji, že díky přejezdu k mostu, jsme se hloupě připravili o dvě soutěsky.

Nezdržujeme se dlouho a odplouváme. Mám v plánu doplout až do Arrasu, kde doneseme lodě až k pstružím sádkám, tam přespíme a druhého dne odtamtud budeme pokračovat v plavbě. Orientační bod má být lanový most, který by se podle mapy a fotek na googlu měl nacházet před Arrasem. Petr seznámený s tímto plánem jede s Hankou autem po břehu a my na lodích po proudu řeky. Plavba od tohoto místa je už víceméně nudná a jednotvárná a navíc se začíná zvedat protivítr.

Asi v polovině trasy mezi Fushe Muhurr a Arrasem, u levostranného přítoku říčky, jejíž jméno se mi nepodařilo dohledat, vede přes řeku lanová lávka pro pěší. Tady už nás netrpělivě vyčkávají Petr s Hankou. Zastavujeme nedaleko nich a jdu za Petrem. „Tady už jsme v Arrasu. Tady už končíte!“ Volá na mne. I když je most podobný tomu z fotek co jsem našel na googlu, jeho okolí vypadá zcela jinak. Zejména mi schází štěrkové lavice a široké údolí.
Jdu do auta, z palubní desky si beru šanon, kde mám fotku okolí Arrasu. Nalistuji ji a ukazuji Petrovi: „Dívej, na to široké údolí a na ty štěrkové lavice, Kde to tady máš!? Navíc ty stromy.“ A rukou ukazuji na vzrostlé stromy všude dokola. „Ne, my jsme v Arrasu, jak jsme tu jeli, já jsem se jednoho místního ptal“. Stále mne přesvědčuje Petr. Vytahuji proto z vaku svůj mobil, spouštím mapy.cz a vidím, že do Arrasu k ústí řeky Sety nám schází dobrých pět kilometrů. Petr na mapu hledí jak tele na vrata a stejně tomu nevěří. Vzápětí opakovaně volá Hanku, stojící v té chvíli na lanové lávce a fotí si okolí. „Hanko!!! Hanko !!! Když se neozývá. Naštvaně zakleje. „Kurva, kde zas je!!!“ … „Hanko!!! Hanko!!! Když Hanka k němu konečně přichází, úkoluje ji, aby mu z auta, vedle něhož celou dobu stojí, donesla jeho mobil. Když to Hanka učiní, zapíná si v něm mapy.cz a zjišťuje, že se skutečně nachází na místě, které jsem mu ukazoval ve své mapě. Po výměně názorů odnášíme lodě zpět k řece a plujeme dál k Arrasu.

Protivítr čím dál víc zesiluje a pádlování je o to víc obtížnější. Vítr posléze zesílí natolik, že začíná tvořit vlny jak na moři a ty nás tlačí dokonce proti proudu řeky. Pádlujeme jak šílení, ale dopředu se posunujeme jen nepatrně. Když už jsme z pádlování úplně vyřízení, zastavujeme, bereme Baraky za madla a raději je neseme po břehu. Po souši se pohybujeme rychleji, než při pádlování proti tomu hroznému větru.

Když vítr kapánek poleví, pokládáme lodě opět na vodu a kousek zase plujeme. Takto se dostáváme až k novému betonovému mostu, nacházejícímu se před samotným Arrasem. U něj nás již očekává Petr s Hankou. Konečně plavba končí.

První zdolaný úsek Černého Drinu

Se značným úsilím dopádlujeme až k mostu, kde do prudkého svahu vynášíme naše Baraky a pokládáme je na cestu vedle auta. Vítr je ale tak silný, že s loděmi hází, jak s listy papíru. Aby nedošlo k jejich poškození, ještě mokré a špinavé je vyfukujeme a rychle balíme.

Petr mezitím hlásí, že pstruží sádky, kde jsem plánoval povečeřet a přespat, jsou od Černého Drinu daleko a s loděmi bychom se pěkně prošli. Současně pronáší jízlivé poznámky, v níž se pozastavuje nad tím, jak jsem to mohl takhle nesmyslně naplánovat. Je zbytečné s ním o tom polemizovat. Stejně by nepochopil, že jsem k tomu místu, jakož i k samotné řece zjistil jen velmi kusé informace. Měl jsem zjištěno jen to, že v Arrasu někde u přítoku Černého Drinu jsou pstruží sádky. Kozláci, kteří do Arrasu dopluli po Černém Drinu, tam i loděmi došli pěšky. Bohužel nepopisovali, jaká to byla vzdálenost. Žel jsme jeli do neprobádaných míst. Petr asi zapomněl na mé upozornění uvedené v itineráři: „Nejedná se o běžný zájezd, ale o expedici“. Pokud bych organizoval výlet na Nežárku, zjistil bych mu, co v které hospodě vaří, včetně menstruačního cyklu servírek!

Vytočený pomáhám balit lodě. Přímo v neoprenech sedáme do Transitu a odjíždíme k pstružím sádkám. Jedeme po levém břehu řeky po příšerné nezpevněná polní cestě. Ve skutečnosti jde jen o buldozerem vyhrnutý pás zeminy, po kterém se jezdí. Máme štěstí, že je docela sucho. V případě deště by se z cesty stala blátivá strouha, v níž bychom s naším Transitem určitě uvízli. Nevím, jestli by nám pomohly sněhové řetězy, které si sebou vezeme.

Stoupáme do prudkého svahu. Modlím se, aby to Transit vyjel. Petr však jako bývalý lesák, má s jízdou v podobných terénech velké zkušenosti. Zařadil jedničku a s plným plynem se škrábe nahoru. Přestože Transit má jen přední náhon, vyjíždí na vrchol toho hrozného kopce. Tam je již o něco lepší cesta. Není sice zpevněná, ale už je kapánek širší a lépe uježděná.

Projíždíme kolem místní školy, působící dojmem vybydleného baráku.

Od školy jsou už vidět bazény pstružích sádek. Odbočujeme z „hlavní silnice“ vpravo a přijíždíme na velký plac sloužící jako parkoviště. Živý plot na levé straně ohraničuje pozemek s malým domečkem s kulatou terasou po celém jeho obvodu. Na pozemku stojí několik malých altánků se střechami z rákosí a jeden velký kruhový altán s kulatým stolem a lavicemi. Celé to vypadá opuštěně.

Samotné pstruží sádky jsou na vedlejším oploceném pozemku. Vstup do nich vede přímo z parkoviště, kde stojíme.

Předpokládáme, že restaurace bude v areálu sádek. Dřevěnými vraty vcházíme dovnitř. Vlevo za nimi jsou samotné sádky. Tvoří je osm čtyřicet metrů dlouhých betonových nádrží. Z levé strany od řeky Sety k nim vede strouha přivádějící vodu. V horní části voda ze strouhy vtéká do první nádrže, kde se čeří na zabetonovaných balvanech a takto okysličená vtéká do jednotlivých nádrží. V nich se to jen hemží nádhernými pstruhy.

V levém protějším rohu pozemku stojí moc hezký patrový roubený dům se sedlovou střechou zelené barvy. Před ním je postavený dřevěný altán a naproti sádkám jsou nízké hospodářské budovy.

Přicházím blíž k domu. Vychází od něj muž ve věku kolem třiceti let a jen vyštěkne: „Privat!“. Z jeho slov a výrazu jeho tváře je zřejmé, že jsme na soukromém pozemku a máme odejít. Na můj dotaz, zda je tady restaurace jen rukou ukazuje směrem k sousednímu pozemku s malým domečkem, kde parkujeme. Usuzuji, že ten malý domeček, bude restaurace.

Vracíme se zpět na parkoviště. Zrovna tam přijíždí auto a z něj vystupuje několik mužů, mezi nimi i dva mladíci, hovořící kapánek anglicky. Bob s Petrem se s nimi dávají do řeči. Domlouvají se, že nám připraví večeři, konkrétně usmaží pstruhy a souhlasí s tím, že u restaurace můžeme i přenocovat.

Když se jednoho z mladíků zeptáme, kde si můžeme postavit stany, jen tak máchne rukou do prostoru. Jeho gestu rozumíme, že je můžeme postavit, kde se nám zlíbí. Oni to prostě neřeší a dokonce ani nežádají za přenocování zaplatit. Postačuje jim, když u nich povečeříme.

Vzápětí se albánští výrostci dávají do úklidu pozemku restaurace. Z chodníků zametají stonky rákosu, napadaných ze střech altánků. Podle toho jak to zde vypadá, usuzujeme, že tuto sezónu tady budeme prvními hosty.

O stavění našeho stanu, roztažení karimatek a spacáků se stará Tomáš. Já s Pepou zasedáme do altánu a ochutnáváme zdejší pivo – Tiranu. Pozorujeme při tom počínání ostatních při stavění stanů, zejména Petra. Ten si stan staví přímo u stěny restaurace. Bob, nedaleko nás. Robert s Radkem na opačném konci pozemku, kus od nás, aby nás Robert svým chrápáním nerušil, tak jako na tábořišti u Radiky.

Kromě Petra už máme všichni stany postavené, s Pepou si už dáváme třetí Tiranu a Petr stále staví svůj stan. Při jeho stavbě totiž náležitě vysvětluje Hance, jak se to správně dělá. Názorně natahuje šňůry, šponuje tropiko a do kamenité půdy pečlivě zatlouká kolíky. Stan má postavený přesně podle příručky. Jeho počínání nás nechává naprosto v klidu, neboť tím nyní nikoho nezdržuje.

Já jsem ale zvědavý na stav silnice kolem řeky, kudy ji chceme zítra projíždět. Beru mapu, slovníček s albánskými frázemi a jdu se na to zeptat jednoho z mladíků. Ukazuji mu na přeloženou frázi: „Je tady ta cesta průjezdná?“ Přitom prstem ukazuji do mapy na silnici kolem řeky a vzápětí ukazuji na naše auto, aby pochopil, čím tam chceme jet. Zřejmě to pochopil a souhlasně kýve hlavou, že cesta je průjezdná. O poznání klidnější se vracím do altánu.

Z kuchyně restaurace se již line vůně smažených ryb a hranolků. Nám hladovým se sbíhají sliny. Jeden s mladíků přichází do altánu a prostírá stůl těmi jejich papírovými ubrusy.

Netrvá to již dlouho a albánští kluci začínají na stůl servírovat večeři. Každému z nás přináší na bílém porcelánovém talíři ve tvaru ryby pstruha, velkého přes celý talíř. Po stranách talíře leží tlusté bramborové hranolky, na kolečka nakrájená syrová okurka a rajčata, nakrájené zelné listy s pórkem, naložené zelené olivy včetně kusu balkánského sýra. K tomu pokládají na stůl ošatky bílého nakrájeného chleba, mísu šopského salátu a dózy s olivovým olejem.

Vše vypadá úžasně a ještě lépe to chutná. Pstruh je výborně propečen, křupavé hranolky a chutná obloha, prostě úžasné. Jde o příjemnou změnu po stravování v polních podmínkách. Hanka si k tomu objednává rovněž výborné makedonské červené víno. My chlapi večeři náležitě zaléváme „Tiranou“ společně s naší pálenkou.

Při placení se ale nemůžeme dopočítat, protože těm klukům moc nerozumíme. Žádáme je, ať nám požadovanou cenu napíšou. Oni na ubrus čmárají cifry, ale mají tam nějak moc nul. Později pochopíme, že k požadované cifře připisují nulu. Proč, to jsme nepochopili. Nakonec se dopočítáváme. Za vše platím devět tisíc Leki.

Albánští kluci poté co ze stolu sklidili nádobí, se pokouší na parkovišti zprovoznit motorku. Jak se jim stále nedaří, přichází jim na pomoc Robert a motorka je rázem pojízdná.

Kluci pak začínají mezi sebou hrát fotbal a přizývají k němu Tomáše s Radkem. My staří kmeti se ale nepouštíme do žádných větších akcí a raději dál v klidu sedíme v altánu a věnujeme se „Tiraně“ a filosofickým diskuzím.

Trasa, Radika – Arras (2 – most; 3 – nástupní místo; 4 – most ve Fushë Muhurr; 5 – výstupní místo)

Den pátý

Černý Drin II

Budím se ve svoji obvyklou hodinu před šestou ráno. Chvilku se ještě převaluji, ale když nemohu opět usnout, vylézám ze stanu ven. Kouknu na nebe, honí se tam sice mraky, ale na déšť to nevypadá.

Pomocí zahradní hadice vykonám ranní hygienu a odcházím k autu připravit snídani. Auto je zaparkované opodál a ne hned u stanů jako v minulých dnech. Při vykládání beden s bagáží a hledání potřebných věcí k vaření, nyní tolik ostatní neruším a nebudím jako obvykle.

Abychom před plavbou dostali něco teplého do žaludku, dělám na snídani lečo. Při snídani se upřesňuje harmonogram dne. Máme v plánu splout druhou část Černého Drinu. Z těch mála informací, které jsem k tomuto úseku zjistil, vím, že máme proplout dvěma soutěskami. Poslední z nich je zcela nepřístupná ze silnice a daný úsek má být podstatně obtížnější než ten, který jsme jeli včera. Mají tam být rychlé peřeje s velkými vlnami obtížnosti WW III. Na bezpečné splutí tohoto úseku je již potřeba mít dostatečné zkušenosti.

Cesta kolem řeky k nástupnímu i výstupnímu místu má být podobná té, po které jsme do Arrasu přijeli. Je zapotřebí, aby auto řídil zkušený řidič a k ruce měl dalšího chlapa. Tohoto úkolu se ujímají Robert s Bobem. Robert jako řidič a Bob jako jeho pomocník a kameraman.

Rozdělujeme si posádky. Já popluji s Tomášem, Pepa s Radkem a Petr s Hankou.

Balíme tábor. Při tom se na obzoru nad štíty pohoří Korab obdivujeme světelný úkaz, jenž nám předvádí vycházející slunce. Šikmé paprsky pronikají mezerami mraků, vytváří v oparu doslova svatozář. “To je pro nás boží varování“, a ukazuji tím směrem.

Majitelé restaurace, ani kluky, co nás včera obsluhovali, nikde kolem nevidíme. Bez rozloučení z místa před osmou odjíždíme. Jelikož i za Arrasem má řeka obdobný nudný charakter, hodláme zahájit plavbu až u mostu před třetí soutěskou.

Z parkoviště u restaurace vyjíždíme zpět na cestu, po ní pokračujeme dál podél řeky Seta. Projíždíme mezi domy Arrasu. Kdo by si představoval zástavbu jako na vesnicích někde v podhůří zemích Českých, je na omylu. Jde většinou o polorozpadlé domy s nepořádkem okolo. Avšak téměř na každém druhém domě vlaje albánská vlajka – černý dvouhlavý orel na červeném podkladu. Na silnici okamžitě poznáváme, že už je všední den. Po prašné cestě totiž jezdí mnohem více aut a náklaďáků než včera.

Jedeme po pravé straně řeky Sety, proti jejímu proudu. Cesta se poté stáčí vpravo, přejíždíme most nad řekou, za ním odbočujeme vpravo a po úpatí protějšího svahu pokračujeme směrem k Černému Drinu. Odsud máme krásné výhledy, jednak na samotný Arras, na protější hřebeny pohoří Korab, ale rovněž na koryto řeky Seta.

Seta před ústím do Černého Drinu vytváří širokou deltu. Pod silničním mostem, je řečiště široké jen 10 metrů, ale o dvě stě metrů dál po proudu se její štěrkové koryto mohutně rozšiřuje. Před samotným ústím do Černého Drinu je delta široká téměř čtyři sta metrů. I přes jeho značnou šířku se v něm nyní klikatí říčka široká pouhých pět metrů. Jelikož řečiště není zarostlé vegetací, musela v něm nedávno z okolních hor slušně hrnout voda.

Obdobná scenérie se objevuje i druhé straně Černého Drinu, přímo naproti delty Sety. Tam se totiž vlévá další řeka a její delta je u ústí široká dokonce sedm set metrů.

Po kilometru a půl od mostu se silnice stáčí vlevo a vede po úbočí hřebenu hory Mustafaj, jehož vrcholky se vypínají do výše třinácti set metrů a vytváří levý břeh Černého Drinu. Pravý břeh zatím tvoří široké údolí. Ale s přibývajícími ujetými metry, se postupně zužuje.

Každou chvilku se míjíme s dodávkami a minibusy, převážející zejména ženy oblečené v tradičních muslimských dlouhých šatech černé barvy s šátky na hlavách. Mnohdy to vypadá, že řidič ve svém autě převáží hromadu černých pytlů. Téměř všichni protijedoucí řidiči nás vřele zdraví, ženy však nikoliv.

Po šesti a půl kilometrech přijíždíme k vytyčenému mostu. Jde o kovový most na třech betonových pilířích dlouhý sto čtyřicet metrů, s dřevěnými trámy na mostním svršku. Zastavujeme u něj a jdeme se podívat, jaký je zde přístup k řece. Přímo u mostu je sestup k hladině dost krkolomný. Rozhodujeme se přejet přes most a zjistit, jak to vypadá na druhé straně. Kromě mne, Roberta a Boba jdou ostatní přes most pěšky. Nasedáme zpět do auta a na druhou stranu pomaličku jedeme. Most sice vrže a skřípe, ale bezpečně drží.

Bezprostředně za mostem zastavujeme a místo si prohlížíme. I zde je sestup k řece krkolomný. Já sice v legraci navrhuji, že bychom mohli na vodu nastupovat stejně jako kajakáři, kteří v kajacích skáčou do vody z výšky, ale bez pozitivní odezvy.

Při pohledu proti proudu řeky, ve vzdálenosti tři sta metrů vidíme slibně vypadající místo. Vedle cesty je dostatečně široký pás na odstavení auta a od něj vede k řece mírně se svažující chodník. Tam by šlo zahájit plavbu. Jedeme tam.

Máme docela slušný čas, je teprve čtvrť na devět, když tam vystupujeme. Aby to bylo ještě lepší, z mraků vykouklo sluníčko a začíná hezky hřát.

Při přípravách na vyplutí slyšíme ze strany od soutěsky zvuk přijíždějících motorek. Po cestě na levém břehu jedou tři motorkáři na endurech a zastavují u mostu. I když mají stále nastartované motory, po hladině se nesou jejich hlasy. Slyšíme, že mezi sebou hovoří česky. Motorkáři se vzápětí rozjíždějí, přejíždějí přes most a jedou k nám. Na naše mávání zastavují.

Jsou to tři chlapi ve věku kolem padesáti let v těžkých silně zaprášených motorkářských kombinézách. Každý má motorku ověšenou kufry, rezervními koly, či pneumatikami a náhradními díly. Při rozhovoru s nimi zjišťujeme, že jsou z Prahy a jedou napříč Albánii.

Po chodníku vyšlapaném od ovcí a krav snášíme lodě k řece. Před devátou hodinou vyplouváme.

Podplouváme pod mostem a pokračujeme dál na sever směrem k obci Luglej. Hladina řeky je v těchto místech široká třicet metrů je i dost hluboká. Mnohdy ani nedosáhnu svým sto sedmdesát centimetrů dlouhým pádlem na dno. Kolem řeky je stále poměrně široké údolí s políčky a pastvinami, na nichž se v poklidu popásá dobytek. Břehy bezprostředně kolem řeky jsou porostlé vrbičkami a jinými listnatými stromy, jejichž větve se naklání nad hladinou. Proud Černého Drinu má slušný tah a naše lodě i bez pádlování v něm svižně nesou.

Řeka v údolí jen mírně meandruje, nejsou zde žádné peřeje, ani náročná místa. Můžeme proto polevit v ostražitosti a necháváme se jen unášet proudem. Po šesti kilometrech plavby za obcí Luglej se levý břeh začíná podstatně zvedat a údolí se rozkládá jen na pravém břehu řeky.

Vplouváme do levotočivé zátočiny a někde před námi slyšíme šumění valící se vody. Po vyplutí ze zátočiny se koryto úží, hlavní proud směřuje vlevo a kousek dál jsou vidět zpěněné vlny.

Rázem je po vegetu. Zaklekáváme s Tomem do lodi a já si pro jistotu fixačními popruhy přivazuji kolena. Na pravé straně je mělčina a navíc z hladiny ční velké ostré balvany. Hlavní proud stále vede podél levého břehu, kde ční další velký ostrý balvan. Vedle něj vpravo je asi metrový stupeň, za kterým se z pravé i levé strany stékají proudnice a jak o sebe narážejí, vytváří zpěněné vlny.

Plujeme metr a půl vpravo od balvanu po jazyku vlny. Když se dostaneme na úroveň balvanu, teprve vidíme, že vpravo za ním se nacházejí další dva menší kameny, čeřící hladinu. Pokračujeme stále po proudnici směřující vlevo do zpěněných vln. Zprava do nás tlačí proud a vytáčí příď vpravo. Na nastalou situaci okamžitě reaguje Tomáš a rychlými přítahy ji pomáhá srovnat do požadovaného směru. Zbývající část peřeje s lehkým pohupováním po vrcholcích zpěněných vln bez problémů proplouváme.

Na konci peřeje se s pravé strany do Černého Drinu vlévá další neznámá řeka. Za soutokem zůstáváme stát vpravo u štěrkové lavice a sledujeme počínání ostatních.

Stejně jako my najíždí do osmdesát metrů dlouhé peřeje Pepa s Radkem, zkušeně ji proplouvají a zastavují vedle nás. Nakonec do peřeje vplouvá Petrova Baraka. Příď lodi kde sedí drobná a lehká Hanka ve vlnách skáče nahoru a dolů jako na trampolíně. Hanka má velké problémy se vůbec na sedačce udržet.

U soutoku široké údolí končí a Černý Drin nyní protéká mezi oválnými kopci, týčícími se po jeho stranách. Okolní svahy jsou načervenalé barvy zčásti porostlé vegetací. Cesta, po které nás doprovází Robert s Bobem, vede vysoko nad řekou ve svahu na levém břehu. Koryto řeky se maličko zúžilo, mezi svahy okolních hor se začíná klikatit a současně přibývá vlnek.

Po dalším kilometru připlováme k prudké levotočivé zátočině. Nemáme ale dostatečnou rychlost a proud nás vynáší na skálu. S Tomášem ze všech sil pádlujeme, ať na té skále, respektive pod ní nezůstaneme. Vynaložené úsilí se vyplácí a bez ztráty kytičky kolem hrozivě vypadající skály proplouváme. Následuje podobný, kilometr dlouhý úsek mírných zákrut. Poučeni, nabíráme před dalšími obdobných místy rychlost a nebezpečná místa bezpečně proplouváme.

Řečiště se znovu zužuje. Jehož šířku odhaduji na osmnáct metrů. Zde je úsek se slušnými vlnami, přes jejich zpěněné hřbety proplouváme. Aby nás náhodou nějaká zlobivá vlnka nevykopla ze sedla, dávám na radu Petra a při průjezdu obtížnými úseky si na hladinu na plocho pokládám list pádla a když se loď nebezpečně zakymácí, opírám se o něj a udržuji tím loď ve stabilitě. Stejné doporučení dávám i Tomáši. V divokých vlnách zjišťuji, že to je fakt dobrá vychytávka a obtížné úseky bez ztráty bodu proplouváme. Zpětně mi dochází, že nepoužívání tohoto jednoduchého fíglu, mne v minulosti stálo mnoho nedobrovolných koupelí, často spojenými s masážemi o šutry. I když nerad, musím uznat, že i ten Petr občas dává dobré rady.

Baraky si v těch peřejích a vlnách vedou opravdu skvěle. Nedovedu si představit, sjíždět takový úsek řeky na plastové kánoi jako je Vydra, Agara, či jiných podobných.

Po dalších čtyřech stech metrech se proud rozdvojuje, my s Tomášem plujeme vpravo. Najíždíme do šedesát metrů dlouhé peřeje, procházející levotočivou zákrutou. Projíždíme ji asi metr od skály. Za ní následuje klidný úsek. Toho využíváme a na chvilku si od pádlování odpočíváme. Máme i čas se rozhlédnout kolem sebe. Okolní krajina je prostě nádherná, vysoké zaoblené kopce s četnými skalami.

Tok řeky se nyní stáčí prudce vlevo a následuje čtyřicet metrů dlouhá peřej s velkými vlnami. Najíždíme do ní středem, vlny s námi sice házejí, jako by nás Černý Jelen chtěl vykopnout ze sedla, ale my zůstáváme pevně zakleknutí a peřej proplouváme. V těchto peřejnatých místech každou chvilku zezadu slyšíme Petrovo „Tááááák néééééééé !!!“ tedy jeho reakce na Hanku, která neplní pokyny dle jeho představ. Podle četnosti výkřiků „Tááááák néééééééé !!!“ by šlo stanovit i obtížnost řeky.

Řečiště se nyní rozšiřuje a následuje půl kilometru dlouhého klidného úseku s rychlým proudem. S Tomášem přibrzďujeme, aby nás i ostatní dopluli.
Okolní kopce již řeku pevněji semkly do soutěsky široké pouhých jedenácti metrů, se sedmdesát metrů dlouhou peřejí s velkými vlnami. Projíždíme ji středem. Vlny sice vytáčí příď vpravo, ale Tomáš ji rychlými přítahy pomáhá udržet v požadovaném směru. Po vyjetí z těch velkých vln vplouváme do sto dvacet metrů dlouhého úseku s řadou menších vlnek, jimiž se necháme příjemně pohoupat.

Následuje poměrně klidný úsek vedoucí mezi vysokými skalami. Řečiště se zužuje, vjíždíme do levé zákruty se zpěněným místem a proudem tlačícím na skálu u pravého břehu. Přestože peřeje v těchto místech nejsou, nás proud stále táhne na skály podél pravého břehu. Po průjezdu kolem nich nás chytá pořádný vracák , táhnoucí naši loď zpět. Ze všech sil pádlujeme, abychom se z něj dostali. Musíme vynaložit hodně úsilí, aby nás pustil.
Když do vracáku najede Petr, řve na Hanku „Zaber vracák!!“. Hanka celá zblblá ze všech jeho možných i nemožných pokynů, povelů a doporučení, přestává pádlovat a uvažuje, co je to za povel „zaber vracák“ a co má vlastně udělat, aby byl Petr spokojený. Jejich loď proud okamžitě vytáčí bokem a přídí se zapichují do skály. Petr naštěstí drží rovnováhu a řve „Zaber!!!, Zaber!!! Zaber, nebo se utopíme“. Hanka se rychle vzpamatuje, začíná pádlovat a daří se jim z nebezpečného úseku vyjet.

Následuje tři sta metrů klidného úseku, necháváme se unášet proudem a odpočíváme. Na jeho konci se řečiště stáčí mírně vpravo, zužuje na šířku pouhým devíti metrů a následuje dvoumetrový stupeň s velkými vlnami a válcem . Ze všech sil pádlujeme, abychom nabrali co největší rychlost a současně do vln najeli rovně, aby nás nevykoply a také rychle přejeli válec, aby nás nevcucl. Najíždíme středem a padáme mezi vysoké vlny. Hned první vlna nám prudce vykopává příď naší Baraky vzhůru a nebýt toho, že Tomáš je v lodi pevně zakleknutý, katapultovalo by ho to ven. Následuje několik dalších takových skoků. V mžiku máme plnou loď vody. I přes to divoký úsek bez úhony zvládáme. Dál proplouváme již menšími vlnami této stometrové peřeje, jejíž obtížnost odhaduji na WW III.

Následuje pětisetmetrový úsek se slušným tahem a menšími vlnami. Klidnějšího úseku využíváme k načerpání sil a nabraná voda může z lodi vytéct.
S ostatními, kteří nás dopluli, se domlouváme, že pokud to jen bude trochu možné, zastavíme, aby si Hanka mohla odpočinout, neboť je už z pádlování úplně vyčerpaná.

Další kilometr to však nejde. Proplováme dalšími třemi peřejemi. V relativně klidných úsecích mezi nimi není žádné vhodné místo na zastavení. Divoký úsek zakončuje jedenáct metrů dlouhá peřej. Za ní se řeka již uklidňuje, můžeme zastavit k přestávce. Z řeky jsme všichni naprosto nadšeni.

Údolí se opět rozšiřuje, řeka se pomalu uklidňuje a další 4 kilometry plujeme po docela klidné, ale rychlé hladině. Úsek končí až k mostu nacházející se před ústím kaňonu Skavicë, kde nás již netrpělivě očekávají Robert a Bob.

Zastavujeme za mostem a prudkým svahem stoupáme k autu, stojícímu na krajnici. Dáváme svačinu.

Odpočati a posilnění vplouváme do skalnatého kaňonu Skavicë přístupného jen z řeky. Po obou stranách se tyčí rozeklané stěny šedých skal, mezi nimiž se líně klikatí modrozelená řeka. Protože je v těchto místech klidná, pomaličku se necháváme unášet proudem a plnými doušky si tu nádheru vychutnáváme.

 

Proud se začíná zrychlovat a nebezpečně nás vynáší na skály. Není čas se tolik kochat a je zapotřebí pádlovat. Po kilometru se zleva do Černého Drinu vlévá říčka přitékající z další skalnaté soutěsky. Vzpomenu si na Kozláky, kteří šli soutěsku pěšky prozkoumat. My je ale následovat nehodláme. V neoprenových botech by se nám šlo po kamenech špatně.

V polovině kaňonu v mírně pravotočivé zákrutě v úrovni hladiny vidíme jeskyni. Ze zvědavosti, k nevoli Tomáše k ní najíždím blíž. Při pohledu dovnitř vidím, že nejde ani o jeskyni, ale spíš o skalní převis. Když se od ústí „jeskyně“ pokoušíme dostat pryč, chytá nás silný „vracák“ a táhne nás zpět dovnitř. Ze všech sil pádlujeme, ale „vracák“ nás ne a ne pustit. Na klidné hladině bychom při vyvinutí takového úsilí uháněli jako motorový člun, ale v tom vracáku se posunujeme jen o centimetry. I po těch centimetrech se dostáváme do hlavního proudu, který nám pomáhá se z „vracáku“ dostat. Ani nechci domyslet, co by se mohlo stát, kdyby nás ten zpětný proud vtáhl pod skálu.

Kaňon má stále stejný charakter. Vysoké bílé skály střídají malé štěrkové plážičky, na nich lze zastavit a odpočinout si. Toho ale moc nevyužíváme a pomalu plujeme dál.

Po pěti a půl kilometrech plavby soutěskou šedé skály postupně střídají kopce hnědé barvy, což naznačuje, že kaňon již pomalu končí. Začínám vyhlížet první orientační bod, most vedle skály ve tvaru homole.

Soutěska se úží, proud kapánek zrychluje a na hladině tvoří menší vlny. Ve vlnkách připlouváme k mostu, vedle něj vpravo se týčí skála ve tvaru homole. Podle fotek co jsem si vygooglil místo bezpečně poznávám. Volám na ostatní, že za jeden a půl kilometru budeme končit.

Za mostem se údolí zase o něco rozšiřuje a následuje poměrně rovný úsek. Po dalších sedmi stech metrech se řeka mírně stáčí vpravo a následuje další dlouhý rovný úsekem. Odtud již vidíme na protějším svahu pod stromy zaparkovaného našeho Transita. To mne uklidňuje a jsem rád, že Robert s Bobem v pořádku dojeli do cíle.

Druhý zdolaný úsek Černého Drinu

Zastavujeme před ústím potoka či spíše horské bystřiny s názvem Bushtricës, vlévajícího se do řeky zprava. Jde o malebné údolí u soutoku řek. Ze strany odkud jsme připluli, pravý břeh řeky lemuje prašná cesta. Před potokem zahýbá vpravo a dalších sto metrů vede podél potoka. Následně se stačí vlevo na malý most vedoucí přes potok. Za mostem se lomí vlevo, aby dál vedla kolem řeky po proudu a poté vzhůru do kopců. Za ústím potoka je louka, na níž se pasou krávy a koně. Uprostřed louky stojí polorozpadlá kamenná budova. Snad je to bývalý přístřešek pro pasáka dobytka. Po levé straně cesty jsou vzrostlé stromy, pod nimiž stojí náš zaparkovaný Transit. Bob s kamerou v ruce stojí na druhé straně potoka a dokumentuje náš příjezd.

Vystupujeme z lodí, bereme je za madla a brodíme se potokem na druhou stranu směrem k louce, kde stojí Bob. Proud v potoku je docela silný. Máme co dělat, aby nám nepodrazil nohy. Opatrně přecházíme na druhý břeh. Po šutrech se drápeme nahoru na louku. To již slušně praží sluníčko, na květen je docela vedro. Pokládáme lodě na louku, aby na sluníčku uschly.

Video ze splutí Černého Drinu

Kvapně se soukám z neoprenu. Je těsně po 13 hodině, super čas. Na základě tak dobrého času se rozhoduji, že zde nebudeme tábořit, jak jsem původně zamýšlel. Což je sice škoda, neboť je to nádherné místo a na táboření jak stvořené. Ale pouze tady poobědváme a přesuneme se k řece Shkumbini.

Sférická fotografie místa

Již v suchém jdu připravovat oběd. Hanka využívá toho, že jídlo stále není hotovo a jde se okoupat. Místo koupele si volí v potoce nedaleko mostu. Ve chvíli když se nahá hodlá ponořit do chladné vody, projíždí po cestě chlap na motorce. Při spatření Hanky v rouše Evině, zapomíná řídit a moc nechybí, aby i s motorkou spadl do potoka.