Přechod ostrova Gran Canaria ze severu na jih po slavné Svatojakubské cestě – Camino de Santiago.
Koncem ledna dostávám cestovatelský absťák a pro jeho zahnání potřebuji naplánovat nějakou výpravu. Po loňském úspěšném přechodu Tenerife padá volba na přechod Gran Canarie.
S nabídkou oslovuji osvědčené cestovatele. Okamžitě se chytá Trojka a posléze i Radim.
Podaří se mi sehnat docela výhodné letenky s odletem v sobotu ráno dne 4.3.2023 z blízkých Katovic.
Den první
Na letiště jedeme mým autem a necháme si ho na odstavném parkovišti Oáza, odkud nás obsluha doveze až k terminálu.
Téměř každá výprava má při cestě na místo určení svého opilce. Loni na Tenerife to byl Trojka, nyní to bohužel vyšlo na mne.
Začalo to docela nevinně. Po odbavení, aby nestála řeč, kupuji půl litru vodky Soplica. Ta záhy zmizne a já jdu koupit druhou flašku. Aby to chvilku vydrželo, kupuji rovnou litr. Trojka ji naředí z fantou, lehce upijeme a jdeme do letadla. V něm každý sedíme jinde. Já úplně vzadu. Po chvilce jde Trojka na záchod a sebou nese flašku s tím mixem. Dávám si loka. No a pak střih a vybavuji si až, jak v Londýně procházím letištní halou a motám se jak motýl Emanuel.
Radim s Trojkou mi nalézají diskrétní koutek, kde si ustelu a spím jak miminko.
Po probuzení nechápu, co se stalo a nevěřím vyprávění Radima, co jsem dělal. Uvěřím tomu až po předložení důkazů v podobě fotek a videa. Hrozné! Uklidňuje mne to, že jsem nedělal žádnou ostudu a jen se dobře bavil.
Aspoň mi šestihodinový přestup v Londýně rychle utekl. Radim to pojmenoval tak, že já měl vlastně přímý let.
Cesta z Londýna na Gran Canarii je už docela v pohodě.
Po přistání bereme taxíka a spěcháme do Laspalomas, kde máme zajištěno ubytování. Spěcháme proto, abychom si stihli nakoupit potraviny na trek. Zítra je totiž neděle a markety budou zavřené.
Do marketu sice jdu z ostatními, ale není mi moc dobře, takže si kupuji jen džus a jdu si sednout ven na schody.
Následuje přesun taxíkem do našeho ubytování. Sice ho kapánek hledáme, ale mapy.cz mne dovedly až na kliku.
Apartmán je prostorný a hezký. Já okamžitě zabírám postel v obýváku, nečekám, až Trojka uvaří a rovnou jdu spát. Trojka s Radimem si mezitím u vincka dělají hezký večer.
Den druhý
Ráno si jde Radim zaběhat, já s Trojkou připravuji snídani.
Následuje chvilka zděšení. Nemůžu najít svůj cestovatelský klobouk! Vybavuji si, že jsem ho dával do kufru taxíku, ale už nevím, zda jsem si ho z něj bral. Pomalu se smiřuji s tím, že jsem o něj přišel, ale v tu chvíli ho Trojka vytahuje ze svého batohu. Naštěstí mi ho z kufru taxíku vzal.
Jelikož je hezky a máme čas, proto než vyrazíme na trek, jdeme se podívat k moři a projít si město Maspalomas. Abychom se netahali s těžkými batohy, nejprve míříme k policejní stanici, kde si je hodláme schovat.
Radim navazuje hovor s dozorčím a ten s úschovou souhlasí, ale chce vidět, co v batozích máme. Je docela prozíravý a nechce riskovat, že mu tam položíme bombu. Policisté jsou dokonce tak ochotní, že nás ve svém pickupu odvezou na pláž nedaleko majáku.
Moře má krásnou barvu a slušné vlny, na nichž řádí borci na surfech. S Radimem se chceme okoupat. Tady u majáku to ale nejde, je vyvěšená červená vlajka. Jdeme tedy po promenádě kolem moře na další pláž. Tady se už pár odvážlivců koupe. S Radimem se svlékáme do trenek (plavky samozřejmě nemáme) a jdeme do moře. Čekali jsme, že bude mnohem chladnější. Oproti očekávání ve vodě trávíme delší dobu. Při vylézání na břeh nás ale vyfackají vlny a kapánek pomelou na šutrech.
Písek mám úplně všude včetně uší. Naštěstí jsou na pláži sprchy.
Vracíme se zpět. Je čas oběda proto se zastavujeme v jedné restauraci a dáváme si paelu a kanárské brambory s moja omáčkou. Paela je rýže se směsí mořských potvor, jako jsou krevety, chobotničky, kostičky masa, slávek a dalších lastur. Číšník nám to přináší na velké pánvi a před námi porcuje na talíře. Je to moc dobré a je toho tolik, že to nemůžu ani sníst.
Posilnění se pěšky vracíme pro batohy. Cestou se zastavujeme na benzince. Potřebuje koupit benzín do vařiče. Bohužel do petky nám nechtějí benzín prodat.
Vyzvedneme si batohy a míříme k další benzince. Tady Trojka na obsluhu použije svoji lest. Obsluze ukazuje originální palivovou nádobu k benzínovému vařiči na půl litru paliva s tím, že do ní chceme natankovat benzín. Oni souhlasí. Pak jde ke stojanu, kde do pet lahve se širokým hrdlem natankujeme litr a půl benzínu. Půl litru paliva by bylo na týdenní trek málo.
Máme vše, můžeme vyrazit do hor. Batoh se mi zdá nějaký těžký. Převážím ho a má bez mála dvacetšest kilo.
Vyjdeme z města a rovnou vcházíme do vyprahlého skalního kaňonu. Pocit pouště dokreslují všude přítomné opuncie a další kaktusy. Protože jsme pozdě vyšli a hodláme dojít k patnáct kilometrů vzdálenému jezeru, usilovně šlapeme. Krajina se postupně mění. Ubývá kaktusů a přibývá rákosí, kterým jdeme jak v tunelu.
Poté stoupáme na hřeben. Lije ze mne jak z koně, během chvilky mám košili durch mokrou. Konečně jsme nahoře. Pozorujeme údolí pod námi. Z kopce po prašné cestě se jde dobře. Přejdeme po betonové hrázi jezera a jsme v obci Ayagaures. Níže je sice hospoda, ale při představě, že se budeme trmácet s těžkými batohy do kopce, tam nejdeme. Hledáme vhodný plácek na přespání. Nacházíme ho u kostela. Jsou tu jednak stoly s lavičkami a také nadstřešené pódium. Optimální stav. Nemusíme natahovat celtu a stavět tarpa.
Na lavičkách si vaříme večeři. Fazole s osmaženou klobásou. Během přípravy dáváme vincko a po večeři čaj se slivovicí.
Náladu nám kapánek kazí to, že po setmění se rozsvítí silný reflektor, který osvětluje zejména pódium, kde chceme spát.
Světlo nakonec eliminujeme šátky přes oči, ale co vadí víc, je řev migrantů tmavé pleti, kteří jsou ubytováni hned vedle. Ti ryčí až do dvou hodin.
Absolvovaná trasa dne.
Den třetí
Poté co v noci přestali vřískat migranti, začali kokrhat kohouti. Což už bylo mnohem snesitelnější.
Po rozednění konečně vypínají lampu, co nám celou noc svítila do očí.
Vstáváme a jdeme připravit snídani. Chleba se slaninou a sýrem. Trojka a já si k tomu dáváme čerstvou cibuli a samozřejmě horký čaj.
Během snídaně přijede popelářské auto a na stupátku docela pohledná popelářka s cyklistickou přilbou na hlavě. Seskakuje ze stupátka a tlačí popelnice jak chlap, přitom vedle chrápe plno zdatných potencionálních popelářů. Jen jim zřejmě chybí chuť do práce.
Radim nám ještě na cestovním presovači připravuje luxusní presíčko.
Trojka prozkoumá okolí tribuny a nalézá vodovodní kohoutek: bohužel na něm není páčka, kterou by šla voda pustit. To však pro Trojku není žádná překážka! Odchází ke svému batohu a přináší kleště, kterými pouští vodu. Máme tak možnost se po ránu opláchnout a doplnit vodu na cestu.
Pobalíme se a odcházíme. Přeskládali jsme batohy, ten můj už váží jen něco přes dvacet kilo, což už se dá.
Projdeme kolem dvou jezer a začínáme stoupat. Aby toho nebylo málo, zpoza svahu se vyhoupne slunce a začíná na nás prát.
Šlapeme po kamenitém chodníku. Radim jde v běžeckých botách INOV. Na doporučení si bral prošlápnuté, bohužel je má prošlápnuté až moc a nyní v kombinaci s těžkým batohem cítí na patách každý šutr. Naše utrpení ale nahrazují nádherné výhledy do okolí. Několikrát zastavujeme na odpočinek a hlavně napití se.
Konečně jsme v průsmyku Degollada de la Manzallina nacházející se v 1167 metrech. Jsou odsud nádherné výhledy do obou údolí, které průsmyk spojuje.
Nyní sestupujeme ze svahu dolů do městečka San Bartolomé de Tirajana. Je to moc hezké městečko s klikatými uličkami. Zapadáme hned do první hospůdky, kde se hodláme naobědvat.
Ujímá se nás číšník a nabízí nám své produkty. Doplňuje to tím, že pokud nám nebude chutnat, nemusíme platit.
Sedáme ke stolu. Jelikož já si už smrdím sám sobě, jdu se na záchod opláchnout a hlavně přeprat košili.
Trojka mezitím objednává jídlo. Kuřecí polévky a kozí maso. Když Radim zjistí, co objednává, razantně ho zastavuje a sám si objednává rybu. Trojka tedy kozu objednává mi a sobě.
Obsluha nám nejprve přináší rozpékanou housku s česnekovou pomazánkou, poté polévku s kusy masa. Tohle by mi už docela k zasycení stačilo. Nyní přináší hlavní jídlo. Radimovi velké dva kusy ryby a nám hromadu kozího masa s brambory. Je to moc dobré. Najedl jsem se až do bolesti, nemůžu ani dýchat. Jsem tak hotový, že po chvilce u stolu usínám.
V hospodě si necháváme batohy a chceme si na lehko vyjít na jednu vyhlídku. Cestou hledáme nějaký plácek na přespání. První nalézáme u hřbitova. Trojka pak v mapě nalézá park. V něm je plno piknikových altánků. Jsme rozhodnutí, že přespíme tady a pokud nás odtud někdo vyhodí, půjdeme ke hřbitovu.
Cestou na vyhlídku zjišťujeme, že jsme tam již byli. Šli jsme totiž po jiné trase, než já plánoval. No nic, vracíme se zpět do hospody pro batohy. Radim s Trojkou tam kopnou sedmičku vína, já dvě piva a míříme do parku. Zabíráme tady jeden altán. Využíváme tekoucí vody a provádíme tělesnou očistu.
Trojka cestou k ginu, který si neseme již od Maspalomas, koupil nějaký citronový nápoj. Když to naředí, tak to vůbec nechutná. Pije to jen Trojka. Raději vařím čaj. Večeři ani nedělám. Jsem totiž pořád najezený z té kozy.
Po setmění jdeme spát. Dneska spíme přímo pod širákem. Nechce se nám totiž natahovat celta. Tady nám sice nesvítí do očí lampa, ale měsíc.
Oproti včerejšku je v noci o dost chladněji, nemít na sobě péřovku, byla by mi ve spacáku zima.
Absolvovaná trasa dne.
Den čtvrtý
V noci rosa nebyla, není tedy zapotřebí sušit spacáky. Ráno probíhá obdobným způsobem jako v minulých dnech, příprava snídaně, čaj a Radim vyrábí preso.
Z parku vycházíme v 9.30 hod. Sotva vyjdeme z brány parku, okamžitě se vydávám opačným směrem, než vede trasa. Naštěstí to koriguje Trojka a ten mne směřuje správným směrem. Vyjdeme z městečka a stoupáme do průsmyku Degollada de Cruz Grande. Tam si dáváme první pauzu.
Následuje výstup na hřeben Degollada de los Hornos. Trasa vede vyprahlou krajinou lemovanou suchomilnými rostlinami. Slunko pere a z nás leje jak z koňů. Obloha je téměř vymetená a máme opět nádherné výhledy na okolní skalnaté hřebeny.
Kousek za vrcholem dáváme další pauzu.
Na druhé straně hřebene ze strany od severu se ráz krajiny mění, přibývá zde borovic a zeleně.
Projdeme kolem jednoho tábořiště, tady se nám ale nelíbí a proto pokračujeme dál.
Přijdeme k velkému parkovišti s kempem a chatkami. Už máme hlad, proto tady zůstáváme a jíme.
Využívám toho, že je tady kohoutek s vodou a oplachuji se. Před odchodem jdu ještě na záchod a objevuji tu i sprchy. Když v nich dokonce teče teplá voda, rovnou se osprchuji.
Když to oznamuji ostatním i oni se jdou osprchovat, dokonce i Trojka. Radim se kultivovaně po sprše otře ručníkem. Trojka samozřejmě ručník nemá, tak se jen otřepe jak pes, zbytek vody strhne rukou, nohy si utře do košile a je opět připraven k pochodu. Abych Trojku nepomlouval, já po sprše postupoval úplně stejně jako on.
Jako noví vyjdeme z kempu, projdeme spáleným sadem a dostáváme se na hřeben, z něhož se nám naskýtají zatím nejkrásnější výhledy na tomto treku. Skalní věže a za nimi se na sousedním Tenerife tyčí monumentální Pico del Teide. Doslova uchcáváme blahem a nemůžeme se těch výhledů nabažit.
Přicházíme do Cruz de Tejedy. Je tady hotel a hospoda, ta je bohužel zavřená.
Potkáváme tu skupinku pěti Čechů. Jdeme společně tedy do hotelu, chceme si dát pivo. Než si nás někdo všimne, Trojka zjišťuje, že vedle hotelu na parkovišti jsou stánky s potravinami. Jdeme tedy tam.
V jednom stánku nám starší prodavač dává vzorky kozích sýrů. Když si konečně vybereme, dělá nám z nich sendviče. Rozkrojí housku, natře ji chorizem, což je pikantní pasta a obloží ji nakrájeným sýrem. Je to moc dobré. K tomu studené pivo.
Vracíme se do hotelu, dát si jejich tradiční kávu barraquito. Pod terasou restaurace je bazén a u něj se předvádí kozatá blondýna v tangách.
Před odchodem z hotelu na záchodě dobereme vodu a já jdu ještě do stánku koupit litr rumu. Můj syn Tomáš má totiž dneska svátek a chceme to oslavit. Abychom rum netahali zbytečně ve skle, hledáme něco, do čeho bychom ho přelili. Trojka prohlédne dva odpadkové koše a nalézá dvě půllitrové petky. Když to Radim vidí, chytá se za hlavu ze slovy „Vy jste ale homelesáci“. Radim petky opláchne a problém je vyřešen.
Nyní stoupáme na hřeben, kde má Trojka vyhlédnutý altánek na vyhlídce, kde hodláme dneska přespat.
Ten poslední stoupák je pro mne mordor. Už při posledním sestupu mne začalo zlobit levé koleno a musel jsem si v hotelu nasadit ortézu. S ortézou je to sice lepší, ale jinak žádná diskotéka.
Konečně jsme u altánku, který slouží jako vyhlídka do toho nádherného údolí Tejeda.
Trojka se ujímá vaření a ze všeho možného co našel, vytváří šmakuládu. No dal do ní plechovku fazolí, instantní nudle, chorizo, cibuli a sušenou zeleninu. Konečný výsledek je výborný.
Vyprázdníme hrnec a začínáme vařit vodu na čaj s rumem. Večírek začíná. Oslava Tomáše proběhla zodpovědně, v čaji jsme vypili všechen rum i zbytek slivovice. Spát jdeme o půlnoci.
Absolvovaná trasa dne.
Den pátý
Tady se mi zatím nejlépe spalo, ani nebyla zima.
Ráno probíhá opět jako obvykle. Odcházíme něco po deváté hodině. Před odchodem si převažujeme batohy. Můj už má jen 17 kg, Radimův a Trojkův 15 kg. To už je na pohodu.
Vystoupáme na hřeben a pak se mi jde pod borovicemi úplně krásně, jako bych se procházel v Komenského sadech kolem Ostravice.
Vyjdeme z lesa a opět se kocháme výhledy na okolní kopce a sousední Tenerife.
Jdeme kousek dál a před námi se objevuje kopec podobný haldě Ema. Akorát Ema je z hlušiny a tady ten kopec je ze sopečného popela podobnému strusce.
Nyní již sestupujeme dolů do Galdáru. Projdeme přes zelené svahy a pak šlapeme po asfaltu.
Cestou se zastavujeme v jednom obchůdku. S Radimem si dáváme po pivu, Trojka si objednává vincko. Obsluhující dědek mu to lije do umatlané a mastné sklenky. Trojka však není žádná fajnovka a vincko bez problémů šlukne.
Po asfaltu pokračujeme dál. Když po dalších asi šesti kilácích v čase oběda přijdeme k hospodě Pepé, jdeme dovnitř a chceme se najíst. Už první varování je to, že kromě nás tu z hostů nikdo není. Přichází pinkl a na cáru papíru nám ukazuje, jaké jídla tu mají. Ryba s chlebem, vepřové a salát. Objednáváme si rybu s bramborem.
Po nějaké době nám přináší kostky osmažených filet a k tomu brambory na způsob hranolků. Aby to mělo nějakou chuť, necháváme si přinést omáčky.
No jelikož jsme měli velký hlad, takže jsme to snědli, ale v žádném případě to nebyl kulinářský zážitek. Znechucení odcházíme.
Následuje nekonečný sestup do cíle Svatojakubské cesty, po níž kráčíme do Galdáru. Větší část vede po asfaltu, tu a tam cesta vede po kamenitých pěšinách mezi opunciemi, kaktusy, či jinými suchomilnými rostlinami.
Při příchodu do Galdáru procházíme kolem množství banánových plantáží, které jsou obehnané vysokými zdmi. V jedné plantáži jsou otevřené vrata. Sotva nakouknu dovnitř, už na mne huláká nějaký chlapík. Stačím si udělat jen jednu fotku.
Konečně jsme ve městě. Ještě kousek stoupání a jsme u kostela Svatého Jakuba, což je cíl naší hlavní trasy. Žádné fanfáry, ani oslavy se však nekonají. Jen pár fotek a zasedáme v blízké kavárně k válečné poradě.
Máme ještě dva plonkovní dny. Jelikož se nám u moře moc nelíbí, chceme se vrátit do hor a pokračovat v treku. Domlouváme se, že se taxíkem vrátíme na vyhlídku, kde jsme včera spali a odtud půjdeme přes Teror do Las Palmas, odkud nám v sobotu letí letadlo.
Ať máme večer co jíst, zastavujeme se v marketu na nákup.
Před odjezdem zpět do hor se hodláme ještě okoupat v moři. Nejkratší cestou k němu spěcháme. Opět procházíme mezi plantážemi banánovníků.
Když přijdeme k moři, jsou tady vlny vhodné tak na surfování. Naštěstí kousek vedle je přírodní koupaliště oddělené od moře vlnolamem, kde se jdeme okoupat. Voda má příjemných jednadvacet stupňů a po celém dni na slunku je to příjemné osvěžení. Akorát na pláži není sprcha se sladkou vodou, tudíž odcházíme nasolení.
Jdeme sehnat taxi. Jelikož tady žádný nevidíme, Trojka dostává nápad se na něj zeptat v blízkém hotelu.
Trojka s Radimem jdou dovnitř a u pinkla objednávají taxi. Do deseti minut je tady a pak nás veze zpět na „naši“ vyhlídku.
Tady si připravujeme večeři. Koupili jsme si tři kuřecí stehna, které nyní vaříme v hrnci. Místo koření jsme použili koření z čínských polívek a když je produkt hotový, vývarem zaléváme nudle.
Konečný výsledek je výborný, mnohem lepší než dnešní oběd.
Během přípravy večeře přichází dvě mladé francouzky. Pochopil jsem, že se ptají na hotel. Ukazuji jim tedy cestu. Když však stojí u informační cedule a dál nejdou, jdu za nimi a lámavou angličtinou se jim snažím vysvětlit, že klidně mohou přespat tady, že nám nebudou vadit.
Holky zůstávají a v altánku si staví stan.
My dneska hodláme oslavit MDŽ. Trojka to přejmenoval na mezinárodní den žízně.
Startujeme vařič a začínáme vařit čaj s rumem. Oslava MDŽ s francouzkami neprobíhá tak, jak by si každý druhý myslel. Ony co si postavily stan, do něj zalezly a byly v něm celou noc.
Jelikož my je nechceme rušit, sedíme jak pipinky a jen si lehce šeptáme. Dokonce i čaj vaříme za stěnou altánku, abychom je hlukem benzínového vařiče nerušili.
Je mi vyčítáno, že jak jsem je zde pozval, pokazil jsem celou oslavu. Jdeme i dříve spát.
Absolvovaná trasa dne.
Trasa treku po Svatojakubské cestě.
Den šestý
Oproti předchozí noci je chladněji, zejména více fouká.
Ráno nás budí francouzky, jak se balí. Vstáváme po sedmé hodině a na snídani si děláme vaječinu na slanině.
Radim si pochvaluje, že se konečně dobře vyspal, že jsme ani jeden nechrápali. Vysvětluje si to tím, že jsme díky francouzkám spali s vyplazenými jazyky.
Včera mne zlobilo koleno, takže si hned ráno nasazuji ortézu a zobnu tabletu od bolesti.
V 9:15 hod vycházíme. Radim nám jako každý den děkuje, že jsme ho vzali sebou.
Míříme do městečka Teror. Cesta vede borovým lesem kolem malého potůčku.
Když nacházíme napajedlo pro dobytek, dáváme tu pauzu. Trojka si poprvé na treku přepírá svoji košili, jako jeho jediný oděv. Před cestou uvažoval, že si vezme ještě tričko, ale pak si řekl, že voják má také jen jednu uniformu, proto si vzal jen košili.
Až do vesničky Lanzarote jdeme obdobnou krajinou jako výše.
V Lanzarote nalézáme moc hezkou voňavou hospůdku, kde si dáváme presíčko a sklenku vína. Do hospůdky přichází místní opilec. Sedá si k baru, aniž by řekl slovo, barman sahá nad bar vytahuje flašku s kořalku a nalije mu skleničku. Ten ji ji beze slova do sebe kopne. Poté sedí, hledí do blba, přitom u toho otevírá pusu jak kapr a u toho vydává pukavý zvuk. Barman mu nalije další sklenku, borec ji do sebe opět kopne a teprve něco promluví. Během chvilky mu barman nalije další sklenku, opět ji do sebe kopne a teprve odchází.
Nyní se ráz krajiny mění. Borové lesy střídají kaktusové háje a plantáže z citrusovníky.
Když v jednom místě sejdeme z trasy a dostáváme se do háje z citrusovníky, neodoláme a ochutnáme zdejší pomeranče. Jsou sladké a šťavnaté, prostě výborné.
Jen se ze sadu nemůžeme vymotat, prodíráme se bujnou vegetací, abychom se dostali zpět na trasu.
Přicházíme do Teroru. Je to moc příjemné městečko. Nejprve zapadneme do marketu, kde si kupujeme studené pití a jelikož je čas oběda, míříme do hospůdky na náměstí. Objednáváme si chobotnici s bramborem.
Každému donesou celou chobotnici. Očekával jsem, že bude tuhá, jak obvykle bývají, ale ta je měkká a výborně ochucená. Lepší jsem ještě nejedl.
Po jídle se domlouváme co dál. K moři se nám moc nechce. V mapě tedy hledáme nějaké vhodné místo, kde bychom šli a tam přenocovali.
Čtyři kilometry odtud je na kopci rozhledna Osorio. Půjdeme tedy tam.
U kostela na schodech necháváme batohy, u kterých zůstávám a Trojka s Radimem jdou nakoupit na večer.
Vrací se Trojka. Má pro mne dvě zprávy, dobrou a špatnou. Chci si slyšet tu špatnou. Neměli sedmičku rumu, což jsme původně chtěli, neboť Radim se pro dnešní večer odhlásil z odběru. Ta dobrá je, že koupil litr.
Kromě rumu přináší ještě nákup na večer, mimo jiné celé balení vody, tedy 9 litrů. Převážnou část nákupu strčím do svého batohu a balík vody nese v ruce Radim.
Míříme na kopec nad městem k rozhledně. Odtud je to tři kilometry daleko s 350 metry stoupání. Cestou nahoru už vím, proč tomu městečku říkají Teror. V první třetině dáme pauzu a pak už na jeden zátah přicházíme na vrchol.
Místo rozhledny je tady vysílač. Vrchol je zarostlý stromy a hustými keři, takže ani žádné výhledy. Když si všimneme bezpečnostních kamer, jejich čočky se vytáčejí našim směrem, je nám jasné, že tady nemůžeme zůstat. Trojka studuje mapu a nalézá rovný plácek, kde snad bylo možno zabivakovat. Je to šestset metrů daleko se stopadesáti metry klesání. Sestup dolů je snad ještě horší než byl výstup.
Přicházíme na rovný plácek s řadou kubíkových nádrží. Při pohledu na ně, se mi vybavuje lihová kauza Radky Březiny. Ve stejných „kostkách“ totiž skladoval líh.
Zůstáváme tady. Původně chceme spát pod širákem, ale hodně tady fouká, proto ke kostkám přivazujeme plachtu, pod kterou se schováme.
Jelikož včerejší večeře nám moc chutnala, vaříme si to znovu.
S Trojkou pijeme rum s colou a Radim vínko. Dneska u nás doma proběhla inagurace nového prezidenta, takže připíjíme našemu Generalisimovi.
Kuřecí stehna se opět povedla. S plnými břichy zalézáme pod celtu a jdeme spát.
Absolvovaná trasa dne.
Den sedmý
V noci dost foukalo a Radimovi nepomohla ani natažená plachta, neboť ležel ve směru větru. Dokonce byla i rosa. Kdybychom spali pod širákem, jak jsme původně zamýšleli, byli bychom celí mokří.
Ráno nás budí auta, kterými tady nahoru přijeli dělníci sekat trávu a sadit stromky.
Nechceme je dráždit a raději odsud rychle mizíme.
Po kilometru nacházíme hezký plácek s výhledem a tady snídáme.
Chodník vede kolem betonového odvodňovacího kanálu. Místy, zejména nad roklinkami se chodník v bujné vegetaci, kterou kráčíme, zužuje jen na šířku kanálu. Musíme jít přímo po něm, nebo i v něm. Naštěstí je bez vody, takže to jde.
Konečně se napojujeme na trasu, kde jsme šli včera. Po ní se vracíme zpět na náměstí do Teroru. V první otevřené kavárně si dáme kávu a pak jdeme na autobus, kterým jedeme do Las Palmas.
Naše ubytování, co jsem objednal, je pětset metrů od autobusového nádraží. Musíme ale ještě nějakou dobu čekat, než nám zašlou přístupové kódy pro vstup dovnitř. V mezičase jdeme na oběd. V malé hospůdce si na doporučení dáváme směs všech jídel, co zde vaří. Nacpaní se jdeme ubytovat.
V hezkém apartmánu ze sebe smýváme týdenní špínu a odpočíváme.
Odpoledne jdeme na městskou pláž u přístavu. Nedovedu si představit, že bych tady trávil dovolenou. Krátce si zaplavu, sníme papayu, kterou jsme si cestou koupili a po chvilce mne už to tady nebaví. Chvilku ještě sedíme, ale pak se vracíme.
Cestou v marketu kupujeme čerstvé ryby na večeři a Trojka litr rumu. Jeho dcera totiž má svátek, takže je řada z oslavou dneska na něm.
V apartmánu Trojka připravuje ryby a Radim míchá salát. Společně tak vyrábí výbornou večeři.
Sedíme sice až do půlnoci, ale je fakt, že v divočině nám chutnalo více.
Absolvovaná trasa dne.
Den osmý
Dneska se již vracíme domů, tedy si dopřávám spánku a moc se mi nechce vstávat. Radim si jde ráno zaběhat. Když se vrátí, po chvilce s Trojkou odchází do marketu dokoupit suroviny na snídani. Po návratu snídani připravuje Trojka.
V apartmánu setrváváme do téměř jedenácti a pak odcházíme. Rovnou míříme na autobusové nádraží, odkud autobusem jedeme na letiště.
V letištní hale hledáme úschovnu zavazadel, kde si hodláme nechat batohy. Bohužel tady žádná není.
Jdeme tedy i s batohy na dva kilometry vzdálenou pláž. Nejprve obcházíme velká parkoviště s půjčovnami aut a pak kolem plotu letiště.
Přicházíme na označenou pláž. Těsně u vody je řada domů. No žádné romantické místo to tedy není. Kdyby na Liščině, nebo Chánově bylo moře, vypadalo by to tady podobně.
Na konci pláže je hospoda s terasou. Jdeme rovnou do ní. Sedáme na místo s výhledem na moře a dávám si pivo. Pozoruji dění na pláži a co tři minuty vzlétající letadlo, které přelétají přímo nad pláží.
Radim s Trojkou odchází někde do marketu koupit jídlo na cestu domů a já zůstávám tady hlídat batohy.
Když se vrátí, objednáváme si jídlo. Chceme smaženou chobotnici. Bohužel jsme jídelní lístek špatně přetlumočili a donáší nám vařenou chobotnici nakrájenou na plátky s jedním bramborem. Nejprve je zklamání, neboť jsme měli chuť na něco jiného, ale když se dáváme do jídla, zklamání se vytrácí. I to je moc dobré.
Po jídle se jdeme krátce okoupat do moře a pak se již vracíme do letištní haly. Zde přebalíme batohy a čekáme na odlet.
