Ze severních svahů Tenerife až k jižnímu pobřeží po legendární GR 131. Přečtěte si o naší cestě napříč ostrovem.
Inspirace a přípravy
To si to takhle loni na podzim šlapu na Smrk a najednou potkám svého souseda Martina. Nabízí mi jet s ním koncem ledna na Tenerife, kde má naplánované jednodenní výlety, včetně výstupu na nejvyšší horu Pico del Teide. Okamžitě mne to nadchne a beru si čas na rozmyšlenou. Volám i Trojkovi. Ten chce jet taky. Za chvilku mi ale volá zpět, že v tom termínu nemůže, neboť bude na běžkách v Jizerkách. Já s termínem také bojuji a nakonec to musím odříct.
Nadšení ale zůstalo a proto s Trojkou hledáme nový termín a to je od 19. do 26.2.2022. Jednodenní výlety se spaním pod střechou je pro čajíčky a šampónky. Naším cílem, je se ale pořádně dojebat. Když zjišťuji, že přes Tenerife vede trek GR131, hodláme ho absolvovat. Navíc doplněný o výstup na nejvyšší horu Španělska na Pico del Teide.
Nápad se líbí i Lence, v Maroku přejmenovanou na Fosílii, aneb Fosku a chce jet taky. Společně kupujeme letenky.
Přípravy běží v plném proudu a necelý týden před odletem dostávám nějaký morybundus. S teplotami a kašlem zůstávám ležet. Přitom se loučím s výletem.
Ve čtvrtek (v sobotu máme letět) mi začíná být lépe. To je dobré znamení. Sbalím si batoh a rozhoduji se. Pátek rozhodne!
Je pátek. Jsem sice ještě trochu slabý, ale bez teplot. Antigen na covid je negativní. Po dohodě, že vypustíme náročný výstup na Pico del Teide, svoluji, že pojedu.
Den první
V sobotu brzy ráno mne můj syn Adam veze na hlavák do Ostravy, odkud nám jede do Prahy vlak.
Z balkónu ve vestibulu na mne již mává Foska. Dojdu za ní a tam je i Trojka. Sedí na lavičce zlomený jak vzduchovka a podle odéru, co je z něj cítit, zjišťuji, že je vylitý jak váza. Když se probere a tvrdým jazykem pronese: „Hoj synku. Ty jsi tady taky?“ Se má domněnka jen potvrzuje.
Za chvilku nám jede vlak, proto ho popoháním, ať nám to neujede. Ten s obtížemi na sebe hodí batoh a jde. No jde … motá se jak motýl Emanuel. Různě klopýtá a klátí se. V takovém stavu jsem ho ještě neviděl. No možná viděl, ale sám ovlivněn podobně jako on, mi to nepřišlo až tak tragické. Nyní se střízlivými očima to hodnotím jinak.
Na peróně Trojka sděluje, že byl na oslavě v hospodě a na vlakáč, přišel rovnou z ní.
Přijíždí vlak. S Foskou Trojku nasměrujeme do něj. Když v něm uvidí stevardku, hned u ní objednává piva. Ta ho odmítá, s tím že přijde. Když u ní piva objednává už potřetí, odmítne ho se slovy: „Jste opilý, mohl byste mít nehodu.“ Další objednávky mu už sám zakazuji.
Trojka se stočí na sedadle do klubíčka, jak náš pes Ferda, pokládá hlavu Fosce do klína a usíná. Rozdíl je jen v tom, že z Ferdy se během spánku neline lihový odér.
V klubíčku nespí dlouho a pro větší pohodlí si natahuje nohy do uličky. Do doby než dojedeme do Přerova to nijak zvlášť nevadí. Ale v Přerově přistupuje poměrně hodně lidí s velkými kufry a mají problém se přes Trojkovy hnáty dostat. Nejvíce zápolí snědý chlapík s rysy mexikánce. Když však promluví, poznávám, že není původem z Mexika, ale jeho předci v dávných dobách do zdejších krajů připutovali z Indie. Kde by se též v Přerově ocitl Mexičan!
Trojku to však nemůže nijak rozhodit a spokojeně chrápe dál.
V polovině trasy má už Foska z Trojkovy hlavy odumřelou nohu, proto ho budíme, aby si mohla jít sednout vedle mne. Trojka si lehá na její sedadlo a pokračuje ve spánku.
Mám docela obavy, aby ho vůbec pustili do letadla. Uvažuji, jakou společnou výbavu u sebe má, která by nám mohla chybět. Jelikož má jen dřívkáč a jeden díl ešusu, tak pokračování výpravy, by nebylo úplně ohroženo.
Mé obavy ale mizí, když se Trojka před Prahou budí. Tři hodiny spánku mu stačily na to, aby byl opět funkční.
Přejezd na letiště i samotné odbavení je bez větších problémů. Na palubu letadla jsme vpuštěni. Můžeme odletět.
Místo v letadle mám u okna. Na mém místě sedí paní ve věku kolem šedesáti let a na místě u uličky paní ve věku kolem osmdesáti. Mladší paní když mne vidí, tak mi hned uvolňuje místo. Já ale, když vidím jak málo místa tam na nohy je, si hraji na kavalíra a paní navrhuji, že klidně může zůstat u okna a já si sednu na místo u uličky. Nakonec jsme spokojeni úplně všichni. Starší paní totiž chtěla sedět u okna a mladší paní prostřední sedadlo nevadí.
Start přes velký vítr proběhl v pohodě. Jen místa na nohy mám jak v Gruzínské maršrutce.
Let trvá pět a půl hodiny, před koncem už toho máme dost. Během přistání nějaké kodrcání a konečně jsme na letišti Tenerife Jih.
Při prohlídce chtějí vidět jen příjezdový formulář, pas je nezajímá. Jdu si k pásu vyzvednout batoh. Vidím jen jeden funkční pás, stojím u něj a vyhlížím svůj batoh. Když kolem mne 3x projede stejný kufr a můj batoh nikde, začínám být nervózní a pomalu začínám klít. Lenka se jde zeptat a teprve zjišťujeme, že stojím u špatného pásu. Vyjdu z poza rohu a vidím další pásy. Tady konečně nalézám svůj batoh.
Vyjdeme z letiště a hledáme stanoviště autobusu č. 111. Intuitivně vyjdu vpravo a samozřejmě blbě. Tady je stanoviště taxíků. Postupně odcházíme celé autobusové stanoviště.
Foska se jde zeptat a když se vrací, přináší dvě plechovky piva a colu. Ví co se sluší a patří. Příště bychom ji už totiž sebou nemuseli vzít.
Posléze nalézáme správné stanoviště, odkud nám jede autobus do Santa Cruz, kde máme na dnešní noc zajištěno ubytování. Za autobus pro nás všechny platím 21 Euro. Na to, že je to kolem 60 km dobré.
Jedeme po silnici vedoucí po východní straně ostrova. Cesta vede kolem moře. Jižní strana ostrova je vyprahlá, ale čím více se blížíme k severu, tím se více zelená.
Počasí je nic moc. Je 20 stupňů, zataženo a vypadá to na déšť. Netrvá to dlouho a skutečně začíná pršet.
Vystupujeme na autobusovém nádraží, odkud pěšky jdeme do našeho ubytování. Rychle se stmívá. Cestou můžeme obdivovat budovy na nábřeží.
Jdeme podle mapy.cz. Ty nás zvláštně honí dokola, než adresu konečně najdeme. Jde o bytový dům. Lenka telefonuje ubytovateli a ten nás na dálku vpouští do domu a i bytu.
Jde o moc hezké ubytko.
Chceme tady zůstat ještě jednu noc, ale bohužel je obsazeno. Pronajimatel nám ale nabízí jiné ubytování za stejnou cenu jako tady, tedy 60 Euro. Bereme to. Vybalíme se a jdeme si koupit do marketu suroviny na snídani.
Když z marketu vyjdeme ven, tak tam lije jak z konve. Schováváme se v nejbližší hospůdce. Stejně jsme si chtěli dát někde večeři.
Já si dávám chobotnici v kyselém nálevu se zeleninou. Trojka s Foskou si dávají toust z mořského okouna. Sice obojí je moc dobré, ale porce dobré vro vrabce.
Všichni jsme po celém dni utahaní jak koťata a po jídle hned jdeme na ubytko. Tam mlasknem flašku vína, kterou nám tu nechali jako prezent a jdeme spát.
Den druhý
V deštném pralese Národního parku Arona a pátrací akce po ztraceném kloubouku.
Spím v obýváku na sedačce. V domnění, že nejde rozložit, ležím na sedáku. Jelikož je zhruba široký, jak moje karimatka, proto rozkládaní vůbec neřeším. Až teprve ráno zjišťuji, že rozložit šla.
Do čtyř hodin spím jak zabitý, pak mne vzbudí bolest zad. No ortopedická matrace to zrovna není. Do sedmi ještě podřimuji a pak vstávám a jdu připravit snídani. Dělám oblíbenou vaječinu. Nemám sice špek, musím tedy cibulku osmažit na olivovém oleji.
Jak třískám hrnci, budím ostatní. Po snídani jen naředím svoji slivovici ze 75 voltů na provozních zhruba 50 a odcházíme do nového ubytka.
Je 9 hod, když už před ním stepujeme. Chceme si tam jen nechat batohy a na lehko vyrazit do světa. Lenka píše ubytovateli a ten jí odpovídá, že nás pustí až v 10.30 hod, protože tam jsou ještě hosti.
Jdeme dolů k moři do přístavu. Je docela teplo, proto si z kalhot odepínáme nohavice a vyrábíme si kraťasy.
Máme čas a jdeme se projít městem. Přicházíme k jezírku na promenádě s velkým nápisem Santa Cruz. Chceme se u něj vyfotit. Kolem jde chlapík a Lenka volá: „Řekneme tomu borcovi, ať nás vyfotí“. A chlapík se ozývá: „Jo, já vás vyfotím“. Je to Čech! Dáváme se s ním do řeči. Je tady už 14 dnů a celou dobu tu bylo krásně, teprve včera se pokazilo počasí. Jestli mi ten Trojka nepřináší smůlu! Loni v Gruzii hnusně, teď zase. Chlapík na můj vkus mluví normálně bez cizího přízvuku. To se záhy vysvětluje, je z Karviné!
Chceme koupit plynové kartuše. Je ale neděle a všechny obchody se sportovním vybavením jsou zavřené. Musíme vydržet do zítřka. Ve sport baru dáváme aspoň presso.
Konečně je 10.30 hod a dostáváme se do nového ubytka. Zrovna tam uklízí mladá španělka. Neumí anglicky, pouze španělsky. Když spustí, je to jak kulomet. Ne ale pomalý ruský Maxim, ale německý MG 42 (s kadencí 1500 ran za minutu). Nerozumíme jí ani slovo. Posunky se s ní dorozumíváme. V apartmánu necháváme batohy a míříme do Národního parku Arona. Má tam být deštný prales.
Jedeme tam autobusy MHD. Nejprve č. 14, kterým se dostáváme na autobusák La Laguna, kde přestupujeme na autobus č. 274. Ten nás úzkými a klikatými uličkami doveze až na místo. Jízda autobusem má své kouzlo a my máme možnost obdivovat krásy Santa Cruz a severu Tenerife.
Vystupujeme v Cruz del Carmen, kde jsou turistické trasy vedoucí parkem. Původně jsme chtěli jet na severovýchod ostrova a projít se po hřebenech. Nejel tam ale dneska autobus.
Okamžitě po vystoupení z autobusu si rychle oblékáme bundy, neboť tady fouká ledový vítr. No oblékám si ji jen já a Lenka, Trojka si bundu samozřejmě nevzal! Ani já si ji nechtěl vzít! Jen pončo, neboť dle předpovědi mělo pršet. Teď bych tady v ponču vypadal jak nějaký mutant. Jsme rádi, že nejdeme původně zamýšlenou trasu, to bychom asi dostali pořádně do kožichu. Tady mezi stromy jsme aspoň trochu před větrem krytí.
Po značené stezce vcházíme do lesa. Rostou tu zvláštní stromy s větvemi spletených do sebe vytvářejících nad chodníkem tunel.
Kráčíme po hřebenu a malými průseky mezi stromy je vidět oceán. Je to tady zvláštní. Na jihu ostrova je téměř poušť a tady deštný prales.
Přejdeme hřeben směrem do vnitrozemí a naskýtají se nám výhledy do údolí. Rostou tady kaktusy a draceny.
Potkáváme tu mladý pár. Žena se mne anglicky něco ptá. Nerozumím ji ani slovo. Volám na Lenku, pak ale zjišťuji, že to jsou poláci, tudíž ji mohu poradit. Stejně jako my jsme sešli z trasy a teď se musíme na ni vrátit.
Cesta vede zase jiným lesem než výše na hřebenu.
Dostáváme se zpět na parkoviště, odkud jsme vycházeli. Je tady restaurace. Máme hlad a chceme něco zobnout. Na menu je králík s omáčkou, tedy jejich tradiční jídlo. Není co dál vybírat. Krom králíka se v menu podává slepičí vývar, dezert a víno, nebo voda. Každý může hádat, co jsme si na pití vybrali.
Číšník nejprve přináší dvě láhve červeného vína se slovy, že pokud budeme chtít další flašku, donese nám. Trojka říká Lence: „To mu řekni rovnou, ať donese další“. Hned se jedné láhve ujímá a nalévá nám víno.
Postupně nám přináší jídlo. Silný vývar s nudlemi a jako hlavní chod králíka s mírně pikantní omáčkou, k tomu na zvláštních talířích přílohy – bagetky s máslem a brambory ve slupce. Zakončuje to dezert v podobě pudinku s karamelovou polevou. Vše je výborné. Zalijeme to třemi flaškami vína, dále jejich tradiční kávou a můžeme jít.
Zpět do Santa Cruz jedeme opět autobusem. Teploměr tady nahoře ukazuje 10 st., ale jak sjíždíme níž otepluje se na asi 15 st.
Abychom správně vystoupili, sleduji v navigaci v telefonu, kde jsme. Když najednou autobus změní směr jízdy, na první zastávce rychle vystupujeme. Popadnu batůžek, vybíhám ven, autobus odjíždí. Venku zjišťuji, že jsem v něm nechal svůj cestovatelský klobouk. Krve by se ve mne nedořezal! Ne že by šlo o drahou věc, ale projel jsem s ním už kus světa a jde tedy o citovou záležitost.
Trojka na mne volá: „Ber taxíka!“ Nápad je to sice dobrý, ale neznalý cizích řečí pokud bych k nějakému taxikáři skočil do auta, zřejmě bych ho vyděsil, že ho chci unést, jak bych ho svými gesty naváděl.
Jdu rychle tím směrem, kde autobus odjel a postupně přecházím do běhu. Kdo mne zná, tak ví, že běžím, jen když je situace skutečně vážná. Aniž bych vůbec tušil, kam autobus jel, intuitivně běžím dál. Ocitám se u autobusového nádraží. Dobíhá mne Trojka a o kus dál Lenka. Spolu jdeme kolem řady zaparkovaných autobusů v domnění, že tady měl „náš autobus“konečnou. Skutečně nacházíme autobus č. 14, tedy stejné číslo, kterým jsme jeli. Je zavřený. Já ho obcházím a okny nahlížím dovnitř. Klobouk ale nikde nevidím. Trojka ale nalézá řidiče, ten ho pouští dovnitř a v něm na podlaze nalézá můj klobouk, dává si ho na hlavu a vítězně vychází ven. Pátrací akce byla úspěšná. Zpětně to hodnotím, že ještě nějaký kriminalistický čich mám a ten mne vedl správným směrem za pohřešovanou věcí.
Cestou k ubytku se zastavujeme v marketu, kde dokupujeme jídlo na trek. Mají tam i chlazené mořské ryby. Vybíráme dvě. Uděláme si je na večeři. Prodavač nám je hned vykuchá a očistí. K rybám ještě bereme sáček loupaných krevet.
V marketu nalézáme litr rumu za 5 Euro, tomu nejde odolat a flaška míří do košíku, přestože mám obavy z váhy batohu na treku.
Při placení dávám flašku rumu k sobě do baťůžku, neboť se obávám, aby se igelitka s dalším nákupem neprotrhla. Když však v kuchyni apartmánu sundávám batoh, ozve se rána jak z děla! Otočím se a na zemi leží flaška rumu. Flaška na první pohled vypadá celá, ale jak se na ni podívám lépe, bohužel jí chybí dno a její drahocenný obsah je na podlaze.
Jak byl batoh plný, rozepnul se zip a flaška vypadla. Asi ten nahoře nechtěl, abychom se s tím na treku tahali. V apartmánu máme aspoň příjemný odér.
Koupené ryby s krevatami jen nasolíme a pokapané olivovým olejem pečeme na plechu v troubě. Výsledný produkt je skvělý. Jen Trojka má nějaké výhrady k dávce soli, kterou jsem na úpravu užil.
Po večeři se jdu osprchovat, přeprat triko a trenky. Sebou beru čisté trenky. Nejprve si peru. Jsem danou činností tak zaujat, že až po chvilce si uvědomuji, že trenky, které jsem si chtěl vyprat, mám stále oblečené na sobě a peru si ty čisté. No dneska fakt nemám svůj den!
Zalézám do sprchového koutu, beru do ruky sprchovou růžici, pouštím vodu a najednou mne s růžice nad hlavou, které jsem si do té doby nevšiml, slije studená voda. Málem mne šlak trefil.
Už mám strach si jít i lehnout, aby na mne něco nevyskočilo. Být dneska někde na treku, beztak bych spadl někde ze skály.
Ještě uvaříme čaj se slivovicí a když se setmí, jdeme spát. Připadá mi, že v noci je ještě větší zima než včera. Nemít na sobě péřovku, asi bych se moc nevyspal.
Trasa dne
Den pátý
Z Chasny pod vrchol Pico del Teide.
V noci se vyjasňuje a dokonce mrzne. Aby ne, když jsme ve výšce 1750 m. Ve spacácích je nám ale fajn, jen mne jako obvykle bolí bederka.
Trasa dne
Den čtvrtý
Z vrcholku El Gaitera podél moře s výhledy na Pico del Teide do La Orotavy.
V noci mezerou nad plachtou pozoruji oblohu a vidím velký vůz. Když vidím hvězdy, měly by být mraky pryč. S vyjasněním přichází o větší kosa.
Před sedmou vylézáme z pelechu a teprve se rozednívá. Dokonce mrzlo, kaluže i naše plachta jsou zamrzlé. Co je ale podstatné, obloha je bez mraků.
Vstává Trojka. Má na sobě oblečené úplně všechno a ještě je mu zima. Když pak předvádí svoji garderobu, se nelze ani divit. Všechny hadry má totiž síťované pro dobré větrání. V této kose jejich funkci moc ale nevyužije. Nepředpokládal totiž, že jede na zimní táboření, což tady regulérně je.
Vaříme si čaj a snídáme ovesné vločky mé vlastní směsi.
V osm hodin přijíždí ke stanici auto se dvěma chlapíky. Když vidí, že se již balíme, nemají s námi sebemenší problém.
Po půl deváté odcházíme. Sejdeme níže a napojujeme se zpět na trasu GR 131. Konečně začínáme mít hezké výhledy.
Pokračujeme dále lesem. Po chodnících vystlanými suchými dlouhými jehlicemi borovic se jde moc dobře.
Ze svahu mezi balvany teče potůček. Využívám toho a do čutory dobíram vodu. A pak, že tady na trase není voda!
Nyní opět stoupáme do svahu. S těžkým batohem funím jak lokomotiva. Každou chvilku si musím dát pauzu na vydýchání. Po třech hodinách pochodu si dáváme přestávku na svačinu.
Z lesa vyjdeme na nezpevněnou cestu, kde břeh ve svahu vedle ní je porostlý rostlinami podobným našim netřeskům, ale mnohem větším.
Po lesní cestě jdeme jen kousek a pak opět začínáme stoupat. Přecházíme přes hřeben a dostáváme se na svah s výhledy na moře, dole pod námi na Puerto de la Cruz a zejména na majestátní horu Pico del Teide. Ta je celá zasněžená. Výstup na ni ve sněhu by byl asi hodně náročný. Spokojíme se jen s pohledem na ni zespodu.
Traverzem obejdeme prudký svah a strmou pěšinou mezi skákami sestupujeme dolů. Jak se tak kochám okolní krajinou, šlápnou na kámen, ten se podvrtne a já padám. Naštěstí vlevo do svahu. Spadnout vpravo, sletěl bych ze svahu. Nic se mi nestalo, můžu dál.
Po pauze sestupujeme dolů. Trojka v mapě objevil nějaké hospody, proto míříme k nim. Cesta vede zvláštním lesem se stromy z jejichž větví visí lišejníky.
Dojdeme na cestu a Trojka s telefonem v ruce hlásí: „Pojďte za mnou, našel jsem zkratku!“ „No kurva!“ Jen útrpně pronesu, neboť vím, jaké jsou jeho zkratky. Obvykle je to dál a to horší cesta.
Ujdeme asi kilometr a Trojka oznamuje, že jeho zkratka je delší než původní trasa, z níž jsme sešli. No klasika, nic jiného jsem ani nečekal!
Vcházíme do obce Aguamansa. Projdeme jejím krajem a vcházíme do první hospody u hlavní cesty.
Sedáme venku ke stolu. Obsluhuje malý postarší číšník, který mezi stoly lítá jak motorová myš. Přiběhne k nám vydesinfikuje stůl a pak ho prostírá papírovými ubrusy.
Po zkušenostech si dáváme jejich denní menu. Na první chod je na výběr salát nebo slepičí vývar. Na druhý chod hovězí ragů, nebo vepřový steak. Jako dezert je možnost zákusku, zmrzliny, nebo kávy. Na pití 3 dcl červeného vína.
Ještě než si objednáme, nám přináší předkrm v podobě dvou velkých teplých housek s omáčkou a láhev chlazené vody.
K podávanému vínu si chceme dát s Lenkou pivo. Číšník to ale špatně pochopil a místo vína nám donesl jen třetinku piva. Objednáváme si tedy celý litr vína. Na jídlo si dávám polévku, Lenka s Trojkou salát. Toho je velká miska. Na druhý chod já s Trojkou grilovaný steak a Lenka ragů. Jako dezert kávu.
Najedli jsme se a napili výborně, dneska už vařit nebudeme.
Odcházíme po 17 hodině. Míříme k přístřešku, který si Trojka vyhlédl v mapě. Cesta k němu vede lesem. V něm potkáváme baču se stádem koz a třemi ovčáckými psy.
Jak jdeme dál les začíná být hustší a opět s jinými stromy, než těmi kterými jsme dosud procházeli.
Vyjdeme z lesa na palouk a jsme u „našeho“přístřešku. Je to hotový luxus. Nemusíme natahovat celtu a stavět tarpa. Přespíme v něm. Jako bonus je odsud výhled na moře.
Ještě uvaříme čaj se slivovicí a když se setmí, jdeme spát. Připadá mi, že v noci je ještě větší zima než včera. Nemít na sobě péřovku, asi bych se moc nevyspal.
Trasa dne
Den pátý
Z Chasny pod vrchol Pico del Teide.
Opatrně zaléhávám a jdu raději spát.
Den třetí
Začátek treku po GR 131. V dešti z La Esperanty na vrchol hory El Gaitero.
V noci mne budí hukot deště. To zase bude zážitek! Ráno je ale už hezky.
Dneska má Lenka svátek, proto si ke snídani dáváme sekt. Do zbytku sektu si nakapu třicet kapek bromhexinu proti kašli, zajím purinolem, vitamínem D a draslíkem a jsem připraven.
Nepospícháme, protože Decathlon, kde si chceme koupit plynové flašky, otevírají až v 10 hod. Posnídáme, uklidíme apartmán, nabereme vodu a odcházíme. Potěžkám batoh a má hodně přes dvacet kilo. Ještě že jsem včera toho ruma rozbil, byl by ještě o kilo těžší.
Před desátou stepujeme už před Decathlonem. Otevírá přesně v deset. Prodavačka nás nabádá nasadit si respirátory a vydesinfikovat ruce. Pak nám oznamuje, že plyn nemají.
Jdeme do sportu kousek vedle. Ten však otevírají až za půl hodiny. Nechce se nám čekat a jdeme jinde. Trojka objevuje obchod s domácími potřebami. V něm je halda plynových lahví, ale bohužel napichovacích. My potřebujeme šroubovací. Trojka se však nevzdává, prohrabává se lahvemi a skutečně jednu velkou šroubovací nalézá. Sice bychom potřebovali ještě jednu malou, ale když plyn dojde, máme ještě dřívkáč.
Stejným autobusem jako včera jedeme na autobusák La Laguna, tam přestupujeme na další, kterým dojedeme do La Esperanzy. Tady začíná trek po trase GR 131.
Ještě činíme pokus o nákup plynu, ale i tady mají jen napichovací flašky. No nic, půjdeme jen s jednou.
Po 12 hodině vycházíme z náměstíčka a hned šlapeme po cestě do kopce, kde se napojujeme na trasu. Stoupání už není tak prudké a vstupujeme do lesa. Má stejný charakter, jak ty včerejší deštné lesy.
Je zataženo a chladno. Na trek dobré, aspoň se tolik nepotíme.
Za chvilku začíná ale pršet. Nejprve slabě, ale pak déšť zesiluje. Když nepřestává, zastavuji a nasazuji si návleky na nohy a oblékám pončo. Trojka s Lenkou samozřejmě ponča nemají. Lenka si ho sice chtěla vzít, ale dala na rady Trojky: „To jsou opičí hory, pončo, ani návleky neber. To projdeme v suchém triku!“ Jelikož Trojka je zvláštní anomálie, co přežije vše, je třeba brát jeho rady a speciálky s velkou rezervou. Jelikož jsem i já přistoupil na jeho pokyn týkající se množství jídla, které mám vzít, začínám mít důvodnou obavu, jestli nebudeme mít ke konci treku hlad.
Lije čím dál tím víc a po chodnících, po níž kráčíme tečou potůčky vody. Martin, který tady byl před 14 dny, nás varoval, že na trase je problém s vodou. Měl pravdu! Sice on měl na mysli, že tu voda není, ale náš problém je, že té vody je až moc. No já v ponču, v návlecích a kožených těžkých pohorách s membránou problém nemám. Trojka taky ne. Tomu tenisky promokly hned po příletu a od té chvíle chodí v mokrých botech. Lenka lituje, že si nevzala návleky. Díky tomu už má mokro v botech, napršelo jí do nich shora.
Šlapeme vzhůru, déšť slábne. S Trojkou to komentujeme, že je to malá pauza na přistavení nové cisterny. Byla to pravda! Za chvilku opět pořádně rube. Lenka si aspoň přes sebe přehazuje malou igelitovou pláštěnku. Došel jí smích a upadá do deprese. Pro zahnání trudnomyslnosti si chce s mobilu pustit písničku. Jak s ním v dešti manipuluje, tak si ji nakonec smaže.
My s Trojkou máme náladu stále dobrou. Po loňské Gruzii, kdy jsme ze sebe téměř nesundali ponča, nás nemůže nic překvapit. Hádáme, kde je na světě největší sucho. Že bychom tam přijeli a zajistili zdejší krajině dostatek vláhy.
Pauzu dáváme v dřevěném přístřešku. Stůl s lavičkami pod ním je mokrý, takže odpočíváme ve stoje. Na posilnění dáváme škvarky s chlebem a na zahřátí po hltu slivovice.
Opět stoupáme. Nyní již borovým lesem. Trasa je dobře značená, není třeba používat navigaci.
Průseky je vidět dolů na pobřeží, které je osvětlené sluncem. My tady máme stále zataženo. Naštěstí už ale neprší.
Přicházíme na rovný plácek. Pěkné místo k utáboření. Já tu chci zůstat. Trojka ale na mapě našel, že nad námi je vrchol hory El Gaitero s rozhlednou a s budovou v níž je nadstřešený výklenek, ve kterém bychom se mohli schovat. Je to odsud 900 metrů se 70 metry stoupáním. Jdeme ještě tam.
Nahoře je mlha, že věž rozhledny není pořádně vidět. Přijdeme k ní a vedle je bílá nízká budova nějakého komunikačního střediska s nadstřešeným výklenkem. Nikdo tady není, takže výklenek obsazujeme.
Znovu začíná pršet. Raději před výklenek natahujeme celtu. Převlékáme se do suchého a pro zahřátí si vaříme čaj se slivovicí.
Posléze vařím rýži do níž Trojka zamíchává konzervu hovězího a krájí do toho tři stroužky česneku. Snědli jsme to do posledního zrnka.
Po sedmé večer se začíná stmívat. Jelikož nemáme co dalšího na práci, proto zalézáme do spacáků a jdeme spát. V nohách totiž dneska máme osmnáct kiláků s tisícem metrů stoupání.
V noci se vyjasňuje a dokonce mrzne. Aby ne, když jsme ve výšce 1750 m. Ve spacácích je nám ale fajn, jen mne jako obvykle bolí bederka.
Trasa dne
Den čtvrtý
Z vrcholku El Gaitera podél moře s výhledy na Pico del Teide do La Orotavy.
V noci mezerou nad plachtou pozoruji oblohu a vidím velký vůz. Když vidím hvězdy, měly by být mraky pryč. S vyjasněním přichází o větší kosa.
Před sedmou vylézáme z pelechu a teprve se rozednívá. Dokonce mrzlo, kaluže i naše plachta jsou zamrzlé. Co je ale podstatné, obloha je bez mraků.
Vstává Trojka. Má na sobě oblečené úplně všechno a ještě je mu zima. Když pak předvádí svoji garderobu, se nelze ani divit. Všechny hadry má totiž síťované pro dobré větrání. V této kose jejich funkci moc ale nevyužije. Nepředpokládal totiž, že jede na zimní táboření, což tady regulérně je.
Vaříme si čaj a snídáme ovesné vločky mé vlastní směsi.
V osm hodin přijíždí ke stanici auto se dvěma chlapíky. Když vidí, že se již balíme, nemají s námi sebemenší problém.
Po půl deváté odcházíme. Sejdeme níže a napojujeme se zpět na trasu GR 131. Konečně začínáme mít hezké výhledy.
Pokračujeme dále lesem. Po chodnících vystlanými suchými dlouhými jehlicemi borovic se jde moc dobře.
Ze svahu mezi balvany teče potůček. Využívám toho a do čutory dobíram vodu. A pak, že tady na trase není voda!
Nyní opět stoupáme do svahu. S těžkým batohem funím jak lokomotiva. Každou chvilku si musím dát pauzu na vydýchání. Po třech hodinách pochodu si dáváme přestávku na svačinu.
Z lesa vyjdeme na nezpevněnou cestu, kde břeh ve svahu vedle ní je porostlý rostlinami podobným našim netřeskům, ale mnohem větším.
Po lesní cestě jdeme jen kousek a pak opět začínáme stoupat. Přecházíme přes hřeben a dostáváme se na svah s výhledy na moře, dole pod námi na Puerto de la Cruz a zejména na majestátní horu Pico del Teide. Ta je celá zasněžená. Výstup na ni ve sněhu by byl asi hodně náročný. Spokojíme se jen s pohledem na ni zespodu.
Traverzem obejdeme prudký svah a strmou pěšinou mezi skákami sestupujeme dolů. Jak se tak kochám okolní krajinou, šlápnou na kámen, ten se podvrtne a já padám. Naštěstí vlevo do svahu. Spadnout vpravo, sletěl bych ze svahu. Nic se mi nestalo, můžu dál.
Po pauze sestupujeme dolů. Trojka v mapě objevil nějaké hospody, proto míříme k nim. Cesta vede zvláštním lesem se stromy z jejichž větví visí lišejníky.
Dojdeme na cestu a Trojka s telefonem v ruce hlásí: „Pojďte za mnou, našel jsem zkratku!“ „No kurva!“ Jen útrpně pronesu, neboť vím, jaké jsou jeho zkratky. Obvykle je to dál a to horší cesta.
Ujdeme asi kilometr a Trojka oznamuje, že jeho zkratka je delší než původní trasa, z níž jsme sešli. No klasika, nic jiného jsem ani nečekal!
Vcházíme do obce Aguamansa. Projdeme jejím krajem a vcházíme do první hospody u hlavní cesty.
Sedáme venku ke stolu. Obsluhuje malý postarší číšník, který mezi stoly lítá jak motorová myš. Přiběhne k nám vydesinfikuje stůl a pak ho prostírá papírovými ubrusy.
Po zkušenostech si dáváme jejich denní menu. Na první chod je na výběr salát nebo slepičí vývar. Na druhý chod hovězí ragů, nebo vepřový steak. Jako dezert je možnost zákusku, zmrzliny, nebo kávy. Na pití 3 dcl červeného vína.
Ještě než si objednáme, nám přináší předkrm v podobě dvou velkých teplých housek s omáčkou a láhev chlazené vody.
K podávanému vínu si chceme dát s Lenkou pivo. Číšník to ale špatně pochopil a místo vína nám donesl jen třetinku piva. Objednáváme si tedy celý litr vína. Na jídlo si dávám polévku, Lenka s Trojkou salát. Toho je velká miska. Na druhý chod já s Trojkou grilovaný steak a Lenka ragů. Jako dezert kávu.
Najedli jsme se a napili výborně, dneska už vařit nebudeme.
Odcházíme po 17 hodině. Míříme k přístřešku, který si Trojka vyhlédl v mapě. Cesta k němu vede lesem. V něm potkáváme baču se stádem koz a třemi ovčáckými psy.
Jak jdeme dál les začíná být hustší a opět s jinými stromy, než těmi kterými jsme dosud procházeli.
Vyjdeme z lesa na palouk a jsme u „našeho“přístřešku. Je to hotový luxus. Nemusíme natahovat celtu a stavět tarpa. Přespíme v něm. Jako bonus je odsud výhled na moře.
Ještě uvaříme čaj se slivovicí a když se setmí, jdeme spát. Připadá mi, že v noci je ještě větší zima než včera. Nemít na sobě péřovku, asi bych se moc nevyspal.
Trasa dne
Den pátý
Z Chasny pod vrchol Pico del Teide.
V noci se vyjasňuje a dokonce mrzne. Aby ne, když jsme ve výšce 1750 m. Ve spacácích je nám ale fajn, jen mne jako obvykle bolí bederka.
Trasa dne
Den čtvrtý
Z vrcholku El Gaitera podél moře s výhledy na Pico del Teide do La Orotavy.
V noci mezerou nad plachtou pozoruji oblohu a vidím velký vůz. Když vidím hvězdy, měly by být mraky pryč. S vyjasněním přichází o větší kosa.
Před sedmou vylézáme z pelechu a teprve se rozednívá. Dokonce mrzlo, kaluže i naše plachta jsou zamrzlé. Co je ale podstatné, obloha je bez mraků.
Vstává Trojka. Má na sobě oblečené úplně všechno a ještě je mu zima. Když pak předvádí svoji garderobu, se nelze ani divit. Všechny hadry má totiž síťované pro dobré větrání. V této kose jejich funkci moc ale nevyužije. Nepředpokládal totiž, že jede na zimní táboření, což tady regulérně je.
Vaříme si čaj a snídáme ovesné vločky mé vlastní směsi.
V osm hodin přijíždí ke stanici auto se dvěma chlapíky. Když vidí, že se již balíme, nemají s námi sebemenší problém.
Po půl deváté odcházíme. Sejdeme níže a napojujeme se zpět na trasu GR 131. Konečně začínáme mít hezké výhledy.
Pokračujeme dále lesem. Po chodnících vystlanými suchými dlouhými jehlicemi borovic se jde moc dobře.
Ze svahu mezi balvany teče potůček. Využívám toho a do čutory dobíram vodu. A pak, že tady na trase není voda!
Nyní opět stoupáme do svahu. S těžkým batohem funím jak lokomotiva. Každou chvilku si musím dát pauzu na vydýchání. Po třech hodinách pochodu si dáváme přestávku na svačinu.
Z lesa vyjdeme na nezpevněnou cestu, kde břeh ve svahu vedle ní je porostlý rostlinami podobným našim netřeskům, ale mnohem větším.
Po lesní cestě jdeme jen kousek a pak opět začínáme stoupat. Přecházíme přes hřeben a dostáváme se na svah s výhledy na moře, dole pod námi na Puerto de la Cruz a zejména na majestátní horu Pico del Teide. Ta je celá zasněžená. Výstup na ni ve sněhu by byl asi hodně náročný. Spokojíme se jen s pohledem na ni zespodu.
Traverzem obejdeme prudký svah a strmou pěšinou mezi skákami sestupujeme dolů. Jak se tak kochám okolní krajinou, šlápnou na kámen, ten se podvrtne a já padám. Naštěstí vlevo do svahu. Spadnout vpravo, sletěl bych ze svahu. Nic se mi nestalo, můžu dál.
Po pauze sestupujeme dolů. Trojka v mapě objevil nějaké hospody, proto míříme k nim. Cesta vede zvláštním lesem se stromy z jejichž větví visí lišejníky.
Dojdeme na cestu a Trojka s telefonem v ruce hlásí: „Pojďte za mnou, našel jsem zkratku!“ „No kurva!“ Jen útrpně pronesu, neboť vím, jaké jsou jeho zkratky. Obvykle je to dál a to horší cesta.
Ujdeme asi kilometr a Trojka oznamuje, že jeho zkratka je delší než původní trasa, z níž jsme sešli. No klasika, nic jiného jsem ani nečekal!
Vcházíme do obce Aguamansa. Projdeme jejím krajem a vcházíme do první hospody u hlavní cesty.
Sedáme venku ke stolu. Obsluhuje malý postarší číšník, který mezi stoly lítá jak motorová myš. Přiběhne k nám vydesinfikuje stůl a pak ho prostírá papírovými ubrusy.
Po zkušenostech si dáváme jejich denní menu. Na první chod je na výběr salát nebo slepičí vývar. Na druhý chod hovězí ragů, nebo vepřový steak. Jako dezert je možnost zákusku, zmrzliny, nebo kávy. Na pití 3 dcl červeného vína.
Ještě než si objednáme, nám přináší předkrm v podobě dvou velkých teplých housek s omáčkou a láhev chlazené vody.
K podávanému vínu si chceme dát s Lenkou pivo. Číšník to ale špatně pochopil a místo vína nám donesl jen třetinku piva. Objednáváme si tedy celý litr vína. Na jídlo si dávám polévku, Lenka s Trojkou salát. Toho je velká miska. Na druhý chod já s Trojkou grilovaný steak a Lenka ragů. Jako dezert kávu.
Najedli jsme se a napili výborně, dneska už vařit nebudeme.
Odcházíme po 17 hodině. Míříme k přístřešku, který si Trojka vyhlédl v mapě. Cesta k němu vede lesem. V něm potkáváme baču se stádem koz a třemi ovčáckými psy.
Jak jdeme dál les začíná být hustší a opět s jinými stromy, než těmi kterými jsme dosud procházeli.
Vyjdeme z lesa na palouk a jsme u „našeho“přístřešku. Je to hotový luxus. Nemusíme natahovat celtu a stavět tarpa. Přespíme v něm. Jako bonus je odsud výhled na moře.
Ještě uvaříme čaj se slivovicí a když se setmí, jdeme spát. Připadá mi, že v noci je ještě větší zima než včera. Nemít na sobě péřovku, asi bych se moc nevyspal.
Trasa dne
Den pátý
Z Chasny pod vrchol Pico del Teide.
Opatrně zaléhávám a jdu raději spát.
Den třetí
Začátek treku po GR 131. V dešti z La Esperanty na vrchol hory El Gaitero.
V noci mne budí hukot deště. To zase bude zážitek! Ráno je ale už hezky.
Dneska má Lenka svátek, proto si ke snídani dáváme sekt. Do zbytku sektu si nakapu třicet kapek bromhexinu proti kašli, zajím purinolem, vitamínem D a draslíkem a jsem připraven.
Nepospícháme, protože Decathlon, kde si chceme koupit plynové flašky, otevírají až v 10 hod. Posnídáme, uklidíme apartmán, nabereme vodu a odcházíme. Potěžkám batoh a má hodně přes dvacet kilo. Ještě že jsem včera toho ruma rozbil, byl by ještě o kilo těžší.
Před desátou stepujeme už před Decathlonem. Otevírá přesně v deset. Prodavačka nás nabádá nasadit si respirátory a vydesinfikovat ruce. Pak nám oznamuje, že plyn nemají.
Jdeme do sportu kousek vedle. Ten však otevírají až za půl hodiny. Nechce se nám čekat a jdeme jinde. Trojka objevuje obchod s domácími potřebami. V něm je halda plynových lahví, ale bohužel napichovacích. My potřebujeme šroubovací. Trojka se však nevzdává, prohrabává se lahvemi a skutečně jednu velkou šroubovací nalézá. Sice bychom potřebovali ještě jednu malou, ale když plyn dojde, máme ještě dřívkáč.
Stejným autobusem jako včera jedeme na autobusák La Laguna, tam přestupujeme na další, kterým dojedeme do La Esperanzy. Tady začíná trek po trase GR 131.
Ještě činíme pokus o nákup plynu, ale i tady mají jen napichovací flašky. No nic, půjdeme jen s jednou.
Po 12 hodině vycházíme z náměstíčka a hned šlapeme po cestě do kopce, kde se napojujeme na trasu. Stoupání už není tak prudké a vstupujeme do lesa. Má stejný charakter, jak ty včerejší deštné lesy.
Je zataženo a chladno. Na trek dobré, aspoň se tolik nepotíme.
Za chvilku začíná ale pršet. Nejprve slabě, ale pak déšť zesiluje. Když nepřestává, zastavuji a nasazuji si návleky na nohy a oblékám pončo. Trojka s Lenkou samozřejmě ponča nemají. Lenka si ho sice chtěla vzít, ale dala na rady Trojky: „To jsou opičí hory, pončo, ani návleky neber. To projdeme v suchém triku!“ Jelikož Trojka je zvláštní anomálie, co přežije vše, je třeba brát jeho rady a speciálky s velkou rezervou. Jelikož jsem i já přistoupil na jeho pokyn týkající se množství jídla, které mám vzít, začínám mít důvodnou obavu, jestli nebudeme mít ke konci treku hlad.
Lije čím dál tím víc a po chodnících, po níž kráčíme tečou potůčky vody. Martin, který tady byl před 14 dny, nás varoval, že na trase je problém s vodou. Měl pravdu! Sice on měl na mysli, že tu voda není, ale náš problém je, že té vody je až moc. No já v ponču, v návlecích a kožených těžkých pohorách s membránou problém nemám. Trojka taky ne. Tomu tenisky promokly hned po příletu a od té chvíle chodí v mokrých botech. Lenka lituje, že si nevzala návleky. Díky tomu už má mokro v botech, napršelo jí do nich shora.
Šlapeme vzhůru, déšť slábne. S Trojkou to komentujeme, že je to malá pauza na přistavení nové cisterny. Byla to pravda! Za chvilku opět pořádně rube. Lenka si aspoň přes sebe přehazuje malou igelitovou pláštěnku. Došel jí smích a upadá do deprese. Pro zahnání trudnomyslnosti si chce s mobilu pustit písničku. Jak s ním v dešti manipuluje, tak si ji nakonec smaže.
My s Trojkou máme náladu stále dobrou. Po loňské Gruzii, kdy jsme ze sebe téměř nesundali ponča, nás nemůže nic překvapit. Hádáme, kde je na světě největší sucho. Že bychom tam přijeli a zajistili zdejší krajině dostatek vláhy.
Pauzu dáváme v dřevěném přístřešku. Stůl s lavičkami pod ním je mokrý, takže odpočíváme ve stoje. Na posilnění dáváme škvarky s chlebem a na zahřátí po hltu slivovice.
Opět stoupáme. Nyní již borovým lesem. Trasa je dobře značená, není třeba používat navigaci.
Průseky je vidět dolů na pobřeží, které je osvětlené sluncem. My tady máme stále zataženo. Naštěstí už ale neprší.
Přicházíme na rovný plácek. Pěkné místo k utáboření. Já tu chci zůstat. Trojka ale na mapě našel, že nad námi je vrchol hory El Gaitero s rozhlednou a s budovou v níž je nadstřešený výklenek, ve kterém bychom se mohli schovat. Je to odsud 900 metrů se 70 metry stoupáním. Jdeme ještě tam.
Nahoře je mlha, že věž rozhledny není pořádně vidět. Přijdeme k ní a vedle je bílá nízká budova nějakého komunikačního střediska s nadstřešeným výklenkem. Nikdo tady není, takže výklenek obsazujeme.
Znovu začíná pršet. Raději před výklenek natahujeme celtu. Převlékáme se do suchého a pro zahřátí si vaříme čaj se slivovicí.
Posléze vařím rýži do níž Trojka zamíchává konzervu hovězího a krájí do toho tři stroužky česneku. Snědli jsme to do posledního zrnka.
Po sedmé večer se začíná stmívat. Jelikož nemáme co dalšího na práci, proto zalézáme do spacáků a jdeme spát. V nohách totiž dneska máme osmnáct kiláků s tisícem metrů stoupání.
V noci se vyjasňuje a dokonce mrzne. Aby ne, když jsme ve výšce 1750 m. Ve spacácích je nám ale fajn, jen mne jako obvykle bolí bederka.
Trasa dne
Den čtvrtý
Z vrcholku El Gaitera podél moře s výhledy na Pico del Teide do La Orotavy.
V noci mezerou nad plachtou pozoruji oblohu a vidím velký vůz. Když vidím hvězdy, měly by být mraky pryč. S vyjasněním přichází o větší kosa.
Před sedmou vylézáme z pelechu a teprve se rozednívá. Dokonce mrzlo, kaluže i naše plachta jsou zamrzlé. Co je ale podstatné, obloha je bez mraků.
Vstává Trojka. Má na sobě oblečené úplně všechno a ještě je mu zima. Když pak předvádí svoji garderobu, se nelze ani divit. Všechny hadry má totiž síťované pro dobré větrání. V této kose jejich funkci moc ale nevyužije. Nepředpokládal totiž, že jede na zimní táboření, což tady regulérně je.
Vaříme si čaj a snídáme ovesné vločky mé vlastní směsi.
V osm hodin přijíždí ke stanici auto se dvěma chlapíky. Když vidí, že se již balíme, nemají s námi sebemenší problém.
Po půl deváté odcházíme. Sejdeme níže a napojujeme se zpět na trasu GR 131. Konečně začínáme mít hezké výhledy.
Pokračujeme dále lesem. Po chodnících vystlanými suchými dlouhými jehlicemi borovic se jde moc dobře.
Ze svahu mezi balvany teče potůček. Využívám toho a do čutory dobíram vodu. A pak, že tady na trase není voda!
Nyní opět stoupáme do svahu. S těžkým batohem funím jak lokomotiva. Každou chvilku si musím dát pauzu na vydýchání. Po třech hodinách pochodu si dáváme přestávku na svačinu.
Z lesa vyjdeme na nezpevněnou cestu, kde břeh ve svahu vedle ní je porostlý rostlinami podobným našim netřeskům, ale mnohem větším.
Po lesní cestě jdeme jen kousek a pak opět začínáme stoupat. Přecházíme přes hřeben a dostáváme se na svah s výhledy na moře, dole pod námi na Puerto de la Cruz a zejména na majestátní horu Pico del Teide. Ta je celá zasněžená. Výstup na ni ve sněhu by byl asi hodně náročný. Spokojíme se jen s pohledem na ni zespodu.
Traverzem obejdeme prudký svah a strmou pěšinou mezi skákami sestupujeme dolů. Jak se tak kochám okolní krajinou, šlápnou na kámen, ten se podvrtne a já padám. Naštěstí vlevo do svahu. Spadnout vpravo, sletěl bych ze svahu. Nic se mi nestalo, můžu dál.
Po pauze sestupujeme dolů. Trojka v mapě objevil nějaké hospody, proto míříme k nim. Cesta vede zvláštním lesem se stromy z jejichž větví visí lišejníky.
Dojdeme na cestu a Trojka s telefonem v ruce hlásí: „Pojďte za mnou, našel jsem zkratku!“ „No kurva!“ Jen útrpně pronesu, neboť vím, jaké jsou jeho zkratky. Obvykle je to dál a to horší cesta.
Ujdeme asi kilometr a Trojka oznamuje, že jeho zkratka je delší než původní trasa, z níž jsme sešli. No klasika, nic jiného jsem ani nečekal!
Vcházíme do obce Aguamansa. Projdeme jejím krajem a vcházíme do první hospody u hlavní cesty.
Sedáme venku ke stolu. Obsluhuje malý postarší číšník, který mezi stoly lítá jak motorová myš. Přiběhne k nám vydesinfikuje stůl a pak ho prostírá papírovými ubrusy.
Po zkušenostech si dáváme jejich denní menu. Na první chod je na výběr salát nebo slepičí vývar. Na druhý chod hovězí ragů, nebo vepřový steak. Jako dezert je možnost zákusku, zmrzliny, nebo kávy. Na pití 3 dcl červeného vína.
Ještě než si objednáme, nám přináší předkrm v podobě dvou velkých teplých housek s omáčkou a láhev chlazené vody.
K podávanému vínu si chceme dát s Lenkou pivo. Číšník to ale špatně pochopil a místo vína nám donesl jen třetinku piva. Objednáváme si tedy celý litr vína. Na jídlo si dávám polévku, Lenka s Trojkou salát. Toho je velká miska. Na druhý chod já s Trojkou grilovaný steak a Lenka ragů. Jako dezert kávu.
Najedli jsme se a napili výborně, dneska už vařit nebudeme.
Odcházíme po 17 hodině. Míříme k přístřešku, který si Trojka vyhlédl v mapě. Cesta k němu vede lesem. V něm potkáváme baču se stádem koz a třemi ovčáckými psy.
Jak jdeme dál les začíná být hustší a opět s jinými stromy, než těmi kterými jsme dosud procházeli.
Vyjdeme z lesa na palouk a jsme u „našeho“přístřešku. Je to hotový luxus. Nemusíme natahovat celtu a stavět tarpa. Přespíme v něm. Jako bonus je odsud výhled na moře.
Ještě uvaříme čaj se slivovicí a když se setmí, jdeme spát. Připadá mi, že v noci je ještě větší zima než včera. Nemít na sobě péřovku, asi bych se moc nevyspal.
Trasa dne
Den pátý
Z Chasny pod vrchol Pico del Teide.