V noci opět mrzlo. Poznáváme to podle ztuhlého olivového oleje. Na snídani si pro změnu dáváme ovesné vločky. Trojka potom do špinavého hrnce od vloček nalévá vodu a dává ji vařit na kávu. Nasype kávu do filtru a vzniklou zpěněnou směsí ji zaleje. Chutná to překvapivě dobře.
Dopíšu deník a po půl desáté odcházíme. Cesta vede stále do kopce. Projdeme lesem a naskýtá se nám pohled na moře a město Realejo Anto.
Po zhruba kilometru přicházíme k dalšímu přístřešku. Ten je ale obsazen dvěma chlapíky. Ten, ve kterém jsme spali, byl ale lepší.
Stoupáme vzhůru a opět se nám objevuje zasněžený vrcholek Pico del Teide a vlastně nàm bude dělat společnost celý den.
Nyní vcházíme do borového lesa s hustými keři mezi borovicemi s visícími lišejníky na větvích. Vyjdeme kousek výše a keře jsou čerstvě vysekané. Dumáme nad tím, proč to vysekávají. Záhy potkáváme tři dřevorubce a ti nám to vysvětlují. Je to proti šíření požáru.
S přibývající nadmořskou výškou keřů ubývá a přibývá kamenů a sopečných vyvřelin. V tomhle marastu nyní stoupáme vzhůru.
Cestou vzhůru dáváme dvě pauzy. První na srknutí pikaa a druhou na snězení několika koleček salámu.
Les končí a střídá ho planina s nízkými keři. Vlevo pozorujeme vrcholek hory Montaňa de Gaumaso. Mezi tím dojdeme až ke křižovatce silnic v části El Portilo. Ušli jsme deset kiláků a nastoupali přes tisíc metrů.
U křižovatky je hospoda. Chceme si tady dát pivo. Když ale dojdeme blíž, zjišťujeme, že je zavřená. Na mapě vidíme, že výše jsou dvě další hospody. Snad budou otevřené. Cestou procházíme kolem turistického centra. Tady si aspoň na záchodě dobíráme vodu.
Po šestnácté hodině z hospody odcházíme. Sestoupíme dolů na trasu a skalnatým kaňonem měsíční krajiny jdeme po rovině dál. Vlevo jsou načervenalé skály a v pravo vrchol Pico del Teide. Je to tady moc hezké. Jsme nakonec rádi, že jsme nešli zdolávat vrchol Pico del Teide, neboť o tuto nádheru bychom se připravili.
Po půl šesté cítím, jak mi dochází baterky. Dívám se, kde by bylo vhodné místo na přenocování. Jednak abychom byli v závětří a také skrytí před zraky rangerů.
Netrvá to dlouho a takové místo nalézáme. Je to mezi valy kamení s rovným povrchem. Tady budujeme tábor. Já si stavím tarpa, Trojka s celty a hůlek staví klasické áčko.
Trojka ještě vybuduje ohniště a v dřívkáči rozdělává ohýnek, na němž vaříme čaj a opékáme ražničí.
Rychle se stmívá. Obdivujeme množství hvězd co vidíme. Nesedíme dlouho a jdeme spát.
O půlnoci jdu na záchod. Celta tarpu je komplet omrzlá. Jak dýchám, pára se sráží na celtě a mrzne. Ne však kolem hlavy, tam mám už mokrou kapuci. Měl jsem celtu tarpu více přizvednout. Teď v noci v tom mrazu se mi už s tím nechce zápolit a nechávám to až do rána.
Na to, že je mínus sedm a já mám jen třísezonní spacák mi ani není moc zima.
Trasa dne
Den sedmý a osmý
Zakončení treku – z Vilafloru do Arony. Krátký odpočinek v Los Cristianos, koupačka v moři a návrat domů.
Dnešní noc byla nejlepší. Nebolela mne bederka a také mi nebyla zima. Konečně jsem se dobře vyspal. To ale nemůže tvrdit Lenka. Té bylo zima a moc se nevyspala.
Došla nám voda. Po snídani tedy jdeme s Lenkou na vedlejší fotbalový stadion, kde předpokládáme, že vodu dobereme. Jsou tu tři chlapíci provádějící údržbu. Žádáme je o nabrání vody. Nemají problém a vedou nás do prádelny, kde si do vaků a čutor dobíráme vodu.
O půl desáté z tábořiště odcházíme. Stoupáme opět do svahu. Projdeme koncem obce a vcházíme do řídkého borového lesa.
Je krásné azůro a slunko pere. Po kilometru pochodu zastavujeme, svlékáme se a z kalhot odepínáme nohavice.
Přestože jdeme lesem, jsou odsud krásné výhledy. Krajina je tady opět jiná, než nad Vilafrorem. Procházíme borovým lesem se skálami a roklemi. Jde se nám moc dobře, ani se moc nezadýcháváme.
Přejdeme přes terénní vlnu a najednou kráčíme po červeném svahu, tak jak by byl z antuky. Co kopec, to něco nového.
Po kamenném mostě přejdeme jednu ze skalnatých roklí, na jejímž dně jsou kaluže vody.
Na vrcholku kopce, na betonové střeše vodárny, dáváme pauzu na svačinu.
Pokračujeme dále stále je to nahoru a dolů, ale nic náročného. Přibývá mraků a dokonce začíná pršet. A to jsme se domlouvali, že si dneska ze zásob, co celou dobu neseme, uvaříme oběd. No v dešti se nám kutit oběd moc nechce.
Vycházíme z lesa a ocitáme se na začátku obce Ifonche. Jsou tady terasovité políčka, podél cesty rostou kaktusy a také citrusovníky, pod nímž se pasou malé tmavé kozy.
Trojka jde napřed a nachází hospodu. Zrovna ji otevírají. Tomu nelze odolat, jdeme dovnitř.
Lenka s Trojkou se chtějí najíst. Já moc hladu sice nemám, ale nechci trhat partu.
Objednáváme si jídlo. Lenka králíka, Trojka kozí maso a já nějaké vepřové. Dle ceny 5,5 Eura očekávám malý plátek masa na chuť.
Když mi však donesou moji porci, málem mi vypadnou oči z důlků. Je toho hromada masa nakrájeného na kostky.
Je to výzva! Pouštím se do toho. Když jsem v druhé polovině, špatně polknu sousto a to mi zůstává viset v jícnu. Kulím oči, lapám po dechu, různě se kroutím a stále nic. Mám strach se napít, abych se neutopil. Raději odcházím na záchod, kde se to ze sebe snažím dostat. Nejde to. Až když největší tlak ustane, napiji se vody a teprve se mi ulevuje. Něco takového se mi ještě nestalo.
Vracím se ke stolu a opatrně dojídám svoji porci.
Po obědě již neprší, ale bohužel je mlha. Výhledy do okolí jsou nám tak odepřeny.
Stále sestupujeme. Když se dostaneme na hřeben pod vrcholem hory Roque de los Brezos, mlha pod námi se trhá a máme opět možnost pozorovat krajinu pod námi. V dáli je pobřežní město Los Cristianos a po stranách zelené svahy hor.
Kousek dále procházíme kolem jeskyní. S Trojkou se shodujeme na tom, že by v nich šlo přespat.
Kousek níže opět procházíme jednou z mnoha roklí. Vyjdeme na silnici, po níž vcházíme do Arony, což je cíl našeho treku. Tady GR 131 končí.
Na náměstíčku si necháváme vyfotit a zapadáváme ve vedlejší hospůdce na pivo a víno.
Trasa dne
Rekapitulujeme trek. S odbočkou ke skalnímu městu Katedrály jsme podle Garminů ušli 104 kilometrů a nastoupali 4100 metrů.
V hospůdce nesedíme dlouho, neboť nám jede autobus do Adeje, kde jsme si přes booking zajistili ubytování.
Cestou se zastavujeme v marketu, kde kupujeme večeři a snídani. Poté dle navigace kráčíme k apartmánu.
Přestože jsme avizovali, že tam budeme mezi 19.30 – 20 hodinou, nikdo nám neotevírá, nezvedá telefon, ani nereaguje na zprávy. Čím déle top trvá , tím více jsem vytočený a rozzuřeně chodím před brankou, jak tygr a kleju jak pohan.
Po 45 minutách se konečně ozývá paní z ubytka a oznamuje, že za deset minut přijde. No už to vypadalo, že budeme spát na pláži. I to by bylo řešení. Venku je 24 stupňů, takže noc by byla příjemná.
Konečně nám paní otvírá branku a vede nás do apartmánu. Po pěti dnech si konečně dáváme sprchu. Jsme jak noví.
V troubě upečeme filety s krevetami a pak u vína, piva a rumu až do půlnoci hodnotíme poslední týden.
Den osmý
Po snídani jdeme k moři. Když už jsme tady, musíme ochutnat vody Atlantiku. Když kráčím po ulici lemovanými hotely, apartmány, hospůdkami a obchody, uvědomuji si, jaká je to obrovská fabrika na turisty. Pro většinu z nich, co tu jezdí je to ráj, pro mne by to bylo zřejmě utrpení. Nedovedu si představit, co bych tady třeba celý týden dělal.
Dojdeme na pláž a já jako první jdu do moře. Voda je sice teplejší než loni v Maroku, kde měla nějakých 16 stupňů, ale jestli má dvacet, tak je to moc. Sice do toho vlezu, ale není to na velké koupání. V moři jsme jediní. Při jeho teplotě se nelze co divit.
Jdeme se projít po nábřeží. V jedné z cukráren si dáváme zmrzlinu a kávu.
Ještě hledáme nějakou restauraci, kde bychom poobědvali. Nic se nám nelíbí. Když přicházíme k apartmánu a nemáme už moc času, raději si oběd děláme sami.
Už jen uklidit apartmán, sbalit se a jdeme na autobus, který nás veze na letiště. Výprava pomalu končí.