Expediční deník popisující sedmnácti denní putování šesti dobrodruhů po gruzínské Tušetii s netradičním přechodem přes kavkazská horská sedla Sakarno, Borbalo a Andaki do Chevsuretie  zakončeným v Jutě.

Trasa za Snenako k rozcestníku

Vyjdeme na kopec k rozcestníku. Rovně po silnici to je do Dikla, což je dnešní cíl cesty 4 km, po červené trase je to 5,8 km. Jdeme po červené. Cesta vede přes rozkvetlé louky do borového lesa. I když nejsou daleké výhledy, je to tady moc hezké. Červenou značku ztrácíme za rozbořeným domkem nad řekou. Nalézáme nějaký chodník ve svahu a po něm jdeme dál. Už máme hlad a řešíme, zda se najíme tady, nebo až v Diklu. Navigace mi ukazuje, že do Dikla to máme 400 m. Radim mi ale nevěří a říká, že se pokud do 500 metrů neuvidí Diklo, zastavuje a nají se.

Kráčíme do kopce. Nahoře vidím ohradu na dobytek. To napovídá, že se blížíme k lidskému obydlí. Vyjdu k ohradě a od ní vidím na domy Dikla. Škoda, že jsem se s Radimem nevsadil, když mi nevěřil.

Trasa ze Shenaka do Dikla

Na louce před Diklem parkuje vrtulník. Z osady se ozývá hluk oslavy. Projdeme Diklem a nalézáme guesthaus. Majitelka, příjemná žena kolem 30 let ruský nerozumí, volá na odbarvenou blondýnu ve věku kolem padesáti let a ta nám tlumočí. Objednáváme si u ní piva a jídlo. Než nám připraví jídlo, dáváme čaču.

Jídlo je opět výborné a dost. Honzíkovi, který už nemůže, Pavel říká „Buď jako šelma, jíš když máš příležitost a ne když máš hlad.“

Den čtvrtý

Z Dikla do Dartla

Budím se v šest hodin. Chvilku ještě ležím, ale pak odcházím vařit. Zjišťuji, že se mi pokazil plynový vařič. Z přívodní hadičky utíká plyn. Ještě že vařiče mají Bracha i Radim.  Vařím vločky. Vařič jsem řádně oroštoval a kaši připálil. Horní vrstvy docela chutnají, ale čím se prožíráme níž, spálenina je více cítit. Necháváme to medvědům. Radim raději Honzovi kaši připraví sám zalitím horké vody.

Stoupáme ještě výše a přicházíme k osadě Chiko. V celé Tušetii jsou domy postavené z toho, co zdejší hory daly. Jelikož tady není moc dřeva, jsou postaveny z plátů břidlice, které na sobě drží jen svojí váhou. Není mezi nimi žádné pojivo. Spousta domů je v troskách, ale několik z nich je funkčních. Dokonce tam nalézáme i guesthaus, kde si dáváme piva.

Jdeme kousek výše a konečně vidíme věže nad Omalem pevnosti Keselo. Jsme v cíli.

Trasa z Dartla do Omala

Jdeme do „našeho“ guesthausu Sipi. U Data si objednáme jídlo a zkulturňujeme se. Sprchujeme se a přepíráme si propocené ponožky a trika. Nechce se nám stavět stany, proto si s Datem domlouváme, že všichni přespíme v jedné cimře.

Posílám Tomáše, aby v místním shopu koupil dva litry čači, abych mohl ostatní počastovat. Loni jsem ji tam koupil moc dobrou. Když se vrací, jednak mne netěší tím, že za ni zaplatil dvojnásobek běžné ceny, ale zejména tím, že není vůbec dobrá.

Když zrovna jíme, přicházejí skupina ostraváků. Mezi nimi i jedna mladá žena Ta mne dokonce poznává. Je to advokátka, která prošla jednou mojí kauzou. Prohrála! Její klient za dvojnásobný pokus vraždy jateční pistolí dostal 18 let.

Mají v úmyslu jít klasický trek Omalo – Shatili a poté vystoupat na Kazbek. Moc je ale netěším informací, že sedlo Atsunta je díky sněhu zavřené. Ukazují jim naši trasu. Berou to jako náhradní variantu. Za chvíli přichází znovu a sondují, zda nemáme náhradní boty velikosti 45. Cestou nahoru jednomu z nich z auta vypadla jedna bota. Docela průser! Dato mu sice nabízí své, ale jsou mu malé. Nabízí mu, že si boty může objednat a že mu je přivezou. Nakonec to odmítá.

Radim si přes Data domlouvá průvodce s jedním koněm. Přichází Goča. Chlapík ve věku 37 let, zarostlý v obličeji a černý jak bota. Loni nám taky dělal průvodce. Tehdy ale s ním byl mladý klučina Georgi, který uměl anglicky. Goča umí jen gruzínsky, tedy pro nás  zcela neznámý jazyk. Radim si prostřednictvím Data a dalšího rusky mluvícího chlápka s Gočou domlouvá, že s námi půjde tři dny. Já jemu a dalším gruzínům v mapě ukazuji trasu. Nechci jít klasický trek Omalo – Girevi – sedlo Atsunta – Mutso – Šatili, jelikož to jsme šli loni. Chci jít kolem řeky Tusheti Alazani a pak to vzít po hřebenech přes sedla Sakorno, Borbalo, Andaki a vyjít pod sedlem Medvědího kříže (Datvisjvari). Následně se dostat do Gudani a odkud přes Roshku a sedlo Chauki dojít do Juty.

Gruzíni mezi sebou divoce gestikulují a kývají, že pochopili, kam chci jít. Goča ale říká, že cestu zná jen po Borbalo, dál už nikdy nebyl. No máme v telefonech offline mapy.cz, nemůžeme tedy zabloudit.

Je to domluveno, Goča jde zítra s námi. Domlouváme se, že těžké jídlo dáme do pytle a naložíme ho také na koně. Já sice z koně nejsem moc nadšený, neboť to považuji za degradaci výkonu, ale když vidím zmoženého čtyřicetikilového Honzu, dávám Radimovi za pravdu.

Dává se s námi do řeči rusky mluvící chlápek. Dozvídáme se od něj, že několik let sloužil u Specnaz a nyní dělá rangera v Národním parku Tušetie. Zjišťujeme od něj, jak to tady vypadá s medvědy. Říká, že se medvědi lidí bojí a vyhýbají se jim, že můžeme být v klidu. To byla informace hlavně pro Honzu, který se medvědů, ale i psů hrozně bojí.

Na motorkách – kroskách přijíždí parta poláků a ubytovává se u nás. V Kutaisi jeden z nich provozuje půjčovnu motorek. Nastává česko-polsko-gruzínská družba. Kupujeme piva a čaču, večírek se rozjíždí. Dokonce za námi přichází parta ostravaku se kterými se mohu normálně pobavit a nemusím jim tlumočit, jako například pražákům.  Sedíme s nimi docela dlouho do noci a spát odcházíme slušně zeširoka.

Den šestý

Z Omala do Koklaty

Přestože jsem spal pod střechou, byla mi v noci zima. Bylo to tím, že jsem přišel prochladlý, navíc jsem si nezalezl do spacáku a jen se jím přikryl. Pavel s Bráchou ve stavu v jakém byli ani nedošli do pokoje a spali přímo na podlaze pavlače.

Vstávám v sedm. Venku je nádherné azúro s úžasnými výhledy na okolní hory. Na snídani dojídáme zbytky od večeře a opět vločky. Téměř veškeré jídlo ládujeme do pytle a nakládáme ho na koně. I tak nám batohy v průměru váží přes 18 kilo.

Je půl desáté když vycházíme. Původně jsem chtěl jít přes osady Kchachabo, Gorgulta a Vestomta. Goča ale kroutí hlavou, že tam je to špatné. Jdeme tedy stejnou trasou jako loni. Tehdy jsme ale bohužel šli v dešti a viděli jen nejbližší okolí. Nyní se nám naskýtají nádherné výhledy.

Po polní cestě vedoucí po úbočí hory Makrately stoupáme vzhůru. Nasadili jsme slušné tempo, za hodinu dáváme přes čtyři kilometry. Přicházíme do nejvýše trvale obydlené obce v Evropě do Bochorny. U cesty je cedule s nápisem guesthaus. Šplháme do prudkého svahu, kam nám šipka ukazuje. Jsme celí natěšení dát si pivo. Nahoře však bohužel zjišťujeme, že guesthaus nefunguje. Napiju se aspoň vody, co tam vytéká z trubky.

Jdeme zpět za Gočou, který nás čeká u cesty. Plánujeme si dát pivo u Gogiho, kde jsme loni spali. S Pavlem proto šlapeme jak šílení.  Na koních nás předjíždí skupinka turistek, kterou vede zkušený průvodce.

Jsme nad hranicí lesa a slunko hrozně pere. Dochází nám voda. Naštěstí tu teče plno potůčků, máme tedy možnost se osvěžit a dobrat si ji. Filtrovat se mi ji nechce, jen doufám, že se z ní neposereme.

Než jsme vycházeli, hodně jsem si utáhl boty a teď mne tlačí. Nechce se mi je teď převazovat, chci to pořešit až u Gogiho. Konečně jsme tam. Rychle si sundávám boty, přichází úleva. Když blíže zkoumám nohy, zjišťuji, že mi začíná modrat nehet na palci levé nohy. No marné, se ztrátami je předem počítáno.

Gogi tam není, ale jeho bratr Vaja. Poroučíme si u něj pivo. Ten dává jasný pokyn své ženě a ta kmitá. Je vidět, kdo doma nosí trenky. To by měly vidět všechny ty emancipované pi.e a jiné semetriky. Tady by měli  povinně vozit na exkurze. Kromě piva na stůl pokládá kukuřičné placky, sušenky, pro Honzu kolu a samozřejmě čaču. Ztrestáme dvě dvěapůlitrové butylky piva, dáváme po dva panáky čači (Bracha s Pavlem po tři) a za vše platím 40 lari.

Loučíme se s Vajou i jeho rodinou a odcházíme. Plánuji ujít co nejvíce. Popoháním ostatní po ostravsku. „Chlopi je třeba rubať, bo chybí metry!“ Sestupujeme k řece, přecházíme ji přes chatrný most a lesem jdeme dál.

Přicházíme k brodu. Honzík ho překonává na koni. Já hledám, kde by šlo řeku nejlépe překonat. Všude to ale vypadá, že si naberu do bot.
Ostatní kromě mne řeku různě přeskakují. Mi se ale nechce riskovat, že i s batohem sebou šlehnu do řeky. Raději si vyzouvám pohory, nazouvám kroksy a brodím se. Vody mám až po kolena. Aspoň jsem si ochladil chodidla.

Přicházíme k vesničce Jvarboseli, která leží na druhém břehu. My však pokračujeme rovně. Goča ukazuje na kopec, na kterým stojí několik domků s tím, že tam dneska přespíme. Radim navrhuje přespat u řeky. Obává se totiž, že nahoře nebude voda. Já mu ale argumentuji tím, že kdyby tam nebyla voda, nestály by tam domy. Jelikož jsou teprve čtyři hodiny, chci vyjít na ten kopec a utábořit se tam. Pro jistotu se dotazuji Goče, zda tam je voda. Kývá hlavou, že ano. Jdeme tam.

Osada k níž stoupáme rozkvetlou loukou se jmenuje Koklata. Opět stoupací bonbónek na závěr. Když se vydrápeme úplně nahoru, zjišťujeme, že osada je celá opuštěná. Goča nám ukazuje pramen a pak přichází na louku za osadou, kde se máme utábořit. Z koně sundává Radimův batoh a pytel se žrádlem a oznamuje nám, že jde spát dolů do Verchovani. Domlouváme se s ním, aby přišel ráno v devět. Já mu ještě dávám 20 lari, aby nám koupil pivo a ráno nám ho přivezl.

Postavíme stany a já odcházím vařit. Kuchyň si zřizuji v okně jednoho z opuštěných domů. Vařím červenou čočku do které přidávám dvě vepřové konzervy. Honza, který mne při vaření sleduje, to komentuje. „To je nechutné!“ Ale když to pak okusí, tak to jí, dokonce si ještě dává nášup.

Hodnotíme den, ušli jsme 23 km. Podle map.cz jsme měli nastoupat 1500 metrů, ale podle Radimových Garminů jen 800 metrů. Není to ale podstatné, důležité je, že jsme zašli o 8 km víc, než je naše stanovená norma. Co ale není moc příjemné, je to, že se Pavlovi začíná odlepovat podrážka na jeho pohorkách.

Se západem slunce se rapidně ochlazuje. Péřovka přichází vhod. Vytahují čaču, co jsem včera koupil. Ta je zatím nejhorší co jsme pili a bohužel i nejdražší. Vylívat ji ale nebudeme.

Trasa z Omala do Koklaty

Den sedmý

Z Koklaty do Alaznistavi

V noci byla řádná kosa. Tomáš dokonce viděl mléčnou dráhu. Vstávám v půl sedmé. Opět je úplné azůro. Pavel hlásí, že o půl páté přišlo k našemu ležení stádo koní a rozházeli nám nádobí. Já nic neslyšel, spal jsem jak zabitý.

Ze tří kostek masoxu, sušené zeleniny a hrsti sušeného uzeného vařím polívku. Dáváme do ní chleba, který je už dost suchý. Není to sice bůhví co, ale je to hmota, která zasytí a dodá energii. Na nášup si ještě dáváme vločky.

Po polní cestě, které jsme si před ním nevšimli přijíždí terénní auto Mitsubishi Delica a zastavuje u domu, kde jsem si zřídil kuchyni. Vystupují z něj dva snědí muži, z auta vytahují pytle a hází je do domu. Dotazuji se jich, jestli je nějaký problém, že tam jsme. Kývají, že ne a vzápětí odjíždějí.

Balíme tábor. Před devátou přichází Goča. Nabalujeme na něj bagáž. V 9.15 hodin vycházíme.

Šlapeme hned do kopce. Pěšina vede přes louky s pasoucími se koňmi. Sestupujeme níž k salaši, kde si pod Hiluxem s píchlým kolem hraje smečka štěňat. Zpovzdálí je sleduje jejich asi sedmdesátikilová matka. Nemám odvahu si je pohladit, aby mne neroztrhala.

Opět stoupáme do kopce, slunko pere jak sedlák cepem. Naštěstí každou chvilku přecházíme nějaký potůček, máme tedy možnost se osvěžit a napít.  Už neřešíme, jestli se z té vody posereme, žízeň je větší.

Furt se drápeme nahoru, s těmi těžkými batohy na zádech to není žádná slast. Dřinu ale vynahrazují nádherné výhledy a rozkvetlé louky, kterými stoupáme. Zdá se mi, že jsme moc vysoko. Dívám se do navigace a jsme asi o 250 výškových metrů výš, než vede chodník. Níže by asi neprošel kůň, nebo to tady Goča nezná.

Sestupujeme k potoku, k brodu. Honzík se opět veze na koni. My přes potok přeskakujeme.

Aby toho nebylo málo, opět stoupáme do svahu. Když se díváme za sebe, vidíme zasněžené vrcholy čtyřtisícovek na hranicích s Čečenskem. Při následném sestupu se opět kocháme rozkvetlými loukami, kterými procházíme. Na nich se pasou koně a dole v údolí stádo ovcí. Hlídá je tam bača spokojeně ležící v trávě a dva pořádní psi.

Dole u řeky je salaš. V mapě se toto místo jmenuje Shvatskala. Goča  nás tam vede. Máme v úmyslu si na salaši koupit pivo, bohužel nemají.

K samotné salaši je přilepen přístřešek, kde je dlouhý stůl s lavicemi. Šéf salaše nás zve ke stolu a vzápětí na něj pokládá mísu sýru připomínající naší lučinu a další mísu s nakrájeným slaným sýrem. K tomu krájí chleba a vybízí nás, ať si nabídneme. Sýry jsou výborné, hlavně ten měkký. Šéf salaše – Petr nám o něm říká, že je ovčí a vyhrál nějaké mezinárodní ocenění.

Jsme v Gruzii, proto Petr na stoly pokládá stakany a nalévá nám čaču a u toho říká, že každý musí vypít tři stakany. No nemůžeme ho urazit.

Během jídla a pití čači nám popisuje, že na salaši je jich deset a starají se o 200 krav a 2000 ovcí. Sýr vyrábějí přímo zde a na koních ho dopravují až do Kachetie,kde se vakuuje a dál distribuuje. Během výkladu zpucujeme celou mísu toho měkkého sýru. Jen Honza ani přes opakované výzvy Radima neokusil, údajně mu sýry smrdí.

Na závěr nás Petr provází salaší a ukazuje výrobnu sýrů. Překvapivě kotel na mléko i další vybavení je z nerezu. Vysvětluje nám postup při výrobě slaného sýra. Nejzajímavější na tom je, že na závěr se dává do ovčí kůže a v té zraje devadesát dnů.

Z výrobny nás Petr bere do vedlejší kůlny, kde sýry v ovčích kůžích zrají.

Chceme Petrovi za pohoštění zaplatit, ale ten to radikálně odmítá. Loučíme se s ním a odcházíme. Radim se ještě dlouho poté rozplývá nad ovčím sýrem.

Přicházíme k lávce nad řekou. Betonové podstavce na kterých lávka stála, jsou na protějším břehu vyvrácené. Lávka je tedy ze šikma. Mne na ni posílají jako prvního. Sedám si na prdel a opatrně se po ní spouštím dolů. Ostatní ji zdolávají elegantnějším způsobem. Radim mi dokonce sbíhá. Má natrénováno při sebězích z Lysé hory.

Projdeme osadou tvořenou několika chýšemi a stádem krav.

Za ní traverzujeme po strmém svahu nad řekou, kde vede jen úzký chodníček. Stačí jeden chybný krůček a letím po svahu dolů do řeky.

Opět stoupáme vysoko nad řeku. Nějak se mi to nezdá, dívám se do navigace a vidím, že stezka vede kousek nad řekou. My opět zbytečně nastoupali plno dalších výškových metrů. Dneska toho už máme plnou prdel! Bracha taky už mele z posledního. Jen Pavel je stále pozitivně naladěn a povzbuzuje nás svými prupovídkami.

Když sestoupíme zpět k řece, Radim mi říká, abych šel raději první. Vedu tedy našeho průvodce. Stezka vede podél řeky širokým údolím, valíme proto bomby.

Vystoupám na terénní vlnu a před sebou vidím oplocenou dřevěnou chatu a vedle ní dva přístřešky. Je to nouzové nocležiště Alaznistavi, cíl dnešního dne.

V chatě jsou dvě místnosti s dřevěnými patrovými palandami. Rozhodujeme se, že nebudeme stavět stany a přespíme v chatě. Hned sundávám pohory a jdeme se všichni okoupat do nedaleké řeky.

V  ledové vodě splachuji dvoudenní špínu. Ještě si přeperu propocené hadry a odcházím jak vyměněný. Vedle chaty je přístřešek s dlouhým stolem a lavicemi. Z toho si děláme kuchyň. Vařím osvědčený bulgur s tuňákem.

Rekapitulujeme den. Ušli jsme 22,5 kilometrů a nastoupali 1200 výškových metrů.

Se západem slunce se rapidně ochlazuje. Jdeme celkem brzo spát. Na palandy si dáváme karimatky. V chatě je teplo, spacákem se jen přikrývám. Spí se mi hrozně, bolí mne záda a pak je mi zima. Zapínám se do spacáku, ale jak jsem už prochlazený, nemohu se zahřát. Když se někdo na palandě otočí, třepe se celá chata.

Den osmý

Přes horská sedla Sakorno, Borbalo, Andaki k jezírku Borbaloskari

Vstávám v sedm. Venku je opět azúro. Pavel hlásí, že ráno byly čtyři stupně. Proto mi byla taková kosa! Jsem rád, že jsem si vzal třísezonní spacák, v letním, který jsem si původně k vůli váhy chtěl vzít, bych určitě chcípl.

Pavel vaří vodu na čaj a já s Radimem jdeme pro vodu do nedalekého potoka. Na snídani děláme opět vločky. Je s podivem, že nám stále chutnají.

Po deváté hodině vycházíme. Pokračujeme proti proudu řeky Tushetis Alazani. Vedle stezky po které kráčíme, leží stabilizační křidélka rakety. Po kilometrů přicházíme k dřevěné chýši – salaši. Dva místní bačové nám ukazují cestu. Když odcházíme, všímáme si, že i u ohrady mají zbytek rakety. Jsou to pozůstatky války v Čečensku, které je hned za kopcem. Raději kráčíme po vyšlapaném chodníku, abychom  nešlápli na nějakou nevybuchlou munici.

Za salaší přes lávku přecházíme přes potok. Vzápětí přicházíme k dalším potokům, které po kamenech přeskakujeme.

Přicházíme k řece. Tady je již širší a nejde přeskákat po kamenech. Musíme ji přebrodit. Zouváme si proto pohory, nazouváme sandále a brodíme. Proud je docela silný. Tady spadnout, asi by nás proud potrápil. Všichni se ale v pořádku dostáváme na druhý břeh.

Hned za brodem začínáme stoupat do svahu. Oproti včerejšku se mi jde lépe. Opět kráčíme rozkvetlými loukami a potkáváme stáda krav a ovcí, které hlídají pastevečtí psi.

Při stoupání do svahu se nám naskýtají nádherné výhledy na okolní svahy.

Čím jsme výše ubývá potůčků, které využíváme k dobírání vody. U jednoho z posledních, již nedaleko sedla Sakorno zastavujeme a doplňujeme zásoby vody. Na hřebenu toho asi moc nebude. V tom okamžiku jde proti nám chlap vedoucí koně. Když prochází kolem nás, tak si Pavel všímá, že na koni u sedla má připevněného kalašnikova. Bůh ví, kdo to byl, hlavně že nám dal pokoj. (Později se od Data dozvídáme, že to by Čečenec. V údolí Pirikiti, odkud se zde dá dojít, žije početná muslimská čečenská komunita, která zde uprchla během války v Čečensku.)

V sedle Sakorno si dáváme pauzu. Po třech dnech na chvilku chytám mobilní signál. Pokouším se dovolat domů, ale nikdo mi to nebere.

V sedle opouštíme Tušetii a vcházíme do Chevsuretie.

Starosti nám dělají mraky, ženoucí se od severu. Po hřebenu míříme do sedla Borbalo. Když se k němu blížíme, začíná pršet a dokonce padat kroupy. Do té sloty fouká silný ledový vítr. Takové počasí nás chytá na tom nejhorším možném místě. Jsme totiž v nejvyšším místě celého treku, ve třech tisících metrech.

Nasazujeme ponča a jdeme dál. Traverzuje po prudkém svahu. Včerejší traverzování nad řekou mi nyní připadá úplně pohodově. Teď kdybych spadl, kutálel bych se asi hodně dlouho.

V sedle Borbalo nás Goča vede dolů. Mi se to nezdá, vytahuji mobil, aby na navigaci zjistil, kde jsme. Na displej mi prší a špatně se mi ovládá. Zjišťuji, že jdeme blbě. Než jsem to zjistil, ostatní mezitím o kus sestoupili z prudkého svahu. Řvu na ně jak Jawa v bahně, že jdeme blbě, přitom rukama mávám jak na prvního máje a ukazuji směr, kde máme jít. Všichni se vracíme nahoru, jen Goča traverzem míří na vedlejší svah. Jsme celkem v pasti, na koni je veškeré naše jídlo a Radimův batoh s vybavením. Do toho fouká a prší. Honza je z toho ve stresu a brečí.

Rozdělujeme se. Domlouváme se, že já s Tomášem a Brachou půjdeme zpět na hřeben na chodník. Radim, Honza a Pavel půjdou za Gočou a pak se setkáme u jezírka Borbaloskari, kde chceme přenocovat.

Radim, Honza a Pavel jdou za Gočou a my ostatní se vracíme do sedla, abychom se napojili na původní trasu. Drápeme se do prudkého svahu po rozdrcené břidlici, která s každým krokem ujíždí pod nohama. Aby toho nebylo málo, přecházíme i sněhová pole.

Při výstupu nemůžu popadnout dech a v duchu kleju jak dlaždič! (nahlas bych to neudýchal) Konečně jsme nahoře a dumám kam dál. Podle navigace to vypadá, že bychom měli jít vlevo. Ale tam jsou skály, jít tam by bylo o život. Přichází Bracha a vpravo ve svahu vidí pěšinu. Bracha už nemá vodu, dávám mu posledního hlta co mi zbyl v čutoře.

Jdeme po té pěšině, co objevil Bracha. Je to ta pěšina po které jsme měli jít. V dáli vidíme Goču a zbytek naší výpravy. Jdeme za nimi. Konečně přestalo pršet a foukat. Hned je lepší nálada. Na svahu, po kterém traverzujeme, kvetou rododendrony a mezi nimi modré zvonečky.

Projdeme sedlem Andaki a netrvá to dlouho a přicházíme k jezírku Borbaloskari. Představoval jsem si ho jinak. Ve skutečnosti vypadá jak nějaký vesnický kačok.

Trasa z Alaznistavi k jezírku Borbaloskari , 2 – sedlo Sakorno

Sundávám pohory a prohlížím si palec levé nohy, nehet se už hezky vybarvil. Na louce na břehu stavíme stany a rychle vaříme, kdyby zase začalo pršet. Dělám kuskus s vepřovým.

Goča přinesl dřevo. Nechápu, kde ho vzal, když tu nevidím žádné stromy. Rozdělává oheň, ale nechce mu moc hořet, pokouší se ho ústy rozfoukat. Moc se to ale nedaří. Když ale Pavel rozjede foukadlo z dřívkáče a tím rozfouká oheň, Goča se raduje, jak malé děcko.

Řádně se ochladilo, poprvé na této akci nasazují spodky a pod péřovku oblékám i péřovou vestu. No není se co divit, táboříme ve výšce 2750 metrů. Dopíjíme zbytek čači. I ta hnusná nakonec byla dobrá. Aspoň déle vydržela. Spát jdeme docela brzy.

Den devátý

Přes sedla Chanchakhi, Medvědího kříže do Gudani

V noci už taková velká zima nebyla. O půlnoci jsem se vzbudil horkem. Sundal ze sebe péřovku i kalhoty a spal dál. Budím se  před šestou. Venku je šest stupňů. Na východě je azůro, nad námi je mrak.

Goča v noci spal venku pod širákem. Ve spacáku, jen přikrytý celtou a pod hlavou měl místo polštáře jezdecké sedlo.

Dávám vařit vodu a jdu do blízkého potůčku, co teče do jezírka pro vodu. Když se vracím, začíná pršet. Schovám se do stanu a čekám, než přestane. Naštěstí je to jen malá přeháňka.

Ohřejeme vodu a mícháme si vločky. Radim si stěžuje, že je celý rozlámaný. Vypouští se mu totiž karimatka. Dochází nám plyn, hledáme třetí bombu, nikde ji nemůžeme najít. Zřejmě jsme ji zapomněli v Omalu. Naštěstí máme dřívkáč, bez něj bychom byli v pasti.

Rychle balíme, dřív než začne pršet. Vycházíme už před osmou. Bezprostředně po vyjití začínáme stoupat.

Vylézá sluníčko, po chvilce musíme zastavit a sundat si bundy.

Dostáváme se opět pod hřeben a traverzujeme po prudkém svahu. Kráčíme po rozdrcené břidlici, ujíždějící  pod nohama. Obdivujeme koně, že v takovém terénu dovede jít.

Dostáváme se na další hřeben, kde si dáváme pauzu a doufáme, že už takovým terénem nepůjdeme. Netrvá to dlouho a opět traverzujeme další podobný svah.

Na jeho konci potkáváme mladý pár turistů. Turisty jsme naposledy potkali před třemi dny někde za Bochornou. Tomáš s Honzou se s nimi dávají do řeči v angličtině. Ukazuje se, že jsou to Češi  z Plzně.  Říkají, že šli z Omala přes Atsuntu do Šatili a nyní se do Omala vracejí naší trasou.

Traverzování konečně končí, přecházíme náhorní plošinu vytvářející velkou louku a pak sestupujeme dolů do údolí. Konečně máme možnost si dobrat vodu. Už jsme byli na suchu.

Potkáváme mladý pár Rusů. Vyptávají se na cestu do Omala a na to, kde se registruje u vojáků. Je vidět, že z vojáků mají strach. Rusové tu totiž nejsou moc oblíbení.

Přeskakujeme potok a opět stoupáme do strmého kopce. Před vrcholem se ochlazuje a začíná pršet. Z vrcholu už vidíme silnici vedoucí do Šatili a sedlo Medvědího kříže (Datvisjvari). Sestupujeme dolů a kameny zaháníme otravného psa. Jdu poslední, mám totiž otlačené malíčky a při sestupu mne bolí.

Míříme do sedla. S Brachou jdu stále poslední. Vidíme ostatní, jak stojí u pickupu Mitsubishi L 200 a diskutují s jeho osádkou. Když k nim dojdeme, dozvídáme se, že Radim s řidičem domluvil, že nás odvezou do Gudani. Budeme mít ušetřený den pochodu.

Důvod proč zde auto stojí, je ten, že silnici zavalil sesuv půdy a nyní se čeká než buldozer a bagry silnici opět zprůjezdní. Trvá jim to asi hodinu a půl. U nás by se řidiči rozčilovali, že to tak dlouho trvá, ale místní jsou naprosto v klidu a trpělivě čekají.

Trasa od Borbaloskari k sedlu Medvědího kříže (Datvisjvari)

Loučíme se s Gočou. Říká, že do Omala pojede přes Šatili a přes sedlo Atsunta. Po rozloučení s námi bere koně a utíká s ním ze svahu dolů.

Když je silnice průjezdná, jedeme. Do kabiny auta se vejdeme jen dva, já a Bracha, ostatní sedají na korbu.

Za sedlem opět zůstáváme stát. I zde silnici zavalil sesunutý svah. Tady ho ale odklízí bagr. To ale netrvá dlouho a můžeme jet.

Ujedeme pár metrů a musíme opět zastavit. Na vozovce leží balvany, které tady napadaly při odklízení sesuvu bagrem. Jdeme je odházet. Ze svahu směrem k  nám kutálí další balvan, rychle mu uhýbáme.

Balvany jsou odklizené můžeme jet. Cesta je stejně rozbitá jako do Omala. Na korbě si to rozhodně užívají, zejména když opět začalo pršet.

V autě vedle řidiče sedí snědý Gruzín a vzadu mladá Gruzínka. Diskutují mezi sebou a neustále na rádiu přepínají stanice.

Zastavuje nám v Gudani. Řidič nejprve za cestu nic nechce, ale nakonec mu Radim vnutí 30 lari.

Trasa autem do Gudani

S Tomášem jdeme najít guesthaus, kde bychom mohli koupit pivo a čaču. Po prašné cestě posetými kravinci stoupáme mezi domy nahoru. Kráčí proti nám chlapík, ptáme se na guesthaus. Kýve, že je výše. Vede nás nahoru a cestou se vyptává, zda budeme jíst a zda se chceme ubytovat.

Chceme jen pivo a čaču. Jídla máme ještě celý pytel. Říká, že pivo nemá, má jen čaču. Vysvětluji mu, že se musím domluvit s ostatními. Jdeme tedy za nimi, ale ti už jdou za námi. S ženou toho chlapíka se nakonec domlouváme, že si necháme udělat večeři a také u nich přespíme.

Ubytováváme se ve dvou slušných pokojích se společnou koupelnou. Večeře má být za dvě hodiny. Čas využíváme ke koupeli v teplé vodě a vyprání propocených věcí.

Na večeři jdeme k domu majitelky guesthausu. Její manžel, chlapík co nás zde přivedl nás vítá stakany čači. Bohužel jsem zapomněl, jak se jmenoval, ale budu mu říkat Georgi.

Na svahu před domem stojí dřevěný altán a v něm je pro nás připravena hostina. Ošatky s chlebem, sýr, marmeláda, domácí máslo a flaška čači. Dokonce pro nás sehnali pivo. To nám přichází velmi vhod. Hned co si sedneme ke stolu, paní domu přináší hustou polévku.

Než začneme jíst, Georgi nám nalévá další stakany čači a v ruštině pronáší přípitek.

Polévka je výborná, hned po ní přináší ostri, což je na způsob našeho guláše. Další chod je roztopený sýr s bramborem, což je místní jídlo a na závěr dva druhy chačapuri. Jedny plněné sýrem a druhé bramborem. Všechno je výborné, doslova jsme se přecpali.

Celou dobu s námi u stolu sedí manžel majitelky, pronáší další a další přípitky. Při  tom popisuje, co jíme a vypráví o životě tady. Dopijeme čaču a spokojeně odcházíme spát.

Den desátý

Odpočinek v Gudani

V noci mne budí silný déšť. Jsem rád, že spíme pod střechou a ne ve stanu. Osvítil nás duch svatý, že jsme se ubytovali v guesthausu.
Leje i ráno. V postelích ležíme do půl deváté. Poté následuje válečná porada. Dívám se na předpověď, hlásí celý den hnusně. Vzhledem k tomu, že jsme včera svezli autem, ušetřili jsme den pochodu. Navrhuji tady dneska zůstat. Návrh se vzhledem k hnusu venku ujímá.

Radim s Tomášem jdou za majiteli guesthausu se domluvit, zda tady můžeme ještě den zůstat. Vracejí se s dobrou zprávou. Současně můžeme využít i jejich kuchyň, abychom si uvařili. Chceme si totiž ujíst z vlastních zásob, ať to netaháme na hřbetě.

V deset hodin jdeme nahoru. Vítá nás Georgi a vede mne do kuchyně. Je to maličký domek postavený z kamení a tvárnic, vevnitř je kuchyň. Na zdejší poměry moderně zařízená. Nová kuchyňská linka, mikrovlnná trouba, rychlovarná konvice, plynový sporák a hlavně čisto a uklizeno.

Na sporáku vařím ve dvou našich hrncích guláš s těstovinou. Když při vaření od guláše poprskám sporák a chci to utřít, Georgi mi doslova vytrhává  utěrkou z ruky a říká: „Eto sdělajet ženština.“ I zde jsou jasně nastavené mužské a ženské role. Poté bere flašku čači a nese ji do altánu, kde čekají ostatní, než se uvaří guláš. Vybízí, ať si nalijeme stakany. Nebráníme se tomu.

Já mezitím uvařil první hrnec guláše. Nějak jsem to přehnal s vodou, je to spíš gulášovka. Druhý hrnec už je lepší. Chlapi si ze mne dělají prdel, že poté co jsem připálil vločky a udělal řídký guláš, mi sehnali kuchyň.

Přichází paní domu a na stůl pokládá ošatku s chlebem, marmeládu a pro Honzu převařené mléko. Georgi nám oznamuje, že vstával v pět hodin ráno, je unavený, proto si jde zdřímnout. My zůstáváme v altánu. Je fajn si po týdenním pochodu odpočinout.

Guláš nás moc nezasytil, proto Pavel s Brachou vaří polévku že sušeného uzeného a červené čočky. Moc se jim to povedlo.

Přichází paní domu a přináší nám teplý chleba – puri, který sama upekla. Jsme zvědaví, kde ho peče. Vede nás do místnosti, kde má kovové kamínka a v nich peče chleba.

Vracíme se zpět dolů k našemu ubytování, kde Pavel s Brachou nožem štípají třísky do dřívkáče, máme totiž jen malý zbytek plynu, tedy ať máme po zbytek cesty na čem vařit.

Zbytek odpoledne se jen blunckáme. Radimovi se podařilo najít díry v karimatce, které se pokoušíme zalepit. Snad to bude držet. Já lékařskou vazelínou natírám své a Tomášové pohory, aby hned nepromokly. Nyní se lesknou jak psí kulky.

Máme dlouhou chvíli, proto Tomáše s Honzíkem posíláme nahoru, aby kupili čaču. Když se vrátí, hned je veseleji.

Je sedm večer, když jdeme na večeři. Následuje další kolo obžerství. Na stole opět leží mísy s chlebem, sýrem, saláty, domácí marmelády a další pochutiny. Paní přináší misky s hustou polévkou s kusy hovězího masa. Poté brambory s koprem, zeleninovou omáčku, mísu s roztopeným sýrem a bramborem. A také domácí jogurt. Ten je úplně skvělý.

Georgi celou dobu sedí s námi, nalévá čaču a pronáší dlouhé přípitky. Pijeme na rodinu, na dobré otce, děti, vlast, naše setkání a bůhví co ještě. Po jídle vypráví o sobě. Vzpomíná, jak byl na vojně. Sloužil u pěchoty v Murmansku. Za celé dva roky se ani jednou nedostal domů.

Je tma, Honza už usíná, proto se Radim loučí a jde s ním spát. My ostatní ještě chvilku sedíme, ale pak také odcházíme.

Den jedenáctý

Roshka, jezera Abudelauri

Venku se opět udělalo krásně. Hned po probuzení balíme a rozdělujeme mezi sebe jídlo. Převážíme si batohy, mám ho nejlehčí – 20 kilo. Pod nátlakem ostatních, zejména Radima dostávám další zátěž. Nemůže totiž rozdýchat to, že jsem do deníku napsal, že poté co si najal koně, nesl jen 14 kg a my kolem 18 kg a neuvedl jsem, že on před tím na zádech nesl 25 kilo.

V 8 hodin jdu nahoru ke kuchyni připravit snídani. Paní domu mne jako vždy s milým úsměvem zdraví a na stole má pro nás připravené jídlo, co jsme včera nesnědli a také dva litry čači, co jsme si včera objednali. Honza ale na připravené jídlo nemá chuť, dělám mu proto vločky.

Georgi se svým tchánem se zrovna chystají pálit čaču. Kotel už mají naplněný jablečným kvasem a zrovna na něj pokládají zvon s odkapovou trubkou a připojují jednoduchý chladič. Na to jaký je to primitivní aparát, dělají v něm výbornou kořalku.

Po snídani paní domu za všechno i s dýškem platíme 175 euro. Loučíme se s nimi a odcházíme.

Kráčíme po cestě vedoucí podél rozbouřené řeky.

Přicházíme k velmi chatrné lávce se shnilými prkny. Šipka na Rosku, kam míříme, ukazuje právě na tu lávku. Když vidíme, v jakém je stavu a pod ní divoce valí voda, moc se nám přes ni nechce. Nakonec ale jdeme. Přecházíme ji po nosné traverze. První jde Pavel, za ním já. Bracha volá, že když to udrželo mne, udrží to i ostatní. Postupně lávku přechází i ostatní.

Za lávkou začínáme stoupat do svahu. Značená pěšina vede hustým lesem. Po dešti je v lese parno a dusno. Nalézáme nádherné křemenáče, ale necháme je tam.

Pěšina nyní vede přes louky, kde se brodíme vysokou trávou, kopřivami a bolševníky. Místy ji mám až po prsa. Honza jde jak v tunelu a náležitě trpí.

Před sebou ve svahu konečně vidíme Rosku.

Na protějším svahu je silnice, po které jede plno maršrutek, přivážející lufťáky na nedělní výlet.

V Rosce hledáme nějaký guesthaus, kde bychom koupili pivo. Nikde ho však nemají. Kupujeme alespoň kolu. Sedáme u lávky a chystáme si uvařit oběd. Pavel připravuje dřívkáč a zjišťuje, že nefunguje foukadlo. Jsme celkem v pasti. Nemáme moc plynu a dřívkáč taky nejede.
Pavel se ale nevzdává a foukadlo rozebírá, aby ho opravil. Bracha mu pevně věří a dál krájí sušené uzené. Pavlovi asistuje Radim a společně foukadlo opravují. Byla zaseknutá hřídelka ventilátoru. Můžeme opět vařit.

Po jídle stoupáme do kopce k jezerům Abudelauri. Proti nám jde množství lufťáků, připadám si jak na Lysé.

Přicházíme k jezerům podobným tatranským plesům, jen tady má voda krásnější barvu. Mezi jezery nalézáme rovný plácek, kde stavíme stany. Kousek vedle je skála, která tvoří závětří, tam vaříme.

S obavami se díváme nahoru do skal, kam vede pěšina vedoucí do sedla Chauki (ve výšce 3300 metrů), kde vede cesta do Juty, kam míříme. Je tam totiž sněhové pole. Zvažujeme, jestli tam jít, nebo se raději vrátit. Rozhodnutí necháme na ráno.

Přicházejí k nám dva gruzíni, vypadají na zkušené horaly a dávají se s námi do řeči. Tvrdí, že v sedle se sice nějaký sníh, ale dá se bez větších problémů přejít. V rukou drží piva a dávají nám napít. Pak vytahují koňak přelitý v petce a nalévají nám. Než odejdou, dávají nám ještě chleba a nektarinky.
Jejich chleba hned Pavel nabodává na svůj nůž a na dřívkáči ho opéká. Radim jako správný nožofil tím velice trpí. Pavel s Brachou tedy ze stanového kolíků a březové větve vyrábějí topinkovač, na kterém opékají zbytek chlebů, které natíráme sádlem a posypujeme svanskou solí.

Dopijeme čaču a odcházíme spát. Ve dvě v noci začíná lít, když přestane chvilku i sněží.

Den dvanáctý

Přes sedlo Sadzelighele do Juty

Ráno už neprší. Od východu svítí sluníčko, ale na severozápadě v sedle, kam máme namířeno, je mrak. Dumáme, zda to risknout a jít přes sedlo Chauki, nebo to raději obejít přes sedlo Sadzelighele, které je o 300 výškových metrů níž. Nechceme zbytečně riskovat a raději to obcházíme.

Vracíme se stejnou cestou zpět a zkracujeme si ji přes údolí. Musíme se ale dostat přes řeku. Tomáš nalézá místo, kde jde přeskočit. Já nechci riskovat nedobrovolnou koupel a raději sundávám batoh a házím ho na druhý břeh a teprve poté řeku přeskakuji. Ostatní ji přeskakují i s batohy na zádech.

Dostáváme se na chodník, po kterém míříme do sedla. Nejprve se jde na pohodu, ale pak přichází masakr v podobě prudkého stoupání. Funím jak lokomotiva a každou chvilku musím zastavit, abych se vydýchal. Bracha je na tom podobě a jde poslední. Pomalu ale jistě se dostáváme do sedla Sadzelighele. Tam čekáme na Brachu, než i on se vyškrábe nahoru.

V sedle je zima. Oblékáme si bundy a sestupuje dolů. Stačí sejít o trochu níž a hned je tepleji.

Chodník vede přes sněhové pole, pod kterým, jako v tunelu teče horský potok. Nechceme riskovat, že se propadneme a raději to po prudkém svahu traverzem obcházíme. Přicházíme k dalšímu sněhovému poli, ale s větší vrstvou. Pavel to riskuje a přechází ho na druhou stranu. Nepropadl se, proto ho postupně také přecházíme.

U sněhového pole si na dřívkáči vaříme oběd. Vaříme sušené uzené a zasypáváme to kuskusem.

Po jídle pokračujeme v sestupu a potkáváme starší pár z Prahy. Dole v údolí po chatrných lávkách přecházíme řeku.

Čtyři kilometry před Jutou je vojenské stanoviště. Já, Tomáš a Pavel ho obcházíme. Radim, Honza a Bracha jdou kolem a hned je odchytávají vojáci. Dotazují se jich, kde jsou zbývající tři, čím myslí nás. Měli o nás dokonalý přehled. Volají na nás a musíme se k základně vrátit. Vojáci po nás chtějí předložit pasy. Mám ho hluboko v batohu. Musím vycházet skoro půl batohu, než najdu ledvinku s pasy, abych je vojákům předložil. Vojáci jsou v pohodě, s Radimem se s jedním z nich fotíme.

Po prašné cestě míříme do Juty. Zastavujeme u rozcestí. Pavel navrhuje jít cestou vpravo. Jdeme tam. Ukazuje se, že ta cesta slouží k hnání dobytka. Je celá rozbahněná, kráčíme jedním velkým hnojištěm. Když dojdeme na druhou stranu, jsme od bahna a hoven špinaví jak prasata.

Přicházíme do cíle našeho hlavního treku. Pod sebou vidíme Jutu. Nový kýčovitý hotel, terasa z restauraci, pod kterou teče divoká řeka, ale jinak obvyklá gruzínská zástavba.

Na návsi stojí řada Delic, Radim s řidičem jednoho z nich domlouvá odvoz do Stepancmindy. Dohodl se s ním, že zítra nás bude čekat na stejném místě.

V boudě, která slouží jako místní market, chceme koupit pivo. Bohužel ho nemají. Kupujeme alespoň dva litry čači. Z plastového kanystru nám to nalévají do petek.

Jdeme tedy do vedlejšího hotelu oslavit příchod do cíle. Tady pivo mají dokonce čepované. Obsluha ale vázne, proto intervaly mezi dalšími rundy piv prokládáme čačou. Na jídlo si dáváme chinkali. Není ale tak dobré, co jsem jedl loni v Tbilisi.

Z hotelu odcházíme již téměř za tmy. Musíme si najít nějaký plácek, kde postavíme stany. Nějaký místní týpek nám radí, že vhodné místo je u bývalé školy a ukazuje nám směr, kde to je. Přicházíme na to místo, ale Radimovi tady nelíbí. Domnívá se, že tam nezatlučeme kolíky. Jdeme tedy najít nějaké lepší místo. Když ale vidím, že stan nikde nejde postavit, nemíním ve svém podroušeném stavu dále putovat, proto se sami s Tomášem vracíme na plácek u školy a stan si stavíme tam. Ostatní pokračují v hledání nového místa.

Stan nám už stojí, když vidíme, že se k nám blíží dvě světla. Jsou to rozsvícené čelovky. Přichází Pavel s Brachou. Také lepší plac nenašli. Hlásí, že Radim ještě nějaký plácek hledá. Postaví stan a pokračujeme v konzumaci čači.

Opět vidím dvě světla. To přichází Radim s Honzou. Také nenašli lepšího fleka. Radim nasraný jak tygr mi dává čočku za to, že jsem se na ně vysral a nešel s nimi. Vzhledem ke svému stavu si nepamatuji přesné jeho výrazy, ale vybavuji si, jen že jsem sobec a dělám si co chci. Dáváme ještě čaču a jdu spát.

Trasa od jezer Abudelauri do Juty

Den třináctý

Stepantsminda, údolí Truso

V noci se budím, musím odlít piva. Když vylézám ze stanu, cítím, že „ho“ stále mám jak z praku. Nejsem schopen ujít rovně dva kroky.
Ráno vstávám až osm. Ještě ho mám! Pavel vaří na snídani čínské polívky. Já je ale nejím, dávám místo nich chleba se sádlem.

Dneska mi balení nějak trvá a odcházím jako poslední. Jdu dolů k hotelu, kde nás má čekat odvoz. Přijdu tam, kluci nikde. Nalézám je na zahrádce hotelu, kde už chlastají pivo. No kde jinde bych je našel. U stolu s nimi sedí dvě polky. Navazujeme mezinárodní družbu. Vypráví, že byly nejprve ve Svanetii a teď se chystají vystoupat na Kazbek. Aldona, jak se jedna z nich jmenuje, se brodila ve Svanetii přes řeku, strhl ji proud a nesl třicet metrů. Omlátila si při tom hodně nohy o šutry. Dokonce musela do nemocnice na ošetření.

V deset už nás čeká řidič s Delicou.

Ládujeme do kufru batohy a soukáme se dovnitř. Než odjedeme, přichází Aldona a chce také zavézt do Stepancmindy, kde míříme. I když přesto, že už v autě není místo, se Pavel scvrkává a Aldona jede s námi. Vystupujeme v centru Stepancmindy, kde se s Aldonou loučíme.

Z Juty do Stepantsmindy

Kazbek, který se tyčí nad Stepantsmindou je bohužel v mracích a není vidět.

Radim jde do lékárny koupit Honzovi něco na opar, kterými trpí. Poté spolu jdeme do směnárny vyměnit další prachy, docházejí nám totiž už lari.

V místní cukrárně se všichni dopují kávou. Já mířím do vedlejšího marketu Google, kde kupuji chleba, sýr a 2,5 litrovou butylku piva.

Najím se, vypijeme pivo a cestujeme v čase. Jsme opět tam kde včera. Bracha jde pro další butylku piva. Kromě piva přináší i sušenou rybu. Hned ji porcuje a valíme do sebe. Radimovi a Tomáši sice moc nechutná, ale nám třem moc.

Mlaskneme butylku piva a chystáme se jít ke kostelíku Nejsvětější trojice, nacházející se nad Stepantsmindou. Začíná ale pršet a hřmít. Měníme plán a rozhodujeme se jet do údolí Truso. Výhledy od kostela si doma vygooglíme.

Potřebujeme si odskočit na záchod. Nalézáme veřejné záchodky. Jsou to turecké mísy. Splachování vyřešili originálním způsobem. Před vstupem je stůl a na něm baňoky s naplněné vodou. Každý klient si vezme baňok, nebo dva a výkonu si svůj produktu spláchne.

Abychom měli co jíst, domlouváme se, že koupíme vajca, pivo a uděláme si vaječinu. Nejsme však synchronizovaní. Já kupuji dvacet vajec, Bracha také deset vajec a další sušenou rybu. Já ještě kupuji cibuli, zelenou cibulku a rajčata.

Na parkovišti leží kusy dřevěných desek a trámků. Bereme je jako palivo do dřívkače a přivazujeme si to na batohy.
Obcházíme Delicy a hledáme, kdo nás odveze za nejlepší cenu. Cena nejprve začíná na 120 lari, ale nakonec nalézáme dědu, který je nás ochoten odvézt za 80 lari.

Ládujeme batohy do jeho auta do kufru a pak na zahrádku. Přijíždějí k němu další taxikáři a něco mu říkají. I když nerozumíme ani slovo, chápeme, že mu vyčítají, že kurví ceny.

Děda nás veze ve své Delice s pravostranným řízením. Aut s pravostranným  řízením jezdí v Gruzii velké množství. Důvod je ten, že jsou o polovinu levnější než ty s levostranným řízením. Jedeme po vojenské cestě vedoucí z Tbilisi na Vladikavkaz. Na silnici stojí nekonečná řada kamiónů mířících do Ruska. Zrovna se vyhrotil spor s Ruskem a řeší to důkladnými kontrolami na hranicích. Proto ty kolony.

I na mezinárodní silnici přes jeho hustý provoz se pohybuje množství dobytka. Místní jsou na tento jev zvyklí a nijak to neřeší.

Z vojenské cesty odbočujeme do údolí Truso. Cesta vede kolem řeky Těrek, nádherné ww trojky a místy čtverky. Mé vodácké srdce plesá a toužím si ji sjet. Bohužel nemám na čem.

Děda nás vysazuje v údolí u mostu a domlouváme se s ním, aby zítra pro nás přijel. Chce zálohu 30 lari, dáváme mu ji a doufáme, že s námi nevydrbe.

Ze Stepantsmindy do údolí Truso

Kráčíme údolím a procházíme kolem minerálních jezírek a vyvřelin zbarvených do červena.

Přicházíme k rozbořené osadě Ketrisi. Je v ní jen jeden funkční dům. Z něj vybíhá fousatý borec a láká nás na to víno a čaču.

S Pavlem kráčíme první a dotazujeme se ho jestli má pivo. Nemá. Poroučíme tedy dva litry vína. Chceme tím udělat Radimovi radost. Nabízí nám i kravský sýr. I ten bereme. Sedáme si pod malý přístřešek a tam nám fousáč přináší víno i sýr. Vše je výborné, jako vždy.

Za sebou přijíždí několik offroadů s polskými SPZ. Zastavují u nás, vychází dvě polky a opět navazujeme družbu. Po občerstvení pokračujeme. Jdeme se podívat k silným pramenům vyvěrajících ze země a vytvářejících silný potok.

Stále kráčíme proti proudu řeky Těrek. V Abanu procházíme kolem monastýru. U cesty má postavený stánek fousatý mnich a prodává suvenýry s náboženskou tématikou.

Dojdeme až pod pevnost Zakagori. Tam nás zastavuje voják s tím, že dál nemůžeme. Dotazuje se nás, kam chceme jít. Ukazují mu, že si chceme postavit stany a přespat a zítra jít zpět. Ukazuje nám na druhou stranu údolí k řece. Jdeme tedy tam.

Kráčíme po travnaté planině plné velkých kamenů. Jde se po nich moc špatně. Navíc hrozně fouká.

Na vysokém břehu nad řekou nalézáme rovný travnatý plácek bez šutrů. Tam si stavíme stany. Potřebuji vychladit pivo, co neseme. Nechce se mi ale sestupovat po strmém svahu k řece. Z batohu vytahuji padákovou šňůru, navazuji na ni butelku s pivem a ze břehu ji házím do řeky. Chlaďák funguje spolehlivě.

Na dřívkáči vaříme vajca na tvrdo, k tomu bramborovou kaši ze sáčku a koprovou omáčku. Dle návodu se má koprovka vařit z mléka. Ožralý Bracha v domnění, že kupuje mléko, koupil kefír. Koprovku tedy vaříme z kefíru. Výsledek je přímo skvělý. Asi to navrhneme na úpravu receptu. Po jídle máme ale ještě hlad a proto Bracha s Pavlem dělají ze zbývajících vajec vaječinu. Je skvělá.

Nastává krize. Došla nám čača! Naštěstí máme ještě pivo.

Podle Radimových Garminů, kterými měřil naši ušlou trasu, děláme sčot a konstatujeme, že dosud jsme ušli 180 km a nastoupali téměř 9000 výškových metrů.

Den čtrnáctý

Návrat do Tbilisi, družba u Data

Vstávám po sedmé hodině. Už pere slunko. Na zbytku plynové bomby vařím vodu na vločky. Ještě mám masoxy a boloňské omáčky. Pavel s Brachou z toho vaří polívku. Jíme ji s chlebem.

Před odchodem se jdeme se vykoupat do řeky. Po třech dnech je to docela fajn.

Sbalíme tábor a stejnou cestou co jsme včera šli, se vracíme. Radim si pochvaluje batoh Deuter, i když v něm má 15 nebo 27 kilo, nese se mu skvěle.
V osadě Keitrisi se zastavujeme u fousáče a dáváme si u něj dva litry vína.

V Delicách přijíždí partija Poláků a fotí si nás jako atrakci. Než zase odjedou chvilku s nimi kecáme. Po občerstvení jdeme dál a přicházíme k „naší“ Delice. Šofér, s námi s námi nevydupal a přijel pro nás. Veze nás zpět do Stepancmindy.  Kazbek je i dnes ukryt v mracích. V pekárně kupujeme chačapuri a jdeme do cukrárny jako včera. Tam Pavel pohřbívá své rozlepené boty. Věší je na větev stromu. Aby byl pohřeb důstojný, Bracha do bot vkládá kytky. Pavel na smuteční hostinu kupuje litr čači a butylku piva.

Dáváme ještě kafe a poté jdeme k maršrutce, kterou se chceme dopravit do Tbilisi. Běžná cena je 10 lari na osobu. Když však řidič vidí naše batohy, chce po nás 15 lari. Přístup řidiče se nám nelíbí a jdeme pryč. Honzík, ale za stejnou cenu, nalézá minibus, jehož řidič je nás ochoten odvézt do Tbilisi. Od ostatních řidičů sice dostává kartáč, že kazí ceny, ale nám to může být jedno.
Vezeme se sedmimístnou Toyotou. I to má pravostranné řízení. Jedeme po vojenské silnici, vedoucí krásnou krajinou. Cesta přitom příjemně ubíhá.

Řidič nás vysazuje přímo u Datova domu. Dato sice není doma, ale po chvilce přijíždí.

Na zahradě si stavíme stany. Já jdu do blízkého obchodu, kde kupuji piva, čaču vypálenou z melounů a také sušenou rybu.

Radim nás vybízí, abychom jsme se dneska moc neožrali, protože nás čeká společenský večer. Pijeme tedy jen pivo. Je totiž hrozné horko.

Radim s Datem odjíždí nakoupit ingredience na večerní šašliky. Když se vrací, pomáháme připravit večerní hostinu.

Večeře se také účastní Datův bratranec Levan, což je to zdejší policajt. A také Datův soused Georgij.

Okořeněné maso na šašliky napichují na dlouhé jehly a opékají je nad rozpálenými uhlíky v grilu. K zabránění plamenům, které vznikající  kapáním šťávy z masa na žhavé uhlíky, používají dobrou vychytávku. Do ohně sypou sůl. Když jsou šašliky hotové, za pomoci kusu chlebu je stahují do velké mísy, nasypou do ní nakrájenou cibuli a celé to protřepou.  Šašliky se mohou podávat.

Před večeří Dato, Levan i Georgi pronášejí nezbytné přípitky. Šašliky jsou výborné. Po dlouhém treku přichází více než vhod. Během jídla, ale i po něm  se pronášejí další a další přípitky. Družba probíhá ve velkém stylu.

Začíná pršet, jdu si do stanu pro tričko. Tam silně zmožen usínám. Ostatní drží pozice a v družbě pokračují.

Den patnáctý

Mcheta

Ráno se nemůžu vzbudit. Není mi dobře, bolí mne břicho a mám běhavku. Osvítilo mne, že jsem šel brzo spát. Pavel s Brachou jsou ještě řádně navátí. Skládají časový snímek. Honza se osvědčil jako černá skříňka s objektivním záznamem. Barvitě popisuje, že Tomáš musel Pavlovi posloužit jako osobní asistent a dovedl ho do stanu. Ještě že měli vytažené karimatky, jinak by spali na holé zemi.

Břicho mne stále trápí, dávám si tabletku. Prohlížíme si puchýře na nohou od bolševníku, o které jsme se popálili v Rošce.

Dato nám půjčuje své auto. Chceme si totiž zajet do Mchety. Cestou se zastavujeme v supermarketu, kde si všichni kromě mne kupují jídlo. Já si dávám jen kolu.

Dojedeme do Mchety a procházíme jeho historickou část s množstvím stánků se suvenýry. Kupujeme domů nějaké dárky.

Bracha koupil litr vína, kromě něj ho nikdo nepije, ani Pavel. To se ještě nestalo!
Sedáme na terasu moc hezké kavárny. Já s Brachou si objednáváme čaj a ostatní kafe. Když nám servírka přinese konvici s čajem, současně na stůl pokládá i přesýpací hodiny. Vysvětluje, že čaj se má vyluhovat přesně tři minuty. Přesýpací hodiny to právě měří.

Vracíme se zpět do Tbilisi, opět se zastavujeme ve stejném marketu a kupujeme si jídlo. Já s Tomášem smažené pstruhy, salát a bagetu. Bude to dneska mé první jídlo.

Jdeme do prodejny loveckých potřeb, kde prodávají krásné nože. Neodoláme a nějaké si kupujeme. Kupuji krásný ručně kovaný nůž v kožené pochvě jako dárek staršímu synovi.

Vypadá to, že tabletka zabrala. Pořád mám ale stažený žaludek a sním jen půl ryby.

Přichází na nás únava. Na zahradě u Data si leháme do trávy a na chvilku usínáme. Jsme celí ulepení, využíváme zahradní hadice a sprchujeme se.

Na dnešní večer jsme pozvali Data s rodinou na večeři do restaurace. Čekáme na ně, než přijdou.
Přijíždí Datova sestra Chato se svým mužem. Jmenuje se rovněž Dato. Loni nás k sobě pozvali na super hostinu. Ještě čekáme, než přijde Datova manželka z práce. Když ale pořád nejde, jdeme společně do blízké restaurace.

Vevnitř je téměř plno, vedou nás na terasu, kde si srážíme stoly a objednáváme jídlo. Chceme si dát ostri. Bohužel to už nemají. Dato nám doporučuje dát si polévku z telecího masa, čakapuri. Radim ještě objednává chinkali, žampióny plněné sýrem, šašliky, Honzovi kebab a flašku vodky na přípitek.
Přinášejí čakapuri. Je to miska plná masa s vývarem a množstvím koriandru. Je to výborné a nejde to ani sníst. Můj žaludek ještě není úplně OK. Co ale vázne, je přísun piva. Dáváme jen dvě.

Kecám s Datem a řeč přijde na to, kde byl na vojně. Odpovídá, že v letech 1987 – 1989 sloužil sovětské armádě u speciální paradesantní jednotky. Prvních šest měsíců měl výcvik a pak rok a půl bojoval v Afghánistánu. Když o tom promluvil, velice se zachmuřil. Jeho výraz stačí, aby člověk pochopil, jaké hrůzy tam musel zažít. Dato také vzpomněl, že bojoval ve válce o Jižní Osetii. V té dokonce padl jeho bratr Kacho.

Sedíme do jedenácti, platíme a odcházíme. Po rozloučení s mladým Datem, odcházím spát. Pavel s Brachou našli litr melounové čači i sušenou rybu, co jsem předchozího koupil. Volám na ně, ať mi rybu nechají a čaču si vypijí. Juchají u ní do jedné v noci.

Den šestnáctý

Prohlídka Tbilisi, sirné lázně

Ráno vstávám kolem půl sedmé. Radim se zrovna sprchuje pod hadicí. Ostatní postupně vylézají ze stanů, dnešní ráno je mnohem lepší než včerejší. Jdeme opět do supermarketu Goodwil, kde si kupujeme snídani a jíme ji na parkovišti. Poté co otevřou místní bistro, dáváme si v něm kafe.

Mezitím pro nás přijíždí Dato a veze nás do centra a vysazuje u mostu pod náměstím Avlabari. Míříme do chrámu největší trojice.

Zrovna tam probíhá nějaká bohoslužba, které se účastní plno církevních papalášů. Dokonce to natáčí televize. Zpívá mužský sbor. Je to moc hezké a dojemné. Jdeme dovnitř, ale postupně nás vyhazují. Nejsme totiž vhodně oblečení. Na sobě máme jen kraťasy a ne dlouhé kalhoty, které tady požadují. Z terasy před chrámem si aspoň fotíme Tbilisi.

Stejnou cestou se vracíme. Vede přes tržiště. Kupujeme si různá koření a čurčela.

Rozdělujeme se s tím, že sraz si dáme za hodinu u stanice lanovky. S Radimem jdeme najít obchůdek, kde loni Pepa koupil čaču z granátových jablek. Nemůžeme ho najít. Místo toho jdeme na futuristický most, který je téměř na každé pohlednici z Tbilisi. Po jeho prohlídce odpočíváme v blízkém parku.

Společně jedeme lanovkou k pevnosti Narikala.

Tam začíná pršet. Ve snaze se před deštěm ukrýt přelézáme hradby. Pevnost ale tvoří jen obvodové hradby a uvnitř je pravoslavný kostel. Chceme se před deštěm ukrýt v něm. Ale i z něj nás ohledně kraťasům vyhazují. Nad malým Honzíkem a Radimem se ale slitují a ponechávají je tam. Já se ukrývám v malém výklenku kostela. Naštěstí neprší dlouho.

Již pěšky jdeme dolů až téměř k řece. V jedné z mnoha restaurací se zastavujeme na jídlo a pivo. Jídlo je dobré, krom toho, že Radimovi a Pavlovi hned nedonesli objednanou přílohu. Pivo ale moc dobré není. Je kyselé.

Jdeme do blízkých sirných lázní, které jsme si vyhlédli už loni. Je to starý otlučený barák.

Na osobu platíme 15 lari a můžeme tam být neomezeně. Již u vchodu cítíme silný sirný zápach. Vcházíme do rádoby šaten, kde uprostřed diskutují nazí gruzíni. Ten v trenkách je asi správce, protože nám ukazuje skříňky, kde si můžeme dát věci a ty pak i zavírá. Odcházíme do samotných prostor lázní.

Stěny jsou obloženy starými oprýskanými kachlemi a klenutý strop je z větší části černý od plísně. Vpravo jsou sprchy. V levém rohu je hluboký bazén s horkou vodou, jenž neustále přitéká z kohoutku. V protějším rohu je ochlazující bazén a mezi nimi jsou kameninové lehátka, podobná pitevním stolům. Na jednom z nich leží nahý tlustý gruzín a starší chlap ve slipech ho drhne houbou. Ten to tady má na starosti. Ukazuje nám, že nejprve se máme osprchovat, pak si vlézt do bazénu s horkou vodou a nakonec do sauny. To vše opakovat 3x. Děláme to dle jeho pokynů.

Voda v bazénu je horká a „voní“ po vajíčkách. Na doporučení jdu do sauny. Na spodních stupních sedí dva chlapi, jak se později ukázalo gruzín a rus. Sedám si o dva stupně výše. Vedro je tam k zalknutí. Okamžitě se s námi v ruštině dává do řeči jeden z gruzínů na téma pozdravů. Nebylo nám totiž jasné, proč na pozdrav gamardžoba, odpovídají gaumardžos, což znamená na zdraví a používá se u přípitků. Vysvětluje, že když někdo pozdraví, odpovídá s přáním ke zdraví. I Rus se s námi dává do řeči. Bydlí na Sibiři v Omsku. Do Gruzie přicestoval přes Vladikavkaz do Stepancmindy a podnikl výstup na Kazbek. Nyní odpočívá.

V sauně nemůžu déle vydržet a musím se jít zchladit. Když později vedle sauny na lehátku odpočívám, slyším, jak gruzín rusovi vyčítá politiku Putina. Na každém kroku je tady cítit nevraživost vůči Rusku.

Radim mezitím zjistil, co to je to drhnutí na „pitevních stolech“. Odírá se tím stará kůže. Sám se této proceduře podrobuje a ještě si nechává udělat masáž. Kromě Pavla a Brachy se tomu také podrobujeme.

Já jdu poslední. Lehám na stůl, chlap bere drsnou houbu a pořádně mne celého drhne. Na rukou se mi tvoří šulky spálené kůže a z nohou mi strhává puchýře od bolševníků. Potom ponoří plátěný pytel do jakéhosi saponu, nebere do něj vzduch a vytlačí ho. Vytváří se tak bohatá pěna, kterou mne celého namydlí. Pak mne tím pytlem opět celého drhne. Super očista po dnech nemytí se v horách.

Když vyjdu z lázní, na chodníku naproti mne čekají Pavel s Brachou. Mám hroznou žízeň, dávají mi napít z petky. Já v domnění, že je to voda, si dávám pořádného loka. Je to čača! Málem jsem se poblil! Také mne mohlo napadnou, že ti dva pitomci nebudou pít vodu, když u sebe mají ještě pivo.

Najímáme si sedmimístný taxík, kterým se necháváme odvézt k supermarketu nedaleko Datova domu a tam domů nakupujeme typické gruzínské výrobky – koňaky, vína a čaje.

Jdeme se sbalit. Hlavně dobře zabalit koňaky a uložit do batohu, aby nepřišly k újmě. Nesnězené jídlo necháváme Datovi, zbytečně by zvyšovalo váhu. Nabalené batohy dáváme na zahrádku Datova auta a domlouváme se s ním, aby za hodinu pro nás přijel k hospodě. Chceme si dát ještě před odletem večeři. Jdeme do stejné hospody jako včera večer a tam se levně a dobře najíme.

Dato nás veze noční Tbilisí na letiště, je nám smutno, že už to končí. Po 23 hodině se s Datem loučíme a sedáme do letištní haly.

Na odbavení ještě nemůžeme jít, neboť nám to má letět až ráno ve 4.55 hod a náš let není ještě na tabuli. Podřimujeme na lavičkách. Tomáš s Brachou leží na zemi. Bracha chrápe na celou halu. Kolem nás je plno muslimek v černých hábitech, ve kterých mají jen průzor na oči. Překvapuje mne, že mluví rusky.

Konečně se na tabuli objevuje náš let, ale není tam uvedeno číslo gatu. Takže zase nic. Po nějaké době náš let z tabule mizí, což nevěstí nic dobrého. Richtig, náš let má opět zpoždění! Šlak aby trefil celý polský LOT! Máme obavy, abychom stihli vlak z Varšavy do Prahy, který má jet v 8.53 hod.
Postupně se odbavujeme a jdeme na pivo. Za pivo tu chtějí balík. Za cenu jednoho piva jsme v Alvani měli dva litry čači.

Den sedmnáctý

Návrat domů

Opět čekáme než nás pustí do letadla. Na jehličkové tiskárně tisknou seznam cestujících a moc se jim to nedaří. Nás s Radimem chce trefit šlak!
Odlétáme až v 6:15 hod. O hodinu dvacet minut později. Spoléháme na to, že to pilot pořádně oroštuje a ztrátu stáhne. Nestalo se tak. Ve Varšavě přistáváme v 8 hodin. Za 53 minut nám odjíždí vlak, který jede z nádraží Varšava centralna. Odbavení jsme rychle, ale dlouho čekáme na batohy.

Najímáme si taxi, ten přijíždí na nádraží patnáct minut po odjezdu vlaku. Nejbližší přímý vlak do Ostravy jede až o půl druhé. Rozhodujeme se jet do Katovic a odtamtud se nechat auty odvézt domů. Nemůžeme ale dlouho sehnat někoho, kdo pro nás přijede. Buď jsou zaneprázdnění, nebo na nás prostě serou.

Konečně nastupujeme do vlaku. Já dopisuji deník, ostatní jdou do jídelňáku. Opět je suší. Blížíme se ke Katovicím, expedice Gruzie 2019 definitivně končí.

Video:

 

Použité fotografie:

Tomáš JUNGA

Radim WITA