V rámci Stezky Českem přechod Jizerských hor a části Lužických hor zakončený v Krompachu.
Den první a druhý
Etapa Jizerské hory – z Harrachova kolem přetržené přehrady na hřeben Jizerských hor.
Využívám prodlouženého víkendu a vyrážím zpět na Stezku Českem. Mířím do Harrachova, kde jsem ji začátkem července přerušil.
Z vlaku v Harrachově vystupuji před osmou večer, už je téměř tma. Projdu přes golfové hřiště a mířím k hospodě u mostu přes Jizeru. Když tam dojdu, je z technických důvodů zavřená. Chvilku uvažuji jít kousek vedle do další, ale raději z bezpečnostních důvodů mířím do přístřešku v údolí řeky Jizery. Je hned vedle železničního mostu.
Rychle se stmívá a začíná pršet. Zvyšuji tempo a modlím se, aby přístřešek nebyl obsazený.
Mé modlitby jsou vyslyšeny, přístřešek je prázdný a dostatečně velký na přespání. Ve svitu čelovky si chystám pelech a okamžitě jdu spát.
Budím se na tvrdém. Sakra, mám děravou karimatku. Dofouknu ji a spím dále.
Před pátou jsem opět vzbuzený. Dofouknu karimatku a ještě chvilku ležím. Pak už nevydržím, beru karimatku a jdu k řece najít dírku, kterou mi utíká vzduch. Najdu tůňku se stojatou vodou a tam karimatku ponořím. Dírku jsem našel.
Na snídani si ohřeju boršč, uvařím čaj a po sedmé vycházím.
Cesta vede nad řekou Jizerou. Mezi stromy ji pozoruji. Koryto řeky je celé posázené velkými šutry. Na jaře, když taje to musí být pořádná divočina.
Přicházím k rozcestníku Pralouka, kde odbočuji vpravo a jdu na vrchol Bukovce. Cestou přicházím k vyhlídce. Z informační cedule se dočítám, že je odsud výhled na Krkonoše. Bohužel je zataženo, takže místo Krkonoš akorát vidím bílé mlíko. Vyjdu na vrchol a výhledy jsou podobné.
Sestoupím ale kousek níže a je hezký výhled na osadu Jizerka. Projdu jí a nevšimnu si odbočky, zacházím si tak. Vracím se zpět a pak pokračuji po Jezdecké cestě vedoucí moc hezkým lesem, která mne přivádí k protržené přehradě.
Prohlédnu si hráz a jdu k blízkému bufetu. Je tady samoobslužný výčep. Nenechám se pobízet a čepuji si pivo. Říkám si pro sebe: „Dám dvě piva a půjdu.“ Když se s pivem vracím a dívám se, kde si sednu, vyzve mne mladý pár, ať si přisednu k nim ke stolu. Jmenují se Markéta a Maňas a jsou z Plzně. Dáváme se spolu do řeči. Zjišťujeme, že máme hodně společných témat. Cestování a Balkán, zejména Albánii. Krátká přestávka se protáhla na čtyři hodiny a dvě piva to rozhodně nebyly. Během pauzy mi uschla karimatka, kterou jsem do té doby sušil na batohu a já ji zalepil. Snad bude držet.
Poté ještě společně jdeme až k rašelinovým jezírkům k rozhledně Na Čihadle, tam se loučíme.
Já dneska chtěl dojít až k Oldřichovskému sedlu, bohužel to dneska už nedám. Mířím tedy k přístřešku u rozcestníku Holubník sedlo. Cestou se zastavuji u skal Sněžné vežičky a Čertův odpočinek. Pak jdu po dřevěných lávkách přes rašeliniště až vyhlédnutému přístřešku. Je už v něm mladý turista Matěj z Liberce. Nevadí mu, že tu budu taky. Než se tady uvelebím, přichází stezkařka Kristýna se psem Koronou. Po zralé úvaze nakonec Kristýně přenechám své místo v přístřešku a jdu si kousek dál pod stromy postavit tarpa.
Ve spacáku dopisuji deník a přitom zjišťuji, že mi karimatka zase utíká. Ještě než usnu, nalézám v karimatce další díru. Okamžitě ji lepím. Bohužel tam bude další díra, neboť mi pomalu stále uniká vzduch. V noci 3x karimatku dofukuji.
Den třetí
Etapa Jizerské hory – po hřebeni, přes Jizerohorské bučiny do Chrastavy.
I když jsem před pátou vzbuzený, nemohu se ze spacáku vyhrabat. Vstávám až poté, co slyším Kristýnu a Matěje. V noci nebyla vůbec rosa, tarpa jsem ani nemusel stavět.
Na snídani si ohřívám segedýnský guláš z expres menu. I když jsou to dvě porce, v pohodě to sám šluknu.
Ještě si dám čaj a mezitím odchází Matěj. Když chci odejít, zjišťuji, že mám natržený bederák. Beru jehlu a nit a sešívám ho. Nějak mi to nejde do hlavy, že by Osprey praskl. No stalo se.
Rozloučím se s Kristýnou a odcházím, každý jdeme opačným směrem.
Po lavičce přejdu přes rašeliniště a pak po chodníku pokračuji mezi skálami. Jdu dál a přicházím ke třem trekrařům, spí pod širákem přímo na cestě. Jak je potichu obcházím, přehlédnu odbočku. Jdu dál a když dlouho nevidím „červenou“, podívám se do mapy a zjišťuji, že jdu blbě. Mohl bych jít sice dál a napojit se na trasu, ale obešel bych vrchol Holubníku. Vracím se tedy zpět.
Dojdu ke spícím trempům a napojuji se na trasu. Po chvilce přicházím ke skalnatému vrcholu Holubníku s dřevěným křížem. Je to tady moc hezké, jsem rád, že jsem vrchol neobešel. Když šplhám po skále na vrchol, vidím, že ve skalní štěrbině spí další trekaři. Super doupě. Jen je pozdravím a šplhám dále.
Je opět zataženo, takže žádné velké výhledy.
Krkolomným chodníkem v borůvčí a po velkých šutrech sestupuji dolů. Exponované místa jsou naštěstí zajištěná řetězy.
Přicházím k další skále nazvané Ptačí kupy. Projdu skalní průrvou a opět šplhám na vrchol. Výhledy mám podobné jako na Holubníku.
Sešplhám dolů a dostávám se na silnici. Po asfaltu přicházím k bufetu Hřebínek. Dám dvě piva a opět po asfaltu šlapu do doby, než odbočím do Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny zapsané dokonce v Unescu. Následuje vskutku krásný úsek bukovým lesem a mezi skálami. Vůbec jsem netušil, že něco takového tady je. Jak se kochám, se ani nenaděju a přicházím do Oldřichovského sedla. Okamžitě zapadám do hospody Hausmanka u Kozy. Mám štěstí je přesně dvanáct a zrovna otevírají. Dám oběd, dvě piva a pokračuji dále.
V sedle je také hezký altánek, v němž by šlo přespat.
Trasa dál vede přes Jizerskohorské bučiny a tady je ještě krásnější než před sedlem. Cestou vyšplhám na Skalní hrad a Špičák a již pomalu sestupuji dolů.
V Albrechticích přejdu silnici vedoucí do Frýdlantu a až k rozcestníku pod Lysým vrchem opět šlapu po asfaltu. Poté trasa naštěstí vede přes louky a kolem lesa.
Konečně přicházím do Chrastavy, kde končí etapa Jizerské hory. Hledám nějakou hospodu. Na náměstí je jen nějaké bistro s kebabem, to nechci. Jdu dál a nacházím hospodu, ta má ale v neděli zavřeno. Mířím na sídliště, kde mají být další. Přicházím ke slušně vypadající hospodě. Tu zavřeli zrovna dneska! Mají dovolenou. Pro sebe zakleju. Vedle sedí chlapík. Jdu se ho zeptat, zda je tu něco otevřeného. Je hned za rohem.
Jdu tam a ta je naštěstí otevřená, ale nevaří tam. Na jídlo mají jen utopence a nakládaný hermelín. Dávám aspoň utopence a doplňuji vypocené tekutiny. Odhaduji, že jsem jich vypotil tři litry. Jsem tu až do tmy.
Musím jen najít nějaký brloh na přespání. Kousek jsou tři rybníky a také dětské hřiště. Na leteckém snímku vypadá, že by tam mohl být altán. Když tam po tmě dojdu, skutečně ho nacházím. Je to velký čistý altán na kraji sídliště. Okamžitě si stelu na podlaze a jdu spát.
Všechno by bylo OK, kdybych nemusel v noci opět několikrát dofukovat karimatku. Stejně po většinou ležím na tvrdém.
Nad ránem se vyjasnilo a náležitě ochladilo. Poprvé se ve spacáku musím i zapnout.
Den čtvrtý
Etapa Lužické hory – z Chrastavy do Krompach.
Ráno se nemohu vyhrabat ze spacáku, vstávám až před sedmou. V noci byla pořádná rosa. Ještě že jsem spal v altánku pod střechou a ne pod širákem, jak jsem původně chtěl, to bych nyní byl mokrý jak myš.
Posnídám vločky a čaj a jdu. Projdu podchodem pod silnicí E442 vedoucí na Liberec, od které byl celou noc hluk a mířím ven z Chrastavy.
Cítím, že vločky nebyly dost kaloricky vydatné na podání náležitého výkonu. Naštěstí po trase je market Můj obchod. Nad vchodem je barevný blikající reklamní poutač, stejné jsem viděl na svých cestách ve Střední Asii. Předpokládám, že majitel nebude Čech. Vejdu dovnitř a má dedukce se potvrzuje, za pokladnou stojí Asiat. Sice není ze Střední Asie, ale z jihovýchodní.
Koupím si balení anglické, čtyři rohlíky a tři piva. Přímo před marketem to sním, mlasknu jednoho Radegasta a pokračuji dále. Hned je mi lépe.
Vcházím do lesa a usilovně šlapu do kopce. Přitom přehlídnu odbočku a jdu blbě. Zpátky se mi už nechce vracet a proto šplhám kolmo do výživného svahu směrem k trase. Naštěstí se nemusím prodírat přes houštiny, tak jak obvykle, když zabloudím.
Dostávám se na hřeben. Dneska je jasno a jsou krásné výhledy, zejména na Lysý vrch s větrnými elektrárnami.
V přístřešku s vyhlídkou v Kryštofovém údolí dám pauzu na jedno pivo, co nesu sebou v batohu.
Stále pokračuji lesem a mířím do Jítravy. Stezkařka Kristýna mi poradila, že je tam hospoda, kde dobře vaří. Mlsný spěchám a u rozcestníku Vápenný – lom se opět seknu a místo toho, abych odbočil vlevo, jdu rovně. Svůj omyl zjišťuji až dole u silnice na Jablonné v Podještědí. Podél ní naštěstí vede cyklostezka, po níž přicházím do Jítravy. Tady mi paní ukáže směr k hospodě, kde přicházím po jedné hodině.
Je to moc hezká samoobslužná hospoda. Dám zabijačkový guláš s knedlíkem, jedno pivo a mířím dál.
Hned za obcí procházím kolem velkých oblých skal zvané Bílé kameny, nebo také Sloní kameny. Skutečně z dálky vypadají jako sloni.
Následuje slušný výstup do kopce mezi skálami a pak po hřebeni nazvaném Kozí hřbety. Přestože je trasa náročná, tak je moc krásná. Opět jsem netušil, že i Lužické hory jsou tak hezké.
Už toho mám docela dost a hodlám to pro dnešek zabalit v Petrovicích s tím, že zítra dojdu do osm kiláků vzdálených Krompach, odkud mám dobré spojení domů. Mám ale chuť na čepované pivo a také na něco dobrého.
Dojdu do Petrovic a starší paní co tu vyžínačkou seče trávu, se ptám na hospodu. Není tady, ani žádný krámek.
Je teprve krátce po čtvrté hodině. I když už mám dneska v nohách 28 kiláků, rozhoduji se, že do Krompach dojdu.
Vyjdu nad Petrovice a v altánku u Kočičí studánky dávám pauzu na další pivo. Využívám studánky, opláchnu se v ní a přeperu košili. Už jsem smrděl sám sobě.
Osvěžen opět usilovně šlapu. Samozřejmě trasa vede do kopce. Přicházím na hranici s Německem, trasa pak vede přímo po hranici. Nemám stažené offline mapy Německa a navigace mne kapánek přetrasovala po České straně.
Přicházím k rozestavěnému hotelu s vyhlídkou Hvozd. Jsou odsud nádherné výhledy na okolní hory.
Po krkolomným chodníku sestupuji dolů. Sestup mi trvá. Jsem rád, že jsem šel dál a nezůstal v Petrovicích. Zbytečně bych zítra ráno divočil, abych stihl autobus a v tom terénu si tak dolámal nohy.
Po trase Stezky přicházím k rozcestníku Hain, tady odbočím vlevo na cyklostezku a po ní přicházím k restauraci Na hřebenovce. Zapadám dovnitř a hned si dávám vytouženou Plzeň. Samozřejmě nezůstalo u jedné. Dám ještě klobásu a již za tmy jdu hledat nějakého fleka na přespání. V mapě jsem si vyhlédl přístřešek u rozcestníku Babiččin odpočinek, je ale odsud přes dva kiláky daleko. Spoléhám na to, že cestou najdu něco jiného.
Přicházím do centra Krompachu. Naproti zámku, v němž je dětský domov, stojí rekonstruovaná tvrz. Obcházím ji a hledám nějaké zákoutí, kde bych přespal. Ještě že si svítím čelovkou, jinak bych spadl do žumpy s otevřeným víkem. Ve dvoře není nic vhodného. Zkusím otevřít chatrné dveře. Jsou odemčené! Vejdu dovnitř a dostávám se do velké chodby se stavebním materiálem. Na podlaze je plácek akorát na karimatku.
Na zaprášenou podlahu položím plachtu tyveku na ni karimatku a jdu spát. Vzduch z karimatky mi samozřejmě rychle uteče a po zbytek noci spím na tvrdém.
Ráno vstávám před šestou, rychle posnídám a spěchám na autobus, kterým jedu domů.
Hned jak mi vyjde trochu času, se na Stezku zase vrátím.