V rámci Stezky Českem ukončení etapy Broumovsko, s trasou ve skalních městech Broumovských stěn a Adršpasko-Teplických skal a přechod Krkonoš.
Den první
Z osady Slavný k chatě Hvězda.
Využívám červencových svátku a prodlouženého víkendu a vyrážím opět na Stezku Českem. Nyní mám v plánu přejít Broumovsko, Adršpachské skály, přejít Krkonoše a skončit v Harrachově. No snad mé plány něco nepřekazí.
V práci končím o něco dříve a vlaky se dopravuji do Náchoda a odsud autobusy do osady Slavný. Tady jsem totiž koncem října roku 2021 Stezku po přechodu Orlických hor přerušil.
Z autobusu vystupuji krátce po sedmé večer. Chci rovnou dojít k chatě Hvězda a tam se občerstvit. Když ale ve Slavném objevuji otevřenou hospodu, kde i vaří, využívám toho a dávám si tu výpečky a dva Radegasty. Po zkušenostech z jiných částí Stezky, se musí využít každé otevřené hospody. Pro sichr, kdyby Hvězda byla zavřená, nebo tam nevařili.
Před osmou odcházím a šlapu do kopce k lesu. Tady záhy narážím na první skály ve tvaru hřibů.
Přicházím k rozcestí s odbočkou na vyhlídku Čertova tchýně. I když to mám z cesty, jdu se tam podívat. Cesta vede mezi skálami a po velkých balvanech. Samotná vyhlídka je na skále, odkud se dívá na skálu v pozadí s tímto poetickým názvem.
Když se vracím, začíná se již šeřit, zejména v lese mezi skálami. Rychle spěchám, abych nezatmil. Cestou potkávám tři malé přístřešky, u kterých by šlo přespat. Jdu ale dál. Také jdu kolem několika odboček, kde by se stálo podívat, ale bohužel rychle se stmívá, musím dál. Pouze vyjdu na jednu skalní vyhlídku, rychle se pokochám a spěchám dál. Je tady tak hezky, že se tady určitě vrátím a důkladně si to tady prohlédnu.
Přicházím k rozcestníku. K chatě Hvězda vedou dvě trasy. Delší červená vedoucí přes vyhlídky a kratší zelená vedoucí přes skalní soutěsku. Už je skoro tma, jdu tedy po zelené.
Před chatou u parkoviště je hezký přístřešek. Pokud nenajdu nic lepšího, přespím v něm.
Přicházím k chatě. Vypadá to dobře, u dveří se svítí. Když ale sáhnu po klice, je zavřeno. Osvítilo mne, že jsem se najedl a napil ve Slavném. Naproti je zavřený bufet s nadstřešenou terasou. Optimální místo na přenocování. Dávám bokem židle a chystám si pelech. Napíšu deník a jdu spát.
Den druhý
Od chaty Hvězda za Adršpach.
V noci není moc zima, proto se spacákem jen přikrývám a to i proto, kdyby za mnou někdo přišel s nekalými úmysly, tak ať jsem schopen rychle reagovat a nezdržuji se rozepínáním spacáku.
V pět ráno jsem již vzhůru. Uvařím si kafe, čaj, posnídám lovečák s chlebem a před šestou vycházím.
Od chaty Hvězda jdu po modré. Vede po hraně hřebenu mezi skálami i přes ně. Když vyjdu ze skal, kráčím po lesní pěšině. Jde se mi moc dobře.
V Broumovských stěnách
Přejdu přes Honské sedlo, opět jdu lesem, přejdu obec Březová, ve Vernéřovicích se trochu napiju a pokračuji dál.
U Vernéřovické studánky je skautský tábor. Když jdu kolem, zrovna děckám vydávají snídani. Za táborem se seknu a jdu opačným směrem. Naštěstí si své chyby rychle všimnu a vracím se zpět.
Do Teplic nad Metují přicházím zrovna, když na kostele odbíjí devět hodin. Už mám v nohách patnáct kiláků a žízeň jak trám. Na náměstí mířím do prvního krámku s potravinami a kupuji láhev minerálky a dva chlazené lahváče kozla. Sedám u nedalekého památníku, kde je okamžitě do sebe vyklopím. Sice by se vešly i další, ale před sebou mám ještě kus cesty.
Když v krámku vracím flašky, koupím si ještě tabulku čokolády. Než vyjdu z Teplic, mám ji v sobě.
Přicházím k pokladně při vstupu do skalního města. Za vstup za dospělého chtějí 120 Kč, za psa jen 50 Kč. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych se vydával za psa s tím, že se tak cítím. Když může existovat X pohlaví, já můžu být psem. Nakonec kupuji lidskou vstupenku a vcházím do skalního města.
Zpočátku fotím každý šutr, ale pak mne to přestává bavit a procházím skalním městem. Je to tady moc krásné. Před časem jsem byl v Adršpachské části, kde nyní mířím. Překvapuje mne, že tady v Teplické je málo lidí, když je ten svátek.
Teplicko-Adršpachské skály
Stezka kličkuje skalním městem a když se blížím k Adršpachské části, lidí rapidně přibývá. Kolem vstupu jdu doslova v davu. Když jdu uřícený a upocený kolem jezírka s nádhernou tyrkysovou vodou, mám co dělat, abych se udržel a neskočil tam. Akorát si opláchnu hlavu a jdu dál.
Vyjdu z areálu a rovnou mířím do jídelny. Dávám guláš a dvě piva. Pivo mi tu moc nechutná a navíc ho čepují pod míru.
Před začátkem treku jsem si dal denní metu a ta je ujít denně 30 km. Normu jsem dneska již splnil, tudíž už dnes nemusím spěchat a mířím k další hospodě.
Podle toho kapánek upravuji trasu a po krátkém pochodu zapadám v hospodě U Tošováka. Sedám hned u prvního stolu za vstupem. Když si všimnu cedulky „Vyhrazeno pro místní dementy“, raději si přesedám k vedlejšími stolu, ať nemusím nedobrovolně podstupovat testy, jak zvládám hmaty, chvaty, údery a kopy sebeobrany.
Na čepu mají Plzeň a Poličské pivo. Jelikož rád zkouším něco nového, jdu do Poličského. Překvapivě je moc dobré a nemám důvod ho měnit za Plzeň.
Dobíjím si Garminy, kterými si monitoruji zdolanou trasu. Bohužel jsem něco špatně zmáčkl a už si myslím, že dnešní aktivita je pryč. Naštěstí tam zůstala, jen se ukončila.
Trasa k hospodě
Schoval jsem se v pravý čas. Předpověď počasí se vyplnila, přišla bouřka a prší. Tady v hospodě je ale sucho. Postupně doplním vypocené tekutiny. Bylo jich přes tři litry. Před odchodem si dám utopence a jdu.
V mapě jsem si na polské straně vyhlídl přístřešek u kterého je i vodní nádrž. Od hospody je vzdálený asi šest kiláků. Po silnici přejdu celý Adršpach a nahoře v lese odbočuji vpravo na lesní cestu. Pak kráčím po hřebeni, kde vede i hranice s Polskem. Dvakrát sejdu z cesty, neboť předpokládám, že hranice stále vede po hřebeni. Ona ale vede ze svahu dolů.
Konečně přicházím k přístřešku. Vedle je rybník s čistou vodou. Jsem celý uřícený a upocený, proto se jdu okamžitě okoupat. Voda je skvělá. Vycházím z ní celý vyměněný.
Jdu do přístřešku a dopisuji deník. Najednou slyším hlasy. Přicházejí tři kluci. Když mne vidí, jsou zařazení. Volám na ně, zda tady chtějí přespat. Chtějí. Nabízím jim, že mi vadit nebudou. Zůstávají tedy taky tady. I oni se jdou okoupat do rybníka.
Ke spánku se ukládám na kraji přístřešku. V noci je mi kapánek zima, protože jsem se spacákem jen přikryl a teplo mi uniká přes moji plešatou hlavu. Když ji však strčím do kapuce od spacáku, už je mi teplo.
Trasa od hospody k přístřešku
Den třetí
Ukončená etapa Broumovsko.
Budím se před pátou. Kluci ještě spokojeně pochrupují, já ale v pět vstávám. Včera jsem je totiž upozorňoval, že už jsem starý kokot a vstávám brzy. Uvařím si kafe, čaj, posnídám a v šest odcházím. Kluci pořád spí, takže jsem se ani nerozloučil.
Po ránu je chládek, proto se mi šlape moc dobře. Po kilometru a půl zjišťuji, že jsem v přístřešku zapomněl celou flašku Matonky. Sebou nesu jen necelého půllitru vody, co jsem včera nabral v hospodě na hajzlu. No vracet se už nebudu, musím s tím málem vydržet. Pro jistotu si zkontroluji, zda jsem tam nezapomněl něco podstatného. Vypadá to, že mám vše. Ujdu pár kroků a opět zastavuji. Jdu totiž přes mokrou vysokou trávu. Za chvilku bych měl pohorky durch prochcané, což je nejlepší cesta si uhnat puchýře. Nasazuji návleky a pokračuji dál. Slunce mám v zádech a to nasvěcuje svahy přede mnou. Je tu moc krásně.
Usilovně šlapu dál a přecházím odbočku. Zjišťuji to až, když jsem v Polsku. Samozřejmě jsem si nestáhl offline mapy, není tady signál a v mapách.cz mi svítí jen tečka na polské straně. Slyším curčící vodu. Jdu za zvukem, v úmyslu dobrat vodu na pití. Cestou málem šlápnu do hovna. Podle konzistence to byl rychlý a řídký příběh.
Přicházím k potoku a když vidím jeho barvu, tuším, že to bude jen trativod všech žump a septiků v okolí. S tím by si asi neporadil ani filtr, co sebou nesu. Vytahuji kompas a podle něj jdu na západ v domnění, že se napojím na Stezku. Bingo! Došel jsem na hranici v Petříkovicích. Hned jsem se ale dupl a přešel odbočku. Má to ale výhodu, že objevuji studánku. Když dojdu k ní a chystám se nabrat vodu, otevírá se okno od chaty pod ní a volá na mne chlap: „Chystááátééé se mééjt, nébo si jen nááábrat vodu? My ji tóóótiž pííijeeeme“. Mi to jako ortodoxnímu ostravakovi zní jako zpomalená gramofonová deska. Abych pochopil, na co se mne vlastně dotazuje, zkracuji si jeho přednes minimálně o padesát procent a teprve chápu, že zjišťuje, jestli se chci umýt, nebo si jen nabrat vodu. Ujišťuji ho, že si chci jen nabrat vodu.
Překlad mne natolik rozhodil, že jdu stále špatným směrem. Naštěstí si toho rychle všimnu a vracím se zpět.
Dojdu na hranici, kde trasa Stezky vede přímo kolem hraničních kamenů. Na trasu se nastupuje po dřevěných schůdcích, na nichž schází dvě příčky. Musím se odrazit, abych vyskočil na svah. Následuje výživný výstup do prudkého svahu. Funím jak lokomotiva a lije ze mne jak z vola, když se drápu nahoru. Když se ale dostanu na hřeben, jsou odsud nádherné výhledy do okolí. I samotná trasa je moc hezká.
Před vrcholem Mrowiniec dávám pauzu. Napiju se vody, schroustám tatranku, vyřeším pracovní věc, popřeji kamarádovi k narozeninám a zkracuji si trasu. Trasa totiž vede přes vrchol Královský Špičák. Tam se mi moc nechce, nejsem totiž přílišný sběratel vrcholů. Docela mi postačí dosáhnout vrcholu v základním táboře.
Zkratkou sestupuji z hřebene a mířím do Bernartic, motivován nalézt hospodu a dát si pivo.
V Bernarticích je jen jedna hospoda a ta otevírá ve čtyři odpoledne. Je dvanáct! V blízkém občerstvení si dávám aspoň hamburgera. Chci i pivo, nemají! Radí mi, že mají v krámě. Když tam dojdu, zjišťuji, že v jedenáct zavřeli.
Mířím do Žacléře. Podle map je to pět kiláků. Motivován dát si pivo, usilovně šlapu. Kilometr dávám za devět a půl minuty. Mám už takovou žízeň, že mám mžitky před očima a přecházím odbočku na Žacléř. Svoji chybu zjišťuji až za obcí Lampertice. Když zjistím, že do Žacléře to mám přes pět kiláků, tedy víc než s těch Bernartic, vypadne ze mne možná víc kurev, než které postávaly v dobách největší slávy na E55. Rozzuřený šlapu dál. Projdu kolem kravína a pod svahem se napojuji na Stezku. Pozitivní na tom je, že nejdu po asfaltu, tak jak před tím.
Konečně přicházím do Žacléře, což je konec etapy Broumovsko a začátek etapy Krkonoše. V mapě hledám nějakou hospodu. Měla by být u náměstí. Spěchám tam. Kousek za policejní stanicí mne slušně zdraví dvě mladé cikánky. Kdybych je neviděl, nepoznal bych jejich etnikum. Překvapilo mne to. V Ostravě bych od podobných slyšel: „Hej gadžo, nemáš cígo?“ A při zamítavé reakci, bych slyšel. „Ty khar, choť v mindž“. (Ty čuráku, běž do pi…). Když mne tak hezky pozdravily, tážu se jich, kde je tady hospoda. Ta hospoda, kde jsem mířil, je zavřená. Posílají mne na opačnou stranu do hospody u Medvěda a vysvětlují mi cestu. Děkuji jim a jdu tam.
Ne že bych vůči danému etniku trpěl předsudky, ale mám s nimi mnoho negativních zkušeností, proto se u kolemjdoucího pána ujišťuji o existenci dané hospody, abych náhodou nevlezl do spárů medvěda pod vedením nějakého Zoltána a Dezidera, kteří by mohli nabýt dojmu, že věci, které sebou nesu, nepotřebuji a že by se mohly hodit někomu jinému. Pán mne ale ujišťuje, že je to skutečně funkční hospoda. Jdu tedy tam.
Nejprve míjím Restaurant Korálek. Kdyby majitel kapánek zkrátil název a vypustil písmeno K, měl by určitě mnohem větší návštěvnost.
Přicházím k hospodě Žacléřský medvěd a rovnou si objednávám dvě piva, Kozly. První pomalu polknu i s kryglem, druhé už vypiju v klidu.
Dám jídlo a píšu deník. V nohách už mám přes 29 km, tedy svoji metu mám téměř splněnou. Nemusím už moc spěchat.
V mapě jsem našel, že pět kiláků odsud je nějaká útulna Rýchorský kříž, tam bych mohl i ovlivněn pivy dojít. Zouvám pohory, dávám je s ponožkami sušit ven, chladím si chodidla o dlažbu a postupně doplňuji ztracené tekutiny.
V hospodě sedím déle, než jsem původně chtěl. Dokonce mi znova vyhládlo a dávám si ještě smažák. Při placení mi servírka tvrdí, že jsem vypil jedenáct piv. No zřejmě to bude pravda, dehydratovaný jsem byl skutečně hodně.
Náležitě posílen usilovně šlapu do kopce k útulně Rýchorský kříž. K ní přicházím po západu slunce, ale ještě za světla.
Útulna je již obsazená, před ní v moskytiéře spí dva další turisti a kousek v lese pod celtou další. No nic, stavím si tarpa vedle lavičky se stolem. Zjišťuji, že mi chybí jeden kolík. Zřejmě skončil na hřišti v Lednici, kde jsem tarpa stavěl naposledy loni v prosinci. Místo kolíku použiji trekovou hůlku.
Mezitím přichází mladá slečna. I ona zde hodlá přenocovat. Nemá stan a chtěla využít útulny. Nabízím ji svého tarpa. Nechce. Společně vykecáváme dlouho do noci. Máme společné téma. I ona, tak jako já byla v Gruzii a plánuje trek v Kyrgyzstánu, kde jsem byl loni, takže ji mohu dát základní rady.
Nakonec se loučíme a jdeme spát. Já pod svůj tarp a ona někde do okolí.
Den čtvrtý
Žacléř (Rýchorský kříž) – Špindlerovka.
Byť jsem vzbuzený před pátou, nechce se mi ještě vstávat. Vylézám až kolem půl šesté. Všichni kolem ještě chrápou, takže se snažím dělat co nejmenší hluk při přípravě snídaně a balení.
Když kolem půl sedmé odcházím, už také vstávají. Dojdu k útulně u rozcestníku Roh hranic. I ta je plně obsazená. Jdu dál a na trase potkávám první dva Stezkaře. Jdou ve stejných fialových tričkách. Prohodím s nimi pár slov a šlapu dál.
U rozcestníku Horní Albeřice je další pěkná a čistá útulna. Tady nikdo není.
Trasa dál vede přímo po hranici. Vede lesem, kde je příjemný chládek. Po lesních pěšinách se mi jde moc dobře. Zejména když se dostanu na hřeben a nemusím stoupat. Mezi stromy mohu pozorovat Sněžku, na kterou za chvilku budu stoupat. Vyloženě si to užívám, jak je tu krásně.
V devět dopoledne přicházím do Horní Malé Úpy. Mám chuť na pivo a také bych i něco snědl. Lovečák, který snídám už třetí den po sobě mi doslova roste v hubě.
Po silnici procházím kolem pivovaru a hospod, vše je bohužel zavřeno. Pivovar otevírají až v deset. U jednoho hotýlku potkávám cikána. Na krku má hrubý zlatý řetěz, který by spolehlivě udržel kozu na pastvě a na něm se mu houpe velký zlatý kříž. Dotazuji se ho, jestli je tu nějaká otevřená hospoda, nebo obchod. Když otevře pusu, má v ní zuby jak noty na buben (samá pauza). Říká mi, že tady je nyní vše zavřené. V hotelu, kde pracuje jako kuchař otevírají až ve dvanáct. Ptám se ho, kde jde aspoň nabrat vodu. Mám totiž jen asi půl litru a s tím bych výstup na Sněžku asi nedal. Říká mi, ať počkám. Mizí v hotýlku, za chvilku je zpět a podává mi velkou petku Magnesky. Vytahuji peněženku, abych zaplatil. Jen mávne rukou se slovy, že lidé si mají pomáhat. Mohu mu jen poděkovat. Opět zlepšil reputaci u daného etnika.
Vracím se na trasu. Když už chci vyrazit na Sněžku, jdu kolem polské chaty s cedulí v předkladu Domácí kuchyně. Jdu tam, mají otevřeno a vaří. Dávám si klasické polské jídlo – hutnou polévku Žurek s klobásou, brambory a vajíčkem na tvrdo. Zapiju to jedním pivem a šlapu vzhůru.
Cedule ukazuje, že trasa na Sněžku trvá dvě a půl hodiny. Vycházím v 9:45 hodin. Najezený a napitý mi to šlape dobře. V 11:30 hodin jsem na vrcholu Sněžky. Sice košili mám durch mokrou, ale jsem nahoře.
Lidí je tu sice dost, ale žádná hrůza. Na vrcholu si dám půl hoďky pauzu a sestupuji dolů. Po kameny vydlážděném chodníku se mi jde hrozně. Furt musím čumět pod nohy, kde šlapu. Sotva se pokochám výhledem do okolí, šlápnu blbě a málem hodím tlamu, jak se mi podvrtla noha! Ještě že mám vysoké pohory a kotník zůstal tam, kde má být.
Přejdu rašeliniště a zastavuji se na Luční boudě. V samoobslužném bufetu dám klobásu a pivo. Sice se mi dál moc nechce, neboť jsem nějaký unavený, ale přesto pokračuji dál směrem k Bílému Labi. Tady kráčím po velkých šutrech. Jde se mi po nich mnohem lépe, než po tom stupidním chodníku, co vede ze Sněžky.
Už smrdím sám sobě. Rád bych si alespoň přepral košili a trochu se opláchl. Řeku slyším pod sebou a ne a ne k ní dojít.
Konečně přicházím k Boudě U Bílého Labe. Hned co ve venkovním bufetu zaberu místo, jdu na záchod, kde se v umyvadle oplachuji a přepírám si košili. Vracím se ke stolu a konečně mi není trapně, že smrdím, jak ten poslední bezdomovec.
Dám dvě piva a mířím na Špindlerovku. Je to pohodové stoupání lesem. Ani se nenaděju a jsem u Erlachovy boudy. V nohách mám dneska už přes třicet kiláků, tudíž mám splněno.
Sedám na terasu, sundávám pohory a chladím si nohy ve strouze vody, co teče na kraji terasy. Doplňuji ztracené tekutiny a dopisuji deník.
Vyhládlo mi a proto si dávám ještě svíčkovou. Současně zjišťuji, že když nemám stažené polské mapy, navigace mne přetrasovala a šel jsem jinudy. No nevadí, i tady to bylo moc hezké. Před osmou večer odcházím. Mám plánu dojít k útulně Pod Smělcem.
Projdu kolem Špindlerovky a nad ní potkávám skupinku bivakujících trekařů. Jdou z opačného směru. Informují mne, že útulna, do které mířím je již obsazená nějakým mladám párem, ale že kousek dál je místo s lavičkami, kde jde také přenocovat. No nebudu kazišukem a jdu jen k těm lavičkám u rozcestníku Pod Petrovou boudou.
Když začnu stavět tarpa, pouští se do mne mraky komárů, či mušek a chtějí mne sežrat. Repelent, ani jiný odpuzovač hmyzu samozřejmě sebou nemám. Modlím se, ať už se ochladí a ty bestie přestanou lítat. Raději se před nimi schovávám do spacáku. Se se západem slunce ustal útok otravného hmyzu. V klidu usínám. Budím se chladem. Poprvé se zapínám do spacáku.
Opět mne budí srnec, jak kousek ode mne ryčí. Zřejmě ze spánku vydávám zvuky podobné těm, jak srna v říji. Tím ho nejspíš rajcuji. Ještě že mne nepřišel nakrýt.
Pak mne asi dvakrát budí kroky, jak někdo kolem prošel. Podivuji se nad tím, jaký blázen může chodit po horách v noci.
Den pátý
Špindlerovka – Harrachov.
Ráno ležím kapánek déle než obvykle. Na snídani si dávám dva sáčky ovesných vloček s čokoládovou příchutí. Směs bez chuti a bez zápachu. Na přežití ale dobré.
Před půl sedmou vycházím. Hned potkávám skupinku Poláků, jdoucích v protisměru. Projdu kolem Petrovy boudy. Stojí tady krásná buchanka (ruské terénní auto zn. UAZ). Stejným typem auta nás loni vezli v pohoří Ťan Šan v Kyrgyzstánu. Nechápu, co to auto v terénu dokáže.
Stoupám na hřeben. Je nádherné azůro a jsou úžasné výhledy do okolí. Výslovně si to užívám.
Kousek za Slezskými kameny potkávám trekaře Honzu. Zrovna se balí. Ptám se ho, jak se mu tady spalo. Podle mé zelené košile si zřejmě myslí, že jsem Ranger a že mu jdu dát pokutu. Okamžitě reaguje slovy: „Vím, že se to nesmí, ale já tu jen bivakoval.“ Uklidňuji ho s tím, že jsem spal o kousek níže. Chvilku spolu kecáme.
U přístřešku Pod Smělcem, kde jsem původně chtěl spát, potkávám čtyři lidi. Stejně bych se tam nevešel a musel spát venku. Jsem rád, že jsem se tam večer nehnal.
Přicházím ke Sněžným jámám. Opět nádherné výhledy.
Sestupuji k Labské boudě. Cestou se zastavuji dobrat vodu v Kamenné studánce.
U Labské boudy jsem před devátou a proto tam ani nejdu a rovnou si to mířím k prameni Labe. Tam je jen malá skupinka mladých Poláků.
Zjišťuji, že jsem se zapomněl stavit k Labskému vodopádu. No nevadí, tam už jsem v minulosti byl.
Přejdu přes Labskou louku a lesem sestupuji k Mumlavě. Ve stínu se šlape moc dobře. Akorát začínám mít hlad. Vločky mne moc nezasytily.
U Krakonošovy snídaně dávám pauzu. Je tu bufet. Sním pořádnou klobásu, zapiju ji dvěma lahváči, vyvětrám nohy a pokračuji dál.
Nyní cesta vede kolem řeky Mumlavy. Jako vodák se dívám, jak by to šlo jet, pokud by teklo mnohem více vody. Usuzuji, že tento úsek řeky by zřejmě byl nad mé síly a schopnosti.
Nasazuji tempo a usilovně šlapu. Najednou na mne někdo volá jménem. Otočím se a je to má sestřenice Věrka s manželem. Úplně jsem ji přehlédl. No kdyby jsme se chtěli potkat, tak to neklapne. Krátce pokecáme a pak pochoduji dál.
Uvažuji, že bych ještě pokračoval po trase za Harrachovem. Ale abych měl poté solidní spojení domů, musel bych přejí celé Jizerky a to bych potřeboval den navíc. V pondělí ale musím do práce, proto padá rozhodnutí, že v Harrachově skončím.
Na cestu se ale musím kapánek zkulturnit, abych pro smrad nebyl vyloučen z přepravy. Sestupuji proto k řece, svléknu se a koupu se v jedné tůni. Voda je sice studená, ale dá se to vydržet. Ještě přeperu košili a jdu se usušit na sluníčko.
Krátkou pauzu dám u Mumlavského vodopádu a odtud rovnou mířím do Harrachova.
První autobus mi jede asi za půl hodiny. Chci se před cestou posilnit, takže volím autobus, co jede o hodinu později.
U zastávky je pivovar s hospodou. Chci se najíst tam. Když tam vejdu, zrovna tady probíhá nějaká kulturní akce a za vstup se platí 150 Kč. Je v tom i prohlídka sklářské hutě. Jelikož jsem tam v minulosti byl a navíc spěchám, proto mířím do nejbližší hospody, kde se najím a pak sedám na autobus. Stezku teď musím na nějakou dobu přerušit, abych mohl trekovat v jiných destinacích.
