Den první a druhý
Po dvou nezdařených akcích do Tadžikistánu, když první zmařil Covid a druhou loňské nepokoje, jedeme do sousedního Kyrgyzstánu. Jedeme v naší obvyklé sestavě – já, Trojka, Bracha, Bob a nově Martin a Lenka.
Kromě Martina máme sraz u mne v práci, kde si ještě přerozdělujeme jídlo i výbavu. Současně přejeme Lence, neboť zrovna dneska slaví své kulaté narozeniny. Pak odcházíme na vlak.
Cesta vlakem probíhá v pohodě, jen nás stevardka upozorňuje, že nesmíme konzumovat svoje piva. Rychle je dopijeme a pak si dáváme pozor, ať nás nelapne.
Přestože vlak má půlhodinové zpoždění, máme čas si po příjezdu do Prahy skočit do hospody Stará pošta na oběd.
Nemusíme moc spěchat, neboť Martin jede na letiště vyřídit check in. O to jsem se pokoušel včera já, ale nepovedlo se mi to. Nějak jsem zapomněl přihlašovací údaje do aplikace od Turkish airlines, kde jsem kupoval letenky. Tolik škaredých slov jsem už dlouho neřekl, když jsem se pokoušel do aplikace dostat. Nepomohl mi ani přítel na telefonu Martin.
Na letišti se potkáme s Martinem, jsme komplet.
Následuje klasická procedura s odbavením. Jen při bezpečnostní kontrole asi vypadám podezřele a berou mi z rukou stěry na výbušniny. Omývá mne, když si uvědomím, že dneska ráno v práci jsem si měl jít nafasovat nové náboje do pistole. Ještě že jsem to nestihl!
Do Istanbulu letíme velkým Boingem s osmi řadami sedadel. Z Istanbulu do Biškeku už běžným. Vedle sebe sedíme já, Martin a Bracha. Jsme na sebe namačkaní jak sardinky. Při představě, že takto poletíme pět hodin nás omývá. Když ale Martin vidí, že jsou volná místa, jde si tam sednout. Já sedím na místě do uličky a s kolenem vystrčeným do uličky neustále překážím stevardkám. Nakonec mne posílá, ať si jdu sednout k nouzovému východu, kde mám místa na nohy do aleluja.
V devět ráno místního času přistáváme v Biškeku. Po odbavení si za devět Euro kupuji místní SIM kartu s 30 GB dat. Prodejce mi ji sám vkládá do telefonu a aktivuje. Ještě si vyměním trochu dolarů, ať máme na cestu a jdeme najít maršutku č. 380, která má jezdit do centra Biškeku. Stojí hned naproti vstupu do letištní haly.
Maršutkář se nás ochotně ujímá a skládá naše batohy do kufru. Za cestu po nás žádá 70 somů, 40 za osobu, 30 za batoh, což je v přepočtu necelých 21 Kč. Za 30 km slušné.
Vysazuje nás v centru Biškeku. Hned za rohem je směnárna, kde si měníme peníze. Kurz tady mají skoro stejný jako na letišti.
Jdeme směrem na autobusové nádraží, kde si chceme najmout auto, které by nás dopravilo do čtyřista kilometrů vzdáleného Karakolu.
Cestou to zkoušíme u taxikářů. Cena začíná na dvěstě dolarech. Postupně snižuje na stotřicet. Mám zjištěno, že sdílené taxi má stát 500 somů na osobu. Jdeme tedy dál.
Cestou se zastavujeme v malém bistru, kde si dáváme jídlo. Já s Lenkou plov, což je rýže s masem a ostatní nějakou polévku, jejíž název si nepamatuji.
Máme žízeň. Pivo ani balenou vodu tady nemají. Nabízejí jen vodu z kohoutku, takovou odvahu však nemáme a Bracha s Bobem jdou vedle koupit piva. Mezitím nám v miskách podávají horký čaj.
Donesené pivo má zvláštní chuť, doma bych to asi nepil, ale na Střední Asii dobré.
Občerstveni jdeme po prašných ulicích mezi prodejními stánky na západní autobusové nádraží. Tam se nás ujímá chlapík a po zjištění, kam chceme jet nás vede do útrob nádraží. Říká, že cena maršutkou činí 500 somů na osobu a taxíkem 1400. Vzhledem k tomu, že cestou chceme zastavovat a maršutkou by to nebylo moc možné, volíme jet sami taxíkem. Nakonec se domlouváme na ceně 7500 somů.
Chlapík nás dovede ke starší devítimístné dodávce Mercedesu se snědým řidičem, zkasíruje ode mne peníze a můžeme jet. Podle navigace vedu řidiče do prodejny sportovních potřeb Red Fox, kde kupujeme plynovou kartuši. Pak k nám přisedne manželka řidiče a můžeme jet.
Projedeme Biškekem a míříme k jezeru Issyk-Kul. Cesty jsou v překvapivě v dobrém stavu i provoz na nich oproti Gruzii, či západnímu Balkánu slušný. Očekával jsem tu mnohem větší chaos. Také se po silnicích nepohybuje žádný dobytek, nebo koňské povozy, jak je to obvyklé v Gruzii, či Albánii.
Cestou několikrát zastavujeme na nákup piva. Na jedné pumpě kupujeme i Kyrgyskou vodku sedmkrát destilovanou. Martin chce koupit dvě, já jen jednu.
Také se pokoušíme koupit benzín do vařiče. Ten nám ale nechtějí prodat do petky.
Vodka záhy dochází. Při dalších zastávkách již vodku nemůžeme nikde sehnat. Bracha to řeší tím, že z batohu vytahuje svoji pálenku.
Než přijedeme k jezeru Issyk-Kul, jedeme kolem řeky Ču, divoce se valící údolím. Je to výzva pro uskutečnění vodácké akce.
Samotné jezero je obrovské a má neskutečně nádhernou barvu. Za ním se zvedají hor s bílými vrcholky.
Do Karakolu přijíždíme v sedm večer. K ubytování, které jsem tu přes booking zajistil, vedu řidiče pomocí navigace.
Zastavuje v krajní části města mezi nízkými domky. Než se rozloučíme, beru si na něj kontakt.
Trasa z Biškeku do Karakolu
Vcházím do dvora, tam je rozestavěný dům a jen jedna jurta. Vedle je kavárna. Tam zjišťujeme, že to naše ubytování je o kousek dál.
Jdeme tam. Po náročné cestě se účastníci zájezdu motají jak motýli.
Nacházím správnou adresu. Vcházím do dvora, část účastníků jde za mnou. Konečně jsme správně. Ve dvoře stojí tři jurty. Ujímá se nás mladá paní v muslimském oděvu. Ukazuje nám jurty a toalety vybavené dokonce evropským záchodem. Každá jurta má tři postele.
Martin, který je již jak motýl Emanuel okamžitě lehá do postele a usíná. Lenka jako víla Amálka se venku pokouší sednout, ale váha batohu ji převáží a zůstává ležet v trávě. Pomáháme ji a Lenka se ukládá v druhé posteli.
Teprve pak zjišťuji, že mi schází Trojka s Brachou. Vyjdu na silnici a oni nikde! Než začnu organizovat pátrací akci, přichází. Ztratili se tak, že v době, když my vešli do dvora, oni obchcávali keře.
Máme hlad. Bohužel nám tady večeři nepřipraví. Alespoň si objednáváme snídani a paní mi dává adresu hospody, kde se můžeme najíst.
Daří se nám vzbudit Martina, který chce jít s námi. Lenku sice vzbudíme, ale ta jít odmítá. Jdeme tedy bez Lenky.
Cestou k doporučené hospodě nalézáme jinou. Když zjistíme, že tu vaří, zůstáváme v ní.
Z chladícího boxu si bereme piva, Trojka si objednává červené víno a jdeme si sednout ke stolu.
Na doporučení si necháváme donést polévku. Je s koprem a kusem hovězího žebra s masem. Na druhý chod nám číšník něco doporučuje. Nerozumíme mu. Ale když řekne slovo lošaď, teprve pochopíme, že je to z koně. Jdeme do toho.
Donese nám špagety s jemně nakrájenými kostkami masa. Chtělo by to kapánek více přikořenit, je to takové jalové. Ale máme hlad, takže to sníme.
Trojka na závěr navrhuje dát si panáka. Kořalku tady ale nerozlévají, musíme si koupit celou flašku. Dáme dva panáky a se zbytkem vodky odcházíme. Za vše včetně dýška platíme 1300 somů.
Už jen dojdeme k jurtám, dorazíme vodku a jdeme spát.
Den třetí
Bazar v Karakolu, dobytčí trh, červené skály v Jeti Ögüz, oběd v jurtě a začátek treku.
V Jurtě se spalo moc dobře. Přestože jsme nechali otevřené dveře a bylo docela chladno, bylo pod vlněnými dekami fajn.
Budím se o půl šesté a hned píšu deník. Docela mi to trvá a dokonce přicházím pozdě na snídani, kterou jsem objednal na osmou.
Připravili nám volská oka s nakrájenou zeleninou a bílým chlebem. K tomu ještě ovesnou kaši a marmeládu. Samozřejmě jejich čaj.
Po snídani dám ještě teplou sprchu a po deváté odcházíme. Za ubytování a snídani za všechny platím 4700 somů.
Míříme na zdejší bazar. Dle navigace je odsud něco přes dva kilometry.
Nejprve jdeme mezi obytnými domy a pak po hlavní třídě lemované různými obchůdky.
Samotný bazar je vyloženě bleší trh, kde se prodává nejrůznější veteš, od dílů po auta, až po jídlo. Kupujeme tu čerstvý chleba a Trojka vařený jazyk. Říká, že si jím konečně může vylízat prdel.
Za bazarem je benzinka. Kupujeme tam litr benzínu do vařiče.
Když pak objevíme magazin, kupujeme balenou vodu a Martin, jako úplně nový člen Bengatour dává zápisné – flašku koňaku. Nechce se mu tahat se skleněnou lahvi, proto její obsah vyřešíme hned u magazinu.
Nyní míříme na dobytčí trh. Vyčetl jsem, že jde o neskutečný zážitek to vidět.
Na to, že jsme ve výšce naší Sněžky, je hrozné vedro. Kráčíme prašnými ulicemi mezi oprýskanými domy a zdravíme se s místními snědými a šikmookými obyvateli.
Mnozí nám při setkání podávají ruce a vyptávají se, odkud jsme. Samozřejmě kromě Lenky, tu jako ženu ignorují.
Kolem nás projíždějí nákladní auta s naloženými ovcemi a koňmi.
Konečně přicházíme na dobytčí trh. Je po jedenácté hodině a už to tady končí. Jsou tu jen malé zbytky dobytka. Později se dozvídáme, že trh začíná už o půlnoci. Je to logické, komu by se chtělo v tom hicu stát na place.
Hned se nás ujímá jeden taxikář. Domlouváme si s ním odvoz do třicet kilometrů vzdáleného Jeti Ögüzz, kde je začátek našeho treku. Tam nás vezou dvěma auty. Já jedu s Brachou a Bobem starou rozhrkanou audinou. Řidič se ochotně dává s námi do řeči a zjišťuje, jaké to je v České republice. Říká, že má 36 let a má tři syny a dvě dcery.
Z obce Jeti Ögüz vede údolím do hor asfaltka. Vede kolem nádherných sytě červených skal. Kolem je množství jurt nabízející ubytování a občerstvení pro hosty.
Trasa z Karakolu do Jeti Ögüz
Vysazuje nás na konci asfatky. Je čas oběda a okamžitě míříme do jedné z jurt, kde se hodláme najíst.
Před vstupem do ní si zouváme boty. Na podlaze jsou natažené koberce a položené nízké stoly. Nejsou tu žádné sedačky, sedí se zde na podlaze.
Objednáváme si jídlo. Polévku s chinkali, smaženou rybu, kávu a čaj. Než jídlo přinesou, poleháváme na kobercích. Přestože je venku vedro, v jurtě je příjemně. Je to dáno tím, že stěny jurty jsou vyrobeny z ovčí plsti, která dobře izoluje a také tím, že v horní části jurty je zakrývací otvor, kterým odchází horký vzduch.
Jídlo, které donesou je zatím nejlepší, co jsme tady dosud jedli. Doslova jsem se přecpal.
Po jídle se jdeme na lehko podívat na skálu s názvem puklé srdce. Cesta k ní vede kolem řeky v níž to slušně valí.
Po návratu doplňujeme vodu. Bracha ji přelévá z petek do vaku. Přitom se dupne a omylem si do vaku nalije i vodku. Svůj omyl zjišťuje až poté, co si nasadíme batohy a ve vedru vstoupáme vzhůru.
Ujdeme jen malý kousek a je mi jasné, proč se Kyrgyzstánu říká Švýcarsko střední Asie. Okolní hory jsou vskutku úžasné. Do toho ta divoce burácející řeka, ta mi doslova nahání hrůzu, při představě ji sjíždět.
Cestou potkáváme skupinky piknikářů, jež si zde v plechových krabicích opékají šašliky.
Po šesti kilometrech zastavujeme u jedné z jurt a dáváme si kafe a zeleninový salát. Já během pauzy z vedra usínám.
Když odcházíme, vidíme, že místní zrovna zabili ovci a nyní ji stahují.
Stoupáme výše a po sedmé hodině se již díváme, kde je nějaký slušný plácek na tábořiště. Nakonec ho u řeky nalézáme.
Postavíme stany, v ledové vodě v řece si přeperu košili a trochu se opláchnu. Testujeme můj nový benzínový vařič, co jsem dostal k narozeninám. Při tom zjišťujeme, že jsme si asi koupili málo benzínu. Vařič má totiž větší spotřebu, než jsme předpokládali.
Se západem slunce se rapidně ochladilo a čaj přichází vhod. K čaji zakusujeme vařený jazyk, co Trojka koupil na bazaru.
U čaje sedíme ještě nějakou dobu po setmění. I tak jsem prochladl a i když zalezu do spacáku, nemohu se dlouho zahřát.
Trasa dne
Den čtvrtý
Trek pasteveckým zeleným údolím Telety obklopeným zaledněnými štíty, pauza u hezké Kyrgyzky Assi a náročný strmý výstup do sedla Telety (3810 m).
V noci i poté co jsem se zahřál a leželo se mi dobře, jsem se často budil. Asi díky nadmořské výšce. Přitom spíme ve výšce jen 2400 m.
Po probuzení dopisuji deník, současně slyším praskání větví. To Trojka je také vzhůru a rozdělává oheň, abychom ušetřili palivo do vařiče.
Na snídani si dáváme čaj a ovesné vločky. Pobalíme se a po deváté odcházíme.
Lehce stoupáme a cestou kolem řeky nalézáme další plácky, kde táboří místní turisté.
Potkáváme skupinku Poláků. Varují nás před přechodem jednoho horského sedla. Tam my ale nejdeme.
Potkáme ještě několik jurt a pak kolem řeky stoupáme lesem. Les pomalu mizí a přicházíme do nádherného údolí s rozlehlými loukami, na níž se pasou stáda koní a krav.
Na konci údolí je tábořiště. Stojí tu jedna jurta a několik velkých zelených stanů.
Trojka u mladé hezké domorodky objednává čaj. Jelikož venku fouká studený vítr, jdeme se schovat do jednoho stanu. Je tady dlouhý stůl s malými židličkami.
K čaji Assi, jak se slečna jmenuje, podává sýr, chleba, sušenky, marmeládu, med a sušené datle a meruňky.
Assi má patnáct let, chodí do desáté třídy a chce jít studovat medicínu. Říká, že přes léto žije tady, kde se s rodiči stará o turisty a po zbytek roku žije v Biškeku.
Tábořiště je ve výšce 3000 m a cítím, že se mi kapánek motá hlava. A to máme přejít horské sedlo Teleti, které je ve výšce 3793 metrů! Na to, že je sedlo od tábořiště vzdálené tři kilometry, je to slušný stoupák. Při představě toho stoupání, dokonce odmítáme nabízené pivo.
Rozloučíme se z Assou a míříme do sedla. Prudké stoupání začíná téměř okamžitě. Nadmořská výška, řidší vzduch a těžké batohy dělají své. Záhy před sebe pouštím Trojku, Boba, Lenku i Martina a zavěšuji se za posledního Brachu. Spolu se pomalu škrábeme do kopce. I když mám tepovku srdce jen okolo devadesáti, připadám si jako bych ji měl aspoň 170.
Vyložená námaha je ale kompenzovaná nádhernými výhledy na okolní svahy.
Stoupání je nekonečné, už to vypadá, že jsem v sedle, ale když se vydrápu na převis, za ním je další stoupání.
Je zde i několik sněhových polí, které musíme překonat. Před samotným sedlem se svah ještě zvedá a je tvořen jemnou šotolinou, která ujíždí pod nohama. Ve svahu je vyšlapaná úzká pěšina, po níž kráčíme. Jeden špatný krok a letíme ze svahu dolů.
Ještě pár kroků a jsme v sedle. Trojka s Lenkou a Bobem na nás kousek níže v závětří čekají.
Dáme krátkou pauzu, pořádně si dotáhnu pohory a sestupuje z prudkého svahu dolů. Chceme dojít do sedm kilometrů vzdáleného tábořiště. Sestup je ale náročný a trvá mnohem déle, než jsme předpokládali.
Cestou na nás pískají svišti. Trojka a Bracha je dokonce viděli. Trojka navrhuje nějakého sviště šluknout (sežrat). Když mu řeknu, že svišti bývají nositelé dýmějového moru, chvilku uvažuje a pak říká, že takovou speciálku ještě neměl.
Po šesté přicházíme na docela rovnou louku u řeky s pasoucími se kravami. Navrhuji tady zůstat. Martin s Trojkou by chtěli jít ještě dál s tím, že zítra naplánovanou trasu neujdeme, nebo budeme nuceni přespat ve velké výšce, kde je velké riziko, že nás bude bolet hlava. Když ale navrhnu, že zítra si dáme kratší trasu, nakonec všichni souhlasí tady zůstat.
Budujeme tábořiště a já vařím v kotlíku rýži. Jelikož mi netěsní víko kotlíku, nedaří se mi rýže uvařit, nakonec je polotvrdá. Do rýže plesknu konzervu vepřovky, sušené rajčata a česnek co nakrájel Bracha. Díky tvrdé rýži to sice není kulinářský zážitek, ale sníst se to dá.
Bob mezitím rozdělal oheň a na něm v kotlíku vaříme vodu na polívku. Také koncentrát 79 procentní slivovice naředil na provozní hladinu. S ní desinfikujeme naše vnitřnosti.
Po polévce ještě vaříme čaj. Martin nás opouští a jde spát. Já u ohně sedím do doby, než začne lehce pršet a jdu také spát.
Den pátý
Sestup do lesnatého údolí Karakol. Oběd v Base Camp Karakol a výstup směrem jezeru Ala-Kol. Přenocování na tábořišti Sirota Hut.
V noci se každou chvíli budím, asi to bude nadmořskou výškou. Před šestou vylézám ze stanu, sedám si na jeden balvan co tu leží a píšu deník.
Bob, přestože v noci trochu pršelo, spal pod širákem. Jen se přikryl pončem.
Na druhém břehu přichází stádo krav. Jedna z nich se oddělí a jde k našemu tábořišti a zůstává u nás.
Postupně všichni vylézají ze stanů a jdou rozdělat oheň a připravit snídani. Dneska špek s chlebem, vločky, čaj a kávu.
Před odchodem se opláchnu v ledové vodě v řece, přeperu košili, ponožky a trenky.
Jelikož pěšina vede po druhé straně řeky, musíme na druhou stranu přebrodit. Pak už dlouze sestupujeme z prudkého svahu do údolí.
Přicházíme k soutoku řek Uyntor a Keltor, který vytváří řeku Karakol. Její přítoky překonáváme přes lávky a také po kmeni spadlého stromu.
Před námi se otevírá nádherná dolina. Dole teče řeka a kolem se tyčí skalnaté svahy.
Jdeme jím směrem ke Karakolu. Cestou potkáváme jedno tábořiště. Jdeme dál v dáli vidíme další tábořiště se dvěma jurtami a velkým stanem. Na něm je nápis Base Camp Karakol. Jdeme dovnitř se občerstvit.
Ve stanu je starší paní a šikmooký šlachovitý chlapík. U paní si objednáváme čaj. Uvnitř je malá kuchyně, pult s kořalkou, vínem, pivem, nealkem, ale i kartuše plynu v zadní části dlouhé lavice se stoly.
Sedáme si a objednáváme si flašku vína, pivo a fantu. Když chceme jídlo, paní nám řekne, že bude hotové za hodinu. Souhlasíme, že vydržíme.
Martin si asi včera uhnal úpal a nyní mu není dobře. Ani Lence není moc dobře, bolí ji v krku a má kašel.
Na jídlo nám paní přináší chutnou polévku a pak čtyři pečené taštičky s kynutého těsta plněné mletým kořeněným masem. I ty jsou moc dobré. Za vše platíme 5600 somů. Tady mají pro turisty vysokohorskou přirážku.
Nasycení odcházíme a pokračujeme dál po proudu řeky najít most. Je kousek dál a u něj stojí velké terénní auto a vedle něj chlapík v maskáčích. Je to ranger, kterému za vstup do Národního parku a spaní ve stanech platíme 2000 somů.
Přes řeku jdeme přes visutou lávku, která se zejména pod mojí váhou pořádně houpe. Spadnout dolů do rozbouřené řeky, by byl můj konec.
Lesem stoupáme směrem k jezeru Ala-Kul. Zpočátku pohodové stoupání, ale pak se svah prudce zvedá.
Nejprve šlapeme po hliněné pěšině, ale pak přes suťoviště tvořené velkými balvany. Místy hádáme, kde pěšina vůbec vede. Orientujeme se podle koních hoven a modrých cákanců značících trasu. Po ostrých šutrech skáčeme jak kamzíci. Jsem rád za pevné podrážky pohorek, v běžeckých botách bych tady asi chcípl.
Začíná pršet. Sotva si nasadím návleky a na batoh pláštěnku, pršet přestává. Pak je ale pár malých přeháněk.
Přicházíme k prvnímu tábořišti u malého jezírka. Je tu několik malých jurt a stanů. Moc se nám tady nelíbí a proto jdeme dál.
Přicházíme na další tábořiště. Dohadujeme se, zda tu zůstaneme, nebo půjdeme dál. Ale když nalezneme rovné plácky na stany a ohniště, zůstáváme tady.
U plácku, kde chce spát Trojka je zlomený kmen smrku nebezpečně visící na pahýlu. Martin na to upozorňuje, že může spadnout. Trojka jím zacloumá a kmen padá. No spát pod tím, byl by Trojka po smrti.
Postavíme stany a na ohni vaříme gulášovku. Vylepšujeme ji vepřovkou a chlebem.
Pak už jen sedíme u ohně a vaříme čaj se slivovicí. Martin není moc ve formě a jde spát.
My sedíme dál. U čaje dostáváme chuť na něco dobrého. Trojka na pánvičce smaží špek s křemešníkem a do výpeku dává chleba. Je to skutečná lahůdka.
U ohně sedíme do doby, než začne pršet.
Den šestý
Náročný prudký výstup k nebesky modrému jezeru Ala-Kol (3542 m). Zhroucená Lenka. Výstup do sedla Ala-Kol (3860 m). Obtížný sestup, záchrana kozaté Němky a ochutnávka kumysu. Táboření mezi kravami nad údolím Kel´deke.
V noci několikrát pršelo, ale nebyla zima. Ráno se vyčasilo a vypadá to na hezký den.
Jako první po ránu je aktivní Trojka. Rozdělává oheň a vaří čaj. Když je uvařený, klepe na kotlík, aby ostatní spáče vzbudil.
Martina asi kousla moucha tsetse, neboť spal asi 13 hodin.
Beze spěchu připravíme snídani a balíme se.
Z tábořiště postupně odcházíme kolem deváté hodiny. Jsme domluveni, že se potkáme nahoře u jezera.
První vyšel Martin, kousek za ním Bob a já třetí. Jdu po pěšině vedoucí po pravém břehu řeky Kurgak Tor. Když před sebou v suťovišti vidím Boba, mířím také tam. Záhy zjišťuji, že tady cesta asi nevede. Každý druhý kámen se mi houpe pod nohama a hrozí, že si tu nabiju držku.
Když pod sebou u řeky vidím místního nosiče, sestupuji tam a opět nalézám pěšinu.
Vyjdu kousek výše a přicházím k nádhernému vodopádu. Kolem něj se jde po úzké pěšině. Jeden chybný krok a letím ze svahu do vodopádu. Tady asi bude mít závratěmi trpící Lenka problém.
Vyjdu kousek výše a následuje další menší vodopád. Pěšina se tady prudce zvedá a při výstupu je třeba zapojit i přední náhon. Rukama se chytám kořenů, šutrů i trávy a drápu se vzhůru.
Již jsem se aklimatizoval. Nemotá se mi hlava, dobře se mi dýchá a celkově se mi jde dobře. V kombinaci s nádhernými výhledy na okolní svahy a řeku pomalu necítím únavu.
Poslední výstup před jezerem je rovněž výživný. Vede prudkým svahem pokrytý šotolinou jež ujíždí pod nohama. Raději s Martinem míříme vpravo na suťoviskové pole, po nímž se dostáváme až k jezeru Ala Kol, jež se nachází ve výšce 3550 metrů. Je to zatím ten nejkrásnější výhled, co jsem zde viděl. Smaragd zasazený do šperku. Jezero schované mezi svahy hor Ťan Šanu má nádherně tyrkysovou barvu.
Sedáme na šutry a kocháme se výhledy. Na břehu je několik plácků na stany. Jeden stan tu dokonce stojí.
Čekáme, než dojdou ostatní. Přichází po víc než půlhodině. Trojka vysmátý, Bracha schvácený a Lenka vyklepaná jak startka. Z výstupu je tak vystresovaná, že ani nemluví. Trojka to komentuje: „Kurva to není jak si z malinkým batůžkem po vyšlapané a vydlážděné cestě vyběhnout na Lysou. Cestou tři občerstvovačky, nabouchat osmdesát fotek, hoj hoj s těmi co potká, nahoře v chatě hezky polívečku, seběhnout dolů, doma teplou sprchu, buchty s krémem a pak s kámoškami na vincko. Tady je to pořádný hardcore!“
Odpočati se zvedáme a pokračujeme dál do sedla Ala Kol, které je ve výšce 3920 metrů.
Nejprve traverzujeme po svahu nad jezerem. Přicházíme k ceduli informující na padající kameny. Raději si rychle pomáhám z pod skály, pod kterou jdu. Následuje přechod přes balvany suťoviště a závěrečný výstup je opět prudkým svahem v jemné šotolině ujíždějící pod nohama.
Konečně jsem nahoře. Vydýchávám se a nemohu se nabažit výhledy na pohoří Ťan Šan a okolní čtyřtisícovky. Na jedné straně jezero, na druhé výhled do doliny řeky Arashan.
V sedle jsou kromě mne, Martina a Boba ještě dva Poláci z Lodže a místní nosič. Pak přichází dvě Němky a za nimi Trojka, Lenka a Bracha. Lenka už vypadá kapánek lépe, než dole u jezera. Dokonce si i fotí.
Ze sedla hodnotíme cestu dolů. V mapě je hodnocena jako exponovaná. Trojka to hodnotí slovy: „To je na pohodu. Posledně jak jsem tu měl tábor, jsem jel dolů na koloběžce. Šuch, šuch, šuch a jsme dole.“
Martin nabízí Trojkovi lano, aby Lenku jistil. Ten to však odmítá.
Začínáme sestupovat. První jde Martin, pak Bob a já. Svah má pořádný sešup a je pokryt jemnou šotolinou. Mít tu lyže, šlo by to sjet.
Nejprve našlapuji z boku, aby se mi podrážky lépe zabořily, ale pak už jdu normálně a občas jedu jak na lyžích. Pod prudkým svahem je ještě sněhové pole a pak plácek, kde si sedáme a sledujeme ostatní. Ti se ale ve svahu sekli a něco tam řeší.
Chvilku je pozorujeme a pak si od Martina beru lano a s Bobem jdeme za nimi.
Ve svahu se sekla kozatá Němka. Trojka ji bere batoh a pomáhá ji sestoupit z nejprudšího úseku. Za pomoc mu děkuje a strká do ruky ruličku euro bankovek. Trojka to odmítá. Němka je ale urputná, Trojka ji tedy naznačuje, že si peníze vezme, ale batoh ji vynese do sedla. To z hrůzou odmítá. Nakonec mu prostřednictvím Lenky slibuje, že ho pohostí dole v termálech, jde jako my míří. Trojka to později komentujte: „Než to slibované vincko, bych ji raději vymacal ty její kozy.“
Bob bere od Lenky její batoh a ona pomalu sestupuje pod prudký svah. Tam říká: Teď už vím jistě, že do Fanských hor nepojedu, tam bych to určitě nedala!“
Přicházíme k jurtám u níž stojí koně a dva snědí chlapi. Voláme na ně, zda mají pivo, nebo vodku. Nemají. Ptám se na čaj. Ten mají. Jdeme do jedné z jurt a jeden s chlapíků s velkou jizvou u levého oka nás zdraví Salam alejkum.
Sedáme na sedačky u stolu a chlapík nám nabízí sušenky, krájí chleba, do misky nabírá domácí kysanou smetanu a máslo. Také nabízí místní pochoutku- kumyz, což je zkvašené kobylí mléko. Četl jsem, že někteří cestovatelé se po jeho ochutnání pozvraceli. Pro mne je to ale výzva a chci to okusit. Chlapík mi to ochotně nalévá do hrníčku. Napiju se a chutná mi to. Chutná to trochu jako burčák z kyselého vína. Oproti kyšky z kravského mléka je to mnohem řidší. Ostatní také okusí a tváří se rozlišně, zejména Trojka. Nejvíce to chutná mně a Brachovi. Já si dokonce dávám dva hrníčky. Výborná je i kysaná smetana, nechávám si dokonce přidat. Moc nám chutná i jahodová marmeláda, kterou si sladíme čaj. Při odchodu potkáváme skupinku mladých Čechů a jedné Slovenky. Doporučují nám návštěvu termálů.
Po travnatých svazích sestupujeme dolů, celou dobu na nás pískají svišti.
V šest přicházíme k brodu přes řeku. Přebrodíme a zůstáváme na louce kousek za brodem. Dál se nám už nechce.
Na benzíňáku vaříme čaj. Nějak však špatně hoří. Až poté Trojka poté, co si přečte návod, přichází na to, kde je problém. Byla špatně položená flaška s benzínem.
Vaříme kuře na paprice ze sáčku, z Dobrého hostince. Vylepšujeme to masoxy, česnekem, loveckým salámem a kuskusem. Je z toho klasická šmakuláda.
Dneska dlouho venku nesedíme a jdeme brzy spát.
Den sedmý
Sestup do údolí Arashan. Koupel v místní termální bani Altyn-Arashan. Zážitková jízda buchankou po hrozné cestě údolím řeky Arashan dolů do vsi Aksu. Večer a noc na pláži jezera Issyk-Kul.
V noci trošku fouká, ale obloha je celá vymetená. Budím se už před čtvrtou a do rána už nemohu usnout.
Ostatní budí kráva, která přišla až k nám a čumákem zkoumá kotlík s čajem. Trojka s Martinem ji odhánějí.
Dneska pro změnu na snídani vaříme polévku ze sáčku vytuněnou o masoxy, sušenou zeleninu a kuskus.
Než vyjdeme, projde kolem nás několik skupinek turistů.
Před devátou odcházíme. Sestupujeme kolem řeky Kel-Dike do nádherného údolí řeky Arashan. Tady musíme překonat několik menších přítoků. Přecházíme je přes provizorní lávky. Zejména ta druhá je výživná. Já raději na druhou stranu přeskáču po šutrech. Lenka opatrně přes lávku přejde, ale hrůzou je bledá jak stěna.
Dál nás již žádné nástrahy nečekají a kolem řeky míříme ke zdejším termálům Altyn Arashan.
Před mostem přes řeku zastavujeme u krámku, kde si kupujeme piva a vodku. Paní nám nabízí i koupel v termálech. Máme zjištěno, že půldruhého kilometru odtud jsou přírodní termály. Dohadujeme se, zda půjdeme tady do placených, nebo do těch přírodních. Jelikož většině se do přírodních nechce, volíme placené.
Paní vede Martina ukázat mu baňu. Když se spokojeně vrátí, objednáváme si u paní i oběd. Ta nám nabízí, že si můžeme batohy schovat v jedné jurtě.
Baňa je malý dřevěný domek za řekou. V první místnosti je malá šatna, prostřední slouží jako sprcha a ve třetí je vybetonovaný bazén s horkou vodou. Konečně po týdnu teplá koupel. Voda je ale moc horká, má čtyřicet stupňů. Průběžně se chodíme chladit do řeky. V bani vydržíme až do oběda.
Paní nás vede na krytou terasu v domě vedle jurt a tam nám se svojí dcerou podává oběd. Zeleninovou polévku a na druhý chod volská oka se zeleninou.
Pěší trasa dne.
Mapa celého treku. Body označují jednotlivá tábořiště.
Paní nám také nabízí odvoz dolů do Ak-Suu. Chce za to 1000 somů za osobu. Nejprve to odmítáme, ale když zjišťujeme, že se jezdí buchankou, bereme to jako zážitkovou jízdu. S řidičem se pokoušíme usmlouvat cenu, ale ten je neoblomný a nechce nic slevit. Platíme mu tedy požadovanou cenu.
Nasáčkujeme se do buchanky. Já si sedám vedle řidiče a ostatní dozadu. Hned jak se řidič rozjede, poznáváme, že to bude skutečně nezapomenutelný zážitek. Cesta je totiž neskutečně rozbitá a posetá obrovskými balvany. Je neskutečné, že buchanka přes to dokáže přejet. My v kabině lítáme, jak hadroví panáci. Křečovitě se držím madla co je na sloupku okna, ať nejsem celý omlácený.
V jednom místě řidič zastavuje a dává pokyn, ať si kromě mne všichni vystoupí. Já mu totiž sloužím jako vyvažovací závaží.
Řidič se rozjíždí do kopce a drápe se přes hrozné balvany. Divím se, že jsme se nepřevrátili. Přejedeme přes kopec a zastavujeme u řeky, která tu neskutečně valí. Čekáme, než nás ostatní dojdou.
Poté v podobném módu pokračujeme v jízdě dále. Myslel jsem si, že nejhorší cesta, kterou jsem kdy jel, byla v Gruzii do Omala, ale tato cesta to zdaleka překonává. Ke konci mi začíná být z toho neustálého házení a skákání blbě. Jet ještě kousek, asi bych se i poblil.
Řidič nám zastavuje u magazinu, kde si kupujeme pití a ingredience na večerní šmakuládu.
Trasa zážitkové jízdy
S Trojkou jdu na blízkou benzinku koupit benzín do vařiče. Nechtějí nám to prodat. Vracíme se zpět, přitom ale nacházím stanoviště maršutek.
Společně tam míříme. Trojkovi se mezitím podařilo koupit benzín.
Maršutkou jedeme do Karakolu, kde přesedáme do další, která nás veze do devadesát kilometrů vzdáleného města Tosor ležící na břehu jezera Issyk-Kul.
V magazině nakoupíme vodku na večer a nejkratší cestou mezi domy míříme k jezeru.
U domů mají plno stromů, jež jsou obsypané meruňkami.
Trojka mi hlásí, že obchodě měli flašku vína za 600 a flašku koňaku za 500.“A jak si to vyřešil?“ Zjišťuji. „No koupil jsem vodku.“
Po 19 hodině přicházíme na pláž. Ještě se tady koupá celkem dost lidí. V dáli vidíme prázdný plážový altán. Zabíráme ho pro sebe.
Trojka okamžitě začíná z kuřecího masa a mnoho dalších ingrediencí vařit šmakuládu. Já se jdu okoupat do jezera. Je v něm neskutečně čistá voda.
Trasa do Tosoru
Příprava šmakulády se protahuje. Jíme až po setmění. Díky tomu i Martin vydrží s námi déle sedět, než obvykle.
Po jídle se mi začínají únavou a vodkou zavírat oči. Ke spánku se ukládám přímo na podlaze altánku. Vedle mne si lehá Martin. Přestože večírek pokračuje, já usínám.
Den osmý
Prohlídka kaňonu Skazka – Fairy Tail. Pokračování vegetu na pláži jezera Issyk-Kul ve městě Tosor.
V noci jsem spal jak zabitý. Podle Lenky v jednu v noci přijeli k altánku místní mlaďoši a vysypávali odpadkové koše a přitom dělali kravál. Já z toho nic neslyšel.
V altánku spíme já, Martin, Lenka a Trojka. Bob s Brachou spí pod širákem na pláži.
Vstávám před východem slunce, které vystupuje z jezera. Bohužel ho nestihnu včas vyfotit.
Na snídani ohříváme zbytek šmakulády. Vodu na čaj bereme přímo z jezera, je ale kapánek slaná. Nepomohlo to ani přefiltrovat.
Dle původní plánu se máme jet podívat do kaňonu Skazka a pak se přesunout do města Kočkor. Jelikož je tady moc hezky, Lenka navrhuje do kaňonu nejít a zůstat tady. To sice zavrhuji, ale domlouváme se, že si zajdeme podívat do skal Skazky a pak se vrátíme zpět.
Batohy necháváme v blízké hospůdce, kde si na večer domlouváme jídlo. Pak jdeme na stejné místo, kde nás včera vyklopila maršutka.
Nějakou dobu čekáme, zda přijede nějaká maršutka. Když nic nejede, domlouváme se s jedním postarším chlapíkem se zlatými zuby na odvozu. Naskládáme se k němu do auta a veze nás k odbočce vedoucí ke kaňonu Skazka. Řidiči zaplatíme požadovaných 1000 somů a do kaňonu jdeme pěšky.
Přijdeme k bráně s budkou, kde dvěma klukům platíme za vstup 50 somů na osobu. Slunko neskutečně pere. Po dvou kilometrech přicházíme do centra kaňonu s červenými skálami. Příroda z nich vykouzlila neskutečně tvary, ale i barvy. Nikdo to tady nereguluje a můžeme si zajít, kde chceme. Vydržíme tu něco přes dvě hodiny a pak se vracíme zpět na místo, kde jsme vystoupili.
Chvilku čekáme, než pojede maršutka. Zastavuje nám už druhá, sice v ní není místo na sednutí, ale nám to nevadí, hlavně že se vezeme. Když se do ní nasoukáme, dvě slečny nám uvolňují místa. Trojka s Lenkou si sedají. My ostatní stojíme.
Vystupujeme na stejném místě v Tosoru. Vysušení si v magazinu kupujeme piva a jdeme si sednout na kandelábr do stínu.
Odpočati jdeme k jezeru a cestou se v místní hospůdce zastavujeme na jídlo. Kromě Brachy, který si dává plov, si dáváme kurdak, což je hovězí maso nakrájené na kostičky s brambory. Je to moc dobré.
Venku je furt hic, proto jdeme k jezeru se koupat. Dneska máme odpočinkový den.
U vody vydržíme do půl sedmé a jdeme do hospůdky, kde jsme si ráno nechali batohy a objednali večeři.
Sedáme ke stolu, čekáme a nic se neděje. Martin aspoň z vedlejší místnosti přináší smažené placky se sýrem podobné gruzínským chačapuri.
Přijíždí za námi taxikář, se kterým se hodláme dohodnout na zítřejším odvozu do dvěstě kilometrů vzdáleného horského sedla Kyzart, odkud chceme pokračovat ve treku. Taxikář za odvoz požaduje 20000 somů, to odmítáme. Pak cenu snižuje na 18000, to mu sdělíme, že raději pojedeme maršutkou. Nasraný odjíždí.
Vracíme se do hospody a stále se nic neděje. Martin chce jít už pryč a uvařit si večeři sami. To konečně přichází obsluha a přináší večeři. Knedlíčky plněné mletým masem. Je to podobné gruzínskému chinkali. Je to moc dobré a hlavně syté. Nemůžu to ani sníst a poslední věnuji nenažranému Trojkovi.
Za večeři zaplatíme 1800 somů a jdeme do „našeho“ altánku na pláži. Tam zahajujeme společenský večírek. Vydržím jen do deseti a jdu spát.
Den devátý
Přejezd maršutkou kolem jezera do Kočkoru. Oběd v místní hospůdce. Přejezd do sedla Kyzart a v hrozném vedru začátek treku přes pastviny Kyzyl-Kiya Jailoo. Začátek střevních potíží.
Ráno se budím před východem slunce. Dneska to stíhám i vyfotit.
Na snídani dělám vaječinu s plata vajec, co včera koupili Trojka s Brachou.
Ještě se okoupeme v jezeře a jdeme shánět odvoz do Kočkoru.
Postáváme u cesty a když vidíme maršutku, máváme na ni. Řidič mám zastavuje. Maršutka je úplně prázdná. Řidič chce za odvoz 6000 somů. Zdá se nám to moc. Jak se s ním dohadujeme na ceně, přichází k nám dva mladí Francouzi a přispívají nám na odvoz 1500 somů.
Jedeme po jižní straně jezera. Vlevo jsou vyprahlé svahy polopouště a v dáli vysoké hory se zasněženými vrcholky. Vpravo je nádherné jezero.
Většinou jedeme po rozbité cestě, která hodně práší. Na mnoha místech budují novou cestu.
Když řidič zjistí, že jsme Češi, poušti nám českou hudbu. Z piva a vodky přikouřená Lenka zpívá.
V jednom místě maršutku zastavuje pár Švýcarů. Bydleli s námi v jurtách v Karakolu a také jsme je včera potkali ve Skazce. Ty řidič veze do města Balykčy a pak se s námi jede do Kočkoru.
Jedeme údolím řeky Ču. Kolem řeky je trochu zeleně a zbytek je vyprahlá poušť.
U cesty stojí několik velbloudů. Řidič nám u nich zastavuje, abychom se mohli s nimi vyfotit.
Řidič pak zjišťuje, jaké máme v Česku průměrné platy a kolik co stojí. Říká, že u nich je průměrný plat asi 400 dolarů.
Tvrdí, že v Kyrgyzstánu se těží nejvíce zlata na světě a to třista tun ročně. Těžila to nějaká americká firma. Jelikož v Kyrgyzstánu z těžby nechávali jen 300 kg a zbytek si ponechali, byly zlaté doly znárodněny. Pokud je to pravda, lze očekávat, že se brzy dozvíme, že v Kyrgyzstánu není žádná demokracie a lid bude žádat změnu režimu.
Přijíždíme do Kočkoru, kde vládne čilý ruch. Žádáme řidiče, ať nás zavede do nějaké místní hospůdky, přitom ho zveme na oběd.
Řidič zajíždí do prašného dvora a vede do místní hospůdky a pak pomáhá s výběrem jídel. Chceme polévku a také něco místního. Já chci šašliky, ty ale nemají. Objednávám si něco na způsob našeho karbanátku.
Polévka je s malými knedlíčky plněné masem. Cítím v tom skopovinu. Moc mi to sice nechutná, ale sním to. Kotlet, jak se tady tomu karbanátku říká, je už lepší. K tomu na pití dostáváme kompotovou štávu a čaj.
S řidičem se nakonec domlouváme, že nás zaveze do sedla Kyzart, kde je začátek našeho dalšího treku.
Zrovna zde budují novou silnici a my jedeme po neskutečně rozbité cestě.
Mám zjištěno, že v sedle Kyzart je mešita a obchůdek, kde si můžeme dokoupit vodu. Je totiž hrozné vedro.
Když se konečně ocitneme v sedle, není tady nic. Jak staví novou silnici, všechno zbořili.
Trasa z Tosoru přes Kočkor do sedla Kyzart.
Loučíme se s řidičem a odcházíme. Nemáme u sebe moc vody a k nejbližší řece, co vidíme na mapě, to máme deset kiláků.
Okolní hory mají úplně jiný ráz, než co jsme viděli. Jsou to svahy zcela bez stromů.
Vede nás Trojka. Našel zkratku. Samozřejmě jdeme opačně, než jsme měli. Dostáváme se na prudký svah, se kterého obtížně scházíme do údolí, kde vede cesta.
Tam si Trojka všímá, že na druhé straně je malý potůček. Jdu tam, po kilometru k němu přicházím. Vedle je jurta a pase se zde dobytek.
Nabírám do vaku a petky vodu a raději ji filtruji a pak jdu za ostatními. Oznamují mi, že našli mrtvého koně.
Šlapeme do svahu, neskutečně pere slunko.
Napiju se z vaku a když vodu polknu, uvědomím si, že v hadici byl zřejmě zbytek nefiltrované vody.
Za chvilku se dostavuje účinek. V břiše mi začíná bublat a po chvilce dřepím mezi trsy trávy a stříká to ze mne.
Už se nemůžu dočkat, až budeme dole u potoka, kde podle mapy má být rovný plácek.
Konečně jsme tam. Pase se tady stádo krav i koní. Jsem úplně uvařený. V potoku se chladím, ale moc mi to nepomáhá. Mezi kravinci si vybírám plácek, kde si pokládám karimatku a okamžitě si lehám. Naštěstí se slunko schovalo za svah a je tu stín.
Zůstávám ležet, nejsem schopen ničeho.
Nikdo z nás nemá hlad, proto Trojka s Bobem vaří čaj. Ten mi přichází vhod.
Nechce se mi ani stavět stan a zůstávám spát pod širákem.
Když se v noci budím, vidím dokonce nad sebou mléčnou dráhu.
O půlnoci se budím, mám sračku jak cep, dokonce mne natahuje na zvracení. Raději do sebe hodím dva Ercefuryly, zalézám do spacáku a doufám, že zaberou.
Pěší trasa dne.
Den desátý
Přetrvávající střevní problémy. Těžký pochod přes zelenou pastvinu Kyzyl-Kiya Jailoo, brodění přes řeku. Pohoštění u pastevců v chýši. Záchrana spočívající v ubytování v jurtách.
Ráno se budím a mé střevní problémy stále přetrvávají. Aby toho nebylo málo, Bracha je na tom podobně jak já. Oba ležíme jak lemry a Trojka nám vaří čaj.
Na snídani udělá ovesné vločky, když já na sílu sním jeden hrnek.
Domlouváme se, že se dneska posuneme jen do šest kilometrů vzdáleného tábořiště.
Nafiltrujeme si vodu z potoka a po deváté hodině odcházíme. Okamžitě začínáme stoupat do svahu. Jsem slabý jak čaj a na kilometru na kterém je sto metrů stoupání, si musím pětkrát sednout, abych si odpočinul.
Vydrápu se na kopec, kde mne čekají ostatní a ani jim nemusím říkat, jak mi je. Já jen doufám, že dole v údolí narazíme na pastevce, od kterých bychom si pronajali koně a na nich dojeli k jezeru. Martin, Lenka i Bracha moc nechtějí, neboť se jet na koni bojí. Já sice nejsem žádný jezdec, na koni jsem seděl jen čtyřikrát v životě, ale jsem tak slabý, že to budu muset vydržet.
Kousek ještě stoupáme a když se dostaneme na vrchol, dole v údolí vidíme několik jurt. Vypadá to dobře.
Následuje prudký sestup do údolí k řece. Není tu žádná lávka, musíme přebrodit.
Sundávám pohory, nasazuji si sandále a jdu na to. Proud je docela silný a i hloubka. Vodu mám téměř do půli stehen. Opatrně se dostávám na druhou stranu. Sedám si do trávy a pozoruji ostatní, jak brodí.
Jde na to Lenka, ta jde bez batohu, ten ji vzal na druhou stranu Martin. Vstoupí do proudu, ujde pár kroků a vrací se. Trojka se jí trochu níže našel jiné místo, kde by přebrodila. Zkouší to tam, ale ani tady jí to nejde a vrací se.
Navrhuji vytáhnout lano, přivázat jí a nechat ji brodit. Kdyby jí proud strhl, vytáhneme ji. Už máme lano připravené, ale Martinovi se ho nechce namočit. Jde tedy s Trojkou do brodu, chytají Lenku a převádí ji na druhou stranu.
Přicházíme k prvnímu tábořišti pastevců. Přibývají v ošuntělém stanu. Vedle stojí stará Lada Niva a před stanem stojí železná kamínka s konvicí na čaj. Je tam stařeček s dlouhou šedivou bradkou a muslimskou čepkou na hlavě, stařenka s červeným šátkem na hlavě a malý kluk.
Když se k nim blížíme, vystartuje na Martina velký pes. Kluk zakročuje, přiběhne k němu, kopne ho do hlavy a pak si na něj sedá. Když to Martin jako velký kynolog vidí, nemůže to dlouho rozdýchat.
Stařeček nás vítá, podává nám ruce a zve nás k sobě do stanu na čaj. Ve stanu zrovna paní na mechanické odstředivce odstřeďuje z mléka smetanu. Bob ji u kliky odstředivky střídá a sám točí klikou.
Paní nám jde připravit čaj. Do kamínek lopatkou přikládá sušená hovna, kterými se tady topí a na nich nám vaří vodu na čaj.
My si mezitím jdeme sednout k nim do stanu. Sedáme si na staré deky na podlaze k nízkému stolu. Je to tady dost nuzné. Trojka to hodnotí: „Pokud tady nedostanu svrab, tak už nikde.“ Lenka zase říká, že žádná z jejich kolegyň a kamarádek by tu nevstoupila, možná jen Míša Böhmová. Paní nám postupně rozdává misky s čajem s mlékem. Také nám nabízí pohoštění a to chléb, několik druhů marmelád s kusy ovoce, smetanu a máslo. Moc rád bych vše okusil, ale mám obavy, co by to udělalo s mými střevy. Dávám si jen chleba s meruňkovou marmeládou.
Stařík nám říká, že má 70 let, přebývají tady čtyři měsíce v roce, kdy tady pasou čtyři krávy.
Dlouho se tam nezdržujeme a odcházíme. Za pohoštění dáváme staříkovi 400 somů.
Míříme k jurtám na druhé straně údolí, kde mají mít koně.
Vítá nás mladá žena v muslimským šátku s roční holčičkou v náručí. Zve nás do jedné z jurt, kde si sedáme na podlahu k typickému nízkému stolu. Proti předchozí chýši si připadáme jako v interhotelu.
Paní nám připravuje čaj a současně si s ní domlouváme na pronajmutí koní. Říká, že koně mají, ale že nezná cenu. To jí sdělí až její manžel, který přijede za hodinu.
Paní je učitelkou a přes rok žije u jezera Issyk-Kul. Tady je jen přes léto.
Poté co dojede její manžel, dohodneme se s ní, že si pronajmeme koně, na kterých zítra dojedeme k jezeru Ala-Kul. Dále že přespíme tady v jurtách a udělá nám večeři a snídani. Za vše požaduje 15000 somů.
Ubytování v jurtách je pro mne a Brachu záchrana. Je nám totiž blbě a jen poleháváme. Další pochod bychom určitě nedali.
V sedm večer se podává večeře. Rýže s kousky hovězího masa a zeleninou. Dále polévka s kusy hovězího masa. Já sním jen rýži a dva kousky libového masa, zbytek ponechávám ostatním. Všichni co jí, si jídlo moc pochvalují.
Paní sedí celou dobu s námi a nalévá nám čaj.
Po večeři se zvedám a jdu do své jurty, kde pokračuji v odpočinku.
Den jedenáctý
Na koních přes sedlo Jalgyz Karagay (3369 m) k fantastické modré ploše jezera Song-Kol (3016 m). Shánění odvozu a přejezd po prašných cestách do Kočkoru.
V noci mne i ostatní budí docela slušný déšť. Lenku, která hrůzou, že pojede na koni, ani nespí, Trojka straší, že to po dešti bude koním ještě více klouzat. Neprší ale moc dlouho a ráno to není vůbec poznat.
Po probuzení je mi mnohem lépe než včera, přestože střevní problémy ještě v menší míře přetrvávají. To ale Brachovi je furt blbě. Během rána už byl třikrát na záchodě .
Na snídani se podává sladká rýžová kaše. S chutí jí sním.
Po snídani přivádějí pro nás šest koní a také přijíždí velký terénní Land Cruiser. Myslíme si, že nám poveze batohy. Martin říká, že pokud v autě povezou batohy, na koni nepojede.
Koňáci nás ale vyvádějí z omylu a vždy dva batohy svážou šňůrou k sobě a přehodí přes sedlo. Batohy tak při sezení na koni moc nepřekáží.
Postupně jsme všichni v sedlech. Doprovází nás postarší chlapík se zlatými zuby. Je to otec naší hostitelky.
Já nafasoval nějakého divokého koně. Ostatní jdou klidným krokem a ten můj se mnou kluše. Samozřejmě neumím vysedávat a ze sedla mám otlučenou prdel. Jen se křečovitě držím hrušky sedla, abych nespadl. Až pak přitáhnu opratě, se mi daří snížit u něj rychlost. Postupně se ho učím ovládat. Na změnu směru mu opratěmi točím hlavu, tam kde chci jít a na zrychlení ho kopu patami do žeber, nebo ho dlaní plesknu po prdeli. Ale i tak se stává, že si kůň dělá, co chce a nechce jít v požadovaném směru.
Martinovi kůň dokonce vzdá poslušnost a lehá si na zem. Náš průvodce Martinovi dá svého koně a sám si sedá na toho neposlušného. Ten ještě chvilku trucuje, ale stačí dvě rány bičíkem a je z něj rázem poslušný koník ochotně stoupající do svahu.
Stoupáme do slušného kopce. Je obdivuhodné, v jakém terénu ti koně dokážou jít.
Pauzu dáváme nahoře v sedle odkud je vidět již modrá hladina jezera Son-Kul. Pase se tady velké stádo dobytka. Stará se o ně mladý kluk na koni, který je s koněm dokonale sžitý.
Po krátké pauze sestupujeme do údolí. Můj a Martinův kůň nějak zlobí a nechtějí jít v požadovaném směru. Když se tak s nimi motáme, ostatní odcházejí a v množství koní a dobytka co se zde pase se nám ztrácí. S Martinem spíše tušíme, než víme kam jít. Míříme k jezeru. Procházíme kolem potoka s jurtami pastevců.
Když jdeme přes jeden z brodů, kůň zastavuje a dlouze pije. Opatrně srká vodu, aby si ji nezakalil. U předchozího brodu si jen lehce srkl a dál nepil, asi mu nechutnala. Ne nadarmo se říká, že kůň se špatné vody nenapije. Škoda, že to neumím poznat i já, ušetřil bych si strádání.
Jdeme dál k jezeru a Martinovi kůň opět zlobí a i s ním si lehá. Naštěstí jen krátce a zase se zvedá.
Když ostatní před námi nevidíme, jsme na ně pořádně nasraní, že na nás nepočkali. Martin je také naštvaný, že všichni na sobě máme oblečení v nevýrazných barvách a že nás není vidět.
V dáli u jezera vidíme skupinku koní, tušíme, že by to mohli být oni a míříme k nim. Uklidňuji se tím, že máme jejich koně a jen k vůli nim by nás koňák hledal.
Přicházíme k jezeru a vidíme, že jdeme správně. Ostatní spokojeně poléhávají v trávě a svačí vepřovku s rozdrobeným chlebem.
Zaráží mě to, že dle mapy má vést kolem jezera silnice a i když stojím přímo na jeho břehu, žádnou jsem neviděl. Záhy zjišťuji, že vyznačená silnice, je jen v pastvině vyjetý úvoz.
Absolvovaná trasa na koních.
S Brachou se jdeme zchladit do jezera. Přestože je jezero ve výšce 3050 metrů, je voda docela teplá.
Míříme k blízkým jurtám, kde si hodláme zajistit odvoz.
Ujímá se nás mladá paní a zve nás do jedné z jurt na čaj.
Uvažujeme, že bychom se nechali zavést třináct kilometrů k silnici vyšší třídy, než je tady ten úvoz a tam si počkali na maršutku.
Mezitím na tábořiště přijíždí Mercedes Sprinter a přiváží turisty. Jdeme za řidičem se ho zeptat, zda by nás tam odvezl. Chce za to 4000 somů, to odmítáme.
Poté přichází naše hostitelka a nabízí nám, že by nás odvezli dvěma auty až do sto kilometrů do vzdáleného Kočkoru za 11000 somů. Jelikož nabídka je výhodnější než ta předchozí a nemáme jinou možnost, bereme to.
Protože už nemáme tolik somů, domlouváme se, že zaplatíme v dolarech. Po nějakém martýriu s kurzem nakonec za odvoz paní dávám 137 dolarů.
Než pro nás auta přijedou, Trojka mezi jurtami s jedním klukem hraje fotbal. Přichází další malý kluk a chce hrát taky. Stávající hráč ho však vyžene a ten s hrozným brekem odchází.
Přijíždí pro nás stará rozhrkaná Audi 100 a starý hranatý Passat se znaky Škoda.
Já s Martinem a Bobem nastupujeme do Passatu, ostatní do Audiny.
Našeho Passata řídí vysmátý chlapík v maskáčích s umělými zuby. Říká, že tady má jurtu. Za chvilku u ní zastavuje a bere si pití.
Nejprve jedeme kolem jezera po nekonečných vyprahlých pastvinách. Tady se jede jen po vyjetém úvozu. Kdyby zapršelo, cesta by byla nesjízdná.
Po třinácti kilometrech přijíždíme k „lepší“ silnici, kde jsme se chtěli nechat posunout a počkat na maršutku. Jde čistě o šotolinovou cestu, kde to neskutečně práší. Musíme mít zavřené okna, jinak bychom se v autě udusili. Auto je samozřejmě bez klimy a venku hrozné horko. U sebe mám zbytek vody, co jsem si ráno filtrovat z řeky. Teď už je teplá jak chcanky, ale je aspoň nějaká.
V jednom místě musíme zastavit. Ve svahu stojí porouchaná stará Audina. Vystupujeme a jdeme ho odtlačit stranou, abychom mohli projet.
Řidič říká, že v zimě je silnice neprůjezdná, neboť je to zde vše pod sněhem.
Řidič nám dělá pauzy na odpočinek a také, když čeká na pomalejší Audinu. Při jedné z pauz však Audina dlouho nejede. Čekáme asi půl hodiny a vedle nás zastavuje béžové auto. Z něj vystupuje Lenka a volá na nás, že na jejich Audině odešly tlumiče a vzalo je druhé auto.
Ujedeme ještě kousek a dostáváme se na krásnou asfaltku, po níž mezi horami přijíždíme až do Kočkoru.
Řidič nás v centru vysadí a už nenastartuje. Při našem transportu, tak odešly obě auta. Měli jsme štěstí, že jsme se dostali do cíle.
Na bookingu hledám ubytování. Šestset metrů odtud je tady hostel s jurtou. Cesta vede kolem jídelny, kde jsme naposledy jedli. Projdeme zaprášenou čtvrtí a jsme tu. Je to malý domek s jurtou na pozemku s velkou cedulí hostel.
Trasa od jezera Son-Kul k hostelu v Kočkoru.
Vcházím dovnitř, ujímá se mne mladý muž a ukazuje mi volné pokoje. Jurtu a pokoje v domě. Pokoje vypadají čistě. Na osobu se snídaní požaduje 650 somů. Zůstáváme tady.
Já, Bracha a Martin jdeme spát do jurty, ostatní si zabírají pokoje v domě. Na všechny pokoje je tu jen jeden záchod s koupelnou.
Matka mladíka, co mne zde provázel, nás zve na čaj. K tomu podává bílý chléb s několika druhů marmelád a hustou smetanu.
Paní je moc příjemná a ochotně vypráví o životě zde. Přichází chlapík s dlouhými vlasy. Paní říká, že je u ní už potřetí a je jak její syn. Je to maďar. Baví se s námi rusky.
Trojka jde po večeři do magazinu pro dvě flašky vodky. My s Martinem jdeme chrápat do jurty, ostatní likvidují vodku.
Den dvanáctý
Střevní problémy dostihly už i Martina. Leží chudák jak lemra a v mezičasech běhá na záchod.
V osm hodin jdeme na snídani. Venku před kuchyní stojí samovar, v němž bábuška vaří čaj, který nám podává. V kuchyni troubě také peče bílý chleba.
Snídáme společně s jejími syny a také s maďarem, co byl s námi na večeři.
Při odchodu se s bábuškou chceme vyfotit, souhlasí, ale nejprve se jde převléct. Rozloučíme se a odcházíme do centra shánět odvoz do Biškeku.
Cestou jdeme kolem sochy Lenina a válečného památníku. V první bance kterou potkáváme, se pokoušíme vyměnit peníze. Valuty tady ale nemění.
Přicházíme na hlavní třídu, kde vládne ta správná středoasijská atmosféra. Auta jezdí všemi směry, na vozících převáží dobytek, trhovci nabízející své zboží atd.
V další bance si měním peníze. Slečna za přepážkou žádá po mne pas, pak dlouze vyplňuje nějaký formulář. Jelikož procedura je tak zdlouhavá, ostatní od výměny upouští a raději si hodlají vyměnit ve směnárně v Biškeku.
Dojdeme před velký market, kde sobě a Martinovi kupuji colu, necháváme zde batohy a s Trojkou jdeme hledat nějaké auto na odvoz. Maršutku jsme vzhledem ke stavu Martina raději zavrhli, řidič by mu nemusel zastavit, kdyby měl problém.
Nejprve se ptáme řidičů u marketu, když však řeknu, že chceme jet do Biškeku, všichni nás odkazují západním směrem a říkají vakzal. Tedy že máme jít k nádraží. Jdeme tedy tam a tam postává několik chlapíků, u nichž zjišťujeme ceny. První nabízí odvoz za 400 somů za osobu, ale bohužel má malé auto, nevešly by se do něj naše bágly. Druhý je na tom podobně. Třetí už má auto tak akorát, ale chce za odvoz 4000 somů. Usmlouváme to na 3500.
Okamžitě sedáme k němu do auta a jedeme pro ostatní.
Řidič je malý bezzubý děda s velkými ušima. Řídí ale svižně, když se mu nepodaří předjet zleva, předjíždí zprava a to i díky tomu, že má u svého auta pravostranné řízení.
Jedeme po stejné silnici, po níž jsme jeli do Karakolu. Cestou si necháme zastavit na benzínce na kávu. Kávu kupujeme i řidiči. Trojka mu ji podává do auta a nabízí mu balený cukr, ten nechápavě na to hledí a jen říká „što eto“ (co to je). Zřejmě to nikdy neviděl.
Současně se s řidičem domlouváme na tom, aby nás odvezl přímo do hor do Ala Archa, kam míříme. Ukazujeme mu to v mapě. Říká, že tam nikdy nebyl a nechce tam jet.
Jedeme těsně kolem hranic s Kazachstánem. Najednou řidič zastavuje. V protisměru stojí auto s otevřeným kufrem a na krajnici vyskládané desetilitrové plastové kanystry s tekutinou. Řidič mává na chlapíka u kanystrů a na prstech ukazuje, že chce dva. Pochopili jsme, že tady probíhá nákup pohonných hmot. Chlapík bere dva kanystry, trychtýř a jde natankovat naše auto. Řidič si od nás bere slíbené peníze a těmi za benzín platí.
Přijíždíme do Biškeku. Řidič několikrát zastavuje u taxikářů a na něco se jich ptá, přitom říká Ala Archa. Když zastaví u třetího a ten souhlasně kýve, říká nám, že nás tam odveze za 2500 somů. Teď nám došlo, proč nás nechtěl odvézt, neznal totiž cenu. Usmlouváme to na 2200.
Necháme si ještě zastavit u směnárny a už fičíme do čtyřicet kilometrů vzdáleného Národního parku Ala Archa. Cestou se chceme zastavit v magazině na nákup. Řidič nechce s tím, že jich je tam hodně.
Přijíždíme k mýtné závoře. Řidič už nás chce vysadit. Mám ale zjištěno, že na nástupní místo treku vede od závory deset kilometrů nezáživná asfaltka, takže řidiče směřujeme k závoře a Martin za vjezd platí 500 somů.
Jedeme dál a řidič nás chce vysadit na každém parkovišti, co vidí. My se ale necháváme vysadit až úplně na konci.
Trasa z Kočkoru do Ala Archa.
Je to zde hodně turisticky exponované. Plno zaparkovaných aut, malé restaurace a přístřešky, kde si místní piknikáři vaří plov. My jdeme do jednoho velkého altánu, kde si zmožený Martin okamžitě lehá. Necháváme u něj batohy a jdeme pojíst.
V místě, kde jsme vystoupili z auta, je malá hospůdka. Objednáváme si šašliky, dva hovězí a dva skopové. Bob si objednává něco jiného zvláštního názvu.
Po patnácti minutách nám v jedné hromadě přináší pět jehel s opečeným masem. První koštujeme maso s kostí, to bylo asi od Boba a pak následují šašliky. Nerozeznám hovězí od skopových, všechny jsou dobré.
Po jídle jdeme hledat magazin, kde si chceme koupit chleba a něco na snídani. Mají tam jen nealko, všechno si musíme objednat s tím, že nám to přivezou. Objednáváme si u nich chleby a sýr. Nabízí nám klobásu. Objednáváme si jich pět. Když to dovezou, telefonují mi, že zboží je připraveno.
Jdeme pro to s Bobem. Chleby nejsou klasické bílé placky, ale bochníky, sýr je jeden a klobásy jsou ve skutečnosti tyčky salámu. No lepší je kupovat na živo, než to jen tak objednávat. Ale co už.
Trojka s Brachou a Lenkou mezitím našli hezký plácek na utáboření se. Tady stavíme stany. Bracha rozdělává oheň a na něm Trojka připravuje večeři. Samozřejmě se rozjíždí vodkový večírek. Mi ale není ještě úplně dobře a už o půl deváté zalézám do spacáku. Trojka mi pak ještě do stanu podá horký čaj a tím to pro mne dneska končí. Ostatní krom Martina, který už dávno leží, paří až do půlnoci.
Den třináctý
Náročný výstup na těžko podél řeky Ak Say kolem vodopádu do base kempu Raceka (3370 m) u ledovce Ak Say.
O půl druhé v noci mne budí déšť. To z výstupu na chatu Raceka asi nic nebude, pomyslím si ve spacáku. Ráno je ale už hezky.
Dojím salám, co včera opekli na ohni a v kotlíku vaříme polévku ze sušeného uzeného masa a červené čočky.
Z tábořiště odcházíme až po desáté. Cestou se zastavujeme v hospůdce, kde jsme si včera dávali šašliky. S Bobem si tam kupujeme vody a kávu. Trojka chce ale preso, které tady nemají. Dělají ho sice vedle, ale zrovna vypli elektřinu, takže musí čekat.
Jelikož hlásí déšť, nechceme se s Martinem a Bobem dál zdržovat a odcházíme s tím, že se potkáme na chatě Raceka, což je horolezecký základní tábor ve výšce 3300 metrů, odkud chceme další den vyrazit zdolat vrchol Pik Učitel ve výšce 4541 metrů.
Projdeme bránou, za níž jsou sochy sněžného levharta a kozorožce. Dál pokračujeme mírným stoupáním lesem. Vyjdeme z lesa, rázem je stoupání prudší a také zmizel stín. Po hodině pochodu dáváme první pauzu. Ještě nejsme s Martinem úplně v pořádku. Chvilka odpočinku nám ale prospěla.
Stoupáme dolinou ledovcové řeky Ak-Say, která hučí hluboko pod námi. Před sebou navíc pozorujeme velký stejnojmenný vodopád. Chceme si dát pauzu přímo u něho, ale špatně odbočíme a obcházíme ho. Pauzu si tak dáváme za jedním z posledních keřů co tu je, ať jsme trochu ve stínu. Dneska se konečně honí nějaké mraky, není takový hic a tak se jde kapánek lépe. Když ale slunko z mraků vyleze, je na padnutí.
Další pauzu dáváme u potoka, který musíme překonat. Přepírám si v něm košili a také se oplachuji. Zejména si chladím hlavu. Doberu vodu, obleču mokrou košili a pokračuji dál.
Jdeme hezky pomalu, kilometr dáváme za 35 minut.
Zatáhlo se a začalo pršet. Nejprve kape jen lehce, ale pak déšť zesiluje. Zastavuji, na batoh oblékám pláštěnku a také na boty nasazuji návleky. Sotva je nasadím, déšť ustává a vylézá slunko. Návleky jdou rázem dolů.
Nyní se svah ještě více zvedá. V jednom místě je dokonce zajištěn i lanem. Projdu tím úsekem a musím zapojit i přední náhon, abych se vyškrábal nahoru. Už jen na hodinkách sleduji nadmořskou výšku a odpočítávám, kolik toho ještě musím nastoupat.
Asi dvěstě výškových metrů pod chatou začíná docela silně pršet, už se ale neoblékám a jdu dál.
Martin, když zjišťuje, že mu do cíle schází posledních sedmdesát metrů, vystřeluje a do tábora přichází jako první.
Ve spodní části stojí několik stanů. Vlevo je sauna a za ní v potoku je v potoku vytvořený ochlazovací bazén. Kousek dál je samotná kamenná chata. Vlevo nad tábořištěm je vysoká skála s vodopádem, na níž trénují horolezci.
S Bobem vcházíme do bufetu chaty. U stolu už sedí Martin a pije čaj. Spolu s ním u stolu sedí tři Rusové. Já si nejprve dám colu a pak čaj. Bob si dává pivo.
Dáváme se do řeči s Rusy. Jsou z Moskvy a tady v táboře budou celkem dvacet dnů, odkud vyrážejí zdolávat okolní vrcholy.
Řešíme, zda spát venku ve stanech, nebo přímo v chatě na palandách. Když je nám sděleno, že na stany už není místo, máme v tom jasno.
Z Martinem zabíráme prvních šest míst u dveří ve čtrnáctimístném pokoji.
Čekáme na ostatní. Když po dvou hodinách nepřichází, začínáme mít o ně strach.
S Bobem jdeme si ven uvařit čaj a pak v kotlíku na oleji opékáme salám nakrájený na kolečka. To přichází Bracha. Rázem se nám ulevilo.
Za chvilku přichází i Trojka s Lenkou, která je z těžkého terénu opět úplně hotová. Cestou se Trojkovi svěřila, že kdyby věděla, jak těžký terén tu bude, vůbec by s námi na výpravu nejela. Trojka Lence a Brachovi, který šel hrozně pomalu, zakázal zítra výstup na Pik Učitel.
Najím se opečeného salámu s chlebem a jdu s Martinem spát. Ostatní ještě venku prubují vodku.
Den čtrnáctý
Výstup na vrchol Pik Učitěl 4541 m a dlouhý sestup do údolí.
V turistické ubytovně, kde spíme s dalšími horolezci, se mi spí dobře. Ani ostatní moc neruším kašlem, který mne už nějakou dobu trápí. To ale nemůže říct Lenka. V jednu se probudila, bylo jí hrozně zle a šlo to z ní horem i dolem. Do rána pak už neusnula.
My co jdeme zdolat vrchol Pik Učitel, vstáváme v pět ráno a jdeme se připravit na výstup. Bob se svěřuje, že taky dostal sračku a chce po mne léky.
Během snídaně k tábořišti přichází skupinka kamzíků a pak se honí po skále vedle vodopádu, kde včera trénovali horolezci.
Odcházíme před šestou. Projdeme táborem a nacházíme plno míst na postavení stanů. To nám včera lhali, že už tu nejsou žádná místa. No chtěli prostě vydělat.
Za táborem začíná první šotolinový svah. Trojka nasadil tempo a rychle stoupá vzhůru s Bobem v patách. Já se držím Martina a pomalu stoupáme. Při přestávkách pozoruji za sebou ledovec posazený mezi skalnaté vrcholky. Když vystoupáme výše, vidím, že v ledovci je i malé kulaté jezírko.
Po hodině dáváme první pauzu. Dostihuji Boba, který zvolnil. Trojku už ani nevidíme.
Vystoupáme první část svahu a další se prudce zvedá. I tady stoupáme šotolinou.
Nahoře šotolina končí a začíná suťoviskové pole. Trasa je značená jen občasnými kamennými mužíky a často se nám ztrácí a mnohdy jdeme jinudy.
Další pauzu dáváme ve čtyřech tisících metrech. Terén je tu čím dál těžší. Suťoviskové pole s velkými a viklajícími se balvany. Nahoru to máme pořád přes pětset výškových metrů.
Zprava obcházíme skalnatý blok a dostáváme se do prudkého svahu. Tady potkáváme vracejícího se Trojku. Líčí, že na vrcholu je hrozný vítr a zima. On, který byl jen v kraťasech a bundě, bez rukavic a čepky.
Zjišťuji, jaký terén vede nahoru. Říká, že jak tady, ale často ještě horší. Pak půjčí svoji bundu Bobovi a sestupuje dolů k chatě s tím, že tam na nás počká.
My pokračujeme ve výstupu. Terén je však čím dál horší. Dívám se na vrchol a ten je ještě pořádný kus. Při představě, že to budu muset jít dolů, kdy nemám moc zkušeností s pohybem v takovém terénu, kdy stačí jeden špatný krok a noha zajede do škvíry mezi kameny a je z toho otevřená zlomenina. Bez signálu se tady pomoci nedovolám.
Hlodá ve mne myšlenka to zabalit. Trojka přece vrchol zdolal, tím za tým cíl splnil.
Když se ještě zvedne vítr, který se mnou náležitě cloumat a do toho se začnou hnát mraky, je mé rozhodnutí jít dolů definitivní.
Ve výšce 4242 metrů končím. Bob je už kus přede mnou, takže volám na Martina, že to balím a vracím se dolů.
Mé obavy ze sestupu se naplňují. Je mnohem náročnější, než samotný výstup. V kamenném suťovišti spadnu dvakrát a ve svahu s šotolinou třikrát. Naštěstí vše bez újmy na zdraví.
Dojdu k chatě, kde již čeká Trojka. Lenka s Brachou už šli dolů. V baru si koupím kolu, jdu ven za Trojkou a domlouváme se na dalším postupu. Trojka navrhuje, že tu počká na Martina s Bobem a já mám jít dolů za Lenkou s Brachou.
Jdu si na pokoj pobalit věci, pod vodopádem doberu vodu a sestupuji dolů. Proti sestupu z Pik Učitela, je to mnohem lehčí, ale i tak náročné a jdu jen o něco rychleji, než jsem včera šel nahoru.
Zhruba ve třetině trasy začíná lehce pršet. Zrovna ve chvíli, kdy přicházím ke skále s lanem.
Skála po dešti pořádně klouže, chytím se lana, ale uklouznu a po prdeli se sunu dolů. Nebýt toho, že se držím lana, sletěl bych ze svahu dolů.
Pod skálou je už terén lepší. Pauzu dávám u potoka, kde si přeperu košili a opláchnu se.
Cestou ještě potkávám Belgičana, který se mne ptá na cestu k vodopádu. Ukazuji mu, kam má jít.
Asi dva kilometry před cílem mne dostihuje Trojka. Chvilku jdu s ním, ale pak nestíhám jeho tempu a on mizí.
Opět začíná pršet. V dešti přicházím do hospůdky u brány do parku. Tady už sedí Lenka, Bracha a Trojka. Jsem úplně hotový. Bolí mne hlava a mám zalehlé v uších. Cestou dolů jsem moc nepil, takže jsem dehydratovaný.
Beru si pivo a sedám ke stolu. Za chvilku se mnou klepe zima. Oblékám si bundu, ale moc to nepomáhá, zahřívá mne až péřovka a vodka, kterou nalévá Bracha.
S Trojkou si dáváme šašliky z beraního masa.
Také přichází Martin s Bobem, také se jim podařilo zdolat vrchol. Martin se tu dlouze nezdržuje, bere můj batoh s celou polní kuchyní a jde vařit do blízkého altánu.
My ještě dáváme piva a do altánu přicházíme až před setměním. Martin už má navařeno.
V altánu pokračuje oslava zdárného výstupu. Já ale dlouho nevydržím a ovíněn odcházím spát.
Den patnáctý
Návrat do civilizace, ubytování v hotelu v Biškeku, oběd v tradiční restauraci, prohlídka hlavního města.
Po včerejším večírku se mi nechce moc stávat a psát deník. Před sedmou se ale přemůžu a jdu na to.
Martin se chytá vaření. Vaří poslední zbytky dobrých hostinců, které jsou vylepšeny osmaženým špekem, koňským salámem a česnekem.
Martin se zde loučí se svými potrhanými pohorkami a zavěšuje je na konstrukci altánu.
Jdeme do hospůdky u brány do vstupu do národního parku. Můj plán jít se ještě dopoledne projít, padá. Dvoutýdenní únava se již projevuje. Jde jen Martin.
Když se vrátí, jdeme hledat odvoz do Biškeku. Taxikáři nám nabízejí odvoz dvěma auty za celkem 3000 somů, zdá se nám to moc a jdeme dál.
U magazinu, kde nám před dvěmi dny prodali pět tyček koňského salámu nám nabízí odvoz za 2000 somů. Mají ale jen jedno osobní auto a museli by to otočit dvakrát. My bychom tak na sebe museli čekat, což nechceme a jdeme dál. Za chvilku za námi přijede jejich dcera na kole s tím, ať se vrátíme. Za 2500 somů nám nabízí odvoz Mercedesem Sprinterem. Bereme to a necháváme se odvézt až k hotelu, který máme objednaný přes booking.
Jedná se o menší nový hotel Alpinist přimo v centru Biškeku. Hotel má turistický nádech. V recepci jsou vystaveny staré pohorky a po stěnách visí fotografie z hor.
Překvapuje mne, jak je hotel na zdejší poměry slušně zařízen. Na prostorných pokojích je klimatizace, lednička, evropský záchod a sprchovací kout. Za 203 dolarů na dvě noci i se snídaní slušné.
Ubytujeme se, dáme sprchu a jdeme na oběd. V hotelu jsme dostali doporučení na zdejší tradiční restauraci.
Procházíme ulicemi a vůbec si nepřipadám, že jsem ve střední Asii, ale někde v Evropě. To mnohem větší chaos panuje na Balkáně, než tady.
Přicházíme k restauraci Navat. Vítají nás dvě mladé servírky v krojích a usedávají nás u stolu vedle výlohy s výhledem na chodník. Na přivítanou dostáváme po štamprli kumysu. Dostáváme jídelní lístky, kde jsou vyobrazena jednotlivá jídla. Máme tak usnadněný výběr. Jídla vypadají, ale tak dobře, že nevíme co si dát. Lenka by nejraději okusila všechno.
Já si objednávám pivo. Překvapuje mě, že mi ho donesli načepované. Není ale dobré. Na jídlo si objednávám boršč a směs s telecím masem. Obojí je moc dobré a je toho tolik, že hlavní jídlo ani nesním. Alespoň i ostatní mohou okusit z mé porce.
Když chceme zaplatit, servírka nám donese vytištěný účet s jednotlivými položkami. Nemůžeme se ale dopočítat a i když každý dal částku, kterou měl, pořád nám schází asi 600 somů. Až pak si Martin všímá, že k částce je připočteno patnáct procent dýška.
Dáváme si rozchod. Já se jdu s Martinem do centra se podívat na budovu parlamentu. Jdeme pěšky. Projdeme kolem budovy vlakového nádraží, kterou po válce postavili němečtí váleční zajatci. Za nádražím vcházíme do velkého parku se sochami.
V celém městě mají dobře vymyšlený systém zavlažování. Z ledovcové řeky Ala Archa náhonem odebírají vodu a tu menšími kanálky rozvádí po městě a zavlažují zeleň.
V parku je příjemně. Na osvěžení si dáváme zmrzlinu.
Přicházíme do centra. Nejprve jdeme kolem budovy národního historického muzea, před kterým stojí monumentální jezdecká socha národního hrdiny Manase. Projdeme přes náměstí se stříkajícími fontánami a přicházíme k budově parlamentu.
Když se vracíme, zrovna u budovy muzea probíhá výměna stráží. Vojáci při pochodu vysoko zvedají napnuté nohy.
Projdeme kolem fontán a hledáme nějakou hospodu, kde bychom si dali pivo. V první pivo nemají, je to spíše jídelna. Mají ve steak hausu, což je moderní restaurace s tanečním klubem. Pivo tady ale není vůbec dobré a navíc drahé.
Cestou do hotelu se zastavujeme v marketu a kupujeme vodky na večer.
Na pokoji je jen Bob, ostatní se ještě nevrátili. Zůstávám u něj na pokoji a dáváme vodku z džusem. Večírek pokračuje i po návratu ostatních.
Den šestnáctý
Návštěva bazaru Osh, pivo v místní pivnici, prohlídka mešity, shozené šachy, rozbitá láhev vodky v magazině.
Snídáme v hotelové restauraci. Jde sice o pokus švédského stolu, ale i tak jsem se do syta najedl.
Během snídaně z pokrčeného Trojky vychází najevo, že po večírku byl v takovém stavu, že spadl i z postele.
Vydáváme se do města. Zejména chceme vidět Osh bazar. Cestou k němu míříme k jedinému křesťanskému kostelu v Kyrgyzstánu, který chce zejména vidět Martin. Abychom se k němu dostali, musíme přejít přes železniční trať a pak podlézt teplovodní potrubí. I tak budova kostela vypadá jak bývalá tovární hala.
Vejdeme dovnitř, u vchodu sedí vrátný a dovoluje nám se podívat dovnitř. Dle uloženého stavebního materiálu, to tady vypadá, že tu probíhá rekonstrukce. Nacházíme dvě tělocvičny a oltář kostela nikde. V patře nad námi zpívá sbor. Jdeme tam, v domnění, že je tam kostel. Zase nic, jen nějaká klubovna. Pak usoudíme, že to nebude kostel, ale jen komunitní centrum pro katolíky.
Přes město míříme k bazaru. Přicházíme k němu z boku. U jedné z jídelen si dáváme rozchod s tím, že se na tom místě ve dvanáct potkáme.
Jdu s Martinem najít hlavní vchod do Bazaru. Jdeme po ulici, kde po krajích jsou opraváři bot s ručními šicími stroji a nabízejí své služby. Říkám Martinovi, že nemusel pohřbívat své boty, že tady by mu je určitě opravili.
Nacházíme hlavní vchod do bazaru. Martin ale objevil pivnici s čepovaným pivem. Volá na mne, jestli zajdeme na jedno. Nejsem proti.
Vejdeme dovnitř a silně mi to připadá bývalou hospodu U Sýkorova mostu. Také taková putyka, kde posedávají místní a sosají pivo. To tady mají překvapivě dobré. Dáváme ještě jedno. Přisedá k nám zdejší opilec a dává se s námi do řeči. Je to Kyrgyz, ale žije a pracuje v Rusku na Sibiři.
U hospody si dáváme z Martinem rozchod a jdeme na bazar.
Vládne tu typická východní atmosféra, ale ne chaos. Prodejní stánky jsou uspořádány podle nabízeného zboží. Za bránou jsou domácí potřeby, po obvodu oděvy, uprostřed stánky s kořením, dál se sušeným ovocem a ořechy, s mléčnými výrobky, ovocem a zeleninou. Člověk tak nemusí chodit po celém bazaru a hledat konkrétní zboží. Prostě zajde do konkrétní sekce a tam si vybere. Zboží jsou tady hromady. Okamžitě zůstávám u jednoho voňavého stánku s kořením a nakupuji. Bazar je tak rozlehlý, že nemám šanci ho celý projít. Co nás ale dostává, je sekce masa. Ta se nachází v budově. Hned po vstupu dostávám ránu do nosu. Vůně tady je podobná jak na pitevně. Všude kam se vrtnu, jsou stánky s masem. Buď rozbourané a naporcované kousky různých druhů masa, nejčastěji koňské, hovězí a skopové. Ale i tady jsou jednotlivé sekce. V první části jsou libová masa. V další jsou jen střeva a držky, vedle je ulička, kde prodávají jen lůj. Jinde zase jen vnitřnosti, na hácích visí hovězí a koňské jazyky, na pultě je řada očištěných ovčích hlav. Tady si skutečně vybere každý!
Pro středoevropana je to tady skutečně zážitek.
Z ostatními se potkáváme na smluveném místě a společně jdeme do hospody, kterou objevil Martin. Dáme tam po dvě piva a míříme k největší mešitě ve střední Asii, dokončenou teprve v roce 2019.
Chceme tam jet místní hromadnou dopravou.
Nejprve stojíme na špatné zastávce a když se přesunujeme na správnou, ujede nám trolejbus. Čekáme na další. Máme možnost pozorovat zdejší mumraj. Bracha s Bobem si čas krátí pitím kvasu, co prodávají přímo na ulici.
Trojku zase uchvátilo nasazování vypadlých trolejí trolejbusů. U nás to řeší řidič tak, že ze země pomocí lanek je zpět nasadí. Tady vyleze řidič přímo na střechou trolejbusu, uchopí tyč snímače a nasadí ji na trolej, přitom se pohybuje v nebezpečné vzdálenosti od troleje.
Když trolejbus dlouho nejede, jedeme maršutkou. I když nám řidič odkýval, že k mešitě jede, ve skutečnosti jede jinam. Vystupujeme a raději jdeme pěšky.
Mešita je vskutku monumentální se čtyřmi minarety. Jdeme se podívat dovnitř. Před vstupem si akorát musíme zout boty.
Na podlaze mešity je položený modrý plyšový koberec s ornamenty. Moc příjemně se po něm chodí. V mešitě klečí několik maníků a modlí se.
U mešity se rozdělujeme. Já s Trojkou a Brachou jdeme do obchodu se suvenýry, Lenka se jde podívat na budovu parlamentu, Martin zase na pravoslavný kostel a Bob na hotel.
V obchodním domě je celé patro, kde prodávají suvenýry. Chodím mezi jednotlivými obchůdky a vybírám zboží, přitom zavádím o šachovnici a figurky shodím na zem. Omlouvám se a chci to sbírat. Prodavačka mne ale chytá, že to mám nechat. Raději odtamtud mizím.
Bereme taxi a necháváme se odvézt na hotel.
Jdeme ještě do blízkého marketu si koupit něco na jídlo a také vodku.
Stojím před regálem s chlastem, vybírám něco, co bych koupil na večer. Objevuji tady čaču. Když ji vytahuji z regálu, lehce zavádím o flašku vodky, ta padá na zem a rozbíjí se. Rázem je u mne ochranka. Ukazuji na rozbitou flašku a říkám „Eto ja“. Současně souhlasím, že škodu uhradím. Společně s nákupem škodu platím u pokladny.
Na hotelu se pobalím, beru čaču a jdu za ostatními. Sedíme do osmi a jdeme se trochu prospat. V jednu totiž pro nás má přijet taxi a odvézt nás na letiště. Martin je nějak při chuti a ještě s Brachou dopíjí další flašku.
Den sedmnáctý
Martýryum při cestě domů.
Před jednou vstáváme a jdeme před hotel. Taxík však nikde. Volám mu, telefon vyzvání, nebere to. Pěkně s námi vydupal a to jsem mu ještě psal, abych se ujistil, že vše platí.
Jdeme na recepci a žádáme, aby nám zavolali taxi. Chvilku to sice trvá, ale nakonec taxi pro nás přijíždí. Řídí ho mladý sympatický chlapík. Auto má sice sedmimístné, ale do kufru se vejde jen můj bágl. Ostatní dáváme na střechu. Řidič má jen krátký pásek, kterým batohy není schopen přivázat. Trojka vyzývá Martina, ať vytáhne svoje lano, abychom mohli batohy přivázat.
Lano bere do ruky Bracha a přehazuje přes auto. Na druhé straně to trefuje Trojku do čela, ten se chytá za hlavu a jde do kolen. Domnívám se, že ho to trefilo do oka, proto taková Trojkova reakce. Ale skutečnost je jiná. Martin během treku našel koňskou železnou podkovu, kterou si schoval do lana a tou právě Trojka dostal mezi světla. Naštěstí mu to nerozseklo čelo. Do nemocnice bychom už to nestíhali zajet, musel bych mu to zřejmě zašít sám.
Konečně sedíme v autě a míříme na letiště. Ještě že jsem si nechal rezervní čas, jinak by hrozilo, že nám letadlo uletí.
Řidič se s námi dává ochotně do řeči. Martin ho zpovídá, zda to bylo lepší za Sojuzu, nebo nyní. Řidič odpovídá, že za Sojuzu měli všichni práci, bylo bezplatné zdravotnictví, levný benzín, jídlo, služby. Nyní je to špatné z prací, zdravotnictví je velmi drahé a vše hodně zdrahlo. V závěru ale říká, že nyní je také dobře, protože jsou samostatní.
Na letišti Trojka kupuje vodku, Martin dokrmuje svoji opici a začíná se chovat hlučněji, než je zdrávo. Mám obavy, aby si ho nevšimla letištní ochranka a nevyvedla ho.
Na to ale jak je Martin ovíněný, má stále dobré reakce. Všiml do toho, že po odbavení jsme totiž dostali jen letenku do Istanbulu a ne do Prahy. Vracíme se zpět k překážce a reklamujeme to. Slečna nás odkazuje na vedlejší přepážku, kde to s námi řeší paní ve středních letech. Dozvídáme se, že původní let z Instabulu byl zrušen. Nás omývá. Bůh ví, kdy se dostaneme domů! Paní však stále něco vypisuje na počítači a nakonec nám přebukovala let. Z Instabulu poletíme o šest hodin později, než jsme původně měli letět. Aspoň že tak.
Jdeme na bezpečnostní kontrolu. Bracha zjišťuje, že cestou někde ztratil letenku. Jde ji hledat. Po nějaké době ji našel u přepážky, kde jsme se odbavovali.
Procházíme přes další kontrolu, kde slečna v uniformě kontroluje pasy a dává razítko na letenku. Martin se hrozně podivuje nad tím, co to je za kontrolu. Když mu chce dát razítko na letenku, vytrhne jí razítko z ruky a chce si ho dát do pasu. Slečna si okamžitě bere razítko zpět. Opět nás omývá, že bude problém. Naštěstí to dopadá dobře. Dostáváme se do letadla, kde si sedá vedle mne a okamžitě usíná, prospí téměř celou cestu do Istanbulu.
V Istanbulu si čas krátí tím, že kupuje litr rumu Havana Club a dává si do nosu, z určitou částí mu na jeho naléhaní pomáháme.
Martin pak sedí z Brachou na jedné z laviček. Bracha si čas krátí loupáním slunečnicových semínek. Martin chce taky. Dává je celé do pusy a slupky prská na podlahu. Jsme rádi, když na podlaze usíná. Po probuzení je už klidný a pokojně nastupuje do letadla, které nás bezpečně dopravuje do Prahy.
Z letiště spěcháme Boldem na vlak, kterým míříme domů. Expedice Kyrgystán 2022 končí.
https://bengatour.cz/videa-z-pesich-vyprav/expedice-kyrgystan-2022/
Pěkný zážitek a dobře napsáno. Co bych asi nezvládnul je množství vypitého alkoholu.
Přeji mnoho úspěšných výprav.
MilaNo