Přechod Mallorcy 2024

Březnový přechod Mallorcy po GR 221 – z Port d‘ Andratxu ke klášteru v Lluc.

Den první

Navázali jsme na tradici, kdy v tomhle termínu přecházíme ostrovy. Letos padla volba na přechod Mallorky po dálkové trase GR 221. K volbě přispěla i výhodná letenka s přímým letem z Vídně.

Jedeme ve stejné sestavě jako loni. Já, Trojka a Radim. O půlnoci je postupně nabírám a jedeme přímo do Vídně.

Auto nechávám na parkovišti Panda a před čtvrtou ráno jsme již v letištní  hale. Odbavíme se, na dobrý spánek lupneme sedmičku rumu a nastupujeme do letadla. Během chvilky usínám.
Budí mne stevardka, černá mamba. Vadí ji, že mám nohu nataženou do uličky. Uvažuji, že budu vrčet, jak náš pes Ferda, když se mu něco nelíbí, ale jen stahuji nohu a za chvilku opět usínám.
Před devátou přistáváme. Všichni jsme po noci celí rozbití. Vyzvedneme si batohy, vyjdeme před halu a rovnou míříme na autobus A1, kterým jedeme do centra. Cestou má řidič drobnou kolizi s řidičem bavoráku. Chvilku čekáme, ale když vidíme, jak účastníci nehody stále něco píšou, raději přestupujeme do druhého autobusu, který nás veze k parku, kde máme přestup.

Je tady kavárna Parada. Sedáme venku ke stolu a dáváme si dvojité preso. Pak chodíme tam a zpět jak blázni a hledáme stanoviště autobusu č. 101, který jede do Port d‘ Andratxu, kde nám začíná trek. Navigace ukazuje, že jsme dobře, ale nikde nevidíme cedulí s číslem našeho autobusu. Radim se nakonec zeptá a zjišťujeme, že pod námi v podzemí je autobusové nádraží, odkud nám to jede.

V autobuse s námi jedou i dvě české turistky, které vystupují v Andratxu. My vystupujeme až dále v přístavu.

Trojka od starší paní zjišťuje, kde je tady hospoda, kde dobře vaří. Ta mu ochotně radí, říká její název a ukazuje mu ji i v mapě ve svém mobilu. Bohužel ji otevírají až ve 13 hodin. Je teprve dvanáct. Než ji otevřou, jdeme mezitím do přístavní hospody na pivo a Trojka na vincko.
Já si ještě odskočím na blízkou benzinku koupit benzín do vařiče a jsme na trek připraveni.

Hospoda, kde nás paní poslala je bohužel zavřená, hledáme tedy jinou. V marině nacházíme hospůdku s názvem Kantina a tam obědváme. První chod paprikové rizoto a druhý kuřecí s hranolkami.
Nasyceni odcházíme. Jdu tam, kde tuším, že vede trasa. Samozřejmě že blbě. Naštěstí to Trojka záhy zjišťuje a kousek se vracíme. Pak šlapeme do kopce. S těžkými batohy funíme jak lokomotivy. Rizoto bylo těžké a všechny nás z něj nafukuje.

Dostáváme se na hřeben s krásnými výhledy na moře a členité pobřeží.

Dál jdeme po kamenité cestě. Jdu v trailových nízkých Altrách, ostřejší šutry hezky cítím v chodidlech. Nechce se mi ale přezouvat do pohorek, které nesu v batohu, takže v nich jdu dál.

Trojka při obcházení jedné blátivé kaluže špatně stoupne, na bahně mu uklouzne jeho již sešmatlaná podrážka a on končí v kaluži. Špinavý od bahna se zvedá a šlape dál.

Kousek dál scházíme z trasy a dostáváme se na hřeben. Zacházka však stála za to! Z hřebenu jsou nádherné výhledy, zejména na ostrov de Sa Dragonera.

Kousek se vracíme a pak sestupujeme do malé přímořské obce Sant Elm. Hledáme tady nějaký market, kde bychom si koupili vodu. Všechny jsou ale zavřené. Zapadáme tedy do hospůdky s příznačným názvem la Cocotte. Dáme po pivu, Trojka vincko a na záchodě si nabíráme vodu do vaků. Pak míříme na blízké dětské hřiště, kde tušíme, že by mohlo být vhodné zázemí na přenocování.

S klesajícím sluncem, se začíná ochlazovat. Oblékáme péřovky.
Na konci areálu dětského hřiště je lavička se stolem, tady končíme. Utahaní a nevyspaní toho máme dneska opravdu dost.
Startuji benzínový vařič a vařím čaj s rumem. Trojka pak na pánvičce smaží špek, špekáčky a k tomu fazole. Je to moc dobré.
Po setmění na plot areálu přivazujeme celtu, zalézáme pod ní a jdeme spát.

Den druhý

V noci bylo dobře, ani jsem se nezapínal do spacáku. Akorát celou noc na hřišti, kde nocujeme, svítily lampy. Vyřešili jsme to tím, že jsme stáhli čepky přes oči a rázem byla tma.

Ráno se ptám Radima, jak se mu spalo na nové karimatce. Ozývá se Trojka, který spal na skládací pěnovce. „Já jsem spal jak srna v lese!“
Posnídáme salám se špekem a chlebem, dáme čaj a kávu a můžeme jít.

Před odchodem si podle váhy rozdělíme společnou výbavu. Když si pak vážíme batohy, zjišťujeme, že my tři neseme váhu, co běžně nosí deset ultralightů. Můj batoh i s vodou váží 23 kilo.
Radima trápí ostruhy na patách. Aby trasu ušel, zobne tabletku nějakého dryáku, který mu má pomoci na dva dny. Pokud bych mu v noci uřezal nohu v koleni, ani by se u toho nevzbudil.
Před devátou opouštíme Sant Alm a začínáme stoupat do svahu nad mořem. Cesta vede lesem a každou chvíli se naskýtají nádherné pohledy na pobřeží a zejména na ostrov sa Dragonera.

Dneska se mi jde mnohem lépe než včera, spánek nám hodně prospěl.
Vydrápeme se na svah nad mořem a odsud je vidět na severní i jižní břeh Mallorcy. Tady začínáme potkávat i první turisty. Je to tím, že nedaleko je parkoviště.
Po deseti kilometrech v pravé poledne na vyhlídce u parkoviště dáváme pauzu na jídlo.

Jelikož poslední úsek cesty byl pohodový a já doufám, že to tak bude i dál pokračovat, sundávám pohorky a nazouvám si lehké Altry. Zpočátku je to v pohodě, jdeme po asfaltce a pak po šotolinové cestě, ale pak u pas Gran to začíná být výživné! Trasa vede přes suťoviště po velkých šutrech. Trojka s Radimem nasadili tempo a já jim moc nestíhám. Hrozně mne bolí lýtka a musím každou chvilku zastavovat, abych si ulevil od bolesti. Naštěstí mne každou chvilku čekají. I tak jak mi zmizí, musím mezi šutry složitě hledat, kde vůbec vede trasa.
Konečně jsme se vydrápali do průsmyku Coll des Quer, což je nejvyšší místo dnešní trasy. Nyní jen sestupujeme, ale stále jdeme těžkým terénem.

Když jsem na trek vycházel, po pádu na lyžích mne bolelo v pravém boku. Teď už tu bolest necítím. Asi mi těžký batoh hezky srovnal obratle, nebo bolest lýtek a trapézů přebila bolest zad.
Přicházíme k přístřešku u Coma d’en Vidal. Pod ohništěm hoří dřevo. Trojka to raději hasí, aby to celé nelehlo popelem. Nějaký blbec před námi to totiž neuhasil.
Je to tady sice fajn místo na přenocování, ale jsou teprve čtyři hodiny, proto jdeme dál.
Kousek pod přístřeškem začíná silnice, po níž jdeme dalších šest kilometrů do městečka Estellencs, kde hodláme dneska skončit.
Fouká silný studený vítr. Trojka s Radimem si oblékají bundy.

V městečku sedáme v malém parčíku v centru a do malého krámku si jdeme nakoupit. Trojka chce po prodavačce citrón, ta bere dlouhou tyč, vyjde před krámek a citrusovníku co tu roste, sklepává velký citrón. Dokonce nic za něj nechce.
Kousek níže je dětské hřiště, ale hrozně na něm fouká. Vedle silnice, co vede středem obce u trafostanice nacházíme koutek s lavičkou, kde tolik nefouká. Zabíráme to a jdeme vařit.

Vaříme rýži s gulášem a doplněným paprikáčem usmaženým na špeku.

Společnost nám dělají projíždějící závodní auta. Zrovna tady probíhá really a tady končí jedna časovka. Radim vygooglil, že do závodu je přihlášeno stopadesát aut. Jen doufáme, že nepojedou noční etapu, to bychom se moc nevyspali. Naštěstí po setmění závod končí.
Rozhodujeme se, že ve výklenku i přespíme. Já si nafouknu karimatku a chystám spacák. V tom min silný poryv větru zvedne karimatku a ta letí přímo na cestu. Naštěstí zrovna nejede žádné auto. Běžím za ní a ne a ne ji chytit. Nakonec se po ní vrhám, jak po koze a chytám ji. Při představě spát po zbytek treku na tvrdém, mne omývá.

Jelikož celta ve výklenku nejde natáhnout, spíme přímo pod širákem.
Před půlpátou ráno začíná pršet. Rychle balíme a jdeme se schovat pod střechu s kamenným korytem s vodou. Zde dospáváme noc.

Den třetí

Díky ranním manévrům s přesunem před deštěm pod střechu a tomu, že jsem pozdě začal dopisovat deník, vstáváme pozdě.

Na snídani vařím gulášovku vylepšenou o paprikáč opečeným na špeku. Těsně před jejím dovařením Trojka ukazuje Radimovi svoji speciálku s chlebem a to zrovna v době, kdy jde kolem vařiče postaveném na zemi. Radim se podívá na Trojku, přestane dávat pozor a nohou zavádí o hrnec a ten padá na zem. Polovina gulášovky se vylévá na zem a něco Radimovi na nohu.
Volám na Radima, ať si to rychle chladí. Trojka však beze slova bere nůž a ukrajuje si kus salámu, když tuší, že gulášovky se všichni nenajíme.
Naštěstí se Radimovi daří nohu zachránit a není opařený. I gulášovky něco zbylo. Dojíme se salámem, dáme čaj a kávu. S Radimem pořešíme nějaké věci v práci a o půl jedenácté vycházíme. Tak pozdě jsme ještě nevycházeli.

Udělalo se hezky a mi to zase lépe šlape než včera.

Lesem stoupáme do svahu a průseky pozorujeme nádherně modré moře.

U kamenné chaty dáváme pauzu. Je to super místo na přespání. Ale my sotva vyšli, takže valíme dál.

Po poledni přicházíme do vesničky Banyalbufar.

Zapadáme do jedné z hospůdek. Dáme kafe, já dvě piva, ostatní dvě sklenky vína a k tomu mísu variace sýrů a salámů.

Posilněni šlapeme dál. Jsem doslova fascinován citrusovníky, jak jsou obsypané čerstvými plody. Bohužel jsou v uzamčených zahradách.

Usilovným pochodem projdeme lesem a přecházíme do malebného městečka Esporles. Okamžitě zapadám do malého krámku a kupuji si chlazené pivo. Pak sedám na lavičku na náměstí a o dlažbu si chladím chodidla a náplastí oblepuji prsty, kde cítím, se mi začínají dělat puchýře, nebo otlaky.
Trojka s Radimem v krámku také nakoupili svačinu, kterou nyní jíme. Koupili si i flašku vína. Já víno moc nepiju, takže si jdu pro druhé pivo.
Trojka říká, že nyní půjdeme po silnici a pouze závěrečný kousek po lesní kamenité pěšině. Obouvám si tedy Altry a šlapeme dál. Vede nás Trojka. Mi se směr, kam jdeme, ale moc nezdá. Máme jít na sever a přitom slunce máme po levé straně. Říkám to Trojkovi a ten ze mne dělá kokota. Skutečně jsem kokot, protože jsem trasu nezkontroloval v mobilu a šlapu dál. Zůstávám stát u jedné odbočky. Tady Trojka zjišťuje, že jsme úplně blbě! Vracíme se zpět. Cestou mi Trojka dává za pravdu, že se dovedu orientovat i podle polohy slunce. Nálada je však dobrá, takže to bereme jako nutné zlo.

Nacházíme správnou odbočku a do cíle nám schází poslední tři kilometry do kopce. Poslední kilometr je skutečně výživný. Svah je tak prudký, kdy si říkám, že jestli mi tady neprasknou achylovky, tak už nikdy.
Konečně jsme v cíli. Jsou to dvě kamenné budovy, které vypadají jak bunkry. Jedena je rezervoár na vodu a ta druhá turistický přístřešek. Je tady už jeden turista. Starší Němec, který si vevnitř postavil stan. No budeme se muset uskrovnit a přespat s Němcem. Odvalíme balvany, posuneme mu stan a rázem tu máme dost místa i pro sebe.

Němce za ochotu počastujeme rumem a jdeme vařit. Osmaženou zeleninu s vepřovkou a kuskusem. Zapijeme to čajem se slivovicí a můžeme jít spát.

Den čtvrtý

Předpověď počasí se vyplnila. Ráno hned po probuzení začalo pršet! Ještě že jsme schovaní v bunkru.
Na snídani dáme vločky, kafe, čaj. Pak si oblečeme nepromokavé bundy, na batohy natáhneme  pláštěnky, já ještě návleky na boty, rozloučíme se s Němcem a jdeme.

Neprší sice až tak moc, ale za to pořádně vyfukuje. Po šutrech stoupáme lesem. Je to vápenec a pořádně to na něm klouže.

Dostáváme se na hřeben, tam s námi vítr pořádně lomcuje. Díky mlze nevidíme do okolí.

Sestupujeme dolů do historického města Valldemossa s velkou katedrálou. Mokří zapadáme do bistra nedaleko katedrály.

Dáme kafe, víno, pivo a bagetu s tuňákem a zvažujeme co dál. Dle předpovědi má hodně pršet a foukat. Trasa dál vede těžkým terénem přes otevřený hřeben. Předpokládáme, že tam bychom dostali hodně do kožichu a půjde tam doslova o zdraví. Rozhodujeme se, že obtížný úsek obejdeme kolem moře. Trasa sice vede po asfaltu, ale je to bezpečnější, než jít v silném větru po kluzký šutrech. Je rozhodnuto, jdeme!
Pořád lije a fouká. V bistru jsme prochladli a proto usilovně šlapeme , abychom se zahřáli.
I tady dole slušně fouká a co teprve na hřebeni!
V obci Deia‘ se napojujeme na naši trasu. Z chodníku se stal doslova malý potok. Ťapeme v kalužích a po kluzkých šutrech. Musím se smát, když si vybavím, že trase GR 221, po níž jdeme se říká: „Cesta suchých kamenů“. No dalo se to čekat, jsme tady přece s Trojkou.

Pohorky mi docela dlouho drží, ale pak nápor vody nevydrží a i ty se promočí. Bunda je na tom o něco lépe.  U ní se mi promočily jen konce rukávů, ale za to jak jsem usilovně pochodoval, jsem se hodně zpotil a stejně jsem mokrý. Udělal jsem totiž chybu, nedal jsem si druhou vrstvu, na odvod potu.
Konečně přicházíme do cíle dnešní cesty, do Sólleru. Zapadáme do hezké teplé hospůdky a na jídlo si objednáváme chobotnici. Pak si přes booking objednáváme pokoj v hostelu. Jsme přece jen zhýčkaní středoevropani.

Hostel je kousek od centra. Za chvilku jsme tam. Je to moc hezký a čistý hostel. Dáváme sušit věci a hlavně si dáváme horkou sprchu. Poprvé se tak na trase koupeme.
Bolí mne celý člověk a padám do postele. Radim s Trojkou jdou na nákup. Chci jen po nich, ať mi koupí dvě piva.
Po chvilce se vracejí. Na večeři koupili tři velká kuřecí stehna, dvě flašky vína, sedmičku rumu a mi ty dvě piva.
Jdeme do suterénu, kde je kuchyně a tam stehna  společně s instatními těstovinami vaříme. Je to moc dobré.
Radima opět trápí ostruhy na patách a brzy jde spát. My s Trojkou zůstáváme a u rumu ladíme detaily další připravované výpravy do Arménie.

Den pátý

V noci mne opět bolelo v bederce po pádu na lyžích. Začalo to bolet poté, co jsem si dal horkou sprchu. Zřejmě to nemám s čistotou tak přehánět.
Ráno si hodláme udělat snídani dole v kuchyni, ale je zavřená. Vaříme tedy přímo na pokoji. Máme ale obavy z protipožárního čidla, co je u stropu. Navrhuji ho zalepit, ostatní jsou ale proti. Nakonec vařič dáváme na podlahu k francouzskému oknu a tam v pohodě vaříme. Děláme si vaječinu na špeku.

Kontroluji, zda se mi přes noc usušily věci. Tričko a košili mám suché, ale boty a ponožky pořád mokré.  Přivazuji je batoh a doufám, že to uschne.
V devět hodin odcházíme. Ještě se vracíme na náměstí. V kavárně si dáme kafe a můžeme jít.

Procházíme městem kolem sadů s citrusovníky, které jsou doslova obsypané citróny a pomeranči.

Za městem končí asfalt a začíná kamenitá cesta. Vede kolem krásné říčky s četnými vodopády. Díky slušnému stoupání rázem zpomaluji a Radim s Trojkou mi opět mizí.

Po nějaké době mne předbíhají tři Španělé a když zjistí, že jsem cizinec, jeden z nich na mne spouští anglicky. Říká sock a ukazuje mi na batoh. V polštině soček znamená pití. Nerozumím mu a jen ze sebe složitě vypotím větu: „I speak english a little.“ Pak ale ze sebe shodím batoh a zjišťuji, že nemám ponožku. Jen mávnu nad tím rukou, nechce se mi totiž vracet a opět šlapat do toho hrozného kopce. Španěl mi však ukazuje, že ponožka je jen kousek níže. Nechávám tam ležet batoh a vracím se. Asi po dvěstě metrech vidím, jak má ponožka visí na větvi stromu. Když jsem pod ním procházel, zachytila se o trn a zůstala tam viset.
Vracím se zpět. Bez batohu se mi do kopce jde mnohem lépe.

Vydrápeme se do sedla coll de l’Ofre a dáváme si malou svačinu.
Vyjdeme ještě kousek na hřeben a před sebou vidíme nejvyšší horu Mallorcy s vojenským radarem na vrcholu a vpravo pod tím modré jezero.
Trasa vede kolem jezera. Po včerejším dešti stále po chodníku teče voda. Skáčeme po šutrech, ať si zbytečně nenamočíme boty.

Za jezerem je piknikoviště s posezením. Dáváme si tady pauzu na jídlo.
Startuji vařič a na pánvičce na oliváči opékáme bagety a ty si dáváme s tuňákem ze dvou konzerv.
Zvažujeme co dál. K dalšímu záchytnému bodu to máme dalších čtrnáct kiláků a šestset výškových metrů. Já už mám docela dost. Dnes už máme v nohách třináct kiláků a nastoupáno devětset metrů. To půjdeme ještě dlouho.
Trojka však přichází se zkratkou. Trasa GR 221 se tady totiž rozděluje a vede na jih k nějaké chatě, kde je grilovací místo. Je to odsud jen pět kiláků s dvěstě výškovými metry. Přerušovaná trasa na mapě naznačuje, že terén bude obtížný. Stejně však byly označeny i jiné trasy, které jsme prošli, proto jdeme.
Okamžitě začínáme stoupat do prudkého svahu. Utěšuji se, že to je dneska poslední stoupání. Bohužel tomu tak není.
Na hřebeni se nám otevírá pohled do kamenité doliny. Když vidím chodník mezi balvany, je mi jasné, proč trasa na mapě je zakreslená přerušovanou čárou.

Sestup po balvanech je opravdu výživný!  Skáču po nich jak kamzík a jen doufám, že si nezlomím nohu.
To nejlepší ale teprve přichází. Dojdeme pod skálu, přes kterou se musíme dostat. Radim s Trojkou už po ní šplhají.

Exponované místo je naštěstí opatřené řetězem. Skládám si hůlky, ať mi při lezení nepřekáží a lezu za nimi. Křečovitě se držím řetězu a drápu se vzhůru. Trojka se mi směje, protože ví, že feraty moc nemusím. Bohužel tady nemám jinou volbu, než to přejít.

Za skálou pokračuje trasa v obdobném duchu jak před tím.

Radim s Trojkou mi zase mizí. Potkáváme se až u chaty. Je to turistická ubytovna. Pod ní je ale krytý altán s krbem a se stoly. Rozhodujeme se, že přenocujeme tady.

Na večeři si děláme červenou čočku s vepřovkou a fazolemi. Pak již vaříme čaj se slivovicí a u toho vykecáváme.

Den šestý

Tuto noc se mi spalo asi nejlépe. Ale po včerejším slivovicovém dýchánku se mi moc stávat nechce.
Zato Radimovi se spalo špatně, nejprve nemohl najít místo, kde by na něj moc nefoukalo, nebo mu bylo ve spacáku horko. Když si ho rozepnul, zase mu byla zima. Ráno je tak celý rozlámaný.
Na snídani dáme vločky, zajdeme do refugie nad námi na kafe a vycházíme. Míříme do Llucu, kde hodláme naše pěší putování ukončit.
Trasa vede suťovištěm po balvanech stejně jako včera. Zpočátku prudší stoupání a pak již pohodové.

Po dvou kilometrech dáváme pauzu a svlékáme se, vyšli jsme totiž hodně navlečení.
Když vejdeme do lesa, stoupání se opět zvyšuje. To už nedokážu držet tempo Trojkovi s Radimem a ti mi opět mizí.

V lese přicházím na rozcestí. Nikde není žádná značka a navigace v mobilu mi pod stromy nefunguje. Nadávám na ty dva, že mi zase zdrhli a jdu tam, kde tuším, že by mohl být správný směr, tedy na severovýchod. Nacházím nějaký vyšlapaný chodník a jdu po něm.
Vycházím z lesa na otevřenou pláň. Hrozně tady fouká. Ujdu asi kilometr a musím zastavit, abych si oblékl bundu, jinak v tom ledovém větru zmrznu.

Vítr stále zesiluje a v poryvech se mnou hází, jak s hadrovým panákem. Nemít hůlky, o které se opírám, asi bych spadl.
Konečně přicházím do průsmyku Coll des Prat. Dívám se, kde jsou ti dva, nikde je nevidím. Najednou na mne volají, před  větrem jsou schovaní za kamennou zídkou.

Dáme po tatrance a sestupujeme dolů. Trojka říká, že teď budeme jen sestupovat.
Vítr s námi pořád lomcuje a máme problém se udržet na nohách. Krempa klobouku mne pleská přes oči a nebýt toho, že ho mám připnutý k hrudnímu popruhu od batohu, uletěl by mi.
Trojka s Radimem mi zase utekli. Slyším, jak na mne volají. Dívám se dolů do doliny, kde předpokládám, že jsou, protože Trojka říkal, budeme jen klesat a stále je nevidím. Když ale zvednu hlavu, vidím, že stoupají po protějším svahu. Už jsem se radoval, že nebudu muset stoupat a zase! Naštěstí to už není moc.
Dostaneme se na náhorní plošinu, odkud pozoruji moře a okolní skalní hřebeny. Nebýt toho hrozného větru, vydržel bych se tady kochat mnohem déle. Takto spěchám dolů, kde již takový vítr nebude.

Cestou potkávám skupinky českých turistů.
Následuje dlouhý sestup po kamenitém chodníku. Nejprve podél svahu a poté již lesem.
Konečně přicházíme do cíle našeho pěšího putování do Llucu. Končíme u kláštera, což je duchovní místo celého ostrova.

Zapadáme do první hospody, co vidíme a dáváme si oběd – paleu s mořskými plody.

V hospodě potkáváme dvě holky, co s námi jely první den autobusem do Andratxu. I ony jdou GR 221, ale pokračují až do Pollency.
S Radimem rychle proběhneme klášterem a pak spěcháme na autobus, kterým jedeme do Incy, kde přestupujeme na další autobus, kterým se dostáváme do Palmy. Autobus končí na autobusovém nádraží. Vyjdeme nahoru na ulici u parku a po chvilce nám jede autobus č. 4, který nás přiveze až k našemu ubytování, co jsem zajistil přes booking.
Při objednávání jsem se ale sekl a místo pro tři osoby jsem objednal ubytování jen pro dva. Trojku necháváme venku a s Radimem se jdeme ubytovat. Na pokoji Radim bere můj klobouk a jde pro Trojku, aby ho zde propašoval.
Úspěšně se jim to povedlo a vracejí se i s nákupem. Na večeři koupili rybu a na snídani vajíčka.

Trojka připravil rybu s těstovinami, Radim umíchal salát a můžeme večeřet. Jíme venku na terase. Musíme si ale obléct péřovky, protože po setmění se rázem ochladilo.

Jsme unavení, proto se dneska společenský večer nekoná a brzy jdeme spát.

Spím v manželské posteli s Trojkou. Je tu ale jen jedna deka. Ať se pod ní spolu netulíme, jak dvě bukvice, raději si vytahujeme spacáky a spíme pod nimi.

Den sedmý

Po probuzení v posteli dopisuji deník a Trojka připravuje snídani. Dělá vaječinu na špeku.

Radim s Trojkou dopijí víno, co jim zbylo od večera a já pivo. Radim zvažuje, že bychom si mohli zajít nahoru na kopec se podívat na hrad, co vidíme z okna. Nám se ale moc nechce. Zůstáváme tedy na pokoji a odcházíme až před devátou.

Zastavíme se nejprve v marketu koupit něco domů a pak v kavárně, kde si dáváme kafe. Následuje přejezd autobusy na letiště.

Už jsme odbavení a čekáme jen na nástup do letadla. Radim se tam potkal s kámošem, kterého zná z běhání. Vykecává s ním, popisuje mu naši trasu, stěžuje se na špatné značení a v tom okamžiku zjistí, že nemá týden staré hodinky – Garmin Fenix 7 PRO. Okamžitě prohledá kapsy, batoh a hodinky nikde.

Rychle tam běží. Já mu opět prohledávám batoh a mikinu a hodinky nikde. Po chvilce se vrací nešťastný bez hodinek. Já, který také mám Garminy, Radimovi říkám, ať se tam ještě vrátí, protože když se s mobilem, který má s hodinkami spárovaný dostane do jeho blízkosti, bude mu to signalizovat v aplikaci Connect. Nejprve nechce, ale pak si dává říct a běží tam zpět.

Už otevírají bránu k nástupu do letadla a Radim stále nikde. Čas se krátí a Radim běží zpět s hodinkami v ruce.

Když doběhne, svěřuje se nám, že jak tam byl poprvé, hovořil s nějakou paní, která rozjela pátrací akci, při které se hodinky našly a nyní je Radimovi předala. On celý šťastný nastupuje do letadla. Výlet by se mu tak náležitě prodražil.

Sedáme se do letadla a při odletu se loučíme s krásnou Mallorcou a s Trojkou konstatujeme, že to byl z přechodů ostrovů zatím nejtěžší trek.