Čtyřdenní přechod Orlických hor zakončený v Broumovských stěnách, aneb kolem bunkrů a rozhleden, či útrpných nocí na děravé karimatce.

Využívám státního svátku, prodlužuji si víkend a v rámci projektu Stezka Českem pokračuji v obcházení republiky. To bych ale nebyl já, kdybych si trasu neupravil k obrazu svému.

Naposledy jsem vyrazil z Králík, přešel Králický Sněžník, Rychleby a skončil v Bílé Vodě. Nyní hodlám přejít Orlické Hory. Chci opět začít v Králikách a skončit v Náchodě. Pokud ale budu mít dostatek sil a chuti, potáhl bych to až do Broumovských stěn.

Den první

Brzo ráno jsem vyrazil na vlak a nyní se blížím ke Králikám. Jelikož vlak nestojí přímo v Králikách, ale až za nimi, rozhoduji se vystoupit kousek dříve v Dolní Lipce.

Je půl desáté dopoledne, když vystupuji z vlaku. Vyjdu z nádraží a pokouším se zorientovat, kam vlastně mám jít. Zastavuje mne paní se psem a ptá se na cestu. Na zelenou turistickou trasu. Tam taky namířeno, ale nevím, kde to je. Když mi paní ukáže, kde jsou Králíky, zorientuji se. Samozřejmě jsem vyšel opačným směrem. Paní však míří jinam a proto pokračuji sám.

Od nádraží kráčím po asfaltce a na zádech vleču téměř dvacetikilový batoh. „Ultralajti“ se určitě chytají za hlavu, ale já váhu až tak moc neřeším.

Dojdu na hraniční přechod s Polskem, zde odbočuji vlevo a nyní kráčím přímo po hranici, kde vede zelená turistická trasa. Šlapu v mokré trávě. Ještě ráno jsem přemýšlel, že bych šel v nízkých plátěných trekovkách. Teď jsem rád za kožené pohorky.

Trasa vede po hřebenu, obloha je vymetená a naskýtají se mi daleké výhledy do okolí. Podzim k tomu okolní krajinu nádherně vybarvil.

Přicházím k rozcestníku Adam. Je zde několik rodin s malými dětmi na výletu. Děcka jsou nadšené, že jsou na hranicích a lítají přes hranici tam a zpět. Dám si malou svačinu a odcházím.

Opět šlapu po asfaltu až do vesnice České Petrovice, což je malebná udržovaná víska. Přicházím k hospodě. „Že bych si dal pivo?“ Přijdu blíž a na ceduli nápis ZAVŘENO. No tady si nic nedám. Kousek dál je reklamní cedule na hospůdku pod sjezdovkou. Sejdu ze silnice a mířím tam. Dojdu jen k zavřenému plotu. Zase nic. Kousek dále ale stojí sruby a cestou jsem zaregistroval reklamu na srubovou restauraci. Dojdu blíž a před hospodou na lavičkách sedí dva chlapi. Vypadá to dobře, zřejmě bude otevřeno. A skutečně je. Přestože venku je docela dobře, jdu dovnitř. Hospoda zaplněná moc není.

Objednávám si pivo a gulášovku. Pivo docela jde, ale gulášovku jsem už jedl lepší. Je taková jalová. Ale furt lepší než drátem do oka. No snědl jsem ji. Při placení obsluha zjišťuje, kam mířím. Když jim sdělím, že do Náchoda, chytají se za hlavu.

Nechce se  mi šlapat po asfaltu, kde vede stezka a proto v mapě nalézám alternativu po neznačených cestách. Projdu obcí, dojdu ke kostelu a před ním odbočuji vpravo do polí. Vyjdu na hřeben, cesta se stáčí vlevo. Dojdu ke zpustlému velkému bunkru pěchotního srubu. Dívám se do mapy a zjišťuji, že jsem měl před bunkrem odbočit vpravo. Zkratkou přes pole se vracím na trasu.

Přicházím na palouk u lesa. Opět zjišťuji, že jdu blbě. Vracím se zpět a konečně nacházím pěšinu vedoucí přes les. Po ní se dostávám na lesní cestu, po níž usilovně šlapu. Jak jsem rozběhnutý, přejdu další odbočku.

Už si dávám větší pozor a přicházím k Divoké Orlici. Letos na jaře, když jsme se vraceli s vodácké výpravy po českých řekách, jsme tady šli po opačném břehu od Zemské brány do Klášterce nad Orlicí.

Přicházím k Pašerácké lávce. Po ní přecházím na druhou stranu řeky.

Na druhém břehu je skála s žulovou deskou připomínající dva utopené vodáky.

U lávky se opět napojuji na stezku, což je červeně značená trasa vedoucí lesem mezi bunkry předválečného pohraničního opevnění. Některé z nich se nadšenci pokoušejí opravit, ale vesměs jsou opuštěné. Jeden z bunkrů si prohlédnu blíž, ale jinak se dalšími nezdržuji.

V Rokytnici v Orlických horách vyjdu z lesa na louku a před sebou vidím další bunkr. Je to pěchotní srub Na holém. Ten je opravený a jsou zde i komentované prohlídky.

Přejdu přes silnici, projdu kolem Panské hájovny a vcházím do lesa, kde stoupám do kopce směrem k pevnosti Hanička. Za celý den už toho mám dost a už se dívám po nějakém vhodném fleku, kde bych mohl přespat. Bohužel nemám moc vody.

Přijdu na rozcestí vedoucí k pevnosti Hanička. Stojí tady mladý klučina s ohromným batohem. Prosím ho, aby mi z boční kapsy vytáhl flašku s pitím. Nechce se mi totiž sundávat batoh. Ochotně mi ji vyndává. Dávám se s ním do řeči. Jde skoro po stejné trase jako já. Taky hledá vodu a místo na přespání. Já zvažuji se zajít podívat na Haničku. Ondra, jak se klučina jmenuje, dál pokračuje po stezce. Čtu si informační ceduli popisující pevnost Hanička a zjišťuji, že jsem tam před léty již byl. Nemusím tam chodit znovu. Pokračuji dál.

Dojdu Ondru a společně v mapě hledáme zdroj vody. Vidím, že kousek od přístřešku, kde hodlám přenocovat, teče nějaký potok. Dojdeme k přístřešku, Ondra zde zůstává a já jdu na průzkum. Po zhruba pětistech metrech skutečně nalézám potůček a v něm si nabírám vodu. Není ji třeba ani filtrovat.

Vracím se k přístřešku a Ondrovi sděluji radostnou zprávu. I on si jde dobrat vodu. Jelikož už mám v nohách 28,5 kiláků s devítisty metry stoupání, už se mi dál nechce a rozhoduji se, že tady přenocuji. Moc vhodných míst na přespání tady sice není, ale nalézám mechový dolík, v němž si stavím tarpa.

Přichází Ondra. Tomu se asi místo moc nelíbí a pokračuje dál s tím, že přespí na nedalekém Anenském vrchu. Ani se mu moc nedivím, on totiž spí ve stanu a tady v lese není moc vhodných míst na jeho postavení.

Foukám karimatku a pořád mi utíká vzduch. Nejprve si myslím, že nemám dotlačený ventil, ale pak v karimatce nalézám asi centimetrovou díru. Pokouším se ji zalepit dodanou lepící sadou – samolepící páskou. Přitom mi v hlavě šrotuje, kde k tomu mohlo dojít. Naposledy jsem karimatku používal před měsícem, když jsem byl ve Slovinsku sjíždět řeku Soču. To byla ještě v pořádku. Přijel jsem domů a protože byla vlhká, nafoukal jsem jí a dal ji do pokoje od staršího syna, který doma již nebydlí. Samozřejmě jsem na ni zapomněl. Do pokoje však chodí náš pes Ferda, který ničemu nedá pokoj a zřejmě mi ji prokousl, nebo protrhl drápem. Vypadá to, že se mi díru podařilo zalepit.

Po západu slunce se začíná rapidně ochlazovat. Oblékám si péřovku a vařím večeři. Červenou čočku a do toho zamíchám malou konzervu kuřecího masa. Přestože toho bylo třičtvrtě ešusu, zpucoval jsem to celé.

 

Na mobilu chci psát deník, ale je taková zima, že mi zkřehly prsty a nejde mi to. Balím to a raději jdu spát. Zalezu po tarp a chystám se ke spánku. Vypadá to, že karimatka drží. Usnu a po chvíli se budím, karimatka je měkká. Asi se mi ji nepovedlo pořádně zalepit. Dofoukám ji, ale během chvilky je prázdná. Sice ležím v mechu, ale pod ním jsou docela velké nerovnosti. Ležím na nich pokroucený jak paragraf. Po chvilce se začíná ozývat bederní páteř. Různě se převaluji, abych pokaždé našel nějakou polohu, ve které na chvilku bolest ustane a takto celou noc. V noci slyším, jak nade mnou silně fouká vítr. Spát výše by byl asi zážitek. Tady ale téměř ani nefoukne.

Trasa dne

Den druhý

Jak jsem celý rozlámaný raději v pět ráno vstávám. Sbalím tarpa, spacák a děravou karimatku a jdu připravit snídani. Uvařím čaj, na sádle si osmahnu pár koleček salámu, které jím s chlebem. Je stále docela velká zima. Rozpálené sádlo v ešusu během chvilky ztuhlo.

Vycházím ještě za tmy a ale již se pomalu rozednívá. Již za světla přicházím na vrchol Anenského vrchu s dřevěnou rozhlednou.

Vystoupám na ni, udělám pár fotek a vracím se dolů. Z informační cedule zjišťuji, že tady jsou dva bunkry, Anna a Arnošt. Nacházím Arnošta, Annu se mi nechce hledat.

Tady na vrcholu jsou mnohem pěknější plácky na přespání, než tam kde jsem spal já. Ale zase tady více fouká. Dívám se, jestli tu nenajdu Ondru, ale nikde ho nevidím. Buď se dobře ukryl v lese, nebo šel přenocovat jinam.

Pokračuji dál po hřebenu, když trasa stále vede kolem bunkrů. Přicházím na Mezivrší k silnici spojující polské Mostowice a Ríčky v Orlických horách. Zde na parkovišti potkávám Ondru, který se mi svěřuje, že zde přespal. Ještě se dobaluje a já sám pokračuji dál.

Trasa vede lesem po hřebeni tzv. Jiráskovy cesty.

Přicházím na křižovatku lesních cest tzv. Pěticestí, kde je zavřený bufet. Zde odbočuji vpravo a stále po hřebeni přicházím ke Kunštátské kapli.

Od ní následuje mírné vlnění po svazích vrchů Tetřevec a Homole, přes ně přicházím k odbočce vedoucí na Velkou Deštnou. Tady je bufet a ze všech stran se rojí mraky lidí.

Téměř všichni míří na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, kde stojí nová rozhledna. Pořádně fouká, musím si dát pod krk šňůrku od klobouku, aby mi neuletěl.

Vyjdu na rozhlednu, ale tam děsně fouká. Rychle udělám pár snímků a valím dolů. Projdu kolem bufetu a po cestě pokračuji směrem k Šerlichu. Cestou potkávám mraky lidí. Děcka mají volno, proto s nimi rodiče vyrazili na prodloužený víkend. Dokonce zde potkávám svého souseda Lukáše. To člověk nevymyslí. Doma se téměř nevidíme a potkáme se pomalu na druhé straně republiky.

Díky větru je obloha jak vymetená a z hřebene po němž stále kráčím, se naskýtají krásné výhledy.

Je zrovna poledne, když přicházím k Masarykově chatě na Šerlichu. Jdu dovnitř v úmyslu se naobědvat a dát si pivo. Jsou obsazeny všechny stoly. Přisedám si alespoň k paní v mých letech. Ta zrovna dojídá polévku a dopíjí pivo.

Objednávám si jídlo a pivo. Mají tady Budvar 33. Přichází ke mne manželský pár se kterým jsem se potkal na rozhledně na Velké Deštné. Přisedají ke mne ke stolu a dávají se do řeči. Jsou z Ústí nad Labem a tady jsou na dovolené. Jsou moc příjemní a vykecávám s nimi mnohem déle, než jsem se zde původně chtěl zdržet. Místo zamýšlených dvou piv jsou z toho tři. Společně odcházíme. Já mířím dál na severozápad a oni na parkoviště, kde mají auto.

Po hranicích s Polskem procházím přírodní rezervací Bukačka. Zde si opět lepím karimatku a doufám, že již bude držet.

Projdu přes Polomské sedlo a přes vrchol Polomského kopce a přicházím k altánku u Vrchmezí. Je tady turista a zrovna si na vařiči vaří oběd. Dávám se s ním do řeči. Informuje mne, že vpravo na polské straně na vrcholu Vrchmezí je rozhledna. Když už jsem zde, zajdu se tam podívat.

Vyjdu na hřeben a nejprve přicházím k památníku a teprve poté se dostávám k rozhledně. Od památníku přes stromy nebyla vůbec vidět.

Pod rozhlednou si sundávám batoh a nalehko jdu nahoru. Sice tady pořádně fouká, ale jsou odsud nádherné výhledy do okolí.

Vracím se zpět na trasu, ujdu pár kroků a cesta se stáčí vlevo. Nyní sestupuji po prudkém svahu dolů. Přejdu přes vrchol Ostružníku a z lesa vycházím u rozcestníku Nad Olešnicí, vyhlídka.

Projdu přes louku a ocitám se v Olešnici v Orlických horách. Projdu jí a mířím do obce Dlouhé části Rzy, kde by mělo být dle mapy na stezce nějaké vhodné místo na bivak.

Cesta vede po asfaltce. Za sebou mám již přes třicet kiláků a nohy na asfaltu náležitě trpí. Na konci Zeleného údolí vedle silnice se chytám do nastražené pasti. Je tady pivovar Agent! Tomu nelze odolat a jdu dovnitř. Trochu mne udivuje, že jsem v něm jediný host. Objednávám si pivo. Je docela dobré a proto si dávám ještě další dvě. Před odchodem si nechávám od výčepního nalít do vaku vodu.

Odcházím před západem slunce. Mám odbočit vpravo na žlutě značenou trasu. Přicházím však k rekreačnímu středisku, kde jsem byl v roce 2006 na dovolené. Vybavují se mi nostalgické vzpomínky a přecházím odbočku. Svoji chybu zjišťuji, až když jsem o kus dál. Zpátky se mi ale nechce a proto si to celé kolem rekreačního střediska v části Zelinkův mlýn obcházím. Trasu si kapánek zkracuji tím, že někomu přecházím přes pozemek rekreační chalupy a doufám, že na mne někdo nepoštve psy.

Přejdu přes louku a přicházím k lesu na místo, kde dle mapy na stezce by mělo být tábořiště. Nevidím tu však žádné stopy po táboření. Zalézám proto do lesa a hledám vhodný placek na přenocování. Je jich tady docela dost. Jen vymetu napadané šišky a drobné větve a již za tmy si zde stavím tarpa.

Vařit se mi nechce, proto si jen dávám dva krajíce chleba se sádlem a solí. Garminy mi ukazují, že jsem dnes ušel 34 kiláků a opět nastoupal 900 metrů. Mám toho dost a jdu spát.

Karimatka chvilku drží, ale pak začne opět utíkat. Spím opět na tvrdém. Sice mne nebolí bederka, ale zase mám otlačené kyčle. Stejně jako včera se celou noc převaluji ze strany na stranu a zase se moc nevyspím.

Den třetí

Rozlámaný a nevyspaný vstávám v pět ráno. Další noc na tvrdém již absolvovat nechci a jsem pevně rozhodnutý dojít do Náchoda, tam to zabalit a jet domů. Uvařím si čaj, sním paštiku a za tmy odcházím.

Nacházím cestu, po níž jsem včera měl tady dojít. Po ní sestupuji dolů, projdu kolem rekreačního střediska a vyjdu na silnici a po ní pokračuji dál na Rzy. Když se však podívám do navigace, zjistím, že jdu opět blbě. Měl jsem totiž nad rekreačním střediskem odbočit vpravo, pak projít lesem, přes louky a dostat se na rozcestí v Dlouhé. Při tom zjištění kleju jak pohan, vracím se zpět a opět jdu po stejné cestě jako včera.

Konečně přicházím na rozcestí Dlouhé a stoupám na hřeben. Zrovna svítá. Celý obzor na východě červeně září.

Na hřebenu stojí kovová rozhledna Šibenik. Když už jsem tam, jdu nahoru. Z rozhledny fotím východ slunce.

Od rozhledny sestupuji přes louky do Nového Hrádku.

Na náměstí  odbočuji vpravo na žlutě značenou trasu. Cesta vede moc hezkým lesem.

Vycházím v České Čermné. Zde je množství dřevěných soch.

V domnění, že mám pokračovat stále po žluté, jdu dál. Když po čase provedu korekci v navigaci, zjišťuji, že jsem zase blbě. V České Čermné jsem měl jít rovně a dál pokračovat po modře značené trase přes Polsko. Vracet se mi ale už nechce a jdu do osady Polsko, kde je informační chodník vedoucí kolem bunkrů pevnosti Dobrošov.

Nejprve mne dovede ke srubu Polsko. Zajdu dál do lesa a chodník, po němž jsem šel, mizí. Zase jdu blbě. Chvilku chodím tam a zpět než ho opět najdu. Ani se nedivím, že jsem špatně odbočil. Cedule určující směr byla schovaná za pařezem padlého stromu.

Procházím kolem srubů Hrobka a Lom. Vyjdu z lesa a pode mnou je zrekonstruovaný pěchotní srub Březinka nacházející se přímo nad Náchodem. Jsem téměř v cíli.

Projdu kolem Březinky a přes louky mířím do Náchoda. Je poledne a stále krásné počasí. Byla by škoda to zabalit a jet dneska domů. „Pořídím si novou karimatku a půjdu dál!“

V mapě zjišťuji, že v Náchodě – Bělovsi vedle Kauflandu je prodejna Sportisimo. Tam si kupuji pěnovou karimatku a mohu v putování pokračovat.

V okolí hledám nějakou hospodu, kde bych se mohl najíst, ale nic nenalézám. Ve vedlejším Albertu alespoň kupuji anglickou, rohlíky a dva lahváče. Sedám na kraji parkoviště, sundávám pohory, abych nechal odpočinout zmoženým chodidlům a obědvám.

Posilněn pokračuji směrem do Broumovských stěn. Vzhledem k tomu, že mám jít kus po asfaltu, obouvám si trekové sandály.

Za silničním mostem přes Metuji odbočuji vlevo na cyklostezku a po ní kolem řeky pokračuji až do Velkého Poříčí, kde končí trasa stezky přes Orlické hory a začíná trasa Adršpach – Broumovsko. Dívám se po nějaké hospodě a nikde nic.

U náměstí se napojuji na žlutě značenou trasu. Vyjdu z obce a procházím kolem letiště. Stále je nádherně s dalekými výhledy.

Projdu obcí Ždárky, vejdu do lesa a opět stoupám do kopce.

Jak usilovně pochoduji, nevšimnu si ani, že jsem přešel odbočku. To zjišťuji, až když jsem vešel do Polska. Nejsem schopen ani v navigaci zjistit, kde přesně jsem. Je tu totiž špatný signál a já nemám stažené offline mapy Polska. Jdu tedy dál po cestě, po níž jsem šel doteď.

V obci Stražna se mohu alespoň zorientovat na rozcestníku, ze kterého vyčtu, že jdu dobře. Do republiky se vracím u rozcestníku Machovské končiny. Tady řeším dilema. Buď si zkrátit cestu tím, že půjdu po červené do Machova, kde je hospoda, nebo pokračovat po stezce? Volím stezku.

Ujdu možná půl kilometru a jsem opět v Polsku. Informační cedule mi oznamuje, že jsem v Národním parku stolových hor.

Ujdu zase zhruba půl kiláku a jsem zpět v republice u rozcestníku Pod Bukowinou. Dívám se na směrové cedule a k předchozímu dilematu přibývá další. Půldruhého kilometru odtud jsou Bledne skaly. Kamarád Martin mne nabádal, že pokud dojdu do těchto končin, ať si tam určitě zajdu, že je to tam moc pěkné. Je to ale kapánek z ruky a navíc jsou už téměř čtyři hodiny. Slunko zapadá za hodinu a půl. Ještě uvažuji, že bych tam někde přespal, ale nemám moc vody. Dívám se do mapy, zda tam je nějaká studánka, nebo potok, ale nic. Nakonec rozhoduje má únava. V nohách mám již něco přes třicet kiláků, nechce se mi už moc experimentovat a raději mířím po stezce do Machovské Lhoty, kde má být hospoda.

Procházím lesem mezi menšími skálami a velkými balvany. I tady je to moc pěkné. Jak se tak kochám, kousek pod rozcestníkem Pod cvičnou skálou opět přecházím další odbočku. Musím se vracet do prudkého kopce. Už tak melu z posledního a zase do kopce!

Dále si už dávám větší pozor a snažím se nezabloudit. Dneska už toho bylo dost.

Vyjdu z lesa a přes louky přicházím konečně do Machovské Lhoty. Doufám, že hospoda bude otevřená. Sice v batohu mám jídla dost, ale nemám moc chuti si vařit.

Mé obavy se naštěstí nenaplnily a restaurace U Lidmanů je otevřená a dokonce zde i vaří. Přisedám si ke stolu k jednomu cyklistovi. V prvé řadě si objednávám pivo. Dotaz obsluhy je „Jedenáctku, nebo dvanáctku?“ Volím slabší. Donesli mi Svijany. Další si dávám již dvanáctky Krakonoše. Na jídlo si objednávám řízek s bramborovým salátem. Po celodenním pochodu mi to přichází náramně vhod.

Dám si ještě další dvě piva a již za tmy odcházím si najít vhodného fleka na přespání. Dneska v noci by měla být vidět polární záře. Musím si najít nějaké místo, odkud bude vidět na sever.

U zvoničky odbočím vpravo a stoupám do svahu a přecházím přes louky. Na kraji lesa se zastavuji a nalézám relativně rovný plácek. Rozbaluji karimatku a spacák. Tarpa ani stavět nebudu. Bránil by mi ve výhledu. Budu chrápat pod širákem.

Dlouho se nezdržuji a zalézám do spacáku. Na té pěnové karimatce je to sice o něco lepší, než na holé zemi, ale díky mé bolavé bederce to i tak není žádná diskotéka. Stejně jako přechozí dvě noci se převaluji až do rána. Přestože každou chvilku čumím na oblohu, polární záři nevidím. Nemůžu se dočkat ať už je ráno. Aby toho nebylo málo, dneska se posunuje čas a noc je o hodinu delší.

Den čtvrtý

Před pátou ráno chci už vstávat, ale uklidňuje mne výstřel z kulovnice. Jelikož netoužím po tom, aby si mne nějaký poblázněný nimrod spletl s divočákem, či jelenem a napálil to do mne, zůstávám raději ve spacáku.

Vstávám po páté, v klidu si uvařím čaj, posnídám a až po rozednění odcházím.

Procházím lesem, tady bych po tmě moc míst na přespání nenašel. Přicházím k rozcestníku U Zabitého. Zrovna tu snídají další dva trempi. Svěřují se mi, že zde přespali.

Pokračuji po žluté, která samozřejmě vede do kopce. Záhy procházím kolem skal ukrytých v lese. Tady nalézám několik moc hezkých míst na přenocování.

Procházím částí nazvanou Bludiště. Nejít po chodníku a značené trase, člověk by mezi těmi skálami skutečně rychle zabloudil.

Vymotávám se z Bludiště a přicházím k rozcestníku Pánův kříž. Odsud pokračuje žlutá trasa skalním městem. Sice mohl bych jít rovnou směrem do obce Slavný, kde hodlám své putování ukončit, neboť odtud mi kolem desáté jede autobus. Jsem ale zvědavý a jdu si prohlédnout skály na Božanovském špičáku.

Vejdu mezi ně a jsem moc rád, že jsem tak učinil. Skály zde mají neskutečné tvary připomínající například velbloudy či ještěry.

Vyjdu si ještě na junáckou vyhlídku. Z infomační cedule se dozvídám, že se zde v minulosti tajně scházeli junáci.

Skalní město mám celé jen pro sebe. Za celou dobu co tu chodím, jsem nikoho nepotkal. Škoda, že nemám více času, to bych si skály mohl prohlédnout důkladněji. Takto je téměř proběhnu.

Vracím se k Pánovu kříži a pak po červené mířím k obci Slavný. Vynechávám tak velký kus Broumovských stěn. To si ale vynahradím příště, když budu ve stezce pokračovat.

Ujdu posledních dva a půl kiláku a jsem ve Slavném. Tady je absolutně mrtvo. U statku potkávám jen jednoho zemědělce v montérkách, jinak nikoho nevidím. Podivuji se nad tím, že přesto, že je neděle a je krásné počasí tu nikdo není.

Sedám na zastávku a zhruba patnáct minut ještě čekám na autobus. Jím se pak svezu do Police nad Metují, kde přesedám na vlak do Náchoda.

V Náchodě mám hodinu čas. Poblíže nádraží se pokouším najít nějakou hospodu, kde bych poobědval. Všechny hospody jsou ale v neděli zavřené. To mi hlava nebere, v neděli zavřít hospodu!

Nacházím alespoň Lidl, tam si něco koupím. Přijdu blíž a je zavřený, probíhá totiž jeho rekonstrukce. To snad není možné! Naštěstí kousek vedle je otevřená prodejna JIP. Zde si alespoň kupuji rohlíky, paštiku a dvě piva.

Vyjdu ven a potkávám opět Ondru. On došel pouze do Olešnice a díky jeho těžkému batohu ho začala bolet noha, proto dál již pokračoval autobusem. Nyní řeší stejný problém jako já a shání něco k snědku.

Na peróně rychle pojím a odjíždím vlakem do Chocně, kde by měl být přípoj do České Třebové, odkud mi jede do Ostravy rychlík. Aby cestování bylo zajímavější, v polovině trasy do Chocně je výluka. Musím přesednout na autobus.  Ale České Třebové mne čeká to pravé žůžo. Přijíždí rychlík, který je plně obsazen a já nemám místenku. Takže celou cestu až do Ostravy stojím na chodbičce před záchodem. Aby toho nebylo málo, u Zábřehu na Moravě pod další vlak skočí sebevrah a vlak rázem má hodinu zpoždění. Na to, že mám v posledních čtyřech dnech 108 kiláků v nohách je to super.