Cestopisné vyprávění o putování pěti výtečníků za krásami Gruzie, aneb hory, doly, moře, lužní lesy, jezera, čača, víno a jídlo.

Realizujeme náhradní program za zrušenou expedici do Fanských hor v Tadžikistánu. Loni nám letecká společnost let díky covidu zrušila. Letos už to vypadalo, že to klapne, ale necelý měsíc před odletem nám změnili let, když nám pobyt zkrátili o dva dny. Naplánovaný trek by šel sice pozměnit, ale problém nastal v tom, že na Tádžicko-Afgánských hranicích se začalo bojovat a Ministerstvo zahraničí tam důrazně nedoporučuje cestovat. Po zvážení všech rizik, jsme se rozhodli pro starou dobrou Gruzii, kde jedu už po třetí. Poprvé jsem byl v Gruzii v roce 2018, kdy jsme šli trek z Omala do Šatili. Rok na to jsme absolvovali trek Tušetií a to z Omala do Juty. Nyní hodláme poznat krásy Svanetie, kde mám naplánovaný trek z Tekali přes Ušguli do Mestie a dále do Nakry což čítá nějakých 150 km.

Den první a druhý

Ráno snídám a popoháním Tomáše, aby vše stíhal. Zjišťuji u něj, zda si stáhl offline mapy Gruzie, jak jsem mu předem říkal. Samozřejmě že ne.
Venku leje jak z konve. Tchán se nám nabídl, že nás hodí na autobus. V autě se Toma dotazuji, zda má nabíjecí kabel. Nemá. Běží pro něj. Dojedeme na autobusovou zastávku. Dotazuji se Toma, zda má studentský průkaz ohledně slevy na jízdenku na vlak. Samozřejmě nemá. To už nevydržím a řvu jak tur. Ještě, že mám jeho pas u sebe!

V Ostravě v Albertu ještě koupíme svačinu a valíme na hlavák, kde máme v bistru sraz s ostatními.

Na hlaváku se potkáváme s ostatními. Čeká tu už Trojka, Bracha a Bob. Jsme komplet. Bohužel bistro už nefunguje, z čepovaného piva nic nebude. Improvizujeme s plechy.

Do Prahy cestujeme Leo expresem. Bohužel v něm nejsou kupé. V asi polovině cesty za námi přichází stevardka a žádá nás, abychom se ztišili. Přitom jsme skoro jako myšky. Před tím se jí nelíbilo, že tam máme hodně piv, které jsme si nekoupili ve vlaku.

V Praze nás Trojka vede do hospody U staré pošty. Dáváme tam oběd. Obrovské porce za slušné peníze.

Přesunujeme se autobusem na letiště. Máme dost času. Bracha proto kupuje karty a mastíme ferbla.

Dáváme se do řeči s bývalým tatranským nosičem. Letí sám na měsíc a půl do Kyrgyzstánu. Plánuje tam na kole ujet 1700 km.
Konečně otevírají brány a jdeme na odbavení. Zjišťujeme, že jako očkováni PCR testy nepotřebujeme. Snad to bude platit i při návratu.
Tomáš při osobním odbavení udělal stejnou chybu, jako před dvěma roky ve Tbilisi. Nechal si v kapse nůž a musel ho vyhodit.

Let do Istanbulu až na nějaké turbolence proběhl v pohodě. Dokonce dostáváme i najíst.

V Istanbulu Bracha kupuje litr vodky, aby zpříjemnil čekání na další let.

Sedíme u informační cedule a netrpělivě čekáme, než nám sdělí, se kterého Gatu nám to letí. Tomáš se natáhl na podlahu mezi sedačkami a chrápe.

Konečně vyskočí hláška se kterého Gatu nám to letí. Rychlý přesun, chvilka čekání a zase jsme ve vzduchu.

Opět nám podávají jídlo. I když nemáme hlad, to jíme. Řídíme se heslem Trojky: „Musíš být jak šelma. Jíš, když máš příležitost a ne, když máš hlad.“
Po páté hodině přistáváme ve Tbilisi. Musíme si vystát dlouhou frontu na odbavení. U toho trneme, aby nám doputovaly batohy.
Při odbavení po nás chtějí jen potvrzení o očkování, PCR testy nepotřebují. Naše obavy se nenaplnily a batohy nám jezdí po páse. Trojkovi při odřezávání strečky, kterou má zabalený batoh, ujede ruka a krapet si prořízne batoh.

V hale si ještě za 30 lari kupuji SIM kartu a pak autobusem jedeme do Tbilisi. Vystupujeme u tržnice u stadionu Dinamo. Vyměníme peníze a letmo procházíme tržnicí. Prodávají tady snad úplně všechno, včetně vykuchaných selátek.

Když vidím, že tu mají čurčela, dvě si hned beru. Prodejce je velice družný, má i čaču. Dává mi okusit. Beru od něj alespoň půl litru. No nekup to za 5 lari (37 korun). Bob ještě od něj bere víno.

Naproti stadiónu je prodejna sportu, kde prodávají plynové kartuše. Otevírají v 10 hodin, bohužel je teprve osm.

Po nočním ponocování si dáváme u stánku kávu a začínáme hledat nějaký odvoz. Nechce se nám maršrutkou, chceme něco pohodlnějšího.
Trojka v jednom obchůdku s domácími potřebami nalézá plynovou kartuši. Bohužel tam mají jen jednu. Prodejce je však pružný, někam telefonuje, sedá na motorku a za 10 minut je zpět i s kartušemi.

Domlouváme si s ním odvoz do Svanetie. Chce za to tisíc lari. Mi se cena zdá vysoká a chci jít jinam. Nakonec se nechávám, Trojkou přesvědčit a kývnu na to.

Necháváme si u něj v obchůdku batohy a jdeme ještě do blízké restaurace na jídlo.

Trojka s Brachou si dávají charčo – ostrou polévku s masem podobnou naší gulášovce a chinkali. My ostatní si dáváme šašliki. Jako obvykle je všechno moc dobré.

Nasycení jdeme zpět k obchůdku. Cestou se zastavujeme v pekárně pro chleba, kde ho zrovna pečou.

Tam nás už čeká náš řidič i s autem – šestimístný Nissan Serena s pravostranným řízením. Batohy dáváme na střechu a nasedáme dovnitř. Mně si řidič posazuje vedle sebe dopředu. Normálně na tom místě sedí řidič, ale u pravostranného řízení tomu tak není. Při svérázném stylu řízení gruzínských řidičů je to zážitek. Ještě, že jsem do auta nasedl již částečně anestezován a hladinu jsem pomocí vína koupeného na tržnici udržoval. Přitom jsem se cítil během jízdy hodně odvážně.

Řidič, jmenuje se Zazo nám cestu náležitě komentuje a prokládá to výkladem o historii země a to jak v ruštině, tak i v angličtině.

Pauzu dáváme ve městě Zestaponi. Zazo nám zastavuje u malého bistra. Původní záměr je dát si kafe, neboť jsme dost rozbití.
Uvnitř je klima, jdeme se zchladit. Venku je totiž strašný hic. Se Zazem si ťukáme se stachanem kávy a s přípitkem Ghaurmadžos. Když to vidí obsluhující temperamentní obsluhující plných tvarů. Přináší dvě pleskačky. Chlebovou vodku a koňak. To je výzva! Rubneme obě dvě a zajíme to gruzínským národním jídlem chačapuri (kynutá placka se sýrem).

Atmosféra s domorodci je výborná. Pokazil to ale kapánek Bob. Já totiž obsadil záchod, Bobovi se nechtělo čekat a nádrž vypustil opodál. Bohužel před pozemkem místního popa, který ho tam odlapil a náležitě mu vyčinil. Snad nás neproklel. Raději rychle odjíždíme. Na cestu kupuji 2,5l butylku piva. Je ale dražší než čača. Asi budeme muset změnit priority.

Pokračujeme v jízdě a to se před námi již objevují hřebeny Kavkazu. Projedeme obcí Tcesari a dál pokračujeme podél řeky Tskhenitskali. Její vody jsou temně šedě zakalené a slušně teče. Bylo by to slušné svezení.

Konečně přijíždíme do cíle naší cesty, do Tekali. Loučíme se Zazem.

Trasa z Tbilisi do Tekali

Kousek od místa, kde jsme byli vysazeni, venku u stolu zasedá rada starších zdejších domorodců. Jdu je pozdravit. O pár okamžiků později už sedíme s nimi u stolu. Bracha vytahuje svoji flašku a častuje je. Oni přinášejí 2 litry červeného vína, flašku čači, plný talíř domácího sýru a chleba – puri. Začíná mezinárodní družba. Po čase má Bracha problém vůbec artikulovat. Zejména, když má jako tamada pronést přípitek. Koronuje to tím, že když chce nabídnout, že za pohoštění zaplatíme, ve snaze to říct rusky vypustí ze sebe: „Davaj děngi!“ Rychle to zachraňuji, aby nevznikl mezinárodní problém a kostrbatě bodrému chlapovi vysvětluji, že Bracha neumí rusky.

Po uklidnění situace velím k odchodu. Loučíme se s domorodci a odcházíme. Sejdeme k řece, přes most ji přejdeme a stoupáme do kopce do vesničky Mami.

U jednoho domu se místních dotazujeme, zda bychom mohli přespat na louce. Chtějí za to dvacet lari za stan. Jdeme raději jinam.

Za osadou Mami nalézáme rovný plácek, kde rozbíjíme tábor. Já s Tomášem si z celty postavíme áčko, Bob staví tarpa. Po družbě zmožení Trojka s Brachou se jen svalí do trávy a usínají.

Je 20.15 hodin. Co s načatým večerem. Bob dostává nápad jít navštívit domorodce, co bydlí pod naším příbytkem. Tomáš jeho názor sdílí a jde s ním. Já slibuji, že hned jak dopíšu deník, půjdu za nimi.

Deník mám dopsaný a odcházím hledat Boba s Tomášem. Už se stmívá. Vytahuji čelovku. Samozřejmě se v batohu rozsvítila a je vybitá. Dávám ji nabíjet. Jdu bez ní.

Chodím po osadě Mami a nemůžu je najít. Vracím se raději zpět.

Trojka se mezitím probral a instaluje pod sebe karimatku a souká se do spacáku. Přitom mi povoluje jednu šňůru od přístřešku.

Vrací se Bob s Tomášem. Hlásí, že z družby nic nebylo, neboť to byli studení čumáci.

Jdeme spát. Budí mne pád Brachy do našeho přístřešku. TARP se nám složil jak domeček z karet. Jdu ho opět postavit. Bracha sice nemůže téměř chodit, ale z batohu vytahuje karimatku se spacákem a zalézá k nám pod plachtu.

Den třetí

Strastiplný výstup na těžko z vesničky Mami k průsmyku Latpari ve Svanetii.

Ráno na snídani dělám vločky. Vodu na vaření beru z blízkého potoka. Trojka s Brachou podle toho jak vypadali včera, jsou v pohodě.

Sbalíme tábor a po osmé odcházíme. Jdeme po cestě, po níž jsme včera přišli. Projdeme kolem rodové věže a sestupujeme dolů. To že sestupujeme, se mi ale nezdá. Kontroluji to v mapě. Samozřejmě jdeme špatně. Vracíme se zpět. Měli jsme odbočit ještě před tábořištěm.

Procházíme mezi domy. Já se zdržím vyfocením prasátek a ostatní pokračují dál.

Když je dojdu, zjišťuji, že jdeme zase blbě. Nechce se nám vracet a jdeme zkratkou. Nejprve to jde, ale pak se brodíme mezi vysokým kapradím a jiným humusem.

 

Konečně jsme na správné cestě. Když však zase začneme sestupovat, zjišťuji, že zase jsme blbě. Vracíme se zpět. To že jsme špatně odbočili se ani nedivíme. Odbočka je komplet zarostlá. Moc lidí tady nechodí.

Vcházíme do lesa a po pěšině stoupáme vzhůru. Všude kolem je plno krásných hřibů. Nyní nás vede Trojka. Po chvilce si sice zacházíme, ale ne moc.

Kromě Brachy nám to docela šlape.

Překračujeme potok. Dáváme pauzu pro nabrání vody. K jednadvaceti kilům mého batohu ještě do něj přihazuji 3 litry vody.

Potkáváme mladou Ukrajinku, jde proti nám. Bracha se s ní dává do řeči. Jde úplně sama. Jak později zjistíme, byl to jediný člověk, kterého jsme toho dne potkali.

Ve dvanáct dáváme pauzu na jídlo. Dáváme chleba s domácím sýrem.

Vyjdeme z lesa a přecházíme přes louky. Nemít navigaci, nevěděli bychom kam jít. Pěšina totiž zmizela.

Dostáváme se nad hranicí lesa. Cítím, jak mi docházejí baterky. Hodně se zadýchávám a každou chvilku musím zastavit, abych se vydýchal. Stávám se parťákem Brachy, který se vleče poslední.

Po kilometru dáváme další pauzu. Do sedla, kde dneska mají probíhat nějaké oslavy nám schází 6 km a 900 metrů stoupání. Dneska už máme nastoupaných jedenáct set metrů. Trojka nás motivuje, že nahoře na oslavě se vylijeme jak vázy. Vzhledem k převýšení a k únavě to však vidím špatně.

Pokračujeme ve stoupání. Máme krásné výhledy na okolní svahy, bohužel se začíná zatahovat. Dle předpovědi má pršet.

Po kilometru dáváme další pauzu, já s Brachou toho máme dost. Na chvilku i usínám. Ostatní odchází. Jdeme za nimi.

Brachovi došla voda. Dávám mu alespoň svoji čutoru.

Nyní sestupujeme z prudkého svahu dolů. Trojka s ostatními nám mizí z dohledu.

Přicházíme k rokli, na jejímž dně teče potok. V mapě však rokle ani potok není zakreslen. Obávám se, že mi navigace špatně ukazuje. Říkám Brachovi, aby se podíval do své. Má vybitý telefon. Chvilku čekáme, než se mu nabije z powerbanky. I jemu ale ukazuje stejné místo.

Nasraný nadávám na ostatní, že nás nepočkali. Že když už jsme se dostali do takových sraček, byli bychom aspoň spolu s celou výbavou. Aby toho nebylo málo, začalo foukat a pršet.

Vyjdeme na hranu rokle a zespodu na nás huláká Trojka. Po prudkém svahu sestupujeme za nimi na dno rokle. Je to vyloženě o držku. Pod podrážkami bot mi ujíždějí šutry a hrozí, že spadnu dolů. Vyložený masakr je, když traverzuji pod skálou. Volám na Brachu, aby za mnou vůbec nelezl. Ještě pár metrů a jsem konečně dole. Bracha to raději vzal jinudy.

Opět jsme všichni spolu. V prvé řadě skupinu č. 1 řádně zjebu, že se nedrželi na dohled. Dobereme vodu a stoupáme z rokle vzhůru. Zesiluje vítr i déšť. Zatím jdu jen v košili, doufám, že slota brzy ustane. Už je mi zima. Oblékám si tedy bundu. Nějakou dobu drží, ale pak proteče. Hlavně, že jsem si ji impregnoval, stejně jak boty. I ty jsou mokré. A to jsem si je pořídil letos!

Drápame se do dalšího šíleného krpálu. Trojka slibuje, že za chvilku bychom měli jít po vrstevnici. Vydrápu se na převis a na něm vidím, že stoupání dále pokračuje. Zařvu jak tygr, když to vidím. Už jsem úplně vyšťavený!

Vydrápu se na další hranu a tady je dolík se závětřím. Tady by šlo zabivakovat. Skupina č. 1 je ale zas o kus dál. Kurvuji na celý Kavkaz, že zase utekli.

Když se mi je daří dojít, začínáme hledat fleka na přespání. Nic tu ale není. Všechno je ve svahu. Do sedla už to máme relativně blízko, ale na to s Brachou už nemáme.

Pod sebou ve svahu vidíme nějaké plácky, kde by šlo nouzově zabivakovat. Jdeme tam. Není to zrovna ideální místo. Je to také ve svahu, navíc poseté krtinci a porostlé bodláky. Do toho lije a fouká silný vítr. Přesto zůstáváme zde, lepší flek v okolí nevidíme. Garminy mi ukazují, že jsme dneska ušli sedmnáct kilometrů a nastoupali 1990 metrů.

Z plácku, kde si hodláme postavit tarpa nejprve vytrhám bodláky, aby nám nepropíchly karimatky a podrážkou boty srovnám krtince. Teprve poté začínáme stavět tarpy. Vítr nám s plachtami cloumá i přesto, že je máme ukotvené. Ze země doluji balvany a zatěžuji jimi po stranách plachty.

Do našeho tarpu na zem roztahujeme jedno pončo, abychom nebyli ještě více od bahna, než jsme. Rychle se převlékáme do suchého. Jsme totiž celí promočení a je nám pořádná kosa.

Já jak jsem unavený, již nemám ani hlad a chci jít spát. Ostatní ale chtějí jíst. Vytahuji tedy kotlík a jen radím, co mají dělat. Tomáš z kamenů postavil závětří. Do něj dáváme vařič s kotlíkem. Sotva začneme vařit, větrolam padá a vyvrací vařič. Přitom se ohne oska vařiče. Vypadá, že je po něm. Trojka ho však zkušeně rovná.

Pokračujeme ve vaření. Vaříme červenou čočku se sušenou zeleninou a hovězí konzervou. S donucením sním svoji porci a jdu spát.

V noci několik pořádně lije. Celta však spolehlivě drží. Každou chvilku se budím a popotahuji vzhůru karimatku, která mi ve svahu ujíždí.

Trasa dne

Den čtvrtý

Přes průsmyk Latpari a po hřebenu hory Gvibari do Ushguli.

Noc jsme relativně v pohodě přečkali. Jen Trojkovi do noh spacáku natekla voda.

Já ležím a dopisuji deník. Trojka s Tomášem a Bobem připravují snídani. Udělají kotel vloček, že to nejde ani sníst. Pobalíme se a odcházíme.

Drápeme se do svahu se sklonem černé sjezdovky. Dobrá rozcvička po ránu. Konečně jsme na pěšině, jež vede po vrstevnici. Mírným vlněním přicházíme do sedla Latpari nacházející se ve výšce 2830 metrů. Zde je malá kaplička a pod ní jezírko.

Dáváme pauzu a na sluníčku sušíme mokré věci. Tomáše posíláme, aby z jezírka nabral vodu. Jsme totiž na suchu. Jen ji musíme přefiltrovat.

Trojka se opřel o gabionový plot a roztrhl si kraťasy. Dávám mu šité, aby si je zašil.

Postupujeme dál a z hřebene se kocháme výhledy na okolní svahy, zejména na pětitisícovky s ledovci Shkara a Glavnaja Jangi. Bohužel jejich vrcholky jsou v mracích.

 

Trasa vede po hřebenu s mírným vlněním. Není to takový masakr jako včera.

U jezírka dáváme pauzu. Je tady krásné místo na táboření.

Přestože trasa není nikterak náročná, zůstáváme s Brachou pozadu. Nejsme nějak ve formě. Při každém stoupání se hodně zadýchávám. V sedle Gvibari (2972 m) dáváme další pauzu. Nad námi vidíme skupinku turistů. První lidi od včerejška.

Ze sedla sestupujeme po prudkém svahu po pěšině mezi rododendrony. Slunko pere jak sedlák cepem. Za chvilku jsme bez vody. Záchrana v podobě pramene nás čeká v polovině svahu. Ze země vytéká vydatný pramen. Krátce zde odpočíváme.

Sestoupíme níž a dáváme pauzu u potoku, ve kterém se osvěžujeme. Já si i přeperu propocenou košili.

Projdeme kolem hradu Ushguli a dostáváme se k řece Enguri.

Za ní je vesnice Murkmeli s typickými rodovými věžemi (úvodní foto). Chceme jít tam, ale lávka přes řeku je zavřená. Přes divoké vody v řece nemáme šanci se dostat. Kráčíme tedy po levém břehu směrem k Ushguli.

Přicházíme k plotu s brankou. Na ní je cedule, že za průchod přes pozemek se platí 2 lari za osobu. Tady oproti jiným oblastem Gruzie je komerce už o level výše. Sice prskám, ale za průchod paní, co tady natírá desky, platíme požadovanou cenu.

Přicházíme do Ushguli. Je starobylá vesnice s kamennými domy a rodovými věžemi. Údajně je to nejvýše trvale obydlená vesnice v Evropě. Toto jsem ale viděl i v Thušské obci Bochorna, takže kdo si má vybrat. Každopádně některé budovy v Ushguli jsou jakožto součást Horní Svanetie zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.

Procházíme křivolakými rozbitými uličkami posetými kravinci. Uvaření a utahaní hledáme nějaké místo, kde by nám prodali pivo.
Nacházíme nějaký guesthaus. Před domem je přístřešek, v němž sedí turisté. Ptáme se jich, jestli tu mají pivo. Nevědí, ale na někoho volají. Přichází žena v kroji. Bohužel pivo nemá. Jdeme hledat jinde.

Projdeme kolem několika domů a na jednom z nich je cedule Cafe bar. Vejdeme do dvora, zde je posezení pro hosty a v patře typického kamenného domu přístavba s turistickými pokoji. V přízemí je velká místnost se dvěma stoly a pult sloužící jako hospoda. Za pultem stojí paní, co obsluhuje. Oznamuje, že pivo má, ale málo. Bereme alespoň to co má a také dva litry vína. Jsme už hladoví jako psi. Objednáváme si proto charčo (ostrou polévku s masem).

Než ji připraví, jdu na záchod. Tam zjišťuji, že je tam sprcha. Využívám toho a osprchuji se. Dokonce tu teče i teplá voda. Po čtyřech dnech je to docela fajn.

Když se vracím, polévku už mám na stole. Je výborná a hlavně přichází vhod.

Domlouváme se na ubytování. Nabízí nám buď pokoje, nebo plácek na stany. Venku je krásně, volíme stany.

Využíváme krásného počasí a sušíme věci, zejména boty. Postavíme tarpy a připravujeme si věci na spaní. To se začíná zatahovat a v dáli dokonce i hřmí. Jdeme do hospody a dáváme víno.

Začíná bouřka. Spouští se pořádný déšť a do toho vítr. Trojka, který se šel osprchovat přichází celý promočený. Zachraňoval tarpy jak s nimi cloumal vítr. Náš tarp částečně spadl a zmokly nám i ty věci co byly před tím suché. Rychle je nosíme do hospody. Zejména zmokly spacáky. Dáváme je sušit přímo v hospodě. V takovém marasu nebudeme spát venku a zamlouváme si dva pokoje.

Zůstáváme v hospodě a objednáváme si fazole a masem plněné placky. Názvy těch jídel jsem bohužel zapomněl.

Dumáme co dál. Předpověď počasí nevěstí nic dobrého, proto měníme původní plán. Po trase do Mestie si každý den najdeme nějaké ubytování pod střechou.

Objednáváme další víno a hrajeme karty. Spát odcházíme ve 22 hodin.

V jednu ráno mne budí šílený déšť. Jsem rád, že spíme pod střechou.

Zdolána trasa dne

Den pátý

V dešti s Ushguli přes Davberi do Khalde a družba s judistou.

Skoro celou noc pršelo tak, jak by měla přijít potopa světa. Silný déšť mne každou chvilku budí.

Vstávám v šest hodin a dopisuji deník. Venku se zase pořádně rozpršelo. Na pokoj k nám přichází vysmátý Trojka se slovy: „Konečně pořádné počasí“.

Vylézáme z pelechu a na verandě si začínáme vařit snídani. Nechce se nám totiž na hrbu vláčet tolik zásob. Děláme kuřecí na paprice z Dobrého hostince od Vitany. Jelikož se Trojkovi toho zdá málo, přihazuji do toho ještě dva masoxy a přilévám vodu. Na závěr do toho přihazujeme chleba. Výsledkem našeho snažení je typická šmakuláda.

Jíme to společně z jednoho kotlíku. Docela to i chutná.

Přestalo pršet a dokonce se to od západu trhá. Hned je lepší nálada.

Pobalíme se a v deset hodin odcházíme. Projdeme uličkami mezi domy v Ushguli a pokračujeme po proudu řeky Enguri. Po deštích divoce teče. Cvaknout se tady, byl by to docela problém. Plaváčka by to umlátilo o šutry.

Kráčíme po cestě směrem na Davberi.

Turistická trasa sice vede nahoru a dále po svahu. Muselo by se asi stoupat, to se nám ale nechce. Pokračujeme tedy po cestě. Po dešti je celá rozbahněná. Jezdí tu poměrně hodně terénních aut zejména Mitsubishi Delicy, přivážející turisty.

V dáli zase hřmí a zvedá se vítr. Znamení, že bude pršet. Jen to vzpomeneme, začíná lít. Nasazujeme ponča a návleky. Najednou od Mestie přestávají jezdit auta. Po chvilce zjišťujeme co za tím je. Po deštích ujel svah a zasypal silnici. Nyní ho dva bagry a buldozer odstraňují. Zeminu shazují se srázu do řeky. To by bylo asi překvápko tady nyní sjíždět řeku!

Projdeme osadou Davberi a za ní v Lalkhori u mostu stojí malý srub s cedulí Cafe bar. Míříme tam.

Pokládám obligatorní otázku, zda mají čaču, víno a pivo. Mají vše. Za stakan čači chtějí 3 lari. Raději za dvacku kupujeme celý litr.
Přítomný děda pokládá na stůl pět skleniček. Okoštujeme a shodujeme se, že je zatím nejlepší co jsme letos měli. Trojka objednává litr vína, dvě chačapuri a kudbari (placek plněný masem). Než jídlo donesou, karafa vína je pryč. Bob objednává další litr.

Začíná zase hrozně lít. S jídlem tedy moc nespěcháme.

Déšť nás děsí. Pro sichr přes Booking objednávám ubytování v Guest hausu v pět kilometrů vzdáleném Khalde. Než dojíme a vypijeme víno, je po dešti. Bob za všechno platí 80 lari.

Nyní stoupáme do svahu. I přes špatné počasí jsou docela slušné výhledy na okolní svahy a dokonce i na ledovec Zaresho-Khalde.
Dneska mi to docela šlape. Buď jsem se rozchodil, nebo se pořádně najedl.

Přicházíme do Khalde. Jelikož je tady jen pár domů, záhy nalézáme Guesthaus, v němž mám zabukované ubytování.

Vítá mne starší paní a hned mne vede do pokoje. Cestou mi ukazuje koupelnu se záchodem. Úplně nahoře je šestilůžkový pokoj pro nás. Není to sice žádný luxus, ale vše čisté.

Dotazuji se paní, zda nám udělá jídlo. Kýve, že ano. Paní jde do koupelny a zatápí v bojleru, abychom měli teplou vodu. Využívám toho a přepírám si košili. Podle barvy vody co z ní vytéká, to vypadá, jako bych pral fáračky.

Dneska má dcera od Trojky, Viky dvacáté narozeniny. Na její oslavu Trojka platí dnešní večer.

Já sestupuji dolů a u paní objednávám dva litry vína. Ukazuje mi, že si máme sednout do obývacího pokoje. Část pro hosty je od zbytku místnosti oddělená závěsy.

Vypijeme první dva litry, máme rozpitou další butylku a přichází majitel domu. Šlachovitý snědý chlapík s obrovskými tlapami. Jmenuje se Eregle. Přináší půldruhého litru vína, se slovy: „Eto padarok.“ Dneska má totiž slaví padesáté třetí narozeniny. Osobně bych mu ale hádal nejméně šedesát.
Gratujeme mu, přitom každému z nás mocně stiskne ruku.

Přináší si skleničku a pronese přípitek a celý obsah sklenice do sebe najednou kopne. Říká, že je mnohonásobný šampión v judu a nyní ve Tbilisi judo trénuje. Chlubí se, že zápasil i s Vladimírem Putinem. Povídá, že paní co nás obsluhuje, je jeho sestra, když pochází z deseti sourozenců.

To už nám paní přináší jídlo. Hutnou polévku, rýži s masem, chačapuri, nakrájenou zeleninu, sýr, chleba a kvašené zelí s okurkami. Jako obvykle je všechno výborné a ani to nemůžeme sníst.

Po večeři hrajeme karty. Vedle se však paní pokouší uspat osmiměsíčního chlapečka. Jelikož děláme kravál, nedaří se jí to. Nechceme tedy prudit a raději jdeme na pokoj. Tam ještě vypijeme litr vína a jdeme spát.

Trasa dne

Den šestý

Z vesničky Khalde výstup do průsmyku Čhunderi, brodění přes ledovcovou řeku Adischala, zastávka v Adishi a závěrečný čača večírek na tábořišti.

Noc proběhla v pohodě, jen Trojka s Bobem mluvili rusky ze spaní. Zřejmě se dokonale přeladili.

Ráno jdu na pavlač zkontrolovat počasí. Vypadá to moc dobře. Obloha je protrhaná.

Na snídani dojídáme zbytky s večeře a k tomu si dáváme ještě vepřovku. Loučíme se s domácími, zejména s judistou a odcházíme.

Kráčíme po svahu nad řekou Khaldeschala valící se v hlubokém kaňonu, která doslova budí hrůzu.  Množství balvanů a sifonů dělá řeku velice obtížnou až nesjízdnou.

Po hodině pohodové chůze přicházíme k rozcestníku pod sedlem Čhunderi.

Dáme krátkou pauzu a stoupáme do svahu. Já se konečně rozchodil a jde se mi dobře.

V polovině svahu dáváme pauzu, když čekáme na Brachu. Tomu se jde pořád těžce. Po pauze dobereme vodu z potoku a stoupáme do sedla.

V sedle je již několik skupinek turistů. Naskýtá se nám pohled do údolí s vesnicí Adishi a zejména na stejnojmenný ledovec.

Najíme se a sestupujeme po prudkém rozbahněném svahu dolů k řece. Přicházíme k brodu. Na druhé straně je místní borec s koněm, který přes řeku převáží turisty. Vypadá to, že to půjde přebrodit i bez koně.

Nasazuji si sandále a přebrodím první dvě ramena řeky. Přicházím ke třetímu a tady voda fest valí. Jako vodák vím, co by to se mnou udělalo, kdybych tam vlezl. Upouštím od svého záměru řeku přebrodit sám a využíváme služeb místního šamana s koněm. Volá na nás, že máme počkat.

Po chvilce přijíždí další dva borci s osedlanými koňmi a brodí se k nám. Voda jim sahá až po břicha. Kdybych tam vlezl, proud by mne určitě smetl.

S Trojkou jako první nasedáme na koně. S batohem na zádech se mi na něj nasedá těžce. Raději si rozepínám bederní a hrudní pás. To proto, kdybych spadl do vody, ať mne batoh neutopí. Nohy dávám do třmenů a chytám opratě. Domnívám se, že šaman koně se mnou přes řeku převede. On ho však plácne po prdeli a posílá ho samého se mnou do řeky. Chudák kůň se pod mojí nemalou váhou celý chvěje. Raději se chytám kovového oka na sedle a držím se ho jak klíště. Kůň vstoupí do proudu a voda se mi lije přes nohy. Ještě, že mám sandály! Pohory bych měl plné vody. Kymácím se na koni a trnu, abych z něho nespadl. Konečně jsem na druhém břehu. S úlevou z koně sesedám. Postupně se všichni dostáváme na druhou stranu řeky.
Šaman si za převoz účtuje 30 lari za osobu. Docela dobrý kšeft.

 

Moc hezkým údolím podél řeky kráčíme k Adishi.

Je to typická horská vesnice s kamennými domy a rodovými věžemi. Pobíhají zde či různě polehávají roztomilá prasátka.

V Adishi dáváme pauzu v místní hospůdce. Dáváme si pivo, víno a zeleninovou polévku. Na cestu si kupujeme litr čači. Po odchodu se ještě zastavuji v obchůdku a kupuji další litr čači a kilo a půl rajčat.

Projdeme obcí a opět stoupáme do svahu. Za dva kiláky by mělo být tábořiště. Udělalo se hezky a jsou krásné výhledy do okolí.

Procházíme lesem a skutečně tábořiště nacházíme. Stojí tu polorozpadlá dřevěná chýše. Na obývaní ale rozhodně není.

Vybíráme relativně rovné plácky, kde si stavíme tarpy.

Na večeři vařím bulgur se sušeným uzeným. Bob z rajčat dělá salát.

Trojka s Brachou ještě rozdělají oheň a pohoda je dokonalá. Rozjíždí se čača večírek.

Vylepšuje to Tomáš, který přináší krásné hřiby.

Smažíme je na olivovém oleji posypané svanskou solí. Jsou výborné.

V jednu ráno se budím v tarpu. Nějak si nevybavuji, jak jsem se do něj dostal. Vzbudil mne déšť.

Po druhé hodině se musím jít vyčůrat. Slyším nějaký hlas. Jdu k ohništi a nalézám zde volně pohozeného Boba. Budím ho a pomáhám mu dojít do jeho tarpu. Sám zalézám do svého a jdu dospat noc.

Trasa dne

Den sedmý

Od Adishi přes skiareál Ternuldi do Zhabeshi .

Ráno zase prší. Místo aby déšť ustával, stále zesiluje. Zůstáváme ležet v tarpech. Po včerejší kalbě jsem rozbitý a stejně se mi nic nechce.

Vylézám až v devět hodin. Jdu zkontrolovat v jakém stavu je ta chýše, že bychom v ní alespoň uvařili snídani. Polovina střechy je sice propadlá, ale v té druhé půlce by to šlo.

Zalézám pod plachtu k Trojkovi a Brachovi. Ze střípků skládáme časový snímek večera. Vzpomněl jsem si, že Tomáš donesl krásné houby – kozáky. Smažili jsme je posypané svanskou solí na olivovém oleji. Byly výborné.

Já silně znaven, jsem byl za pomocí dvou asistentů odveden ke spánku. Večírek však za bujarého zpěvu pokračoval.

Déšť pomalu ustává. Jdu připravit snídani. Děláme svíčkovou ze sáčku. Trojka to kapánek přepálil s vodou. Vylepšuji to dvěma masoxy a zahušťuji kuskusem. Snědl se celý kotlík.

Vycházíme až v jedenáct hodin. Vyšlapaná bahnitá pěšina, po níž jdeme, vede lesem. Po večírku se jde těžce.

Dostáváme se na hřeben. Počasí nám umožňuje výhledy jen na nejbližší svahy a také na ledovec Tsaneri.

Procházíme lyžařským areálem. Je tady malá hospůdka. Jdeme si dát pauzu.

Chceme si dát víno. Nemají, nabízí nám bylinkovou čaču. Tvrdí, že je to lék. Jelikož se po včerejšku potřebujeme léčit, bereme litr. Současně objednáváme pět polévek.

V hospůdce potkáváme synovce toho judisty, u kterého jsme v Khalde spali.

Prvního půl litru čači dostáváme ve džbánku. Trojka ji rozlévá do stakanů. Je skutečně dobrá.

Opět se rozpršelo, jdeme se schovat dovnitř. Je tam skupinka Poláků. Sníme polévku a čekáme, než přestane pršet. Déšť trvá džbánek čači.

Nyní sestupujeme ze svahu dolů. Procházíme kolem stanice lanovky s probořenou střechou. Zřejmě projektant neodhadl množství sněhu, co tu v zimě napadne.

Ze svahu je hezký pohled dolů do údolí směrem k Mestii. Je zde poměrně hodně domů.

Přicházíme do vesnice Zhabesi. Opět prší. Shodujeme se na tom, že venku spát nebudeme a najdeme si nějaký guest haus.

Je jich tady dost. Zrovna před námi je jeden. Na náš vkus ale vypadá noblesně. Raději míříme vedle, tam je totiž sympatický oprýskaný pavlačový barák. U branky nás vítá drobná babička v typických černých šatech.

Zjišťuji u ní, zda zde můžeme přespat a zda nám i uvaří. Není problém. Za nocleh, večeři a snídani chce na osobu 50 lari.

Nejprve mne vede do koupelny. Je čistá a na zdejší poměry moderně zařízená. Po prudkých vratkých schodech na pavlači mne vede do horního patra k pokojům. Než otevře dveře, zouvá si boty. Já rovněž. I když sice naznačuje, že mám zůstat obutý, je na ní vidět, že je ráda, že tam v těch zabahněných pohorách nelezu.

Za dveřmi je předsíň se stolem, s níž se vchází do jednotlivých pokojů. Dva jsou dvoulůžkové a jeden je s manželskou postelí. Vše je útulné a čisté.

Zabíráme pokoje a poroučíme si dva litry vína. Přináší to i nakrájeným sýrem. Dáme po skleničce a postupně se chodíme osprchovat a přeprat propocené oblečení.

Večeři máme připravenou na 18 hodinu. Nejprve dostáváme misku hutné polévky s bramborem. Roznáší nám to mladá hezká gruzínka. Na stole v mísách jsou ještě plátky usmažených brambor, zvláštní salát, rajčatový salát, sýr, chačapuri a chléb. Jako vždy je vše výborné.

Nacpaný odcházím na pokoj a jdu si lehnout. Je mi totiž zima. Ostatní sedají ke stolu a likvidují víno.

Přichází za nimi pán domu s láhví čači a dává se s nimi do řeči. Opět začíná mezinárodní družba. Chlapíkovi je 75 let a stále je formě. Denně chodí do hor pro krávy.

Na chvilku si jdu k nim přisednout, abych neurazil. Nesedím s nimi moc dlouho a jdu spát. Stejně i Bob. Ostatní však zůstávají. Spát jdou až v jedenáct.

O půlnoci se Trojka probere, budí Brachu se slovy: „Je válka musíme chlastat!“. Bracha tomu povelu neodporuje a společně rubnou flašku čači. Přitom se chechtají jak dva pitomci.

Trasa dne

Den osmý

Ze Zhabesi kolem řeky Mulkhura a hřeben hory Kaskari do Mestie.

V noci ještě pršelo, ale ráno se obloha již od východu trhá. Snad dneska už bude lépe.

Na osmou hodinu máme připravenou snídani. Je toho zase plný stůl. Bylinkový čaj, nakrájený sýr, chleba, chačapuri, osmažené plátky brambor, buchta s čokoládovou polevou, vajíčkové omelety, marmeláda z angreštu a samozřejmě nakrájené rajčata s okurkami okořeněné koriandrem. Vše je domácí. Včera nám totiž pán domácí říkal, že si kupují jen mouku, cukr a sůl. Všechno ostatní mají vlastní.

Nejde to ani sníst, proto si se souhlasem paní domu zbytek bereme sebou na svačinu.

Před odchodem si ještě jdeme prohlédnout rodovou věž, co stojí vedle jejich domu. Domácí tvrdí, že je z dvanáctého století. Trojka s Tomášem a Bobem šplhají až nahoru. Já s Brachou, když vidíme chatrné žebříky, raději zůstáváme dole a prohlížíme si kotel na pálení čači.

Rozloučíme se s našimi hostiteli, zaplatím a odcházíme.

Sejdeme dolů k řece Mulkhura, přejdeme přes most a po jejím pravém břehu míříme k obci Cholashi.  I přesto, že řeka hodně slušně teče, nepůsobí již tak nebezpečně, jak ty řeky co jsme dosud viděli. Má širší koryto a méně balvanů. Tady bych si ji troufl sjet.

Po deštích je chodník silně podmáčený a čvachtáme v bahně.

Začíná péct sluníčko. Opět se řádně potíme.

Přicházíme do obce Cholashi. Na jejím okraji potkáváme skupinku třech turistů – Američan, Kanaďanka a Arménka. Jdou do Ushguli. Sotva odejdou, Trojka to komentuje, že si Amík na cestě s dvěma babami musí užívat mezinárodního grupáče.

V Cholashi oproti jiným vesničkám volně pobíhá více prasat. Dokonce svině s malými selátky. Podivujeme se nad tím, že je nesežerou psi, kterých je tady také dost.

Mezi domy stoupáme do svahu, slunko pere. Když u jednoho domu s velkou udržovanou zahradou a dokonce se záhony s kytkami vidíme reklamní slunečník Krušovice, dáváme tam pauzu na pivo. Je výborně vychlazené. K pivu nám paní přináší i džus s červeným rybízem.

Opět stoupáme do poměrně prudkého svahu. V tom vedru se mi jde těžce. Navíc mne bolí ramena od těžkého batohu.

Přicházíme do sedla. Je tady hezký rovný plácek a pěkný výhled do údolí. Ideální místo na táboření. Dáváme tady pauzu a dojídáme zbytky od snídaně.

Přichází tady skupinka Poláků, kteří na lehko míří do Ushguli. Dopuručili nám zajít v Mestii do restaurace Lali, že tam dobře a levně vaří.

Následuje sestup lesem do údolí k Mestii. Svah má pořádný sklon a sestupuje se hodně špatně. Nedovedu si to představit, jít to bez hůlek.

Vyjdeme z lesa a pod námi se objevuje Mestia, administrativní centrum celé Svanetie. Je zde dokonce i malé letiště.

Přicházíme do centra. Já jsem úplně uvařený, neboť už dávno mi došla voda. Hned v prvním obchůdku kupuji třílitrový baňok piva a společně si ho dáváme.

Přesunujeme se do parku, kde ve stínu odpočíváme na lavičkách a dumáme co dál.

Uvažujeme, že bychom se posunuli o tři kiláky dále za obec Lenjeri a tam se u řeky utábořili. Trojka s Brachou jdou do blízkého Sparu na nákup, Tomáš si odešel vyměnit peníze a já s Bobem hlídáme batohy.

Z blízké pekárny voní puri (bílý chléb). Neodolám a jdu si jeden koupit. Je ještě horký. Před pekárnu mne odchytává snědý chlapík a nabízí mi med a čaču. Kupují od něj litr čači, med totiž pomalu teče.

S Bobem na lavičce v parku mezitím zpucujeme celý chleba.

Postupně se všichni vracejí a zase začíná pršet. Jdeme se schovat do blízké hospůdky Lali. Sotva si tam sedneme, začíná pořádně lít.

V hospodě si s Tomášem dáváme ostri (něco na způsob našeho guláše). Přináší nám to v litinové misce a ještě to bublá. Trojka s Bobem si dávají charčo a Bracha pstruha. K tomu litr vína.

Díky dešti a předpovědi měníme plán. Nepůjdeme tábořit, ale najdeme si nějaký guesthaus.

Cítím se nějaký slabý. Jdu do Sparu a tam si kupuji dvoulitrovku coly. Když ji celou vypiju, konečně se mi dělá dobře. Byl jsem zřejmě dehydrován a vycukrován.

Zase se udělalo krásně. Je azůro a konečně jsou vidět vrcholky hor. Když si je fotím, přichází ke mne starší paní v dlouhých černých šatech a nabízí mi ubytování. Za noc chce 20 lari, za jedno jídlo 10 – 15 lari. Volám na ostatní a jdeme s paní si prohlédnout její guesthaus.

Je to sice kousek od centra, ale tam bychom určitě nešli. Ubytování je slušné, zůstáváme tady.

Já si jdu na chvilku lehnout, ostatní mastí karty a pijí víno a čaču.

Po čase jdu za nimi a hrajeme ferbla. Když se setmí, jdu spát. Ostatní sedí na pavlači, pouští si s telefonu písničky a juchají. Od paní domácí si dokoupili ještě víno.

V jedenáct ženu Tomáše spát. Uražený a nasraný odchází. Zbytek ještě juchá do půlnoci.

Trasa dne

Den devátý

Krkolomný výšlap nalehko na rozhlednu nad Mestii a po úpatí hory Guli kolem řeky Pushkueri do Lenjeri a zpět do Mestie.

Noc proběhla v klidu. Přestože jsem díky pružinovému roštu v posteli, ležel prohnutý jako v hamace, se mi spalo dobře.

Ráno lehce prší.

Jelikož snídani máme objednanou na půl devátou, proto nikam nespěcháme. O půl osmé na nás volá paní domu: „Rebyata, u vas gotov zavtrak.“ (Chlapi, máte připravenou snídani). Paní asi špatně pochopila čas, na kterém jsme se domluvili. No nevadí. Vstáváme a jdeme do přízemí do prostorné místnosti, kde máme prostřeno. Na stěně je LCD televizor a v rohu stolek s počítačem. V televizi zrovna běží obdoba našeho Superstaru.

Snídaně je opět bohatá a náležitě bohatá. Nejde to ani sníst.

Po snídani si jdeme ještě na chvilku lehnout.

Přestává pršet. Rozhodli jsme se, že si uděláme výšlap na lehko. Vyjdeme na rozhlednu nad Mestií a pak projdeme dolinou do Lenjeri, což dělá nějakých devatenáct kiláků s třinácti sty metry stoupání.

Před desátou vycházíme. Brachu trápí kotník, proto raději zůstává.

Vyjdeme na náměstí, abychom zjistili, že jdeme špatně. Cesta na rozhlednu vede přímo kolem našeho guesthausu. Vracíme se a rozbitými a od krav posranými uličkami mezi domy stoupáme vzhůru. Než vstoupíme do lesa, cesta vede i korytem potoka.

V lese začíná pořádný stoupák. Podle mne zatím nejprudší, co jsme tady šli.

Neskutečně ze mne lije. Po chvilce mám durch mokrou košili. Nedělám však stejnou chybu jako včera a hodně piju.

Kolem chodníku roste neskutečné množství hřibů.

Stoupání se mi zdá nekonečné. Zastavuji a v navigaci zjišťuji, kolik mi toho zbývá k rozhledně. Ještě půldruhého kiláků a 560 metrů stoupání! Hrozný krpál. Pomalu se vleču nahoru. Jít tohle s těžkým batohem by byl zážitek!

Konečně jsem nahoře. Sundávám košili a dávám ji sušit.

Jsou zde moc hezké výhledy dolů na Mestií a do okolí. Škoda je, že vrcholky okolních hor jsou v mracích.

Po cestě přichází chlapík v cyklistickém a tlačí kolo. Je to Čech. Dávám se s ním do řeči. Je ze skupiny cyklistů z Karlových Varů, které jsme včera potkali v parku. Říká, že ten kopec se nedalo vyjet a proto ho musel vytlačit. Ani se mu nedivím, já bych to také určitě tlačil.

Po pauze stoupáme dál po cestě vedoucí k vyhlídce na horu Ushba. Ta je ale téměř ve výšce třech tisíc metrů, tam ale nejdeme. Na rozcestníku odbočujeme vlevo do kotliny. Následuje dlouhé traverzování po prudkém svahu.

Po třinácté hodině zastavujeme u horské bystřiny a dáváme pauzu na jídlo. V kotlíku vařím rýži. Nějak se tomu nechce. Vařím ji přes půl hodiny a pořád je tvrdá.

Už se nám nechce čekat, přidám do ní dvě konzervy tuňáků a schroustáme to i když je to trochu tvrdé.

Sotva vyjdeme, čeká nás nemilé překvapení. Voda strhla břeh s chodníkem nad dalším potokem a my nyní složitě v prudkém svahu sestupujeme dolů. Podrážky mi klouzají po mokré hlíně. Držím se trsů trávy, abych nespadl. Konečně jsem dole u potoka. Korytem vylézám na protější břeh a zase traverzuji po svahu.

U rozcestníku pod vrcholem hory Guli potkáváme skupinku turistů, kteří jdou ze směru od Bagvdanari. My míříme dolů do Lenjeri.

Ztratil se nám chodník. Čumíme do map.cz a nemůžeme ho najít. Moc lidí tady asi nechodí, když není vyšlapaný. Konečně ho nalézáme a sestupujeme dolů.

Chodník vede lopuchy, kopřivami a bolševníky. Jen doufáme, že nebudeme od nich moc popálení.

Přicházíme k rokli s potokem, která je ještě teď v srpnu zasypaná hromadami sněhu, z nichž proudící voda vytvořila sněžné mosty.

Projdeme kolem toho a několikrát přes potok brodíme. Naštěstí jde přeskákat po šutrech. Být však více vody, měli bychom smůlu.

To už se blížíme k Lenjeri. Nalézáme slušné plácky na táboření. Včera jsem tu chtěl dojít a přespat tu. Díky počasí jsme to odpískali. No škoda.

U jednoho plácku je zvláštní kulatá věž z pálených cihel připomínající minaret. Dumáme k čemu mohla sloužit.

Sestoupíme ještě kousek a procházíme Lenjeri. Je to typická zdejší vesnička. Kamenné neudržované domy a kravinci poseté rozbité uličky.

Vcházíme na silnici spojující Mestií se Zudgigi. Po ní míříme k Mestii.

U silnice je stánek s čepovaným pivem. Navrhuji dát si jedno. Zastavujeme u něj a zjišťujeme, že tam pivo čepují pouze do plastových baňoků. Když už tam jsem, nechávám si načepovat třílitrový baňok. Na čepování tam mají speciální forychtung, které se šroubuje na hrdlo baňoku a usnadňuje čepování. To by se určitě uplatnilo i u nás v hospodách.

Přicházíme do Mestie. Po stranách ulice je plno obchůdků a taxikářů nabízejících nám odvoz. My to máme už kousek, proto jejich služeb nevyužíváme.

Přicházíme k našemu guesthausu. Bracha nás už netrpělivě vyhlíží a chladí pro nás víno.

Domácí v době naší nepřítomnosti sestrojili pálící aparát a chystají se pálit čaču.

Rychle se jdu osprchovat, přeprat košili a k večeři. Jíme u stolu na zahradě.

Po večeři se přesunujeme na verandu a u vínka se domlouváme co dál.

Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí, bolavému kotníku od Brachy a únavě, již nebudeme pokračovat v treku v horách a zítra se přesuneme k moři do Anaklie a odtud půjdeme podél pobřeží do Poti. Cesta vede mokřady Národního parku Kolkheti. Snad se tam neutopíme v bažinách. V úterý ráno bychom se vlakem přesunuli do Tbilisi. Pro jistotu hned kupuji online jízdenky.

Ještě sedíme a u vínka mažeme karty. Došlo víno. Bracha chce koupit další, je totiž odpočatý a navíc stále při chuti. My ostatní toho ale máme po dnešku dost a jdeme spát.

Trasa dne

Den desátý

Z Mestie maršrutkou do Zudgigi, návštěva zdejšího trhu, přejezd k moři do Anaklie a pěšky mezi lískovými plantážemi a odvodňovacími kanály do Laziky.

Ráno neskutečně lije. Jsme rádi, že z hor odjíždíme, na trek by to určitě nebylo.

Sníme od paní domácí připravenou snídani. Za pobyt, jídlo a víno jí platíme pětset lari. Paní nám ještě jako prezent dává půl litru čači. Pomalu se balíme. Odcházíme před desátou.

Dojdeme na náměstí a hledáme nějakou maršutku, kterou by jsme se dostali do Zugdidi. Obcházím jednotlivé řidiče a zjišťuji ceny, abychom se nenapálili, jak ve Tbilisi. Ceny jsou zhruba stejné. Nakonec si domluvíme odvoz za stopadesát lari. Je to sice o něco dražší, ale máme batohy uvnitř auta. U levnějšího odvozu bychom je měli na střeše a to v tomto dešti není zrovna ideální.

V době, když se domlouváme na odvozu s řidičem k nám přichází vysoký polák a chce jet s námi. My s tím nemáme žádný problém, ale řidič ho nechce z neznámého důvodu vzít. Přitom v autě je dost místa.

Jedeme rozhrkaným Fordem Transitem. Sotva vyjedeme, řidič hned zastavuje na benzince a chce po nás děngi. Dávám mu těch slíbených stopadesát lari. Za to si nechává do auta natankovat.

Jedeme po betonové silnici s četnými výmoly, napadenými kameny a tu a tam sesunutou zeminou, které odklízení bagry. Do toho se po silnici motají krávy. Přesto vše řidič jede svižně a mezi tím vším kličkuje.

Koštujeme tu čaču, co jsme dostali. Loknu se jí a málem jsem se z ní poblil. Tak hnusnou čaču jsme tady ještě neměli!

Projíždíme krásným údolím. Bohužel lije a je mlha, takže vidíme jen nejbližší okolí.

Jedeme kolem řeky Enguri, která je po deštích zakalená a mohutně se válí širokým korytem.

Řidič najednou zastavuje u vyhlídky a říká, ať jdeme fotit.

Vystupujeme z auta a pod námi jsou děsivé peřeje. Vjet do nich na lodi, by byl zřejmě můj konec.

Přijíždíme k umělému jezeru na řece Enguri. Voda v něm má trkysovou barvu.

Řidič zastavuje u hospůdky u silnice postavené vysoko nad jezerem. Říká, že tady dobře vaří. Sám jde na kafe. My hlad ještě nemáme, ale když už tam jsme, kupujeme si tam třílitrový baňok vína a sedáme si na terasu s výhledem na jezero.

Vedle sedí tři gruzíni a kopou do sebe jednu čaču za druhou. Jeden z nich dokouří a prázdnou krabičku hází z terasy dolů. Odpadky tady neřeší. Dole mezi odpadky šmejdí pes a hledá něco k snědku.

Opět jedeme. Silnice je už v lepším stavu a cesta rychleji ubíhá.

Řidič zjišťuje, kam míříme. Odpovídám mu, že do Anaklie. Nabízí, že nás tam odveze za 80 lari. To se nám zdá moc, když za 130 km chtěl 150 lari a za 30 kiláků chce 80 lari. Říkám mu, že nechceme. Cenu snižuje na 70. Říkám mu, že se chceme podívat po Zugdidi, což je i pravda. Kýve, že rozumí a už nás nepřemlouvá.

Zastavuje nám u parku a ukazuje, kde se dostaneme do centra. Když se chce poté rozjet, chcípne mu motor a nemůže nastartovat. S Brachou ho roztláčíme ze svahu. Motgor mu naskočil a odjíždí.

Před parkem jsou dětské historické kolotoče. Tomáš s Brachou si jdou sednout na koně, aby si připomněli brodění přes řeku u Adishi.

Projdeme udržovaným parkem se zámečky a dostáváme se do centra.

U první směnárny měníme peníze. Při tom po nás vyžadují předložit pas. Co by na to u nás řekli prosazovači GDPR, ochránci lidských práv a jiní dobroserové?

Procházíme po hlavní třídě a hledáme nějakou hospodu, kde bychom se najedli. Nic nevidíme. Zastavujeme jednoho mladíka a ten nám ukazuje, kde máme jít. Všude pobíhá spousty psů.

Dojdeme tam a hospoda je zavřená. Kousek vedle je ale jiná – Lunch house. Míříme do ní. Je téměř prázdná.

Jako předkrm si s Tomášem dáváváme smaženého pstruha a já pak fazole a Tomáš nějakou ostrou polévku s masem. Oproti Svanetii jsou zde ceny poloviční. Za pstruha v přepočtu chtěli 15 korun.

Jdeme najít odvoz do Anaklie a přicházíme na tržiště. Tady se dá koupit snad úplně všechno. Od ovoce a zeleniny, přes oblečení, domácích potřeb, až po malotraktory. A to jsme prošli lehce krajem.

Jednoho prodejce se dotazujeme, zda má čaču. Nemá, ale vede nás přes tržnici k dalšímu stánku, kde ji mají.

Prodává tam příjemná paní. Nabízí litr čači za 10 lari a víno za tři. Od všeho dává okusit. Má to moc dobré. Bereme 2 litry čači a 4 litry vína. Nabízí ještě koňak. Bereme ho litr. Vše nám prodává v petkách. Rozdělujeme si flašky a cpeme je do batohů.

Chlapík co nás zde dovedl, nám ještě ukazuje, odkud odjíždějí maršutky.

S jedním řidičem si domlouváme odvoz za 50 lari a ten nás odváží do Anaklie, což je přímořské letovisko v západní Gruzii v místě, kde řeka Enguri ústí do Černého moře, poblíž hranic s Abcházií.

Kolem silnice, po níž jedeme se pohybuje poměrně hodně prasat. Všechny mají kolem krku připevněné klacky ve tvaru trojúhelníků. Nepochopili jsme, proč je tam mají.

Řidič nás vysazuje přímo u moře. Jsou vysoké vlny a je vyvěšená červená vlajka.

Jdeme na pláž. Musíme ale  přebrodit přes pás vody. Tam postává mladík v záchranné vestě. Ptám se ho, jestli můžeme do moře. Kýve, že ne. Krátká porada a míříme směrem k Poti.

Projdeme kolem pláže a vyjdeme brankou. Chceme jít dál a to už za námi běží nějaký klučina v uniformě. Naznačuje, že tam nesmíme. Díváme se do mapy a hledáme jinou cestu. Do Laziky, kam chceme dojít půjdeme oklikou.

Jdeme kolem odvodňovacího kanálu, kolem se pasou krávy. Následně procházíme mezi plantážemi s lískami. Ve velkém zde totiž pěstují lískové ořechy.

Potkáme mladíka a chceme se ho zeptat, zda se můžeme dojít do Laziky. Neumí anglicky, ani rusky. Předává telefon Tomášovi a ten se s mužem na druhé straně pokouší anglicky domluvit. K ničemu to ale nevede.

Potkáváme paní. Ta umí rusky. Říká, že do Laziky můžeme dojít, ale neví, jestli vede cesta kolem moře až do Poti.

Jdeme dál. U odvodňovacích kanálů sedí rybáři a chytají karasy.

Za námi přijíždí malotraktor s třemi chlapy táhnoucí vlečkou s trámy a deskami. Zastavuje vedle nás a řidič na nás rusky volá: „Kak my mozhem tebe pomoč“. (Jak vám můžeme pomoci). Říkám mu, že jdeme do Laziky. On volá „Davaj!“ a ukazuje, že si máme sednout na vlečku. Nasedáme a jedeme.

Vlečka se celá třese a máme vůbec problém se na ní udržet. Zastavuje nám kousek od pláže na začátku Laziky.

Vysvětluje nám, kde jsme, že kousek odsud je již Abcházie a do Poti nejde kolem moře projít. Teče tam totiž řeka a není přes ní most. Varuje nás, že pokud budeme chtít jít do moře, máme si nechat boty.

Za odvoz je hostíme naší čačou. Nemáme ale stakan. Oni si ale okamžitě poradí tak, že s petky od coly uříznou hrdlo a stakan je na světě.

Řidič pronáší přípitek a přitom neskutečně řve. Dá si s námi tři stakany, rozloučí se a odjíždí.

Já chci zabivakovat hned tady u pláže. Ostatní chtějí pokračovat. Jdeme tedy dál. Procházíme kolem obrovských hromad betonových ježků. Mám za to, že to jsou protitankové zátarasy, ale údajně to mají být vlnolamy.

Přicházíme k betonovému molu, na jejímž konci je zvláštní věž, jak z fantastického filmu.

Uvažujeme, že přespíme přímo pod molem, ale je tu velký bordel. Jdeme tedy ještě dál.

Před sebou vidíme opuštěný velký plážový bar. Ideální místo na přenocování.

Vedle stojí nějaký děda v uniformě ochranky. Jdeme za ním a ptáme se ho, jestli tady můžeme přespat. Někam telefonuje a pak kýve, že ano.

Dáváme si dovnitř batohy a jdeme si zaplavat do moře. S Tomášem a Brachou dlouho blbneme ve velkých vlnách.

Trojka s Bobem mezitím navázali družbu s dědou.

Pochází z Abcházie. Po prohrané válce musel opustit svůj domov. Sám ve válce bojoval. Byl kapitán. Nyní je rok v důchodu, penzi má 200 lari. Tady dělá hlídače a vydělá si dalších 400 lari.

Vedle je rekreační středisko pro děti. Díky covidu je však uzavřené.

Ani děda nepohrdne naší čačou a druží se s námi. Také přichází jeho mladší kolega a přidává se k družbě. Dochází čača. Hledáme koňak, který v batohu nesl Tomáš. Nikde však není. Tomáš ho cestou někde ztratil! No klasika.

Děda s kolegou odchází, my ještě vykecáváme. Po nějaké době za námi přichází kolega dědy a upozorňuje nás, že se máme ztišit. Nechceme dělat problém a jdeme spát.

Trasa autem

Trasa pěšky z Anaklie do Laziky

Den jedenáctý

Z Anaklie do černomorského přístavního města Poti.

O půlnoci se zvedl silný vítr a začalo pršet. Spát na pláži v tarpech by bylo asi zajímavé. Cítím, jak na mne padají drobné kapičky vody. Mám za to, že je strhává vítr. Nad ránem zjišťuji, že dírou ve střeše na mne kapala voda. Spacák mám z poloviny mokrý. Naštěstí je teplo, takže to nevadilo.

Ráno píšu deník a Trojka vaří snídani. Smíchal dvě zelňačky a gulášovku dohromady a do hotového produktu ještě natrhal chleba. Je to dobré, snědli jsme všechno.

I když lehce prší, jdu si zaplavat do moře. Je hodně teplé a vlny ještě větší než včera.

Pobalíme se, rozloučíme s dědou, nasadíme ponča, neboť se neskutečně rozpršelo a odcházíme.

V pončích na pláži vypadáme jako mutanti.

Jdeme na molo k futuristické věži. Mám za to, že je to rozhledna. Celou věž obejdu a zjišťuji, že celá funkce věže je jen vytvořit vesmírnou příšeru. Děda nám včera říkal, že předchozí prezident, zřejmě Michail Saakašvili něco podobného viděl v Norsku a chtěl to i v Gruzii, proto to zde stojí.

Vracíme se zpět do Anaklie. Již to neobcházíme jako včera a jdeme po cestě podél moře.

Přicházíme k závoře se strážní budkou. Jsou zde nápisy, že vstup je zakázán. Jdeme k budce, nikoho v ní nevidíme. Přijdeme blíž a najednou vyskakuje chlapík v uniformě. Chrápal a my ho vzbudili. Ptáme se ho, zda můžeme dál. Ukazuje, že ano. Trojka to komentuje: „Bodejť by nás nepustil, když jsme ho načapali honit si péro.“

Vpravo vedle cesty jsou močály a vlevo směrem k moři pravidelné dlouhé ovály. Jako by pod zemí bylo něco ukryté. Na samotných plážích je neskutečný bordel z naplaveného dřeva a jiného odpadu, zejména plastových petek.

Přicházíme na promenádu u moře v Anaklii. Je tady úplně mrtvo a to přitom již neprší a vylézá sluníčko. Zrovna otevírají stánek na pláži. Sedáme ke stolu a dáváme si tam pivo. I tady mají ten forychtung na čepování piva.

Jdeme do centra najít odvoz do Zugdidi. I tady je mrtvo. Přicházíme k hospůdce, kde posedává zdejší honorace. Zdejších chlapíků se dotazujeme na maršrutky. Odpovídají, že dneska je voskresen’ye (neděle) a maršrutky nejezdí.

Hned naproti je moderní budova policejní stanice. Jdu se tam poptat. Vejdu dovnitř a vidím, že je to stanice amerického stylu. Jedna velká místnost se stoly. Naproti mi jde mladý policajt. Představuji se mu a prosím ho, jestli by nám nepomohl dostat se do Zugdidi. On se radí s ostatními a pak někam telefonuje. Po chvilce nám říká, že pro nás přijede auto a za 35 lari nás tam odveze. Poděkujeme mu a on s kolegou nasedá do služebního pickupu Toyota Hilux a odjíždí.

Přijíždí pětimístná Toyota Prius. To je náš odvoz. Do kufru naložíme batohy a sami se nasoukáme dovnitř. Já pohodlně sedím vepředu, ale ostatní vzadu jsou jak sardinky.

Řidič s námi jede hodně svižně. Předepsanou rychlost stejně jako plné čáry vůbec neřeší. Kromě volantu nejvíce používá klakson. V okolí Anaklie troubením každého zdraví. Později troubí na předjížděná auta, či chodce. Upozorňuje je tím, že jede.

Řidič mi alespoň objasňuje záhadu, proč prasata co se pohybují kolem silnice, mají na krku dřevěný trojúhelník. Mají to proto, aby nevlezli do potrubí pod mostky nad příkopy vedoucí k jednotlivým domům.

Kolem silnice je plno prodejců prodávajících ve velkých pytlích lískové ořechy. Je tady totiž hodně plantáží s lískami.

Řidič nás vysazuje u naší známé tržnice. Máme hlad a hledáme nějaký stánek, kde bychom se najedli. Nic nemůžeme najít. Ptáme se místních. Jeden nás ochotně vede přes tržiště k malému občerstvení. Je to malá místnost se třemi stoly a v rohu výčep s čepovaným pivem. Pivo čepuje korpulentní paní, v kuchyni je veselý tančící týpek.

Chceme rybu, tu bohužel nemají, nabízí nám ale soljanku. Nevím sice co to je, ale souhlasím. Ještě objednáváme salát a chleba. Přináší nám ostrou polévku s masem. Je výborná. Poté každému ještě masový karbenátek. Přecpaní odcházíme.

Zastavujeme se ještě ve stánku s kořalkou jako včera a dokupujeme zásoby. Paní nám jako dobrým zákazníkům dává dárek v podobě půl litru koňaku.

Jdeme k vlakovému nádraží. Chceme jet totiž do Poti vlakem. V ulici vedoucí k nádraží je plno prodejen nábytku.

Na nádraží v pokladně zjišťujeme, že vlak nejede. Pokladní nám ukazuje, že máme jet maršrutkou.

Jdeme před nádraží, tam Tomáše odchytává místní taxikář a nabízí nám odvoz za 150 lari. Nechceme. On postupně cenu snižuje na stovku.

Já jdu za maršrutkářem a ten mi říká cenu sedm lari na osobu. Vyřešeno pojedeme maršrutkou.

Řidič otevírá kufr svého Mercedesu Sprinter a ládujeme do něj batohy. Brachuv tam nechce vlézt. Drobný řidič do něj tlačí a bouchá dveřmi, ve snaze je dovřít. Přichází o polovinu větší Bracha než je řidič se slovy: „Uhni pičo, já s tím jebnu!“ a pořádnou ranou zavírá dveře.

Ještě před půl hodiny čekáme, než se naplní maršutka. Nenaplnila se, přesto odjíždíme.

Maršutka funguje tak, že každý, kdo si na ni u cesty mávne, tomu řidič zastaví a jak vystupuje, řidiči zaplatí.

Řidič jede obdobným stylem jako ten z Anaklie, navíc do toho opravuje rádio, přitom stíhá kličkovat mezi pohybujícím se dobytkem, který se zde v hojném počtu pohybuje po silnici.

Vysedáme v Poti za mostem jednoho z ramen řeky Rioni přímo u tržnice.

Poti je velké město. Nebudeme tady nocovat na divoko a domlouváme se, že si najdeme nějaké ubytko. Na Bookingu nalézám nějaký hostel. Míříme tam. Cesta vede přes tržnici.

Cestou u nás zastavuje policejní auto, uvnitř tři policajti a zjišťují odkud jsme a kam jdeme. Představuji se jim a ochotně nám ukazují cestu. Také nám radí, ve které restauraci dobře vaří.

Přicházíme k našemu ubytování. Je to podobné jako Baťův domek ve Zlíně. Přímo naproti je nová moderní budova policie.

Zvoníme u vrátek. Přichází paní a začíná dlouhé dohadování, neboť si vzájemně moc nerozumíme. Nakonec se domlouváme, že tady zůstaneme dvě noci a za to zaplatíme 320 lari. Na Bookingu přitom cena byla 400 lari.

Ubytování je slušné. Jeden pokoj s manželskou postelí, tady budu spát s Tomášem a další pokoj se třemi postelemi. Tam bude spát zbytek. Plus zatím nejlepší koupelna.

Vybalíme se, dáme sprchu a jdeme do města. Projdeme tržnicí, kde to trhovci již balí a míříme k restauraci Aragvi, co nám doporučili policajti.

Přejdeme most a kráčíme po hlavní třídě lemované oprýskanými baráky. Trojka s Brachou konstatují, že by zde byli hvězdami ve svém oboru. Bracha (zedník) navíc konstatuje, že by tady mohl dělat totálně ožralý a furt by byl za hvězdu.

Přicházíme k přístavu, kde je restaurace Aragvi. Je to stylová restaurace v několika patrech. Sedáme na pavlači. Jelikož jsme u moře, chceme rybu. Tomáš, Trojka a Bob si objednávají rybí polévku. Já s Brachou a Bobem nějaké smažené drobné ryby a Tomáš větší rybu. Názvy těch ryb se mi bohužel vykouřily z hlavy. K tomu chleba, pivo a víno.

Přinášejí rybí polévky. Nesou to asi v litrových plných miskách a v každé je celá ryba velikosti pstruhu. Plus jsou v tom brambory. Výdejově je to na hlavní jídlo. Naštěstí jsem si polévku nedal a s Tomášem si to dáváme na půl. Tomáši pak ještě přináší snaženou rybu a nám plný talíř smažených drobných rybek. Jsou tak dobře osmažené, že je chroustám úplně celé.

Zapíjíme to pivem a vínem. Jako obvykle je vše výborné.

Vracíme se zpět. Z příchodem noci město ožívá. Ulice Poti však mají pro opilce a další neopatrné osoby spoustu nástrah v podobě hlubokých příkopů, výmolů, či psích hoven. Sotva se zakochám, mám málem zlomený kotník.

Přejdeme přes řeku a fascinuje nás pohled na nasvětlený pravoslavný chrám.

Těsně před příchodem do ubytka začíná pršet a lije až do rána. Aby toho nebylo málo, žerou nás komáři.

Den dvanáctý

Na motorovém člunu a kajaku po Národního parku Kolkheti a ilegální koupačka v moři.

V noci byla bouřka a až do rána pořádně lilo. Ráno to vypadá, že se již vypršelo a mohlo by být hezky.

Včera jsme si objednali projížďku na kajacích po jezeře v Národním parku Kolkheti a nyní tam pěšky míříme.

Jdeme mezi malými oprýskanými domky natěsnaných na sebe s neudržovanými a zarostlými zahradami. Baví nás tady kuňkající žáby. Mezi domy kuňkají víc, než u nás někde u rybníka. Bude to díky blízkým mokřadům s lužními lesy a zejména dešti v poslední době.

Zastavujeme u jednoho stánku s rychlým občerstvením. Chceme si dát kafe. Presovač ale nefunguje. Prodavačka nám nabízí instantní, tu ale nechceme a raději odcházíme.

Hledáme nějaký obchůdek, kde bychom si koupili snídani. Já jdu napřed a vcházím do prvního, co vidím. Pro všechny kupuji chleba a sýr. Vyjdu ven a tam je jen Tomáš. Chvilku čekám a po nějaké době je vidím přicházet s taškami. I oni objevili obchůdek a nakoupili. Sedáme na lavičky a snídáme. Společnost nám dělá smečka psů.

Konečně přicházíme do sídla Národního parku. Je to moderní budova s hotelem a udržovaným parkem.

Vejdeme do recepce, na podlaze je položený kbelík a do něj ze stropu kape voda.

Tomáš se anglicky domlouvá, co nám mohou nabídnout. Nabízí nám projížďku motorovým člunem přímo do lužních lesů. Chtějí za to 250 lari. Bereme to.

Slečna nám ve svém telefonu ukazuje, kde máme jít, současně nám nabízí odvoz autem. Není to však daleko, proto jdeme pěšky.  Opět procházíme mezi oprýskanými domy po rozbité cestě s četnými kalužemi.

Přicházíme k velkému jezeru. Na břehu jsou torza nějaké budovy a tři velké betonové hangáry. Jak se později dozvídáme, za éry Sovětského svazu tady byla vojenská základna protivzdušné obrany a v hangárech byly ukryty helikoptéry.

Na břehu je malé přístaviště, kde kotví několik motorových člunů a výletních lodí, kterým říkají pontony. Jsou zde dva chlápci. Když nás vidí, připravují jeden motorový člun, do něhož nastupujeme.

Lodivod zpočátku jede pomalu, ale pak to osolí a slušnou rychlostí fičíme na druhou stranu jezera. Projedeme kolem bidel s kormorány a vplouváme do ramene klikaticího se mezi lužními lesy.

Lodivod zátočiny řeže jak pilot formule jedna.

Projede až na konec ramene a u mola zastavuje. Je tady posezení s ohništěm. Vystupujeme a jdeme se projít po lese. Je tu neskutečně komárů, kteří se do nás okamžitě pouští. Ještě že má Trojka u sebe repelent.

Je to tady zajímavé. Všude pod nohama šplouchá voda a kolem husté stromy porostlé břečťanem. Lodivod nám říká, že na podzim zde přilétají obrovské hejna ptáků, kteří zde odpočívají při dalším tahu do Afriky. Jezera a lužní lesy zde nikdy nezamrzají.

Vracíme se zpět. Na jezeře jsou nyní vlny. Lodivod tomu opět pořádně dává a člun po nich tvrdě skáče.

Na břehu si ještě prohlédneme betonové hangáry a jdeme zpět k sídlu Národního parku. Tam dojídáme zbytky jídla a jdeme si půjčit tři dvojmístné kajaky. Tomáš jede s Brachou, Trojka s Bobem a já v singlu.

Kapánek mám zvednutou příď, ale jinak to jde. Projedeme zdejší jezírka mezi rákosím, pozorujeme ryby a želvy a vracíme se zpět.

Nyní míříme k moři. Cestou se zastavujeme ve venkovní hospůdce v parku na pivo.

Přicházíme k moři. I zde jsou pláže poseté neskutečným humusem v podobě vyplavených plastů a dřeva. Jdeme se hned koupat. Vzápětí nás vyhazuje plavčík, že prý jsou velké vlny. Přitom jsou mnohem menší, než jaké byly v Lazice.

Jdeme dál po pláži a jak jsme z jeho dohledu, jdeme opět do moře a blbneme ve vlnách.

Přijíždí k nám policejní pickup. V něm tři policajti a vysvětlují nám, že se tady nemůžeme koupat, že se blíží bouře. Sotva odjedou, přijíždí k nám grupa plavčíků a říkají nám to samé. Už nechceme pokoušet osud a raději odcházíme.

Cestou se ještě zastavíme na čepované pivo. Pod stropem tu visí trs sušených ryb. Bracha jednu kupuje a hned ji zpucujeme.

Večer ještě jdeme na tržnici se najíst. Ve stánku si dáváme kebab. Bob s Trojkou jdou ještě nakoupit jídlo na zítřejší cestu vlakem do Tbilisi a odcházíme spát.

V noci je bouřka a zase prší.

Den třináctý

Návrat z Poti vlakem do Tbilisi, nákup projímavých čínských nudlí.

V pět ráno začíná bantovat Trojka. Postupně probouzí ostatní. Já ležím ještě do půl šesté a také vstávám.

Tomášovi se moc vstávat nechce, není mu totiž dobře a bolí ho hlava. Přesto se souká z postele ven a balí se. Pro jistotu ho kontroluji, zda si vše sbalil a nic tam nenechal. V šest po rozloučení s majitelkou z hostelu odcházíme.

Jdeme přes tržnici. Je tady úplně mrtvo. Ještě, že mne neposlechli a včera jsme si nakoupili. To bychom byli ve vlaku o hladu.

Přicházíme k malému nádraží podobnému tomu v Zugdidi. Máme hodinu čas. Bracha to komentuje: „Raději hodinu čekat, než minutu běžet.“

Nemáme žádné pití, jen čutoru s vodou. V domnění, že nějaké pití koupím na benzince, se vracím k tržnici. Přecházím přes most přes řeku. Smrdí to tam jak v kanále. Na benzince není žádný market, vracím se s nepořízenou.

Už je tady přistavený vlak. Očekával jsem nějaký z dob Sojuzu, ale překvapili. Je to relativně moderní vlak.

Pro vodu nyní odchází Trojka s Brachou. My ostatní jdeme do vlaku. Hned na perónu se nás ujímá průvodčí. V ruce drží jmenný seznam cestujících a  teprve po předložení pasu a jeho pečlivém zkoumání a změření teploty nás pouští do vlaku. Sedadla ve vlaku jsou podobně seřazené jako v letadle s rozdílem, že je tady dostatek místa na nohy.

Přichází Trojka s Brachou a přináší vodu. Našli nějaký obchod, kde taxík přivezl prodavačku a ta jim otevřela.

Z Poti jede jen pár lidí, ale vlak se postupně na dalších zastávkách zaplňuje. Vlakem neustále prochází holohlavý chlapík v uniformě a ustavičně kontroluje, zda všichni mají nasazené roušky. V jednom okamžiku se dostává do konfliktu s jedním vychrtlým dědkem. Řvou tam po sobě a dědek pak  někam odchází.

Pozoruji okolí kolem trati. Je tady plno opuštěných továrních a jiných budov.

Rychlost vlaku sice není nijak ohromující, ale za to bezpečně, pohodlně a levně cestujeme.

Zhruba v polovině trasy ke mne přichází starší paní a ukazuje na mé místo. Přestože sedím správně, uvolňuji ji své místo a sedám si na volné místo. Své místo budu řešit až v případě, že bych i o to měl přijít.

Vedle Tomáše sedí gruzínka ve věku kolem padesáti let. Říká, že podniká v Moskvě a nyní jede za rodinou. Dokonce mu dala na sebe telefon s tím, že kdyby za ní chtěl přijet do Moskvy.

Před Tbilisí projíždíme vyprahlou krajinou připomínající mi Saharskou poušť, co jsem viděl v Egyptě.

Trojka, Bob a Bracha cestou opět lemptají víno z třílitrového baňoku a krátí si tak cestu.

Za Mchetou za mnou přichází průvodčí a zjišťuje, zda vystupujeme na nádraží v Didube, nebo až na centrálním nádraží. Kontroluji to v mapách.cz. Vystupujeme na konečné.

Na perónu nás odchytává taxikář a nabízí své služby. Odmítáme ho, neboť do objednaného ubytka to máme jen tři kiláky.

Projdeme nádražím, kde vládne náležitý mumraj a dle navigace jdeme špinavými uličkami k ubytku, co jsem si objednal na Bookingu. Cestou hledáme nějakou hospodu, kde bychom pojedli. Nic nemůžeme najít. Když zdejší domorodci vidí, jak tápeme, sami nabízejí pomoc. Posílají nás všude možně. Nakonec dáváme na radu jedné paní a jdeme do klubu Fabrika.

Je to z bývalé tovární haly. Vejdeme dovnitř a tam nám u vchodu měří teplotu. Vybavení místnosti bych přirovnal, každý pes, jiná ves. Každá sedačka a stůl je jiné. Je to sběr všeho možného.

Obsluhy se dotazujeme, zda tu vaří. Kýve, že ano a ukazuje, že se máme posadit. Jdeme k jedné sedačce s nízkým stolem. Když to vidím, odmítám tu sedět a odcházíme.

Venku přes pootevřené vrata zahlížíme do dvora. Je tam celá řada hospůdek se zahrádkami. Chceme projít vraty, ale nechce nás tam pustit klučina v uniformě. Ukazujeme, že chceme dovnitř. On kýve, že tam můžeme. Když chceme jít vraty, tomu nám však brání. Konečně pochopíme, že vraty se pouze vychází, vchází se tam vchodem, ze kterého jsme teď vyšli.

Vejdeme do dvora a sedáme ke stolu ve stínu. Je to zrovna čínská restaurace. No že bych v Gruzii měl zrovna chuť na Číňana… Mám ale hlad a zůstáváme. Chceme menu. Je nám obsluhou oznámeno, že na stole je QR kód s menu a ať si ho stáhneme. Bob s Tomášem objednávají nějaké nudle s masem a ořechy. Přinášejí nám to v papírových krabičkách s plastovými vidličkami. Hrozné! Chuťově se to ale docela dá. Je to možná tím, že máme hlad.

Během té doby co jíme, ještě proběhnou nějaké zásnuby. Já ke snoubencům sedím zády, na podobné romantické kokotiny mne totiž neužije, proto dění mám pouze zprostředkované od Boba. Zdejší místo na mne moc velký dojem neudělalo a raději odcházíme.

K ubytku to máme kilák a půl do kopce. Krom Boba začíná kořeněné jídlo působit na naše střeva. Ve vedru šlapu do kopce jak zběsilý, aby nebylo bláto na hřišti. Konečně jsem na místě. Teď dumám, který je to dům. Vlevo je hrozná barabizna, vpravo patrový dům s vysokým plechový plotem. U barabizny je dědek. Volám na něj, kde je booking. Naštěstí mi ukazuje vedle.

Bouchám na plechové zamčené vrata. Přichází mi otevřít menší snědý chlapík s kérkou vzadu na krku. Okamžitě se mne ujímá a provází mne svým domem. Ukazuje mi koupelnu v přízemí a vede do patra, kde mi ukazuje naše pokoje a další koupelnu. Vše čisté a moderně zařízené. Je to nejlepší ubytování na této výpravě.

Už chci vyzkoušet záchod, ale přichází Trojka celý orosený a s vykulenými očima jen vyhrkne: „Kurva, já se asi poseru!“ Můj stav není až tak akutní a proto mu přenechávám své místo. Měl to tak tak.

Já s Trojkou jsme dopadli ještě dobře, ale chudák Bracha! Toho Číňan potrápil více. Stihlo ho to při stoupání. Musel zastavit a bál se udělat krok. Situace však došla až do takového kritického bodu, že v křivolakých uličkách vyhledal zákoutí, kde to byl nucen svoji akutní potřebu provést. Zajímalo by mě, co do toho jídla dali, že nás to tak prohnalo.

Po cestě jsem celý uondaný a jdu si dát dolů do přízemí sprchu.

Jdu tam v trenkách. Domácí mne upozorňuje, že večer tam v trenkách chodit nemůžu, neboť tam budou ženy. Po sprše si jdu lehnout a hnípu až do večera.

Bracha skočil do blízkého obchůdku pro baňok vína, s ostatními si sedli naproti domu pod ořechem a pocucávají.

Večer jdu k nim na pokoj a chvilku s nimi hraji karty. Brzy je ale opouštím a jdu spát. Zbytek je ve formě a pokračuje v zábavě.

Den čtrnáctý

Návštěva sirných lázní, tržiště a martyrium s opilci na letišti.

Ráno se budím v pět. O půl šesté vstávám a online zápasím s rezervací (chec in) letenek. Bojuji s tím téměř hodinu a půl. Pak ještě vyplnit příjezdový formulář a jsme připraveni vrátit se domů.

V devět na nás volá majitel domu, že snídaně je připravena. Scházíme dolů do obývacího pokoje a tam zrovna probíhá vášnivý rozhovor mezi majitelem domu a dalším nájemníkem. Je to mladý Litevec a je divný už od pohledu. Vychrtlý ulízaný blonďák v brýlích s výrazem úchyla. Vizáži mi hodně připomíná honibrka z filmu Účastnící zájezdu.

Litevec odchází ven a majitel domu nám ukazuje, že si máme sednout ke stolu. Říká nám, že Litevci nachystal snídani a on to odmítl s tím, že je vegetarián. Ukazuje na prostřený stůl, kde převažují bezmasá jídla a klepe si přitom na čelo. Prohlášení Litevce, že je vegetarián, utvrzuje naši hypotézu, že jde skutečně o úchyla.

Snídaně sice není tak bohatá jako v gusthausech v horách, ale naprosto dostačující. Je tam také vařený párek, který však jako jiné uzeniny, co jsme v Gruzii okusili není moc dobrý.

Zaráží nás ale to, že snídani připravil majitel domu. To v Gruzii není obvyklé. Normální je, že chlap poroučí a ženské kmitají. Je fakt, že jsme v domě žádnou ženskou neviděli, jen mladého nagelovaného šampónka s upravenými fousy. Trojka přichází s hypotézou, že to budou dvě bukvice. Hned jim přisuzuje i role. Majitel bude za chlapa – píchač a mladý šampónek bude jeho držák. Shodujeme se na tom, že by to tak mohlo i být.

Po snídani se připravujeme na odchod do Tbilisi. Trojka někde vytáhl falkónek s parfémem a nastříkal se se slovy: „Budu vonět jako plážový mrdač“,  což je Trojkův terminus technicus pro atraktivního muže majícího úspěch u žen. Bracha to komentuje, že jako správný chlap musí smrdět.

Do centra to máme necelé tři kilometry a proto jdeme pěšky. Procházíme křivolakými uličkami.

Projdeme kolem univerzity a za ní se začínáme bloudit. Po chodníku vcházíme mezi stromy pod viadukt. Trojka to komentuje: „Pokud nám ještě nevyřízli ledvinu, tak tady určitě!“. Dívám se do navigace a jdeme blbě. Vracíme se zpět a motáme se po uličce. Přichází k nám děda a ptá se, zda potřebujeme pomoct. Záhy nám ukazuje, kam máme jít.

Přicházíme k chrámu Nejsvětější trojice a pak kolem něj na tržnici u náměstí Avlabari. Tržnice je slabým odvarem té u stadiónu Dinamo.

V pekárně si s Tomášem kupujeme sladké pečivo plněné pudinkem a v blízkém obchůdku pití. Mezitím projíždějící policejní auto houká na Brachu s Trojkou. Neměli totiž na ulici nasazené roušky. Od včerejška je totiž nová povinnost nosit i na ulici roušky.

Jdeme dolů k řece do historického centra. Cestou se zastavujeme v několika obchůdcích a kupujeme nějaké dárky domů.

Domlouváme se co dál. Já s Tomášem chceme do sirných lázní. Trojkovi se tam nechce. Bracha tvrdí, že mu tam minule bylo horko a Bob, že jemu se ze zápachu po zkažených vejcích, který tam panuje, zvedá žaludek. Dáváme si rozchod s tím, že se na stejném místě ve čtrnáct hodin opět sejdeme.

S Tomášem jdu do našich starých osvědčených lázní. Ne do nových moderních, ale do těch, kde chodí domácí. U vchodu v pokladně zaplatíme a nafasujeme prostěradla. Vejdeme do šaten, kde u stolu posedává několik tlustých chlapů kouřících cigarety. Šéfuje tomu starší tlustý chlap v modrých trenkách – kupelový. Ostatní jsou v prostěradlech.

Kupelový nám klikou od okna otevírá dvě skříňky, do níž si dáváme věci. Kdo by si přál zamknout si skříňku a vzít si klíč, má smůlu. Je to čistě na důvěře ke kupelovému. Ten skříňky opět zavírá klikou.

Jdeme do samotných lázní. Stěny s klenbami byly původně obložené mozaikovými kachlemi. Mnohé z nich chybí a další větší část je zanesená černou plísní. Na podlaze, kde neustále teče siřičitá voda, se vytvořil slizký povlak a pořádně to klouže.

Jdeme se osprchovat do sprch nacházející se vpravo. Plastové trubky vedou po stěně, sprchová růžice samozřejmě chybí. Voda ale teče, dokonce i teplá.

Jdeme do bazénu s horkou siřičitou vodou, kde jsou dva místní mladí borci. Kolem levé stěny jsou tři kamenné masážní pulty připomínající pitevní stoly, jaké jsem kdysi viděl v Brně v Ústavu soudního lékařství (patologii). Na nich leží dva nazí chlapi a drhnou je dva starší tlustí chlapi v modrých trenkách. Asi to bude jejich zdejší uniforma.

S jedním trenkovým se domlouvám rovněž na vydrhnutí a na masáži. Netrvá to dlouho a volá na mne, že mám jít. Provede desinfekci pitevního stolu tím, že na něj chrstne celý kbelík horké siřičité vody a tím je připraveno pro nového klienta, tedy pro mne. Lehám si na břicho. On bere drsnou houbu a celého mne jí dře.  Když si posléze lehám na záda, aby mne mohl sedřít i zepředu, vidím, že mám celé tělo pokryté černými chuchvalci sedřené odumřelé kůže. Jak jsem v první fázi oškrábaný, vychrstne na mne celý kýbl horké vody úplně stejně, jak já při zabijačce oplachuji prase.

Nyní nastupuje druhé kolo s pěnou. Do kýble s vodou nalije z kanystru nějaký saponát, poté vezme plátěný pytlík, namočí ho do vody, pak nabere do pytlíku vzduch, uzavře druhá konec a zmáčkne. Tím vytváří bohatou pěnu, kterou na mne nanáší. Následuje další kolo drhnutí a také masáž. Celá procedura končí tím, že na mne chrstne několik kbelíků vody, aby ze mne smyl pěnu a sedřenou kůži. Za to vše platím 30 lari.

Po mne nastupuje Tomáš a zažívá stejnou proceduru jako já. Odcházím do sauny. Ta je podobná našim, jen je tady větší vedro. Nevydržím tam ani polovinu cyklu a to sedím úplně dole.

Nějakou dobu tam ještě pobudeme a pak jdeme za ostatními. Přes aplikaci Yandex objednávám taxi a necháváme se zavést na velké tržiště.

Jako první jdeme do naší osvědčené restaurace, kde jsme jedli před odjezdem do hor, se najíst. Poté si dáváme rozchod s tím, že se sejdeme až na pokoji.

Já jdu s Tomášem nakupovat. Kupuji hlavně koření, čurčela a čaj. Hledám ještě nějaké suvenýry, ty na tržišti nejsou. Vracíme se tedy taxíkem do centra a tam požadované kupuji.

Na pokoj přicházíme jako první. Sotva dám sprchu, přichází i ostatní. Samozřejmě se sebou přináší baňok vína, který postupně vyprazdňují.

Přišla mi nabídka od Bookingu na odvoz na letiště. Je tam cena 20 a u toho nějaký znak. Jelikož je to podobný hakenkrojc co označuje gruzínskou lari,  mám za to že cena je v lari, souhlasím s tím a taxi objednávám. Až po nějaké době zjišťuji, že to nebyly lari, ale britské libry. Místo očekáváných 150 korun je cena nyní 600 korun. Objednávku okamžitě ruším a pokouším si objednat velké taxi, co by nás všechny i s bágly odvezlo. To však není dostupné. Objednávám tedy dva taxíky. Cena je pořád o poloviny nižší, než za to z toho Bookingu.

Prvním taxíkem jede Tomáš, Bracha a Bob. S druhým jedu já s Trojkou. Řídí ho mladý fousatý chlap. Neumí moc rusky, ale i tak se s ním dá domluvit. Říká, že dělá průvodce zahraničním turistům a jako taxikář pro Bold má dneska první směnu.

Projíždí úzkými uličkami a vypadá to, že jedeme úplně někde jinde. Zapínám mapy.cz, nastavuji trasu na letiště a zjišťuji, že nás veze správným směrem. Když Trojka vidí mé počínání, komentuje to: „Policajt se nezapře“.

Před vchodem do letištní haly se setkáváme s ostatními. Sedí na lavičce a mají rozpitý další baňok vína. Když vidím, v jaké jsou již stavu, upíjím vína, aby pro ně už moc nezbylo.

Naproti vchodu do letištní haly na chodníku leží velký pes. Ožralého Brachu napadalo, že bv si s ním mohl udělat selfíčko. Lehá si vedle něho na chodník a vůbec mu nevadí, že za ním stojí policejní auto. Když to s Trojkou vidíme, okamžitě se nám vybavuje černý scénář, jak Brachu odvádějí někde na záchytku. Okamžitě Brachu zjebu, aby se vzpamatoval a hned vstal. Naštěstí je Bracha formatovatelný a poslechl mne.

V letištní hale čekáme na odlet, máme ještě dost času. Tři opilci mezitím usnuli.

Konečně na informační tabuli vyskočilo, že můžeme jít na odbavení. Budím opilce, víno se mezitím v nich rozleželo. Vedu je k odbavovacím kabinám. Oni se zmateně a vrávoravým krokem motají po letištní hale. Připadám si jak mistr v chráněné dílně.

Odbaví nám batohy a do pasů každému z nás strkají palubní lístky. Jdeme na prohlídky. Zmatený Bracha všechno povytahuje z kapes a dá to do připravených krabic, projde přes rám a pak zase všechno souká zpět. My mezitím procházíme přes pasovou kontrolu. Tam jako poslední přichází Bracha. Pas sice najde, ale předkládá špatný palubní lístek. Něco na něj mluví a Bracha samozřejmě nerozumí. Zvládá totiž jen dvě fráze: „Davaj, čaču nalivaj!“ a „Davaj děngi!“. V této situaci by mu to asi moc nepomohlo. Posíláme tam Tomáše, aby tlumočil. Toho tam ale již nechtějí pustit. Bracha prohledává kapsy a batůžek, co má jako příručák. Stále nic. Až když ho prokope potřetí, konečně palubní lístek nalézá. Já s Trojkou jsme na nervy, ostatní v klidu.

Konečně jsme odbaveni, dokonce se dostáváme na palubu letadla a vracíme se domů. Expedice Gruzie 2021 končí.

 

Video z celé výpravy: