Třistapadesát kilometrů dlouhý dálkový pochod v rámci Stezky Českem po Jižní větvi z Vyššího Brodu přes Jižní Šumavu, Novohradské hory, Českou Kanadu, Podyjí až do Mikulova.
Den první
Z Vyššího Brodu přes Nejjižnější bod ČR do Dolního Dvořiště.
Pokračuji v postupném obcházení naši krásné vlasti. Jelikož úseky různě střídám, proto jsem dlouze dumal, který úsek půjdu a kde začnu. Nakonec jsem se rozhodl, že vyjdu z Vyššího Brodu, kde jsem v srpnu 2020 ukončil přechod Šumavy a budu pokračovat podél hranice s Rakouskem na východ. Putování bych chtěl ukončit v Břeclavi. Samozřejmě pokud to okolnosti dovolí. Trasa podle Stezky Českem čítá cca 400 km, já ji ale hodlám kapánek zkrátit. Mám na to necelé dva týdny, takže nechávám to na osudu.
První týden jdu sám a druhý se ke mne má přidat kolega Radim. To ale za předpokladu, že se nedojebe na LHUTu (běžecký závod na Lysé hoře), který má běžet. Tudíž veškeré vybavení si táhnu na hrbu sebou. Batoh mi váží skoro 22 kg. Podle webů nalehko, pod 7 kilo a dalších bych mohl nést výbavu třem ultralajtům, či jiným šampónkům. Váha je ovlivněna tím, že nehodlám přespávat po hotelích, ale bivakovat na vhodných místech a také si sám vařit. Uznávám, že jídla mám více, než bych potřeboval, ale současně to beru jako trénink na výpravu do Kyrgyzstánu, kde letím v polovině července.
O půl druhé na stanici Těchoraz vystupuji z vlaku. Je zataženo a drobně prší. Najednou se za zablýskne a hned hrom. Vzápětí začíná lít a dokonce padat kroupy. To počasí mne vůbec nepřekvapuje. Loni v Gruzii nám to skoro komplet propršelo, letos při přechodu Tenerife pršelo i mrzlo a na vodáckém Bulharsku pršelo i sněžilo.
Spěchám na náměstí ve Vyšším Brodě. Mám tu vyhlédnutou hospůdku s poetickým názvem Pajzl u Jakuba. Dojdu tam a hospoda už nefunguje. Jdu na roh náměstí do jiné, ale i ta je zavřená. Kousek vedle je další s názvem MASH. Vyjdu do průchodu, tam se před deštěm schovává omladina a chlemptá u toho plechy.
Využívám toho, že jsem pod střechou a nasazují si návleky a oblékám pončo. Tedy můj v poslední době nejvyužívanější oděv. Takto vybaven se vracím na náměstí v úmyslu najít nějakou hospůdku. Sleduji názvy podniků – Viet Vilage, Asia Shop a mnohé další podobné. Připadám si jako bych byl někde na břehu Mekongu a ne u Vltavy.
Nalézám bistro. Jdu dovnitř, kde mi paní hlásí, že dneska nevaří. Nechávám si aspoň poradit, kde vaří. Posílá mne do Čínské restaurace nad náměstím. Cestou se ptám jednoho maníka na cestu. Ukazuje mi, kde mám jít a dává se mnou do řeči. Zakončuje to slovy: „Nekoupil by si mi pivo? Já jsem bezdomovec.“ Jelikož následující dva týdny bude také bezdomovcem, mám k němu pochopení a dávám nějaké drobné.
Nalézám čínskou restauraci. Dávám si tam nudle s kachním masem a desítku Gambáče. Pivo není moc dobré, proto skončilo jen u jednoho.
Mířím si to k Nejjižnějšímu bodu ČR. Nechtělo se mi vracet na Stezku a šlapu po silnici. Nebyl to moc dobrý nápad, je to hlavní tah na Linc.
Přicházím do obce Studánky. Jdu podle směrovníku k Nejjižnějšímu bodu. Po chvilce zjišťuji, že směrovník byl asi pro cyklisty. Vracím se zpět a napojuji se na plánovanou trasu.
Pořád prší. Cesta nyní vede lesem, kde památníky upozorňují na zaniklé obce.
Přicházím k pěknému přístřešku u rybníka. Šlo by tady přespat, ale ještě je málo hodin. Jdu tedy dál.
Přicházím k rozcestníku od kterého je to k „bodu“ ještě dva kiláky. Cesta vede přes velké louky. Potkávám dva rakušáky se psem.
Samotný „bod“ je hezké místo u potůčku. Krom nejsevernějšího bodu už mám všechny.
Vracím se zpět. Do Horního Dvořiště, kde je hospoda, to mám deset kiláků. Je pět odpoledne to dám!
Šlapu po nezpevněných lesních cestách. V Mlýnci málem přehlédnu modrou značku. Je tam buldozerem vyhrnutá cesta. No spíš je to jedno velké oraniště. Jak jsem zaujat chůzí v tom marastu, někde špatně odbočím a ocitám se na hranici s Rakouskem. Dívám se do mapy a zjišťuji, že jsem kousek od další značené trasy, po které se napojím na tu svoji. Musím ale kousek projít lesem.
Prodírám se mokrým houštím a vysokou trávou. Vycházím z lesa na louku. Tady jdu „jen“ ve vysoké mokré trávě. Ta chvilku jsem mokrý jak myš. Promočily se mi i goratexové boty. Pozitivní je ale to, že nalézám trasu.
Je půl osmé, když přicházím do Horního Dvořiště. Nalézám tu hospodu, ale ta je bohužel zavřená. Rozhlížím se po jiné, hledám něco v mapách a nic. V nohách mám za dnešní odpoledne 23,5 km a dál se mi už nechce. Na návsi stojí velký party stan. Jdu blíž a zjišťuji, že je prázdný. Optimální místo na přenocování. Dál už dneska nejdu, přespím v něm. Obcházím ho a hledám, kde bych se dostal dovnitř. Naštěstí je jeden dílec s poloviny rozepnutý, takže se jím dostávám dovnitř. Party stan je úplně prázdný.
Vybalím a chystám se na noc. Při vybalování se mi vylije komplet celá čutora do batohu! Naštěstí už jsem z něj měl venku spacák.
Je docela chladno. Na sebe obleču vše, co mi zůstalo ještě suché. I tak než dopíšu deník, hodně prochladnu a třepu se jak ratlík. I poté co zalezu do spacáku, mi dlouho trvá, než se zahřeju.
V noci několikrát prší, jsem rád, že jsem obsadil takový bejvák.
Den druhý
Z Horního Dvořiště po Stříbrné hutě.
Vstávám o půl šesté. Jelikož se mi včera vylila všechna voda, vařím si čaj a kafe z oslazené Ondrašovky. No furt lepší, než drátem do oka.
Posnídám dunajku s chlebem a půl sedmé se nenápadně vytrácím. Je chladno a mlha. Po chvilce se to trhá a vypadá to na hezký den.
Cesta vede lesem a mezi rozlehlými pastvinami. U Lučinského potoka však trasa vede přímo přes pastvinu, kde se pase stádo krav. Vcházím tam, krávy kousek poodběhnou. Jdu dál, ale vpravo stojí mohutný býk a bedlivě mne sleduje. Pak ke mne kousek popojde. Zastavuji a čekám co bude. Býk jen stojí a čumí. Opatrně se rozcházím a přecházím přes pastvinu. Měl jsem štěstí, nechal mne na pokoji!
Projdu lesem, kolem Šibeničního vrchu a přicházím do Dolního Dvořiště. Tady na pumpě mlasknu jedno pivo, druhé beru do batohu a odcházím.
Procházím Dolním Dvořištěm a hledám nějaký krámek s potravinami. Všude však samé kluby s červenými srdíčky. Pytel tu jde vytřepat snadno, ale rohlík tu člověk nekoupí! Ale kdo hledá, najde. I v této hříšné obci mají potraviny. Kupuji čtvrtku chleba a flašku minerálky.
Z hlavní cesty scházím na červeně značenou trasu a přes pastviny mířím do lesa Novohradských hor.
Přicházím do přírodního parku Horní Malše a šlapu po cestě po bývalé signální stěně železné opony.
V osadě Cetviny u kostela a bývalé pohraniční roty dávám pauzu na jídlo.
Pokračuji po zelené až k Dolní Přibrání, kde u křižovatky stojí moc pěkná chalupa. Jak se jí kochám, špatně odbočuji. Naštěstí svoji chybu záhy zjišťuji. Vracím se zpět a dál pokračuji po cyklostezce č. 1193.
.
Přicházím k lesní chatě se studánkou, kde dobírám vodu. Přišlo mi to vhod v pravou chvíli, už jsem chtěl někde nabrat vodu z potoka a přefiltrovat.
Nyní procházím místy označenými Spodní zakázaný prostor. Je tu svatý klid, nikde ani živáčka. U cesty je přístřešek. Šlo by v něm přenocovat. Je ale ještě málo hodin, tak si v něm jen uvařím oběd. Polévku a červenou čočku s vepřovkou. Současně suším mokré věci, zejména spacák.
Nasycen dál kráčím po třítankové cestě. Podél ní nacházím několik jam. Podle názvu cesty hádám, že to budou bývalé tankové okopy.
Studuji mapu a zkracuji si trasu po Jiřičské cestě, která vede přes přírodní park Pohořské rašeliniště. Jsou tady hezká místa na bivak. Já však mám vyhlédnuté dva přístřešky, proto pokračuji dál.
U mostu přes řeku Lužnicí přicházím k prvnímu přístřešku. Je malý a nejde v něm přespat. Ani v jeho okolí není žádný hezký plácek na postavení tarpa. Jdu tedy ještě dál. Kráčím kolem Lužnice. Je to tady takový úzký potůček s narezlou vodou z rašelinišť. Voda bude asi čistá, protože se v ní prohánějí pstruzi.
Po dvou kilometrech přicházím do části Stříbrné hutě. Je to přímo na hranicích. Tady je další přístřešek, ten už je mnohem větší a jde přespat vevnitř. Kousek za ním teče Lužnice. Využívám toho a jdu se po dvou dnech okoupat.
V řece je mělko a nelze se celý ponořit. Řeším to tak, že nabírám vodu do čutory a polévám se jí. Voda je sice ledová, ale je to příjemné osvěžení. Ještě si přeperu ponožky a trenky a jdu si dát pivo, které celý den táhnu z Dolního Dvořiště. V nohách mám dneska 39 km, proto si ho skutečně zasluhuji.
Den třetí
Ze Stříbrné huti do Českých Velenic.
V noci ve Stříbrné huti je docela zima. Poznávám to podle zmrzlého nosu, co mi čouhá ze spacáku. Ve spacáku je mi tak akorát. Jen mne bolí záda a pořád se proto budím. Ze spacáku vylézám před pátou. Udělám si snídani, pobalím se a před šestou vycházím.
Po kilometru pochodu zjišťuji, že jsem v přístřešku zapomněl košili. Vracím se pro ni.
Kráčím lesem a najednou pode mnou vlevo ve svahu slyším nějaké divné chrochtání a dusot. Podívám se tím směrem a běží tam celé stádo divočáků včetně malých pruhovaných selátek. Krve by se ve mne nedořezal. Jen doufám, že některá z bachyní to nevyhodnotí, že ohrožuji její potomky a nepůjde si to se mnou rozdat. Polovina divočáků proběhne po úpatí svahu a pak přede mnou přes cestu běží dál do svahu. Druhá část se zastavuje pod cestou a vyčkává. Jsou chytří. Kdybych měl pušku, mohl bych je na cestě snadno zastřelit (pokud bych se trefil). Divočáci to však vyhodnotili, že je nemám čím ohrozit, proto zbývající část běží za ostatními. Odhaduji, že jich mohlo být čtyřicet. Tolik masa jen tak kolem mne proběhlo!
Ulevilo se mi. Ale jak říká Trojka, když Ti nejde aspoň jednou denně o život, je to hovno trek. Jak jsem plný dojmů, přecházím odbočku. Kapánek si tak nadcházím.
Cesta vede moc hezkým a čistým lesem, všechno se tu zelená a ptáci zpívají o život.
.
.
Pauzu si dávám po patnácti kilometrech pochodu u Palečkové studánky. Něco málo pojím, doberu vodu a pokračuji.
Cesta stále vede lesem a hodně po asfaltu. Sundávám pohorky a dál jdu v sandálech.
Přicházím k bývalému hraničnímu přechodu v Nových hradech. Mám tu vyhlédnutou hospodu, kde si chci dát pivo, dobrat vodu a dobít mobil. Hospoda je bohužel zavřená, takže z piva nic nebude. Vedle je ale skanzen železné opony. Venku postávají dva chlapi, jeden z nich je průvodce. Prosím je o vodu. Bohužel tady vodu nemají zavedenou. Posílá mne za správcem celnice. Jdu tam, ale tam se nemůžu na nikoho dobouchat. Vracím se zpět. Když už jsem tady a hodně šlapu kolem bývalých signálek nechávám si něco o tom říct.
Výklad mi dělá bývalý pohraničník a policajt ve výsluze. Mám si s ním aspoň o čem povídat. Strávím tam bezmála hodinu.
Pokračuji dál. I tady trasa vede po bývalých signálkách. Do Českých Velenic, kam mířím je to 16 km a já mám asi 3 deci vody. Mám i hlad. V batohu sice táhnu plno žrádla, ale bez vody si nemám co uvařit.
Na mapě jsou zakreslené nějaké potoky. Chci si z nich nabrat vodu a přefiltrovat ji. Když k nim přijdu, jsou vyschlé. Šlapu tedy dál a řeším, zda jít po značené trase, nebo si to o kilák zkrátit, kde mi to našly mapy.cz. Samozřejmě volím zkratku! Malé varování byly asi čtyři padlé stromy přes cestu. Složitě přes ně přelezu a pokračuji dál. Kdysi tady vedla cesta kolem signálky a nyní je hodně zarostlá.
Dochází mi baterky. Dávám si pauzu. Sním polovinu Milky a vypiju zbytek vody. Šlo by tu i přenocovat, ale bez vody to nejde. Musím dál!
Dál se však cesta pomalu ztrácí v kopřivách a dalším jiném humusu. Prodírám se tím a nedávám si do blbců, že jsem tu šel! No vracet se už nebudu a dál se prodírám mlázím. Když podruhé zakopnu o větev a spadnu, řvu po ostravski na celý les.
Z toho humusu vycházím u rozcestníku U Vyšného. Ukazatel mi signalizuje, že do Českých Velenic to mám ještě 9,5 km. Asi zdechnu! V nohách už mám totiž 30 km a žízeň jak trám. Nedá se nic dělat, v hlavě si to přepínám do módu rychlá chůze a pochoduji jak šílený. Garminy mi ukazují, že jdu rychlostí cca 5,5 km za hodinu. Počítám, kdy už tam budu. Opět šlapu po bývalé signálce. Přede mnou nekonečná rovina. Kdyby by mi Garminy neukazovaly posun, myslel bych si, že jsem pořád na místě.
Konečně přicházím do Českých Velenic. Procházím kolem nějaké bývalé fabriky a pak čtvrtí obývanou převážně našimi utlačovanými spoluobčany. Tady se určitě dlouho zdržovat nebudu.
Hledám nějakou hospodu, kde hodlám uhasit žízeň. Projdu podjezdem pod tratí a konečně jednu vidím. Je tu reklama na Staropramen. Sahám na kliku. Jak se mi ulevilo, když zjišťuji, že je otevřeno. V hospodě je jen jeden host a to je známý servírky. U baru si objednávám hned dvě piva. První dávám na ex, druhé už piju kultivovaněji. Poté teprve zjišťuji, že jak jsem přelézal přes padlé smrky, sype se že mne jehličí jak z Vánočního stromku.
Smrdím už sám sobě. Z batohu si beru čisté triko a jdu na záchod se trochu opláchnout a přeprat košili, ať mne nevyhodí, jak nějakého oslizlého bezdomovce.
Když zjišťuji, že tu vaří, dávám si řízek s bramborovým salátem. Je to moc dobré.
Nějakou dobu tu musím vydržet, aby se mi dobil telefon. Od Dolního Dvořiště je to první místo, kde se dá něco koupit, tedy po téměř sedmdesáti kilometrech. Ani se nedivím, že jsem tady nepotkal žádné turisty.
Pivo tu mají moc dobré, padají do mne jak Němci do krytu. Mlasknu jich šest a spěchám k Josefskému rybníku, kde hodlám přenocovat. Spěchám protože hlásí, že má pršet, tak ať stihnu postavit tarp.
Když se zvednu od stolu, nemůžu udělat ani krok, jak mne bolí nohy. Po pětistech metrech chůze to povoluje a opět mi to šlape.
Projdu městem, vyjdu do lesa a v něm nalézám rybník s přístřeškem. Ten je ale malý a nejde v něm přespat, proto si vedle stavím tarp.
Než dopíšu deník začíná pršet a prší až do rána.
Den čtvrtý
Z Českých Velenic do Nového Vojířova.
V noci jsem se moc nevyspal, jak mne z karimatky bolely záda. Vstávám ale až před šestou. Dneska mi to nějak všechno trvá. Balím mokrou celtu, vlhkou karimatku a spacák. Nechce se mi totiž čekat, než to uschne.
Od Josefovského rybníku odcházím ve čtvrt na osm. Nohy mám pořádně ztuhlé a nemůžu je rozchodit. Nepomáhá ani když si dám Magnosolv. Naštěstí jdu po rovině, proto tolik netrpím, než kdybych stoupal.
Cesta vede hezkým lesem. Z něj vycházím před Novou Vsí nad Lužnicí. Projdu jejím okrajem, přejdu přes most přes Lužnici a vcházím do její části Krabonoš. Lužnice je tady už slušná řeka.
Je tady zchátralý kostelík, vedle něj ruina fary a za ním opuštěná budova. Dumám nad tím co to mohlo být. Když na vratech vidím znak pohraniční stráže, mám v tom jasno. Je to bývalá pohraniční rota. Kolem jde starý pán. Dávám se s ním do řeči a i on mi moji domněnku potvrzuje a ještě mi přidává informaci, že to původně byla škola.
Vstupuji do CHKO Třeboňsko. Jdu kolem zatopené pískovny. Rád bych se tam okoupal, ale všude jsou zákazové cedule, proto jdu dál.
Opět vstupuji do lesa, kterým jdu dlouhé kilometry vesměs po asfaltkách. Hoří mi z toho nohy, raději se přezouvám a dál jdu v sandálech.
Přecházím přes most nad řekou Dračicí. Dívám se dolů, je tam dost balvanů. Pokud by byl větší stav vody, mohlo by to být slušné svezení.
Při jedné pauze přichází ke mne houbař. Zatím dneska nic nenašel, ale oznamuje mi, že je rád v lese. Má tu klid a nikdo po něm neštěká. Jako ženatý ho plně chápu.
Přicházím k rybníku Svobodný. Jeho kalné vody mne od koupele odrazují, musím si najít něco lepšího.
Přicházím do obce Staňkov a zapadám do první hospody co potkávám. Jmenuje se U Sandokana. Už mám žízeň jak trám. Dávám si pivo a katův šleh. Zrovna tady obědvá skupina starších cyklistů. Když odjedou, zůstávám v hospodě sám.
Dám ještě tři piva a pomalu odcházím. Za tu dobu, co jsem tu seděl, mi pořádně ztuhly nohy.
V obci je několik pískovcových rybníků, nebo jezer. Když vidím, že voda v nich je čistá, jdu se okoupat. Voda je sice ještě studená, ale mnohem teplejší, než jak ta v Lužnici.
Osvěžen pokračuji ve směru na Novou Bystřici. Hledám nějaký krámek, kde si chci koupit klobásu na oheň. Potkávám dvě starší dámy a ty mi oznamují, že tady nepochodím. Jdu tedy dál.
Na konci obce je několik poutačů na plážové hospůdky. Škube mne jít na pivo, ale nakonec odolávám a pokračuji dál.
Přejdu přes louky a opět vcházím do lesa, kde jak jinak jdu převážně po asfaltu.
Cestou se zajdu podívat na nejsevernější bod Rakouska. Je to hraniční kámen na břehu Koštenického potoka.
Projdu kolem Lesního hotelu Peršlák s kamenem republiky a dnešní putování zakončuji u přístřešku pod vrcholem Na Vršku.
Na úzké lavičce v přístřešku se mi spát nechce a proto pod střechu přivazuji celtu a vyrábím si vlastní přístřešek.
.
Když si vařím večeři, vedle mne zastavuje Lada Niva, z ní vystupuje šedivý maník v zeleném a z auta vytahuje kulovnici s optikou. Slušně ho pozdravím a dotazuji se ho, zda tady mohu přespat. Nemá s tím problém. On pak odchází do lesa ulovit srnce.
Před setměním začíná pršet. Myslivec se vrací s prázdnou. Srnec nepřišel.
Pršelo skoro opět celou noc. Pod celtou ale mám sucho. Ani mne tuto noc moc nebolela záda.
Den pátý
Z Nové Bystřice do Slavonic. Den ve znamení kochání a odpočinku.
Od přístřešku odcházím před půl osmou. Projdu lesem a procházím přes golfové hřiště Monachus. Obdivuji vzorně udržovaný trávník. Uvažuji nad tím, jak to sekají. Odpověď přichází záhy, postupně za sebou jedou tři mulčovací traktůrky. No jezdit v tom týden, tak mi bude hučet v hlavě, jak po dvou dnech s Trojkou.
.
.
.
Zařízení na sběr míčků
Přicházím do Nové Bystřice. Tady začíná úsek Česká Kanada. Zastavuji se v sámošce, kde si kupuji svačinu – 10 dg vysočiny, 5 housek a dva Gambáče. Sedám si s tím před vchod na kandelábr a svačím.
Posilněn odcházím. Trasa vede kolem muzea veteránů amerických aut. Dneska si dávám oraz a jdu se tam podívat.
Vcházím tam prvním otvorem co vidím. Bylo to otevřené francouzské okno do baru. Vše se vysvětluje a barmanka mne posílá za pánem, co sedí venku na terase koupit si lístek. Ten mi říká, že otevírají až v deset a je teprve půl. Uprosím ho a pro mne to otevírá dřív. Současně mi říká, že veškeré exponáty jsou funkční a pojízdné.
Je tu velké množství nádherně zrestaurovaných aut. Od Fordu T až po vozy ze 70 let. U každého vozu je informační cedule s technickými daty a také jeho historii. Stěny expozic jsou buď opatřeny zrcadly, aby auta lépe vynikla, či tapetami znázorňující americká města. Atmosféru dokonale doplňuje americká hudba. Strávil jsem tam více než hodinu. Za mne úžasné, všem doporučuji návštěvu.
.
.
.
.
.
.
Projdu městem a za obcí Klášter, cesta vede kolem rybníka. Voda sice není úplně křišťálová, ale já už jsem celý spařený, proto volím rychlou koupel. Propláchnu i košili a osvěžen pokračuji dál.
.
Projdu lesem, po hrázi mezi rybníky a vycházím v Landštejně.
.
U rozcestí je obstarožní hospoda Holubník. Venku na zahrádce tu sedí skupina cyklistů a také skupinka mentálně postižených, kteří tu jsou se svými opatrovníky na výletě. Dávám si tu držkovku a dvě piva. Dává se do řeči se mnou bývalý majitel hospody. Má šedesát let a hospodu předal mladým. Líčí mi své zážitky z Uralu, kde kdysi byl. Sedí se mi sice dobře, ale musím jít.
Projdu kolem hradu Landštejn a vcházím do lesa. Vystoupám na vršek a naskýtají se mi nádherné výhledy na Českou Kanadu včetně vodní nádrže Landštejn.
.
.
Výhledy do okolí
.
Po silnici dojdu do Starého Města pod Landštejnem. Procházím kolem hospody s reklamou na plzeňské pivo. Že bych si jednu plzeň dal? Vejdu na terasu a objednávám si u servírky pivo. Ptá se jaké si dám. Když začne jmenovat značky a mezi nimi je Radegast, mám v tom jasno. Nakonec tu zůstávám čtyři piva. No dneska jsem tomu moc nedal, ale zítra!
Vyjdu z obce, přejdu přes louky a vcházím do lesa. Cesta vede kolem bunkrů čs opevnění. Je to tady podobné jak úsek v Orlických horách.
Po pěti kilácích přicházím k rybníku Vožralý. Sice pěkný název, ale za mne to není vhodné místo na přenocování. Jdu ještě kousek dál a přicházím k rybníku Staré koupaliště. Tady na břehu stojí hezký přístřešek a pěkné místo na postavení tarpa.
.
.
Nejprve se jdu ale okoupat. Voda sice není bůhvíjak průzračná, mnohé dámy by měly obavy, že z ní chytí kvasinkovou infekcí, ale já nejsem až takový cíťa a jdu si zaplavat.
Postavím tarpa a na večeři si dělám topinky s česnekem na olivovém oleji s paštikou.
.
Den šestý
Ze Slavonic do Vratěnína.
V noci výjimečně nepršelo, nebyla velká zima a ani nebyla velká rosa. Zato záda mi dala náležitě zabrat. Co chvilku jsem se od bolesti budil!
Vstávám po páté a před sedmou odcházím.
Zastavuji se v Pevnostním areálu Slavonice. Prohlížím místní bunkry, zákopy a pročítám informační cedule.
.
Vyjdu z lesa a jsem ve Slavonicích. Je to moc hezké Jihočeské městečko s historickými náměstími a věží.
.
.
Hledám lékárnu. Potřebuji si koupit prášky od bolesti a obinadlo na zlobící koleno. Nikde ale žádnou nevidím.
Doptávám se dvou dam na náměstí a ty mne informují, že ve městě je jen jedna lékárna a ukazují mi, kterým směrem mám jít. U nás na Ostravsku je lékárna na každém rohu, tady jen jedna. Asi tu lidi nejsou tak zhuntovaní, jak u nás a další lékárny by se neuživily.
Nalézám lékárnu a kupuji co potřebuji.
Cestou zpět na trasu se zastavuji v krámku a kupuji si svačinu. Krosany, koblihy, vodu a pivo.
Osvěžen pokračuji dál. Šlapu po cyklostezce kolem hranic. Když najednou čtu nápisy v němčině a dívám se do mapy, zjišťuji, že jsem přešel odbočku. Vracím se zpět.
Místo, kde jsem měl odbočit, téměř nešlo poznat. Je u rybníka schované za stromy. Projdu po hrázi a vycházím na polní cestě. Dál mám jít mezi pastvinami ohraničenými elektrickými ohradníky. Louka je posečená, takže nepředpokládám, že tu bude nějaký dobytek. Jdu tam.
Přejdu přes vrchol Jedlina a tady je další pastvina a již s krávami a telaty. Projdu kolem nich, přelezu ohradník, tak aniž by mne to pokopalo a jdu dál.
Pokračuji dál lesem. Začíná mne čím víc bolet pravé koleno. Ještě že jsem si koupil to obinadlo. Koleno jím stáhnu a opět mi to šlape.
Přicházím do obce Písečná. Z mapy mám zjištěno, že by tu měla být hospoda. Je tady sice pěkný soukromý zámek s parkem a fontánami, ale hospoda zavřená. Ptám se slečny na jinou hospodu, ale říká, že je otevřeno jen v létě. Posílá mne alespoň do Jednoty.
Dojdu tam a i tam je zavřeno. U sebe mám jen asi litr vody.
Trochu se napiju, srknu do sebe půl tuby pikaa, přitáhnu koleno a pokračuji dál do 7 km vzdálené obce Hluboká, kde doufám, že si opatřím alespoň vodu.
.
Cestou jdu kolem Dyje. Uvažuji, že bych si nabral vodu z ní a přefiltroval ji. Ale když vidím, jaký je to humus, upouštím od svého záměru.
Projdu lesem a pak nekonečně přes pole.
Uřícený přicházím do obce Hluboká. Je to typická malá Jihočeská vesnička s rybníkem na návsi.
Zrovna tu sklízejí seno dva cikáni. Tlustý chlapík, černý jak senegalec a žena ověšená řetízky. Ptám se jich, jestli tu je hospoda, nebo nějaký krámek. Není. Ptám se jich jestli tu jde aspoň někde nabrat vodu, v domnění, že mi vodu poskytnou. Odpovídají mi, že ani vodu si tu nemohu nabrat. No otázka byla položená pro průměrného bělocha, proto ji nepochopili.
Chvilku si odpočinu na lavičce u rybníka a po suchu jdu dál do 7 km vzdálené obce Vratěnín. Tam by měl být aspoň obchod.
Sotva vyjdu z Hluboké a něco se mi kroutí pod nohama. Podívám se tam a to asi metrový had! Málem jsem se posral, jak jsem se zlekl! Ten naštěstí rychle zmizel v trávě, kdy já ani nestihl poznat, zda to byla zmije, nebo užovka.
Dál pokračuji mezi rozlehlými poli. Cesta je nekonečná. Do toho slunko pere, jak sedlák cepem a já jen u sebe pár hltů vody.
.
V šestnáct hodin konečně přicházím do Vratěnína. Jen se modlím, ať je otevřený obchod s potravinami. Naštěstí je.
Prodavačka mi hlásí, že hospodu otevírají v 17 hod, ale že tam nevaří. Další hospoda, kde vaří, je 3 km daleko. Tam se mi už nechce.
Kupuji si špekáčky, chleba, vodu a piva. S tím jdu nedaleko na konec návsi, kde jsou lavičky a tady si špekáčky smažím v ešusu na oleji. Dál se mi už totiž jít nechce.
Mezitím než to sním a vypiju, otevírají zdejší hospodu. Plynule se tam přemístím a postupně zapadám mezi místní honoraci a mohu slavit. Na trase jsem již zdolal dvěsta kilometrů.
Dám čtyři piva a na doporučení se přesunuji o kilometr dál k Vratěnínskému rybníku. Zde si stavím tarp a zde trávím noc.
.
Den sedmý
Z Vratěnína do kempu Bítov.
V jednu v noci mne budí déšť. Postupně zesiluje. Jen se hlouběji zasunu pod plachtu a spím dál. Dneska mne výjimečně nebolí záda. Nevím jestli je to vypitými pivy, nebo práškem proti bolesti, co jsem si před tím, než jsem šel spát zobl. Díky tomu spím až do půl sedmé.
Posnídám, pobalím se, stáhnu koleno a před půl devátou odcházím.
Kráčím po Graselové stezce vedoucí po bývalé signálce. Přicházím k přístřešku nad Graselovou vyhlídkou, kde jsem původně chtěl spát. Je dostatečně velký, že bych mohl přespat v ním. Od přístřešku sestupuji níže na Graselovu vyhlídku s křížem. Moc krásné místo s výhledem na Dyji.
.
Sedám si na lavičku, dávám si pivo a kochám se okolní krásou. Přichází pár ve věku kolem šedesáti let. Sebou na stativu nesou zrcadlovku Nikona a fotí tady. Poté přichází bodrý chlapík, odhaduji mu osmdesát let a ten se mnou dává do řeči. Ukazuje mi a vysvětluje, kde co je, kde mám jít a co uvidím. Pak se mnou ještě kousek popojde a dole u řeky se loučíme.
Projdu kolem řeky ve vyjetých kolejích zarostlých vlhkou trávou a přicházím k mostu přes Dyji.
Poté dva kiláky šlapu po asfaltu do Podhradí nad Dyjí. Tady si chci dát pivo a najíst se. Jdu k první hospodě, co jsem našel na mapě. Je zavřená. Vracím se zpět. Chci si dát aspoň zmrzlinu, když je tu na ni reklamní poutač. I zde je zavřeno.
Potkávám slečnu venčící psa. Ptám se jí, kde je tu hospoda. Odpovídá, že dneska jsou tady dvě svatby a hospody jsou zavřené. Posílá mne do třetí, která by mohla být otevřená. Dojdu tam i ta je zavřená!
Jdu dolů na náves, sedám si na lavičku v parku, vytahuji z báglu další pivo a k tomu si dávám polovinu čokolády Milky. Tady mám odpověď pro ty, co se mne dotazují, co a proč tahám v tom svém báglu, když putuji po zemích Českých, kde je všude plno hospod, obchodů a vždy si jde něco koupit. Právě pro ty případy, že si nejde pokaždé něco dokoupit!
Během pauzy ještě více stáhnu koleno, protože zlobí a pokračuji dál. Milka mi bodla, znova mi to šlape! Projdu lesem, přejdu přes pole a přicházím do obce Oslonovice. I tady se nedá nic koupit!
.
Na konci obce je kostelík, kde zrovna probíhá svatba. Vzpomněl jsem si na toho houbaře, co chodil po Novohradských horách s prázdným košíkem a říkal mi, že je raději v lese, než se svojí ženou, že v lese po něm nikdo neštěká. Určitě i on měl podobnou svatbu …
Přicházím k chatovišti nad Vranovskou přehradou. Z asfaltu mi už hoří nohy. Zastavuji a měním si ponožky za suché.
Sestoupím dolů k přehradě a nalézám hospůdku. Zapadám do ní a na terase si dávám pivo a výpečky s knedlíkem a špenátem. Už jsem měl hlad jak pes. Když si dávám další pivo, začínám u toho klimbat. Únava a nevyspaní se začíná projevovat. Dneska si dám pauzu. Do kempu v Bítově to už nemám daleko, tam dneska zůstanu a odpočinu si.
Vyjdu z hospody a trasa vede kolem hladiny přehrady. Nejprve po plážích, ale pak i po skalách. Je to příjemná změna. Přejdu přes most a po silnici kráčím směrem ke kempu Bítov. Proti mne svižně kráčí chlapík s batohem na zádech. Okamžitě se dává se mnou do řeči. Je to Slovák a první stezkař, kterého na trase potkávám. Stezku rovněž chodí po částech jako já. Jde Českou Kanadu a Novohradské hory. Dám mu pár rad a loučíme se.
Před kempem začíná pršet.
Na recepci se zaregistruji, zaplatím a jdu si postavit tarp. Současně využívám toho, že jsem v civilizaci. Peru si věci, dávám si sprchu a jdu si dát jídlo.
Když sedím v hospodě, přichází bouřka se šílenou průtrží mračen. Jsem rád, že jsem pod střechou.
Po největším dešti a setmění přicházím k tarpu. Ten sice stojí, ale pod ním je jak v bažině. Tady spát nebudu! Raději anektuji altán, vedle něhož jsem si prozíravě postavil tarp. V něm v suchu přečkávám noc.
Den osmý
Z kempu Bítov do Chvalatic. Setkání s Trail Angelem.
Ráno je opět hezky. Nikam nespěchám, neboť, zítra v poledne má za mnou do Vranova, což je odsud asi 23 km přijet Radim.
Market s potravinami i bufety v kempu jsou ještě po ránu zavřené, proto si snídani dělám z vlastních zásob.
Stáhnu koleno a něco po deváté z kempu odcházím.
Do Bítova šlapu lesem do kopce. Tady špatně odbočuji poprvé a něco málo si nadcházím.
Přicházím na náměstí. Je tu hezká hospůdka U Tesařů s vlastním pivem. Mám čas. Jdu to jejich pivo z názvem Tesák ochutnat.
Vrchního tady dělá distingovaný pán v kravatě a pruhované vestě. Je jak z filmu z třicátých let. Hned to má jinou úroveň, než když obsluhuje pinkl v umaštěných teplákách a vytahaném triku. Dám si dvě pivka – světlé i polotmavé a odcházím.
.
Vejdu do lesa a opět přecházím přes odbočku. Zjišťuji to, až když vyjdu z lesa. Vracím se zpět, abych došel k retenční nádrži, odkud dál jdu po modré a přitom jsem už měl jít po žluté. Jelikož stále vidím značku, spokojeně šlapu dál. Svoji chybu zjišťuji až u rozcestníku pod Stříbrným vrchem.
Vracím se zpět a zkratkou přes pole se na svoji trasu napojuji v malebné vísce Chvalatice. Jediná hospoda co tu byla, je zavřená.
Projdu obcí a lesem kolem skal sestupuji do Chvalatické zátoky.
.
Když vidím tu čistou vodu, neodolám, svléknu se do trenek a jdu se koupat.
Na břehu se suším a mám již trochu hlad. Mezitím na pláž přišla paní s košíkem a stejně jako já odpočívá. Jdu se jí zeptat, zda tady v okolí není nějaká otevřená hospoda, kde se vaří. Posílá mne zpět na Bítov, neboť jiná tady není. Odtamtud jsem ale přišel. No nic, jdu si uvařit alespoň instantní polévku. Když si ji připravuji, povídám si s paní. Zaujalo ji, mé putování. Ona sama tady vlastní rekreační chalupu. Nakonec mne k sobě zve na kafe. Jelikož jsem kávu dneska ještě neměl a nikam nespěchám, proto pozvání přijímám.
Soňa jak se můj Trail Angel jmenuje, mne provádí chalupou ze sedmnáctého století vkusně vybavenou dobovým a stylovým nábytkem. Celé to tam má moc hezké. Kromě slibované kávy, mne hostí i obědem. Cítím se trapně, ale říká, že se jí líbí mé vyprávění o cestách.
Přichází její kamarád Libor. Je to maník v indiánské čelence. Sebou přináší své hudební nástroje. Indiánskou píšťalku, fujaru a další. Chvilku hraje a pak jde Soni zprovoznit vířivku. Pomáhám mu, abych si pohoštění alespoň nějak odčinil a necítil se tak trapně.
Když se pak začíná hnát na bouřku, Soňa mi nabízí, že mohu přespat u ní na půdě, kde to má zařízené pro hosty. Nabídku přijímám a spím na jedné z matrací.
Den devátý
Z Chvalatic do Lukova.
Deštivou noc jsem přečkal v suchu na půdě. Ráno mne můj Treil Angel vítá výbornou snídaní – smaženými vajíčky na cibulce.
Oblepím puchýře, stáhnu koleno a jsem připraven k odchodu. Loučím se svým andělem a s velkými díky odcházím.
Stále je mezi námi mnoho lidí s velkým a vřelým srdcem.
Sestoupím dolů do zátoky, kde jsem včera svého Treil Angela potkal a pokračuji po trase. Vede nad Petrovými skálami lemující Vranovskou přehradu. Shora však skály ani hladiny přehrady nejsou moc vidět.
Asi po pěti kilometrech chůze začíná opět zlobit koleno. Zobnu prášek od bolesti a jdu dál. Koleno ale bolí dál. U retenční nádrže Štítary zastavuji a koleno víc stáhuji. Je to lepší. Sice pajdám, ale jde se mi mnohem lépe.
Sestoupím do Švýcarského údolí a chatovištěm jdu dál kolem přehrady až k hrázi. V roce 1982 jsem tu byl s rodiči na dovolené. I po tolika letech poznávám ty místa. U přístaviště se mi vybavuje vzpomínka. Mladší ségra při čekání na vyhlídkovou loď, tu poskytovala jak opice a pořád nad hlavu zvedala sukni.
Tehdy jsme pluli lodí s názvem Moskva. Dnes, kdyby se ta loď stále takto jmenovala, by jistě již byla torpédována a všichni její pasažéři byli označeni za proruské agenty.
Do Vranova, kde mne čeká Radim a kde končí úsek Česká Kanada, to mám už kousek. Přejdu přes hráz a kochám se pohledem na Vranovský zámek.
.
S Radimem se potkáváme v Country hospodě v centru Vranova pod vyhlídkou na zámek. Dáme si oběd, já tři piva a pokračujeme po stezce.
.
Českou Kanadu mám za sebou, začínáme úsek Podyjí. Trasa vede kolem Dyje. Řeka tu slušně teče. Nebylo by špatné si ji v tomto úseku sjet. Bohužel díky Národnímu parku to není možné.
Od řeky stoupáme lesem vzhůru a zastavujeme se na vyhlídce Ledové sluje.
.
.
.
Pašerácká stezka
Odtud pokračujeme k rozcestníku Na Keplech. Zde bychom podle trasy si měli udělat okruh k Hardggedské vyhlídce. Ale protože mne koleno pořád zlobí vypouštíme to a jdeme raději přímo do obce Lukov, kde je hospoda.
Sedáme na terasu a dáváme si piva. Před odchodem si ještě nechávám načepovat dvoulitrovou petku a tu si beru sebou na večer. Míříme k vyhlédnutému přístřešku za obcí.
Projdeme moc hezkou obcí s rybníčkem a přes pole přicházíme k přístřešku na kraji lesa. Přístřešek je moc slušný, nemusím ani stavět tarp, mohu přespat přímo v něm.
Radim přivezl špekáčky. Rozděláváme tedy oheň a opékáme si je. Po celém dni přichází vhod.
.
Den desátý
Z Lukova přes Národní park Podyjí do Znojma.
Večer se s Radimem nemůžeme shodnout na trase. Já chci jít po trase Stezky, on zase kolem vinic. Nakonec se domlouváme, že si každý půjde svoji trasu a potkáme se ve Znojmě.
Ráno vstávám dřív, posnídám, pobalím se a jdu. Trasa vede přes krásné dubové lesy. Takové jsem ještě nikde jinde neviděl.
.
.
Dojdu k Žlebskému rybníku a dál pokračuji po Lipinské cestě. Přicházím k visuté lávce vedoucí nad Dyji, k takové, jaké znám z Balkánu. Přejdu přes ní na pravý břeh. Voda v řece je oproti včerejšku hodně zakalená.
Procházím oblastí nazvanou Devět mlýnů. Z informačních cedulí se dočítám, že zde byla soustava mlýnů. Nyní po nich zbylo jen pár zdí a jezy.
.
Dojdu ke zřícenině bývalé papírny, kde dávám krátkou pauzu.
Dál ještě nějakou dobu pokračuji kolem Dyje a u rozcestníku pod Novou cestou začínám prudce stoupat. Funím jak lokomotiva a pot ze mne doslova lije. Přicházím na vyhlídku Seasfieldův kámen. Dávám si krátkou pauzu na napití a hlavně na pokochání. Odtud jsou totiž nádherné vyhlídky do údolí a na okolní svahy.
Při sestupu mne opět začíná zlobit koleno. Zobnu prášek proti bolesti, koleno více stáhnu a pokračuji dále.
Dostávám se k vodní nádrži Znojmo. Tady chodník vede ve strmém svahu nad hladinou s docela složitým terénem. Po něm přicházím do Znojma.
U muzea motorismu přejdu přes most a opět stoupám ke hradu. Hledám nějakou hospodu. Když už jsem ve Znojmě, dal bych si Znojemskou!
Přicházím na náměstí. Když na ceduli jedné z hospod vidím nabídku Znojemské, zůstávám tady. Posílám Radimovi polohu, aby mne lépe našel.
Smrdím už sám sobě. Jdu proto na záchod, kde se v umyvadle oplachuji a přepírám košili. Tu mokrou oblékám na sebe a jdu si sednout na zahrádku, kde mi mezitím donesli tu moji Znojemskou. Je opravdu výborná.
Přichází Radim a dává si stejné jídlo jako já. Po jídle řešíme co dál. Ani jednomu se dál moc nechce. Mne bolí koleno a Radima odrazuje avizovaný déšť. Nakonec si přes booking objednáváme hotel a jdeme si udělat pivně-vinný večer.
Den jedenáctý
Ze Znojma na vodácké tábořiště v Hrádku.
Večer jsem si v hotelu ve Znojmě přepral věci a kapánek se zkulturnil. Myslel jsem si, že se i dobře vyspím, ale i tady mne trápily záda.
Ráno vydatně posnídáme a vycházíme. U motoristického muzea se napojujeme na trasu a kolem Dyje pokračujeme dál na východ.
Vyjdeme ze Znojma a pokračujeme přes rozlehlá pole a vinice do Vrbovce, kde jdeme kolem celé řady vinných sklepů. Jeden vinař mne láká dovnitř. Radim zrovna vyřizuje služební hovor, tak jako celou cestu a na nabídku nereaguje. Kdybychom šli kolem pivnice, asi bych neodolal! Ale když se jedná o víno, odolávám a nenechávám se nalákat do nastražené pasti, která by zřejmě znamenala konec dnešního putování.
Dojdeme do centra hezké vesničky Dyjákovičky. Je tu hospoda. Jak jinak, je zavřená! Otevírají ji až odpoledne. Vedle je alespoň prodejna potravin, kde si kupuji aspoň dva lahváče. Sedáme do altánu vedle hospody a tady si vaříme kafe a dáváme svačinu.
Odpočati pokračujeme dále opět mezi rozlehlými poli po asfaltu. Máme na výběr. Buď půjdeme po stezce kolem hradu Lampelberg, nebo kratší cestou kolem hranic. Volíme kratší trasu. Projdeme kolem bývalé pohraniční roty s jelení oborou a asfalt mizí. Nyní jdeme po nezpevněné cestě, která přechází v pěšinu. Před sebou ve svahu vidím chodník. Dělám si srandu, že tam půjdeme v domnění, že cesta odbočuje vpravo. Za okamžik už tím chodníkem stoupáme! Vyjdu na hřeben přírodního parku Ječmeniště a zjišťuji, že na Stezce mám již zdolaných 300 km.
Dál nekonečně šlapeme po hranicích jednak mezi vinicemi, nebo velkými lány. Slunko pere a my se potíme, jak dveře od chléva.
.
Na Náměstí přátelství odbočujeme vlevo na silnici. Po ní po asfaltu přicházíme do obce Jaroslavice. Hospoda na kraji obce je zavřená, ale na náměstí už funguje. Zapadáme do ní. Nejprve se stabilizuji jedním pivem a pak jdu na záchod se opláchnout a přeprat si košili, neboť opět smrdím jak cikánské hračky. Po celém dnu máme pořádnou žízeň a dáváme další piva. Radim ještě zaběhne do vedlejšího obchodu koupit vepřovku a pivo na večer a odcházíme.
Jdeme asi další čtyři kilometry k obci Hrádek, kde končíme na vodáckém tábořišti. Jsme tady úplně sami. Nejprve se okoupeme v čisté Dyji, poté postavím tarp a pak jdu vařit rýži s vepřovkou. Radim mezitím v přístřešku co tu stojí, rozdělává oheň.
.
Den dvanáctý
Z Hrádku asfaltovým peklem do Nového Přerova.
V noci jdu na záchod. Když se vysoukám z tarpu, uslyším velké šplouchnutí do vody. Muselo tam skočit něco velkého! Svítím tím směrem, ale nic nevidím. Zalezu do spacáku a opět slyším stejné velké šplouchnut a po chvilce slyším zvuk hlodání. To bude nejspíš bobr. Jen doufám, že ta potvora na nás neshodí strom!
Noc jsme ve zdraví přežili. Snídani nám zpříjemňuje traktorista s hovnocucem, čerpající žumpu u vodáckého tábořiště.
.
Kráčíme nejprve po chodníku kolem Dyje. V trávě se příjemně šlape. Zastavujeme se o rozcestníku Stezky Českem.
Jak ale vstupujeme na cyklostezku Signálka začíná opět asfaltové peklo. Kráčíme po nekonečně dlouhých a rovných úsecích mezi velkými lány. Po rovince nám to ale docela šlape a kilometr dáváme něco málo za devět minut. Ortéza, kterou jsem si opatřil ve Znojmě mi hodně pomohla a koleno mne již netrápí.
Přicházíme k Hevlínu. Jsou tam nějaké hospody. Radim po zkušenostech do jedné z nich volá, jestli mají otevřeno. Mají! Upravujeme trasu a fičíme tam.
Sedáme do hezké hospůdky u silnice. Původně si chceme dát jen pivo, ale když zjišťujeme, že tu zrovna podávají obědové menu, dáváme si celý oběd.
Posilněni pokračujeme po asfaltu do obce Hrabětice. Tady je hospoda zavřená, proto pokračujeme dál. Cesta vede opět mezi obrovskými lány, jež lemují remízky. Opět asfaltové peklo a neutíkající a oproti předchozím úsekům docela nudná trasa.
Cestou v mapě hledáme vhodné místo, kde bychom přenocovali. V mapě jsou sice nějaké přístřešky, ale dle fotek to nejsou moc příhodná místa na přenocování. Nacházíme ale camp v Novém Přerově. Lehce odbočujeme z trasy a míříme tam.
Camp se nachází ve dvoře statku Jáňův dvůr v centru obce. Nejprve sedáme na dvoře a dáváme pivo. Specializují se tady na výrobky z kozího mléka. Dávám si tedy smažák z kozího sýra. Chutná mi to. Radim kozí sýr nemusí a raději si dává trhané krutí maso v lokši. Sice to sní, ale moc nadšený z toho není. Ani pivo tu nemají nějak okouzlující.
Jdeme si raději do ovocného sadu, který funguje jako camp postavit tarpa. Jakmile se i ubytujeme a osprchujeme, jdeme si zpět sednout do restaurace, kde pro změnu koštujeme jejich víno. Než jdeme spát, začíná opět pršet a prší až do rána.
.
Den třináctý
Z Nového Přerova do cíle mé cesty Mikulova.
Ráno ještě lehce prší. Nečekáme než mi uschne celta tarpu a mokrou ji balíme. Když balím karimatku, zjišťuji, že jsem spal v mraveništi. Na to kolik mám na karimatce mravenců, nejsem ani moc poštípaný. Asi jsem jim nechutnal.
Posnídáme a pokračujeme dál na Mikulov, kde já už hodlám skončit. Cesta má stejný charakter jako včera. Vede po bývalé signálce mezi velkými lány s remízky a opět asfaltové peklo.
.
Před Mikulovem potkávám stezkaře Lukáše. Je to borec, který dává za den 50 – 60 km. Loni dal Severní stezku a letos jde Jižní. Krátce spolu pokecáme, vyměníme si pár informací, necháme se spolu vyfotit a pokračujeme dál.
Po necelých třinácti kilometrech přicházíme do Mikulova, do cíle mého putování. Rád bych sice šel ještě dál, ale končí mi volno a povinnosti volají. Závidím Radimovi, že může pokračovat dál.
Vcházíme do města a hledáme nějakou hospodu, kde se najíme. Na kraji nic není a musíme až na náměstí, kde na jídlo zapadáme do bistra a na pivo do hospody o kousek výše. Tady se s Radimem loučím. On pokračuje dál směrem na Pálavu a já na nádraží.
Cestou potkávám dalšího stezkaře Honzu, kterého na jeho cestě na FCB celou dobu sleduji. Je to borec co již prošel celou Severní stezku a nyní pokračuje po Jižní. Kousek spolu jdeme, vyměňujeme si dojmy a pak se loučíme. Bylo moc fajn se s ním setkat.
Já to již mám jen pár metrů na nádraží, kde moje pěší putování na této etapě Stezky Českem končí.
To provide the best experiences, we use technologies like cookies to store and/or access device information. Consenting to these technologies will allow us to process data such as browsing behavior or unique IDs on this site. Not consenting or withdrawing consent, may adversely affect certain features and functions.
Functional
Vždy aktivní
The technical storage or access is strictly necessary for the legitimate purpose of enabling the use of a specific service explicitly requested by the subscriber or user, or for the sole purpose of carrying out the transmission of a communication over an electronic communications network.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistics
The technical storage or access that is used exclusively for statistical purposes.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
The technical storage or access is required to create user profiles to send advertising, or to track the user on a website or across several websites for similar marketing purposes.