Maroko 2021

Výstup na nejvyšší horu severní Afriky Jebel Toubkal, v prašných uličkách starého města Marrakéše a přímořské letovisko As-Sawíra.

Kolegyní Lenkou jsem se nechal nalákat na výlet do Maroka. Hlavním cílem výpravy je zdolání nejvyšší horu Atlasu, Džabal Toubkal. Lenka mne moc nemusela přemlouvat a kývl jsem na to. Poskládala se nás osvědčená parta. Já, Lenka, Trojka, Radim, Juzek a nově Kvik. Organizaci jsem plně nechal na Lence a jsem pouhý účastník zájezdu.

Výprava začíná PCR testováním a vyplněním španělských a marockých příjezdových formulářů. Už to vypadalo, že nepojede Radim, neboť mu nějak zlobil test, ale nakonec vše dobře dopadlo a jedeme v plném počtu.

Den první

Letí nám to z Vídně s přestupem v Madridu a pak do Marrakéše. Veřejná doprava moc nepasuje, jedeme tedy auty. Sraz máme ve 23 hod v Hrabůvce u rondlu. Cesta do Vídně je bez problémů. Komplikuje se to na parkovišti u letiště, kde máme rezervaci. Nefunguje totiž QR kód u závory a nemůžeme se tam dostat. Naštěstí Lenka umí dobře německy, volá na kontaktní telefon a na místo přijíždí paní, která nás pouští dovnitř.

Na letišti děláme rošádu s batohy. Odbavuje se totiž jen můj batoh, proto do něj všichni ládují trekové hůlky, nože a prevenci proti sračce (kořalku). Mám ji tam přes dva litry. Modlím se ať mne s tím Arabáči v Marakéši nevyhmátnou a pak mne veřejně nebičují. Pro uklidnění si dáváme drink.

Při odbavení po mně požadují i španělský příletový formulář. Díky tomu začínám stresovat, neboť všechny mám u sebe a obávám se, aby ostatní neměli problémy. Aby toho nebylo málo, nemůžu ostatní najít. Sice mi telefonuje Radim, ale vůbec ho neslyším. Konečně je vidím. Stresoval jsem zbytečně. Jde se jen na bezpečnostní prohlídku. Tady žádné dokumenty po mne nechtějí. Konečně jsme odbavení. Dáváme další drinky a můžeme letět.

V letadle moc místa na nohy nemám. Naštěstí sedím u uličky a sedadlo vedle mne je prázdné. Usínám ještě před tím, než se odlepíme od země. Budí mne jen stevardka, jak pořád kolem chodí a zakopává o mne.

Po třech hodinách letu přestáváme v Madridu. Bohužel se znovu musíme odbavit. Tady naštěstí bez zbytečných stresů. Jen po nás požadují oba příjezdové formuláře, certifikát o očkování a také PCR testu. Ještě že jsme si ten test nechali udělat, jinak by náš výlet končil tady v Madridu.

V letadle dostávám místo u nouzového východu. Luxus, mám na své dlouhé nohy dostatek místa.

Ve 12.45 hod přistáváme v Marrakéši.

Opět covidová kontrola, kde odevzdáváme marocké příjezdové formuláře. Potom pasové odbavení, kde po mne policajt chce název ubytování, kde budeme bydlet. Nevím to! Bylo to uvedeno na příjezdovém formuláři, který jsem před chvilkou odevzdal. Snažím se mu to vysvětlit, ale nerozumí mi. Na pomoc mi přichází jazykově zdatný Kvik. Policajt furt chce tu adresu ubytka. Tu má však Lenka. Ona ale stojí v jiné řadě. Mávám na ni jak na prvního máje. Vidí mne, jde za námi a adresu diktuje. Policajt je konečně spokojen a pouští nás dál.

Vyzvednu si batoh a už si myslím, že mohu jít. Ale ještě mne ženou k rentgenu, do kterého musím dát batoh. Teď mi tam najdou tu kořalku a bude mazec. Dopadlo to ale dobře.

Ve stánku mobilního operátora Orange si kupuji SIM kartu. Slečna mi nejprve nabízí dražší s 20 a 30 GB za 20 a 3 Euro. To bych musel stahovat filmy, abych ji využil. Dokazuji se jí, zda nemají levnější s menším objemem dat. Má 10 GB za 10 Euro. Ta mi bohatě bude stačit.  Slečna mi zakoupenou simku sama strká do telefonu a aktivuje ji. Dokonce ani po mne nechce pas, jak to mne vyžadovali v Gruzii, či Albánii.

Teď řešíme výběr peněz z bankomatů. Stojí tam čtyři. Dva mají bezkontaktní čtečky. Volím je, neboť mám obavu, že když do něj strčím kartu, sežere mi ji. Společně s Lenkou a Kvikem, dumáme nad ovládáním, ale nemůžeme na to přijít. Nakonec se Lenka odhodlává a do druhého bankomatu strká svoji kartu a vybírá 400 dirhamů. I já jdu do toho. Ale něco blbě zmáčknu, vyjede mi karta, ale peníze ne. Co teď? Zůstáváme u bankomatu a v aplikaci své banky si ověřuji, zda mi byl stržen výběr. Nebyl. Druhý pokus je již úspěšný a vybírám 1000 dirhamů.

Trojka ještě v letištní hale navrhuje dát si příletový drink. Já ale nechci skončit v trestním táboře někde na Sahaře a navrhuji si ho dát někde v ústraní.

Vyjdeme před halu a jdeme na autobus. Radim ale navrhuje jet taxíkem. Ujímá se nás jeden taxikář a vede do svého taxíku. Je to sedmimístný Opel. Takový typ jsem ještě neviděl.

Lenka zadala do svého telefonu adresu našeho ubytka a já vepředu taxikáře naviguji. Nejprve se jede po širokých cestách, kde je provoz relativně v klidu, ale pak vjíždíme do starého města. Začíná ten správný chaos. Prodíráme se úzkými křivolakými uličkami, kde vládne typický arabský zmatek. Po stranách uliček jsou stánky trhovců se všemožným zbožím, plno motorek projíždějící ve všech směrech, oslí povozy a do toho cyklisté a chodci. Tímto mumrajem jedeme.

Jak tak sleduji ten mumraj kolem sebe, přehlédnu odbočku. Zastavujeme a do navigace zadávám GPS polohu ubytka. Vracíme se zpět. Přijíždíme k jednosměrce. Dále cesta pro auto nevede. Dle navigace už to není daleko a proto vystupujeme. Taxikář po nás chce za odvoz 300 dirhamů. Docela řacha. No nic, dávám mu je.

Dále pokračujeme pěšky. Okamžitě se nás ujímají dva týpci. Tvrdí, že znají lepší ubytování, ale nabízejí se, že nás dovedou do našeho ubytování. My to odmítáme, neboť jdeme podle GPS. Průvodci nám ale tvrdí, že jdeme blbě. Navigace nás vede křivolakými uličkami a týpci jdou stále s námi. Navigace mi hlásí, že jsme v cíli. Ve skutečnosti tady žádné ubytování není. Naši průvodci měli pravdu. Svěřujeme se jim a vedou nás zaprášenými křivolakými uličkami starého města. Tady vládne ten správný zmatek. Bez průvodců bychom se okamžitě ztratili.

Vyjdeme ze starého města a přicházíme do nějaké lepší čtvrti.

Vstup do ní je dokonce chráněn ochrannou. Za bránou si sedáme do průchodu a čekáme, než dorazí paní z ubytka. Čas si krátíme hlty kořalky.

Přichází starší paní v typickém černém muslimském oděvu a ujímá se nás.

Průvodci nám oznamují, že končí s gaidovskými službami a požadují po nás 50 Euro. Ukecáme to na 40. Nebýt jich, nenašli bychom to.

Paní nás dovedla do našeho ubytka, které je typickém marockém stylu. Na zdejší poměry slušné.

Vybalíme se a míříme do města na večeři. Kvik objednal taxi, jímž jedeme do starého města, kde nás řidič vysazuje u tržnice a pak vede k restauraci. Nasadil rychlé tempo, Radim, Juzek a Kvik valí za ním a záhy se nám ztrácí v davu. Jdeme tím směrem, kde šli a pokoušíme se je najít. Přicházíme na tržiště, kde je plno jídla, včetně ovčích hlav. Máme hrozný hlad a už si je chceme dát. Do toho mi volá Radim a zjišťuje, kde jsme. Snažím se mu vysvětlit, kde se nacházíme, ale v tom mumraji to moc dobře nejde. Raději mi posílá svoji polohu. Dávám to do navigace a je to čtyřista metrů daleko. Spěcháme tam. Promotáváme se mezi davy lidí a do toho nás stále zastavují naháněči s jídelními lístky a lákají nás do svých restaurací. Jsem už řádně vytočený, hlad mám jak pes, spěchám a furt mne někdo zdržuje.

Volá Radim. Domlouváme se, že se potkáme na náměstí pod restaurací Glacier. Dojdeme tam a i tady se o nás přetahují naháněči z pouličních restaurací. Jdeme do té, kde mají ovčí hlavy. Když si sedneme ke stolu, doslova jásají.

Tady se konečně shledáváme s Radimem, Juzkem a Kvikem. Juzek je z toho mumraje a otravnosti prodejců tak vystresován, že odmítá cokoliv jíst.

Já s Lenkou a Trojkou si v první řadě objednáváme jehněčí hlavu. Pak chceme ochutnat všechno z jídelního lístku, z každého jídla jednu porci. Oni to ale nepochopili a donesli každému jednu porci. Pouštíme se do hlavy. Je to plané, je třeba to dosolit. Trojka si dává delikatesu, vařené oko. Okomentoval to, že mělo houževnatost strukturu. Jídlo je tolik, že to nejde ani sežrat. Během jídla přicházejí hudebníci a vyhrávají nám jejich lidové písně a také k nám přichází různí trhovci a nabízejí různé zboží. Je to docela otravné.

Radimovi s Kvikem jídlo ale moc nechutná, proto toho moc nesnědli. Za menu platíme 1000 dirhamů a odcházíme.

Vracíme se již za tmy. Navigace nás vede přes tržnici a pak uličkami starého města. Místy mám ze zákoutí uliček smíšené pocity. Pokud nám tady nevyřežou ledviny, tak potom už nikde. Konečně jsme „doma“. Dáme něco na desinfekci a odcházíme spát.

Den druhý

Do čtyř hodin spím jak zabitý, pak se budím chladem. Spím totiž jen pod tenkou dekou. Nechce se mi ale vytahovat spacák, proto ležím dál. Asi po hodině si oblékám spodky a péřovku a spokojeně pokračuji ve spánku.

Budí nás vytí muaezina z blízké mešity. Ještě bych spal, ale z pelechu vylézá Trojka a je ho plný barák. Raději dopisuji deník.

Trojka s Radimem se nabízejí, že zajdou koupit snídani. Za chvilku jsou zpět s prázdnou. Obchod se otevírá až v devět a je teprve sedm. Dívali se tam na ně jak na kokoty, co tam tak brzo chtějí.

Trojka vytahuje své zásoby, vysočinu, sýr a černý chleba a hostí nás. Uvařil bych i čaj, ale z důvodu úspory místa a váhy jsem z batohu vyhodil ešus, kde jsem měl i čaje. Máme smůlu.

V devět nás vyzvedávat taxikář, se kterým jsme se včera domluvili na odvoz do Imlilu. Nasoukáme se k němu do auta a jedeme. Necháme si zastavit u prodejny potravin. Jdeme si koupit snídani. Kupuji dlouhou bagetu a sýr. Při placení si všímám sladkých tyčinek s ořechy. Chci dvě. Snědý prodavač je bere do holé ruky a balí do papírů. Trojka kupuje zbytek.

Venku před prodejnou stojí stánek, v němž muslimka v hábitu dělá placky. Chci dvě. I ona je bere volně do ruky, pokládá na plotnu a ohřívá. Hygiena se tu neřeší. Aspoň ji vzala do pravé ruky. Kdyby je vzala do levé, zpozornil bych. Levou rukou si totiž utírají prdel. Placky jsou na způsob našich palačinek a jsou moc dobré. S Trojkou jsme je společně zpucovali.

Prodavač děkuje taxikáři, že nás tady dovezl a měl kšeft.

Sedáme do taxíku a odjíždíme. Po výpadovkách projedeme Marrakéši a míříme k Atlasu. Překvapuje mne, že jsou tady docela slušné cesty. Očekával jsem, že to bude náležitá divočina.

Projíždíme vyprahlou nehezkou krajinou. Začíná se mi líbit, až poté co vjedeme do hor. Přibývá stromů a zeleně.

Máme chuť na kávu. Prosíme řidiče, aby nám zastavil. Zastavuje u hezké restaurace. Venku je krásně, proto zůstáváme venku, kde si sedáme do jednoho stanu se sedačkami. Kávu tady mají moc dobrou.

Povzbuzení můžeme pokračovat. Ujedeme pár kiláků a široká cesta končí. Ta po níž jedeme je ale stále sjízdná pro běžná auta.

Přijíždíme do Imlilu. Taxikář hledá naše ubytko. Kousek se vracíme a pak nás vysazuje. Platíme domluvených 500 dirhamů.

Jdeme k baráku, kde se domníváme, že bydlíme. Jsou tam dva borci, kterým se snažíme vysvětlit, že tady máme rezervaci. Vyvádějí nás z omylu a ukazují směr, kde to je. Vracíme se na silnici a šlapeme dál. Já, který v batohu nesu od všech hůlky, kořalku a další věci se řádně pod jeho váhou prohýbám.

Přicházíme k dalšímu ubytku podobného názvu. Před ním stojí skupina korpuletních muslimek s jedním chlapem. Asi to bude jejich hlídač. Zvoníme na zvonek a nikdo nereaguje. Když už tam stojíme nějakou dobu, ujímá se nás jedna muslimka a vysvětluje, že jsme zase špatně. Jdeme zase o kus dál.

Třetí pokus už vychází. Otevírá nám paní a zve nás dovnitř. Ubytko je moc hezké. Za 656 Kč pro všechny super.

Vybalíme se, dáme drink, kafe a jdeme se projít po okolí.

Vede nás Trojka. Ze silnice odbočujeme vpravo do svahu. Po chodníku stoupáme vzhůru. Přicházíme na rozcestí, Trojka dumá kam dál. Napovídám mu, ať jdeme podle hoven. Na tom vpravo totiž leží kobylince. Trefil jsem se. Projdeme borovicovým hájem a dostáváme se na hřeben, odkud máme krásné výhledy do údolí.

Spokojený je i Juzek, který se konečně vzpamatoval ze včerejšího šoku, co zažil na tržnici v Marrakéši.

Za hřebenem je vyschlé říční koryto. Jdeme kolem něj a přicházíme k tekoucímu potoku. Je tady nataženo několik vodovodních hadic. Zřejmě jediný zdroj vody pro vesničku Aroumd.

Jdeme kolem potoku, který vytváří malý vodopád. U něj odbočujeme vlevo a přicházíme do Aroumdu. Tady se zastavujeme v hospůdce Imperial na kafe. Sedí se na střeše domu. Juzek si dává čaj. Je to směs zeleného čaje a máty. Moc dobré. Po kávě si všichni dáváme ještě čaj.

Po pauze sestupuje křivolakými uličkami Aroumdu. Proti nám jde skupinka místních. Ženy na hlavě nesou náklad potravin, chlapi jdou nalehko. I tady je svět ještě v pořádku. Lenka ode mne dostává přednášku, aby si vzala z místních žen příklad.

Projdeme vesničkou Ait Souka, kde bydlíme a jsme doma.

Hodina odpočinku a přinášejí nám večeři. Polévku harira a tajiny. Polévka je ve velké míse. Nalévá nám jí Lenka. Asi si vzala příklad z mé motivační přednášky. Polévku je ale třeba dosolit a dokořenit. Tajiny jsou buď z kuřecího, nebo hovězího masa s vařenými brambory a zeleninou. Je to moc dobré. Chutná to i Kvikovi a Radimovi včetně Juzka. Jako dezert přinášejí nakrájená granátové jablka a běžná jablka. Za 5 Euro na osobu je to super.

Zdejší ubytko je sice hezké, ale netopí se tady. Večer jsem si musel obléct péřovku, abych vydržel sedět v jídelně, kde diskutujeme.

Další zážitek je sprcha. Sice je čistá a teče teplá voda, ale je tu otevřené okno, které nejde zavřít. Tedy pořádná kosa. Kdo se vrací ze sprchy, třepe se jak motorový pejsek. Završuje to Lenka. Jí navíc k té kose došla teplá voda a sprchuje se ve studené. Jektající zuby vybíhá ze sprchy a jde se obléct.

Ostatní jsou v jídelně a já na pokoji píšu deník. To na mne volají, že mám nalito. Vyskakuji z postele a v plné rychlosti zakopnu malíkem pravé nohy o nohu postele. Bolí to jak čert. Doufám, že ho nemám zlomený.

Po večírku odcházíme spát. Nechávám na sobě péřovku a balím se do deky. Malík mne pořád bolí a díky tomu se často budím. Nad ránem se navíc začne ozývat má bederka.

Den třetí

Stejně jako včera nás budí vytí muazenína. Jdu na záchod a malík pořád bolí. Kontroluji ho a začíná se vybarvovat. Asi fakt bude zlomený. No nic, když Meresjev poradil jít bez nohou, tak proč já bych nemohl se zlomeným malíkem vyjít na Toubkal.

Po deváté hodině nám přinášejí snídani. Bílé pečivo, sladké housky, máslo, džemy, med, arašídové máslo, vařená vajíčka a tavený sýr. Vydatně snídáme a v tom přichází náš průvodce, kterého musíme mít. Je to příjemný chlapík sportovního vzezření. Jmenuje se Ahmed a má 29 let.

Přebytečné věci necháváme v ubytku a odcházíme. Ahmed nás vede zkratkami přes Ait Souka a pak kráčíme po prašné silnici vedoucí k obci Aroumd. Na jeho konci je policejní kontrolní stanoviště. Ahmed od nás vybírá pasy a překládá je policajtovi sedícím u počítače.

Po kontrole kráčíme prašným údolím a pak začínáme stoupat. I dneska máme krásné počasí. Obloha je vymetená umožňující daleké výhledy. Naštěstí není vedro, ve stínu je ale zima.

Vybrali jsme si špatný den výstupu. Je totiž sobota a společně s námi na Toubkal míří poměrně hodně lidí včetně oslů a mul nesoucí na horské chaty zásoby.

Přicházíme ke kamenným domům. Fungují jako prodejny s občerstvením a čajovny. Zastavujeme se tam a dáváme pauzu. Sedáme na terase a poroučíme si kafe. Donesou nám instantní. Pak ještě dáváme čaj. Ten je dobrý. A nakonec si objednáváme pomerančovou šťávu. Tu zde přímo vymačkávají z pomerančů. Ta je nejlepší.

Po pauze pokračujeme ve výstupu. S Lenkou a Trojkou jdeme poslední. Jdu těsně za Lenkou, vyhovuje mi její tempo, přesto funím jako lokomotiva. Asi vypadám na padnutí, neboť Radim mi nabízí, že si vyměníme batohy, aby mi ulevil. Nechci, cítím se docela v pohodě, už jsem šlapal v mnohem horším stavu. Ale pro jistotu srknu do sebe trochu pikaa.

Kráčíme po prašném kamenitém chodníku traverzující po svahu. Jsou odsud nádherné výhledy dolů do údolí, ale i na okolní svahy.

Kolem 14 hodiny začínám mít hlad. Naštěstí přicházíme k další kavárně. Dáváme další pauzu. Objednáváme čaj a já z batohu vytahují tyčku křemešníku a pecen chleba. Svačina mi přišla vhod.

Opět stoupáme vzhůru. K chatě, kde dneska nocujeme to máme ještě 3 kiláky s 400 metry stoupání. Není to sice moc, ale už máme nastoupaných 900 metrů.

Asi opět vypadám vyčerpaně. Radim má zřejmě obavy o svoji ovečku a nařizuje mi vyměnit si batohy. Nechci. Zdůvodňuje to, že potřebuje trénovat. Navíc mi to řekl dost důrazně. No marné on je plukovník a já pouhý major. Poslouchat se musí, proto poslušně sundávám batoh a nasazuji si jeho. Má ho o dost lehčí než můj. Je fakt, že se mi jde s ním lépe.

Už mi schází poslední 2 kiláky a 300 výškových metrů. Nasadili jsme slušné tempo, ve kterém přicházíme k chatám, kde dneska nocujeme, nacházející se ve výšce 3200 m. Očekával jsem nějaké marocké chýše, ale mile překvapili. Jsou to moc hezké kamenné chaty.

V chatě, kde máme rezervaci je řada pokojů s patrovými palandami těsně vedle sebe. Dostáváme místa v rohu místnosti. Zatím tu jsme sami.

Dáme po desinfekci a jdeme se zaregistrovat a zaplatit. Stojí to 30 Euro na osobu a noc včetně polopenze.

Přemístíme se do přízemí do klubovny, kde dáváme čaj. Když se vrátím na pokoj, je plný mladých marokánek s muslimskými šátky na hlavách. Jednu už mám v posteli. Ne že by mi moc vadila, ale jsou tu i marokánci a netoužím po tom, aby mi některý z nich kinžálem prořízl hrdlo. Proto opatrně řeknu Sorry a ukazuji, že je to moje postel. Ona se ochotně zvedá a ostatní se smějí. Dopadlo to dobře. Muslimka se přemísťuje na postel vpravo vedle mé. Vlevo bude ležet Lenka a v rohu Trojka. Nad námi Radim, Juzek a Kvik. Rozhodně se tady neřeší dvoumetrové covidové rozestupy.

Přichází Radim. Když vidí, jakou tu máme sestavu, komentuje to, že to tady vypadá jak ve Vyšních Lhotách (v utečeneckém táboře). Zřejmě to bude zajímavá noc. Ale jak říká Trojka, pokud denně nezažiješ trochu strachu, je to hovno výprava.

Jdu za ostatními do klubovny. Tady to žije. Marocké osazenstvo našeho pokoje tady zpívá a tančí. Radim s Lenkou se k nim přidávají a tančí s nimi.

U našeho stolu pijeme slivovici. Dopadá to tak, že vrcholové panáky vypijeme už v základním táboře.

Přinášejí večeři. Stejně jako včera polévku harira. Tady je ale lepší a hustší. Jíme to s jejich pečivem. Pak přinášejí mísu špagety s rajčaty a k tomu omáčku a ještě pečené kuřata s hranolky. Ty jsou sice studené, ale jinak chutné. Zpucujeme to všechno. Na závěr jako dezert dostáváme mandarinky a čaj.

Dopíšu deník a vycházím ven před chatu, kde je lepší signál, aby se mi nahrál na Facebook. Když se vracím na pokoj, tak z něj slyším šílený kravál. Vlezu dovnitř a marokánci tam skandují: „Baník pičo, Baník pičo FCB!“. Během té chvilky co jsem byl venku, je to stačil naučit Radim. Družba s nimi je prostě dokonalá.

My se však ukládáme ke spánku. Chceme jít na Toubkal na východ slunce a musíme vyjít nejpozději v pět ráno a před tím chceme ještě posnídat.

Je devět, když zalézáme do postelí. Nemůžeme ale usnout. Do toho přicházejí marokánci a asi hodinu se ukládají ke spánku. Na pokoji je nás 24. Nás šest a 18 marokánců. Jsou v trojnásobné přesile. Co mne překvapuje, že marokánky ani ke spánku neodkládají své muslimské šátky. Možná je to k vůli nám.

Usínám pouze na chvilku, pak se budím a nemohu usnout. Sotva znovu zaberu, tak před druhou hodinou ranní začínají vstávat marokánci. I oni chtějí stihnout východ slunce. Takto bantují do třech hodin. Když poslední z nich odchází, dokazuje se, jestli má zavřít dveře. Radim na ni volá, že ano. Už to vypadá, že bude klid, začínám usínat a někdo klepe na dveře. Jdu otevřít v domnění, že je to náš průvodce Ahmed. Tam však stojí dvě mladé muslimky, něco si zapomněly na pokoji. Jdu si lehnout a za chvilku zase někdo klepe. To už volám na Trojku, že je řada na něm. Situace se opakuje. Už raději vstáváme, oblékáme se a jdeme snídat. Garminy mi ukazují, že jsem spal celkem asi dvě hodiny.

 Den čtvrtý

Snídaně je téměř stejná jako předchozího dne. Vycházíme před pátou hodinou. Venku je docela kosa. Rozsvěcujeme čelovky a začínáme stoupat. Trasa vede po velkých balvanech. Vidíme jen kousek před sebou a nad sebou hvězdnaté nebe.

Přehoupneme se přes převis a před sebou ve svahu vidíme řadu světel – čelovek. Stejní blázni jako my míří na Toubkal.

Nasazujeme slušné tempo a postupně všechny předbíháme. Stoupáme do pěkného krpálu, na třech kilometrech je tisíc metrů stoupání. Zřejmě díky nadmořské výšce se mi asi 3x zamotá hlava. Také několikrát musím kromě společných pauz zastavit a vydýchat se.

S přibývající výškou se ochlazuje. Kvikovi je velká zima na ruce. Půjčuji mu své lyžařské rukavice a sám jdu v tenkých flaušových.

Když přicházíme na hřeben, zrovna začíná svítat. Jsou to nádherné pohledy na východ.

Pokračujeme dál na vrchol. Už si myslím, že tam jsme, ale za ním se objevuje další vrchol, to je teprve Toubkal.

Je 7.44 hod, když přicházíme na jeho vrchol. Jsme tu první. Nastává velká euforie. Tak vysoko jsem ještě nebyl. Pofukuje tady a je hrozná kosa. Rychle sundávám propojené triko a měním ho za suché. Také si oblékám péřovku. Uděláme si společné foto a vychází slunce.

Sundávám rukavice, abych si udělal pár fotek. Za tu chvilku mi hrozně zmrzly ruce a telefon se díky mrazu vypíná.

Na vrcholu se ale dlouho nezdržujeme a vracíme se dolů. Cestou potkáváme ty, co jsme předběhli. Ti východ slunce na vrcholu nestihli.

Sestup k chatě nám pomalejším trvá dvě hodiny. Na chatě dáme čaj, svačinu, posbíráme věci, které jsme na výstup nebrali a sestupujeme do údolí. Původně jsme na chatě chtěli zůstat ještě jednu noc a udělat si výlet po okolí, ale Ahmed nám tvrdí, že tady kromě Toubkalu není nic zajímavého. Navrhuje nám, že nás zítra provede v okolí Imlilu. Současně nám zajistil ubytování.

Je opět nádherné počasí s krásnými výhledy.

Cestou se zastavujeme ve stejných čajovnách jako včera. V první si dáváme colu a pomerančovou šťávu z vymačkaných pomerančů. V druhé čaj a kafe.

Sejdeme do údolí, v místním obchůdku koupíme balenou vodu a míříme do našeho nového ubytování. Ahmed nás vede křivolakými uličkami páchnoucí kravským hnojem.

Po schodech stoupáme vzhůru až pod restauraci Imperial, kde jsme byli před dvěma dny. Zde je naše ubytko. Velká vstupní hala s posezením a krbem a po stranách pokoje. Navíc je tu velká terasa. Je to hezké a čisté. Dohromady to pro nás včetně večeře a snídaně stojí 200 dirhamů.

Postupně se jdeme sprchovat. První jde Kvik a tvrdí, že voda je vlažná. To samé tvrdí Lenka, ale na umytí vlasů je údajně studená. Pak jde Trojka, vrací se zmrzlý, se slovy: „Jak pak vypadá studená voda, když tato je vlažná?“ My ostatní vyčkáváme, než se ohřeje, neboť jsme prochladli. Před večeří to už Radim nevydrží a jde se sprchovat ve studené vodě. Já jdu hned po něm. Kroutím se u toho jak had a vypouštím ze sebe nepublikovatelné výrazy. Po sprše se rychle oblékám včetně péřovky. Ani tady se totiž netopí. Trojka to přirovnává k zimnímu táboření.

To už přinášejí večeři. Nejprve ve velké míse ovesnou polévku a pak kuřecí tajiny. Polévku je třeba dosolit. Tajiny jsou dobré.

Po večeři zjišťujeme, zda budeme potřebovat před odletem testy na covid, či bude stačit očkování. Přestupujeme totiž v Miláně. Nejsme schopni zjistit hodnověrné informace. Asi nejlepší bude zajet na letiště a tam to zjistit. Měníme proto plán. Místo procházky tady v okolí pojedeme do Marrakéše, zjistíme jak je to s testováním a pak se pomotáme po okolí.

Jelikož jsme se včera nevyspali a navíc jsme dojebaní jak cikánské hračky, jdeme dohnat spánkový deficit. Je tu taková kosa, že raději spím v péřovce.

Den pátý

Ráno Kvik hlásí, že v koupelně teče horká voda. Využívá toho Lenka. Pak do koupelny běží natěšený Radim. Pustí si vodu a už mu teče studená. Kvik zase všechnu teplou vodu vyčabral. Dostává to náležitě sežrat. Završuje to tím, když Radim uvidí Kvikovy boty. Vypadají jako nové! Naše jsou totiž komplet zanesené prachem. Navíc má vypulírované kalhoty. To je ta naše teplá voda! Kvik má zaděláno na převelení do Aše.

Jdeme na snídani a vrháme se na horký čaj. Aspoň něco teplého. Téměř všichni totiž začínáme pochrchlávat. Vrtá mi v palici, zda jsme na pokoji s marokánci něco nechytili.

Jdu zaplatit ubytování. Majiteli dávám 200 dirhamů v domnění, že platím za všechny. Vyvádí mne ale z omylu a vysvětluje, že 200 dirhamů je za jednoho. Kvik to včera blbě přetlumočil. No zdálo se nám to nějaké levné.

Přichází Ahmed a vede nás do Imlilu, kde nás čeká domluvený řidič – Mustafa s Toyotou Land Cruiserem. Máme obavy, zda se do něj s bágly vůbec vlezeme. Mustafa je ale kreativní a batohy přivazuje na střechu. Navíc má auto v sedmimístné verzi.

Nasoukáme se dovnitř a odjíždíme. Opět je krásné počasí. Kocháme se pohledy do okolí.

Projíždíme skalnatým kaňonem. Serpentiny v něm neudělaly dobře vzadu sedícímu Juzkovi. Musíme zastavit a Juzek se jde vygrcat.

Po chvilce zastavujeme u prodejny s arganovým olejem a děláme tam kšeft.

Jsme před Marrakéšem a s Mustafou řešíme program následujícího dne. Radim chce do Casablancy. Mi se tam ale moc nechce, neboť je to daleko a nechce se mi dlouho sedět v autě. Další návrh je jet k vodopádům a do nějakého údolí. To se mi líbí. Pak je návrh jet do As Sawíra, což je přímořské letovisko. Mustafa doporučuje As-Sawíru. Pojedeme tedy tam.

Nyní jedeme na letiště, abychom zjistili, zda budeme při zpáteční cestě potřebovat testy na covid. U stánku Ryanair se dozvídáme, že testy potřebujeme! Dokonce PCR!

Mustafa nás veze k laboratoři, kde je provádí. Tam dostáváme francouzské formuláře, které vyplňujeme. Ještě že mám kolem sebe plno pomocníků, kteří mi z jeho vyplněním pomáhají. Formulář odevzdávám u pultu a platím 40 Euro. Obsluhující tady dvě mladé marokánky. Jedna z nich mne vyzývá, abych si na monitoru jejich počítače překontroloval, zda mají správně uvedený můj email. Pak mi jen špejlí vyšpárají čenich a můžu jít. V hlavě mi šrotuje, co se mnou provedou, když budu pozitivní. Beztak mne zavřou do kozího chlívku někde na Sahaře. Snad se o mně Allianz, u kterého jsem pojištěný, postará.

Teď nás Mustafa veze na naše ubytko, kde jsme již byli. Tam Lenka s paní domácí řeší placení. Chce po nás více peněz. Lenka jí vysvětluje, že jsme už část zaplatili. Paní ječí, jak typická arabka, ale nakonec to pochopí.

Sundal jsem pohory a nasadil sandály. Rozejdu se a malík na noze bolí. Asi je fakt zlomený. V pevných botech naštěstí moc nezlobil.

Nyní po Mustafovi požadujeme, aby nás zavezl do Carrefouru, kde hodláme doplnit pohonné hmoty, jsme totiž úplně na suchu a tam je jedno z mála míst, kde to jde zrealizovat.

Mustafa nás přiveze k supermarketu, vejdeme dovnitř a tam teprve zjistíme, že to není Carrefour. To co potřebujeme, tady nevedou! Vyjdeme ven a Mustafa tu není. Telefon na něj  samozřejmě nemáme. Co teď? Čekat na něj, nebo jít? Carrefour je odtud 2.5 km. Já jsem v klidu, ještě jsme mu nezaplatili. Mustafa ví, kde bydlíme a ví, že nás má zítra vyzvednout v osm ráno. Radim navrhuje mu dát čas do 15.40 hod a pak jít. Mustafa přijíždí v 15.38 hod. Veze nás do Carrefouru. Projíždíme novými čtvrtěmi Marrakéše. Je to moc hezké město, líbí se mi více než Tbilisi.

Konečně jsme u Carrefouru, tady pro dnešek služby Mustafy pro nás končí.

Jdeme nakupovat. Naše kroky vedou do Cave, tedy části s chlastem. Kupujeme dva litry vodky, pár flašek marockého vincka a piva.

Cestou zpět se zastavujeme v parku. Piva strkáme do sáčku a nenápadně je pijeme.

Už máme hlad a hledáme nějakou hospodu, kde bychom se najedli.

Vcházíme do uliček starého města. Zde nás odchytává pikolík a láká do své restaurace. Máme už takový hlad, že se nerozmýšlíme a jdeme tam. Je na střeše domu, kde se jde po úzkém a strmém schodišti.

Objednáme si hovězí tajiny, jen Juzek kuřecí. Jsou moc dobré. Jako bonus dostáváme mátový čaj.

Procházíme uličkami starého města. Přesto je tu i málo místa na chůzi, jezdí tu plno motorek. Uhýbám té, co jede proti mně a málem mne zezadu sejme druhá. Masakr! Do toho se tam motají cyklisté.

Vymotáme se ze starého města a jsme doma.

Dám sprchu. Nyní v teplé vodě a večírek může začít. Podobný nápad mají i ostatní, jen Trojka je jako obvykle přibržděný a zůstává na něj zase studená voda. Sice u toho vydává divné zvuky ale jako správný lesní muž to zvládá.

V klubovně se podává vodka s džusem. Přitom Trojka pouští video z naší společné akce Gruzie 2019.

Odcházím spát po 23 hod, poté co jsme dosáhli dna láhve vodky. Ostatní ještě pokračují.

Den šestý a sedmý

V noci jsem spal jako zabitý. Vstávám o půl sedmé a jdu připravit na snídani vaječinu. Přichází Radim motivovaný Lenkou, která včera řekla, že je zdravé každé ráno vypít štamprli olivového oleje. Na ten popud každý dostává svoji dávku. Já to šluknu, není to sice nic moc, ale jde to. Pak si dává svoji dávku Radim. Jelikož krájím cibuli a u toho slzím jako krokodýl, nevidím jeho reakci. Jelikož se nijak nevyjadřuje, tak asi dobré. Ostatní se po vypití kroutí jak hadi, nejvíce však autorka této myšlenky. Už to vypadá, že olej bude zpět mezi námi, ale dala to! Po chvilce však olej vypouští druhou stranou trávicího traktu.

Vaječina, co jíme je však mnohem lepší než samotný olej.

V osm vycházíme. Před barákem nás už s autem očekává Mustafa. Ještě malý nákup v blízkém krámku a jedeme směr As-Sawíra.

Provoz v Marrakéši po ránu je v pohodě. Vyjedeme z města a vjíždíme do rozlehlých vyprahlých plání, s olivovými háji. Očekával jsem, že mimo Marrakéš bude zástavba v obcích hodně zaostalá, ale opak je pravdou. Je tu spousty nových a hezkých domů.

Vjíždíme do pouště, vypadá to, že je mlha. Mustafa vysvětluje, že je to jen zvířený prach. Jedeme po slušné dálnici. Povolená je tady stokilometrová rychlost. Mustafa ji poctivě dodržuje, včetně toho, že na nás apeluje, abychom se připoutat bezpečnostními pásy. Vysvětluje to tím, že to často kontroluje policie a dávají za to vysoké pokuty. Je fakt, že každou chvíli u dálnice vidíme nějakou policejní hlídku, dokonce i s radary.

V jedné obci je hotové muzeum Renaultů a Dacii. Renaulty pětky, Dacie 1300 a jiné staré vraždy držící pohromadě jen silou vůle.

Cestou zastavujeme u kavárny a dáváme kafe.

Když pak dále vidíme na olivovnících pasoucí se kozy, Mustafa opět zastavuje a jdeme se s nimi vyfotit.

Poslední zastávka je u vyhlídky na oceán. Jsou tu domorodci se třemi velbloudy. Navrhujeme je vyměnit za Lenku. Ta má štěstí, že nevíme, jak velbloudy dostat do letadla.

Jeden z Arabů mi neustále strká opratě od velblouda do ruky. Ukazuji mu, že nechci. Kdybych se jich jen dotkl, už bych se ho nezbavil.

Projedeme As-Sawírou a vysedáme u přístavu. Okamžitě jdeme na blízkou pláž se okoupat v Atlantiku. Naposledy jsem se v něm koupal za polárním kruhem v Norsku na Lofotech. Vlezu do vody a ta má podobnou teplotu, jaká byla na Lofotech. Trojka ji měří pomocí hodinek a zjišťuje, že má 16.6 stupňů. To nás ale nemůže odradit od toho, abychom blbli ve vlnách. Jsme tu za exoty. Marokánci chodí pomalu v zimních bundách a my se koupeme v moři. Mustafa jen kroutí hlavou a říká, že by tam nevlezl.

Po koupeli nás Mustafa vede do přístavní restaurace. Funguje to v ní tak, že si host vybere čerstvé ryby, či jiné mořské příšery a oni to potom upraví.

V kádi je slušný výběr. Vybíráme nějaké ryby, krevety a kalamáry. Než nám je připraví, si jdeme sednout ke stolu. Nejprve přinášejí krevety. Mají je moc dobré, chutnají mi více, než ty co jsem zkoušel v Albánii. Poté přinášejí pečené ryby a nakonec kalamáry. Všechno je skvělé.

S plnými břichy odcházíme do uliček starého města lemované prodejními stánky a obchůdky. Jelikož každý touží po něčem jiném, dáváme si rozchod.

Je zde spoustu obchůdků s arganovým olejem a výrobků z něj. Doma jsem dostal domácí úkol, přivézt ho, takže úkol plním.

Rovněž nakupuji čaje a koření. Kupuji to v obchůdku, kde obsluhuje marokánec ve věku kolem čtyřicítky. Umí jen francouzsky. Má tam vystavené sušené svazky větviček. Snažím se od něj zjistit co to je. On však na každou moji otázku kýve hlavou a říká oui (ano). Zní to podobně jako kvikání malého prasátka. Přestože jsem nezjistil, co to je, kupuji to. Snad to bude čaj. Dále kupuji další koření a čaje.

Je zde také plno obchůdků s dřevěnými soškami. Líbí se mi ležící velbloud. Zjišťuji, kolik stojí. Mladý prodavač mi na kalkulačce vyťuká 300. Říkám mu, že je to moc. Podává mi kalkulačku, ať mu navrhnu cenu. Z hecu naťukám 100. On se chytá za hlavu, já odcházím. Volá na mne 200. Znovu odcházím. Pak snižuje cenu až na tu stovku. Balí mi velblouda, podáme si ruce a jdu.

Ve smluvený čas se potkáváme, dáme kafe a vracíme se zpět do Marrakéše. Cestou máme povinnou zastávku v Carrefouru na dokoupení pohonných hmot a jídla. Do Marrakéše přijíždíme již za tmy.

Radim z avokád a zeleniny vyrábí pomazánku, kterou si dáváme na večeři.

Trojka porcuje salámy, které si chceme vzít na cestu. Již po rozkrojení nevypadají nijak vábně. Ochutnáme a jsou ještě hnusnější, než jak vypadají. Je mi je líto vyhodit, proto je beru domů pro našeho psa. Jsem zvědav, zda to Ferda bude žrát.

Sedáme ke stolu a při láhvi vodky rekapitulujeme výpravu. Jdeme spát po půlnoci. Chceme vstávat ve 3.15 hod.

Je 3.40 hod když mne budí Kvik. Vůbec mi nejde do hlavy, proč mám tak brzo vstávat. Jdu na záchod a teprve tam mi dochází, že musíme na letiště! Ještě, že jsem se včera večer sbalil. Valíme bomby, abychom to stihli.

Přesně ve čtyři mi volá Mustafa, že již čeká před domem. Nasáčkujeme se k němu do auta a jedeme. Nejde mi do hlavy, že mi nezvonil budík. Možná zvonil, ale já ho neslyšel. Nestihli jsme si jen dát kafe. Jinak vše ok.

Na letišti se potkáváme s plzeňáky, s nimiž jsme se potkali na Toubkalu. Ti mají docela velký problém. Nemají PCR testy a nepustili je do letadla. Nás osvítilo, že jsme si v pondělí zajeli na letiště a zjistili si to.

Jsme odbavení, sedíme v letadle a další povedená výprava končí.