Stezkou Českem z Dolní Moravice do Hodslavic, 112 km.
Den první
Z Dolní Moravice do Dvorců.
Využívám prodlouženého Velikonočního víkendu a vyrážím na Stezku Českem. Rád bych došel z Dolní Moravice do Beskyd.
Před devátou vystupuji z autobusu v Dolní Moravici u hotelu Avalange a okamžitě vyrážím. Počasí sice není nic moc, je zataženo a kapánek sněží. Ani já nejsem úplně v pohodě, neboť jsem nějaký nachlazený. Ale co už, přece jen tak neproležím zbytečně čtyři volné dny.
Přejdu přes louku a přicházím k řece Moravici. Zítra se měla být akce pro vodáky a měla se v úseku od Kružberku po Branku u Opavy sjíždět, bohužel do toho hodili vidle ochranáři. Jak se ale dívám na hladinu, tady by to sjíždět docela šlo.
Přejdu přes louku a vcházím na silnici a nyní dlouze kráčím po asfaltu. Projdu nekonečnou obcí Václavov u Bruntálu a na jejím konci odbočuji na cyklostezku. No pro silničky to v žádném případě není. Je to rozbitá lesní cesta.
Přecházím přes louky a les. Nebýt oparu, byly by tady hezké výhledy.
V blízkosti soutoku Modrého a Kočovského potoku si chci kapánek zkrátit trasu. Jdu přes louku rovně dolů a hledám vhodné místo, kde by šlo přeskočit potok. Okolí je hodně poryté od divokých prasat a také zarostlé. Přes suché větve se prolamuji na druhou stranu.
Když se konečně dostávám na lesní cestu, co jsem viděl na druhé straně, zjišťuji, že vede opačným směrem. V konečném důsledku jsem si nic nezkrátil.
Naštěstí se lesní cesta napojuje na moji trasu. Po ní přicházím k brodu Kočovského potoka. Být však více vody, musel bych se zout. Takhle to jde v pohorkách přejít, aniž by se mi do nich nalila voda.
Procházím Valšovem. U obecního úřadu je hospoda. Je zrovna poledne, takže bych si rád dal něco na jídlo. Přijdu blíž a hospoda nefunguje.
Kousek dál je alespoň lavička. Dávám si tu pauzu a oběd v podobě uheráku s chlebem si dávám z vlastních zásob.
Když vyjdu z obce, opět přicházím k řece Moravici. Tady je její koryto už mnohem širší. Jak se řeka rozlila, už není pro kánoe sjízdná.
Kousek dál je vzdutí přehrady Slezská Harta. Přejdu přes Černý most, za ním odbočuji vpravo a začínám stoupat do svahu.
Nachlazení mi sedlo na průdušky a špatně se mi dýchá. Musím zvolnit. Naštěstí není kopec dlouhý.
Nyní přecházím přes lesní planiny vzniklé po kůrovcové těžbě. Je to smutný pohled. Zamyšlený špatně zahnu jdu mimo trasu.
Snažím se projít zkratkou. Bohužel zjišťuji, že je to jedna velká bažina, proto se vracím zpět a po lesních cestách jdu přes vypleněné lesy směrem na Křišťanovice.
Jsem rád za to, že jsem z lesa venku a mohu jít mezi loukami, jde je mnohem veselejší pohled.
V Křišťanovicích nalézám hospodu, ale i ta je zavřená. Vedle na hřišti si kluci kopou s balónem. Ptám se jich jestli tu je nějaká hospoda, není. Nejbližší je až ve čtyři kilometry vzdálených Dvorcích.
Před odbočkou na Dvorce přicházím ke kryté autobusové zastávce. Zrovna tu svačí skupinka čtyřech turistů. Jsou to dneska první turisti, co jsem potkal. Oni zase postupně prochází republikou po červené turistické trase.
I oni míří do Dvorců, protože tam mají zajištěno ubytování. Kousek jdu s nimi, ale jak jsem snížil tempo, začíná mi být zima. Zrychluji tedy a mizím jim.
Přicházím k hospodě, kde jsme domluveni se potkat. Já jdu ještě kousek dál a hledám nějaké místo na přenocování. Nic nenacházím. Vracím se zpět k hospodě. Tady je nadstřešená rampa. Místo se mi moc zamlouvá. Tady by to šlo.
Trasa dne
V hospodě si dávám jídlo a z obsluhou se domlouvám na možnosti přespání na rampě. Nemá s tím problém.
Z turisty z Prahy pak u piva vykecáváme až do zavíračky. Já pak jdu na rampu a tady si stelu.
Nový péřový spacák se mi osvědčil a krásně jsem se vyspal. Probouzím se doslova do bílého rána. Celou noc totiž sněžilo.
Den druhý
Z Dvorců krajem břidlice do Spálova.
Ráno ve spacáku píšu deník z předchozího dne, když jsem to včera nestihl.
Připravuji si snídani. Když si chci zapálit plamen vařiče, zjišťuji, že zapalovač nefunguje. Naštěstí mám křesadlo, které spolehlivě funguje vždy. Uvařím si kávu a čaj, zakousnu krajíc chleba s kolečkem uheráku.
Než odejdu, přelepím si na nohou puchýře, které se mi včera vytvořily. Na levé noze na patě a na pravé na plosce pod prsty.
Celé Dvorce jsou pod sněhem a do toho mlha.
Vyjdu z obce a vcházím do lesa. Bohužel šlapu po asfaltu. No furt lepší, než capkat v blátě.
U rozcestníku Budišovká silnice trasa ze silnice odbočuje vlevo na lesní nezpevněnou cestu. Teď si začínám užívat i toho bláta.
Krátkou pauzu si dávám u zříceniny hradu Vildštejn. Přečtu informační ceduli a marně pátrám po zbytcích hradu, který tu má být. Můžu jen doufat, že tady ve 14 století skutečně stál.
Vyjdu z lesa a přes louky se blížím k Budišovu nad Budišovkou. Před sebou v mlze slyším nějaké hlasy. Po chvilce předbíhám větší skupinu omladiny.
Je téměř poledne, když po značené trase procházím Budišovem. Na trase je jen jedna hospoda a ta je zavřená. Ještě doufám, bude fungovat hospoda v kempu, ale tam je také všechno zavřené. No z oběda nebude nic.
Za Budišovem jdu nějakou dobu po asfaltu a pak se trasa stáčí na naučnou břidlicovou stezku. V minulosti se tady totiž ve velkém těžila břidlice. Trasa dále vede kolem řeky Budišovky.
V prvním přístřešku co vidím dávám pauzu a připravuji si rychlý oběd. Ve vodě povařím na kostičky nakrájený uherák a do vývaru vsypu sáček instantní polévky. Zahustím to krajícem chleba a oběd mám hotový.
Kousek od přístřešku je lávka přes řeku a brod. Přejdu na druhou stranu, projdu kolem Čermenského mlýna a blížím se k Hadince. Bývají tady pravidelně velké technopárty.
U kempu Hadinka je lákadlo v podobě otevřené hospody. Mířím tam.
Když vejdu dovnitř a uvidím obsluhu, je mi okamžitě jasné, proč se technopárty pořadají zrovna tady. Za pultem stojí kluk a holka. Kluk s plnovousem a na hlavě svazek dredů dlouhých pomalu do pasu. Holka má podobný účes a k tomu je vytůněná dvěmi kroužky v nose. Dávám jim pracovní jména. Holce dávám jméno Mariánka a klukovi Joint.
Objednávám si jen pivo. Nemám odvahu si dát něco na jídlo. Kdybych náhodou dostal nějaký koláček, tak bych místo srnek kolem sebe mohl viděl fialové slony.
S Mariánkou se dávám do řeči a zjišťuji, kde se technopárty konají. Ochotně se dává se mnou do řeči a ukazuje mi, že se to koná na louce po níž jsem přišel. Chválí se mi, že oni pořadatelům technopárty louku pronajimají.
Ještě od ní zjišťuji, zda jde kempem projít a dostat se na trasu, aniž bych se musel vracet. Říká, že ano, ale je tam jen provizorní lávka ze kmenů. Varuje mne před psy, které tam cvičí.
Mariánka je docela příjemná slečna. Jen ten její outfit ji zařazuje do skupiny osob, podle které jsem ji dal jméno.
Dopiju a při odchodu se mnou všichni loučí, včetně Jointa.
Projdu kempem kolem cvičících psů, moc si mne ale nevšímají. Přicházím k provizorní lávce tvořené ze dvou kmenů. Když vidím, jak jsou mokré, moc se mi po nich jít nechce. Voda v řece tady není moc hluboká, proto volím menší riziko. Raději si namočit trochu boty, než sebou jebnout do vody celý. Nakonec se mi daří přejít na druhou stranu po šutrech, aniž bych si nabral do bot.
Přicházím k řece Odře. V těchto místech jsem se v roce 2018 účastnil vodácké akce a to odemykání řeky. Tehdy ale byla pořádná kosa, mínus šest stupňů. Kromě několika málo bláznů jako já, nás moc nebylo. Při samotném sjezdu cákajíci voda okamžitě namrzala na lodi. Já se jen modlil, abych se někde necvakl. Naštěstí k tomu nedošlo.
Trasa Stezky vede vysoko nad řekou s hezkými výhledy.
Přicházím ke Spálovskému mlýnu. Kousek odsud je poutní místo Panna Marie ve skále. Nechce se mi tam ale jít a pokračuji dál. Po asfaltu stoupám do prudkého kopce. Docela se zadýchávám, nejde se mi moc dobře. Pořád nejsem ve své kůži.
Téměř na vrcholu odbočuji ze silnice v pravo do lesa a dál stoupám po nezpevněné cestě. Vycházím u bývalého JZD ve Spálově.
Procházím obcí a narážím na past v podobě hospody na hřišti. Před vchodem je dokonce zastřešená terasa, tedy optimální spalňa.
Je 17.15 hod když vcházím dovnitř. Teď řeším dilema jít dál, když jsem tomu dneska moc nedal a ušel jen 27 kiláků, nebo to tady pro dnešek zabalit.
Ale poté co si dám ostrý guláš, je rozhodnuto. Pro dnešek končím tady.
Trasa dne
Den třetí
Ze Spálova krajinou Poodří do Starého Jičína.
Noc se svolením servírky hospody na hřišti ve Spálově, strávím na zastřešené verandě. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože po půlnoci začalo hodně pršet.
Vyspal jsem se dobře, dokonce jsem se i vypotil a je mi dneska mnohem lépe. Až na ty puchýře na chodidlech.
Vstávám před šestou a připravuji si snídani. Kafe, čaj a ovesné vločky ze dvou sáčků. Krátce po sedmé vycházím.
Je opět zataženo, ale neprší. Projdu Spálovem, po asfaltce do Luboměře a za ním vcházím do lesa. Nacházím tu i nějaká vhodná místa na bivak.
V Údolí Suché přejdu přes silnici, přebrodím řeku a po bahnité cestě stoupám vzhůru.
Stoupání naštěstí není dlouhé. Dostávám se na hřeben a po něm pokračuji dál. Vyjdu z lesa a přes louky přicházím do Dobešova.
Po zelené mířím na Odry. Přicházím k rozcestníku Dobešov vrch. Tady nějak nedávám pozor a místo toho, abych šel rovně, pokračuji po cestě po níž jsem přišel a procházím kolem větrných elektráren.
Svůj omyl zjišťuji až v obci Veselí. Dívám se do mapy a zjišťuji, že jsem úplně mimo.
Nejrychlejší cestou se snažím dostat zpět na trasu. Vyhnul jsem se tak Odrám.
Procházím kolem Veselské rozhledny. Nahoru ani nejdu. Stejně je zataženo a do dálky není moc vidět.
Nakonec jsem rád, jsem zabloudil. Nová trasa totiž vede kolem Flachsarova dolu. Je tady přístřešek a venkovní expozice s naučnou stezkou.
V přístřešku dávám pauzu na snězení půlky čokolády.
Naučnou stezkou sejdu dolů a procházím rozkvetlým remízkem k rybníku Trávný u Oder.
Na jeho hrázi nacházím přístřešek, kde si připravuji oběd v podobě hotovky hovězího v rajské omáčce a čaj.
Doslova přejezen pokračuji dál kolem rybníků. Potkávám tady první Stezkaře. Jdou ze Starého Jičína do Oder.
Nyní dlouze šlapu po asfaltu. Dojdu do Vražného. Je tady sice hospoda, ale otevírá až odpoledne. Naštěstí je hned vedle večerka. Dám si jednoho lahváče a po cyklostezce pokračuji do Jeseníku nad Odrou. Naštěstí vedle asfaltu je úzký pás šotoliny, takže nemusím šlapat po asfaltu.
Zhruba v polovině cesty přicházím ke slavnému obrázkovému slovníku ostravštiny namalovanému přímo na asfaltu cyklostezky.
V Jeseníku se opět seknu a procházím centrem obce i kolem zámku.
Kousek za zámkem odbočuji vpravo a přes louky procházím kolem meandrů Odry.
V Bernarticích kousek za mostem je hospoda. Samozřejmě je zavřená.
Procházím Bernaticemi nad Odrou, je tu jedna hospoda, ale otevírají ji až v 16 hodin. Já jsem tady v patnáct. Nechce se mi čekat a jdu do pět kiláků vzdáleného Starého Jičína.
Nejprve jdu po silnici a pak přes louku s hezkými výhledy na Nový Jičín a zříceninu hradu Starý Jičín.
Ve Starém Jičíně nejprve mířím do motorestu. Když tam vejdu, personál mi oznamuje, že zavírají. Posílají mne na náměstí, kde je pizzerie. Jdu tedy tam a konečně nacházím podnik který funguje.
Vzhledem k tomu, se mi podařilo rozlousknout dilema, které mne dlouhodobě trápilo, zvažuji to tady zabalit.
Volám synovi, zda by pro mne nepřijel. Bohužel má program. No nic, najím se, dám pár škopků a půjdu najít nějaký brloh, kde přenocuji.
Večer v hospodě sedím až do zavíračky. No číšník při Velikonoční neděli zavírá nějak brzy. Přichází za mnou a žádá mne, abych i s pivem šel ven a sklenici nechal na stole na verandě. Balím se tedy a jdu.
Dopiju pivo a mířím k dva a půl kilometrů vzdálené Oční studánce. Má tam být přístřešek a podle fotky na mapy.cz, by tam šlo přespat. Jdu již po tmě a občas si cestu osvětluji čelovkou.
Zhruba po půlhodině jsem na místě. Jsou tady dvě kapličky, pramen vody a malý přístřešek. Všude však plno bláta. Stavět tady tarpa by byl masakr. Za chvilku bych vypadal jak rochnící se divoká svině. Jediné vhodné místo na přespání je vydlážděný plac mezi studánkou a kapličkou. Bohužel tady nejde postavit tarp. Nezapíchnu tu totiž kolíky. No nic, budu spát pod širákem. Pokud v noci zmoknu, tak to do rána nějak přežiju a zítra stejně už jedu domů.
Pod karimatku natahuji celtu Tyveku, protože ani tady není zrovna čisto. Pod hlavu si strkám batoh a boty balím do sáčku. Už jen zalezu do spacáku a spím.
Po hodině mne budí slabý déšť. Vytahuji aspoň pončo, se kterým se přikrývám, z vědomím toho, že pokud takto budu ležet do rána, vysráží se mi pod pončem vlhkost od mého těla a budu stejně mokrý. Naštěstí neprší dlouho a pončo ze mne stejně padá, když jsem se ve spacáku převaloval.
Trasa dne
Den čtvrtý
Zakončení úseku Podbeskydí v Hodslavicích.
Ráno se budím suchý. Test mého nového péřového spacáku Pinguin Magma 630 se povedl.
Spacák mi přišel v úterý a okamžitě jsem ho otestoval, kdy jsem v něm spal doma na balkóně. V noci přitom bylo mínus pět. Spal jsem v něm jen v tenkém triku a spodkách. Nad ránem jsem na ramenou cítil mírný chlad, ale nic co by nešlo vydržet. Bylo to možná tím, že jsem byl od víkendu kapánek nachlazený. Takže udávaná komfortní teplota mínus pět skutečně platí. Co mne příjemně překvapilo, je funkčnost peří potaženým teflonem. Všechny tři noci totiž v noci bylo vlhko a spacák se nenacucal. Za mne spokojenost.
Na snídani si dávám polévku vytúněnou uherákem a teplý čaj.
Posilněn před osmou vycházím. Od kapliček okamžitě začínám stoupat do prudkého svahu vedoucí na kopec Svinec. Podrážky mi kloužou v bahně, nemít trekové hole, nesčetněkrát bych spadl. Je to skutečně svinský výstup. Je mi jasné proč se ten kopec tak jmenuje. Nahoře je mlha, takže vidím jen pár metrů kolem sebe.
Nyní přes louku sestupuji do obce Kojetín. Projdu jím a vycházím na další vyhlídku s přístřeškem. Pěkné místo na přenocování.
Přestože trasa Stezky vede přes Hodslavice, rodiště Františka Palackého, jdu kratší cestou do Hostašovic, odkud mi jede autobus.
Projdu udržovanou obcí a přicházím k pramenům Zrzávky. Je to zdejší unikát, neboť jen pět metrů od sebe vytékají dva různé prameny – Kyselka a Smradlavka. Jsou to dva samostatné vývěry vody se silným obsahem síranu železitého a sirovodíku, dokonce jsou považovány za léčivé.
Mám dvě prázdné flašky, takže do každé mohu nabrat jinou vodu. Ještě si v jednom prameni umyju pohorky od bahna a mířím na autobus. Má mi jet za pár minut.
Zastávku jsem sice našel, ale postavil jsem se na tu v opačném směru. Když pak autobus kolem mne projel, tak mi zůstala jen huba na klení, kdy jsem si sám sobě nadával, jaký je ze mne blbec.
Rychle hledám náhradní řešení. Zjišťuji, že za necelých dvacet minut mi jede autobus z Hodslavic do Ostravy. Zastávka je odsud téměř dva kilometry. Přestože mne stále trápí puchýře na patě, nasazuji tempo a do Hodslavic přicházím asi čtyři minuty před příjezdem autobusu. Nakonec jsem i ty Hodslavice zvládl.
Byď jsem původně chtěl dojít až do Frenštátu pod Radhoštěm, tak za absolvování zbytku etapy Jeseníků a etapy Podbeskydí jsem rád. Ušel jsem na ni celkem 112 km. Hned jak se mi v mém nabitém programu udělá prostor, opět na Stezku vyrazím. Už mi schází „jen“ úsek od Nejzápadnějšího bodu po Broumovsko.