Deník popisující pěší přechod Šumavy z Železné Rudy přes Poledník, Modravu, Bučinu, Plechý do Vyššího Brodu a následně po Vltavě na kánoi až do Boršova nad Vltavou.

Den první

Železná Ruda, jezero Laka

Je 13.8.2020, dneska jsme měli dle původního plánu být v hlavním městě Tadžikistánu v Dušanbe a mířit na trek ve Fanských horách. Díky covidu nám byl let zrušen. Místo toho jsem naplánoval trek v pohořích Vâlcan a Retezat v Rumunsku, ale i to nám zhatil ten prokletý vit. Místo toho všeho realizuji náhradní plán, přechod Šumavy. Chceme ji přejít z Železné Rudy do Vyššího Brodu a poté na kánoích do plout do Zlaté koruny. Z původních šesti co jsme měli letět do Fanských hor, jsme zůstali jen dva. Já a Bob.

Ráno se budím už po půl čtvrté, rychle snídám a valím do Paskova na vlak. Batoh je příšerně těžký. Nesu v něm všechno jídlo pro oba a navíc společnou výbavu.

Ve vlaku už mne očekává Bob. V Ostravě kupuji čtyři plechy na cestu a na peróně dávám část věci do batohu od Boba. Jeden kelíšek jabkovice a jedeme.

Do Prahy se cesta vleče. V Olomouci k nám do kupé přisedá mladý pár se psem – maltézákem. Za chvilku mne slečna upozorňuje, že na ni z mého batohu kape voda. Bohužel korkový špunt na mé vojenské čutoře už tak dobře netěsní. Omlouvám se jí a čutoru raději z kapsy batohu vytahuji.

V Praze přestupujeme. V kupé s námi sedí dvě mladé holky. Cestují do Sušice, odkud mají sjíždět Otavu. Jsou docela ve stresu, neboť vlak už v Praze nabral zpoždění a v Klatovech mají jen málo času na přestup. Fascinuje mne kufr od jedné ze slečen, který si bere na vodu.

Je hrozné vedro. Došlo mi pivo, dochází mi i voda v čutoře. Jídelňák tu bohužel není, abych doplnil zásoby.

Do Klatov, kde opět přestupujeme přijíždíme s patnácti minutovým zpožděním. Na trati do Železné Rudy je výluka, musíme náhradním autobusem.
Blížíme se k Železné Rudě, jak na potvoru se začíná zatahovat. Když v centru Železné Rudy vystoupíme a zapadneme v první hospodě, začíná hřmít a pršet. Norům dneska předpověď vyšla do minuty.

V hospodě dáváme jídlo a pivo. Bobovi pomůžu ještě předkládat batoh a můžeme jít.

Stále prší. Zpočátku jen tak lehce. Neoblékáme si ani ponča. Míříme k jezeru Laka. Kráčíme po zpevněné silnici táhnoucí se lehce do kopce. V dešti se dobře dýchá, avšak tento zesiluje a ochlazuje se. Já to už nevydržím a nasazuji si pončo a návleky. Bob je tvrďák a jde dál.

Vystoupáme na kopec a otevírají se nám výhledy do okolí.

Sestupujeme dolů a blížíme se k jezeru Laka. Hádáme, že to bude malý kačok, ale překvapuje nás jeho velikost.

Doufal jsem, že tady bude nějaký přístřešek, ve kterém bychom přespali, ale jsou tu jen lavičky. V mapě vidím, že další přístřešek je až za další čtyři kilometry.

Ještě u jezera přijdeme k rozcestníku a Bob si všímá, že opodál stojí chata. V domnění, že jde o turistický přístřešek, jdeme k ní. Zjišťujeme, že se jedná o terénní stanici Národního parku. Je zamčená. Před vchodem je ale nadstřešená veranda. Zvažujeme, zda tady zůstat, nebo ne. Další čtyři kilometry se nám nechce, navíc tady v potoku teče voda. Zůstáváme tady. Přespíme přímo na verandě.

Vytahuji dřívkáč. Paliva do něj je tady všude dost. Beru ešus a jdu pro vodu do potoka. Voda tekoucí je z rašeliniště mírně narezlá. Filtrovat se mi ji ale nechce, bude stačit ji převařit. Vaříme čaj a polévku.

Začíná opět pršet. Raději před verandu natahujeme celtu, ať to nemusíme řešit za tmy.

Den druhý

Poledník, Modrava, pramen Vltavy

V noci už nepršelo a bylo docela teplo. Jen mne z karimatky bolí v zádech. Budím se už před pátou. Do půl šesté ještě ležím a pak si jdu udělat hygienu do potůčku, co teče vedle. Když se vrátím, Bob je už také vzhůru.

Startuji dřívkáč a vařím vodu.

Na druhém vařiči ohřívám konzervu trenčanských párků s fazolí. Než se vybereme a pobalíme, je půl osmé.

Od jezera stoupáme do svahu. Po čtyřech kilometrech přicházíme k přístřešku, kde jsme původně chtěli přespat. Je obsazen. Jsou v něm tři mladé vietnamky. Vedle mají stan. Včera totiž nedošly na Poledník, proto přenocovaly zde. Ukazuje se, že to není až tak dobré místo. Není tu v dosahu voda.
Odcházíme, cestou rozebíráme vietnamky a přehlížíme odbočku. Asi kilometr a půl si zacházíme.

Sestupujeme do údolí k Frantova mostu. S potoku nabíráme vodu a dáváme krátkou pauzu.

Nyní stoupáme na Poledník. Jdeme lesem s výhledy na okolní svahy.

Bob jako bývalý lesák komentuje stav zdejších lesů a zejména kůrovce. Přestože je tu plno suchých kmenů stromů, pod nimi se to zelená a raší plno mladých stromů. Příroda si i s kůrovcem poradí sama.

Asi v polovině svahu je odpočívka se silným pramenem vyvěrajícím ze země. Vodu z potoka raději měníme za ní.

To už se před námi objevuje věž na Poledníku.

Jdeme k ní a těším se, že si dám pivo. Bohužel věž i s bufetem je zavřená. U nouzového tábořiště dáváme pauzu na jídlo. Podivujeme se nad tím, že u tábořiště není zdroj pitné vody, jen sud s dešťovkou.

Do Modravy, kam míříme, to máme jedenáct kilometrů. Od Poledníku jdeme jen po asfaltu. Přecházíme Javoří slať a až k rozcestí Tmavý potok potkáváme jen minimum lidí. Tady se totiž napojujeme na exponovanou cyklotrasu. Čím více se blížíme k Modravě, tím přibývá lidí.

Je krásně a vedro, dneska Norům naštěstí předpověď nevyšla. Z asfaltu nám doslova hoří chodidla. Zastavujeme a v potoce si je chladíme.
Po čtrnácté hodině přicházíme do Modravy. Na začátku je další nouzové nocoviště. Dřevěná ohrada a uvnitř vysypaná dřevěnou štěpkou. Vedle dvě kadibudky toi toi. Tady se mi nocovat nechce.

Přecházíme přes most Roklanského potoka a vítá nás cedule Pivovar. Hned za ní je restaurace pivovaru Leyer s velkou terasou. Všechny stoly jsou obsazené. Přisedáme si k jednomu páru se psem.

Na dobití baterek si objednáváme jídlo a pivo. Chtěl jsem sice světlé, ale donesl mi tmavé pivo. Jak mi moc tmavé piva nechutnají, tohle je dobré. Dobré je i to světlé včetně jídla. Co už tady není tak dobré jsou ceny. No co bychom chtěli, jsme v turistickém centru.

S Bobem se domlouváme, že ujdeme dalších deset kilometrů až prameni Vltavy, kde je přístřešek a tam přespíme. V noci má totiž pršet.
Když z restaurace odcházíme, začínají se zase na obloze honit mraky.

Opět šlapeme po tom hrozném asfaltu. V pohorkách je to doslova utrpení. Nejprve jdeme po rovince kolem Modravského potoka, ale pak začínáme stoupat. Na Černé hoře už toho mám s tím těžkým batohem už dost. V nohách dneska máme 28 kiláků. Uvažuji, že bych už tam zůstal, ale zase tu není voda. Pokračujeme tedy dál. Už jen tři kilometry! Naštěstí jdeme s kopce.

Přicházíme k rozcestníku vedoucí k prameni Vltavy. V těchto končinách jsem byl zhruba před jedenácti lety, to tady byla hotová spoušť polámaných stromů. Nyní tady polámané stromy stále zůstávají, ale mezi nimi naplno bují zeleň.

Konečně jsme u pramene Vltavy. I přístřešek je prázdný.

V první řadě se jdu okoupat přímo k prameni. Svlékám se donaha, do čutory nabírám vodu a polévám se jí. Super sprcha. Ještě si přeperu košili a můžu jít vařit. Dneska se podává červená čočka s tuňákem.

Přichází mladý pár turistů z Olomouce. Sedí na lavičce opodál. Vypadá, že i oni by v přístřešku rádi přespali. Jdu za nimi a navrhuji jim, že klidně mohou přespat s námi. S díky nabídku přijímají. Domlouváme se, že srazíme k sobě stoly. Na nich budeme spát já s Bobem a oni budou spát na lavičkách. Když tak učiníme, začíná pršet. Natahujeme tedy na předek přístřešku plachtu. V tom přijíždí skupina šesti cyklistů z Opavy. Mají v plánu projet kolem celé Vltavy až k soutoku s Labem v Mělníku. I oni zde hodlají přespat. Přece je nenecháme na dešti. Smrskáváme se tedy. Dva mají hamaky, které si zavěšují na trámy pod střechou. Další dva se vměstnají na lavičku, jeden z nich si lehá vedle mne a poslední zalézá pod stůl. Dobrých lidí se vejde!

Vytahují flašku a do noci si povídají. Je to jen takové lehké ševelení. To my v takové partiji, to by byl ku..va dym! O nás by věděli až na Kvildě.

V noci překvapivě nikdo nechrápe (pokud jsem nechrápal já). Mně zase ale bolí v zádech a často se budím.

Den třetí

Bučina, Strážné

Vstávám po šesté, prší. Ostatní ještě spí, nechci je budit a raději dopisuji deník. Jako první z přístřešku odchází pár z Olomouce. Po chvíli se začnou balit i opaváci.

Na snídani dělám vločky, nijak nespěcháme. Odcházíme až po deváté. Furt prší. Na strážní stezce, kde kráčíme směrem k Bučině je les neporušený, tady orkán Kiryl neřádil.

Včera se mi na chodidlech vytvořily puchýře a teď mne tlačí. Důsledek školácké chyby. První den jsem v dešti pozdě nasadil návleky a shora mi do bot natekla voda. Hlavně že jsem je důkladně impregnoval! Navíc jsem si sebou nevzal zdravotní vazelínu. Přitom jsem ji při balení držel v ruce! Ve vlhkých pohorkách by se na nohy šikla.

Sestupujeme do Bučiny. Informační cedule nás upozorňuje, že se jedná o nejvýše položenou osadu v ČR.

Je tady muzeum železné opony. Stojí tu kousek signálního plotu s protitankovými zátarasy a „špačkárna“ – strážní věž. Bob jako bývalý pohraničník mi dává odborný výklad o způsobu ochrany státních hranic. Do výkladu se tak horlivě zapojí, že zapomene, že stojí za betonovým protitankovým zátarasem a přes něj přepadne. Naštěstí je to bez úrazu.

Vedle je hotel Alpská vyhlídka. Za hezkého počasí je odsud vidět na Alpy. Dneska je bohužel nevidíme, stejně tak když jsem tu byl naposledy. Výhled mne netrápí, hlavně že tu mají pivo!

U hotelu je velká terasa, tam je ale zima, jdeme raději dovnitř. Mají Budvar jedenáctku. Je ale dobrá, nemají ji nabuřenou kysličníkem jak všude v okolí František. Na zahřátí dáváme ještě boršč. Naproti sedí pokerovaný pankáč. Od prvního pohledu je zralý na bombu mezi oči, naštěstí záhy odchází.

Včera jsme stáhli deficit, proto dnes nespěcháme a dáváme další piva. Odcházíme až po dvanácté.

Konečně kráčíme po nezpevněné pěšině. Trasa vede moc hezkou členitou krajinou. Lesy, remízky a loukami s pasoucím se dobytkem. Krajina tady mi hodně připomíná krajinu v Ašském výběžku. I zde vede mezi bývalými osadami po nuceně vystěhovaných obyvatelích.

Předchozí osídlení připomínají zídky s navrstveného kamení oddělující jednotlivé pozemky. Nebo tu a tam nepatrné zbytky domů. Jdeme totiž těsně kolem hranic, tedy v bývalých Sudetech. Jelikož se osady nacházely v pohraniční ochranné zóně, bylo původní obyvatelstvo vysídleno a domy srovnané se zemí.

Historie tu na nás doslova dýchá. Umocňuje to pomník německým vojákům, kteří padli v obou světových válkách. U každého jména je i věk, z toho doslova mrazí. Vesměs samí mladí.

Od Bučiny potkáváme jen minimum lidí. Šli by spočítat na prstech jedné ruky.

Přicházíme ke Strážnému.

Před ním je nouzové tábořiště, ani tady není voda. I když se nám už nechce, musíme pro ni až do Strážného. V mapě vidím, že je tam rybí restaurace. Když už tam jdeme, tak už se tam najíme.

Cesta do Strážného vede po žluté. Jdeme sice po ní, ale opačným směrem. Svůj omyl zjišťuji až po kilometru u rozcestníku. Kleju jak pohan a vracíme se. Samozřejmě do kopce. Říkám, že kdyby tady někde byla voda, už bych do hospody nešel a sám něco uvařil. Slyším, že něco hučí jako by tekla voda. Voda sice teče, ale z nebe. Začalo lít jak z konve. Rychlé nasazujeme ponča a návleky.

Přicházíme do Strážného. Typicky pohraniční obec – bordely, vietnamské stánky a trpaslíci. Přicházíme k rybí restauraci. I tu vlastní vietnamci. Na tabuli je napsáno, že zavírají v 18 hod, je 17.45 hod. Aspoň zjišťujeme, kde je jiná hospoda. Je kousek výše.

Před ní je terasa, na ní chlastají pivo dva místní ožungři. Jdeme dovnitř, stěny zdobí extravagantní tapety. V baru podél stěn je červená sedačka. Hádám, že tu byl bordel. Servírky za barem se vyptáváme, co tu v minulosti bylo. Odpovídá, že herna, ale díky covidu zkrachovala. Mi to ale nedá a napřímo se dotazuji, jestli tu nebyl bordel. Odpovídá, že slečny jsou stále nahoře a vykonávají svoji profesi. Klub byl jen zmenšen. Bingo! Jsem dostatečně profesně degenerován a proto jsem to neomylně poznal.

Objednáváme si po pivu a dotazujeme se na jídlo. Nabízí nám pizzu, tu nechceme. Nabízí nějaké vietnamské závitky. Objednáváme si je. Moc nám chutnají. Objednáváme si tedy ještě další porci.

Do baru přichází vyžraný Němec a rovnou si to míří k majiteli, samozřejmě Vietnamci a u pokladny mu něco platí. Hádám, že za poskytnuté služby nahoře od slečen. Jelikož neumím německy, ani vietnamsky můžu jen hádat.

Zaplatíme a odcházíme. Cestou míjíme tržnici, kde mi padá do očí černé triko se zlatým nápisem Adidas, uniforma ostravských cikánek. Zaručeně to bude originál. Podivuji se, jak tady v kraji funguje policie a celníci.

Nohy mi v hospodě ztuhly a navíc mne pálí puchýře jak čert. K tábořišti opět stoupáme do kopce. Belhám se jak starý dědek. V hlavě si to přepínám do módu chůze, zadávám cíl a opět šlapu. Boba nechávám daleko za sebou.

Na tábořišti už stojí několik stanů a u stolu diskutuje skupina turistů. Na mokrou trávu pokládám rozepnuté pončo, na něj pokládám batoh a za pomocí trekových hůlek s celty stavím jednoduchý přístřešek, klasické áčko. Vybalujeme věci a chystáme ke spánku.

Po zalehnutí mne hrozně pálí puchýř na palci levé nohy. Záhy ale bolest překonává bolest bederky.

V noci prší, celta ale spolehlivě drží. Pršet přestává být nad ránem, ale i jak jsme pod stromem, furt na nás kape. Připomíná to uchcavajícího prostatika.

Den čtvrtý

Nové údolí, Třístoličník, Plechý

Ráno zjišťuji, že vedle nás pod tarpem spí Michal s Brna, kterého jsme potkali včera. Jde sám a má téměř stejný program jako my.

Jdu připravovat snídani. U stolu se dávám do řeči s prošedivělým sympaťákem. A včera s asi patnáctiletým synem ušli trasu z Poledníku až sem do Strážného, což je čtyřicet kiláků. No mazec!

Kontroluji si chodidla, naštěstí žádný z puchýřů nepraskl.

Po půl deváté z tábořiště odcházíme. První kroky jsou hrozné, jak to bolí, ale jak se rozejdu, už to ani nevnímám. Krajina, kde nyní kráčíme má obdobný ráz jako včera. Procházíme slatěmi a bývalými osadami, které už jen připomínají jen zídky navršeného kamení mezi jednotlivými políčky a pomníčky s názvy obcí, které zde do padesátých let minulého století stály.

Po trase stojí jediná budova. Hádáme, že to zřejmě bude bývalá pohraniční rota.

Vedle je pomník četníkovi a bývalému legionáři. V těchto místech ho totiž zabil blesk. Bob to komentuje: „To je pech, přežít celou válku a nechat se zabít bleskem“.

Cestou téměř nikoho nepotkáváme, jen tu a tam nějakého cyklistu. Přejdeme most přes Studenou Vltavu, která zde mimochodem vypadá slibně. Šla by sjíždět, ale značka u mostu to zakazuje.

Přicházíme do Nového údolí. Je tu maličké nádraží. Vedle stojí tři historické vagóny, z nichž je muzeum a bufet. Před nimi je příjemné posezení. Opodál je studánka a nahoře restaurace.

Máme reference, že v bufetu mají dobré párky. Zůstáváme tady. Ve studánce, kde z trubky vytéká silný proud křišťálově čisté vody se opláchnu, umyju nohy a přeperu košili a ponožky. Na trávník dávám sušit mokré věci. Rozkládám celtu, pončo, návleky i spacák. Mezitím Bob donesl z bufetu piva – Dudáka. Dáme párky a odpočíváme. Hlavně si na sluníčku suším nohy a boty.

Kolem nás brousí mladá pohledná rangerka. Zjišťujeme od ní, jak to výše vypadá s vodou. Ochotně nám vysvětluje, kde voda je. Také se doptávám, jak to je, kdybychom nedošli na tábořiště a přespali cestou. Říká, že v krajním případě můžeme, ale hned ráno musíme vypadnout a nic po nás nesmí zůstat.

Míříme na nejvyšší horu Šumavy, na Plechý. Nejprve šlapeme do kopce po asfaltu. U odbočky je studánka, kde se osvěžujeme a dobíráme vodu.
Nyní cesta vede po typicky horské pěšině s velkými šutry. Sklon svahu se zvyšuje. První z vrcholů ke kterému přicházíme, je Třístoličník. Drápeme se nahoru, funíme přitom jak lokomotivy.

Na hřeben se dostáváme u chaty Třístoličníku. Chata stojí na Bavorské straně. Čepují tam pivo, ale když vidím jeho barvu, přechází mne ně něj chuť. Jdeme bokem a u kamenného stolu vařím guláš od Vitany.

Odpočati pokračujeme. Chodník vede přímo po hranici.

Balvany na něm jsou mnohem větší než při cestě nahoru. Přecházíme přes vrcholy Vysoký hřeben a Trojmezná. I zde se Kiryl vyřádil! Všude kolem leží polámané a vyvrácené stromy. Co se nezničil Kiryl, sežral kůrovec.

V sedle mezi Trojmeznou a Plechým je trojmezí států – Česka, Německa a Rakouska.

Ještě kousek do kopce a jsme na vrcholu Plechý. Panák jabkovice na oslavu a sestupujeme dolů.

Mohli bychom sice jít kolem Plešného jezera, ale je to o kilometr dál. Jelikož je už sedm večer a máme toho za celý den dost, volíme kratší cestou. Sestup je hrozný! Prudký sešup, obrovské balvany a do toho dojebané nohy.

Procházíme kolem kaluže s čistou vodou. Vybavuji si slova rangerky, že u tábořiště je voda pětset metrů daleko. Nabíráme aspoň tu. Beru čutoru a opatrně ji nabírám, abychom nerozvířil bahno a přelévám ji do baňoku, co nese Bob. Na tábořišti si ji přefiltrujeme.

Konečně přicházíme k tábořišti. Zrovna tady staví stan manželský pár mého věku z Volyně. S celty stavíme áčko. Už ani nevaříme a rovnou jdeme spát.

Den pátý

Říjiště, Studničná, Lipno

V noci o půl druhé mne opět budí bederka. Vedle sebe mám připravený ibobrufen, zobnu ho a přitom zjišťuji, že venku je zima, zatím největší jaká byla. Ve spacáku je mi ale fajn. Nějakou dobu ještě spím. Nad ránem se bederka opět ozývá. Vstávám po šesté a jdu dopisovat deník. Včera jsem na to už neměl chuť ani síly.

Volyňáci také vstávají. Pospíchají na Plechý. Vstává i Bob. Jdu připravit dělat snídani. Rýži s vepřovým kolenem. Je toho plný ešus, ale i tak to s přehledem zpucujeme.

Vylézá sluníčko, aspoň nám poschnou věci. Po deváté z tábořiště odcházíme. Asi po kilometru míjíme bufet Říjiště. Není co řešit, dáváme pauzu na pivo. Jelikož tu není elektřina, nemají ho čepované. Mají tu v plechu Platan a Plzeň. Dáváme Platan, Plzeň známe.

Dáváme řeč s obsluhou. Stěžuje si, že letos tu bylo hrozně lidí, kteří furt měli s něčím problém. Že nejde platit kartou atd. Do hor letos bohužel chodí ti, co se běžně válí u moře a řeší každou bezvýznamnou kokotinu. V bufetu jsme sami, před odchodem na kolech přijíždějí dva německy hovořící chlapi.

Míříme opět na hřeben. Kráčíme po asfaltce. Před hřebenem dobíráme a vodu ze strouhy vedle cesty. Vypadá čistě, ani ji nefiltrujeme.

Na hřebenu je dřevěná bouda celnice Nová Pec.

Nyní opět kráčíme přímo po hranici. Cesta vede přes vrcholy Studničná a Hraničník. Jsou odsud krásné výhledy na Plechý, okolní vrcholy i na Lipenské jezero.

Jdeme i kolem horní stanice lanovky skiareálu Hochficht.

U rozcestníku Smrčina sestupujeme bahnitou pěšinou dolů, směrem od hranic.

U rozcestníku U Tokaniště dáváme pauzu. Vařím rajskou od Vitany. Nechávám odpočinout nohám a zouvám se. Přichází vlk, aspoň tak vypadá a očichává mi boty. Přežil to. Za vlkem přichází jeho pohledná panička. Hlásí, že zdaleka cítila naši rajskou. Sama míří na Smrčinu.

Po jídle stále sestupujeme dolů. Jdeme po historické cestě. Za ní se napojujeme na silnici. Po asfaltu jdeme kilometr a půl. U rozcestníku Zadní zvonková odbočuje na cyklostezku vedoucí podél Schwarzenberského kanálu. Navrhuji se okoupat. Hledáme vhodné místo. Najednou máme od kanálu odbočit vlevo. Přímo u odbočky je vhodný sestup do kanálu. Okoupeme se tady. Svlékáme se do naha a jdeme do kanálu. Jelikož je tu vody jen po kotníky, beru čutoru a myju se stejně jako v prameni Vltavy. Přeperu košili, ponožky, trenky a škrábu se nahoru.

Z kanálu nabereme ještě vodu na pití, tu ale pro sichr filtrujeme.

Krajina tady má jiný charakter než kolem Bavorských hranic. Nevidíme tady žádné pozůstatky po osídlení.

Vycházíme z lesa a před námi se objevuje vodní plocha Lipenského jezera. Přibývá cyklistů, které jsme výše téměř nepotkávali. Z batohu mne bolí záda, musím si dát pauzu. K tábořišti, které jsme si vyhlídli, to máme ještě pět kiláků. Přepínám si to v hlavě a šlapu. Zase se jde po tom hrozném asfaltu, chodidla mi z něj doslova hoří.

Přicházím k rozcestí. Z dálky vidím nějaký reklamní poutač, doufám, že je to nějaký bufet. Není. Je to jen reklamní poutač na hotel Regata s šipkou vlevo, že je tam přívoz. Bob tam chce jít. K přívozu je to kilometr, na tábořiště kilometr a půl. Obávám se, že hotel bude na druhé straně jezera. Bob mne přesvědčuje, že na reklamě je to jeden kilometr, že to bude na našem břehu. Dívám se do mapy a nic tam nevidím. Když ale vidím na poutači to žrádlo, nechám se přesvědčit a jdu za Bobem.

Přicházíme k molu přívozu. Mé obavy se naplnily! Hotel s tím vyobrazeným žrádlem je na druhé straně! Přívoz navíc před chvílí odplul. Řešíme dilema, zda jít na tábořiště, nebo počkat na přívoz. Při představě šlapat dalších dva a půl kiláků po asfaltu volíme přívoz. Čekání si krátíme koupačkou v jezeře. Poté hledám vhodné místo na přespání. V úvahu připadá přespat v autobusové zastávce, nebo přímo na břehu jezera.

Připlouvá přívoz. Naloďujeme se a plujeme na druhou stanu.

V přístavišti okamžitě jdeme do bufetu. Dáváme si vepřový steak a pivo. Bohužel už zavírá, druhé pivo nám dává do kelímku.

Vedle bufetu na pozemku stojí konzolách výletní loď Lužnice. Pod její zadní části je volný prostor. Jdu na průzkum. Zjišťuji, že je to vhodné místo na přespání. Ani nebudeme muset natahovat celtu. Jen tam budeme muset proniknout pod rouškou tmy a brzo ráno zase vypadnout.
Odcházíme se ukrýt do hospody. V hospodě čekáme, než se setmí a teprve vycházíme. V okolí lodi nikdo není, zalézáme pod její záď, tam je nejvíce místa. Vybalíme jen spacáky a karimatky a okamžitě jdeme spát. Lítá kolem pár komárů, repelent je ale odhání. Ještě na mne skočí nějaká neznámá potvora, tu se sebe střepnu a usínám.
Budí mne šplouchání vln. Ležíme totiž kousek od vody. V noci je zase teplo. O půl jedné se ozývá bederka. Spolknu brufen co mi dal Bob a spím dál. I když bederku ještě tu a tam cítím, je to mnohem lepší. Spím až do sedmi do rána.

Den šestý

Svatý Tomáš, Přední Výtoň, Kapličky

Ráno je obloha zatažená, ale na déšť to nevypadá. Rychle se balíme. Bob má na tričku několik slimáků.

Míříme k bufetu, kde jsme si včera dávali steaky. Otvírají až v deset. Využíváme aspoň jejich laviček a děláme si snídani sami.

Nemáme vodu a není kde ji nabrat. Beru od Boba baňok a jdu ji nabrat do jezera. Je sice kapánek zakalená, ale filtr ji vyčistí. Při filtrování moc tlačím na vak, až praskne. Naštěstí mám ještě jeden.

Příprava snídaně se protáhla. Musíme spěchat, ať stihneme přívoz. Odplouvá totiž v devět.

Prám přívozu z budky na boku řídí kapitán, ale tváří se u toho jak admirál Nimitz.

Na druhé straně jezera vystoupíme a pochodujeme po asfaltce. Po dvou a půl kilometrech přicházíme k přístřešku, kde jsme včera chtěli spát. Shodneme se, že nocleh pod lodí byla lepší volba. Tam by nás sežrali komáři.

Z asfaltky odbočujeme vpravo na lesní cestu, po níž stoupáme vzhůru směrem na Svatý Tomáš. Celou dobu kráčíme lesem. I tady šlapeme po asfaltu. V mapě vidím zkratku. Jdeme po ní. Je to lesní pěšina, zpočátku je zřetelná, ale po chvíli se ztrácí. Jen tuším, kde asi vede. Přibývá bahna a padlých stromů, přes které přelézáme. Každý druhý by mne za tu zkratku proklel, ale Bob naprosto v klidu bez keců pokračuje. Boba by nerozhodil ani výbuch atomové bomby.

Zpátky se dostáváme na lesní cestu a po ní přicházíme až do Svatého Tomáše.

Je to obnovená osada s poutním místem a kostelem.

Je zrovna poledne. Zastavujeme se tam v bufetu. Dáváme bramborák a gulášovku. A samozřejmě dvě piva. Při jídle slyšíme, jak v dálce hřmí. Asi zase zmokneme.

Cesta, po níž kráčíme opět vede lesem. Nejprve jdeme po asfaltce, ale ta záhy končí a konečně jdeme po lesních pěšinách. V okolí Svatého Tomáše potkáváme vícero turistů. Tady se totiž dá dojet autem. Když se od něj kapánek vzdálíme, nepotkáváme již nikoho.

Před půl druhou přichází bouřka i k nám. Poučeni okamžitě při prvních kapkách nasazujeme návleky a ponča.

Za deště přicházíme do Přední Výtoňe, ležící na břehu Lipenského jezera. Střed obce je vyloženě turistický. Dva hotely a kousek dál restaurace u pláže. Jdeme se schovat do restaurace hotelu Barborka. Dáme dvě piva a déšť polevuje. Můžeme dál.

Za obcí odbočujeme vlevo do lesa a procházíme jimi až k cíli dnešního dne – u rozcestníku Kapličky. Za celou dobu nikoho nepotkáváme.
U Kapličky je přístřešek a zde hodláme přenocovat.

Do Vyššího Brodu už nám zbývá posledních deset kiláků. Zítra v poledne tam budeme.

Hned po příchodu vytahujeme dřívkáč a vaříme polívku ze sáčku a sušené uzené se zeleninou a kuskusem. Není to sice bůh ví co, ale hlady nepojdeme. Spát jdeme brzo.

V noci se mi špatně spí. Když mne nebudí bolavá záda, tak mne budí roztoužený srnec, co řve kousek od nás.

Den sedmý

Wolgangovy vodopády, Vyšší Brod, Rožmberk

Vstáváme po šesté. Nemáme moc vody, proto na snídani dáváme jen poslední zbytek vloček a po hrníčku čaje.

Z tábořiště kráčíme po asfaltce dolů. Míjíme další přístřešek. Vedle je rovná louka a vedle i potok. Mnohem lepší místo na bivak, než jsme včera spali. No chyba v logistice. Příště. Když debatujeme na to téma, přehlížíme odbočku na červenou trasu. Svoji chybu zjišťuji po půldruhém kilometru. Chci se ještě vrátit, Bobovi se však do kopce nechce. Jdeme tedy dál.

Místo po červené jdeme nyní po žluté. Přicházíme ke skalám. Taky hezká trasa.

Z cyklostezky odbočujeme na lesní pěšinu vedoucí kolem řeky Menší Vltavice. V jejím korytě je množství velkých balvanů vytvářejících nádherné peřeje. Jdeme dále po proudu a přicházíme k Wolgangovým vodopádům.

Voda v něm sice nepadá z výšky, ale v kaskádě několika peřejí. Pro vodáka úchvatná podívaná. Nakonec jsme rádi, že jsme se v navigaci dupli, takhle bychom to neviděli. Já vůbec netušil, že tady něco takového vůbec je.

Pod vodopády je dřevěná lávka. Když ji přejdeme, na druhé straně je nápis „Zákaz vstupu“. Lávka je sice kapánek pohnitá, ale proti těm gruzínským, přes které jsme loni přecházeli, je naprosto luxusní.

Jdeme kolem náhonu přiváděcího vodu do cistoriánského kláštera ve Vyšším Brodě.

Ještě pár kroků a jsme v cíli našeho pěšího putování.

Rozebíráme posledních šest dnů. Shodujeme se na tom, že to uteklo, jak voda.

Nyní musíme sehnat loď na vodáckou část výpravy. Kousek od kláštera je vodácká půjčovna Inge tour. Půjčujeme si větší plastovou kánoi Gatz, ať se nám do ní vejdou všechny věci. Bohužel ani zde se nedá platit kartou, stejně jako v téměř všech podnicích, kde jsme byli. Dochází mi hotovost. Bob jde do bufetu u půjčovny. Nechávám mu batoh a fičím do města najít bankomat. Je až u náměstí. Při cestě se zastavuji v Jednotě a dokupuji scházející zboží. Dva plasty Kozla, dvě flašky kořalky – rumu a žitné, 35 dg anglické a deset rohlíků.

Bob už mne očekává. Blíží se poledne. V bufetu mají z teplého jídla jen sekanou. Dáváme aspoň to a dvě piva.

Jdeme si pro loď. Nejprve nás posílají vybrat si pádla a vesty. Bereme i tři sudy. Bohužel tady nemají lodní vaky, do nichž bychom dali naše batohy. Věci z nich dáváme do sudů. Co s batohy? Ty se do sudů nevejdou. Dáváme je do zádi kánoe. Počítám s tím, že se namočí. Abychom o ně při cvaknutí nepřišli, připínám je bederními popruhy k lavičce.

Teď máme ale problém do lodi uložit ty tři soudky. Překáží středová lavička. Řešíme to tím, že dva soudky přivazujeme do středu lodi a třetí dozadu za sebe.

Vyplouváme. Čekal jsem olej, ale Vltava překvapivě slušně teče. Na raft.cz zjišťuji, že teče 11,3 kubíků s hladinou vysokou 83 cm, což je 23 cm na úrovní splavnosti.

První jez je povolený sjíždět jen pro rafty, proto ho obnášíme. Když za ním spouštíme loď na vodu, sklouzává sud ze zádě a to i přesto, že je uvázaný. Zastavujeme a přivazujeme ho k sudům ve středu lodi. Stojí to za hovno, máme vysoké těžiště. Litujeme, že jsme nevyužili nabídky, nenechali si odvézt věci. Nechtěli jsme se totiž vázat na půjčovnu a doplout až tam, kde by nám stačily síly.

Předjíždíme raft plný opilců, komentujících naší kontejnerovou loď.

Připlouváme k dalšímu jezu. I když se zakláním, na zabaláku nabíráme vodu. Sice se necvakneme, ale loď ztrácí s naším nákladem stabilitu. Na prvním příhodné místě zastavujeme a z lodi vyléváme vodu.

Hned po vyplutí dumáme, zda to pro dnešek nezabalíme v Rožmberku a zítra si necháme poslat věci do dalšího kempu. Jak tak dumáme, připlouváme k dalšímu jezu. Zase se uvolňuje sud. Dávám si ho mezi nohy a i s ním projíždíme šlajsnu. Opět nabíráme vodu. To rozhodlo. V Rožmberku pro dnešek končíme! A to je něco po druhé hodině. Však co, můžeme si dneska odpočinout.

Vytahujeme loď na břeh a na tábořiště u řeky odnášíme barely a durch prochcané batohy. Stavíme áčko a dáváme sušit věci. V umyvadle si přepíráme ponožky a další hadry.

Zalézáme do bufetu. Dáváme jídlo a doplňujeme tekutiny. Já dopisuji deník.

V noci je v kempu překvapivě klid. Pozdě odpoledne totiž do kempu dorazila tlupa totálně vylitých „vodáků“. Očekáváme, že budou v noci dělat bugr, ale zřejmě brzy umřeli.

Den osmý

Český Krumlov, Zlatá Koruna

Nad ránem si musím odskočit, zjišťuji přitom, že Vltava nějak více teče. Na webu povodí Vltavy zjišťuji, že do šesti pouštěli 22 kubíků a nyní pouští je dvanáct. Byla by škoda nevyužít takový průtok! Takhle v pohodě dneska doplujeme do čtyřicet kilometrů vzdálené Karlovy Koruny.

Burcuji Boba, aby se rychle sbalil. Aniž bychom posnídali, rychle balíme ještě mokré věci. Necháváme si batohy poslat do Zlaté Koruny. Současně měníme loď. Místo těžkého Gatze, si bereme lehčí, rychlejší, ale mnohem vratší Vydru. Také si měním pádlo. Včera jsem to s jeho délkou přehnal.
Po půl osmé vyplouváme.

Právě stoupá mlha a nad hladinou se vznáší opar. Když si v řece namočím ruku, připadá mi, že je teplejší než okolní vzduch. Pokud se cvakneme, nebude to žádná tragédie.

Proplouváme kolem Rožmberkského zámku. V mlze to vypadá jako scéna z hororu. Plujeme kolem nesčetných vodáckých bufetů, kempů, tábořišť a vodních barů. V takovou hodinu je ale všude pusto a prázdno. Všichni ještě chrápou. Takových magorů jako my dva asi moc nebude.

Valíme bomby. Za dvě hodiny dáváme dvacet kiláků. Doprovází nás volavka a také vidíme dva ledňáčky. Ty jsem už dlouho neviděl. První vodáky potkáváme u jezu u papírny ve Větřní. Tady projíždíme první šlajsnu. Pro lepší stabilitu chci v lodi zakleknout, stejně jako v Barace. Bohužel nestrčím pod sedačku nohy. Šlajsnu i tak v pohodě projíždíme, jen trochu nabereme vody.

Poprvé zastavujeme před Krumlovem u Papouští skály. Jez se zde opravuje a je zákaz sjezdu. Když se dívám na mohutné vývařiště pod šlajsnou, měl bych velký problém i na Barace, natož na ve Vydře.

Pod skálou teprve snídáme a také dáváme pivo. Z repráků naplno hraje hudba, ani se neslyšíme.

Vplouváme do Krumlova. Před šlajsnou prvního jezu u kryté lávky je varovná cedule „Sjezd na vlastní nebezpečí“. Jedeme do ní. Šlajsna má prudký sešup. Bob se ale moc nezakloní, což má za následek, že se přídí zapíchneme do hladiny a voda nám téměř zaplavuje loď. Chvilku to ještě držím, ale stačí malá vlnka a dva muži jdou přes palubu. Žádné velké drama se ale nekoná. Chystáme loď a taháme ji na břeh, abychom ji vylili. Bobovi dávám školení, že se musí ve šlajsně pořádně zaklonit, aby odlehčil přídi.

Připlouváme ke druhému jezu u kostela. Jedeme ho z leva. Kousek za kanoistou v singlu. Šlajsnu, kde jsme se cvakli, totiž krásně sjel, proto mu věřím, že dá i tu. Na konci šlajsny ho ale chytá zabalák, zastavuje ho a vytáčí bokem. Já abych do něj nenapálil, musím kapánek zabočit vlevo a přestávám i pádlovat. Tím ztrácím potřebnou rychlost. Když vjedeme do zabaláku, ten vratkou Vydru kopne a opět plaveme. S proudem nijak nebojuji a nechávám se jím donést až ke břehu, kde je plno jiných vodáků, co dopadli stejně jako my. Byla to moje chyba, vyjel jsem za singlem moc brzo. Až když vyléváme loď, říká mi Bob, že ta šlajsna, kterou jsme jeli je určená pro rafty. Pro kánoe je ta vpravo. No nic, příště. Koupel aspoň příjemně osvěžila, sluníčko totiž už pořádně pere.

Nedovedu si vůbec představit, že bych na Vydře sjížděl Ostravici, nebo Morávku, či řeky na Balkáně, to bych byl asi brzy utopený.

Projíždíme historickým centrem Krumlova. Můžu si vykroutit krk, aby mi něco neuniklo. Skutečně krásné město!

U zámecké lávky vjíždíme do další šlajsny. Ta je ale mírná, proto ji v pohodě proplouváme.

Za Krumlovem zastavujeme u bufetu Krmítko. I zde naplno hraje reprodukovaná hudba a do toho kuchař vyvolává čísla objednávek. Je poledne. Dáváme si klobásu a dvě piva.

Do Zlaté Koruny nám schází posledních deset kilometrů. Shodujeme se, že bychom dneska v pohodě dopluli až do Boršova. Bohužel jsme si nechali věci poslat do Zlaté Koruny. No nic, zůstaneme už tam, aspoň si usušíme věci.

Plujeme ještě něco přes hodinu a připlouváme k jezu ve Zlaté Koruně. Bob si chce šlajsnu prohlédnout, já velím okamžitě jet. Vjíždíme do ní, Bob už v ní ztrácí balanc. Mám co dělat, abych udržel rovnováhu. Vjedeme do zabaláku pod ní, tam to už nedávám a opět plaveme. Následuje stejná procedura s vytažením lodě a jejím vylitím.

Popojedeme ještě kousek a jsme u kempu. Cíl dnešního dne. Je něco po čtrnácté hodině, když končíme. Mrzí mne, že jsme si batohy nenechali poslat až do Boršova. Těch dvacet kiláků navíc bychom už v klidu dali.

Jdeme si pro batohy. Na recepci se o ně hlásíme. Klučina co tam dělá, jen rukou ukáže, kde jsou a že si je máme najít. Batohy nalézáme. Jdeme zpět k recepci, abychom nahlásili, že si je bereme. Je nám sděleno, že se to nijak neeviduje. Tedy kdokoliv může přijít a vyzvednout si batoh. Nám naštěstí nic nechybí.

Jdeme na louku u řeky, tam si z plachty stavíme přístřešek a dáváme sušit věci. Ještě máme zásoby jídla. Domů se mi to tahat nechce, proto vaříme. Čínskou polívku od Vitany a červenou čočku s tuňákem.

Dosušíme věci a jdeme na pivo. Před setměním odcházíme a jdeme spát.

V noci je v hospodě pořádný bugr. Naplno hraje reprodukovaná hudba a do toho vyřvávají ožralci. Ve dvě ráno jsem už tak vytočený, že tam chci jít a zábavu ukončit. Kravál je až do třech do rána. Poté slyším hrkání stolů, řinčení rozbitého skla, padání beden, křik a hádka. Hudba konečně utichá. Za chvíli vidím blikající modrá světla. Přijela sanitka. Zřejmě si dali do držky. Konečně je klid.

Den devátý

Boršov nad Vltavou, návrat domů

Ráno je opět krásně. Spěcháme, abychom v Boršově stihli vlak. Jsme ale limitováni provozní dobou půjčovny lodí, přes kterou si chceme poslat do cíle batohy. Otevírají až v osm.

Před osmou stepujeme před bránou. V otevřeném bufetu si aspoň dáváme párek a pivo.

Je po osmé a brána je furt zavřená. Začínám být nervózní. Nakonec zjišťuji, že do areálu půjčovny je druhý vstup. Tím se dostáváme dovnitř a necháváme si batohy poslat.

Před půl devátou vyplouváme. Společně s námi vyplouvají další dvě kánoe. My ale nasazujeme „naše“ tempo a mizíme jim.
Situace ze včerejška opakuje. Řeka je po ránu jen naše. Jen na tábořištích a v kempech je rušněji, dneska jsme totiž vypluli o něco později.
Máme slušné tempo, za hodinu dáváme deset kiláků. Proplouváme moc hezkou krajinou, jsem rád, že jsme neskončili ve Zlaté Koruně, jak jsem původně zamýšlel a plujeme až do Boršova.

Do cíle připlouváme před půl jedenáctou.

Do půjčovny zrovna přijel autobus Inge tour a vykládá naše batohy. Bylo to přesně načasované.
Vracíme loď, rychle se převlékáme a míříme na nedaleké vlakové nádraží. Za chvilku nám jede vlak. Všechno hraje.

Online kupuji jízdenky. Osobákem jedeme do Českých Budějovic, kde přestupujeme na rychlík do Prahy. V něm přichází na řadu Žitná co co jsem koupil ve Vyšším Brodě.

V Praze na hlaváku máme chvilku čas. Stíháme si dát v restauraci guláš. Následuje cesta do Ostravy. S Žitnou to rychle utíká. Vystupujeme ve Svinově, kde nás čeká Richard. Nasedáme k němu do auta a veze nás do Řepišť do hospůdky Na hrišti, kde dochází k celkovému resumé naší výpravy.

Celá pěší trasa

Celá vodácká trasa