Mauricius – jen to jméno evokuje představu bílých pláží, tyrkysového moře a luxusních resortů. Ale tenhle ostrov v Indickém oceánu nabízí mnohem víc než jen pohádkové scenérie z katalogů cestovních kanceláří. Mauricius je divoký a nespoutaný, ukrývá vodopády skryté v džungli, dramatické útesy bičované vlnami a korálové útesy plné života.

Během naší cesty jsme se ponořili nejen do křišťálových lagun, ale i do místní kultury a nečekaných dobrodružství. Řídili jsme vlevo po úzkých cestách lemovaných plantážemi cukrové třtiny, ochutnávali exotické chutě na rušných tržnicích a objevovali zákoutí, kam turisté často nezabloudí.

Každý den přinesl nové překvapení – ať už to bylo pádlování na packraftu ve vlnách, objev zapomenuté pláže s dokonalým bílým pískem nebo výstup k vodopádu, kam vedla jen úzká stezka mezi tropickou vegetací. Mauricius nás naučil, že i v ráji může přijít déšť, ale zároveň, že i deštivý den může být nezapomenutelným dobrodružstvím.

A právě o tom je následující příběh…

Proč zrovna Mauricius?

Po loňské dovolené v Egyptě jsem si řekl: „Už nikdy!“ Zatímco paní máma byla maximálně spokojená, já měl jasno – příště chci jinam. Začal jsem hledat destinaci, která by se mohla líbit nám oběma. A pak mě napadl Mauricius. Narazil jsem na něj při plánování treku na sousedním hornatém Réunionu a čím víc jsem o něm četl, tím víc mě lákal.

Netrvalo dlouho a měl jsem hotový itinerář. Nabídl jsem ho partě, se kterou chodím po horách, ale bylo to pro ně moc dlouhé, málo dobrodružné, moc náročné a hlavně drahé. Zato druhá skupina Michal, Anička, Pavlína a Petr, se kterou jsem už cestoval do Norska a Makedonie, byla nadšená. Jen paní máma trvala na svém: „Jedu zase do Egypta!“

Michal zajistil letenky, já doladil program, rezervoval ubytování a půjčení aut. Až do poslední chvíle ale nebylo jasné, jestli máma pojede. Už jsem byl smířený s tím, že ne. Den před odletem ale přichází a s naštvaným výrazem se mě ptá:
„Mám se sbalit na trek, nebo jak!?“ Naráží tak na můj připravený trekový batoh, ve kterém mám sbaleného packrafta, pádlo, ploutve, šnorchl, potápěčskou masku, vestu pro ni a další nezbytnosti, a odpovím jen:
„Sbal se jak do Egypta.“

Den první a druhý

V pátek 7. března 2025 odpoledne jedeme z Ostravy vlakem do Prahy k Michalovi a Aničce. Tam se setkáváme s dalšími členy výpravy – Petrem a Pavlínou. Přespíme u nich a dopoledne vyrážíme na letiště. První let míří do Paříže, kde máme čtyřhodinový přestup.

U gatu na nás čeká obrovský Boeing 777 Air France. Očekával jsem pohodlný let, ale realita? Místa na nohy jak v běžném letadle. A to nás čeká 11,5 hodiny ve vzduchu a 9400 km cesty. Abych to přežil, pouštím si filmy a podřimuji. Nakonec to nějak uteklo.

První ráno na Mauriciu

Ráno přistáváme na Mezinárodním letišti Sir Seewoosagur Ramgoolam. Odbavení jde rychle… tedy alespoň pro ostatní. Když dojdu na řadu já, imigrační úředník se začne zajímat, kde budu bydlet. Možná už to mám napsané na čele, že obvykle spím venku, ale tentokrát ho překvapím – vytahuji všechna potvrzení z Bookingu. Vidí je, pokývne hlavou a pouští mě dál.

V letištní hale vyměníme peníze, koupím si SIM kartu a jdeme ven. Čeká tam na nás mladá slečna z autopůjčovny, která nás nasměruje k chlapíkovi, jenž nás odveze pro naše auta. Chvilku čekáme, než nám je vyčistí – máme dvě Suzuki Swift. A pak přichází ta pravá výzva: jízda vlevo!

V autě je všechno obráceně, včetně blinkrů, které mi dělají největší problém. U každé křižovatky nejprve zapnu stěrače a teprve pak blinkry. Naštěstí máme automat, jinak by to byl ještě větší adrenalin.

Po dálnici se přesouváme na západ ostrova do Flic en Flac, kde máme zajištěné první ubytování. Uvítá nás majitel Michael, prošedivělý sympaťák, který nás provede apartmánem. A za 250 Kč na osobu a noc je to až neuvěřitelně dobré! Tři pokoje, velká kuchyně, sociálka a obrovská terasa.

Pláž, moře a první večer na ostrově

Po rychlém nákupu v místním marketu míříme k moři. Pláž je nekonečně dlouhá, pokrytá jemným pískem a drobnými korály. Voda u břehu má 30 stupňů.

Jdu do vody a zůstávám v ní asi hodinu. Pak si chvíli zdřímnu, projdu se po pláži a vracíme se na apartmán.

Večer ochutnáváme místní rum a pivo, ale únava po cestě je obrovská. Brzy se odebíráme ke spánku. Já se rozhodnu spát venku na terase, kde mi společnost dělá pár komárů.

Zítřek bude plný nových zážitků!

Den třetí

Výstup na Le Morne Brabant a večer s rumem

Noc na terase byla docela fajn. Komáři tentokrát neútočili, jen matrace by mohla být o něco pohodlnější. Přesto jsem se dobře vyspal a po šesté ranní už vstávám, abych připravil snídani. Po osmé vyrážíme na cestu – dnešní plán je jasný: Le Morne Brabant, což má být jedním z nejikoničtějších míst Mauricia. Tento majestátní 556 metrů vysoký monolit na jihozápadním pobřeží ostrova je nejen přírodním skvostem, ale také památkou UNESCO a symbolem boje za svobodu. V 18. a 19. století byl útočištěm uprchlých otroků, kteří zde našli bezpečí v nepřístupném terénu.

Autem přes rušné pondělí

Cíl je vzdálený asi 45 km, ale doprava je pořádně hustá – v pondělí ráno si Mauricius užívá ranní špičku. Nakonec cesta trvá přes hodinu. Už jsme skoro na místě, když mě navigace posílá do úzké uličky. Vyhýbám se kanálu vpravo, ale neodhadnu vzdálenost vlevo a škrtnu celý bok auta o větve. V duchu si blahopřeji k včerejšímu rozhodnutí připlatit si připojištění – právě se mi vyplatilo!

Dojiždíme na pláž určenou pro kite surfing. Odtud začínáme výstup na Le Morne Brabant.

Výstup na Le Morne Brabant – až na hranici sil

Cesta nahoru vede lesem. Nejprve po pohodlné stezce, ale pak volím zkratku a už se dostáváme do poloviny hory. Výhledy na moře a zátoku jsou parádní! Jenže najednou přichází mrak, všechno zahalí a krátce sprchne.

V lese roste zvláštní ovoce. Ochutnám ho, má to konzistenci hustého hlenu s troškou sladko – trpké chuti. Pak teprve zjišťuji, co to vlastně je. Údajně je to jedlé.

Před výstupem jsem četl, že poslední úsek je náročný – ferratový s lanem. V duchu se směju, že průvodce určitě přehání, a chystám se na něj.

U vyhlídek se odpojuje Pavlína a paní máma. S námi pokračuje jen Anička. A dobře dělají! Stezka se prudce zvedá, zapínám přední náhon. A to ještě není všechno… Dostáváme se pod skalní stěnu, po které musíme vyšplhat.

V průvodci psali, že tu má být ocelové lano. Není! Zůstalo jen pár kovových ok. Lezeme nahoru, trochu improvizujeme. Jsem rád, že paní máma tady nešla – to by mě milovala ještě víc než obvykle.

Petr šplhá po skále jako kamzík a pak nešetří kritikou našeho stylu lezení. Dostávám známku 4. Za snahu.

Nahoře nás čeká nádherný výhled. Chodník je stále exponovaný, ale už ne tak extrémní jako skála. Ještě pár kroků a stojíme u kovového kříže na vrcholové vyhlídce. Dál už cesta nevede.

Kocháme se, fotíme, užíváme si výhledy a pak sestupujeme dolů. Pro mě je sestup paradoxně jednodušší než výstup. Cestou k autu zahlédnu velkou opici na stromě.

Pláž, šnorchlování a tropický deštík

Po sestupu se přesouváme na další pláž. U stánku si dáváme rychlý oběd a hned na to skáčeme do vody.

Šnorchluji a najednou cítím chlad na zádech. Co to? Prší! Plavu zpět ke břehu, ale jelikož déšť je teplý a moře příjemné, zůstávám ve vodě. O pár minut později déšť ustává a slunce zase pálí naplno.

Sušíme věci, chvilku relaxujeme a pak se vracíme zpět na ubytování.

Večer s krevetami a rumem

Cestou se stavíme v marketu, abychom doplnili zásoby. Na apartmán dorazíme už za tmy. Michal s Petrem mezitím uvaří luxusní večeři – těstoviny s krevetami. Po večeři následuje večerní posezení na terase s degustací místního rumu. Povídáme, smějeme se a sedíme až do půlnoci.

Dnešní den stál za to! Výstup na Le Morne Brabant, šnorchlování, moře, dobré jídlo a skvělá parta – to je Mauricius, jaký jsem si představoval.

Den čtvrtý

Vodopády, rum a divoké vlny

Včerejší večírek se protáhl až do půlnoci. Michal se rozjel a padly dvě flašky rumu. Já znovu spal venku na terase – a tentokrát jak zabitý. Po šesté už vstávám a připravuji snídani. Michal se mezitím hrabe ven celý pokrčený – a po včerejším večeru mu není zrovna do skoku.

Po osmé vyrážíme směrem k vodopádu Eau Bleue. Provoz je opět šílený a cesta se vleče.

Vodopád Blue Bay – džungle, kaňon a tyrkysové jezírko

Konečně nám navigace hlásí, že jsme na místě. Jenže kolem žádné parkoviště, jen samá džungle. Nakonec parkujeme u cesty, asi kilometr od místa, kde by vodopád měl být, a jdeme pěšky. Přístup k němu vede přes pole cukrové třtiny a následně prudkým sestupem k řece, kde vede několik strmých stezek. Společně s Michalem sestupujeme jednou z nich. Na dně nás vítají mechem porostlé balvany a nádherné tyrkysové jezírko, do kterého padá vodopád. Všude kolem jen zelená džungle.

Vodopád Eau Bleue skutečně patří mezi nejmalebnější a nejfotogeničtější vodopády na Mauriciu. Název „Eau Bleue“ (Modrá voda) dokonale vystihuje jeho kouzlo – kaskády padají do křišťálově tyrkysových lagun, obklopených bujnou tropickou vegetací.

Máme chuť skočit do vody, ale přece jen jsme v tropech a nechceme riskovat setkání s nějakou exotickou bakterii. Takže se jen kocháme a splavení šplháme zpět nahoru.

Ostatní mezitím zmizeli. Voláme na ně, ale žádná odpověď. Asi už šli zpět k autům. Ještě nakoukneme k dalšímu jezírku a pak se vracíme. Auta jsou ale prázdná. Nakonec je najdeme u plácku, který jsme předtím objevili – konečně jsme kompletní.

Krokodýli nebo rum? Volba je jasná!

Přesouváme se na jih ostrova ke krokodýlí farmě La Vanille. Cestou se zastavujeme u stánku s místními pochoutkami na rychlou svačinu.

Když dorazíme k farmě, začíná pršet. U brány zjišťujeme, že jsme propásli krmení krokodýlů. Navíc je vstupné dost drahé. Po chvilce rozmýšlení měníme plán – krokodýli musí počkat, jedeme do nedaleké rhumerie na ochutnávku rumu.

Auberge de Saint-Aubin, jak se místo jmenuje je historická koloniální usedlost na jihu Mauricia, která nabízí jedinečný pohled do minulosti ostrova. Tato elegantní plantážní vila z 19. století byla kdysi sídlem majitelů cukrových plantáží a dodnes si uchovává svůj starosvětský šarm.

Máme možnost nahlédnout do historie výroby cukru, rumu a vanilky, projít se krásnou botanickou zahradou s obřími želvami a dalšími zvířaty. Nezapomenutelným zážitkem je návštěva vanilkové farmy, kde se dozvídáme o pěstování této vzácné plodiny. Poté nás čeká košt rumů a likérů – neodmítáme! Nakonec si prohlédneme samotnou palírnu, kde právě destilují rum. Voní to tu nádherně!

V přilehlé restauraci, která sídlí v historickém koloniálním domě, si dáváme kávu a vyrážíme dál.

Pláž Gris Gris – vlny, útesy a syrová krása

Naše další zastávka je pláž Gris Gris. Spěcháme, protože chceme ještě stihnout vodopád Chamarel. Jenže když dorazíme na místo, pohled na divoké pobřeží nás okamžitě přiková k zemi.

Pláž Gris Gris, nacházející se na jihu ostova poblíž městečka Souillac, je úplně jiná než typické lagunové pláže ostrova. Místo poklidného koupání tu jsou divoké vlny Indického oceánu, dramatické útesy a syrová přírodní krása. Jelikož zde není ochranný korálový útes, vlny se s obrovskou silou tříští o skály a vytvářejí úchvatnou podívanou.

Byla by obrovská škoda se jen rychle podívat a jet dál. Nejprve se procházíme po útesech nad pláží. Pak vystoupáme na vyhlídku La Roche Qui Pleure (Plačící skála), kde příboj vytváří iluzi slz stékajících po útesu.

Nakonec se jdeme vykoupat. Musíme ale být opatrní – obrovské vlny se s hukotem lámou o útesy a my rozhodně nechceme skončit jako součást vodního víru.

Cesta zpět v tropickém lijáku

Po 17. hodině se vracíme. Bereme to silnicí vedoucí středem ostrova. Jenže po chvíli začne brutálně lít. Chvílemi není ani vidět na cestu.

Projíždíme plantáže cukrové třtiny a pak džunglí. Nad námi létají kaloni – někteří aktivně poletují, jiní jen líně visí na drátech elektrického vedení a spí.

Už se stmívá. V jednom městečku si dáváme pauzu na večeři. Když se vracíme k autům, už je úplná tma.

Navigace teď dostává pořádnou zkoušku. Cesta je rekonstruovaná, objížďka není v mapách a místy vůbec netuším, kudy jedu. Pavlína mi pomáhá s navigací – společně nakonec najdeme cestu zpět.

Na ubytování dorážíme po 20. hodině. Dnešní den byl plný dobrodružství, krásných míst a trochy rumové inspirace.

A zítra? Další objevování Mauricia!

Den pátý

Vodopády, džungle a kouzlo hinduistických oslav

Ráno po snídani, krátce po osmé, vyrážíme na další dobrodružství. Dnešním cílem jsou Tamarinské vodopády, známé také jako Sedm kaskád (Seven Cascades), mají být jedním z nejkrásnějších přírodních divů Mauricia. Tento soubor sedmi vodopádů, ukrytý v bujné džungli v oblasti Henrietta, má nabízet dechberoucí scenérie, osvěžující tůně ke koupání a dobrodružné túry.

Silnice jsou dnes klidné, a tak jsme na místě během chvilky.

Setkání s průvodcem a cesta do džungle

Parkujeme u hinduistického chrámu, kde právě probíhá bohoslužba. Zatímco si užíváme atmosféru, přichází k nám snědý mladík s vyraženými zuby. Představuje se jako místní průvodce a nabízí nám, že nás provede kolem vodopádů. Nejprve váháme, ale když vidíme náročný terén, Michal s ním začíná smlouvat. Startujeme na třech tisících rupií, ale nakonec se dostáváme na přijatelnou tisícovku.

Vydáváme se do džungle. Terén je divoký – prudký svah pokrytý mokrou hlínou nám dává zabrat. Pavlína, která má po výměně kyčelního kloubu, bojuje s každým krokem, a ani paní máma není nadšená z této cesty. Hodí po mně pohled, který jasně říká, že bych měl být rád, pokud se mnou ještě někdy někam pojede. Přesto je to tu lepší než výstup na horu Le Morne Brabant – aspoň se máme čeho chytit.

Sestup do kaňonu a magická krása vodopádů

Konečně jsme dole v kaňonu. Průvodce nás varuje, že tohle byla ta snadná část – dál to bude drsnější. Pavlína s paní mámou se rozhodují, že raději otočí zpět. My ostatní pokračujeme. A průvodce nelhal! Trasa je strmá, kluzká a plná překážek. Ale stojí to za to. Vodopády jsou úžasné!

U třetího vodopádu si dáváme pauzu a s Michalem jdeme do jezírka pod vodopádem. Voda je osvěžující, průzračná a dokonale ladí s okolní džunglí.

Po chvíli pokračujeme kolem dalších dvou vodopádů a zahajujeme výstup zpět nahoru. Prudký svah nám dává zabrat, ale když se konečně vyškrábeme na vrchol, vítá nás plantáž cukrové třtiny. Jak procházíme kolem, v džungli vedle nás skáčou po stromech opice – divoká Mauricijská příroda v celé své kráse.

Vyhlídka na vodopády a hinduistické oslavy

Průvodce nám na závěr nabízí bonus – vyhlídku, odkud uvidíme celou kaskádu vodopádů. Nasedá na motorku a my ho v autech následujeme. Po krátké jízdě zastavujeme na zalesněném hřebeni. Mezi vegetací je úzká průrva, skrz kterou se nám otevírá dechberoucí pohled na celou kaskádu Tamarinských vodopádů.

Pak vyrážíme do blízkého městečka na oběd. Po jídle míříme k jezírku Grand Bassin, což je jedno z nejposvátnějších míst Mauricia. Toto kráterový jezero, známé také jako Ganga Talao, je nejen přírodní krásou, ale především duchovním centrem hinduistické komunity na ostrově.

Již při příjezdu je patrné, že se jedná o výjimečné místo. Nad krajinou se tyčí impozantní sochy hinduistických bohů, z nichž nejvyšší – socha Šivy – dosahuje úctyhodných 33 metrů a patří k nejvyšším sochám svého druhu na světě. Atmosféra je tu klidná a meditativní, voní tu vonné tyčinky a z chrámů se ozývá tichá modlitba věřících.

Samotné jezero, obklopené chrámy a sochami bohů, je místem, kde se každoročně scházejí tisíce poutníků během svátku Maha Shivaratri. Věří se, že voda v Grand Bassinu je spojena s posvátnou řekou Gangou v Indii, což z něj činí nejsvětější hinduistické místo mimo Indii.

Právě probíhají náboženské oslavy a atmosféra je neskutečná. V průvodu kráčí bubeníci a rytmicky bubnují – zvuk se nese po celém okolí a vytváří mystickou kulisu.

Geopark Chamarel a večerní koupačka v moři

Naše cesta pokračuje do geoparku Chamarel. Po cestě se ještě dvakrát zastavujeme na vyhlídkách v NP Black River s úžasnými panoramaty.

Barevné země jsou fascinujícím geologickým úkazem, kde se půda střídá v sedmi různých barvách – od červené a hnědé po modrou, fialovou a žlutou.

Do parku vjíždíme po zaplacení vstupného a vyrážíme k monumentálnímu k vodopádu Chamarel. Z vyhlídky sledujeme jak se z výšky sto metrů řítí do zeleného údolí.

Odtud pokračujeme k barevném zemi – k sedmibarevným dunám – přírodnímu zázraku, kde se na písečných kopech mísí odstíny červené, hnědé, fialové a žluté. Tento přírodní fenomén vznikl díky sopečné činnosti, která dala vzniknout těmto barevným vrstvám, a dnes je to jedno z nejvíce fotografovaných míst na ostrově. Vedlejší zoo hostí obrovské želvy, které jsou místní atrakcí.

Den zakončujeme koupáním v moři na pláži v Tamarinu. Slunce pomalu zapadá a my si užíváme poslední chvíle v této tropické ráji.

Cestou na ubytování se ještě zastavujeme v marketu pro zásoby. Večeře? Po dnešním dni nemůže být nic lepšího než klasické domácí lečo.

Den šestý

Výstup na střechu ostrova a odpolední relax na pláži

Dnes se naše parta rozděluje na dvě skupiny. Já, Michal a Anička se vydáváme na nejvyšší horu Mauricia, Piton de la Petite Rivière Noire (828 m), zatímco zbytek míří na nedaleký pohodovější trek rovněž v národním parkem Black River Gorges, největšího přírodního parku ostrava.

Výstup na Piton de la Petite Rivière Noire

Výpravu zahajujeme u vyhlídky Georges, kde jsme byli už včera. Trasa vede hustou džunglí a díky prosekanému chodníku si alespoň trochu usnadňujeme cestu. Jdeme doslova zeleným tunelem, kolem nás bují tropická vegetace a pod nohama to po deštích nepříjemně klouže.

Sem tam se z džungle otevírají výhledy do okolí. Závěrečný úsek je prudký, ale natažená lana nám pomáhají zdolat poslední metry. Konečně jsme nahoře! Na vrcholu vlaje mauricijská vlajka, vedle ní barevná lavička. Počasí nám přeje a scenérie kolem jsou úžasné. Naskýtají se nám nádherné výhledy na zelené kopce, džungli i modré vody Indického oceánu.

Krátká pauza na odpočinek, pár fotek a vyrážíme zpět dolů stejnou cestou.

Rumová zastávka a setkání u stánku

Nasedáme do auta a míříme k moři. Cestou se zastavujeme v rhumérii Chamarel, je jednou z nejznámějších a nejmalebnějších palíren rumu na ostrově. Na rozdíl od průmyslových destilerií se zde vyrábí řemeslný rum přímo z čerstvé šťávy cukrové třtiny, což mu dodává jemnější a aromatičtější chuť.

Tahle rhumeterie je krásnější než ta, kterou jsme navštívili před pár dny.

Další pauza je u stánku s jídlem. U vedlejšího stolu sedí dva chlapi – samozřejmě Češi. Jeden z nich, asi padesátník s nagelovanými vlasy, se s námi dává do řeči. Chlubí se, že na ostrově žije už dva roky. Jeho vizáž, způsob vyjadřování a vystupování nás s Michalem rychle přivádí k dohodě, že ženy jako partnerky nejspíš nepreferuje. Když konečně odejde, jen se na sebe podíváme a máme jasno, je to bukvice. Raději se vracíme ke svému jídlu. To je naštěstí výborné!

Pláž, packraft a surfování na vlnách

Pokračujeme dál a projíždíme kolem Le Morne. Pláže, které tu míjíme, vypadají fantasticky, ale druhá skupina nás už čeká na domluveném místě, takže se rozhodujeme jet rovnou tam.

Po příjezdu skočím do moře spláchnout pot a pak nafukuji packraft. Pádluji směrem k útesu, kde se lámou vlny, a užívám si surfování v jejich rytmu. Zkušenost z Egypta mi pomohla – nenajíždím do nich, když se lámou, ale nechávám se jimi jen vozit.

Cestou zpět k pláži mě uchvátí výhled na celé západní pobřeží ostrova. Jen škoda, že jsem si nevzal telefon na fotky.

Na pláži se dávám do řeči se čtyřmi sympatickými Čechy z Prahy. Cestují po ostrově stejně jako my a zítra se vracejí domů.

Večeře a večírek na závěr dne

Cestou na ubytování se ještě stavujeme na nákup v marketu. K večeři připravuji vepřové nudličky s rýží – rychlé, jednoduché, ale skvělé.

A co by to bylo za den bez pořádného zakončení? Večírek!

Den sedmý

Z koloniální historie až na plážový sever

Dnes balíme kufry a opouštíme naše ubytování ve Flic en Flac. Čeká nás přesun na sever ostrova do Trou aux Biches, kde budeme trávit další dny.

Eureka House: Návrat do koloniálních časů

Naše cesta vede přes hlavní město Port Louis, ale první zastávku děláme v Eureka House, také známém jako Maison Eureka. Tato koloniální vila z 19. století, kdysi sídlo bohaté francouzské rodiny, dnes slouží jako muzeum života na Mauriciu v době kolonialismu.

Procházíme si elegantní interiéry, kde na nás dýchá atmosféra starých časů, a poté se vydáváme do tropické zahrady s malebnými vodopády. Celé místo má neuvěřitelný klid, až se nám nechce zpět do rušného města.

Port Louis: Pevnost, tržnice a slavný Modrý Mauricius

Další zastávkou je pevnost nad přístavem, odkud máme město jako na dlani. Kromě krásného výhledu si tu užíváme i příjemný vánek, což je v tomhle horku doslova požehnání.

Pak se ponoříme do ulic Port Louis. Ochutnáváme místní pochutiny od stánkařů, nasáváme vůni koření a vydáváme se za hlavním cílem – muzeem s legendárním Modrým Mauriciem.

Uvnitř nás vítá příjemná klimatizace – po rozpálených ulicích je to hotový ráj. Po krátké prohlídce se vracíme přes tržnici, kde to žije naplno. Městská turistika mě obvykle moc nebere, ale tržnice má skvělou atmosféru a na chvíli mi zlepší náladu.

Nový domov u pláže

Po městském ruchu opouštíme Port Louis a míříme do Trou aux Biches. Naše nové ubytování je blízko nádherné pláže a hned na první dojem působí pohodlněji než to předchozí.

S Michalem si před západem slunce skočíme zaplavat, abychom spláchli celodenní vedro a prach města. Po koupeli se vydáváme na nákup do marketu – zásoby jsou potřeba.

Domácí večeře a klidný večer

Z dnešního nákupu připravuji hustý kuřecí vývar s čínskými nudlemi a nakrájeným masem. Po dlouhém dni je to přesně to, co potřebujeme.

Michal s Petrem se po večeři ještě vydávají na večerní procházku do města, ale já už nemám sílu. Dnes půjdu brzo spát. Po celodenním přesunu a městském ruchu si klidná noc přijde vhod.

Den osmý

Relax, surfování a ztracené hodinky

Dnešní den jsme zvolili odpočinkový, a to nejen kvůli tomu, že si chceme užít pláž, ale hlavně protože máme dva marody – Pavlínu a Aničku. Morybund (alias vir) si předal štafetu od Michala k Petrovi a ten ji pak věnoval Pavlíně. Holky proto zůstávají na ubytování, zatímco já s paní mámou vyrážíme na pláž a Petr s Michalem do Grand Baie.

Plážová idylka a surfování

Přestože máme moře hned za rohem, míříme kousek dál – na krásnější úsek pláže. Bílý písek, tyrkysová voda a stín palem – tohle je Mauricius, jak má být.

Nafukuji packraft a pádluji k útesu, kde se lámou vlny. Zkouším surfování, ale vlny by mohly být o něco větší – i tak je to ale parádní jízda. Když se vracím blíž ke břehu, trénuji nasednutí do lodi z hluboké vody. Díky opalovacímu krému mi to jde překvapivě dobře – kloužu jako úhoř. Tentokrát ale na sobě nemám záchrannou vestu, která mi při tomhle manévru obvykle překáží.

Obědová přepadovka

V poledne mířím ke stánku s rychlým občerstvením a objednávám dvě bagety s kebabem. Očekávám normální porci, ale dostávám obrovské bagety, které jsou nacpané kebabem, hranolkami a sýrem. Už při pohledu na ně mi dochází, že jsme to trochu přehnali – jedna by bohatě stačila.

Já si nesnězený kus ukládám do batohu, zatímco paní máma nechává svůj na dece a jde se vykoupat. Šance se chopí místní pes, který jí bagetu i se sáčkem ukradne a odběhne s ní o kus dál. Mise splněna – nakrmený pes.

Ztracené Garminy a žár tropů

Po jídle se vracím na vlny – odpoledne jsou větší a silnější, což znamená ještě větší zábavu. Boj s příbojem si užívám, dokud mi něco nedojde… Na ruce nemám Garminy.

Pravděpodobně povolil pásek a moje hodinky se ztratily v hlubinách Indického oceánu. Chvíli se rozhlížím po hladině, jestli náhodou neplavou, ale je to marné. Opět se potvrdilo mé heslo: „Co na vodě nemáš, to neutopíš.“

Slunce už nám dává pořádně zabrat. Balíme to a vyrážíme zpět na ubytování. Vedro je neúprosné – máme co dělat, abychom vůbec došli. Naštěstí nás zachraňuje sprcha a klimatizace.

Novinky z Grand Baie

Odpoledne se vrací Petr s Michalem – taky mají spoustu zážitků. Prošli si rybí trh, nechali se ostříhat a oholit, a hlavně potvrdili rezervaci na pondělní celodenní plavbu na katamaránu.

Den devátý

Výstup na Le Pouce a rybí hostina

Dnešek patří výstupu na horu Le Pouce – třetí nejvyšší vrchol Mauricia, jehož název znamená „palec“ podle jeho charakteristického tvaru. Holky zůstávají u moře, my chlapi vyrážíme za dobrodružstvím.

Výstup na Le Pouce: Mlžná mise

Odjíždíme před osmou a díky tomu, že je neděle, je provoz minimální. O půl deváté dorazíme na startovní místo – a zjišťuji, že jsme někde jinde, než jsem původně plánoval. Moje původní trasa byla delší a náročnější, ale v tomhle dusnu asi lepší.

Začínáme po kamenné cestě, která se po chvíli mění v úzký, kluzký chodník. Cestou se otevírají nádherné výhledy na okolní krajinu – a protože se nad námi honí mraky, hned fotím, co se dá. Čekat na lepší moment by se nemuselo vyplatit.

Dorážíme do sedla, odkud nás čeká poslední úsek na vrchol. Počasí se ale rychle kazí. Vrcholky hor se halí do mlhy, až nakonec nevidíme ani ten náš. Michal váhá, zda má cenu pokračovat, ale já tvrdím, že když už jsme tady, musíme na vrchol!

Krkolomný výstup končí nahoře – a vidíme… nic. Mlha všude kolem. Jen občas se na pár sekund roztrhne, ale než vytáhnu mobil, je zase pryč. Čekáme chvíli, jestli vítr mraky nerozfouká, ale marně.

Při sestupu se mlha najednou rozplyne. Vrchol Le Pouce se nám vysmívá v plné kráse. Chvíli přemýšlím o návratu nahoru, ale znám svou smůlu – než bych tam vylezl, ještě by mě trefil blesk. Pokračujeme raději dolů.

Oběd, nákup ryb a odpolední pohoda

U auta nasedáme a míříme zpět, ale po cestě se zastavujeme v indickém stánku na oběd. Objednáváme kari s rýží a kuřetem – jídlo je fantastické, ale porce nečekaně obří. Já sotva dojím, ale Michal s Petrem bojují statečně.

Další zastávka – Grand Baie. V zátoce u přístaviště nakupujeme čerstvé ryby od místních rybářů. Bereme dvě menší bílé s velkýma očima a jednu větší červenou. Necháme si je vykuchat a vyčistit – večeře je jasná.

Na ubytování si dáme pivo a já se ještě jednou vydávám na vodu. Dnešní vlny nejsou moc velké, takže se tentokrát obejdu bez ztrát.

Večerní lov a rybí hostina

Po návratu zjišťuji, že nemáme ani pivo, ani olivový olej na přípravu ryb. Sedám do auta a vyrážím na lov. Jenže je neděle a většina obchodů je zavřená. Ty, které jsou otevřené, zase nemají pivo. Ale já se nevzdávám – po několika pokusech se mi obojí podaří sehnat!

Vrátím se zpět a jdu na přípravu ryb. Jednu bílou osmažím na oleji, zbylé dvě pečeme v troubě. Nakonec jsou všechny výborné.

Den zakončujeme hraním společenských her. I přes mlžný vrchol se dnešek vydařil na jedničku.

Den desátý

Katamaránem za dobrodružstvím a nečekaná zpráva z domova

Dnes nás čeká celodenní plavba katamaránem, takže hned po snídani vyrážíme na autobusovou zastávku. Společně s místními se vezeme do Grand Baie, odkud naše mořské dobrodružství začíná.

Nástup na katamarán a první vlny

V přístavu zaplatíme plavbu a zatímco čekáme u policejní stanice, přijíždí malý motorový člun řízený snědým chlapíkem v oranžových šortkách. Převáží nás na katamarán, kde už čeká posádka – čtyři pohodoví týpci v oranžových šortkách a bílých tričkách – a skupinka Francouzů.

Katamarán je prostorný – vzadu kapitánské stanoviště, uprostřed malý bar, kolem dokola lavice k sezení. Nejlepší místo? Přední paluba, kde se dá skvěle relaxovat s větrem ve vlasech.

Vyplouváme a jakmile se dostaneme na širé moře, roztahujeme plachtu. Vítr nás pohání kupředu, ale vlny jsou dnes velké a pořádně to houpe.

Netrvá dlouho a někteří Francouzi nevydrží nápor mořské nemoci… a vyprázdní svůj žaludek přes palubu.

Naštěstí máme neomezenou konzumaci drinků, rumu a vychlazeného piva – což je v tomhle vedru naprostý luxus.

Ile Plate a Ilot Gabriel: bílý písek a setkání s murénou

Plujeme kolem skalnatého ostrůvku Coin de Mire a míříme k Ile Plate a Ilot Gabriel. Kotvíme v průlivu mezi nimi a na břeh se dostáváme opět motorovým člunem.

Otevře se nám úžasný pohled – placatý ostrůvek s nekonečnými písčitými plážemi, které doslova lákají k odpočinku.

Bereme šnorchlovací výbavu a vydáváme se prozkoumat podmořský svět. Když si pod vodou vyplachuji masku, koutkem oka zahlédnu pohyb. Pod jedním korálem se na mě dívá obrovská muréna. Stačilo by jedno špatné šlápnutí a mohla mi viset na noze.

Zkouším ji natočit kamerou, ale než ji zapnu, mizí v úkrytu.

Podmořský život je tu sice zajímavý, ale oproti Rudému moři spíš průměrný. Navíc je voda tak teplá, že ani neosvěží.

Po dvou hodinách se vracíme na katamarán, kde už na nás čeká oběd.

Krevetová hostina na lodi

Dostáváme velkou krevetu, grilované ryby, kuřecí maso, klobásy a přílohy.Já si dávám jejich bramborový salát, ale největší pecka je jednoznačně ta kreveta – lepší jsem snad v životě nejedl.

Po obědě se přesouváme zpět k Coin de Mire a znovu kotvíme. Tentokrát šnorchlujeme přímo z lodi.

Hloubka je kolem osmi metrů, pod vodou vidíme hodně ryb, ale málo korálů. I tak je to skvělý zážitek.

Divoká cesta zpět a nečekaná zpráva

Cesta zpátky je ještě divočejší – vlny se zvedly a loď se pořádně houpe. Chci udělat dobrou fotku, přecházím na druhou stranu lodi… a v tom loď nadskočí.

Ztrácím rovnováhu a padám. Naštěstí zachytím pád rukama, jinak bych skončil s vyraženými zuby.

Posádka mezitím rozdává nakrájené ananasy, melouny… a samozřejmě rum. Neodmítneme.

V přístavu se loučíme s posádkou, která byla naprosto skvělá, a míříme zpět na ubytování.

Byl to nádherný den plný zážitků.

Jenže pak přichází zpráva z domova. Můj bývalý kolega se zastřelil. Rázem je po dobré náladě. Nemám chuť jít k moři, vařím večeři a jdu si lehnout. Někdy si člověk uvědomí, že i v ráji může přijít okamžik, který ho stáhne zpět na zem.

Den jedenáctý

Botanické skvosty, indické chutě a ostrovní pohoda

Dnešek je ve znamení přesunu na východní pobřeží ostrova, ale než se vydáme na cestu, užívám si ještě ranní plavání v moři. V dálce na reefu se lámou krásné vlny – ideální na packraft. Škoda, že už ho mám sbalený v batohu…

Botanická zahrada plná překvapení

Naše první zastávka je v botanické zahradě Pamplemousses Gardens, která figuruje snad v každém cestovatelském průvodci. A právem. Celá naše skupina, kromě Aničky, kterou trápí záda, se vydává na prohlídku. Obdivujeme koloniální dům, historickou výrobnu cukru a hlavně fascinující sbírku exotických stromů a květin.

Brzy se ale naše cesty rozdělí. Paní máma s Pavlínou objevují botaniku do nejmenších detailů – každá kytička si zaslouží jejich plnou pozornost. Já na to nemám trpělivost a raději se vydávám zahradou po vlastní ose. Nejvíc mě zaujmou obří baobab, banánová plantáž a především gigantické lekníny Viktorie amazonské, jejichž listy jsou tak velké, že by unesly i dítě.

Mezi další zajímavosti patří obří želvy, které se tu líně povalují, a překvapivě i jeleni, kteří si hoví ve vodě. Kdo by čekal jeleny v tropické botanické zahradě?

Indické chutě a adrenalin u holiče

Po botanickém dobrodružství pokračujeme na východ ostrova a děláme si zastávku ve městě Centre de Flacq. Hlad nás žene do malého indického bistra, kde si dáváme výborný oběd.

Já mám ještě jednu misi – najít holiče. První pokus? Dámské kadeřnictví. Posílají mě přes ulici. Druhý pokus? Plno. Na třetí pokus mám konečně štěstí – mladý snědý klučina mě bere do parády. Strojkem mi sjede vlasy i vousy a nakonec přichází na řadu břitva. Trochu se mi při tom svírá žaludek – už jsem pár prořízlých hrdel viděl… Naštěstí je holič šikovný a odcházím nejen živý a zdravý, ale i o 300 murek lehčí.

Ubytování snů a večerní bouřka nad mořem

Odpoledne dorážíme do Trou d’Eau Douce a máme štěstí – tohle je rozhodně nejhezčí ubytování za celou dobu. Apartmán přímo na pláži, velká kuchyň a tři prostorné ložnice.

Po krátké pauze na gauči nás moře znovu volá – skáčeme do vody a užíváme si osvěžení. Pak ještě rychlý přejezd do marketu na dokoupení zásob a já se ujímám večeře. Den zakončujeme na terase, odkud sledujeme bouřku přecházející přes moře. Blesky osvětlují noční oblohu a my si užíváme tuhle magickou podívanou.

Mauricius prostě nikdy nepřestane překvapovat.

Den dvanáctý

Odpočinek, packraft a rybí hostina

Dnes máme odpočinkový den. Naše ubytování je přímo na pláži, takže není kam spěchat. Po snídani se vydáváme na procházku do městečka a cestou zjišťujeme ceny lodních výletů. Nabídka je široká, ale nemůžeme se shodnout, kam bychom vlastně chtěli. Já bych rád na celodenní plavbu kolem pěti ostrovů, ale Petr s Michalem váhají. Nakonec to necháváme otevřené – uvidíme, kam nás to zítra zavane.

Ryby z parkoviště a skrytá hala plná harampádí

Při návratu kupujeme na parkovišti dvě krásné ryby. Tentokrát jsou v termoboxech zasypané ledem, takže vypadají čerstvěji než posledně. Chceme je nechat vyčistit, a tak nás prodejce vede do haly plné nejrůznějšího harampádí. Uprostřed toho všeho nám ryby očistí, já je na ubytování nasolím a nechávám v lednici – večer z nich bude hostina.

Packraftové dobrodružství: průzkum zátoky a ostrov Ile aux Cerfs

Ležení na pláži není nic pro mě, a tak nafukuji packraft a vyrážím prozkoumat zátoku.

Nejprve pádluji na sever k cípu, kde se lámou velké vlny. Vjíždět do nich si ale netroufám. Přistávám na bílé pláži, přecházím přes útes, udělám pár fotek a pokračuji na druhou stranu zátoky směrem k ostrovu Ile aux Cerfs, vzdálenému asi dva kilometry.

Pluji kus od břehu, držím se dál od reefu, kde se vlny nebezpečně tříští o korály. Nechci riskovat, že se převrátím nebo že mě chytí silný mořský proud a odnese na širé moře. Naštěstí se nic dramatického neděje a po chvíli přistávám na nádherné pláži ostrova. Chci se zchladit ve vodě, ale je tak teplá, že to vůbec nefunguje. Vypiji trochu své zásoby vody (která už je taky pěkně teplá) a vyrážím na cestu zpět.

V polovině zátoky mě už pádlování začíná nudit, takže to střihnu napřímo přes lagunu zpět k apartmánu. Michal mi hned hlásí, že jsem byl pryč tři hodiny. Až teď si všímám, že mám na rukou a ramenou puchýřky – vypadají podobně jako ty, co mi v Gruzii způsobil bolševník. Neodolám a začínám je mačkat, až si z nich sloupnu kůži. Slunce tady pálí opravdu nekompromisně.

Večerní plážový roadtrip a rybí hostina

Pozdě odpoledne vyrážíme autem směrem na sever, abychom prozkoumali další pláže na severovýchodě ostrova. Jedna je krásnější než druhá, takže si dáváme načas. U pláže Belle Mare Public Beach navštívíme i pevnost Tour, je méně známou, ale fascinující historickou památkou ostrova. Tato starobylá strážní věž byla postavena během koloniální éry, kdy sloužila jako pozorovatelna a obranný bod proti nepřátelským nájezdům.

Domů se vracíme až po západu slunce.

Pak už nás čeká jen pečení ryb a večírek na terase. Vůně grilovaného masa se mísí se slaným mořským vzduchem a my si užíváme další dokonalý den na Mauriciu.

Den třináctý

Ostrov Ile aux Cerfs, krokodýl Dandy a setkání s pobřežní stráží

Včera jsme se neshodli na žádném organizovaném výletě, a tak si dnes ostrov Ile aux Cerfs prozkoumáme po svém. Já chci vidět ostrov z moře, ostatní se vydávají do vnitrozemí.

Zjišťuji, že Île aux Cerfs má být idylický ostrov, který se nachází u východního pobřeží Mauricia a je jedním z nejpopulárnějších výletních cílů na ostrově. Jeho hlavními lákadly jsou bělostné písečné pláže, průzračná laguna a exotická příroda, která vytváří dokonalé kulisy pro relaxaci i dobrodružství, ale i místo pro golf na na exkluzivním hřišti navrženém slavným hráčem Bernhardem Langerem.

Na ubytování zůstává paní máma, které se nikam nechce. Podle jejího výrazu jsem jí zase něco udělal… nebo neudělal.

Nečekaná zastávka v parku plném lávových kamenů

Míříme k přívozu, odkud se na ostrov dostávají turisté. Jenže navigace nás vede úplně jinam – do krásného parku, kde na zemi leží hromady černé vyvřelé lávy a mezi nimi se tyčí vysoké palmy. Nečekaná, ale příjemná zajížďka.

Nakonec se dostáváme na parkoviště u přístavu. Ostatní jdou čekat na loďku, já mezitím nafukuji packraft. Nesu ho k molu, spouštím na vodu, nasedám a vyrážím na svou osobní expedici kolem ostrova.

Plavba kolem ostrova: bílý písek, útesy a golfoví elegáni

Pluji podél severní strany ostrova, kterou jsem už poznal včera. Na severovýchodním cípu se vyhýbám útesům a dál pokračuji na jih. Fouká a tvoří se šikmé vlny, ale nejsou tak velké, aby to bylo nebezpečné.

Východní pobřeží ostrova je lemované nádhernými plážemi. Některé jsou prázdné, jiné obsazené turistickými centry se slunečníky a lehátky.

Na jihovýchodním cípu se opět objevují útesy, které musím obeplout. Pak přistávám na jedné z pláží a vyrážím na průzkum vnitrozemí. Po chvíli chůze mezi mangrovy se ocitám přímo na golfovém hřišti.

Tady na mě kouká partička elegánů v golfových vozítkách – asi si říkají, co je to za blázna, který se vynořil z džungle v promočeném triku a expedičních kraťasech. Připadám si trochu jako krokodýl Dandy. Ale uznávám – tohle golfové hřiště je nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Dokonale posekaný trávník, palmy a tropická atmosféra.

Napiju se vody, sedám zpátky do packraftu a plavím se dál.

Setkání s pobřežní stráží a záhadný vodopád, který neexistuje

Dostávám se do průplavu mezi ostrovy, kde mě lemují husté mangrovy a malé písčité pláže.

Najednou se u mě z ničeho nic objeví motorový člun s pobřežní stráží. Tříčlenná posádka na mě začne spustit francouzsky. Když vidí, že jim nerozumím, přepnou do angličtiny a chtějí vědět, proč nemám záchrannou vestu.

„I am very good swimmer,“ vypadne ze mě. Strážníci nejsou úplně nadšení, ale nakonec mě nechají jít s varováním: „Be careful.“

Pokračuji dál a hledám údajný vodopád, který by měl být někde poblíž. Po obeplutí celého ostrova ho ale nikde nevidím. Nakonec se dostávám do malé zátoky, kde čekám aspoň na nějakou stopu. Nic. Jen malá kamenná pevnost, která vypadá jako starý dělostřelecký fort.

Takže buď jsem úplně slepý, nebo si ten vodopád někdo vymyslel.

Bouře na moři a plavba naslepo

Rozhodnu se prozkoumat protější mangrovové zátoky, ale jakmile vypluji z průlivu mezi ostrovy, nebe se zatáhne a začne pořádně lít.

Déšť mi nevadí, ale mlha ano. Najednou nevidím na druhou stranu zátoky. Abych nezabloudil, držím se břehu. Bojuju s protivětrem a vlnami, kterých přibývá.

Když se mlha trochu roztrhá, zamířím rovnou k apartmánu. Déšť nepolevuje, voda v moři je teplejší než déšť, mám pocit, že se koupu v kafi.

Konečně přistávám u apartmánu. Jediný, kdo tu je, je paní máma. Ostatní jsou ještě někde v terénu.

Chobotnicový oběd a večerní pohoda

Hlad je silnější než únava, a tak jdu do rychlého občerstvení pro něco k jídlu. Beru dvě porce sekané chobotnice s nudlemi. Jakmile vidím, kolik toho je, je mi jasné, že by stačila jedna porce pro celý regiment.

Jídlo je výborné, ale Indové opravdu nešetří kořením. Po prvním soustu mám pocit, že mi hoří pusa.

Ostatní se konečně vrací a jdou si koupit taky chobotnice. Pak vyrážejí nakupovat, ale tohle mě fakt nebaví, takže radši dávám paní mámě nějaké peníze a zůstávám v apartmánu.

Místo toho vařím večeři a pomalu se přelaďuji do pracovního módu – dovolená se krátí, realita se blíží.

Ale ještě není konec. Mauricius stále má co nabídnout.

Den čtrnáctý

Deštivý den, podmořský svět a objevování jihu

Ráno začíná brzy. Petr má v Mahebourgu domluvený ponor, a tak s Michalem a Pavlínou vyráží už v sedm. Já s paní mámou si dopřáváme o hodinu delší spánek, ale Anička kvůli bolestem zad zůstává na ubytování.

Na řízení vlevo už jsem si zvykl natolik, že bych tu pomalu mohl dělat taxikáře. Doma to ale bude zase o zvykání zpět – ještě že mám své auto havarijně pojištěné! Provoz na silnicích je v pohodě, horší je to s počasím. Prší.

V Mahebourgu míříme rovnou k vychvalované zátoce Blue Bay. Parkujeme vedle auta od Petra – ideální načasování. Když se však dostaneme k vodě, jsem trochu zklamaný. Na to, jak se o tomto místě mluví, mě nijak zvlášť neoslnilo. Viděl jsem na Mauriciu mnohem krásnější pláže. Možná to bude tím, že je to přímo ve městě – a městská turistika mě nikdy moc nebrala.

Potkáváme Michala s Pavlínou, zatímco Petr už někde pod hladinou objevuje mořský svět. Počasí se nelepší, tak se rozhodujeme projít městem. Než však dojdeme k autu, rozprší se naplno a jsme skrz naskrz promočení.

Hledáme úkryt v přístavu, odkud se vydáváme k tržnici. Stejně jako všude na světě, i tady má skvělou atmosféru, plnou vůní a chutí. Po prohlídce si dáváme rychlé občerstvení – nějaké smažené kuličky a lilek. Jednoduché, levné a výborné.

Šnorchlování v Blue Bay – trochu jiné, než jsem čekal

Vracíme se zpět k zátoce, kde se k nám připojuje Petr. Ponor sice přežil, ale kvůli velkým vlnám se nepotápěli na volném moři, nýbrž v laguně před reefem. Rozhodujeme se tedy aspoň pro šnorchlování.

Představoval jsem si podmořský život jako v Rudém moři, ale realita je jiná. Nějaké ryby tu jsou, ale žádná barevná hejna. Mezi mrtvými korály se najdou i živé – krásné žluté vějířovité útvary, často rostoucí v řadách nad sebou. Čím blíž k reefu, tím více korálů. Jenže právě tam se lámou obrovské vlny a plavat až k nim by bylo hazardování se životem. Předpokládám, že tam musí být nádherně, ale bohužel to neuvidím.

Na pláži se dlouho nezdržujeme – chci se podívat na další pláž na jihu ostrova. Ostatní už nikam nechtějí, tak jedu jen s paní mámou.

La Cambuse – pláž jako z pohádky

Vzdušnou čarou je to kousek, ale po silnici musíme objet letiště. Navíc špatně odbočím, takže si děláme ještě větší okruh. Na druhou stranu – aspoň vidíme další kus ostrova.

Když konečně dorazíme na pláž La Cambuse, nestačím se divit. Pohádkově krásné místo! Lituji, že jsem ztrácel čas v Blue Bay. Nemůžu se nabažit výhledů a fotím jako zběsilý. Pro mě je to druhá nejkrásnější pláž na Mauriciu – stále vede Gris Gris, která je také na jihu. Přemýšlím, že by stálo za to si projít trek podél jižního pobřeží. Krásných míst tu musí být mnohem víc. Na této cestě to už ale asi nestihnu.

Vodopád Grand River a nerealizovaný packraft

Cestou zpět opět začíná pršet, ale déšť netrvá dlouho. Zastavuji ještě u vodopádu Grand River, který jsem včera nemohl najít.

Paní máma odmítá jít se mnou, takže se vydávám sám. Nejprve procházím polem cukrové třtiny, poté sestupuji prudkým svahem k řece. Už slyším hučení vody. Když se prodírám posledními keři, otevírá se mi pohled na monumentální vodopád. Nad ním řeka tvoří slušné peřeje.

Hlavou mi běží myšlenka, že bych si to dal na packraftu. Jenže nemám helmu ani házečku pro případnou záchranu. Hlavní proud padá přímo na skálu, kde se voda tříští – pokud by mě to sem stáhlo, byl by to pravděpodobně můj konec. Takže ze sjezdu nebude nic.

 

Vrátím se k autu a rovnou jedu na ubytování. Rychlá koupačka v moři, dopsání deníku a pak už jen příprava na večírek. Dneska totiž slavím svátek!

Den patnáctý

Poslední den v ráji

Dnešní ráno má zvláštní atmosféru. Je to náš poslední pobytový den na Mauriciu, a tak už žádné velké výpravy neplánujeme. Spíš si jen užíváme poslední chvíle pohody na ostrově.

Ranní lov ryb na večeři

Po snídani se s Michalem vydáváme koupit ryby na rozlučkovou večeři. Míříme na stejné parkoviště, kde jsme je pořídili minule, ale tam nás čeká překvapení – prodejce je adventista a protože je sobota, světí sváteční den. Takže dneska ryby nekoupíme.

Nezbývá než hledat dál. Michal se ptá místních, kde by se dalo nakoupit. Někteří říkají, že je na prodej ještě brzo, jiní nás posílají do přístavu v zátoce. Bereme tedy směr přístav.

Cestou úzkou uličkou mezi oprýskanými domky scházíme dolů. U vody vidíme skupinky turistů, kteří čekají na lodní výlet, a napravo několik rybářských bárek. Kolem nich se motají rybáři skládající sítě. Chvíli si myslíme, že se právě vrátili z lovu, ale když vidíme, že jejich sítě zejí prázdnotou, dochází nám, že si je jen připravují a opravují.

Michal se ptá jednoho z rybářů, zda mají ryby na prodej. Ujímá se nás jejich šéf a vede nás dalšími uličkami až k jednomu domu. Uvnitř nás čeká místnost se dvěma velkými mrazáky. Jeden z nich otevře a ukazuje nám obsah – spousta ztuhlých ryb. Prý jde o tu nejlepší rybu, co tu mají, a jmenuje se kapitán. Cena je 500 mauricijských rupií za kilo, což se nám zdá moc. Minule jsme platili méně. Michal to nakonec usmlouvá na 400 rupií za kilo a bereme dvě ryby. Celkem mají 2,5 kila.

Než se s nimi vrátíme, chceme je nechat vyčistit. Prodavač nás tedy znovu vede přístavem k jinému muži, který nám ryby vykuchá a oškrábe. A teď už s nimi můžeme vyrazit zpět na ubytování.

Odpolední nákupy a oběd v bistru

Po krátkém osvěžení v moři vyrážím s paní mámou a Pavlínou na nákupy. Původně chceme jet do marketu v Bel Air, ale Google Maps nás vedou dost šílenými cestami. Nakonec se ocitáme v Centre de Flacq, kde nakupujeme dárky domů a ještě nějaké zásoby na dnešek.

Když máme hotovo, zapadneme do blízkého bistra na oběd. Já si dávám pikantní jehněčí s nudlemi, zatímco holky si pochutnávají na kari s rýží. Skvělá tečka za naším nákupním výletem!

Zpátky už cesta probíhá hladce – tentokrát nejedu podle Googlu, ale podle osvědčené aplikace Mapy.cz.

Poslední chvíle na vodě

Po návratu na ubytování beru packraft a jdu si ještě na chvíli zapádlovat k reefu, kde se lámou vlny. Poslední dobrodružství na moři, poslední chvíle absolutní svobody. Pak už packraft opláchnu ve sladké vodě, sbalím ho a pomalu začínáme balit i ostatní věci.

Nastává nevyhnutelné – loučení s Mauriciem. Fyzicky i morálně se připravujeme na návrat do reality.

Den šestnáctý

Nečekané prodloužení pobytu

Plán byl jasný – vstát v pět hodin ráno, sbalit se a vyrazit na letiště. Jenže, jak už to při cestování bývá, plány se někdy mění.

Ranní šok: Let je zrušen!

Ještě před čtvrtou hodinou ráno mě budí nutkání jít na záchod. Cestou kouknu do mobilu a nevěřím vlastním očím – zpráva od Air France. Let v 10:35 byl zrušen! Místo toho poletíme až ve 20:35.

Když to ráno oznamuji Michalovi, nejprve mi nevěří. Ale pak si zkontroluje vlastní telefon a pochopí, že to bohužel není jen nějaký omyl.

Den navíc na Mauriciu

Najednou nemáme kam spěchat. V klidu posnídáme a já si ještě zdřímnu. Michal volá do autopůjčovny, jestli si můžeme auto ponechat o den déle. Naštěstí s tím nemají problém. Pak už následuje ranní koupání v moři a Michal s Petrem se ještě vydávají na poslední procházku po plážích.

Na ubytování zůstáváme, jak nejdéle to jde, a kolem 11. hodiny vyrážíme směr Mahebourg.

Historie a přírodní krásy

Cestou se zastavujeme u dělostřeleckého fortu a v Old Grand Port – původním místě osídlení Holanďany. Parkujeme u kostela, kde právě probíhá bohoslužba. Mělo by tu být i muzeum, ale kromě zříceniny za plotem toho moc nevidíme.

Tady se rozdělujeme – já s paní mámou jedu objevovat jižní pobřeží ostrova, zatímco ostatní míří do Mahebourgu.

Naší první zastávkou je vyhlídka Le Souffleur. Cesta k ní je dobrodružná – objíždíme letiště, projíždíme kolem továrny na cukr (usuzuji podle okolních plantáží cukrové třtiny) a nakonec asfalt mizí úplně. Z cesty se stává kamenitá stezka mezi plantážemi a terén začíná připomínat Arménii. Rozdíl? Tam jsem měl Ladu Nivu, tady jen Suzuki Swift. Ale když už jsme tak blízko, nevzdávám to.

Le Souffleur znamená francouzsky „fukar“ nebo „vyfukovač“ a jde o skalnaté pobřeží, kde při silném přílivu a bouřlivém moři voda proniká podzemními jeskyněmi a pod vysokým tlakem vystřeluje vzhůru jako gejzír. Dnes ale bohužel žádný gejzír nevidím. Místo toho se však tříštící vlny tvoří vodní mlhu, která ve slunečních paprscích vytváří nádhernou duhu. Přestože přírodní show není úplná, místo má svou magii.

Divoká pláž Le Bouchon

Zpět se vracíme stejnou cestou a míříme na pláž Le Bouchon. Tady už je cesta pohodovější, i když stále klikatá a úzká. Nakonec končíme přímo na pláži.

Le Bouchon je jiná než typické mauricijské pláže – žádné hotelové resorty, lehátka ani slunečníky. Jen divoká příroda, mangrovníky a kombinace jemného písku s černými vulkanickými skalami. Je neděle, takže pláž je plná místních rodin, které sem přijely na piknik.

Zastavujeme u jednoho ze stánků s rychlým občerstvením a ochutnáváme místní smažené tyčinky. Po krátkém odpočinku si procházím pláž a fotím.

Cesta zpět: Navigační peripetie

Blíží se čas vrácení auta. Chci si v navigaci najít polohu autopůjčovny, ale telefon se mi zasekne. Musím tedy jet podle papírové mapy, kterou mám z nájemní smlouvy. Už jsem skoro u cíle, ale kvůli jednosměrkám se nemůžu dostat tam, kam potřebuji. Nakonec musím objet skoro celé město.

V autopůjčovně se znovu setkávám s ostatními. Vrácení aut probíhá bez problémů – naštěstí jsem si připlatil připojištění, takže nikdo neřeší škrábanec na levém boku, který jsem si „vytvořil“ už druhý den.

Loučení s Mauriciem

A pak už zbývá jen cesta na letiště, odbavení, nákup posledních dárků (včetně láhví rumu) a dlouhá cesta zpět domů.

Mauricius se s námi rozloučil nečekaným dnem navíc – a i když nám letecká společnost trochu zamotala plány, nakonec jsme si to užili až do poslední chvíle.