Dvoudenní přechod Beskyd po alternativní trase Stezky Českem, která vede kolem nejvýchodnějšího bodu republiky. Start v Bukovci, výhledy z Bahence a Čantoryje, řízek s pivem na chatě, nocleh pod střechou kapličky a putování přes Ostrý a Malý Polom až na Konečnou. Známá krajina, ale překvapivě nová dobrodružství – v botách i v batohu.
Z Bukovce do Hrádku
Po delší pauze se znovu vracím na Stezku. Tentokrát žádné exotické destinace, žádné horské přejezdy v dálavách, ale poctivá domácí klasika – Beskydy. Abych to ale trochu okořenil, volím alternativní etapu s názvem „Nejvýhodnější bod“.
Ráno před osmou vyskakuji z autobusu v Bukovci u hospody U Turka a vyrážím. Samotný Nejvýhodnější bod vynechávám – byl jsem tam už několikrát, takže rovnou mířím k osadě Bahenec. Nad ní mě čeká pěkná vyhlídka na celé Beskydy. Sedám si na lavičku, dávám pauzu a kochám se – hory mám jak na dlani.
Jen co vyrazím dál, začíná se mi ozývat pata. Cítím puchýř. Zavčasu to řeším náplastí. Nechápu, proč zrovna v Altrách se mi dělá puchýř, když v těžších pohorkách už dávno nic. No, záhady lidského chodidla.
Napojím se na hraniční hřeben s Polskem a šlapu po něm až na Velkou Čantoryji. Přestože mám Beskydy celkem prošlapané, úsek z Bahence přes Malý Stožek je pro mě premiérou. Na samotnou Čantoryji taky lezu poprvé mimo sezónu – doposud jsem tu byl vždy na podzim nebo v zimě.
Ve 13:00 stojím na Čantoryji a je čas oběda. Objednávám řízek a dvě piva – tělo si žádá doplnění energie i tekutin.
Pak už jen sešup dolů do Nýdku, kde zapadám do bufetu u parkoviště v centru. Po celém dni na sluníčku jsem vysušený jak troud. Dávám pauzu – čtyři piva a jednoho utopence.
Nahlížím do mapy. Do Hrádku, kam mířím, mi zbývá ještě osm kilometrů a přes čtyři sta metrů stoupání. Nohy už dneska mají za sebou přes tisíc výškových metrů, takže představa dalšího stoupání není úplně lákavá. Ale přemůžu se.
K mému vlastnímu překvapení se mi jde nakonec lépe než dopoledne na Čantoryji. Za chvíli jsem na vrcholu, kde stojí památník legionářů a nově postavený velký přístřešek – ideální místo na nocleh, ale je ještě brzy, proto pokračuji.
Na Loučce potkávám partu mladých, kteří tu táboří. Ptám se jich, zda je otevřen bufet na Filipce. Nevědí, ale jedna slečna mi radí, že na chatě Hrádek určitě bude otevřeno. Nabízí mi i něco na pití, s díky ale odmítám – zásoby si musejí šetřit pro sebe. Nakonec volím zkratku a mířím rovnou na Hrádek.
Nad chatou mě překvapí hezká kaplička sv. Izidora – dalo by se tu i přespat, ale já mám ještě energii jít dál. Na chatě Hrádek si dávám krátkou pauzu a pak už jen poslední dva kilometry do Hrádku k altánu u hřiště, což je můj cíl dne.
Dorazím tam, nikdo nikde, místo lepší než jsem čekal. Nemusím ani stavět tarp, přespím v altánku pod střechou. K večeři chleba se špekem – a pak rovnou na kutě.
Z Hrádku na Doroťanku
Po klidné noci se mi ráno nechce vylézt ze spacáku. Vždyť taky proč spěchat — hory počkají. Nakonec se ale donutím. Nejprve dopisuji deník (zkušený trekař ví, že zážitky čerstvější než třídenní jsou pro zápisky nejlepší), a pak přichází na řadu snídaně. Čočková polévka ozdobená špekem a čorizem — gurmánský festival v ešusu.
Na cestu vyrážím něco málo po půl deváté. Nohy mi po včerejšku dávají jasně najevo, že se jim vstávat taky moc nechtělo. Po krátkém rozhýbání scházím z kopce do Hrádku, protahuji se jeho ulicemi a následně přes Bystřici začínám pomalu nabírat výšku směrem na Ostrý. Procházím pěkným lesem — i tahle část Beskyd je pro mě novinkou. Člověk pořád objevuje, i když si myslí, že už tu byl všude.
Krátká pauza přichází na louce v sedle pod Ostrým. Kromě krásných panoramat mě tu vítá i malá útulna — ideální pro případné přenocování, kdyby bylo potřeba. Ale dnes ne.
Další kus trasy mě žene znovu do kopce. V pravé poledne dorážím k chatě Ostrý. Přichází zasloužená hodina volna na oběd, pivo a nabírání sil. Odměna musí být.
Pak už cesta pohodově ubíhá hřebenem přes Kalužný až ke Kolářově chatě na Slavíči. Bohužel, chata zavřená, ale aspoň cvakám fotku ikonického medvěda u sjezdovky. Poté šup dolů a následně opět do kopce na Kozí hřbety a Václavičky. Není nad ten beskydský terénní vlnoběh.
U Malého Polomu přecházím hřeben a narážím na partu elektrocyklistů, kteří své těžké stroje vlečou přes kamenité úseky. Elektrokola mají spoustu výhod, ale v horách to není vždy procházka růžovým sadem.
Pokračuji po hraničním hřebeni Malého Polomu až k Sulovu. Do bufetu dorážím krátce před čtvrtou. Původně jsem tu plánoval nocleh, ale času je ještě dost a cedule v blízkém altánu mě od spaní varuje zákazem bivakování. Po hodinovém občerstvení tedy opět nasazuji batoh a vyrážím dál na Doroťanku.
Hospoda na Doroťance sice funguje, ale vhodný flek na spaní tu nevidím. Po krátké zastávce tedy pokračuji. Po necelém kilometru přicházím ke kapličce Panny Marie. Je tu klid, lavičky, nikde nikdo. Po celodenním šlapání je rozhodnuto — dnes přespím tady. Pod střechou kapličky nacházím útočiště na noc.
Ráno vše sbalím, dám si skromnou snídani a vyrážím na závěrečný úsek. Po třech kilometrech po hraničním hřebenu, přes osady Beskyd a Baraní, dorážím na Konečnou. Tím pro dnešek končí moje beskydské putování. Další úsek Stezky zapsán, zážitky v batohu, a spokojenost maximální.
