Pokud hledáte wellness, zavřete tento článek hned na začátku. Pamír je kurz, ve kterém lektorují skály, vítr a výška. Učební plán: skromnost, trpělivost a logistika na šroubovák.
Výprava vyrazila ve třech. Zlom přišel dřív než první průsmyk: Romanova hlava a břicho hlasují proti, Mariánova představivost slyší za každým šustnutím medvěda. Zůstává jednoduchá volba—couvnout s nimi, nebo pokračovat sám. V horách mívá nejkratší věta největší váhu: Jdu.
Následují dny, které měří úspěch jinak: ne počtem „splněno“, ale tím, kolikrát člověk přehodí výhybku v hlavě. Každý brod, každé suťoviště a každá noc v nadmořské výšce odsekne trochu ega a přidá víc ticha. A v tom tichu se nakonec ukáže, proč se sem jezdí—ne kvůli fotce, ale kvůli tomu, s kým se po návratu budete dívat do zrcadla.
Proč jedu na Pamír?
Letos jsem měl sice jet do Tádžikistánu, ale původně do Fanských hor, kde jsem měl pro cestovku Coolcamp vést skupinu turistů ve stejném duchu jako v roce 2023. Jenže přihlášených bylo méně než piv na stole po půlnoci v hospodě, takže akce padla. Říkal jsem si: „Dobře, letos nikam, aspoň dojdu Stezku Českem.“
Jenže začátkem července na mě vyskočil příspěvek na Facebooku: „Hledá se někdo na doplnění skupiny na Pamír.“ Klik – a už jsem v tom. Spojuji se s Romanem, který akci organizuje, a hned chci jet. Háček? Musím čekat týden, jestli původní zájemce pojede. Týden nervů, osvěžování messengeru častěji než počasí v horách. Nakonec místo padá na mě – kupuji letenku a začínám papírovou hru o vízum a permit do Náhorního Badachšánu.
Jenže vízum pořád nikde. Takže pro jistotu plán B: Fanské hory sólo. Už jsem byl připravený, že to odšlapu i sám, jen ať nepřijdu o léto. Naštěstí vízum nakonec dorazilo – a já mohl zpět k původnímu plánu.
Naše trasa měla vést po 8. etapě Pamírské stezky, kolem legendárního jezera Sarez. Jenže to chce extra povolení. Nabídl jsem, že to zařídím, ale Roman, právě brázdící Kosovo, tvrdil, že to zvládne sám. Výsledek? Nikdo mu na maily neodpověděl a povolení se scvrklo na nesplnitelný sen. Do odjezdu zbývalo pár dní a my pořád bez papíru.
Začali jsme tedy kreslit náhradní trasu. Nejprve jsem nechal iniciativu klukům, ale když se mezi návrhy objevila i „trasa“ po silnici, kterou stejně pojedeme, vložil jsem se do toho. Přes AI jsem našel program jedné místní cestovky: Dušanbe – Pamir Highway – Khorog – Bulunkul – trek kolem Jashikulu a celé řady jezer (Chapdarkul, Uchkul, Zaroshkul…), závěr ve vesnici Bachor, pak termály v Jelondi a zpět do Dušanbe. Ostatní souhlasili a plán byl hotový.
Plánovaná trasa treku
Nakonec jsme tři – já, Roman a jeho kamarád Marián. Navrhl jsem společné jídlo a vybavení, ať netaháme všechno třikrát. Jenže když jsem slyšel větu „my maso nejíme“, okamžitě jsem se odhlásil. A když Roman dodal, že ani stan sdílet nechce, koupil jsem si nový lehký přístřešek. Do batohu jsem si nakonec sbalil všechno sám pro sebe. A dobře jsem udělal – Pamír mi brzy vysvětlil, že na něj se člověk vydává spíš sólo, i když vyrazí ve třech.
Od Máchovy hospody k afghánské hranici
S účastníky zájezdu se poprvé setkávám den před odjezdem až v Praze v Máchově hospodě. U piva dolaďujeme poslední detaily. Noc trávím na ubytovně Barbora ve Zbraslavi a ráno mířím za ostatními na letiště.
Po odbavení zapadáme do letištního salónku a pak už jen let do Baku. Já jsem předvedl ukázkovou kombinaci spánku a obžerství – usnul jsem tak tvrdě, že jsem málem přišel o jídlo. Naštěstí mě vzbudili, a já si mohl užít hovězí s bramborem, které by klidně mohlo konkurovat i svíčkové od maminky.
Baku nás vítá krásným novým letištěm. Já se mezitím skoro infarktuju při hledání hodinek, které se nakonec smějí z mého příručního batohu. Celý čas trávíme opět v salónku, takže jestli je Baku město krásné jako to letiště, nemůžu potvrdit ani vyvrátit.
Let do Dušanbe byl tentokrát ještě zajímavější – sedím vedle Tádžika jménem Džovidon. Kluk 26 let, plynně mluví pěti jazyky, studoval v Praze, a navíc jede domů na svatbu. Dvě hodiny jsme kecali o všem možném a já měl pocit, že by tohle setkání mohlo klidně vydat na samostatnou kapitolu.
Po příletu nás čekala noc v letištní hale. Nejprve zkouším spaní na trojsedačce, což je disciplína pro fakíry, pak přecházím na čtyřsedačku. O něco lepší, ale pořád peklo. Ráno vstáváme rozlámaní, měníme peníze a čelíme prvnímu útoku taxikářů. Ti nás obklíčili hned před vchodem a nabízeli služby, jak kdyby prodávali zázračný lék na všechno. My ale tvrdohlavě jdeme na autobus.
Samozřejmě jedeme špatně. Dvakrát. Až na třetí pokus sedíme v tom správném autobusu, cestující nám radí, kde vystoupit, a jeden nás dokonce dovede až na avtobazu – velký zaprášený plac, kde se hromadí auta směr Pamír a afghánské hranice.
Hned se nás ujímá taxíkář. Cena? 400 somoni na osobu za 600 km do Khorogu. Překvapivě férovka. Jenže dokud se auto nenaplní sedmi cestujícími, nejedeme nikam. Čekání si krátíme v jídelně: pivo a skvělý plov, který mi dodal pocit, že svět je přece jen v pořádku.
V poledne vyrážíme. Kromě nás tří jede Uzbek, paní v muslimském šátku a její syn, který se mačká vedle Mariána. V Dušanbe je doprava hustá, náš řidič si ale razí cestu stylem „když to nejde, tak to protlačím“. Po vyjetí z města se silnice zdá docela dobrá, takže tomu šlape, až to nakonec odnese pneumatika. Pomáhám s výměnou.
Kousek dál ho zastavuje policie. Policista drží radar, šofér jde s ním bokem a vrací se během tří minut. Za tu dobu nemohl vypsat ani pokutové bloky, zřejmě to bylo vyřešeno „jinak“ evidentně rychleji.
Delší pauzu máme v Kulobu. My jdeme na smaženou rybu, šofér jede spravit proražené kolo. Pak už se silnice mění v Pamírskou dálnici – což je ironie, protože asfalt postupně mizí a my drncáme po prašné cestě těsně nad řekou. Řeka Pjandž je tu hranicí s Afghánistánem – kalná, divoká a s peřejemi, ve kterých by nepřežil ani krokodýl. Na březích žiletkový drát, hlídkující vojáci s kalašnikovy a k tomu kamióny, které se s námi míjí na cestě tak úzké, že by to v Evropě zakázali i cyklistům.
Naštěstí se setmělo a já byl ušetřen pohledů do strží. V deset večer ještě zastávka na čaj v hospodě a pak poslední dvě a půl hodiny utrpení po rozbité cestě.
V jednu ráno konečně Khorog. Město, které jsem čekal zapadlé, nás vítá moderními domy a příjemnou atmosférou. Řidič nás vyklopí přímo u hostelu, který Roman rezervoval. Hostel je překvapivě pěkný, rychlá sprcha, jen matrace tvrdší než beton. S Mariánem nafukujeme karimatky, abychom se vůbec vyspali.
Trasa z Dušanbe (z Pamírské avtobazy) do Khorogu
Den odpočinku a první dojmy z Khorogu
„Pivo Sim-Sim a kotleta, co není kotleta“
Romanovi večer nebylo dobře. Bolest hlavy a žaludek na vodě – trest za to, že v Dušanbe odmítl postel a radši spal na letišti na tvrdé lavičce. Ráno proto ještě dospává, já píšu deník a pan domácí nám mezitím chystá snídani.
Na hostelu jsou s námi tři Polky. Už mají trek za sebou a vypadají odpočatě – asi jiná liga. My se rozhodujeme, že v Khorogu zůstaneme ještě jeden den. Roman není v kondici a my ostatní taky oceníme, když si tělo zvykne na výšku.
Dopoledne vyrážíme do města. Khorog leží v dolině ve 2100 metrech, kolem třítisícové vrcholy a skrz město hučí řeka Ghund, která se na konci města vlévá do Pjandže – tedy rovnou na hranici s Afghánistánem. Čekal jsem zaprášenou vesnici s rozbitými baráky, místo toho nacházím udržované domy, široký bulvár a na každé budově portrét prezidenta Rachmona, který se na mě usmívá častěji než moje vlastní rodina.
Roman objevuje reklamu na hospodu s čepovaným pivem. Zahrádka s výhledem na řeku je na obrázku, ale ve skutečnosti nikde. S Mariánem jdeme dovnitř. Pivo chutná trochu zvláštně, ale je chlazené a má pěnu – v Pamíru boduje i to.
Sedm kilometrů od města je hraniční přechod do Afghánistánu, takže mě to táhne se tam podívat. Roman odmítá pochod na slunci, a tak jdeme jen já s Mariánem. Cesta vede podél řeky, kterou lemuje vysoký plot a kovové koše plné kamení – balistická ochrana vojáků. Není tomu tak dlouho, co po sobě přes hranice stříleli. U kasáren nás zastaví mladý voják, ptáme se, jestli se můžeme jít podívat na most. Volá velitele a odpověď je jasná: „Nemůžete.“ Takže otočka a zpět.
Cestou si dáváme pauzu v magazínu u chlazeného piva. A pak narážíme na hospodu s čepovaným pivem Sim-Sim. To se prostě musí vyzkoušet. Obsluhuje nás slaďoučký číšník, který má víc zájmu o Mariána než o účtenku. Sedíme v boxu na divanu, pivo je překvapivě dobré, ale když se Marián ptá na dopravu do Dželondi, číšník se k němu tiskne, hladí ho a nabízí nám cestu za 8000 somoni. Připomínám, že včerejší řidič chtěl „jen“ 3000. S díky odmítáme. Tady se ukazuje, že buzerant není jen sexuální orientace, ale i povahový rys.
Dáváme ještě jedno pivo a vracíme se za Romanem. Taxi nás odváží zpět a řidič nám cestou radí, odkud odjíždějí maršrutky. S Romanem se setkáváme u řeky, zapadáme do hospůdky. Nabízí kotletu a rybu, já objednávám kotletu, těším se na pořádný kus masa – a přistávají přede mnou dva karbanátky s hranolky. Aspoň že chutnají. Kluci mají smaženou rybu a ta je opravdu ryba.
Po večeři jdeme k řece do parku, kde je hospůdka s vyhlídkou. Potkáváme tam naše Polky, tentokrát ve společnosti místních. Dáváme si pivo značky Jak, které je taky dobré. Když jejich doprovod odejde, dáváme se s nimi do řeči a společně se vracíme na hostel.
Den zakončujeme stylově – panákem slivovice. Protože i na Pamíru platí, že dobrá noc začíná špatnou pálenkou.
Přes průsmyk Koitezek do Bulunkulu
„Šroubovák místo klíče od zapalování a cesta do měsíční krajiny“
Budím se v pět a jen podřimuju. Snídani máme objednanou na osm, ale už v 7:20 nám pan domácí klepe na dveře. A na stole? Dva studené párky a smažené vajíčko. Kluci tvrdili, že párky nejí, ale tady se neptají, tady servírují. Po nás snídají Polky, které jsou s námi v hostelu – taky nevypadají, že by si tu gastronomii fotily na Instagram.
Snídaně mi udělala tak dobře, že mě dvakrát přežene. Naštěstí mám připravený „koktejl proti průjmu“: jeden Ercefuryl, dvě probiotika a štamprle slivovice. Na to, že to není schválený léčebný postup, funguje skvěle.
Pak vážíme batohy a padá rekord. V Kyrgyzstánu jsem měl 27 kilo, teď 28. Roman 25, Marián 22. Cítíme se jak trojice nosičů, akorát bez mzdy.
Platíme 220 somoni za dvě noci se snídaní a vyrážíme. Do centra na zastávku jdeme pěšky, dál za 3 somoni maršrutkou. Vystupujeme v Bidurtě, což je v podstatě jen zaprášený plac uprostřed hor, kde se potkává zoufalství s improvizací.
Roman jde hledat odvoz, já hlídám batohy. Vrací se s tím, že všechny autobusy už odjely. Zkoušíme tedy taxíky. Ptám se policajta, který právě přijel. Říká, že cena do Bulunkulu je 1000 somoni, a provede mezi taxikáři „diplomatickou intervenci“. Nakonec se nás ujímá chlápek, který nás vezme za 1200 – jen nás tři.
Sotva vyjedeme, už fňuká, že cesta je daleká, špatná, a že by chtěl víc. My na to: „Jestli se ti to nelíbí, tak nás odvez zpátky.“ A ejhle, přestává prudit.
Na benzínce chce peníze. Dáváme mu jen půlku, aby s námi nevydrbal. Tankuje za 280 somoni, ale pak mu pořád něco nesedí. Po cestě počítá peníze, mumlá a nakonec se vrací na pumpu reklamovat platbu. Vypadá to, že ho matematika na základní škole úplně minula.
Konečně jedeme. Řidič nám cestou ukazuje místo, kde před deseti lety zemětřesení zasypalo celou vesnici. My si všímáme spíš řeky Ghund – jako vodáci máme k těmhle hukotům slabost.
Silnice je horší než včera. A auto? Malý čínský prcek, který vypadá jako Chevrolet Damas z Uzbekistánu. Startuje se šroubovákem. Řidič vleze pod auto, někam bodne a motor se rozběhne. Jestli tohle není tuning, tak nevím co.
K obědu zastavujeme u bufetu. Dávám si placičky plněné masem, kluci pirohy. Vypadají tak dobře, že po svém chodu beru ještě jeden. Chutná to jako langoš na dovolené. Za všechno platíme 30 somoni – deal století.
Pak stoupáme do průsmyku Koitezek ve 4270 metrech. Krajina jako z Měsíce, v dálce zasněžené vrcholy. Dáváme pauzu u „bran do kraje Murghob“, symbolických a dost větrných.
O kus níž náš řidič najede do milionté díry. Vystoupí, tváří se nešťastně a my tušíme, že máme problém. Zadní pneumatika je prázdná. Rezerva? Nemá. Hever? Nemá. Má jen smutný pohled. Naštěstí kousek dál je vesnice a stejné auto, takže běží pro pomoc.
U nás zastavuje teréňák, nabízí pomoc, ale když slyší, že už se to řeší, nechají nám aspoň vodu a oplatky. Já si zatím vyhlížím pěkná místa na stanování, kdybychom tu zůstali viset. Krizový plán zní: přespíme v 4100 metrech a budeme dělat, že to tak mělo být.
Řidič se vrací s kolem a se snědým chlápkem. Hever pořád nemají. Sbíráme šutry, podkládáme nápravu, auto zvedáme rukama. Kolo je vyměněno. Chlápek jede s námi a naviguje nás na polní cestu, kterou ani mapy neznají. Jen moje GPS ukazuje šipku správným směrem.
Cesta je chvíli v pohodě, pak peklo. Brodíme řeku dvakrát, auto skřípe, my se modlíme. Vypadá to, že i ten místní průvodce tápe. Nakonec těsně před setměním vjíždíme do Bulunkulu – vesnice o pár domcích u jezera, kde končí svět.
Řidiči doplácíme zbytek a přihodíme stovku navíc. Vděčně mizí. Okamžitě se nás ujímají místní a nabízejí ubytko s polopenzí za 220 somoni na osobu. Bereme to. Domek je nízký, vevnitř jedna místnost se stolem a postelemi, vedle obří palanda, kam by se vešlo i osm lidí.
Večeře? Nejprve miska jogurtu s domácí marmeládou a chlebem. Pak výborná polévka langman. A nakonec smažené ryby z jezera. Přecpaní dopisujeme deníky a zaleháme. Venku fičí vítr, ale my jsme pod střechou a šťastní.
Trasa z Khorogu do Bulunkulu (přestup na avtobaze v Bidurd)
Bulunkul:
„Od výškové nemoci po sprchu po pamírsku“
Přes varování, že v jídelně je zima, jsem se rozhodl spát právě tam. V péřovce, ve spodkách a přikrytý jejich dekou. Výsledek? Studené nohy a tichá radost, že jsem si nakonec vzal teplejší spacák a ne letní, který jsem původně plánoval.
Nad ránem mě probouzí bolest hlavy. Uklidňuji se, že je to málo pitím, ale pravda je prostší – ještě pořád nejsem aklimatizovaný na výšku. Jsme totiž ve 3700 metrech. Napiji se vody, chvíli počkám a hlava se uklidní.
Vstávám první, pak Marián. I ten si stěžuje, že nespal dobře a není mu nejlíp. A Roman? Ten je na tom nejhůř. Hlavu má jako v svěráku a sotva vydrží stát. Plánovaných 25 kilometrů tedy škrtáme. Dohodneme se, že zůstaneme v Bulunkulu ještě jeden den a pak se necháme odvézt na konec jezera Jashikul. Ptáme se domácí, jestli tu můžeme zůstat, a ta jen pokývá hlavou.
Po snídani – domácí jogurt a smažená vajíčka – jdu na obhlídku vesnice. Bulunkul tvoří pár nízkých nuzných domů a chlévy na kraji. Překvapivě se tu neválí odpadky, jen torza aut, která zřejmě fungují jako zásobárny náhradních dílů. Vedle vesnice stojí nová solární elektrárna – první, kterou v Tádžikistánu vidím. Moc lidí venku není, spíš děti, které nás zdraví z dálky. U chlévů se suší kravince nařezané na kostky – tady v té výšce palivové dřevo prostě nenajdete.
Vracíme se zpátky, filtrujeme si vodu a společně vyrážíme přes rovnou náhorní plošinu k jezeru Bulunkul. Přidávají se k nám tři psi – velký bílý s ukousnutým ocasem, strakatý a šedivý. Okamžitě dostávají jména: Goro, Šaryk a Haryk.
Když se přiblížíme k bažinám u jezera, vrhnou se na nás komáři. Ano, i v 3700 metrech. Jezero proto obcházíme obloukem. Nad jezerem se k nám v oblaku prachu blíží terénní auto a zastavuje. Dva chlapi, zdravím „Salam alejkum“. Řidič odpovídá „Alejkum salam“ a ptá se, odkud jsme. Když slyší, že jsme Češi, rozzáří se – jsou to Poláci. Ukazují nám zkratky a co bychom na treku měli určitě vidět.
Pokračujeme po hřebeni, plánujeme obejít celé jezero, jenže narazíme na ceduli: národní park, vstup jen s povolením, jinak pokuta. Takže otočka a zpět. Zkratkou přes mokřady, kde nás znovu likvidují komáři. Čekal bych je kdekoliv, jen ne tady.
Spálení sluncem se schováváme do ubytka. Oběd je jednoduchý – miska kyšky – a pak si dáváme odpolední siestu. Původně jsme chtěli ještě vyběhnout do sedla nad jezerem Jashikul, ale nakonec zbytek odpoledne jen odpočíváme, nebo se procházíme po Bulunkulu.
V magazínu je konečně otevřeno – vlastně spíš odemčeno. Uvnitř nikdo, jen dřevěný regál s pár věcmi. Hledám pivo. Nacházím Balticu. Aby mi ji někdo prodal, klepu na vedlejší okno. Vyjde paní v dlouhých šatech a za 30 somoni mi láhev prodá.
Protože jsme dva dny promarnili aklimatizací, jsme nuceni trek zkrátit. Padá rozhodnutí, že kolem jezera Jashikul, která má 28 kiláků což je asi dva dny pochodu nepůjdeme, ale necháme se na konec jezera odvézt autem. Na odvozu se domlouváme s manželem naší ubytovatelky, který za to chce 75 dolarů.
Před večeří nás čeká koupel po pamírsku. Naproti našemu ubytku v koupelně ohřívají v kotli vodu, přikládají z ulice. Horkou vodu lijí do lavoru, vedle je sud se studenou, každý si to naředí podle chuti a pak se polévá velkou naběračkou. Na to, že je to primitivní, je to neuvěřitelně účinné.
Na večeři dostáváme polévku s kousky tuhého hovězího, pak brambory na másle s cibulí a jako dezert domácí kefír.
Na noc se stěhuji k ostatním do místnosti s obří palandou. Tvrdá je jak beton, takže spím raději na své karimatce ve spacáku. Pamír je drsný, ale dá se na něj vyzrát.
„Rýže tvrdší než skála a jaci s plným měchýřem“
Noc byla teplejší než ta předchozí. Žádné drkotání zubů, žádné dilema, jestli ještě přidat péřovku. Spal jsem totiž z ostatními na palandě. Vypadalo to, že by to mohl být celkem fajn den. Jenže Pamír se nenechá takhle jednoduše oblafnout.
Ráno Roman začal předvádět svůj nový oblíbený sport – sprint na zvracecí stanoviště. Naneštěstí bez stanu, zato s plným nasazením. Bylo jasné, že výškovka a zdejší strava si našla svého prvního vítěze.
U rangera platíme povinný poplatek do národního parku – 113 somoni na osobu a den. Člověk si řekne, že je to za krásu přírody. Ve skutečnosti je to za možnost trpět na oficiálním území s papírem v kapse.
Manžel naší paní domácí nás naložil do svého otřískaného teréňáku a vyrazil s námi kolem jezera Yashikul až na jeho konec. Překvapilo mě, že cesta byla lepší než samotná Pamírská dálnice. Tam člověk pořád nadskakuje na výmolech, tady to byla docela slušná šotolina.
Sotva jsme vyjeli do sedla nad Bulunkulem, vykouklo na náš jezero Jashikul a dělalo nám společnost po zbytek cesty autem.
Jezero se lesklo tyrkysově v ostrém horském slunci a kolem se zvedaly šedohnědé kopce, na kterých by toho moc nerostlo. Voda působila klidně, ticho dokreslovalo celé to pusté okolí.
Sem tam jsme minuli menší louky se zelení, kde potůčky přinesly život, jinak to byla nehostinná krajina. Když jsme se pak otočili zpět, viděli jsme celé jezero jako na dlani – dlouhé, sevřené mezi horskými hřebeny, působící majestátně a odtažitě zároveň.
Řidič nás vysazuje na konci jezera, dál už cesta nevede. Vytaháme batohy, rozloučíme se s řidičem a Romana chytá další vlna o opět blije poslední zbytky, co v něm ještě zbyly.
Hned za jezerem začíná pořádné stoupání. Prudký kopec, do kterého se vrháme jako nadšení turisti… tedy já a Marián. Vyjdu do prvního sedla a když vidím, jak se Roman trápí, nechávám tam svůj batoh a jdu za Romanem. Beru mu batoh a vynáším mu ho nahoru.
V sedle chvilka odpočinku a jdeme dál. Po chvíli se trasa mění z kolmé stěny na traverz a dokonce vede z kopce. Roman se však rozhodl, že na tohle už nemá. Jeho plán je prostý: zkrátit trasu a rovnou sejít do Bachoru. Já ho doprovázím k brodu přes řeku, jistím ho při přechodu a sleduji, jak odchází vstříc osudu (a pravděpodobně i nejbližšímu záchodu).
Pokračuji s Mariánem dolinou Langar. Stoupáme, supíme a potkáváme skupinu Poláků, kteří vypadají čerstvěji než my. Bodejť, jejich těžké batohy se jim vezou na oslech.
Síly nám postupně docházejí. Jdeme už jen na krev, nohy se pletou jedna přes druhou. Když konečně dorazíme na tábořiště, svalím se do trávy jako pytel brambor a chvíli jen ležím, protože vstát by znamenalo jistou smrt. Když se přece jen postavím, zatočí se mi hlava jak po pěti panácích.
Stan stavím na čtyři pokusy. Každý z nich by šel použít jako instruktážní video s názvem „Jak to nedělat“. Nakonec se to nějak povede.
Vařím polévku – ta mi sedla. Ale pak přichází rýže. Vařím ji věčnost a stejně je tvrdá jak šutry kolem. Jím ji s hovězí konzervou, ale chutná to tak, že mám pocit, že trestám sám sebe. Do sebe to cpu jen proto, abych měl energii. Pak mě roztřese zima. Dělám si čaj a leju do něj Stroh. Tady nahoře funguje Stroh spolehlivěji než Ibalgin.
Ulehám už v sedm, ale spíš se převaluji. Je mi těžko, chce se mi zvracet, dostávám návaly horka a zimy. Aby toho nebylo málo, chytne mě křeč do levého stehna. Kdyby existovalo bingo „výškových potíží“, mám plnou kartu.
Před půlnocí slyším mručení. Chci se uklidnit, že je to Mariánovo chrápání, jenže pak se přidává dusot. Přichází stádo jaků. Jeden z nich zavadí o můj stan, jiný mi ho málem pochčije. Křičím na ně, Marián píská na píšťalku, protože si myslí, že to jsou medvědi. Nakonec odtáhnou, stan je suchý a Marián o hodně nervů chudší.
Nad ránem se budím znova. Je mi zle a musím ven. Jde to ze mě horem i spodem. Jakmile se vyzvracím, paradoxně se mi uleví a dokonce usínám. Ráno zjišťuji, že karimatka je měkčí – utíká z ní vzduch. Skvělá kombinace: výšková nemoc, rozbitý žaludek, noční jaci a teď ještě děravá postel. Pamír se s námi fakt nemaže.
Srdce říká dál, hlava velí zpět
Celý rozbitý vstávám. Noc byla jak z hororu – nevyspal jsem se, tělo bolí a k tomu mám ještě sračku. Marián mi vypráví, že měl v noci strach k nevydržení. Byl přesvědčený, že kolem stanů chodili medvědi. Nevěří mi, že to byli jen jaci.
A aby to bylo spravedlivé, Mariánovi také není dobře – v noci zvracel a ráno má průjem. Navíc po zážitku s jaky dostal strach z divokých zvířat a bojí se dál spát ve stanu. Rozhodl se dál v treku nepokračovat a i on jde za za Romanem nejkratší cestou do Bachoru.
Já jsem ale rozhodnutý dál v treku pokračovat sám! Mám kompletní vybavení, dostatek jídla, v kapse satelitní komunikátor Garmin In-Reach, proto takové rozhodnutí.
Loučím se s Mariánem a jdu. Jakmile ale vyjdu, nohy protestují. Hrozně mě bolí , současně cítím, že nemám žádnou energii. Přestože jdu téměř po rovině, musím se zastavovat každých pár desítek metrů, abych si odpočinul. Po kilometru stojím před těžkým dilematem: srdce říká „jdi dál“, hlava křičí „okamžitě zpět“. Otočím se, ujdu pár metrů, nedá mi to a vracím se zpět na trasu. Takto ještě asi dvakrát. Hrozné dilema. Jakmile ale zase nemůžu, nakonec poslechnu hlavu a zklamaný se vracím za Mariánem.
Dojdu k němu, který se právě balí. Když na něj promluvím, lekne se tak, že málem skočí metr vysoko. Vůbec si nevšiml, že jsem zpátky. Tak tedy sestupujeme spolu. Míjíme stádo jaků – ukazuji na ně a Mariánovim říkám, že tady má ty jeho medvědy.
Cestou potkáváme skupinu Italů a Rakušanů. Vyprávějí nám, že dole u řeky viděli smečku vlků. Marián se tváří tak, že ve stanu už asi nespí ani náhodou.
Sejdeme k řece. Marián hledá brod, já si zatím na chvilku zdřímnu. Kousek níže konečně přebrodíme, nafiltrujeme vodu a pokračujeme traverzem po svazích nad nádherně tyrkysovou řekou Ghund. Kdybych nebyl tak vyšťavený, užívám si to. Ale v tomhle stavu spíš přežívám.
Stoupání do svahu je peklo. Snažíme se najít místo na táboření – jedno úžasné místečko pod skálou a u zátoky jsme minuli, protože bylo ještě moc brzy. A jak už to bývá, pak dlouho nic. Nakonec nacházíme aspoň slušný plácek u řeky.
Řeka tu neteče tak prudce, proto se jdu konečně zase okoupat. Ledová voda mě dokonale probere, aspoň na chvíli.
Stavíme stany a jdeme vařit. Polévka je základ, ale sotva dojím, padám do spacáku a okamžitě usínám. Po chvíli se přemluvím, abych ještě uvařil červenou čočku s tuňákem. Jenže místo večeře pro jednoho z toho vychází ešus, jak pro regiment. Marián odmítá, já se cpu sám, ale nakonec to vzdávám. Zjevně neumím vařit pro jednoho – ještě že se mnou nejede regiment.
Na závěr si dělám kafe a čaj oslazený rumem. Tenhle večer už si zaslouží rychlý konec. Zalezám do spacáku a tentokrát snad bez jaků, medvědů a žaludečních koncertů.
Sólo cesta k jezerům
Boj o síly a útočiště v kamenné chýši
Noc proběhla v klidu – žádní jaci, žádní medvědi, žádné šramocení kolem stanu. A i když jsem se nevyspal jako v pětihvězdičkovém hotelu, proti předchozím nocím to byl luxus.
Ráno sice pořád mám sračku, ale cítím se plný sil. Garminy sice ukazují „Body baterku“ jen 21, včera to bylo 8, ale já se cítím jak Terminátor po servisu.
Jezera mě lákají jako magnet, takže se rozhoduji vyrazit sám a dojít alespoň k největšímu z nich – Zaroshkulu. Bohužel celou trasu treku již z časových důvodů nedám, ale půjdu k němu dolinou řeky Andaravaj a pak stejnou trasou zpět do Bachoru, což je trasa Pamírské stezky. Za šest dní bych to mohl dát a ještě budu mít rezervu na návrat do Dušanbe. Marián jen kroutí hlavou. Těžký batoh a představa další noci ve stanu ho drtí – a do dalšího dobrodružství se mnou rozhodně nejde.
Snídám vločky, dávám kafe a čaj, loučím se s Mariánem a vyrážím.
Nejprve dolinou řeky Ghund. Kolem vody je hustý porost stromů a keřů, který vypadá jako zelený ráj uprostřed kamenité pustiny. Stromy mě ale nechtějí pustit, větve se zachytávají o batoh a já nadávám jak dlaždič. Voda tu protéká líně, občas se rozlévá do jezírek s křišťálovou hladinou, kde by se dalo rovnou skočit. Na pozadí se tyčí zasněžené hřebeny, které vytvářejí kontrast mezi divokou zelení dole a ledovou majestátností nahoře.
Potkávám domorodce s osly, kteří mě míjejí s výrazem „tenhle blázen daleko nedojde“. Oni se ztratí v houští jako duchové, zatímco já se zasekávám každých deset metrů.
Než odbočím na svou trasu, filtruji vodu. Abych odlehčil batoh, musím udělat nejtěžší rozhodnutí celé expedice: zbavuji se půl litru 80% pálenky a kusu špeku. Je to poprvé v životě, co jsem něco takového udělal – a snad naposledy.
Rozloučím se s řekou Ghund, naberu vodu a přejdu hřeben po suťovišti. Nahoře je pustina bez trávy, jen kamení a prach. Pod nohama mi to ujíždí, ale jakmile se přehoupnu, otevře se přede mnou úplně jiný svět.
Dole burácí divoká řeka Andaravaj, voda tyrkysová jak z reklamy na Karibik, jen o třicet stupňů studenější. Traverzuji po chodníčku tak úzkém, že jeden špatný krok a místo trekaře je ze mě cvaknutý rafter plující v peřejích. Řeka se žene údolím, chvíli se kroutí do oblouků a jindy se dere mezi skalami, až to připomíná bouřící kotel.
Postupuji dolinou, cesta je mírná, ale nekonečná. Na obzoru pořád vidím bílé zuby hor, které se zdají být stejně daleko, i když jdu už několik hodin. Často odpočívám a při každé pauze vypiji půl litru vody. Po předchozích dnech, kdy jsem pil málo a odrovnal se, teď hydratuji jak velbloud po Ramadánu.
U brodu dávám pauzu na oběd – půlka rumunské klobásy. Kdyby to věděli v Rumunsku, rovnou by ji zařadili na seznam národních pokladů.
Cesta se vine pohodovým stoupáním, ale když mám v nohách 18 kilometrů, začíná být jasné, že mám dost. Tábořiště je ještě dva kilometry, ale kousnu se a dojdu tam.
Na místě stojí kamenná chýše se stolem a lavicemi venku. Dveře otevřené, uvnitř nikdo. Palanda z kamení se širokou karimatkou, dřevěný pult jako kuchyňský kout a na zemi kbelíky na vodu. Okolí je pusté, všude jen suť a řeka, ale tahle stavba působí jako záchrana uprostřed ničeho. Je rozhodnuto – stan dneska zůstane v batohu, obsazuji tuhle luxusní rezidenci.
Nejprve polévka, pak kafe a nakonec rýže s tuňákem. Jako vždycky toho uvařím tolik, že by se najedl regiment vojáků. Moje schopnost vařit pro jednoho je nulová.
Na závěr čaj s rumem a zalehám. V kamenné chýši, s plným žaludkem a klidem kolem, si připadám, že Pamír se mnou konečně začal hrát fér.
Sólo k prvnímu jezeru
Cesta přes nekonečné suťoviště, aneb „Jak jsem postavil hrad z kamenů, aby mi vítr nepřevrhl gulášovku“
Noc zase nic moc, spánek mizerný. Jdu se aspoň podívat ven – a tam nebe plné hvězd, jaké jsem snad ještě nikdy neviděl. Když už nic, Pamír dělá parádní noční show.
Ráno vstávám rozlámaný, Garminy mi hlásí, že mám Body batery 20. Podle toho bych měl být skoro mrtvý, ale já se kupodivu cítím docela silný.
Klasický ranní rituál: kafe, čaj, vločky, balení batohu a po osmé vyrážím. Dneska mě čeká větší stoupání než včera a už od začátku cítím, že to nepůjde lehce. Každou chvíli musím zastavovat, abych popadl dech, a po každém kilometru dávám pauzu na vodu.
Naštěstí únavu vyrovnávají výhledy. Údolí se nejdřív otevírá do širokých travnatých plání, kde se řeka vine v klikatých meandrech a zrcadlí okolní skalní štíty. O kus dál se ale voda zařezává do úzké rokle a měním se v diváka bouřícího divadla – tyrkysový proud se řítí mezi skalními stěnami, pěna stříká do všech stran a hukot se nese celým údolím.
Stezka pak stoupá suchým, kamenitým svahem. Kolem už není nic než šedá suť a hory, které se zdají být nedosažitelné. Občas se objeví pastevci s osly – oni klidní, pomalí, v teplákovce a s úsměvem, já funím jak lokomotiva a připadám si proti nim jak z jiné planety.
Dobírám vodu z pramene a ani ji už nefiltruji. Člověk si musí někde ušetřit energii. Pak začínám stoupat nekonečným suťovištěm. Síly mi docházejí, každou chvíli odpočívám. Už si myslím, že jsem nahoře – a zase další hřeben. Pamír se vysmívá.
Konečně se dostávám nad první jezero. Nejprve jen koutkem oka zahlédnu tyrkysovou linku mezi skalami – a pak se přede mnou otevře celá hladina. To je moment, kdy zastavím a jen zírám. Po hodinách šplhání suťovištěm, kdy kolem byla jen hnědá pustina, najednou barva tak sytá, že působí skoro nereálně. Jezero září jako obří drahokam zasazený mezi šedé skály.
Voda je klidná, až na pár vln, které žene vítr, a na hladině se zrcadlí zasněžené vrcholy. Kontrast barev je neuvěřitelný – tyrkys proti šedi, bílý sníh proti temným skalám. Vypadá to, jako by někdo zapomněl kousek Karibiku ve výšce přes čtyři tisíce metrů. Jen ta teplota je úplně jiná – tady by se do vody odvážil skočit jen blázen.
Zkouším jít cestou kolem jezera, ale v suťovišti je to peklo. Každý krok znamená posun o půl kroku zpátky. Po chvíli to vzdávám a stoupám raději horní cestou. Potkávám vysokého chlapa se zlatými zuby, vede osla a taky je z Bachoru. Tvrdí, že u něj můžu přespat, až tam dojdu.
Tábořiště mám v mapě jen kilometr daleko, ale v mém stavu se ten kilometr mění na nekonečnost. Když tam dorazím, zjistím, že domky na podmáčené louce s pasoucími se jaky, které vypadaly jako kamenné přístřešky, jsou jen balvany rozházené po pláni. Pod ní je suťoviště. V mapách.cz je v něm zakreslené tábořiště. Hledám a mezi šutry nalézám malý nakřivo položený plácek na stan. Normálně bych šel dál, ale dneska už fakt nemůžu.
Chci si uvařit kafe, jenže fouká jak o život. Stavím větrolam z kamenů, sotva se mi začne vařit voda, hrnec se mi stejně převrátí. Zkusím to jinde, přidám další kameny, a konečně to drží. Vítězství! Vařím kafe, pak gulášovku, a nakonec sušené uzené se zeleninou a kuskusem. Samozřejmě toho je tolik, že to nezvládám sníst. Zřejmě nikdy nepochopím, jak uvařit porci pro jednoho.
Pak sedím na kameni a koukám na jezero. Slunce klesá, hladina se mění z jasně tyrkysové do tmavě modré, a vrcholky kolem chytají zlatavou barvu. Všude klid, jen vítr se prohání mezi balvany a občas zapraská suť. Je to zvláštní – tělo je unavené na doraz, ale hlava si tuhle scenérii ukládá jako jeden z nejsilnějších okamžiků.
Na závěr čaj s rumem, slunce ještě nezapadlo a já už lezu do stanu. Unavený, vyfoukaný a přesto spokojený – Pamír mě sice drtí, ale dává mi k tomu ty nejhezčí kulisy.
K jezeru Zaroshkul
Cesta k tyrkysovému jezeru a návrat do vlastního stanu, aneb „Jak se vyhnout jakům, převrátit počasí a přežít na třech kávách s rumem“
Noc byla lepší než předchozí, i když Garmin tvrdí opak – podle něj jsem se zase špatně vyspal. Holt technologie proti realitě.
Ráno nespěchám. V klidu si dávám snídani a do batohu cpu jen to nejnutnější, všechno ostatní nechávám ve stanu. Dneska vyrážím nalehko, směr jezera.
Louka přede mnou se táhne až k patám hor, nad ní se zvedají skalnaté hřebeny posypané sněhem. Slunce prosvětluje trávu a kameny a já mám pocit, že jdu po obřím alpském koberci, jen místo chalup tu stojí suťové kužely a ledovcové hřebeny.
Na louce se pase stádo jaků. Černé siluety působí majestátně na pozadí tyrkysového jezera a zasněžených štítů. Jeden býk na mě varovně mručí, tak se stádu raději vyhýbám obloukem. Hrdinství si nechám na jindy.
Za loukou objevím krásné tábořiště u řeky – hezké plácky na stany a kamenný domek, úplně jako ten, ve kterém jsem spal před dvěma nocemi. Škoda, že jsem to včera nepřešel, mohl jsem mít luxus.
Podél řeky stoupám výš. Proud se valí přes kameny, tříští se na peřejích a voda má barvu, jakoby ji někdo obarvil modrou fixou. Čím výš jdu, tím víc se krajina mění – zeleně ubývá a přibývá kamenných polí, kde mezi balvany jen sem tam probleskne trs trávy.
Pak traverzuji svah, šutry pod nohama ujíždějí a já jdu jak po pohyblivém koberci. Nakonec dorazím k prvnímu jezeru – další porce suťoviště, ale pohled stojí za to. Hladina je klidná a v ní se zrcadlí ledovcové štíty. Na druhé straně jezera stojí stan, mladý borec mi mává.
Mám před sebou terénní vlnu. Za ní čekám jezero, ale je tam jen další vlna. A pak další. Až nakonec přicházím do průsmyku Vychnič Nižnyj, 4573 metrů nad mořem. Odtud je vyhlídka na Zaroshkul – tyrkysové jezero jako z pohlednice. Na západě se tyčí zaledněné pětitisícovky, zasypané čerstvým sněhem. Jenže jak na potvoru, zrovna teď se zatáhne a fouká ledový vítr. Oblékám bundu a zalézám do závětří.
Původně jsem chtěl pokračovat k dalším jezerům, ale když vidím terén a počasí, rozhoduji se vrátit. A samozřejmě – sotva se otočím, mraky mizí a otepluje se. Klasika. Zpátky už se mi ale nechce, takže se smířím s tím, že jsem to viděl pod mrakem.
Kolem jezera se necpu složitým traverzem ve svahu, radši jdu přímo po šutrech těsně u vody. Je to paradoxně jednodušší.
Když se vracím k louce u svého tábořiště, vidím, že stan tam pořád stojí. Jen stádo jaků je pořád taky tam, takže zase obloukem přes bahnitou louku, kde mi boty jen čvachtají.
Na tábořišti jsem krátce po druhé odpolední. Mohl bych sbalit stan a sejít dolů, ale představa jít 10 kilometrů natěžko suťovištěm k prvnímu rozumnému tábořišti mě neláká. Zůstávám.
Odpoledne je luxusní. Hory kolem jsou v jasném světle a mají barvu od stříbřité šedi až po rezavou červeň. Vrcholky se blyští sněhem, řeka pod nimi se vine v nekonečných smyčkách a každá zatáčka vypadá jinak. Kochám se, vařím kafe s rumem, polévku a nakonec hutnou čočkovou polévku s uzeným a zeleninou.
Den končí v pohodě – bez stresu, s plným břichem a s výhledem, který by si zasloužil místo v katalogu „dovolená snů“. Jen ten katalog by musel mít oddíl pro masochisty.
Zpáteční cesta
Jezero, brod a kaňon řeky
Jako každou noc, ani tentokrát nespím pořádně. Ráno po snídani balím stan a vyrážím zpátky. Počasí je parádní – modré nebe, bezvětří, jako kdyby si Pamír chtěl udělat ze mě srandu po těch předchozích dnech.
U jezera se zastavuji. Je nádherně nasvětlené, hladina má barvu smaragdu a v ní se zrcadlí ostré skalní štíty se zbytky sněhu. Kolem absolutní ticho, jen v dálce hučí řeka. Na chvíli zapomínám, že mám před sebou dlouhý sestup.
Cesta dolů vede suťovištěm. Kamenné pole nekonečné, šutry ostré a nestabilní, takže každý krok je malá loterie. Pohorky dostávají zabrat – gumová obsázka je omlácená jak po vojenském výcviku. Občas potůčky stékají ze svahů, voda mezi balvany zurčí a připomíná, že tu nahoře je pořád ledovec, který tohle všechno živí.
Po delším klesání se krajina otevírá. Údolí je kamenité, ale daleko vepředu už se objevují zelenější pruhy trávy a řeka, která se zase vine mezi horami. Tam někde je můj cíl. Pauzu na jídlo dělám v kamenné chatrči, kde jsem spal cestou nahoru. Dneska působí jinak – v ostrém slunci je to jen hromada šutrů s dřevěnými dveřmi, ale i tak nabízí kousek stínu. Slunce praží, až se mi začínají dělat mžitky před očima.
Po šesti kilometrech přicházím k brodu. Řeka se tu rozlévá do několika ramen, ale proud je silný a voda ledová. Svlékám se do trenek, pohory vážu na batoh a vybírám místo s nejslabším proudem. Voda mi bere dech, nohy pálí chladem, ale musím se soustředit – jeden špatný krok a už mě to nese. Na druhém břehu je bažina – uklouznu a padám na koleno. Musím ještě kus dolů po proudu, kde je terén lepší. Nakonec se dostávám na druhou stranu. Studená voda mě paradoxně probere víc než tři kafe.
Za brodem by se dalo tábořit, zelené louky k tomu přímo vybízí, ale je teprve brzy. Pokračuji. Řeka podél cesty nabírá na síle a mizí v hlubokém kaňonu. Já jdu po chodníku na široké prašné plošině nad ním, výhledy jsou parádní – tyrkysová voda dole, kolem šedé a rezavé stěny hor.
Spokojeně si šlapu… a pak zakopnu o šutr. Letím dopředu, levým kolenem narážím do kamene a levou dlaní se odírám. Normálně bych to nechal být, ale tady? Vytahuji lékárničku, čistím ránu ubrouskem a zakapu to betadynem. Kdybych takhle spadl o pár metrů vedle, skončil bych v kaňonu a to by už žádná lékárnička nestačila.
Jdu ještě kilometr a na kraji louky u řeky nacházím krásný plácek. Travnatá plocha, za zády hory hrající večerními barvami, před sebou řeka. Rozhodnutí je jasné – stavím stan tady. Do Bachoru už zbývá jen osm kilometrů, ale dneska mám v nohách jednadvacet a dost. Zbytek nechám na zítra.
Večer usedám před stanem, přeperu si věci, suším je na stanu a koukám na zapadající slunce. Údolí se ponořuje do stínu, ale vrcholky hor ještě září oranžovým světlem. Na chvíli mám pocit, že Pamír mi odpustil všechny ty dny dřiny a nechal mě aspoň jednou odcházet v klidu.
Bachor, pohostinnost Pamíru a cesta do Varsheze
„Zubní horor v hlavě, telenovely na stěně a čaj s máslem, co jsem raději nezkusil“
V noci mě bolí zub. To mi ještě chybělo. Živě si představuji, jak mi zdejší dentista bez umrtvení kleštěmi rve zub ven. Naštěstí bolest sama odeznívá a já se konečně trochu vyspím.
Ráno se ale nemohu vyhrabat ze spacáku. Všechno mi trvá, a tak místo plánovaného časného startu vyrážím až v devět.
Údolí se po ránu probouzí do jasného dne. Na loukách podél řeky se ještě drží stín, ale vrcholky hor už chytají první sluneční paprsky. Široká zelená planina, kterou lemují šedé hradby hor, působí klidně, ale zároveň neskutečně prázdně – člověk se tady cítí malý jak mravenec.
Kousek dál stojí osamělý bílý dům a dlouhá budova s plechovou střechou, asi salaš – jediný náznak civilizace v jinak pustém údolí. Okolo je suť, která se sesouvá ze strmého svahu, a člověku vrtá hlavou, kdo tu asi bydlí a jak se sem vůbec dostává zásoby.
Stezka se postupně mění – chvíli se vine vysoko nad řekou po prašném chodníku mezi kameny, jindy klesá dolů k vodě a vede mezi zelení. Tam, kde se údolí rozšiřuje, se objevuje barevný kontrast: smaragdově zelené louky a mezi nimi klikatící se tyrkysová řeka. V dálce za ní leží nízké osady – pár domků a políček, v kontrastu s vyprahlými šedými svahy hor, které je ze všech stran svírají.
Úseky cesty jsou vyprahlé a kamenité – šedé pláně, kde pod nohama křupe suť a kolem není nic než kameny a prach. Slunce se opírá do svahů a krajina působí skoro pouštně. Ale jakmile se údolí znovu otevře, zelené pásy kolem vody dodají krajině život.
A pak přichází Bachor – doslova zelený zázrak po dnech v pustině. Vysoké šedé hory najednou ustupují a pod nimi se rozlévá oáza: domky roztroušené v loukách, políčka, stromy a mezi nimi tyrkysová řeka, která přináší do vesnice život. Už z dálky je jasné, že tohle místo má úplně jinou atmosféru – klidnou, lidskou a pohostinnou.
Je dopoledne, když do Bachoru přicházím. U prvního domu pracuje stará paní. Zdravím ji a ona mě zve dovnitř na čaj. Neodmítám.
Dům je typický pamírský. Chodba s palandami pokrytými koberci, uprostřed hlavní místnosti čtyři trámy podpírající strop a světlík, mezi nimi malý stůl a kolem vyvýšené ležení s koberci. Ujímá se mě bodrý chlápek, vysvětluje mi, že takhle vypadají všechny pamírské domy. Pak přichází další vysoký chlap – poznávám ho, potkali jsme se už v horách. Dám čaj, chleba, pokecám a odcházím. Za pohoštění nic nechtějí, ale malé holce nechávám aspoň tyčinku.
Procházím Bachorem. Všude zelené políčka, roztroušené stromy obsypané oranžovými plody rakytníku, kolem hory, které vypadají jako obrovské kamenné zdi. Místní se vyptávají, odkud jsem, a zvou mě na čaj. To už musím odmítat, jinak bych se odtud nedostal.
Dvakrát musím přes řeku po lávkách. První je chatrná – pár klád položených přes proud, mezi nimi díry, voda hučí metr pod nohama. Jdu po ní hodně opatrně. Druhá už je pevnější a navíc s jednoduchým zábradlím. U soutoku se do tyrkysové Ghundu vlévá mléčně zbarvená Safedobdara. Dohromady tvoří dvojbarevnou řeku, která se po chvíli smísí a zkalí.
Mým cílem je Varshez, 22 kilometrů daleko. Jdu po prašné cestě kolem řeky, podél políček a sadů. Doufám, že mě sveze nějaké auto, ale nic nejede. Terén je dobrý, jde se pohodlně, jen to slunce pere jak na poušti.
Došla mi voda, a tak se prodírám ostnatými keři rakytníků k řece. Vysoký břeh mi ale nedovolí jen tak nabrat. Přichází na řadu moje stará vojenská čutora. Přivazuji ji na padákovou šňůru, házím do řeky a nabírám vodu. Pak ji filtruji. Vynález století.
Pokračuji dál, kilometry ubíhají pomalu. Hory po stranách údolí vypadají jako suché hliněné valy, za nimi se v oparu rýsují vzdálené zasněžené hřebeny. Když mám v nohách 26 kilometrů, konečně přicházím k prvním domům. U jednoho teče hadice s vodou. Myji si hlavu, abych se vzpamatoval ze slunce. Přichází mladá žena, podává mi hrnek a zve mě na čaj.
Uvnitř je další pamírský dům. Ujímá se mě starší chlap, dávají mi slaný zelený čaj s mlékem. Nabízí i možnost přidat máslo, ale to odmítám – žaludek mám rád a riskovat se mi nechce. V obývacím pokoji hraje televize, běží afghánská telenovela. Malý kluk běhá kolem a když mu dám tyčinku, je během chvíle celý upatlaný od čokolády.
Domácí mi říkají, že zítra v 6 ráno jede maršrutka do Khorogu. Nabízené peníze za pohoštění odmítají. Loučím se a jdu dál, chci dojít k zastávce.
Daleko ale nedojdu. Zastavuje mě usměvavá žena se srpem v ruce. Seká trávu, dá se se mnou do řeči a rovnou mě vede k sobě domů. Žije v Dušanbe, tady má rodiče. V Moskvě pracovala s manželem v turecké firmě, vydělali si na dům i auto. Má dva syny – jeden studuje medicínu, druhý je mentálně postižený.
Hostí mě venku v altánku, kde sedí její matka a postižený syn Šurik. Přinášejí čaj, sušenky, bonbóny a nakonec smažená vajíčka s rajčaty. Jenže já jsem po treku unavený a žaludek mám stažený, takže to skoro nedám.
Ptám se, jestli si můžu postavit stan. Nabízí mi, že můžu přespat přímo v altánku. Už skoro ležím, když přijíždí její manžel s dalšími členy rodiny. Dávají se se mnou do řeči, ale nakonec zapadají do domu, kde ještě dlouho probíhá rodinné setkání. Odcházejí až kolem desáté večer.
Absolvovaná trasa treku
Stopovací odysea zpět do Khorogu
Jak jsem promeškal maršrutku, málem skončil u mafiánů a nakonec se díky pivnímu Sim-Simu, domácím vajíčkům a trochu vodky dostal zase o kus blíž k civilizaci.
Ráno startuje ve znamení falešného optimismu – budík v pět, maršrutka v šest. Hostitelka mě ještě láká na čaj, ale já hrdinsky odmítám: „děkuji, spěchám.“ Jenže… spěchám úplně zbytečně. Na zastávce, kde to dobře znám z cesty tam (řidič tu tehdy zastavil na jídlo), je prázdno jako na nádraží v noci. Po půlhodině čekání přichází místní a sděluje mi, že všechny maršrutky odjely už v pět. Paráda.
Začíná moje stopovací odysea. Auta skoro nejezdí, kamiony se tváří, že neexistuju. Po dvou hodinách zastavuje chlapík a veze mě aspoň deset kilometrů – beru všemi deseti. Vysazuje mě u nemocnice, kde mě hned nabírá další borec s dvěma vnoučaty – stydlivou holčičkou a rošťákem, který se pořád směje. V cíli mě zve na čaj. Samozřejmě přijímám. Pamírský dům, žena v zástěře, čaj, chleba. Krátká zastávka a zpět na cestu.
Pak přichází krizový bod. Slunce pere, voda došla. Zachraňuje mě zavlažovací strouha. Nabírám vodu starou vojenskou čutorou, filtr dělá zázraky – civilizace se může jít zahrabat.
Stopování se ale ne a ne rozjet. Po víc než dvou hodinách zastavuje černé SUV Hyundai – dva týpci, sluneční brýle, drahé hodinky. Anglicky na mě spustí, co tam dělám a proč nejedu taxíkem. Já tvrdohlavě rusky, že anglicky neumím. Nabízejí taxi za 300 somoni. Říkají, že maršrutka jede až ráno a stopa neseženu. Styl i pohledy mají jak vystřižené z mafiánského seriálu. Díky, nechci.
Naštěstí pak přichází kontrast – dva starší pamírští sympaťáci. Úsměvy, družná konverzace, pivo Sim-Sim v autě. Nakonec mě vezmou k sobě domů: „jen na čaj.“ Čaj se mění ve smažená vajíčka, domácí chleba a dva panáky vodky. Třetí odmítám – představa, že budu stát opilý na slunci, mě neláká.
Dům stojí na kraji kamenolomu, odkud se mi daří stopnout další auto. Řidič přibírá ještě jednoho veselého opilce. Ten se se mnou okamžitě bratříčkuje, jak kdybychom spolu chodili na základku. Vysazují nás jen deset kilometrů před Khorogem, za což platím symbolických deset somoni.
Opilec mi stopuje další auto – řídí jeho sestra se synovcem. Zase kolo dotazů, odkud jsem, co dělám. Nabízejí mi nocleh, ale odmítám. Potřebuju sprchu a čisté prádlo – už smrdím i sám sobě.
Nechávám se odvézt k letišti. Před budovou sedí dva týpci a s úsměvem oznamují, že všechny lety do Dušanbe jsou vyprodané. Skvělé. Synovec pak domlouvá s místním „zlatozubem“ auto do Dušanbe za 500 somoni. Zítra v 7:30. Beru to.
Ještě mě zavezou k bance, pomůžou s výměnou peněz, a pak se loučíme. Nabízené peníze odmítají. Já stopuju taxi k hostelu, kde jsme spali. Jenže brána zamčená. Na Bookingu hledám náhradní ubytko – prý 800 metrů daleko. Ha! Autem čtyři kilometry a na opačném konci města. Nakonec tam dorážím.
Domek ukrytý mezi ploty a zahradami. Bez navigace bych ho nikdy nenašel. Postel ve sdíleném pokoji, ale jsem tu sám. Za 150 somoni luxus. Sprcha s teplou vodou – hotový svátek. Přeperu prádlo, chci vyrazit na jídlo, ale únava je silnější. Nakoupím jen pití a něco na snídani.
Matrace tragická, takže foukám karimatku. Spím na ní až do rána – aspoň do chvíle, kdy mě zase začne bolet ten zatracený zub.
Z Khorogu do Dušanbe – maraton přes Pamír
Plná Toyota, přilepený soused, úplatky policii a řeka Pjandž jako kulisa k nočnímu příjezdu do hlavního města
Ráno začíná kefírem a sušenkami – luxusní snídaně na cestu do Dušanbe. Jenže než dojdu k taxíku, stihnu se v tom labyrintu ulic ztratit. Naštěstí se mě ujímá místní paní a vyvede mě na správnou cestu. Taxikář už čeká, jenže místo domluvené adresy řidiče hledáme po celém Khorogu. Nakonec ho naštěstí naháníme telefonem – frajer si to totiž mezitím odjel na stanoviště. Kdybych tam šel pěšky, hledal bych ho ještě zítra.
Na parkovišti stojí připravený Land Cruiser. Kufry, batohy a igelitky mizí na střeše pod zelenou plachtou, kterou řidič utahuje kurty, jako kdyby vezl dynamit. Postupně se trousí spolucestující – tři mladé holky a mladá rodina se třemi dětmi. Maminka, krásná Tádžička v barevných šatech, žijící s manželem v Bonnu, se se mnou dává do řeči. Jenže její manžel ji brzy okřikne, takže úsměvy rychle končí. Atmosféra jak z tureckého seriálu.
Myslel jsem, že si vepředu rozvalím nohy na pohodlném sedadle. Omyl. Sdílím sedačku s manželem zmíněné krásky a lepíme se na sebe víc než v přeplněném autobuse do Poruby. Řidič jede jako všichni tady – rychle, bez ohledu na asfalt nebo šotolinu. Auto drncá, ale výhledy na řeku Pjandž a afghánskou stranu jsou k nezaplacení. Řeka hučí, peřeje vaří a na druhé straně makají stavby jak z učebnice „jak budovat socialismus“.
Oběd? Zastávka v zapadlé špeluňce. Vypadá to, že se tam jídlem kdysi někdo přiotrávil, ale plov chutná famózně. Čaj k tomu, a jede se dál. Policie nás staví hned několikrát. Řidič vždycky sáhne pod palubovku pro drobné, podá policajtovi pět somoni a vrací se s úsměvem. Vysvětlení je jednoduché: takhle to tady prostě chodí. Na otázku, co na to prokuratura, jen mávne rukou – „ti berou mnohem víc“.
Krajina se postupně mění, Pjandž mizí za zatáčkami a já začínám podřimovat. Jen občas mě probere pohled na stádo ovcí blokující silnici nebo další tankování, kdy se auto tváří, že už dál nepojede.
Místo plánovaných osmi večer dorážíme do Dušanbe až o tři hodiny později. Nejprve vysazujeme „německou rodinu“, pak konečně mě u hostelu. Za dvě noci platím 38 dolarů – nostalgie, protože tuhle ubytovnu už znám z minula. Jenže tentokrát sdílím pokoj s Uzbekem a Kazachem. Naštěstí je mi to jedno. Sprcha, postel a spánek.
Den v Dušanbe: mezi pivem, bazarem a šašlikem
Ráno začínám dobrým skutkem – dávám Kazachovi zbytek plynové kartuše. Jenže chlapík má větší oči než žaludek a chce i můj vařič. Tady moje velkorysost končí. Vařič zůstává můj. Pro jistotu dávám batoh na recepci, aby mě nepřevezl.
Snídaně v hostelu? Podle nabídky ano, podle reality ne. Kuchyně má „problém“. Po krátké debatě dostávám zpět deset dolarů. To je aspoň něco.
Venku město žije. V hladovém okně si kupuji taštičky plněné masem – snídaně na stojáka. V Khorogu sice dělali lepší, ale hlad je hlad.
Pak začíná moje mise: najít hospodu s čepovaným pivem. Ty, co mám uložené v mapě, zmizely. Nakonec končím tam, kde byli včera Roman s Mariánem. Pivo teče, obsluha sice šnečí tempo, ale co – mám čas. Dávám rovnou tři. U toho vyřizuji resty z domova i z práce.
Na ulicích mě fascinují zelené elektrotaxíky. Jsou jich tu mraky, skoro víc než normálních aut. V Dušanbe je mají povinné ze zákona – takže místo klasických žlutých taxíků člověka vozí flotila zářivě zelených elektroaut.
Po pivu je čas na bazar. Uličky plné čajů, koření a sušeného ovoce. Nakupuji zásoby a k obědu si dávám kuře z pouličního stánku. Nic extra, ale zasytí.
Na bazaru se mám potkat s klukama. Nakonec se scházíme úplně jinde – v hospodě, kde jsem byl už dopoledne. Vyměníme zážitky, pokecáme a zase se rozdělujeme. Oni zpátky na bazar, já na šašliky a další pivo.
Před odletem ještě zalehnu do hostelu – aspoň na chvíli natáhnout nohy. Dokonce i usínám. Před jedenáctou vstávám a pěšky jdu nočním Dušanbe na blízké letiště. Odbavení probíhá trochu zmateně, ale nakonec vše klapne. Letím do Baku, kde mám čtyřhodinový přestup. Tentokrát nejdu do salónku – natahujeme se s ostatními na podlaze a dospáváme noc.
Tím moje výprava na Pamír končí. Z hor, kde se čas zastavil, zpět do reality přestupních hal a čekání na letadlo.
Závěr
Když jsem sestupoval z hor zpět do civilizace, najednou se mi zdálo, že Pamír už nepotřebuje nic dokazovat. Nešlo o kilometry, o výšky ani o to, kdo s kým došel. Hory si jen dělaly svou práci – braly sílu, zkoušely trpělivost a mezi tím vším nabízely ticho, jaké člověk jinde nenajde.
Zůstaly mi v paměti obrazy: tyrkysová hladina jezer, noc plná hvězd, dech sekaný výškou i obyčejný čaj podaný v kamenném domě. A také pocit, že jsem na chvíli patřil do světa, kde je všechno syrové, skutečné a bez příkras.
Pamír není destinace, je to lekce. Kdo dojde na konec, neodnáší si diplom, ale vědomí, že v horách je člověk vždycky jen hostem – a že největší síla je občas prostě jen vydržet. A právě proto na Pamír nikdy nezapomenu.
Nádhera, díky!