Šest kamarádů, těžké batohy a 17 dní v gruzínských horách.
Tušetie, kde domy ještě drží jen vlastní vahou, hřebeny na hranici s Čečenskem, vojenské stanoviště v sedle Medvědího kříže, čtyřtisícovky v pozadí a před nimi parta, co se dokáže pohádat i o správný směr na hřebeni Borbalo. Do toho čača na všechno – na radost, na bolest, na spálené nohy i pokažený vařič.
Z Omala přes Shenako, Diklo a Dartlo, kolem řeky Tusheti Alazani až do zapomenutých salaší, kde se ovčí sýr jí lžící a pije se k němu „jen“ trojka čači. Přes hřebeny a sedla, kde se počasí mění rychleji než nálada po půllitru, do Gudani na domácí hostinu, pak kolem Kazbeku do Juty a dál do údolí Truso s rozpadlými vesnicemi, silnými prameny a stanem postaveným na větrném břehu řeky.
Mezi tím všechno, co k podobné výpravě patří: puchýře od bolševníku, kopce, které „už přece musí skončit“, improvizované mosty přes rozjeté řeky, nocování u vrtulníku, koně jako nouzová lanovka pro unaveného puberťáka, i okamžiky, kdy zjišťujete, že nejlepší guláš je ten z pytlíku a dřívkáče. A když už nohy nemůžou, přichází na řadu stop, maršrutka, Delica, sirné lázně v Tbilisi, kde ze sebe necháte sedmnáct dní hor doslova sedřít.
Expediční deník Gruzie 2019 není návod „jak to dělat správně“. Je to poctivý záznam toho, jak se to opravdu děje: když se zabloudí, když prší v nejhorším místě, když se boty rozlepí uprostřed treku, když se kamarádi opijí tak, že neví, kde spali, a když se i přes všechny průšvihy každý večer shodnete, že to za to stálo.
Pokud máte rádi hory, černý humor, čaču, příběhy z Kavkazu a chcete zažít Gruzii očima lidí, kteří ji chodí „po svém“, pusťte si tohle video. A klidně k tomu uvařte vločky – jen si je nespalte jako my.