Dračí hory 2025

Když se pět chlapů rozhodne, že se vydá do hor, málokdy z toho vzejde něco, co by se dalo označit za „rekreaci“. Spíš to bývá kombinace dobrodružství, improvizace, nepochopitelných nápadů a nevyžádaného testování vlastních fyzických i psychických limitů.
Tak vznikl i náš plán – přejít Dračí hory, nejvyšší pohoří jižní Afriky, kde prý sídlí samotný duch hor, drak, který střeží hranici mezi Lesothem a Jihoafrickou republikou.

Na papíře to vypadalo krásně: deset dní, přibližně 175 kilometrů, výstupy přes tři tisíce metrů, přespávání v divočině a výhledy, co vyrážejí dech.
V praxi to byla směs ledové noci, spálených lýtek, suchého humoru, výborného jídla z konzervy a několika okamžiků, kdy jsme si opravdu mysleli, že „tohle už je konec“.

Naše parta: Martin, Trojka, Tomáš, Bob a já – pět kamarádů, které spojuje víc než jen záliba v mapách a batohu na zádech.
Každý z nás měl jiný důvod, proč tam jet. Někdo kvůli výzvě, někdo kvůli fotkám, někdo kvůli tomu, že doma mu už prostě nikdo nevěřil, že ještě něco zvládne.
A všichni jsme nakonec dostali přesně to, co jsme si zasloužili – Dračí hory v plné parádě.

1.

Z Vídně přes poušť do Afriky

(… odlet z Vídně, rum zapomenut doma, salónek na letišti, první let, Abú Dhabí v noci, ztracený mobil u mešity, první dávka dobrodružství…)

Už ani nevím, jak to celé začalo, ale narazil jsem na článek o treku v Dračích horách v jižní Africe. A bylo vymalováno. Vznikl plán, který se nedal ignorovat. Naši osvědčenou partu – mě, Tomáše, Trojku, Boba a Martina – nebylo třeba dlouho přemlouvat. V dubnu kupuji letenky a v neděli 12. 10. 2025 ve tři ráno máme sraz u mě doma. Batohy sbalené, nervozita nulová, těšení maximální. Směr Vídeň. Řídí Trojka.

Martin je ovšem od začátku zklamaný. Slíbený rum zůstal doma a já to mám celou cestu na talíři. Tvrdí, že si výlet bez tekuté útěchy po odchodu z baráku ani neumí představit.

Na vídeňském letišti po odbavení zamíříme bez váhání do salónku – přece jen máme dlouhou cestu před sebou. První kroky míří ke stojanu s kořalkou. Následuje uvítací drink, vydatná snídaně a další drink. Čas tady běží jinak. Trojku zaujme chlap, který si nese banán a jogurtové mléko. „To má být snídaně?“ ptá se nevěřícně a málem se u toho zalkne vínem.

Cestou ke gatu se ještě zastavujeme v obchodě, abychom zajistili palivovou nádrž pro benzínový vařič. Z minulých výprav víme, že nejlepší „nádrž“ je litrová flaška od dánské vodky. Má ideální tvar, je plechová a mnohostranné využití. Nabízejí červenou – 40% a černou padesátku. Bob hned konstatuje, že výkon je přece základ, a tak bereme dva litry černé. Bezpečnostní zásoba na trek – i na morálku.

Let číslo jedna: Vídeň – Abú Dhabí

Výkon vodky se projeví už v letadle. Bob s Martinem se do role topičů pustí zodpovědně. Já po salónku usínám, ale probudí mě jejich duet „Dáme po kalíšku“. K tomu se přidává pár ze Zubří – družba jak na hodech. Letuška zasahuje, dvakrát je varuje a slibuje, že v Abú Dhabí je hned zatknou. Flašku jim nakonec zabavuje a vrací až před přistáním. Naštěstí jsem druhou zásobu schoval k sobě – prevence před deportací.

Noční Abú Dhabí

V Abú Dhabí máme sedm hodin přestup, a tak se rozhodujeme nelenit a vyrazit do města. Před terminálem bereme taxi. Řidič – typický Arab s úsměvem od ucha k uchu – navrhuje, že nás proveze hlavními pamětihodnostmi a nakonec zaveze k mešitě. Souhlasíme.

Sotva vyjedeme z letiště, dýchne na nás jiný svět. Široké bulváry, naleštěná auta, skleněné paláce a mrakodrapy, které svítí jako vánoční stromeček. Po měsících cest po Střední Asii působí tohle místo jako z jiné planety – tady peníze doslova rostou z písku.

Když se před námi objeví monumentální mešita šejka Zajda, jen tiše zíráme. Je obrovská. Bělostné kopule, minarety tyčící se k nebi a kolem dokonale upravené parky. Řidič nás vysazuje a ukazuje, že vstup vede přes moderní skleněnou kupoli – ta skrývá podzemní centrum s obchody a podchodem k mešitě.

Martin s Bobem, kteří se z letu ještě úplně nezotavili, zůstávají venku na lavičce. My ostatní scházíme dolů a ocitáme se v klimatizovaném podzemí – mramor, sklo, luxusní obchody, všechno voní novotou.

Jenže radost netrvá dlouho. U bezpečnostní kontroly se ukáže, že mám v batohu zakázaný předmět – onu záchrannou flašku vodky. Dál mě nepustí. Vrátit se a dát ji do úschovy by zabralo čas, a tak to vzdávám. Je už deset večer a v jedenáct musíme zpět na letiště.

Venku najdeme Martina s Bobem, jak tvrdě spí na lavičce. Budíme je a bereme taxi zpátky. Jenže na letišti zjišťuji, že jsem se přepočítal – měli jsme ještě hodinu k dobru. Martin se mezitím hroutí, protože nemůže najít mobil. Batoh vzhůru nohama, kapsy taky, nic. Tomáš si matně vybavuje, že když vstával z lavičky, něco spadlo.

Jen my dva – já a Martin – bereme taxi a vracíme se zpět. Když dorazíme, ochranka mě poznává a ukazuje, že telefon je dole na recepci. Po ověření PINu nám ho vydávají.

Po opětovném setkání s ostatními Martin září – a hned navrhuje, že nález mobilu musíme oslavit. Otevíráme druhou lahev a dáváme dvě rundy. Naštěstí se mi ji podaří včas zabavit. Ráno má Martin řídit z Johannesburgu k Dračím horám a já nechci znovu řešit „palivovou krizi“.

Let číslo dvě: Abú Dhabí – Johannesburg

Druhý let už probíhá civilizovaně. Osm a půl hodiny klidu, pár filmů, střídání spánku a polospánku. Nad Afrikou vychází slunce a v nás roste očekávání – začíná skutečné dobrodružství.

Trasa letu

2.

Z Johannesburgu do Phuthaditjhaby

(… přílet do Afriky, autopůjčovna, první setkání s realitou, pivo ze slumu, noční „ochranka“ a první noc pod Dračími horami…)

Do Johannesburgu přilétáme včas. Pasová kontrola se ale vleče jak stín za námi. Přestože za přepážkami sedí chlapi v uniformách, odbavují jen někteří — fronta se hýbe po svém, nikdo nepanikaří, jen se řídíme pravidlem „trpělivost vede k razítku“. Johannesburg má svůj rytmus – pomalý, těžkopádný a s vůní prachu, potu a dálky. Město zlata, kontrastů a plotů s ostnatým drátem.

Jakmile máme v pase razítko, jdeme najít pobočku autopůjčovny, kde máme zarezervované auto. Mezi těmi všemi půjčovnami je to kumšt — orientovat se tu chce lokálního rádce. Pomůže nám jeden postarší černoch, který nás vede na místo a dělá tak trochu personálního navigátora.

V autopůjčovně se nás ujímá mladá, maličká, baculatá černoška a spolu s ní vypisuji všechny požadované formuláře, razítka a signatury. Dostáváme téměř nové Suzuki Ertida — má najeto pouhých šest tisíc kilometrů. Za mě sice lepší staré otlučené auto (kde se ztratí nějaký ten další šrám), ale dobrý — co víc si přát.

Řízení se ujímá Martin. Cílem je vyrazit hned — netoužíme se v Johannesburgu toulat a riskovat nepříjemnosti — proto rychle nasedáme a jedeme směrem k Dračím horám, do Phuthaditjhaby, kde máme zajištěné ubytování na dnešní noc.

Jakmile opustíme městské dálnice, kolem nás se rozprostře nekonečná krajina provincie Free State. Silnice míří rovně do dálky, jakoby chtěla dorazit až k obzoru. Po obou stranách jen step, občas stádo krav, jindy zase pštrosi, kteří se procházejí mezi keři. Kdyby tu a tam nepobíhali zebry, klidně bych si mohl myslet, že se vracíme do Srbska – tak podobná je krajina místy.

Free State je země farmářů, kukuřice a rudé půdy. Občas se objeví osamělý bílý dům s vodárenskou věží a kolem něj nekonečné nic. Na obzoru se už rýsují první zvlněné hřbety hor – zatím ještě daleko, ale cíl je jasný.

Cestou si potřebuji potvrdit, že taxikář, který nás má ráno zavézt na začátek treku do Lesotha, stále platí. Kontaktuje mě sám — to mě uklidní. Z toho jediného jsem měl strach, že se to rozsype. Zatím to však hraje přesně, jak má.

Po třech hodinách jízdy zastavujeme v nákupním centru u města Bethlehem – ironie názvu nás baví. Jdeme na oběd do restaurace, kde klientelu tvoří převážně běloši, obsluhují místní. Objednáváme mrkvový krém a grilovaná žebra s kuřecími křídly. K tomu pivo a Trojka nezapomene na červené víno. Polévka přijde v horkých talířích, ale krém je překvapivě studený — jíme ho lžičkou na kafe. Se zapečenou houskou je to ale překvapivě dobré.

Druhý chod je monstrózní — porce veliké jako středně velké krajiny. Trojka toto množství zvládne sám, my ostatní necháváme kusy masa zabalit na později. Pak ještě rychlý nákup v moderním marketu — výběr zboží neuvěřitelný — a dokoupíme datovou SIMku: 4 GB za 40 ZAR (zhruba 63 Kč).

Zatím se cítíme relativně bezpečně, ale vysoké zdi a ploty s žiletkovým drátem všude kolem napovídají, že kriminalita tu není úplně zanedbatelná. Bezpečnostní opatření jsou tu všude – ozbrojené hlídky, cedule s nápisem Armed Response, domy obehnané plotem, jako by každý žil v malé pevnosti.

Konečně zahlédneme první stolové hory — to už není Srbským nížinám podobné, spíš to připomíná Pálavu, jen o řád větší a drsnější. Ta silueta Dračích hor působí majestátně a dělá dojem, že přicházíme do jiného světa. Krajina kolem mění barvu – červené skály, zlatavé pláně a zelené hřebeny Golden Gate Highlands, kde se slunce odráží od pískovcových stěn jako zrcadlo.

Zatáčky se množí, výhledy se otevírají. V dálce se zvedají vrstvy hor jako zubatý hřbet draka. Není divu, že první búrští osadníci jim říkali „Drakensberg“ – hory draků.

Do Phuthaditjhaby přijíždíme za soumraku. Město má rozsáhlý svahovitý slum, a podle mapy to vypadá, že naše ubytování leží přímo v něm. A opravdu — když odbočujeme, dva místní mladíci nás zmerčí, začnou poskakovat a běží před námi, ukazují kam jet. Následuje divoké, místy až komické přivítání. Když si k nim přičichnu, zjistím důvod jejich radosti — voní po trávě – jsou vyhulení jak skleník po sklizni.

Phuthaditjhaba – jméno, které v jazyce Sesotho znamená „místo, kde se lidé shromažďují“. Dřív to bylo hlavní město bantustanu QwaQwa, dnes živé africké město, které dýchá pomalým rytmem. Děti tu hrají fotbal mezi plechovými chatrčemi, ženy nosí vodu v kanystrech a z dálky je slyšet hudba, která se nese kopci.

Dům, kde budeme bydlet, je v tom slumu palác. Paní nás přivítá a provede apartmánem: velký obývák s krbem a koženými sedačkami, tři ložnice, kuchyně s jídelnou a sociálky. Všechno čisté a útulné — dostaneme pocit domova daleko od domova. Kolem domu vede vysoký plot s ostny, v oknech a dveřích pevné mříže — místní realita se tu stará o bezpečí víc než kde jinde.

Nicméně pivo nám chybí. Paní nám ukáže, kde ho koupit. Doporučí, že za normálních okolností by pro něj šel někdo sám, ale tady raději nejdeme sami — jdeme ve třech. Už při cestě nás znovu „odchytávají“ ti dva místní vyhulenci, kteří nás provázejí. Když dávám pozor, aby mi nic nezmizelo, málem mě přejede auto — paradoxně mě zachraňuje jeden z těch vyhulenců.

Prodejna je v lepším baráku, bez nápisu. Vejdu dovnitř — slyším hlasy v jedné místnosti a ocitáme se v tlupě místních pánů. A tam opravdu pivo mají. Bereme šest sedmiček a platím — překvapení: platební terminál. V takovém doupěti karta! U nás na Stezce Českem málo míst přijímá kartu — tady to má svá pravidla.

Po návratu Martin hlásí, že se prý na pozemku otočila „ochranka“. Dostávám zprávu od majitele ubytování, že aktivoval elektronické zabezpečení vnějšího perimetru — máme být v bezpečí. To uklidní. Přesto v noci z vedlejších domů slyšíme řev — asi se něco slaví. Jsme unavení po dvou probděných nocích, takže to moc nevnímáme a usínáme.

V noci mě nakonec probudí nějaké bouchání. Beru do ruky nůž (reflexy z výcviku nebo z filmů) a jdu na kontrolu. Snažím se doufat, že to není Trojka, který vyběhne s noční krmi v ruce, abych ho omylem nenakrmil. Naštěstí nic vážného — vše v pořádku — a já jdu znovu spát.

Trasa do Phutathijaby

3.

Cesta přes Lesotho k Sani Passu

(… vaječina, razítka, chaos v Lesothu, maso, pivo a první noc v Dračích horách …)

Trojka vstává první a dělá snídani. Vaječinu na špeku. Vůně se line celým domem, že by probudila i mrtvého. Když se člověk po dvou dnech v Africe probudí do vůně smažených vajec, má pocit, že svět ještě drží pohromadě. V kuchyni to prská, venku štěkají psi a slunce se pomalu opírá do střech okolních domků. Phuthaditjhaba se probouzí. Před osmou odjíždíme.

U vstupu do národního parku nás čeká brána a poplatek. Papírování jako všude, jen tady má razítko rytmus afrického bubnu. Strážce parku se usmívá, razítkuje a ptá se, kam máme namířeno. Když slyší „Sani Pass“, krátce pískne mezi zuby a s úsměvem poznamená: „Only for 4×4, my friend.“

Když dojedeme k odbočce na Sentinel Car Park, je tam značka „pouze pro 4×4“. Cesta vypadá jak po náletu – vyjeté koleje, kameny, bláto, a místy i potok přes cestu. S naším Suzuki tam nemáme šanci vyjet. Auto necháváme u blízké chaty, kde se místní smějí a mávají, jako by už předem tušili, že se dolů budeme vracet pěšky. Dáváme vědět řidiči, kde jsme.

Jdeme do chaty do restaurace. Chceme pivo, ale chlast prodávají až od desíti. Je po deváté. Dáváme si aspoň kafe. Trojka se tváří, že kofein je slabá náplast na jeho žízeň. Venku fouká vítr, obloha je čistá a z terasy je vidět první vrstvy Dračích hor – obrovské pískovcové stěny, které se zvedají z roviny jako zeď světa.

Řidič přijíždí v Toyotě Fortuner. Mladý, malý a baculatý černoch, celý úsměv. Když vystoupí, vypadá, že by z fleku mohl hrát v reklamě na spokojenost. Představí se, potřese rukou, naloží batohy a říká, že cesta bude dlouhá, ale krásná. Vypadá spolehlivě, tak nasedáme.

Stejnou cestou se vracíme přes Phuthaditjhaby. Na hlavní třídě se mezi maringotkami a stánky s ovocem míchají auta, děti i kozy. Řidič nám po chvíli zastavuje u malého obchodu na alkohol. Kupujeme brandy, víno a pivo. Když už hory, tak se zásobou.

Projíždíme nádhernou krajinou národního parku Golden Gate Highlands. Stolové hory, červené skály a zelené pláně. Silnice se vine jako stuha mezi kopci. Každá zatáčka otevře nový výhled – obrovské pískovcové útesy se zlatými odstíny, které daly parku jméno. Když na ně dopadne slunce, opravdu se třpytí jako zlato. Na pastvinách se pasou antilopy a zebry, občas kolem silnice běží pštros.

Park působí klidně, ale za horizontem už čeká jiný svět – Lesotho, horské království obklopené Jihoafrickou republikou ze všech stran. Každý, kdo chce do jeho nitra, musí zdolat přechody jako Sani Pass, kde končí asfalt i komfort.

Najednou se hledá Trojkův mobil. Prokopeme celé auto, převrátíme batohy, až ho najdeme – zapojený v nabíječce u řidiče. Sám mi ho tam před chvílí podal, abych mu ho připojil. Hlavně, že máme navigaci pod kontrolou.

Krajina se mění – kopce se zvedají, údolí se zužují. U hranic se silnice rozpadá v prach. Vzduch se ochlazuje a na ceduli se objevuje nápis Welcome to the Kingdom of Lesotho.

Na hranicích to zadrhne. Můj pokus s dvěma pasy neprošel. Musíme vytáhnout ty se vstupními razítky. Znamená to jediné – později nám budou chybět výstupní z Lesotha a vstupní do JAR. Ale aspoň bude o čem psát.

Za hranicí se mění všechno – silnice, lidé i rytmus dne. Lesotho leží celé vysoko, nikde není rovina. Dřevěné ploty střídají kamenné zídky, mezi nimi se pasou stáda ovcí. Muži v dekách Basotho jedou na koních, ženy nesou vodu na hlavě, a mezi nimi běhají děti, které mávají na projíždějící auta.

Kousek za hranicemi nám řidič zastavuje ve městě na jídlo. Všude chaos, křik, auta, lidi, hudba – Afrika v plné parádě. Řidič nám objednává maso a klobásy. Syrové. Venku před jídelnou to házejí na oheň a grilují. Mezitím jdu s Tomášem pro pivo. Najít obchod je boj, zaplatit ještě větší. Kartou to nejde, maluti nemáme a dolary neberou. Nakonec pivo kupujeme v krámě hned vedle jídelny.

Jídla je hromada. Kukuřičná kaše, salát a hora masa. Sníme sotva polovinu, zbytek si necháváme zabalit. Trojka chtěl, aby toho bylo hodně. Splněno. Místní se smějí, když nás sledují, jak balíme zbytky – tady se jídlo nikdy nevyhazuje.

Kupujeme místní SIM kartu. Funguje bídně a hotspot nejde spustit. Afrika má svůj rytmus – a internet taky. Všechno tu plyne pomalu, ale s jistotou.

Projíždíme dál hornatým Lesothem. Cesta se kroutí mezi kopci, řeky se třpytí v údolí. Každý kilometr znamená nový výhled. Krajina je drsná, ale krásná. Cítíme, že se blížíme do hor.

Přicházím s geniálním plánem. Opustíme Lesotho, dostaneme vstupní razítko do JAR a po zelené se vrátíme přes hory zpět. Fungovalo by to, kdyby Trojka nezjistil, že celnice JAR je osm kilometrů od Sani Passu. Můj plán padá dřív než večerní slunce.

Následuje porada. Variant je víc než kamenů kolem cesty. Nakonec rozhodne řidič – večer se hranice zavírají. Takže zůstáváme u původního plánu.

Když se setmí, začínají se kolem silnice objevovat první serpentiny. Na obloze září hvězdy a z údolí se ozývá vzdálené bučení stád. Vzduch se ochlazuje a z dálky už vidíme svítit světla chaty Sani Lodge.

Už za tmy nás řidič vysazuje pět kilometrů pod Sani Passem. Platím mu dohodnutých 8600 maluti a loučíme se. Má ruce jako lopaty a smích, který by rozesmál i kamenolom. Popřeje nám štěstí a mizí dolů po cestě.

Nasazujeme čelovky a hledáme místo na spaní. Louka kousek od řeky vypadá ideálně. Stavíme stany, vaříme kafe a čaj s rumem, dojídáme klobásy z oběda a jdeme spát. Po dlouhém dni konečně ticho. Jen voda v řece a hvězdy nad hlavou.

Cítíme, že jsme na začátku něčeho velkého. Nad námi se tyčí temné siluety Maloti Mountains a někde vysoko vede kamenitá stezka, která spojuje Lesotho se světem.
Sani Pass – brána do nebe, pro auta smrtelný rozsudek, pro poutníky začátek cesty.

Trasa k Sani passu

4.

Výstup na Thabana Ntlenyana

(… mrazivé ráno, první brody, hadí historky, výstup na nejvyšší vrchol jižní Afriky, večer s fazolemi a hvězdami…)

Ráno vstává první Trojka. Slyšíme ho, jak venku kleje, že je zima. Stan se třese v ledovém větru a v údolí se válí mlha, která se rozplývá jen pomalu. Pak ale už bublá voda na čaj a voní ovesné vločky – moje vlastní směs. Každý den stejný rituál, jen nálada se mění podle počasí. Když se otevře první zip, je to signál, že začal den.

Krátce po půl osmé vyrážíme. Fouká studený vítr, jdeme v bundách. Přebrodíme řeku Sani a pokračujeme širokou dolinou kolem řeky Mangaut. Voda je ledová a z hor fouká, že prsty tuhnou už po pár minutách. Nízké keříky se nám motají pod nohama – tvrdé, suché, pichlavé. Krajina kolem je pustá a zároveň nádherná – moře travin, které se vlní pod náporem větru.

Hledím si pod nohy, abych nešlápl na hada – hlavně na zmiji útočnou, která prý, když se dostane do stresu, ztuhne a pak uštkne. Jelikož je zima, doufám, že mají dovolenou.

Pod nohama to čvachtá. Zejména Trojka, který jde v lehkých Aktrách, si to vyloženě užívá. Zpočátku to jde svižně, převýšení není velké, ale netrvá dlouho a začínáme stoupat. S každým krokem cítíme batohy víc a víc. Krajina se mění – pastviny střídají kamenné svahy, vzduch je řídký a dech kratší.

Dáváme pauzu u řeky Sehong Hong River. Filtrujeme vodu a chystáme se na finální výstup na nejvyšší horu jižní Afriky – 3482 metrů vysokou Thabana Ntlenyana.

Voda tu teče snad odevšad – ze svahů, mezi kameny, z trávy. Lesotho má prameny téměř všech hlavních řek Jižní Afriky. I tady, vysoko nad mořem, slyšíme tiché zurčení – voda se dere z puklin a mizí v meandrech dole pod námi.

Krajina kolem připomíná Kavkaz – zelené svahy, kameny a vítr, co žene oblaka po nebi. Výstup není technicky těžký, ale protiví se nám vítr, batohy i to, že ještě nejsme rozchození. Tomáše navíc trápí kašel a záda. Mluví se o tom málo, ale tenhle vzduch vysává – suchý, řídký a studený. Každý nádech pálí, ale pohled zpět nám všechno vrací.

Na jedné z pauz dojídáme zbytky masa ze včerejška. Energie z afrického grilu se hodí.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme nahoře. Vítr nás málem sfoukne, ale euforie vítězí. Thabana Ntlenyana – „malá hora, která stojí sama“ – se zvedá nad okolní krajinu jako koruna Lesotha. Nahoře nic není. Jen kámen s vrcholovým vzkazem, pár modlitebních stuh, prázdný horizont a my. Udělat vrcholovou fotku je adrenalin – jeden drží foťák, druhý batoh a třetí se snaží neodletět.

Z výšky vidíme svět, který vypadá jako z jiného času. Hřebeny Maloti Mountains se táhnou donekonečna a na jihu mizí v oparu. Někde dole jsou první vesnice, kam se dá dostat jen na koni. Tady nahoře není nic – jen vítr, ticho a naše dechovky.

Dáváme krátkou pauzu v závětří a začínáme sestupovat. Hledáme místo na přespání. První pěkný plácek je pod skalním převisem s kamennou chýší. Romantické, ale bez vody a ještě brzo. Pokračujeme dál.

Cesta, která měla být z kopce, se mění v další výšlap do sedla Mohlesi (3300 m). Odtud konečně klesáme do doliny řeky Mokhotlong. Krajina pod námi se otevírá jako mapa – říční zákruty, travnaté plošiny, stáda ovcí v dálce a kouř z ohnišť pastevců. Všechno tu má svůj rytmus – pomalý, klidný a tvrdý zároveň.

Hledáme rovný plácek, ale všechno je buď nakřivo, nebo podmáčené. Nakonec nacházíme pěkné místo vysoko nad potokem. Dneska toho máme dost. Ušli jsme 17,5 km a nastoupali 1269 výškových metrů.

Stavíme stany, vaříme čaj a Trojka přidává večeři – pikantní fazole, co by ohřály i kamennou zeď. Když je jíte na 3300 metrech, mají úplně jinou sílu. Po večeři čaj s rumem, pár panáků kalvadosu a už zalézáme do spacáků.

Trojka nám ještě každému podává „na dobrou noc“ dalšího panáka přímo do spacáku. Servis jako v hotelu. Venku křupe mráz, stan se leskne jinovatkou a obloha je plná hvězd. Každá z nich visí nízko, skoro na dosah ruky.

Spí se mi špatně. Bolí mě bedra a každou chvíli se budím. Ale nad hlavou září hvězdy a pod námi spí Afrika. Všechno ostatní mizí – zůstává jen ticho, dech a světlo hvězd.

Trasa dne

5.

První mrazivé ráno a cesta k řece Mokhotlong

(… vlhko, mlha, první brody, setkání s pastevci, tanec v dolině a oheň z kravinců – 19 km afrického života v pohybu…)

Přestože jsme včera šli spát brzy, ráno se nikomu nechce ven. Všude je vlhko, tráva se třpytí kapkami rosy a studený vzduch štípe do tváří. Stan se leskne jinovatkou, která se pomalu mění v kapky. Ticho je tak husté, že slyšíme jen vzdálené bučení krav. Nad údolím se drží mlha, která spíš visí než pluje.

Nakonec vstává Trojka, rozepíná stan a za chvíli slyšíme cvakání vařiče. Vítězství vůle nad zimou – bude čaj. První doušky horké vody s cukrem chutnají jako návrat k životu.

Snídaně jako každý den – vločky z mé speciální směsi a čaj. Už to ani nikdo nekomentuje. Jen Bob si tradičně přisypává víc cukru, než je zdrávo. Když se ho ptám, jestli to má být jídlo nebo dezert, jen se usměje a mávne rukou.

Když slunce vykoukne nad hřebeny, dolina se promění – z šedé do zlaté. Kapky rosy se třpytí jako perly a vzduch se naplní vůní suché trávy. Všude kolem nás se rozprostírají zvlněné pláně – vysokohorská tundra Lesotha. Žádné stromy, jen tvrdé trávy a drobné keře, které dokážou přežít i v 3300 metrech.

Lesotho tu působí čistě a surově zároveň. Každý kámen má svůj stín a každá kapka vody svůj smysl.

Vyrážíme až po půl deváté. Cesta vede dolů podél potoka, který se vine travnatým údolím jako stříbrný had. Voda teče tiše, ale její chlad cítíme i z dálky. Děláme krátkou pauzu, dobíráme vodu a zkoušíme ji rukou – pálí, jak je studená.

Znenadání se objeví mladý pastevec zabalený do šedé deky, na nohou gumáky, přes rameno hůl. Klidný pohled, výraz, který říká: „Vy nejste odtud.“ Somruje cigarety. Nemáme, tak mu dáváme aspoň bonbón. Rozdíl kultur shrnut do jednoho malého cukříku.

 

Traverzem stoupáme na svah, odkud se otevírá výhled do široké doliny řeky Mokhotlong. Řeka se klikatí mezi zelenými kopečky jako stříbrná stuha. V dálce se pasou ovce a koně – typický obrázek Lesotha, země, kde kůň znamená všechno.

Navigace nás vede dolů. Míjíme kamenné ohrady a kulaté chýše rondavel, které vypadají, jako by tu stály od pravěku. Kamenné zdi, tráva na střeše, kolem krouží psi. Všude cítíme kouř z ohnišť, který se mísí s vůní trávy a suchého hnoje.
U řeky na chvíli ztrácím orientaci a v domnění, že jsme u Mokhotlongu, vedu ostatní opačným směrem. Naštěstí jen pár set metrů – výprava přežívá bez vzpoury, i když Trojka poznamená, že „kdybychom se měli spolehnout na tvůj orientační smysl, skončíme zpátky u letiště.“

Dáváme pauzu na jídlo. Slunce pálí, ale vítr je ledový. Přichází další pastevec, zase v dece, zase cigarety. Dáváme bonbón. Naše sladká diplomacie začíná být populární. Když odchází, otočí se a s úsměvem zvedne ruku – gesto, které nepatří turistům, ale lidem, co se krátce potkali a něco si odnesli.

Pokračujeme dál. U soutoku řek Tsolo a Mokhotlong přebrodíme na druhou stranu. Voda je ledová, kameny kloužou, ale nikdo nekončí v proudu. Na druhém břehu stojí dvojice pastevců na koních, ženou pět dalších. Scéna jak z jiného světa – hory, mlha, koně, deky a klid, který se sem už nevrátí, jakmile ho vyfotíš.

Dolinou se táhneme dál. Před námi se otevírá další široké údolí a v půlce si dáváme pauzu u potoka. Teplo, bezvětří. Uvažuji o koupeli, ale voda je tak studená, že by mě z ní museli resuscitovat. Nakonec vítězí lenost.

Přichází čtyři mladí černoši se šesti psy. Vypadají jako součást krajiny – lehké kroky, tiché hlasy, široké úsměvy. Chtějí sladké, dostávají bonbóny. Jeden má přenosný magič a pouští z něj domorodou hudbu. Rytmus je nakažlivý. Všichni začnou tančit. A pak – světe div se – i Tomáš s Bobem. Afrika tančí s námi. I vítr se na chvíli uklidní, aby měl rytmus.

Jdeme dál podél řeky. Pasou se krávy, občas projde kůň, v dálce štěkají psi. Trojka po cestě sbírá sušené kravince – ideální topivo. Pastevci to dělají odjakživa, my se jen učíme od mistrů.

Kolem čtvrté se začínají honit mraky. Tmavé cáry se valí přes kopce a dolina se pomalu halí do mlhy. Teplota padá dolů stejně rychle jako naše energie.

Hledáme místo na noc. Nakonec nacházíme plácek u potoka, v terénní vlně, která nás trochu kryje před větrem. Je půl čtvrté, ale dneska už toho máme dost – bezmála 19 km a 500 výškových metrů.

Stavíme stany a Trojka rozdělává oheň z nalámaného klestí a sušených hoven. Všechno praská, kouří, ale hřeje. V té vůni je kus Afriky – kouř, země, zvířata, život.

Na večeři máme kuře na paprice – polní luxus. Trojka to doladí cibulkou na špeku a v té vůni se rázem cítíme jak doma. Když se smíchá chuť papriky s kouřem, vznikne dokonalá africká varianta české klasiky.

Po jídle následuje čaj se Strohem, pár kalvadosů, pár vtípků a ticho. Nad námi se rozsvěcují první hvězdy a v dálce se ozývá zvonění ovcí.

Před setměním už všichni zalézáme do stanů. Trojka nám ještě podává do spacáků po panáku „na dobrou noc“. Spí se mi ale špatně. Bolí mě záda a každou chvíli se budím. Ale i tohle má své kouzlo – být tam, kde vítr dělá všechno po svém a hvězdy nikdo nevypíná.

(Foto: Noční tábor – slabé světlo čelovek, oheň dohasíná, ticho, které se dotýká všech.)

Trasa dne

6.

Přes Giants Pass do doliny Jareteng

(…omrzlé ráno, výstup do průsmyku Giants, pohledy na Long Wall, komunikace s Expedition Clubem, nádherné panoramata, koupání v řece, večerní čajový incident…)

V noci jdu na záchod a doslova prší rosa. Tráva je mokrá, stan se leskne kapkami a Bob, jako i předchozí noci, spí neohroženě pod širákem. Kdyby se tu objevil lev, nejspíš by se mu sám představil.
Vzduch je ostrý, chladný a voní mokrou trávou. Kdesi v dálce štěká pes – ten zvláštní hluboký zvuk, který se v horách nese kilometry daleko.

Nad ránem cítím chlad. Takový ten, kdy se člověku nechce ani pohnout, natož vylézt ze spacáku. Nakonec se přemluvím, zapínám spacák až po nos a předstírám, že spím dál.

Když po východu slunce vylézám ven, stan je celý omrzlý. Nad ránem opravdu mrzlo. Bob ze spacáku loupe kousky ledu, jako by se nic nedělo. Trojka rozdělává vařič, čaj bublá, a v tu chvíli už svět zase dává smysl. Vzduch je průzračný, nefouká, ideální den na dlouhý pochod.

Píše mi Vojta – průvodce z Expedition Clubu. Je se svou skupinou o den napřed. Zřejmě šli jinou trasou přes Mnweni Pass, a proto jsme se minuli. Škoda, ale v horách to tak bývá. Hory mají vlastní kalendář a někdy si prostě nepřejí, aby se cesty protnuly.

Vyrážíme stejně jako včera – po půl deváté. Přecházíme širokou louku, dva vyschlé potoky a začínáme stoupat po travnaté vlně, která se táhne až k obzoru. Krajina je otevřená, nekonečná. Kolem nás se rozléhá ticho, které je slyšet víc než jakýkoli zvuk.

Brzy překračujeme hranici Lesotha a znovu vstupujeme do Jihoafrické republiky. Jen tu schází hraniční patníky. Za nimi se krajina mění – z mírné na dramatickou. Skály se zvedají do výšky, zlomky stěn připomínají zuby draka, který dal horám jméno.

Na horní hraně skály se nám otevírá výhled na okolní stolové hory, skalní stěny a hluboká údolí. Pod námi se valí moře mraků, které zakrývá zbytek světa. Nad nimi jsme jen my, ticho a nekonečný prostor.

Dáváme si pauzu, fotíme a chytáme mobilní signál z JAR. Po týdnu v horách se každý spěchá „ozvat domů“, jako by nás dole někdo čekal s buchtami. Wi-Fi tu sice není, ale i ten jediný pruh signálu působí jako návrat do civilizace.

Traverzem pokračujeme po úpatí hory Long Wall směrem k průsmyku Giants Pass ve výšce 3097 m. Skalní svahy mají barvu železa a místy jsou porostlé lišejníkem. Každý krok vzhůru dává nohám pocítit, že nadmořská výška už začíná mít své slovo.

V průsmyku si dáváme další pauzu. Mezi skalami proudí ledový vítr, ale výhled stojí za to. Na jihu vidíme Giant’s Castle, masivní skalní pevnost, která dominuje celé oblasti. Východní strana spadá kolmo dolů, dolinou se valí mraky a z jejich bílé hladiny se občas vynoří skalní věž – jako ostrov v moři.

Z druhé strany se otevírá výhled na mohutný masív Kepisingu a celý horský amfiteátr, kam se chystáme sestoupit. Je to pohled, který bere dech i těm, co ho ztratili už cestou nahoru.

Z průsmyku ještě chvíli stoupáme pod vrcholem Long Wall, ale pak se konečně přehoupneme přes hřeben. Před námi se rozprostírá dolina řeky Jareteng – široká, klidná a zalitá světlem. Vlevo hora Thaba Ntso, vpravo Katana, Mount Durnofd a Erskine. Hory tu mají tvary, které by se hodily spíš do Tolkienova světa než na mapu.

Dneska se mi jde mnohem lépe než v předchozích dnech. Tělo si zvyklo. Už nefňuká, jen šlape. Vítr se utišil, vzduch je průzračný, kroky lehčí. Konečně ten stav, kdy se hlava přepne do režimu „jen jdi“.

Cestou potkáváme pár domorodců – většinou pasáky ovcí. Všichni chtějí cigarety, ty ale nemáme. Nabízíme jim aspoň bonbóny. Sladký obchod, co spojuje kontinenty. Jeden se směje, druhý nás obchází zvědavě, třetí zkoumá naše boty.
Odpoledne jdeme stále podél řeky, hledáme místo na přespání. Dlouho nic – jen svahy, kameny a mokřiny. Nakonec najdeme rovný plácek u vody, mezi nízkými keříky. Na pár metrech se nám podaří vměstnat všechny stany.

Než slunce zapadne, jdeme se vykoupat a vyprat věci. Voda je ledová, ale snesitelná. Po týdnu v horách se i takový potok rovná wellnessu. Zaslechnu vlastní smích a uvědomím si, jak je to vzácný zvuk – smát se jen tak, z čisté radosti, že jsme tady.

Po koupeli vaříme. Polévka z masoxu, sušené zeleniny a kuskusu, k tomu rýže s vepřovou konzervou. Luxus polní gastronomie.
Jíme už za tmy, jen světlo čelovek a plamen vařiče. Trojka vaří ještě čaj a přináší mi ho do stanu. Piju první hrnek, dostávám druhý. Držím ho na břiše, čekám, až zchladne – a usnu.

Vzbudím se, když mám mokrý spacák i karimatku. Čaj vyhrál. Obracím karimatku, abych neležel v louži, a spím dál. V noci foukne vítr, plachta zašustí, ale já už jen zkontroluji, že hvězdy jsou stále tam, kde mají být – nad hlavou.

Byl to den mrazu, slunce, kamenných stolů a čaje v posteli. Den, kdy Afrika ukázala, že i drsnost může mít jemný dotek.

Trasa dne

7.

Dolinou Mahlabachana přes Mafadi k řece Leslie

(… výstup na Mafadi, 3450 m, prudké stoupání, déšť, mlha, bivak u Leslie, mokré spacáky, déšť na tarpu…)

Ráno je těžké a zatažené. Mraky visí nízko, ale naštěstí se zatím drží na uzdě. Předpověď sice slibuje déšť, ale my na ni máváme rukou. Všichni jsme už dávno smíření s tím, že v Dračích horách není „jestli“ bude pršet, ale „kdy“.
Navlékám nepromokavé kalhoty i bundu a cítím se jak potápěč, který se chystá do tekoucí verze pekla. Dneska jsme se překonali — vyrážíme už o půl osmé.

Krajina je tichá, jen řeka Jareteng šumí mezi kameny. Kolem jsou travnaté svahy, poseté šedými keři, a v dálce se zvedají kopce do mlhy. Krása bez jediného zvuku.
Před soutokem se Sanqebethu odbočujeme vpravo. Konečně trochu pěšina, i když jen vyšlapaná od pasáků. Po včerejším šutrovém terénu je to jak dálnice.

Když se cesta stočí podél řeky Mahlabachana, se svým skalnatým dnem a stupni mi připomíná řeku Mumlavu v Krkonoších. Koryto se zvedá v kamenných stupních a mezi nimi teče voda, čistá jak z katalogu.
U řeky potkáváme stádo ovcí. Zvonky zní do dálky a tři domorodí pastevci v dekách nás pozorují, jako bychom spadli z nebe.

Za nimi se táhnou kamenné ohrady a kulaté chýše. Některé mají střechu z dlouhé trávy, jiné jsou už jen torza – kostry starých přístřešků. Když jdu kolem, cítím respekt. Tady by člověk dlouho nepřežil, kdyby neznal kraj jako vlastní boty.

Poznámka k oblasti:
Dolina Mahlabachana leží v samém srdci Maloti-Drakensberg Parku (UNESCO od roku 2000) – díky jedinečné kombinaci bazaltových stolových hor a skalních maleb kmene San. Pohoří je složené z lávových proudů starých ~180 milionů let, z doby rozpadu Gondwany. Nad 3000 m žijí jen ti nejodolnější: damani (dassie), paviáni, orli korunkatí a občas i mohutné antilopy eland, které stoupají travnatými svahy s elegancí horských tanečníků.

V poledne dáváme pauzu u řeky. Na kamenné desce rozkládáme chleba, sýr, salám a sušené maso. Všechno chutná líp než v jakékoli restauraci. Horská gastronomie: „Michelin 1 hvězda, servírováno na žule.“

Poté se dolina začíná zvedat. Řeka pod námi skáče po skalních schodech a voda mizí mezi balvany. Není pochyb — jdeme nahoru.
Kolem 3450 m se terén mění. Konec pohodlí. Převýšení 200 m na kilometr, žádná pěšina, jen svah. Každý krok je malý osobní souboj s gravitací. Jdu poslední, protože nechat ostatní vepředu je moje oblíbená strategie přežití. Fotím, dýchám a předstírám, že obojí dělám úmyslně.

Ve 14 hodin jsme nahoře. Mafadi, 3450 m n. m. – nejvyšší hora Jihoafrické republiky, ležící přímo na hranici s Lesothem. Přestože je to „jen“ travnatá stolová hora, má pověst vytrvalostního vrcholu: klasické výstupy vedou z Injisuthi Campu (JAR) nebo – jako u nás – od Mahlabachany ze strany Lesotha.
Za dobrého počasí bývá vidět až k Amphitheatru a Mont-aux-Sources, kde pramení Tugela (druhý nejvyšší vodopád světa). Dnes ale vidíme sotva na pár metrů – mlha pohltila i svět. Fouká ledový vítr, co proniká do kostí.
Schováváme se do závětří a koukáme dolů. Pod námi skalní zuby, které by si zasloužily jméno Drakův hřbet.

Přecházíme plochý vrchol až k jeho hraně. Scenérie pod námi je dechberoucí – rozeklané hřebeny, nekonečné údolí a daleko na jihu další vrstvy hor, jak akvarel přecházející do modra.
Na vrcholu Lithobolong nás chytá déšť s kroupami. Padají ostré, pálí do tváře a nutí nás zrychlit. Naštěstí to netrvá dlouho. Jen připomenutí, že tady se počasí mění rychleji než nálada po čaji.

Sestup do doliny k řece Leslie je nekonečný. Nohy kloužou po vlhké hlíně, kameny jsou zrádné a vítr se opírá do batohů. Když se v dolině konečně zvedne tráva a uslyšíme zurčení vody, máme jasno – tady zůstaneme.
Rozbalujeme stany, stavíme tarp a chystáme večeři. Červená čočka s tuňákem – jednoduché, výživné a díky dešti i s přídavkem dešťové vody.

Déšť se mění v liják, v tarpu kapou drobné proudky, ale nikomu to už nevadí. Jsme unavení, najedení a živí.
V 18 hodin se ukládáme do stanů. Když se později v noci probouzím, cítím chlad a vlhko. Můj spacák je mokrý, stěna stanu se leskne vodou a pod karimatkou mám menší rybník.
Venku stále prší. Jen vítr v plachtě připomíná, že i tohle je součást dobrodružství.

Z mlhy jsme vystoupali na střechu Jižní Afriky, promokli, promrzli – a stejně to stálo za to.

Trasa dne

8.

Den, kdy jsme málem chcípli

(… bouře, sníh, High Point fiasko, ztracená jeskyně, mokré hadry, Stroh v čaji, stanování v jeskyni…)

Pršelo a bouřilo až do půlnoci. Voda bubnovala do stanu tak dlouho, až se z ní stal rytmus spánku. Když se kolem druhé konečně rozednilo a déšť ustal, všichni jsme spali jak zabití – zřejmě i díky tomu, že se už prostě nedalo nic jiného dělat.

Ráno je jasno. A mrzne.
Stany jsou obalené ledem, tarp přimrzl k zemi a všechno, co jsme včera nestihli usušit, teď připomíná kamenné sošky oblečení. Každý pohyb křupe, každé nadechnutí pálí v plicích. Voda v láhvích má na povrchu ledovou krustu.

Na snídani děláme gulášovku. Sice z pytlíku, ale poctivě vylepšenou osmaženou cibulí na špeku a okořeněnou paprikou, pepřem a majoránkou. Po týdnu vloček to chutná jako hostina v hotelu s výhledem na peklo. Zahřeje nás to tak, že máme chuť se chvíli tvářit, že nám nic není.

Vyrážíme před devátou, ale jakmile sbalíme věci, spouští se mlha. Taková ta hustá, že by se v ní daly krájet ovce. V Dračích horách běžná ranní rutina – jasné nebe do deseti minut zmizí, teplota spadne o deset stupňů a vzduch se změní v chladnou polévku.

Držíme se údolí řeky Moremoholo. Cesty tu nejsou žádné – pokud nějaké existují, vedou většinou úplně jinam, než chceme. Jdeme podle navigace. Chvíli ji drží Trojka v ruce, pak já podle hodinek. Stačí se na okamžik nedívat a už jdeme špatně.
Řeku několikrát překračujeme. Naštěstí není rozvodněná, dá se přeskákat po kamenech. U posledního brodu si filtrujeme vodu.

Pak začínáme stoupat do průsmyku Cathkin. Výživné stoupání. Terén se zvedá, tráva řídne, kameny přibývají. Vzduch je těžký, chladný a vlhký. Přes 3200 metrů už tu neroste skoro nic – jen ostrá horská tráva a sem tam trs vřesu.

Mlha se občas na pár vteřin roztrhne a mezi ní se ukážou skalní zdi, které působí, jako by nás hlídal celý Drak.

Na hřebeni fouká. Zima je protivná, ale dá se vydržet. Jenže pak se spustí drobné mrholení. Za pár minut přejde v kroupy. A za další chvíli už padá mokrý sníh. Ten pocit, kdy zjistíš, že ti protéká bunda, která zrovna nebyla levná, je k nezaplacení.
High Point Radical, nejvyšší řada, testováno v laboratoři. Škoda, že ne v Dračích horách.
Mám mokré rukávy, voda mi teče za krk a v batohu cítím vlhkost i tam, kde by být neměla. Trojka vedle mě je na tom stejně. Oba v luxusních bundách, oba promočení jak houby.

Bouřka.
Nejdřív jen hromy, pak i blesky. A my? Stojíme přímo na hřebeni. Lepší místo si příroda snad ani nemohla vybrat.
Martin navrhuje postavit stany hned tady. Hlasujeme. Demokracie funguje – jdeme dál. Jeskyně, kterou objevil na mapě, je prý už jen šest kilometrů. Co je to šest kilometrů v bouřce, dešti, sněhu a větru? Peklo.

Navigace v mobilu zlobí, displeje jsou mokré, prsty na nich nereagují. Jdeme podle mých hodinek, ale musím pořád koukat, jinak se hned ztratíme. Když se dívám nahoru, jdeme blbě. Když dolů, kloužu. Dokonalá kombinace.
Cesta vede přes skalní stupně, místy musíme lézt mezi balvany. Všude sníh. Sype do tváře, zakrývá díry a kameny. Každý krok je sázka o kotník.
Trojka už má tvář bílou od sněhu a Bobovi se sráží pára na čepici. Chlapi chtějí pauzu, že by se najedli. Já mám ale takovou zimu, že kdybych se zastavil, zmrznu na místě.

Pokračujeme. V mlze se ztrácí siluety, z batohů teče voda, a v dálce konečně navigace ukazuje jeskyni. Jenže ji nevidíme. Je to jak hledat dveře ve tmě.
Když jsme konečně blízko, terén se láme do prudkého svahu a skály se mění v kluzký labyrint. Dolů to klouže jako po sádle. Kluci scházejí dolů do doliny, že tam postaví tábor. Mně to ale nedá. Jdu po čichu, kousek dolů po skalním schodu – a tam je. Otevřený oblouk, tmavý otvor ve skále. Jeskyně.

Volám na ostatní. Slyším jejich kroky a za chvíli se objevují. Jeskyně má asi pět metrů na šířku a deset do hloubky. Suchá, závětří, přirozený přístřešek. Dokonalá.

Třesu se zimou tak, že mám pocit, že se mi rozsype čelist. Rychle se svlékám, všechno mokré házím do kouta a oblékám si všechny suché věci co mám. Trojka je na tom stejně, jen se po chvíli balí i do termofólie – vypadá jak zlatý superhrdina z katalogu „Jak přežít v igelitu“. Tomáš a Bob jsou na tom nejlíp – jejich staré dobré pončo a bunda Rab obstály. Martin promokl taky, ale ne tolik co my.

Postupně všichni roztáváme, jak Trojka vaří čaj se Strohem. První doušek chutná jako návrat do života. Pak hrstková polévka, těstoviny a čokoláda. Kdyby někdo přinesl pivo, začali bychom zpívat hymnu.

Aby do jeskyně nefoukalo, napínáme přes vchod plachtu. Pomáhá to. Uvnitř stavíme dva stany, ať se trochu izolujeme od země. V mém spím já, Tomáš a Bob. Martin s Trojkou si staví svůj vedle.
Venku stále prší, pak sněží. Ale v jeskyni je teplo, voní po čaji a po lidském štěstí, které si uvědomíš, až když ti teče voda z bundy do kalhot.

Noc je klidná. Jen kapky občas dopadají na plachtu a ozývá se vzdálené hřmění. Uvědomuji si, že kdybychom tu jeskyni nenašli, mohlo to dopadnout úplně jinak. V Dračích horách se počasí mění během minut, a kdo to podcení, končí s podchlazením, ne s příběhem.

Ráno z jeskyně koukáme na světlo nového dne, co se pomalu prodírá přes zbytky mlhy. Voda kape ze skal, tráva se třpytí ledem a údolí pod námi je tiché.
Před pár hodinami jsme tu drkotali zuby a teď je všechno klidné, čisté a krásné. Den, kdy jsme málem chcípli, se proměnil v jeden z těch, na které se nezapomíná.

Trasa dne

9.

Den v jeskyni

(… odpočinek, mlha, vločky, Trojkova prdící ofenzíva, slovní fotbal, country hudba, nudle…)

Spíme dlouho. Po včerejším hororu jsme mrtví jak po bitvě u Thermopyl.
První se probouzí Martin a hned má stížnost – prý mu celou noc tekly oči. Ne dojetím, ale kvůli Trojkovým plynům. Jeskyně má sice přirozenou ventilaci, ale evidentně nedostatečnou.

Venku je pořád mlha a drobný déšť. Takové to počasí, které by člověka nepřimělo vylézt ani z chalupy, natož z jeskyně. Dohodneme se, že dnes nikam nejdeme. Včerejšek nám bohatě stačil.

Snídaně jsou opět vločky. Tentokrát chutnají hlavně Trojkovi. Je to ironie, že po včerejším boji o život mu dnes nejvíc sedí instantní oves s rozmáčenými rozinkami.

Celý den odpočíváme. Venku nic nevidíme, v jeskyni není moc co dělat, tak aspoň diskutujeme o tom, jestli by se dalo z jeskyně udělat horské apartmá – „Cave & Spa Drakensberg, se snídaní v ceně“.

Na oběd děláme hrstkovou polévku. Teplá miska v rukou má teď hodnotu zlaté medaile. Po ní si všichni jdeme zase lehnout.

Po krátkém spánku nás přepadne nuda, takže vytahujeme slovní fotbal. Hra, která v běžném životě nemá smysl, se tu stává intelektuální zábavou. „Yzop“ poráží všechno, dokonce i „žluťoučký“.

Odpoledne se rozléhá country. Bob pouští muziku a chvíli to zní, jako bychom seděli v americkém baru, ne v jeskyni na 3300 metrech. Jen místo whisky máme čaj se Strohem.

Večer Trojka vaří čínské nudle. Pánev cvrčí, pára se mísí s kouřem a celá jeskyně voní po sojovce. Jsme opět spokojení. Venku pořád prší, ale nám je teplo, máme plnou misku a střechu nad hlavou – i když z čediče.

Den končí pomalu, bez stresu, bez kilometrů. Jen s teplem, jídlem a vědomím, že jeskyně nás zachránila.
A že někdy je největší dobrodružství… prostě zůstat na místě.

10.

Po hřebeni kolem katedrál

(… sníh, výhledy, prudký sestup do Tlhanyaku, starý chleba z Lašské pekárny, bolest zad, mlha, hledání jeskyní, nakonec stan u Organ Pipes …)

V noci sněžilo a nad ránem mrzlo. Budíme se do bílého rána. Obloha je vymetená a z jeskyně se díváme na dolinu pokrytou sněhem a skalní hřebeny v dálce.
Vstáváme o půl páté. Dnes chceme dojít do další jeskyně dřív, než přijdou odpolední přeháňky. Na plachtě visí kusy ledu a v botách je doslova mrazák. Balím si chodidla do termofólie, abych si neuřízl omrzliny. V noci teplota klesla pod -5 °C, což je v těchto horách i na říjen běžné.
V Dračích horách platí jednoduché pravidlo: když večer prší, ráno mrzne.

Původně chceme vyrazit v šest, ale než pobalíme všechno promrzlé vybavení, vyrážíme až o půl sedmé. Brodíme se sněhem zpět na hlavní trasu. Jdeme po stopách Expedition Clubu, podle mapy.cz.

Krajina je úplně jiná – všechno je pokryté ledovým krystalkem. Slunce svítí, ale zima kouše. Vzduch je průzračný a ticho absolutní. Po chvíli se dostáváme na hranu hory a před námi se otevírá výhled, který bere dech – celé pásmo Dračích hor se vlní v nekonečných vrstvách.

Shodujeme se, že tohle je zatím nejkrásnější úsek celého treku. Hřeben se táhne vysoko nad mraky a připomíná katedrálu z kamene a ledu. Jdeme dál a každých pár minut se zastavujeme – není možné přestat se dívat. V dálce se rýsují Cathedral Peak, Bell Traverse a legendární skalní stěny kolem Mnweni Needles – jména, která mezi horaly budí respekt.

U další vyhlídky přichází sestup. Prudký, rozbitý a kluzký. Klesáme dolů do doliny řeky Tlhanyaku, místy doslova po zadku. Naštěstí tady už sníh roztál. Voda stéká po kamenech a tvoří malé ledopády.

Na vyhlídce dáváme pauzu – chleba s paštikou. Poslední zbytek z Lašské pekárny z Řepišť. Dvanáct dní starý, ale pořád lepší než místní trávník. Trojka k tomu přidává pár plátků sýra a tváří se, že to je degustační set.

V údolí dávám další pauzu a přezouvám se. Jak si sundám termofólii z nohou, píchne mě v zádech. Nemůžu se narovnat. Nakonec mě rozchodí až batoh na zádech.

Procházíme dolinou, kde stojí několik kamenných domků se slaměnými střechami. Z komína jednoho z nich stoupá kouř – důkaz, že i tady, ve výšce nad 2800 m, někdo žije. Přichází mladý pastevec, zabalený do deky, s ovcí za patami. Žádá cigarety. Dáváme mu bonbóny, odchází spokojený.
Tihle lidé žijí z mála – pár krav, ovcí, kukuřice a vody z potoka. V zimě tu teploty klesají hluboko pod nulu, ale úsměv mají stále stejný.

Trasa vede dál kolem řeky Makhapung, která svižně teče a tvoří malé vodopády. Několikrát ji přeskakujeme po kamenech.
Konečně tu vede i vyšlapaná pěšina. V mokré trávě je to dar z nebes – aspoň chvíli nemusíme vymetat každý šutr. Louky jsou ale silně podmáčené a každý krok čvachtá. Voda se tu drží po celé dny, protože půda je plná jílu.

Když dobíráme vodu u posledního přítoku, znovu mě fikne v zádech. Tentokrát naplno. Každý krok je jak bodnutí nožem. Vleču se jako válečný invalida. Kluci čekají a nabízejí, že mi vezmou část vybavení, ale to bych musel přiznat porážku.

Zatahuje se, přichází mlha a výrazně se ochlazuje. Před námi se zvedá závěr údolí. K jeskyním vedou dvě trasy – delší, mírnější (2,2 km s převýšením 221 m) a kratší, ale prudší (1,5 km a 243 m). Volíme tu první. I tak je to solidní stoupání.

Vcházíme do skalní soutěsky. Vlevo kolmá stěna, vpravo dramatické skalní věže, mezi nimi úžlabina, kudy vede naše stezka. Mlha tomu dodává tajuplnost – světlo se láme o kameny a vytváří zlatavý opar.

Stoupání je brutální. Na půl kilometru 150 výškových metrů. Dech pálí, ale bolest zad ustupuje. Nad námi se ztrácí hřeben, z nějž ční věže The Bell a Cathedral Peak – tiché kamenné varhany Afriky.

Podle mapy tu má být pět jeskyní. Nalézáme jen dvě – malé díry, kde by se nevyspal ani pes. Když se vydrápu do průsmyku Thuthumi, Trojka s Martinem hledají třetí jeskyni na svahu. Jsou přímo u ní, ale nedaří se jim ji najít – v mlze mizí i skály, natož vchody.

Další dvě jeskyně jsou o 150 metrů výš, ale po tomhle výstupu se nám tam už nechce. Naštěstí neprší, takže nocleh není akutní. Martin navrhuje sejít dolů k průsmyku Organ Pipes, kde to podle mapy vypadá na rovné plácky.

Pod průsmykem skutečně nacházíme travnatý plácek přímo u potoka. Ideální místo. Zůstáváme tady.
K večeru se mlha rozplývá a zpod mraků se zvedají hřebeny. Nad námi se tyčí Organ Pipes – skalní varhany, podle nichž dostal průsmyk jméno. Když na ně zasvítí zapadající slunce, zbarví se do červena. Hory hrají svou večerní symfonii.

Usínáme s tím, že zítra se vydáme dál po hřebeni, kde cesta povede mezi nejvyššími vrcholy Cathedral Range – poslední částí naší výpravy, než začneme sestupovat zpět k civilizaci.

Trasa dne

11.

Po hřebenech k průsmyku Organ Pipes

(… krásné ráno, panoramata, koupání v řece, paviáni, Katedrály, tábořiště u brodu, večer u vařiče, stmívání…)

Budíme se do mrazivého, ale dokonale jasného rána. Konečně vidím, kde vlastně jsme — včera to celé pohltila mlha. Okolní svahy jsou terasovité, typické pro Dračí hory, a slunce pomalu barví skály do zlatova. Vzduch je křišťálový, pára stoupá z potoka a tráva křupe pod nohama.

Než uvaříme snídani a sbalíme věci, je sedm. Trojka vaří čaj a kávu, zatímco Martin skládá stan. Zbylé věci dosychají na kamenech. Dnešní plán je jasný — dostat se přes hřeben kolem Katedrál až k průsmyku Organ Pipes. Trasa vede mezi 3000 a 3200 metry, tedy vysoko nad hranicí stromů.
Vede nás Trojka. Ukazuje do svahu, že kousek vystoupáme a pak půjdeme po vrstevnici. Martin ale vrtí hlavou — prý horu budeme muset přejít.
Začínáme stoupat a rychle se ukazuje, že Martin měl pravdu. Svah je prudší, než vypadal z tábora, ale aspoň se zahřejeme.

Čím výš jsme, tím krásnější se otvírá panorama. Pod námi se zvedají skály všech tvarů a mezi nimi zelené svahy. Hřebeny se rozbíhají do všech stran, v dálce se třpytí bílé čepice sněhu.
Je to taková krása, že se nám z hřebene Cleft Peak (3277 m) ani nechce.

Po hřebeni pokračujeme dál a hned zase klesáme do další doliny — abychom se u hory Elephant mohli drápat do dalšího průsmyku Cockade. Všechno je tu v rytmu nahoru–dolů, jako kdyby se hory bavily na náš účet. V těchto místech se pohoří láme do nejfotogeničtějších tvarů — stolové hory, skalní věže a hluboké trhliny vytvářejí přírodní amfiteátr, který UNESCO právem chrání jako světové dědictví.

Z vrcholu se otevírají další úžasné výhledy. Zůstávám kus za ostatními, jak fotím. Tohle se prostě nedá přejít jen tak. Hřeben se táhne až k horizontu, kde se rýsuje Champagne Castle – jeden z ikonických vrcholů Dračích hor.

Sestupujeme do široké doliny řeky Koakoatsi. Všude kolem jen ticho, tráva a nekonečný prostor. Na úbočích se pasou stáda dobytka, slyšíme cinkot zvonků a občasné zahoukání pastevce. Pauzu dáváme u jednoho brodu. Tomáš se oplachuje, Bob si myje nohy a za chvíli už jsme v řece všichni — koupání, praní a smích. Studená voda, ale osvobozující.

Osvěžení pokračujeme dolinou dál. Vpravo se nám zvedá skalní město Katedrály. Jakmile se k němu přiblížíme, vidíme proč se tak jmenuje — kamenné věže skutečně připomínají gotické chrámy. V odpoledním světle se barví do červena a oranžova, jako by někdo zapálil celou stěnu.

Na konci doliny se něco hýbe. Přijdeme blíž a poznáváme tlupu paviánů.   Samec na kameni sleduje, jak procházíme, a dává najevo, že tohle je jeho území. Necháváme je raději odejít — nemá cenu riskovat kousanec od místních obyvatel.

Opět nás čeká stoupání. Další svah, další hora. Dneska už toho mám plné zuby. Když si myslím, že jsme nahoře, čeká nás další úbočí. Ale když se konečně dostaneme na hřeben, všechno to stojí za to — Katedrály máme jako na dlani. Na druhé straně se tyčí obrovská obdélníková skála, jak z jiného světa, a nad ní se pomalu zvedají první cáry večerní mlhy.

Sestupujeme dolů do doliny řeky Koakoatsi. Na mapě máme vyhlédnuté tábořiště, ale když dorazíme k brodu, nacházíme krásný plácek přímo u vody. Rozhodnuto — dál už nejdeme.

Ještě svítí a hřeje sluníčko, sušíme mokré věci a stavíme stany. Martin vaří polévku, druhý chod má na starosti Trojka — těstoviny s tuňákem a cibulkou. Vůně se line celým táborem.

Je po sedmé, slunce mizí za hřebenem a rychle se ochlazuje. Voda v potoce potemní, hory ztrácí barvy a nad námi se objevují první hvězdy. Zalezeme do spacáků, venku už je ticho a jen občasné volání paviánů z dálky připomíná, že jsme pořád v divočině.
Noc je klidná, jen vítr občas přejede přes stany.

Trasa dne

12.

Pod Fangs Pass

(… dolina Senqu, stolové hory, ještěrka, výstup do Fangs, panoramata, dohady o tempo, tábor u Khabele, večer u ohně…)

V noci výjimečně nemrzlo. Nad ránem se zvedl lehký vítr, který dokonale vysušil stany. Bob, který spal pod širákem, si noc pochvaloval — podle něj nejlepší spaní z celého treku. Obloha je znovu vymetená, slunce stoupá nad hory a hned první paprsky barví skalní stěnu nad námi do oranžova. Vzduch je svěží, vůně trávy a kamene se mísí s kouřem z vařiče, na kterém se vaří čaj.

Vstáváme se sluncem, v klidu snídáme a po sedmé vyrážíme. Čeká nás sestup dolů do doliny kolem křišťálové řeky Koakoatsi, jedné z mnoha pramenných větví mohutného Senqu, který se v nižších oblastech mění ve známou Orange River – nejdelší řeku jižní Afriky. Ta na své cestě k Atlantiku protíná Lesotho, Jihoafrickou republiku i Namibii.

Míjíme několik vodopádů – od malých kaskád až po jeden zhruba desetimetrový. Voda se tříští o skály a vytváří pod sebou průzračné laguny, které svádějí ke koupeli. Krajina působí klidně, ale voda je ledová. V těchto výškách má sotva pár stupňů.

Kousek dál přicházíme k soutoku s řekou Senqu. Ticho, jen zurčení vody a občasný pískot horských ptáků – drongo, bílolícý ibis nebo drobný horský skřivan. Dáváme delší pauzu, pak po šutrech přeskáčeme řeku na druhou stranu a začínáme stoupat do prvního pořádného svahu. Po ránu mám ještě sílu, takže to jde.

Stoupáme úbočím nahoru, občas se zastavím a ohlédnu. Dolina za námi se otvírá jako obrovský amfiteátr, v dálce se leskne soutok řek a hory se sklánějí v ladných obloucích. Když se vyškrábeme na hřeben, připomíná okolní terén obrovský kráter. Na horizontu se rýsují skalní věže, které vypadají jako zuby obrovského draka — a my jsme v jeho čelisti.

Procházíme dolinou Likotopong a hned nato nás čeká další výživné stoupání. Zvedá se vítr a slunce pálí. Každých pár minut dělám pauzu na vydýchání. Krajina se mění – tráva je kratší, kamení víc a obzor dál. Výška už se blíží 3300 metrům a vzduch je znatelně řidší.

Pod vrcholem sedáme na kámen a svačíme poslední dunajské klobásy. Vedle nás se na skále vyhřívá velká ještěrka, pravděpodobně agama hispida, běžný obyvatel těchto hor. Tomáš ji okamžitě fotí, zatímco Trojka vtipkuje, že by z ní byla dobrá sušená svačina, kdyby došla zásoba.

Vrchol tvoří další stolová hora. Jdeme po jejím plochém hřbetu po lesothské straně, krajina je tu typicky terasovitá – jako by ji někdo dávno rozřezal do pravidelných vrstev. Výhledy ale nejsou tak působivé jako včera – rozeklané hřebeny a zelené svahy zůstaly na straně JAR. Přesto má tahle část kouzlo – klid, prostor, horizont bez konce.

Sestupujeme do doliny Makhapung, kde si krátce odpočineme, a pak traverzem stoupáme směrem k průsmyku Fangs Pass. Tady se krajina znovu mění – před námi se rozvírá panorama ostrých věží a rozeklaných skal, mezi nimi hluboká soutěska, z níž vanou chladné proudy vzduchu. V dálce je slyšet hučení větru, který mezi skalami vytváří zvláštní, téměř varhanní zvuk.

Za průsmykem se otevírá další vyhlídka s podobně ohromující scenérií. Když se tady kochám, ostatní mi zmizí v dálce. Trochu mě to naštve – měli jsme se držet na dohled. Ale pak si uvědomím, že tohle je přesně ta chvíle, kvůli které člověk jde do hor – být na chvíli úplně sám, obklopený tichem, které má váhu.

Nakonec je doháním až na louce u řeky Khabele, kde je v mapě vyznačené místo pro táboření. Je teprve půl čtvrté, takže zvažujeme, jestli pokračovat dál. Další tábořiště je ale tři kilometry a 280 výškových metrů odsud – rozhodnutí je jasné. Zůstáváme tady.

Stavíme stany, Bob si suší ponožky na kameni a Martin rozdělává vařič. K večeři je polévka ze sušeného uzeného a pak bulgur s vepřovkou. Při jídle pozorujeme, jak se slunce pomalu sklání k obzoru. V dálce se zvedá hřeben Cathkin Peak, za ním už končí naše pouť.

Večer se nese v pohodě. Sedíme v kruhu, popíjíme čaj, kořalky už totiž moc nemáme, jen na dezinfekci. Vítr se utiší a hory se noří do oranžového soumraku.
Ještě ani nezapadlo slunce a už se znatelně ochlazuje. Obloha zlátně, vítr sílí a my zalézáme do spacáků. Venku se rozprostírá ticho a první hvězdy. Nad hlavou se rozzáří jižní kříž – symbol všech cestovatelů, co se toulají po jižní polokouli.

Dnes jsme prošli krajinou, kde se dotýká nebe se zemí. A zítra nás čeká poslední výstup – k místu, kde Dračí hory opravdu dělají čest svému jménu.

Trasa dne

13.

Dokončení treku

(…Tugela Falls, žebříky, hranice Lesotha a JAR, návrat k civilizaci, Hilux, první jídlo po deseti dnech a teplá sprcha, která má sílu spásy…)

Opět se budíme do mrazivého, ale jasného rána. Všechno, co zůstalo přes noc venku, je pokryté jinovatkou. Stany se lesknou, tráva křupe a pára z úst se mísí s ranním světlem. Drápeme se ze spacáků, oči máme jak po čtyřech panácích – a přitom jsme včera pili jen čaj.

Balíme promrzlé věci a po sedmé vyrážíme. Hned od tábora začíná stoupání do prvního svahu. Slunce už svítí, ale tepla se z něj zatím nedočkáme. Přecházíme hřeben a traverzem klesáme do doliny řeky Khohloane ea-Ha Molupe – drobného přítoku, který napájí celé údolí pod námi. Konečně cesta, která se dá jít – vyšlapaná pěšina, voda šumí, krajina ožívá.

Po svazích se dostáváme nad řeku Kubedu. Odtud začínáme opět stoupat – tentokrát k hranicím s Jihoafrickou republikou. Ženu jak šílený, protože potřebuji volat na náš konzulát kvůli chybějícím razítkům v pase.

Hřeben, po kterém jdeme, tvoří přirozenou hranici mezi Lesothem a Jihoafrickou republikou. Tahle linie, dlouhá přes 900 kilometrů, byla vytyčena už za britské nadvlády v 19. století a dodnes sleduje tvar Dračích hor, které jsou nejen geografickou, ale i kulturní hranicí mezi dvěma světy.

Na hřebeni ale není signál. Vadí mu kopec před námi. Tak ho prostě přejdeme. A hned pod námi se otevírá výhled, který bere dech – nekonečné panorama Dračích hor. Po deseti dnech pochodu si znovu uvědomuji, jak obrovské to pohoří je – přes 1000 kilometrů dlouhý kamenný val, který se táhne z Jihoafrické republiky až do Svazijska a Mosambiku.

Pokouším se dovolat, marně. Tak se aspoň kochám. O pár minut později přicházíme k vodopádu Tugela – malé horské říčce, která se tu řítí do hloubky 983 metrů, přímo z okraje stolové hory Mont-aux-Sources. Je to druhý nejvyšší vodopád světa, hned po venezuelském Salto Ángel, a zároveň jeden z nejznámějších symbolů Dračích hor.

Nemohu se od toho místa odtrhnout. Po deseti dnech treku tady potkáváme první turisty – dva mladé Jihoafričany, kteří si sem přišli udělat selfie. Jeden z nich se zkouší dovolat na konzulát místo mě. Taky marně. Ale smějí se a nabízí nám sušenky – první kontakt s civilizací, který chutná po čokoládě.

Pokračujeme dál po hranici, směrem k Sentinel Car Parku. Trasa vede kolem horní částí vodopádu Tugela, odkud se ještě jednou ohlédneme. Trojka pak z mapy vytáhne „zkratku“. A jak už víme – v jeho podání to nikdy není úplně jednoduché.

Dojdeme na hranu skály – a dolů vedou jen kovové žebříky přimontované do svislé stěny. Slavné řetězové žebříky, které spojují horní plošinu Sentinelu s údolím pod ním. Celkem dva žebříky, každý dlouhý přes 15 metrů, visí volně ve vzduchu a jsou hlavní výstupovou (nebo v našem případě sestupovou) trasou.

Moc to nemusím, ale myšlenka, že bychom to obcházeli o kilometr dál a s dalším výškovým převýšením, je ještě horší.

Lezu s ostatními dolů. Raději se nedívám pod sebe, jen na poslední příčku. Když konečně dosáhnu pevné země, oddychnu si. A pak zjistím, že pod tím prvním žebříkem je ještě druhý – ještě delší. Skvělý den na trénink odvahy. Vítr cloumá s batohy a kov vrže, ale všechno drží.

Dole už nás čeká pěšina, která vede po úbočí skály. Úzká, exponovaná, se strmým srázem po levé ruce. Rozhodně nic pro ty, kdo trpí závratí. Zastavuji se a fotím poslední panoramata – obrovský kamenný amfiteátr Sentinelu a Amphitheatre, odkud voda z Tughéle padá do údolí Royal Natal National Parku.

Po pár kilometrech se objevuje parkoviště. Po deseti dnech v horách najednou stojíme na asfaltu. Martin se domlouvá se starým černochem, který parkuje poblíž, že nás sveze jeho Hiluxem k našemu autu. Chce za to 500 randů. Bereme to bez váhání.

Batohy házíme na korbu, Bob s Tomášem sedají k nim, zbytek se vejde dovnitř. Prvních pár kilometrů je cesta luxusní – vydlážděná, klidně by to zvládl i náš vůz. Jenže pak dlažba končí a přichází skutečný offroad.

Auto skáče po kamenech, Hilux hrabe, ale jede. Teď už víme jistě – s naším autem bychom to sem nikdy nedali. Řidič nás vysazuje u našeho vozu. Martin zjišťuje, že při domlouvání odvozu zapomněl nahoře své trekové hole. První ztráta expedice – po deseti dnech úspěch.

Trasa dne

14.

Cesta do Svazijska

(… policejní kontrola, hranice, doplnění razítek, Mkhaya Game Reserve, chaos s ubytováním, večerní salát a malá oslava návratu do civilizace…)

Spal jsem jak zabitý. Ráno dopisuji deník a dávám shrnutí na Facebook — přece jen po deseti dnech v horách si to zaslouží malé digitální „hlášení o přežití“. Trojka mezitím udělal snídani. V 7.30 odjíždíme — čeká nás návrat na hranice s Lesothem, kde potřebujeme vyřešit chybějící razítka v pase. Jedeme stejnou cestou jako minule, jen s o něco větším nadhledem a menším množstvím bahna na botách.

Cestou píšu prohlášení o tom, co se nám stalo, a přes AI ho překládám do angličtiny. Afrika 21. století — někdo pálí uhlí v kamnech, jiný řeší vízové problémy přes umělou inteligenci. Policie nás zastavuje už po pár kilometrech. Starý policajt, unavený pohledem, opřený o radar a zjevně bez chuti řešit jakékoli papírování. Nakonec ho přesvědčíme spíš úsměvem než argumenty. Placka to spraví.

Na hranicích jdu s papírem za skupinou policajtů. Mezi nimi malá prdelatá policistka v uniformě, které předkládám naše prohlášení. Jen se zasměje, ukazuje to kolegům a nakonec nám pasy bere, vede nás kousek vedle, něco ťuká do počítače — a po chvíli máme razítka doplněná. Vše dopadlo mnohem líp, než jsme čekali.
Vracíme se zpátky na silnici a hledáme safari, kam bychom mohli zajet. Nakonec vítězí Mkhaya Game Reserve ve Svazijsku – jeden z nejznámějších privátních parků této malé královské země. Rezervace Mkhaya vznikla už v roce 1979 s cílem chránit černé nosorožce, kteří byli tehdy téměř vyhubeni pytláky. Dnes tu kromě nich žijí i bílé nosorožce, žirafy, buvoli, hroši, krokodýli, kudu, impaly, a stovky druhů ptáků. Park je unikátní tím, že je zcela bez plotů a návštěvníci se pohybují pouze v doprovodu ozbrojených rangerů.

Cestou to online rezervuji a po potvrzení hned přidávám i ubytování. Zastavujeme v marketu, doplňujeme zásoby pití a pak nás čeká přes pět set kilometrů dlouhá jízda napříč Jihoafrickou republikou – z horského Phuthaditjhaba přes rozlehlé pláně až do hornatého Svazijska.
Krajina je pustá, ale krásná. Občas zahlédneme pštrosy, antilopy nebo zebry. Sem tam pasoucí se stáda dobytka, malé osady z hliněných domků a děti mávající u silnice. Cesta je překvapivě slušná, provoz minimální.

Kolem páté dáváme pauzu ve městě Ermelo. Hledáme něco stylového k jídlu — marně. Nakonec končíme v dalším fast foodu. Dáváme si mix masa a hranolky. Není to sice žádná africká delikatesa, ale hlad je hlad. Když člověk týden žije na vločkách a tuňákovi, i „Chicken Dust Deluxe“ chutná jako sváteční menu.

Jak se blížíme k hranici se Svazijskem, krajina se mění — přibývá lesů, kopce jsou zelenější, z polí mizí prach a přibývá plantáží cukrové třtiny a eukalyptů. Všude cítit vlhkost a vzduch má nádech tropů. Nakonec to vypadá spíš jako Norsko než Afrika.
(Foto: zalesněné kopce při západu slunce – horizont v mlžném oparu, silnice mizí mezi stromy.)

Na hranice dorážíme už po setmění. Z auta musíme všichni ven. Nejprve výstupní kontrola z JAR, potom přejíždíme o pár metrů dál k bráně Svazijska, které se dnes oficiálně říká Eswatini. Tato malá monarchie, vedená králem Mswatim III., patří k posledním absolutním monarchiím světa – král tu vládne neomezeně a s láskou ke svým 15 manželkám.

Policista si bere doklady od auta z půjčovny a kontroluje všechno důkladněji než celník v Istanbulu. Pak nás posílá do malé místnosti, kde nám skenují pasy. Na imigrační přepážce sedí hezká černoška v uniformě. Když nám dává razítka, usmívá se způsobem, který by klidně mohl být trestný. Martin pak ještě platí 150 svazijských emalangeni (asi 180 Kč) za vstup auta.
(Foto: hraniční přechod do Eswatini – osvětlená brána, uniformy, úsměvy a večerní ticho.)

Hned za hranicí zastavujeme v liquor shopu — doplňujeme pivo a whisky. Pak podle GPS hledáme naše ubytování, které má být „jen kousek“. Jenže – přijedeme na místo a nic tam není. Signál z JAR mi spadl, takže se nemohu s ubytovatelkou spojit. Místní černoši volají za nás, ale ani oni netuší, kde to je.

Jedeme ke KFC, kde se zkoušíme připojit na Wi-Fi. Mně to ale nejde! Trojka ale mezitím podle názvu najde nové místo — osm kilometrů odsud. Jedeme tam. Kolem skupinka černochů, ale ani tady ubytování neexistuje. Mapy.cz to mají špatně.

Naštěstí jeden z místních volá ubytovatelce znovu. Ta po chvíli říká, ať dojedeme zpátky ke KFC, že pro nás pošle svého člověka. Když tam dorazíme, opravdu už tam čeká — mladík v mikině, co se představí jako pikolík. Sedá k nám do auta a naviguje nás na správné místo. Je to asi 200 metrů od toho prvního, kde jsme marně hledali.

Naštěstí je to úplně nový apartmán — čistý, moderní, prostorný. Bílé stěny, klimatizace, gauč, kuchyňka s mikrovlnkou a dokonce i rychlovarná konvice – po deseti dnech luxus, který by člověk vnímal jako zázrak.

Chceme platit dolary nebo eury. Nechce. Chce jejich emalangeni. Tak Martin s Trojkou vyrážejí k bankomatu. Platíme 2450 E, tedy asi 3000 korun na dva dny. Ubytování máme, klid taky.

Dáváme si rajčatový salát s cibulí, olivovým olejem a trochou česneku – jednoduchý, ale po týdnech treku luxusní. Večer se pomalu mění v menší oslavu návratu do civilizace. Pivo teče, smích sílí, a na zdi sedí obrovský můra – první, kdo nám v Eswatini přiletěl pogratulovat.

Já jsem utahaný jak kůň, takže usínám dřív, než stačím dopít druhé pivo. Ostatní pokračují.
Za okny voní noční Afrika, ticho přerušuje jen vzdálené štěkání psů a zvuk větru v palmách. Zítra nás čeká safari — a po všech těch dnech v horách poprvé pocit, že jsme zase jen obyčejní cestovatelé.

Trasa dne

15.

Safari v Mkhaya Game Reserve

(… cesta přes plantáže cukrové třtiny, nosorožci zblízka, žirafy a zebry v symbióze, hroši, co běhají čtyřicítkou, a oběd uprostřed buše…)

Ráno jako obvykle první vstává Trojka. Tentokrát připravuje snídani v luxusním stylu – hemenex s cibulí. Já dopisuji deník, Martin pomalu balí věci a Bob hledá čisté triko, které už stejně dávno neexistuje.

Po sedmé vyrážíme. Do rezervace Mkhaya Game Reserve máme 140 kilometrů a být tam musíme v deset. Cesta vede přes hornatou krajinu – z výšky 1450 metrů sjíždíme až k 250. Po krajnicích chodí spousta lidí, stejně jako v JAR, ale dneska překvapivě dost z nich ve svátečním – je totiž neděle.

Zastavujeme ve městě Manzini, druhém největším městě Eswatini (bývalého Svazijska). Město leží v úrodné Malkerns Valley a je neformálním obchodním centrem země – směs chaosu, barev a vůní. Jsme tu ještě před osmou, takže supermarkety mají zavřeno. Jdeme se projít po místní tržnici u autobusového nádraží. Vzduch je plný křiku, prachu a vůně pečeného masa. Řidiči a naháněči hulákají názvy měst, kam zrovna odjíždějí; minibusy odjíždějí, až když jsou plné.

Když se konečně otevírá Spar, bereme svačinu. Chtěli jsme i pivo a whisky, ale ty se tu prodávají jen ve specializovaných obchodech – a ty jsou v neděli zavřené. Smůla.

Pokračujeme směrem k místu srazu. Cesta se klikatí mezi kopci a rozlehlými plantážemi cukrové třtiny – jedním z hlavních exportů Eswatini. Místy míjíme eukalyptové háje a vesničky s kulatými chatkami beehive huts. Na místo přijíždíme o půl hodiny dřív. Mysleli jsme, že to bude sídlo firmy, ale je to jen malý obchůdek u silnice. Dáváme si smažené kuličky – něco mezi koblihami a slanými vdolečky. Kávu hledáme v nedaleké hospůdce obehnané zdí s ostnatým drátem; z dálky vypadá jak vězení. Kafe ale nemají.

Vracíme se k autu. Tomáš se jde nenápadně vyčůrat za roh, jenže šlápne na větev s dlouhými trny. Jeden mu projede podrážkou a zapíchne se do nohy. Za chvíli má botu plnou krve. Naštěstí to zastavíme kapesníkem – improvizace horské první pomoci.

Přijíždí průvodce ve velkém Land Cruiseru upraveném pro safari – devět míst na korbě, kovový rám, plátěná střecha. Kromě nás jede starší Francouz s manželkou a jedna Němka. Francouz říká, že byl čtyři dny v Krugeru a neviděl ani jediného nosorožce. Proto přijel sem.

Jedeme za průvodcem po prašné cestě. Jednou dokonce brodíme řeku – voda stříká vysoko a Martin si zase pochvaluje, že to naše auto by tu skončilo po prvních dvaceti metrech.
Po chvíli vjíždíme do stylového areálu s tradičními chatkami s doškovou střechou. Průvodce vysvětluje, že Mkhaya založil v roce 1979 ochranář Ted Reilly jako útočiště pro ohrožené živočichy. Velké šelmy tu nemají a sloni zmizeli během sucha v devadesátkách, ale místo je pevností pro černé nosorožce (Diceros bicornis) i bílé, žirafy, zebry, buvoly, nyaly, kuduy, impaly a spoustu ptáků. Ukazuje sbírku lebek nosorožců ulovených pytláky – mrazivá připomínka, proč tu funguje ozbrojená protipoacherská hlídka a přísná pravidla (ruce v autě, žádné stávání).

Nasedáme do auta a vyrážíme. Sotva pár minut a vidíme samici bílého nosorožce, jak kojí své roční mládě. Tichá scéna síly – mládě je velké skoro jako naše auto.

Jedeme dál, mezi stromy se mihotají různé druhy antilop. Pak zastavujeme u skupiny žiraf a zeber. Průvodce vypráví o jejich „dohodě“ – žirafy hlídají shora, zebry zespodu; když jedna něco zmerčí, celé stádo se pohne. Dokonalá komunikační síť bez signálu.

Další zastávka – celé stádo impal, skáčou jak na pružinách. O kousek dál malé jezírko s hrochy. „Nejvíc nepochopené zvíře,“ směje se průvodce. „Vypadají jako gauč, ale běhají čtyřicítkou.“

Na obloze krouží orel – nejspíš orel bojovný. O pár minut později nacházíme dalšího nosorožce – stojí po břicho ve vodě a s očividným blahem se cachtá.
V dálce zahlédneme buvola kaferského – člen „velké pětky“. Je plachý a mizí mezi stromy. „Jediný nezodpovědný účastník parku,“ glosuje průvodce.

Po dvou hodinách zastavujeme v táboře jako z domorodé vesnice. Oběd pod stromy: maso, omáčky, čerstvá zelenina. Skvělé. Jen platba kartou je komedie – terminál stávkuje, telefonická podpora taky. Nabízím dolary, kroutí hlavou. Domlouváme se, že zaplatíme později z bankomatu.

Pokračujeme druhou částí safari. Teď tři nosorožci pohromadě – dva samci a samice. Samci se předvádějí, ale dáma zjevně nemá náladu a odchází s výrazem „nechte mě být“.

Ještě pár žiraf, impal, v korunách paviáni. Pak se vracíme k autům. Společná fotka s průvodcem, poděkování a trocha ticha – dolehne na nás, jak křehké je tohle všechno, když o nosorožcích rozhoduje primárně cena rohu na černém trhu.

Na to, že šlo o relativně malé safari, jsme nečekali, že toho uvidíme tolik. Jsme nadšení. Mkhaya se nám vryla do paměti jako místo, kde se příroda i člověk snaží o křehké příměří.

Cestou zpět zastavujeme v marketu pro jídlo a na tržišti pro pár suvenýrů. S Tomášem ve stánku kupujeme koření – kari směs, sušené chilli, a sáček kurkumy, který barví prsty ještě večer.
Večer po večeři padám únavou. Ostatní si ještě povídají, ale já usínám dřív, než dopíšu poslední řádek deníku. Africký den, co začal vejcem na špeku a skončil nosorožci v prachu, se vydařil do poslední minuty.

Trasa na Safari

16.

Sibebe a Johannesburg

(… mlžné ráno, Sibebe rock, hranice, flirt policistky s Trojkou, návrat do Johannesburgu, chaos s taxíkem, čínské nudle, večerní bilancování…)

Budíme se do zamlženého rána. Venku visí hustá mlha a okolní kopce mizí v bílém oparu. Trojka nám připravil výbornou gulášovku ze včerejška, takže den začíná vonět po domově a cibuli.

Dneska máme v plánu krátkou zastávku u Sibebe Rock – druhého největšího žulového monolitu na světě. Martin jen kroutí hlavou, že jsme tam nezajeli už včera cestou ze safari, když bylo jasno. Prý by to bylo krásně nasvícené. Jenže teď už je pozdě na filozofování, tak v sedm odevzdáváme apartmán a vyrážíme.

Sibebe Rock – africký bratranec Uluru:
Tento monumentální žulový masiv leží asi 10 km severovýchodně od hlavního města Mbabane. Vznikl před více než 3 miliardami let a považuje se za druhý největší odkrytý žulový monolit na světě – hned po australském Uluru (Ayers Rock). Zvedá se o více než 800 metrů nad okolní krajinu a jeho hladký povrch vznikl díky erozi a zvětrávání, které trvalo miliony let. Místní mu říkají „Bald Rock“ a podle archeologických nálezů sloužil už v pravěku jako útočiště prvním obyvatelům dnešního Eswatini. Dnes je národním symbolem (najdete ho i na mincích) a každoročně se tu koná masový pochod Sibebe Survivor Hike – tisíce lidí šlapou po svahu až na vrcholek.

Cestou míjíme Mbabane, hlavní město Svazijska. Vilová čtvrť vypadá jako menší pevnost – za každým plotem dráty, ostnatý drát a cedulky „Armed Response“. Všichni se tváří, že mají od všeho klíče, ale bezpečnější je nezastavovat.
Mbabane leží v nadmořské výšce kolem 1240 metrů a obklopují ho zelené kopce pohoří Mdzimba. Město působí překvapivě klidně, ale bezpečnostní opatření připomínají, že i tady má chudoba a kriminalita blíž, než by se z mapy zdálo. Přesto patří k nejpříjemnějším africkým hlavním městům – jen 95 tisíc obyvatel, čisté ulice, čilý trh a pohostinní lidé (turisté tu ale raději zamykají i zubní kartáček).

Sibebe se před námi objevuje jako oválná hora se dvěma vrcholy. Při příjezdu je schovaná v mlze, ale po chvíli se opar roztrhá a před námi se zjeví obrovská, hladká masa žuly, která dominuje celé krajině.

Zvažujeme, že se vydáme nahoru, ale nakonec vítězí rozum – nebo spíš únava. Času už moc není. Místo toho vyjíždíme autem na protější svah, odkud je na monolit nejlepší výhled.

Z vršku vidíme rozlehlé údolí s domky rozesetými mezi balvany. Místní právě nosí vodu v kbelících a mezi nimi se poflakuje pár psů. Klidná, zelená krajina, kterou by člověk jen těžko spojil s hlučným světem tam venku.

Krajina pod Sibebe:
Oblast je známá červenými lateritovými půdami, které vznikly zvětráváním žuly a jsou bohaté na železo. Lidé tu žijí v jednoduchých domech z nepálených cihel a hlíny, často bez elektřiny.
Živí se převážně kukuřicí, fazolemi a batáty a chovem koz. Z vrchů je nádherný výhled na Mbabane Valley – při západu slunce se celé údolí zbarví do ohniva.

Na hranicích si ještě děláme zastávku v liquor shopu. Poslední šance na zásoby. U výjezdu nás čeká klasické pasové martyrium, které už známe nazpaměť. Malá, prdelatá policistka s umělým zubem volá na Trojku, že se má určitě vrátit. Ten se usmívá, jako že o tom popřemýšlí, ale my víme své.
Pak už směr Johannesburg. Řídí Martin, cesta utíká rychle, silnice je kvalitní. Bob nalévá whisky, Trojka zapíjí vínem a nálada stoupá úměrně počtu vypitých loků.

Kousek od letiště se snažím spojit s ubytováním. Booking mlčí, WhatsApp nemají, a na zprávy nereagují. Poslali jen mail, že se na nás těší, a chtějí kopii pasu. Doufám, že tentokrát nebudeme po městě bloudit jako posledně.

Nakonec to klapne. Ubytování nacházíme bez problémů. Dva slušné pokoje, krátká formalita na recepci a můžeme odložit batohy.
(Foto: Ubytování v Johannesburgu, vjezd za zelenými mřížemi a ostnatým drátem.)
(Foto: Cedulka „Danger – Electric Fence“ na vršku plotu.)
(Foto: Areál ubytování obehnaný vysokým plotem, typická „pevnostní architektura“ města.)

Johannesburg – město zlata a plotů:
„Jo’burg/Joburg“ je největší město JAR, založené roku 1886 po objevu zlata. Dnes přes 6 milionů obyvatel a ekonomické srdce regionu.
Město plné kontrastů: luxusní Sandton a Rosebank vs. chudinské oblasti typu Soweto. Po kriminální vlně devadesátek tu vznikla „pevnostní architektura“ – vysoké zdi, elektrické ohradníky, ozbrojené agentury. V praxi to znamená: jezdit spíš autem, po setmění krátké přesuny a e-hailing (Bolt/UBER) brát z ověřených míst (u vchodu do mallu, hotelu).

Hned poté jedeme vrátit auto – všechno probíhá hladce, bez jediné připomínky. Nálada je výborná, až do chvíle, kdy se rozhodneme objednat taxi přes Bolt a vydat se na „bazar“, který Bob vygooglil.

Přijíždí starší černoch v novém Renaultu. Sotva vyjede, má smůlu – policajti ho chtějí zkontrolovat. Volají na něj, ať zastaví, ale on to vezme po svém – pomalu popojíždí dál. Policajt přiběhne a přes otevřené okno mu prostě vytáhne klíče ze zapalování. Dostává pár výchovných slov (a možná i víc), pak kontrolují nás. Všechno v pořádku, pokračujeme.

Jenže tím to nekončí. Řidič nás prosí, abychom mu koupili benzín. Odmítáme – platili jsme přece dopředu. Zastavuje u pumpy, zdržení. Když konečně jedeme dál, znovu ho kontroluje policie. Zřejmě jsme magnet na problémy.
Po chvíli chce jídlo. „Buy me food,“ říká Tomášovi. Ten ho pošle někam. Řidič se urazí, ztratí přehled o cestě a tvrdí, že neví, kam má jet, i když mu navigace bliká před očima. Zastaví u pumpy, radí se s kolemjdoucím, a my toho máme dost. Vystupujeme a jdeme pěšky.

Na místě zjišťujeme, že bazar se dnes nekoná. Stadion zeje prázdnotou. Takže žádné levné suvenýry, žádný trh – jen rozpálený asfalt. Už se blíží večer a my nechceme riskovat toulky po Johannesburgu za tmy. Míříme raději do blízkého nákupního centra.

Cestou procházíme čtvrtí s domy obehnanými zdmi a elektrickými dráty. Cedulky varují: „Danger – Electric Fence.“ Všechno vypadá spíš jako vojenská zóna než obyčejná ulice.

V nákupním centru nakonec nacházíme jen čínský fastfood. Dáváme si polévku s mořskou řasou, která chutná, jako kdyby do ní spadlo akvárium, a pak nudle s masem – ty naštěstí zachraňují situaci.

Ještě krátká zastávka v liquor shopu na večer, pak už taxi zpět na ubytko. Tentokrát je řidič v pohodě a nechce po nás žádné extra příspěvky na palivo nebo jídlo.

Večer se mění ve spontánní společenské vyhodnocení celé výpravy. Při láhvi whisky se rozebírá všechno – od prvního kroku na Sani Passu po poslední nosorožce v Mkhaye. Já jdu spát po dopití flašky, ostatní ještě pokračují s vínem a pivem. Smích se rozléhá dvorem, dokud si soused nepřijde stěžovat, že nemůže spát. Nakonec to řeší i recepce.

Ale co – expedice Dračí hory 2025 se musí zakončit stylově.

Trasa dne

17.

Návrat přes Abú Dhabí

(… let, Martin v salónku, mešita šejka Zayeda, Kanaďanka, prohlídka, whisky, návrat, Vídeň, domů…)

Budík zvoní v šest. Po včerejším večírku to není zrovna milosrdný zvuk, ale realita je neúprosná – čeká nás dlouhý den návratu. Balíme věci, dáváme poslední sprchu a jdeme na snídani. Je chutná, teplá a překvapivě vydatná – přesně to, co po dvou týdnech dobrodružství člověk potřebuje.

Před ubytováním už stojí minibus, který nás odváží na letiště. Všechno probíhá hladce, nálada je dobrá. Po odbavení máme ještě chvíli času, takže s výjimkou Martina jdeme nakoupit pár suvenýrů domů. Martin je celý nedočkavý – těší se do letištního salónku jako malé dítě na cukrovou vatu. Jakmile se u recepce dostane ke slovu, doslova se třese vzrušením. Když ho vpustí dovnitř, mizí rychlostí blesku. Za pár vteřin už sedí u baru a cinkají o sebe první sklenky vína. Konečně je šťastný.

My ostatní ho s úsměvem následujeme. Jenže zásoby vína v salónku zjevně podcenili – po chvíli už na baru nezbývá ani kapka. Naštěstí jsme už najezení, napití a čas vyrazit.

V letadle je volno, sotva třetina obsazena. Každý si zabírá celou řadu sedadel, rozvalujeme se jako v business třídě a většinu letu prospíme.

Po pár hodinách přistáváme v Abú Dhabí. Opět nás čeká sedmihodinový přestup. Martin beze slova mizí do salónku doplnit pohonné hmoty, zatímco my se rozhodujeme využít čas lépe – dáme druhý pokus o návštěvu slavné Velké mešity šejka Zayeda.

Abú Dhabí v kostce

Hlavní město Spojených arabských emirátů (nikoli Dubaj) vyrostlo z pouštního ostrova díky ropě objevené v 50. letech. Dnes je to elegantní, klidnější „starší bratr“ Dubaje – široké bulváry, zahrady, Louvre Abu Dhabi a okázalá moderní architektura. Město sází na kulturu a infrastrukturu, ne jen na rekordy.

Tentokrát už víme, jak to tu chodí. Spořádaně stojíme ve frontě na taxi, která se rychle posouvá. O chvíli později už projíždíme nočním městem, jehož světla se odrážejí v moderních skleněných věžích.

U mešity vystupujeme a míříme podzemní chodbou k turniketům. Cestou se Tomáš seznamuje s mladou sympatickou Kanaďankou, která letí do Indie na kurz jógy a pak do Austrálie sbírat třešně. Přestup má stejně jako my – jen s jiným cílem. Přes bezpečnostní kontrolu se dostáváme do haly, kde Bob platí vstupné. Tomáš dostává elektronického průvodce – takový komunikátor se sluchátky, který automaticky komentuje vše, co míjíme. Nastupujeme do otevřeného elektrického vozítka, které nás tunelem veze k mešitě. Odtud pokračujeme dalším vozítkem přímo k hlavnímu nádvoří.

A pak se před námi otevře pohled, který bere dech. Velká mešita šejka Zayeda je monumentální – bílý mramor se leskne pod reflektory, klenby a kopule se tyčí do výšky a celé místo působí téměř nadpozemsky.

Foto: Centrální nádvoří – lesklá mramorová mozaika s květinovými vzory, kopule jako z pohádky Tisíce a jedné noci.

Velká mešita šejka Zayeda – pár „nej“

• Otevřena 2007, pojme až ~41 000 věřících.
• 82 kopulí, 4 minarety (každý přes 100 m).
• Fasády a sloupy z bílého mramoru s inkrustacemi polodrahokamů.
• V hlavním sále největší ručně tkaný koberec světa (~35 tun, novozélandská vlna).
• Monumentální lustry s krystaly Swarovski.
  Kód místa: čistota, symetrie a klid, který donutí ztišit i ty největší povýšence.

Každý detail je dokonalý – sloupy zdobené květinami z polodrahokamů, mozaiky a zlacené vršky sloupů září do prostoru.

Jsme ohromeni. Klid, čistota a velikost toho místa působí tak, že i největší ateista tu alespoň na chvíli zmlkne. Ve 22 hodin se mešita zavírá a my stíháme odchod doslova na poslední chvíli.

Vracíme se zpět na letiště, znovu odbavení, bezpečnostní kontrola a pár posledních nákupů. Aby čas utíkal rychleji, kupujeme půllitrovku skotské whisky a zabydlujeme se v gatu.

Krátce poté doráží zvesela posilněný Martin. Lehne si na podlahu, whisky koluje, a v pravidelných intervalech vyzývá Boba, aby dolil. Pak usíná. Budí ho až bouchání techniků, kteří kousek vedle opravují nabíjecí stanici. Martin na ně rozespale křičí, ať toho nechají, že se tu spí. Naštěstí jsou rychlí – opraví, sbalí se a odchází. Martin zase usíná.

Konečně se ozve výzva k nástupu. Nastupujeme do letadla, které je tentokrát plnější. Jen Martin má znovu štěstí – celé tři sedačky pro sebe. Rozvalí se a chrápe celou cestu do Vídně. My ostatní se různě kroutíme a lámeme v polospánku.

Foto: Posádka Etihad Airways a naše „třetina letadla“, kde jsme si každý udělali své malé ležení.

Krátce před šestou ráno přistáváme ve Vídni. Venku je chladno a voní to Evropou. Bereme batohy, nasedáme do auta a vyrážíme domů.

Závěr

Deset dní, 175 kilometrů, převýšení přes 8100 metrů, pět přátel, jedno pohoří – a tisíce zážitků, které se do čísel nevejdou.
Dračí hory nám ukázaly všechno: krásu, surovost, mráz, déšť, slunce i nekonečné ticho.

Od prvního kroku na Sani Passu, kde se cesty ztrácely v oblacích, až po Tugela Falls, kde se voda řítí téměř kilometrovou propastí dolů do jihoafrického údolí, jsme prošli krajinou, která zůstává věrná svému jménu – divoká, majestátní a nezkrotná.

Každý den byl jiný.
První dny patřily radosti z pohybu a objevování.
Pak přišly mlhy, lijáky, promáčené spacáky, chvíle, kdy jsme spíš než turisty připomínali trosečníky.
Ale i ty okamžiky, kdy se mraky rozestoupily a světlo zalilo hřebeny Long Wall nebo Giants Castle, stály za každou kapku potu.

Noc v jeskyni při bouři, ranní mráz, první paprsky nad Fangs Pass, výhled z Mafadi – to všechno jsou obrazy, které zůstanou.
Stejně jako vůně čaje na spacáku, Trojkův věčný optimismus, Martinovy komentáře, Bobův klid, Tomášův smysl pro humor a moje touha všechno zaznamenat dřív, než to odnese vítr.

Zažili jsme Lesotho, Jihoafrickou republiku i království Eswatini.
Viděli jsme nosorožce zblízka, žirafy v prachu savany, mešitu šejka Zayeda v modrém světle noci.
Přespali jsme pod hvězdami, na mrazu, v jeskyni i v apartmánu s klimatizací.
Jeli jsme po nejhorších cestách Afriky i po těch, které by obstály v Evropě.
A hlavně – všichni jsme se vrátili. Zničení, unavení, ale s úsměvem, který se nedá koupit ani vyfotit.

Když jsme nakonec seděli v Johannesburgu, každý s půlkou piva a celou hlavou vzpomínek, došlo nám, že to všechno stálo za to.
Že tyhle hory nejsou jen o výškových metrech, ale o lidech, kteří se do nich vydají – a o tom, co v nich najdou.
My jsme tam našli Afriku. Ale hlavně – sami sebe.