Dokončení jižní větve Stezky Českem! Vydejte se s mnou na 72 km dlouhý trek z Lužic do Mikulova přes malebný Dolnomoravský úval.
Z Lužic do Lednice
Nedalo mi to a vyrazil jsem dokončit Jižní Stezku Českem. Autem dojedu do Lužic, což je vesnice za Hodonínem a odtud v 8:15 hod vycházím. Začínám nedaleko místa, kde jsem poslední úsek Stezky Českem přerušil.
Trasa nejprve vede po nezpevněných bahnitých cestách. Za chvilku mám celé boty i nohavice kalhot od bahna. Po nich dojdu na Slovanské hradiště v Mikulčicích, což je archeologické naleziště z dob Velké Moravy. Zrovna tu ale probíhá rekonstrukce hlavní budovy, takže žádná prohlídka.
Kousek za areálem se napojuji na trasu, kde jsem šel po Stezce minule. Začíná asfaltové peklo po nekonečně dlouhých a rovných cestách vedoucí přes lužní lesy. Jít tu trasu v prosinci má tu výhodu, že mne nežerou komáři, kterých tu musí být v létě přehršel.
V poledne dojdu do Lanžhota. Hledám nějakou hospodu. První je pizzerie, kde čepují Svijany. Na pizzu, ani na Svijany nemám chuť. V další hospodě mají Starobrno. Jdu dál. V mapě nalézám další hospodu, jmenuje se U Bartošů, dle fotky tam čepují Radegast. Dojdu k ní a mají zavřeno. Sedám na lavičku před hospodou a sním alespoň řízky, co si nesu z domu a zapiju to minerálkou.
Za Lanžhotem projdu přes louky a pak vcházím do obory Soutok. Název obory je odvozen od soutoku řek Moravy a Dyje, který je nedaleko.
Opět procházím lužním lesem a cesta vede kolem bunkrů a také kolem zámečku Pohansko. Z informační cedule se dočítám, že i tady je archeologické naleziště.
Z divočiny vycházím v Břeclavi u podniku Gumotex. To by mne moc nevzrušovalo, kdybych od nich neměl loď, kánoi Baraku, na níž jsem sjel nejednu řeku.
Ani v Břeclavi nemohu najít žádnou otevřenou hospodu. Tu nalézám až na konci města naproti zimního stadiónu. Dám dvě piva a pokračuji dál. Při odchodu už náležitě cítím nohy. Mám nich už třicet kiláků a ještě mne deset čeká. Chci totiž dojít až do Lednice.
Přejdu přes most přes Dyji a vcházím do kančí obory vedoucí opět přes lužní les. Kanci sice žádní, ale aspoň pár výletníků.
Za soumraku přicházím k Janovu hradu. Rychlé fotky a pokračuji přes zámecký park dál.
Rychle se stmívá. Již za tmy přicházím k zámku Lednice. Projdu parkem a naproti němu je fotbalové hřiště. Sice tu není žádná tribuna, kde bych se mohl schovat, ale alespoň nadstřešené střídačky. Sice střecha nemá velký přesah, ale pokud nebude moc foukat, nemuselo by na mne pršet.
Byť už je tma, je ještě málo hodin abych už šel spát. Mířím do nejbližší hospody. Mají tu Plzeň a Gambáče. Také tu vaří. Dávám si kuřecí kousky bramboráku. Je to moc dobré.
V hospodě musím nějakou dobu vydržet, než budu moci obsadit vyhlédnutý brloh. Doufám, že do něj po konzumaci piv trefím.
Po 21 hod odcházím z hospody a stelu si na zemi střídačky. Okamžitě usínám.
Po půlnoci mne budí déšť. Samozřejmě na mne prší. Chvilku vyčkávám a pak jsem nucen vylézt ze spacáku a jít si postavit tarpa.
Sotva ho postavím, přestává pršet. V tarpu vydržím ale až do rána.
Z Lednice do Mikulova
Vstávám v 6.15 hod. Když se soukám ven, utrhnu si jedno poutko na tarpu. Raději ho hned přišiju. Jak se znám, zapomněl bych na to a přišíval bych ho v ten nejhorší okamžik, v dešti a ve tmě.
Na snídani si uvařím dvě domácí klobásy, kávu a čaj. V 7:30 hod vycházím. Projdu Lednicí a pak kráčím lesem kolem Zámecké Dyje. V Bulharech přicházím k Dyji a po jejím břehu jdu až k vodní nádrži Nové Mlýny. Následuje nekonečný pochod po její hrázi až do Pavlova. Projdu obcí a začínám stoupat k Dívčímu hradu. Na jeho prohlídku nemám moc času, neboť chci stihnout vlak z Mikulova, co jede ve 13.50 hod.
Od hradu jdu ještě na vrchol Děvínu, odkud jsou moc hezké výhledy do okolí, zejména na Novomlýnskou nádrž.
Dneska to je nahoru a dolů. Smiřuji se s tím, že ten plánovaný vlak nestihnu. Volním krok.
V Klentnici trasa vede vpravo kolem Sirotčího hradu a přes Stolovou horu. Odtud už je vidět Mikulovský zámek. Projdu kolem přírodní rezervace Turold a přicházím do cíle svého putování – Mikulova. Jižní Stezku Českem mám tedy celou zdolanou. Rychlá fotka u turistického rozcestníku, kde jsem ukončil etapu Vyšší Brod – Mikulov. Euforie se však nekoná, jen oběd a rovnou na vlak domů.
