Vodácké Řecko 2023

---

Řecko, země známá svými azurovými plážemi a starověkými památkami, skrývá ještě jednu méně objevenou tvář – divoké a nádherné řeky, které se klikatí dramatickou krajinou. Naše vodácká výprava nás zavedla na některé z nejkrásnějších toků této země, jako jsou Venetikos, Acheron, Arachthos, Kalaritikos, Aoos, Voidomatis a další. Každá z nich nabízí jedinečný zážitek – od klidného pádlování po průzračné vodě až po adrenalinové peřeje.

Ale tento výlet nebyl jen o sjíždění řek, ale i o návštěvu soliska, nocí u moře a završili jsme ho nezapomenutelným trekem kaňonem Vikosu, který je považován za jeden z nejhlubších kaňonů světa. Strmá skaliska, divoká příroda a mystická atmosféra tohoto místa vytvořily dokonalou tečku za naším řeckým dobrodružstvím.

Den první a druhý

V rámci poznávání balkánských řek  vyrážím s olomouckými Kozláky pod vedením vrchního kozla Žozého na další vodáckou výpravu, pro změnu do Řecka.

Přestože mne Žozé zásoboval informacemi, na které řeky jedeme, já si jen vybavuji, že bychom měli jet řeku Aoos a další řeky v horách na severu Řecka. Pro mne je podstatné, že se nemusím starat o program a postačí mi informace, zda konkrétní řeka, co bych měl jet, je v mých silách. Na výpravě mám stanovenou funkci kuchaře.

Je 17.5.2023 dopoledne, když sedám do svého plně naloženého auta zaplněného  loděmi, pádly a hlavně bednami se žrádlem pro všechny na celou výpravu a mířím do Olomouce.
O půl jedné zastavuji u domu našeho řidiče Počonga u auta, kterým na výpravu pojedeme. Je to Peugeot Boxer. Na první pohled se mi zdá malý. Nezdá se mi to! Když Počong otevře kufr, je minimálně o třetinu menší, než jsem zvyklý u Transitu, kterým obvykle na podobné výpravy jezdíme. Propadám panice, že se nám do něj všechny věci nevlezou.

Přijíždí Čípek s Honzou a společně jedeme na parkoviště k fabrice, kde pracuje Žozé a tam nakládáme jeho věci i samotného Žozého.

Přejíždíme ke stanici hasičů, tam nabíráme Pavla a nakonec jedeme na parkoviště u Tesca v Horním Lánu, kde přistupuje zbytek. Aleš, Milan a naše zdravotnice Radka. Jsme komplet. Je to nepochopitelné, ale všechny věci nám do auta vešly.

Přejíždíme do Kurdějova, kde Žozé u místního vinaře v jeho sklípku domluvil košt vína.

Žozé vyhlašuje soutěž kozlíci. Spočívá to v tom, že ten kdo se na vodě cvakne, dostane přívěšek kozlíka. Abychom si měli kde kozlíky věšet, rozdává nám obojky, které si zavěšujeme na krky. Předpokládám, že v soutěži budu favoritem s největším počtem kozlíků.

Jirka, jak se vinař jmenuje, nám dává ochutnat třináct druhů vína a k tomu nám dává náležitý výklad. Radka se ukázala jako náležitá znalkyně. Poznala totiž téměř všechny druhy. Následuje hromadný nákup vína a odjezd.

Radce po koštu nějak ztvrdl jazyk. Sedá do auta a okamžitě tvrdě usíná. Závidím ji a pokouším se to dohnat rumem. Bohužel se mi tvrdý spánek nedaří vyrobit.

Přijíždíme k hraničnímu přechodu mezi Maďarskem a Srbskem u Szegedu. Zastavujeme v koloně, která má 1200 metrů! Ve frontě trčíme něco přes čtyři hodiny. Hrozné!
Po celou dobu co jedeme lije. Ani předpověď počasí pro Řecko nevěstí nic dobrého. Je i chladno. Uvědomil jsem si, že jsem si doma zapomněl spodky a mám jen jedny kalhoty. No nic i voják v poli má jen jedny kalhoty a musí vydržet.

Malá prekérka nastává u Jagodiny. Dochází nám totiž nafta. V poslední minutě nacházíme benzinku. Když zastavujeme u stojanu, auto začíná výstražné pípat, jsme na nule. Moc nechybělo a zavzdušnili jsme motor. Živě si představuji, jak bychom ho odvzdušňovali.

Pokračujeme dál a postupně déšť ustává. Hned to vypadá lépe. Průjezd přes srbsko-makedonské hranice je oproti Szegedu v pohodě.
Pauzu dáváme před tunele nad řekou Pčinja, stejně jak v roce 2019.

V Makedonii jen dobereme naftu a rovnou míříme do Řecka.

Po 1650 kilometrech přijíždíme k moři nedaleko města Kitros. Jsou tady solné bazény na výrobu mořské soli.
Nejprve jdeme k obrovské hromadě soli. Do plechovky od piva nabírám sůl, ať mám při vaření čím solit. Na víc není v autě místo.

Pak jdeme do jednoho ze solných jezírek se okoupat. Jelikož plavky máme zaskládáné někde v autě, jdeme se krom Radky koupat nazí. Voda má takouvou hustotu soli, že nás nadnáší pomalu jak mrtvém moři. Od soli se jdeme opláchnout do moře. Kromě Čípka, který jde nahý, si alespoň oblékáme trenky, ať nebudíme velké pohoršení.

Když přicházíme na pláž, jdeme kolem auta s olomouckou značkou. Jsou u něj dvě pražandy, matka s dcerou. Přijely tady již včera. Putují po celém Řecku.

Rychle opláchnutí v moři a jedeme k první řece Venetikos.

Přijíždíme k prvnímu mostu, ze kterého zjišťujeme stav vody. Tady to slušně teče, ale tady je spodní část, my ale chceme jet horní část. Jedeme tam. Cestou nalézáme dva přístřešky, kde by šlo přespat.

Přijíždíme k hornímu úseku řeky, tady ale už tolik vody není, ale při hledání proudnice to půjde jet.

Začíná pršet. Hledáme nějaké vhodné místo poblíže řeky, kde bychom přenocovali. Všechno je podmáčené, vracíme se tedy k přístřešku.

Vybalujeme věci a já se rychle chytám vaření. Polévku ze sáčku a pak na pánvičce smažím vepřové stejky. Původně jsem je měl připravené na usmažení na ohni, bohužel prší.

Než pojíme, přestává pršet a dokonce si děláme oheň.

Den třetí – 19.5.2023

řeka Venetikos

Spát odcházím před 23 hodinou. Je teplo, takže se spacákem jen přikrývám.
Vstávám krátce po šesté a jdu připravit snídani. Dneska vařím vaječinu na špeku. Pomáhá mi Žozé, Aleš a nádobí po snídani umývá Čípek. Ještě před odjezdem nám Žozé dělá instruktáž k řece.
Po osmé odjíždíme a jedeme k mostu o obce Mikrilivado.
Žozé nám udělá bezpečnostní instruktáž, při které nás upozorňuje, co všechno se nám může stát. Během instruktáže docela ztrácím chuť na vodu jet.

Po deváté vyplouváme na řeku Venetikos. Nejprve šutrovačka a moře zážitků. Jak se říká zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní.
Já během plavby měl nespočet intenzivních zážitků. S odstupem času nejsem schopen říci, kterých bylo více. Každopádně jsem Žozého soutěž o sběr Kozlíku, za každé cvaknutí s velkým přehledem vyhrál. Získal jsem hned šest kozlíků!
Jelikož zážitek přebíjel další zážitek, proto si detaily všech mých cvaků nepamatuji. Abych byl objektivní, budu to muset dodatečně vyhodnotit že záznamů kamery, co mám na přilbě.
Vybavuji si dva nejintenzivnější cvaky  a ten poslední.

Každopádně asi za dva kilometry po vyplutí se z řeky při obtížnosti WW2 stala obtížnost ww 3-4. Dostáváme se do úzkého kaňonu a začíná slalom mezi balvany v úzkých proudnicích.
Vybavuji si svůj druhý cvak. Je třeba plout proudnicí vlevo kolem skály. Propluji první úsek a ve zpěněné vodě přehlédnu šutr a do něj narážím. Prudce mne to kopne vlevo a já instinktivně se o něco opřít, pouštím levou rukou pádlo a zapichuji ji vlevo. Přitom si o šutr pochroumám levý palec. Já kromě toho padám do vody a nedobrovolně plavu. Dokonce mi i odplouvá loď.
Za mnou pluje Radka a cvaká se na stejném šutru. Ona to má alespoň bez újmy na zdraví.

V polovině dáváme pauzu. Žozé rozdělává oheň a na něm si opékáme klobásy.

Řeka opět přitvrzuje a přibývá těžších úseků, na které si netroufáme a raději je krkolomně přenášíme.
Postupně kozlíky získávají i ostatní. Kromě Pavla je získali všichni.
Prekérka nastává, když se Milanovi nepodaří na kotrmelci obeplout jeden velký šutr, narazí do něj a padá do proudu. Milan naštěstí v pořádku vyplouvá, ale je bez pádla.
Kolem nás, co stojíme pod tím místem neproplulo, musí být někde v místě cvaku. Organizujeme záchranou operaci. Předpokládáme, že pádlo se zaseklo pod balvan, kde se Milan cvakl.  Přivazujeme tedy Milana na házečku a on opakovaně skáče do proudu a pokouší se pádlo zachytit. Nedaří se mu to.
Nyní jdu pokusit štěstí já. I mne přivazují za vestu a já skáču do proudu. Plavu kolem balvanu a rukou kolem něj šátrám, ve snaze chytit pádlo. O něco sice chmátnu, ale nevím jestli je to pádlo, nebo kámen. Při dalších pokusech se pokouším i ponořit a dívat pod vodou. Ve zpěněné vodě však nic nevidím. Když se snažím u šutru déle podržet na házečce, jde přes mne voda a akorát jsem se jí pořádně nalokal. Proud je zde neskutečně silný, nelze s ním bojovat.
Pokoušíme se pádlo vytáhnout házečkou. Jdu výše proti proudu a v relativně klidném místě se brodím na druhou stranu. I tady je proud silný a mám problém se v něm udržet. Daří se mi však dostat se na druhou stranu.
Milan mi hází druhý konec házečky, ten opakovaně zpustíme pod šutr a pokoušíme se pádlo vyprostit. Nedaří se nám to. Žozé velí záchranou operaci ukončit. Dává Milanovi rezervní pádlo a odplouváme.

Můj pátý cvak nastává v dlouhém peřejnatém úseku. První ho proplul Žozé. Za ním jede Pavel i on to v pohodě projel. Já jedu za ním. Vyjedu od břehu, podaří se mi najet do jazyku, vedoucího do esíčka s první zátočinou vlevo. Při zatáčení ve zpěněné vodě, zvolím špatný náklon, podebere mne proud a už plavu. V pravé ruce držím pádlo a levou chytám loď. Proud mne žene přes šutry. Rychle se otáčím nohama po proudu, narovnám se jak pravítko a přes šutry bez újmy na zdraví kloužu jak slimák. Před koncem peřejnatého úseku se mi daří zastavit, nastoupit do lodi a pokračovat v plavbě.
Poslední moje cvaknutí je okolo 14 kilometru od vyplutí. Je tady plytký úsek, kde máme kousek vodácké pěší turistiky, při které v korytě táhneme lodě. Když už se dá jet, nastupují do lodě. Nedaří se mi však strčit kolena do fixačních popruhů. Mezitím se mi loď otočila a pluju pozpátku. Loď bohužel začnu otáčet před malým stupněm s válečkem. Přesně do něj najedu bokem. Nemám rychlost a okamžitě mne podemele proud a opět plavu. Chytám loď, obracím ji a naskakuji do ní.

Dojíždím ostatní zrovna ve chvíli, kdy ze břehu na nás útočí velká smečka velkých pasteveckých psů. Docela kus za námi běží a ti nejodvážnější jdou za námi i do vody.

Obtížných úseků ubývá a pohodovými peřejnatými úseky po více než pěti hodinách připlouváme k tureckému mostu Petrino Gephyri Portitsas. Tady plavbu po 17 kilometrech končíme. Za mostem totiž řeka mizí ve skalní štěrbině a následuje nesjízdný úsek.

Absolvovaná trasa 

Video ze splutí řeky Venetikos. 

Mezitím než jsme dopluli, mi naražený palec řádně otekl a začíná se i vybarvovat.
Aby toho nebylo málo, při balení zjišťuji, že mi zlobí telefon. Přestože je zapnutý, nereaguje dotyková obrazovka. Štve mne to. Hlavně proto, že nemůžu dokumentovat průběh naší výpravy.
Zajdeme se podívat na turecký most a přejíždíme k řece Acheron, také se jí říká Styx. Cesta vede přes hory s nádhernými výhledy. 

Ke Styxu přijíždíme po dvacáté hodině. U řeky nalézáme slušný plácek, kde budujeme tábor. Na večeři děláme guláš.
Radka mi po večeři obinadlem stahuje palec. Doufám, že zítra udržím v ruce pádlo.
Na telefonu od Radky dopisuji deník a prosím ji, aby ho alespoň sdílela na svém FCB profilu. 

Den čtvrtý – 20.5.2023

řeka Acheron (Styx)

Jdu spát před půlnocí a budím se po čtvrté hodině ráno na tvrdé zemi. Píchl jsem karimatku! Dofukuji ji. Vydrží asi hodinu, než mi z ní zase uteče vzduch.
V šest raději vstávám a jdu s karimatkou k řece hledat díru. Našel jsem ji, zalepím ji až uschne.
Na snídani připravuji rybí pomazánku.
Po jídle rovnou od tábořiště vyjíždíme na řeku Acheron (Styx).
Zpočátku je mělko a škrkáme o kameny. Neuplujeme ani kilometr a mám měkké dno. Píchl jsem! Vzduch mi uniká ze šrámu, který můj packraft utrpěl na Lapuši v Rumunsku.
Zastavujeme na kamenité plážičce a lepím loď.
Po nedobrovolné pauze pokračujeme. Proplouváme pohodové úseky a zhruba po dvou kilometrech vplouváme do skalnaté soutěsky široké zhruba dva metry. Je to tady neskutečně krásné.

Vyjedeme z ní a přibývá peřejnatých míst. Jsou to hezká a relativně bezpečná místa s různě vysokými stupni.  Každá peřej je zakončená klidným úsekem, kde lze pochytat případné plaváčky a materiál. Jen by to chtělo kapánek více vody. Zadrháváme totiž o šutry.
Dneska se mi docela daří a až do poloviny já, ani nikdo jiný nezískává žádného kozlíka.
Já svého získávám jako první. Zakopnu o šutr a plavu. Aleš mi říká, že mi chyběl jeden záběr a projel jsem to.
Hned v následující peřeji získávám dalšího kozlíka. Projedu ji celou a na jejím konci zvolím špatnou stopu, vjedu do jazyku, kde ční špičatý šutr, nemám šanci se mu vyhnout a ten mne z lodi katapultuje. Za ním následuje klidné místo, takže ani daleko neplavu.
Dál si už dávám větší pozor a již další kozlíky nezískávám.
Nějaké kozlíky získala Radka a svého prvního i Pavel.

Na kotrmelci se docela trápí Milan. Na tak technickou řeku je docela těžkopádný. Reaguje později než packraft. Jsem rád, že jsem svého kotrmelce nechal doma. Tady bych jen plaval.

Po jedenácti kilometrech dáváme pauzu a opět na ohni opékáme klobásy.

Nejtěžší úsek přichází v poslední třetině.  Je tady několik zablokovaných míst se sifony. Vjet do toho, byla by to pro nás nejspíš smrt.
První dva kararakty relativně snadno přenášíme přes skály vlevo.

Přicházíme k betonovému mostu, kde pokračujeme v plavbě. Ujedeme jen kousek a následuje další zablokované místo.

Tady je to ale pořádná prekérka. Jsme ve skalnaté soutěsce a s loděmi šplhat po skále, je o život.
Aleš s Milanem přelezou po skále na další balvan po proudu, pod kterým je sifon. Spojeme dvě házečky, na ně pomocí karabin připevňujeme lodě a spouštíme je po proudu dolů. Pak po skále postupně přelézáme za Alešem s Milanem.

Já jdu poslední. Mokré podrážky mi klouzají a navíc mám pochroumanou levou ruku. Nemohu ohnout palec. Špatně se mi tak drží. Jiná cesta odtud než přes skálu nevede, musím jít. Mám hrozný strach. Při pádu bych se totiž dotřískal o šutry pod sebou a hlavně bych skončil v sifonu, ze kterého není úniku.

Pomáhá mi Radka a Žozé. Radí mi, kde se mám chytit a kde strčit nohy. Z jejich pomocí se dostávám na druhou stranu.
Konečně sedím v lodi a bez dalších infarktových stavů plujeme do cíle.

Trasa plavby

Video ze splutí řeky Acheron

Zalepím si karimatku a přejíždíme k nedalekému moři. Cestou Žozé rozděluje kozlíky. Já za svých osm cvaků získávám kozlíka s dubovými ratolestmi a tři obyčejné.
Honza v mapě našel moc hezké místo. Skalnatou zátoku s písečnou pláží a se skalnatým ostrůvkem ve tvaru ležícího velblouda. Je tady i malá hospůdka, kterou zrovna zavírají, neboť začalo pršet.

Jelikož ještě jídlo není hotové, všichni kromě Radky, která unavená spí v autě se jdou okoupat do moře. Já pokračuji ve vaření. Dnes se podává slepičí polévka a vepřo-bramboro-zelo.

Po jídle se jdu do moře okoupat i já. Voda je však stále docela studená.
Dneska se mi nechce stavět stan, původně chci spát venku pod celtou, ale je tady šikmý svah, proto využívám nabídky Aleše i Milana a jdu spát k nim do stanu. Z karimatky mi bohužel pořád utíká vzduch. Kontroluji záplatu, ta drží, musí tu být další díra. Do rána musím spát na tvrdém.

Den pátý – 21.5.2023

řeka Arachthos

Celý rozlámaný se budím po šesté a raději jdu připravit snídani. Vejdu pod nás přístřešek z celty, kde spí Žozé. V nohách mu spí pes, který nás od včerejška doprovází a v noci nás i hlídal.

Nemáme vodu. Beru kanystr kbelík, trychtýř a jdu na pláž nabrat vodu ze sprchy.

Snídáme zelňačku, kterou jsem včera večer uvařil.
Podařilo se mi zprovoznit telefon a můžu opět dokumentovat průběh výpravy.
Je docela chladno, nikomu se do moře nechce, proto odjíždíme dřív, než jsme původně chtěli.
Balíme mokré stany, neboť v noci pršelo a přejíždíme k řece Arachthos, kterou dneska chceme jet.
Cestou se krátce zastavujeme u jezera a římského aquaduktu.

Zastavujeme za tureckým mostem v části Plaka, kde hodláme začít plavbu.
Žozé nám říká, že dnešní den bude odpočinkový. Že poplujeme klidnější část řeky.
V místě, kde nastupujeme na řeku to skutečně vypadá v pohodě.

Zdání ale klame. Sotva doplujeme do první zátočiny to začne.
Řeka je oproti předchozím řekám o dost širší a vodnatější. V exponovaných místech tak vytváří velké nepravidelné vlny se zabaláky i karfioly.
Hned v první peřeji získává kozlíka Radka. Odvážně najela do jedné z vln v domění, že ji přejede, ale ta ji podmetla a končí ve vlnách. Ostatní ji chytají loď a pomáhají nastoupit.
Já se pro jistotu k lodi připoutal hopšňůrou.
Chvilku po Radce se koupe Aleš a Pavel. Lehké packrafty vlny, zejména zabaláky a válce, snadno sežerou. Já mám se svými 108 kily tady na řece výhodu. Daří se mi vlny přejíždět, či je prorážet. V jednom případě jsem měl už namále, když jsem najel do mohutného zabaláku. Ten mne doslava lapil a nechtěl pustit. Nahnu se dopředu a hrabu pádlem co mi síly stačí. Daří se mi se zabaláku dostat.
V druhé polovině se spád řeky mírní a obtížnost klesá. Proud sice táhne na skály lemující břehy, ale není to nic dramatického.

 

Plavbu končíme u mostu zhruba po jedenácti kilometrech.

Počong se diví, že už jsme tady. Zvykl si totiž na to, že na vodě jsme pět a více hodin.

Trasa plavby 

Video ze splutí řeky Arachthos

Před odjezdem si zalepím si karimatku a jedeme si prohlédnout horní část Arachthosu a jeho přítoku, které chceme jet zítra. Jdeme si prohlédnout klášter vybudovaný ve skále. 

 

Přítok pod klášterem vypadá dost nebezpečně, asi zvolíme jinou část.
Žozé nás vede do hospody v malebné vísce Christoi, kterou provozuje rodina od skladatele Vangelise. Tady si dáváme pivo a objednáváme jídlo. Majitel hospůdky nám navrhuje, že nám udělá nějaký mix. S tím souhlasíme.

Nejprve nám přináší šopský salát, pak klobásy s pečeným kuřecím, následují soulaki, což je něco jako čevabčiči na tyčince, poté dva talíře vepřového na kostičky podobné katovému šlehu a nakonec hranolky. Všechno to bylo moc dobré.

Jako dezert je rakije, kterých je povíce. Samozřejmě piva a také zkoušíme ricinu, což je něco na bázi vína. Aspoň to tak chutná. Nastává společenský večer.

Žozé se rozjel, ostatní jen tak vlažně. Já využívám toho, že se mi rozjel mobil a doháním skluz svých reportů.

Převážná většina by už šla spát. Žozé je nasraný, že nechceme pařit s místními. Ale přesto je posílá dolů k řece na louku, že tam před čtrnácti roky spali.

Po chvíli se Pocong s Alešem vrací s tím, že je tam špatný přístup. Žozé se rozčiluje, že tam minule v pohodě spali a že mají problém.

Já se rozhlížím kolem hospody a nejprve navrhuji přenocovat přímo na její terase. Když však zajdu za roh, objevuji otevřené rozestavěné prostory hospody. Super místo na přenocování. Beru sebou jazykově vybaveného Pavla a jdeme se obsluhy zeptat, zda tam můžeme spát. Nemají s tím problém. Ani nikdo z nás.

Aleš s Milanem mi vybrali pelech v zadní části budovy ostatní spí ve předu.

Z hospody odcházím něco před půlnocí. Zůstává tam ještě Žozé, Pavel a Čípek. Žozého slyším ještě ve dvě ráno.

Den šestý – 22.5.2023

řeky Kalaritikos a Arachthos

Konečně jsem se opět vyspal na měkkým. Karimatku se mi podařilo zalepit a drží.
Vstávám o půl osmé. U skupinky, kde spí Žozé je i velký přítulný pes. Všichni psy co jsme tady potkali, jsou přítulní.

Jdu udělat snídani. Do přípravy zapojuji ostatní, jen Radku nemůžeme probrat.
Po snídani jdeme dolů k mostu, odkud chceme jet řeku Kalaritikos. Je to pro nás tak složitý název, proto raději řece dáváme snáze vyslovitelný název Klitoris.

Je tady docela málo vody, hodně bychom dřeli. Jedeme raději k dalšímu mostu pod obcí Michalitsi, kde už je dost vody.

Do první zátočiny to jde, ale za ní se Klitoris dostává do soutěsky, nabírá slušný spád a také rychlost.

V druhé pravotočivé zátočině proud hodně tlačí na skálu. Milanovi se kolem ní nedaří projet a zasekává se tam. O něj se zastavuje i Radka. Přestože od nich pluji v dostatečném odstupu, proud je tak silný, že nedokážu zastavit, ani je objet a narážím do Radky. Chvilku to držím a pak mne i Radku podebírá proud a oba končíme ve vodě. Hned za skálou ale  vylézáme na břeh a pokračujeme v plavbě.
Následuje levotočivá zátočina a za ní Klitoris mizí ve úzké skalnaté soutěsce.
První dvě řeky – Venetikis a Styx byly technické, včera Arachthos byla vodnatka a Klitoris je technická vodnatka. Soutěska se klikatí, v korytě jsou rozházené balvany, kterým je třeba se vyhýbat a navíc se tvoří velké vlny. Valíme pořádné bomby!
U první nepřehledné zátočiny zastavujeme a jdeme si ji prohlédnout. Jedeme ji v pravo, není to nic hrozného.
Jedeme dál. Před sebou slyším pořádný hukot. Vidím jen nájezd do skalnaté soutěsky za ní už ne.
Žozé zastavuje. I já se pokouším zastavit. Vhodné místo zabral Žozé, chci zastavit pod ním, pádluji co mi síly stačí, ale proud je silnější. Žozé na mne řve, ať jedu dál. Vytočím se, ale už nemám rychlost, abych prorazil přes vlny a ty mne převracejí.
Vypadávám z packraftu a ten mi záhy mizí dál po proudu. Pokrčený propluji prvními vlnami, za nimi se otáčím nohama po proudu, narovnám se jak pravítko, abych zbytečně nezakopával u šutry a za další zátočinou se mi daří vystoupit na levý břeh.
Moje loď je pryč, honí ji Aleš s Milanem.
Doufám, že by mne mohli nabrat k sobě na Baraku Honza s Čípkem. Bohužel je strhl ptoud a cvakli se o šutr uprostřed pravotočivé zátočiny, nad kterou jsem vylezl z vody.
Teď tu najíždí Žozé a i on naráží do toho šutru. Chvilku to drží, ale ne dlouho, proud je silnější a i on plave.
Já se pokouším přelézt po skále, ale uklouznu a padám do vody. Okamžitě mne bere proud a prožene vlevo kolem toho šutru. Nyní plavu v proudu mezi skálami. Proud mne tlačí pod hladinu, mám co dělat, abych udržel hlavu nad hladinou. Ale i tak jsem se slušně nalokal vody. Naštěstí je tady dost vody a moc mne to nemlátí o šutry.
Za sebou slyším, jak na mne křičí Čípek s Honzou. Nemám čas se podívat za sebe, sleduji totiž situaci před sebou. Najednou mne přejíždí na Barace. Chytám se jejího obvodového lana a dávám jim své pádlo, které celou dobu držím. Pak do Baraky alespoň strkám nohy, aby mne nepřimáčkla, tak jak loni v Bulharsku na Ardě. Konečně se jim daří zastavit a já nastupuji k nim do lodi. Svezou mne kousek dál k mému zachráněnému packraftu, který mi hlídá Pavel. Nasedám do něj a pokračuji v plavbě.

Tady se již obtížnost snižuje. Stále je to ale moc hezké svezení, ale už bez takových masakrů jako výše. Plavbu si náležitě užívám.
Před soutokem s Arachthosem projíždíme relativně pohodové esíčko. Zatáčka vpravo a za balvanem prudce vlevo. Jedu poslední hned za Radkou. Sleduji jak to Radka hezky projela, najedu za ní a za šutrem v levotočivé zátočině to přeženu s pravým náklonem a převracím se. Nějak s proudem nebojuji a nechám se nést. Zastavuji na vhodném místě a teprve nastupuji zpět do lodi.
U soutoku s Arachthosem stejně jako v předchozích dnech děláme oheň a opékáme uzený bůček.

Oproti Klitorisu následuje pohodová plavba, ale velmi krásná po Arachthosu. Proplouváme totiž nádherným vápencovým kaňonem s malými vodopády. Opravdu si to užíváme.

Před koncem plavby zastavujeme u tureckého mostu, který si jdeme prohlédnout.

Plavbu končíme pod mostem, kde jsme startovali včera.

Trasa plavby

Video z splutí řek Kalaritikos a Arachthos

Přejíždíme na tábořiště. Cestou se zastavujeme v jedné hezké vesničce, kde jdeme do místní taverny si dát kafe a pivo.  Aniž bychom si to objednali, dostáváme i šopský salát. Je moc dobrý, během chvilky jsme ho celý zpucovali.

Nakonec táboříme u mostu,  kde jsme dneska zahajovali plavbu. Využíváme totiž nadstřešené verandy s terasou od nefungující bistra.
Vaříme a sušíme si věci.
Po setmění Pavel s Radkou rozdělává oheň a Radka hraje na kytaru.

Den osmý – 24.5.2023

potok Koukoumaneri a řeka Aoos

Den devátý – 25.5.2023

řeka Voidomatis (Vikos)

Den desátý – 26.5.2023

trek kaňonem Vikos

Den jedenáctý – 27.5.2023

řeka Venetikos, spodní úsek