Vodácká výprava do Chorvatska, Bosny a Hercegoviny. Splutí krasových řek Korana a Mrežnica, v Bosně tyrkysové Uny, rychlé Sany, zakaleného a peřejnatého Vrbasu, pokus o splutí Ugaru. Návštěva vodopádů Strbački Buk na řece Una, v Martin Brodu na řece Unac a ve městě Jajce na řece Pliva.
Den první. Cesta do Chorvatska
Jako každý rok o tom čase vyrážíme na vodu. Letos padla volba na řeky v Chorvatsku a Bosně. Jedeme v podobné sestavě jako loni do Rumunska. Moje maličkost, Bob, Řimpo, Sváťa, Profesor, Monika, nově Tomáš, Pralinka a Pavel, ten jede jako rychlá náhrada za Petra, kterému onemocněl otec.
Příprava probíhá obdobně jako v minulých výpravách. Sedím u počítač a googlím informace k řekám, zařizuji auto, zavařuji maso a nakupuji proviant.
Odjezd máme v pátek 26.4.2024. Vypůjčím auto, „našeho“ starého dobrého bílého Forda Transita, cestou naberu Sváťu a jedu domů, kde máme většina sraz. Tam mne čeká již Tomáš. Během chvilky přijíždí Profesor s Monikou a Bob. Společně nakládáme hromadu věcí. Odjíždíme o půl druhé odpoledne.
V Místku u Teska nabíráme Pavla a kousek dál ještě Řimpa s Pralinkou. Jsme komplet, můžeme jet. Řízení předávám Pavlovi a sedám si na své místo. Online koupím slovenskou a maďarskou dálniční známku, chvilku se kochám a za chvilku spím.
Probírám se za Bratislavou na hranicích. Domnívám se, že na maďarských hranicích. Chvilku jedeme po dálnici a pak s hrůzou zjišťuji, že jsme v Rakousku. Waze si dělá co chce! I když jsem trasu naplánoval přes Maďarsko, přeplánoval si to. Ještě, že jsem se vzbudil včas. Kousek si nadjedeme a vracíme se na původní trasu.
Cesta docela ubíhá. Na první pumpě v Chorvatsku tankujeme naftu a Pavla střídá Sváťa. Nikdo jiný už není totiž schopen řídit.
Už jsme dva kiláky od cíle a před sebou vidíme červené světlo. Staví nás chorvatská policistka. Naštěstí jen běžná kontrola.
Přijíždíme do Slunje, kde mám vyhlédnuto místo na přespání. Jde o přístřešky přímo na břehu řeky Korana, kterou hodláme zítra jet. Auto necháváme na parkovišti kousek za mostem a jdeme k řece. I když k řece vede cesta, je tam zákaz vjezdu. U řeky jsou dva malé altánky a velká tribuna. Máme v tom jasno, kromě Moniky a Pavla, kteří chtějí spát v autě ostatní přespíme na tribuně. Aspoň nemusíme stavět stany.
Lehám na tribunu a přestože je venku čerstvo, se jen přikrývám spacákem. Nad ránem zjišťuji, že to nebyl moc dobrý nápad. Sice nemrznu, ale teplo mi také moc není. Zapínám se do spacáku a zjišťuji, že je to mnohem lepší.
Den druhý. Řeka Korana
V teple spacáku jsem opět usnul. Budím se po sedmé, všichni jsou potichu a leží, takže pokračuji ve spánku. Vstávám v osm. Když rozepnu spacák, všichni vstávají. Čekali až vstanu. Bylo pro ně neobvyklé, že ležím tak dlouho.
Přijdu k autu a tam Profesor již rozložil stůl a vaří vodu na kafe. S Pavlem jsou již dávno vzhůru. Profesor se chlubí, že na procházce viděl i bobra. Okamžitě se doptávám jakého. Zda bobra evropského, či toho v kalhotkách, oba jsou totiž docela vzácnost. Byl to ten bobr evropský, plaval v řece. Pavel se šel taky projít a ukazuje nám fotky.
Skládám další vařič a dávám vařit klobásy. Hned poté jdu se Sváťou foukat lodě. Plavbu totiž začneme rovnou tady.
Kromě Pavla, který řídí jedeme všichni na vodu. Já na packraftu, Sváťa na kotrmelci a ostatní na dvojkách, Tomáš s Bobem, Řimpo s Pralinkou a Profesor s Monikou. Vyplouváme po desáté. V místě, kde začínáme je šílený olej. Stačí ale zaplout za most a již se pluje kolem vodopádu a řeka začíná slušně téct v peřejkách.
Jedu jako první. Propletu se úzkým jazykem mezi šutry, projedu kolem dalšího velkého vodopádu a čekám na ostatní. Ostatní jedou za mnou. Řimpo vyjel v rekreačním módu a změna situace ho překvapila. S Pralinkou kapánek s proudem bojují, což má za následek, že se otočili proti proudu a celý úsek proplují pozpátku.
Za městem se obtížnost řeky snižuje a začíná její charakteristika. Je to krasová řeka s čistou vodou tyrkysové barvy s řadou traverninových stupňů, mezi nimiž je vždy klidný úsek, tedy olej jak na Ohři. U traverninových stupňů se liší jen jejich výška, která je na řece od pár cenťáků až po dva metry a jejich množství. Někdy to je jeden dva stupínky a o kousek dál se jich objeví celá řada, vytvářející krásnou kaskádu. Při plavbě po proudu nejsou stupně moc vidět, jejich blízkost převážně signalizuje hluk vody a samotné stupně jsou vidět až když k nim doplujeme. Obvykle to vypadá tak, že první loď, což je obvykle Sváťa, jede, jede a najednou se někam propadne. Když nevidím ani jeho přilbu, můžu hádat, že stupínek je kapánek větší.
V první části není moc vody a na stupních i v samotném korytu řeky docela hodně drhneme, chtělo by to aspoň o deset čísel vody vice. Naštěstí jsou stupně porostlé mechem, takže lodě tolik netrpí a hezky to po něm klouže.
Zpočátku jsme stupínky přejížděli, kde to jen trochu vypadalo sjízdně, ale zůstávali jsme na jejich hranách viset. Poučeni z nezdarů další stupínky v klidu obeplováme a hledám jazyk, po kterým se dal sjet dolů.
Asi v polovině trasy připlouváme k další kaskádě. Jedu za Sváťou a když vidím, že se zasekl na šutru, volím jinou trasu než on. Obeplouvám ho zprava. Skočím o jeden stupínek niž a pokouším se vjet do jazyku, abych skočil z většího stupně níže. Sváťovi se povedlo ze šutru vyprostit a je již dole. Já se však sekl na šutru. Pádlem se odrážím a daří se mi kousek vycouvat. Při dalším pokusu najedu ještě blběji a zůstávám viset na hraně stupně. Zpátky už to nepůjde, musím dopředu. Jsem však v tak blbé poloze, že je mi jasné, že když s packraftem skočím, že se jistě cvaknu. Richtik! Dopadnu do malého válečku a už plavu. Packraft nechávám packraftem a jen si držím pádlo. Kousek poplavu a vylézám z vody. Jsem na dalším asi metr vysokém stupni. Ve vodě se mi nechce moc chodit, aby mi mezi šutry nezůstala noha. Rozhoduji se, že raději ze stupně skočím. Sedám si na něj a spouštím se dolů. Okamžitě se dostávám do válce a ten mě ne a ne pustit. Vesta mne z počátku drží nad vodou, ale pak mne to začíná táhnout dolů. Ostatní sedí v lodích a nečinně čumí. Asi si myslí, že si dávám proceduru ve vířivce, přitom se začínám topit! Zařvu na ně „Ku… pomozte mi!“ Čekám, že mi hodí házečku a jen Tomáš s Bobem ke mě připlují blíž. No nic musím si pomoci sám. Pádlo, které pořád držím v ruce zapíchnu do hrany stupně a odrazím se. Stačilo kousek a válec mě pouští. Doplavu ke svému packraftu a pokouším se do něj vlézt, jelikož jsem vysílený, nedosáhnu na dno a překáží mi vesta, nedaří se mi to. Musím plavat až ke břehu, kde teprve nasedám do lodi a můžu pokračovat v plavbě.
Další zajímavé místo je kousek níže. Je to to zhruba dvoumetrový stupeň. Netroufáme si ho jet bez předchozího prohlédnutí. Zastavujeme u levého břehu a pokoušíme se ho prohlédnout. Odsud ale není vidět co je pod hranou. Pluji tedy k pravému břehu, odkud je již lépe vidět. Vidím, že uprostřed je slušný jazyk, po nímž by to šlo skočit dolů. Ukazuji ostatním, kde mají jet a sám jedu první. Naberu rychlost, najedu na hranu, hop, špicí se zapichuji do válečku pod stupněm a je to. Sám se tomu divím, že stále sedím v lodi. Čekám na ostatní, abych jim případně pomohl. Současně kontroluji kameru, abych je natočil. Samozřejmě se mi na ni vybila baterka! První za mnou jede Sváťa, pak Tomáš s Bobem a ostatní. Poslední dvě lodě aspoň natáčím na mobil.
V druhé polovině úseku již tolik nedrhneme a stupínky se nám daří zdárně překonávat, byť máme další plaváčky. Nejprve Tomáš s Bobem. Projíždíme přes další z mnoha kaskád, Tomáš si jede v rekreačním módu a v Barace si sedí jak na Sázavě. Neodhadne větší stupínek, pod nímž zprava teče boční proud vjede do něj a už se s Bobem koupou. Kdyby v lodi klečel, v pohodě by to vybral.
Kousek níže se kaskáda objíždí zprava širokým jazykem připomínající šlajsnu. Vypadá to, že to kdysi byl vodní náhon. Na jeho konci se však proud stáčí prudce vlevo. První to projede Sváťa. Jedu za ním při otáčce vlevo to se mnou sice zamává, ale udržím se. Pak jede Profesor s Monikou a ti takové štěstí nemají. Při otáčce je to kopne a jsou z lodi venku. Naštěstí je pod tím klidné místo a sami se dostávají na břeh.
V posledním úseku traverninových stupňů ubývá a současně přibývá oleje. Přestože jsme dali dvě pauzy, už toho máme dost. V poznámkách jsem měl, že úsek má mít jednadvacet kiláků, Garminy mi ukazují, že jsme upluli dvacettři.
Plavbu končíme za mostem. Tady nás čeká Pavel. Nikam už nejedeme a táboříme rovnou tady. Převlékáme se do suchého a jdeme vařit. Na zahřátí polévku a jak se udělá oheň, tak se na něm opékají vepřové stejky. Když jsou hotové, ještě na ohni v kotlíku vaříme zelňačku na snídani.
U ohně sedíme do desíti a pak jdeme konečně spát.
Den třetí. Řeka Mrežnica
Vstávám po čtvrté hodině a dopisuji deník. Sotva zapnu noťas, vypne se. Chladem se snížila kapacita baterky a vybila se. Musím nastartovat auto, abych ji dobil. Mezitím dávám ohřát kotlík zelňačky a také dávám vařit vodu na čaj.
Z tábořiště odjíždíme přesně v osm, jak jsem plánoval. Přejíždíme k řece Mrežnica. Původně jsem ji jet nechtěl, neboť jsem se dočetl, že je její sjíždění zakázáno. Při koordinační schůzce mi ale Petr řekl, že se Mrežnica normálně jezdí, že zákaz dostaly jen české cestovky, protože tam udělali bordel.
Přijíždíme k raftovému centru u kaskádovitého vodopádu. Jdeme si ho prohlédnout. Chvilku uvažuji, že bych ho sjel, ale pak návrh zavrhuji. Při foukání lodí z budovy vychází chlapík a ukazuje, že mu překážíme, že chce vyjet s autem. Prosím ho jen o deset minut, abychom se nachystali a hned poté vypadneme. Uklidněný odchází.
Lodě snášíme po úzké pěšině lesem dolů k řece. Dáváme je na vodu v klidné tůni. Zajedu si prohlédnout zespodu vodopád a pak vyplouváme. Neujedeme ale daleko. Zastavujeme u hrany dalšího velkého vodopádu. V žádném případě to nejde jet, lodě musíme přenést. Jde o krkolomný sestup po skále. Jsem zhruba ve dvou třetinách a rozhoduji se, že lépe bude ze skály skočit do vody a nechat si dolů hodit loď a pádlo.
Nápad okamžitě realizuji. V ledové vodě plavu i s lodí k ostrůvku a tam ji nechávám a jdu pomoci ostatním, kteří mě následují.
Konečně jsme všichni v lodích a po oleji plujeme dál. Přijíždíme k traverninovému stupni. Se Sváťou hledáme, kde by se jím dalo projet. Nacházíme jazyk, který padá kolmo dolů. Jeho výška ve jako včerejší nejvyšší stupeň, co jsme včera skákali. Půjde to skočit. Stavím se u něj a s házečkou dělám záchranu. Všichni jej úspěšně skočili. Jedu jako poslední. Vjedu do jazyku na hranu stupně a padám dolů, kde se špicí lodě zapichuji do vody, celý předek se potopí, ale vzápětí se vynořuje. Ustál jsem to.
Následuje další olej a za ním opět stupeň, na kterém máme první plaváčky – Tomáše s Bobem.
Kousek dál je kaskádovitý vodopád. První stupeň je dost vysoký, proto jej raději obnášíme. Z hrany vodopádu skáčeme do vody a lodě spouštíme dolů. Druhý stupeň sjíždíme. Deblovky to ale jedou v singlu bez háčků.
Vodopád shoraStručně by se dalo Mrežnici popsat jako spousta krásných vodopádů a traverninových stupňů mezi dlouhými oleji.
Před polednem připlouváme k dalšímu většímu stupni. Tomáš se v lodi postaví, aby viděl kudy jet, protože my se Sváťou to nevidíme. Volá na mě, že zprava by to šlo. Připluji blíže a vidím, že je tam jazyk, ale nevidím úplně dolů, kde vede. Jedu tam. Vjedu do jazyku a v jeho druhé polovině vidím, že tento vede do obdélníkového bazénku, do nějž se ze třech stran valí voda a v něm to doslova vaří. Zpěněná voda se točí jak v pračce. Je to pořádný válec. Vletím do něj a jako bych narazil do zdi. Válec mě okamžitě zastavuje a podemílá loď. Okamžitě se převracím! S lehkým packraftem jsem neměl šanci ho přejet. Válec mě prostě sežral. Ocitám se ve vodě. Očekávám, že se ocitnu hned na hladině, tak jak v jiných případech a nic! Jsem stále pod vodou a pořád mne to ve válci mele, otevřu oči a kolem jen samé mlíko a bubliny, vůbec nevím, kde jsem. Snažím se z toho dostat a furt nic. V hlavě mi probleskne: „Asi se utopím!“ Na to, že mi jde o život, nezmatkuji. Přestávám se sebou mrskat a nechávám to osudu. V tom okamžik mě válec pouští. Konečně jsem na hladině. Přestože jsem se za svůj vodácký život nesčetněkrát cvaknul, do takové situace jsem se ještě nikdy nedostal. Dneska si mí strážní andělé skutečně mákli. Ačkoli to celé trvalo asi jen šest sekund, připadalo mi to jako celou věčnost.
Sotva se nadechnu a zjistím, kde jsem, okamžitě ostatním signalizuji, že tady nemají jezdit. Dívám se, kde mám loď. Je pořád v tom válci. Kdybych byl k ní přivázaný, asi bych v tom válci zůstal. Plavu ke břehu, vylézám na něj a jdu vyprosit loď. Snažím se do ní potlačit pádlem, nejprve to nejde, ale když přitlačím, daří se mi ji vytlačit.
Poté co pokračuji v plavbě se mi v hlavě honí, co všechno se mohlo stát a přitom jen z toho, že jsem byl líný se podívat co je dole. Kdybych se utopil, aspoň by si manželce dobře pamatoval datum mého úmrtí. Včera jsme totiž měli výročí svatby a měla by to hned den poté.
Bylo to pro mne velké varování a proto si další peřeje než do nich vjedu, předem dobře prohlédnu.
Dlouhé oleje mezi jednotlivými stupni nám dávají zabrat a to jsme teprve ve třetině! Se Sváťou plujeme kus před ostatními, abychom si na dalším obtížném místě, co vždy následuje, prohlédli a našli vhodné místo ke splutí a zbytečně nezdržovali ostatní. Obvykle je to jazyk, přes který přes hranu skočíme. Když to nejde, lodě přenášíme, nebo je ze stupňů spouštíme dolů.
Je po páté odpoledne, napádlováno máme přes dvacet kiláků a před námi je ještě dalších asi osm! Je to nekonečné, kdyby to aspoň teklo. Připomíná mi to, když jsem jel Sázavu z Čerčan do Pikovic na jeden zátah. Tehdy jsem to aspoň jel na rychlé plastové Vydře, tady na gumě je to mordor.
Ještě poslední dva stupně. Na tom posledním spouštíme lodě ze stupňů dolů a když do lodi nastupuji, uklouznu a nedobrovolně se vykoupu. Prostě jsem hodil typického břehuláka. Už jsem byl docela suchý a myslel jsem si, že to to tak bude i dál.
Přijíždíme k mostu u obce Generalski stol. Tady nás má čekat Pavel. Doufám, že tam bude. Ráno si totiž stěžoval, že ho rozbolelo ucho a jel do Karlovace do nemocnice si to nechat ošetřit.
Zastavujeme před mostem a nikde Pavla nevidíme. Upustíme vzduch z lodí a jdu ho hledat. Vyjdu na cestu a vidím, že stojí kousek dál na louce. Vypadá to tam na slušné tábořiště. Nechce se nám tahat se s loděmi a raději jedeme na měkkých k louce za Pavlem. Připlouváme o půl sedmé večer. Nakonec jsme dneska napádlovali třicet kiláků.
Pavel nás tu čeká již tři hodiny a to má za sebou ošetření v nemocnici a prohlídku města.
Zůstáváme tady, už toho máme dneska dost. Rychle ohřívám zbytek zelňačky a dávám vařit fazolovou omáčku s uzeným kolenem.
Po jídle sedíme u ohně, co rozdělal Profesor s Řimpem. Nesedíme ale dlouho, jsme utahaní jak koťata, jdeme spát již v deset.
Den čtvrtý. Přejezd do Bosny, návštěva vodopádů
Ráno se opět budím o půl páté a jdu psát deník. Při popisu boje ve válci, mne samotného zajímá, jak dlouho jsem byl pod vodou. Dívám se na video a zjišťuji, že jen 6 sekund. Zdálo se mi to jako věčnost. Když už mám video vytažené, rovnou ho sestříhávám. Když ho dávám uložit, chce po mne program na stříhání, abych zadal aktivační kód licence. Divím se tomu, protože to měl být jen jednorázový poplatek. Najdu ho v emailu, zadám ho a píše mi to, že kód byl užit na jiném zařízení. Přitom to mám pořád nainstalované ve stejném noťasu. Vzápětí si uvědomuji, kde je problém. Musel jsem si do noťasu nainstalovat teamsy a kolega, který mi to dělal mi přeinstaloval windousy a všechno mi zmizelo. Zjišťuji, že mi zmizely veškeré projekty, včetně nedokončeného loňského vodáckého Řecka. Doslova se rozzuřím, když si uvědomím, kolik času jsem u toho strávil a teď je to všechno v prdeli. Viník je mi znám, mít ho v tento moment na dosah ruky, asi ho vykuchám!
Mezitím vstal Profesor a rozfoukal oheň od večera. Jdu připravit snídani. Dneska dělám vaječinu na špeku. Když vystupuji z auta píchne mě v levém koleni. Ve čtvrtek, den před odjezdem jsem v práci špatně šlápl na schodech a píchlo mne v koleni. Od té doby to pořád nepříjemně pobolívá. Začínám být z toho docela nervózní, neboť v červenci mě čeká náročný trek v Kyrgystánu a s bolavým kolenem by byl asi velký problém.
Aby těch špatných zpráv nebylo málo, přichází Pavel a omlouvá se mi, že ho ucho pořád bolí a proto se vrací domů. Už si i koupil jízdenku na autobus. Prosí mě, abychom ho odvezli do Karlovace na autobus. Jsem naštvaný sám na sebe. Na volné místo jsem měl tři zájemce, poslední byl osvědčený Mamut. Sice nemá nohu, ale to mu nebrání v tom, aby mohl řídit a zadákovat v lodi. No nic, příště budu provádět lepší výběrové řízení.
Po snídani jedeme odvézt Pavla do Karlovace a pak se přesunujeme do Bosny. Dneska řídím. Je to poprvé, co na vodácké akci v zahraničí řídím auto, vždycky řídil někdo jiný. Razil jsem zásadu, když já všechno zařizuji, už nebudu řídit. Když jsem to ale s výběrem tak zadrbal, musím se potrestat. Vzadu v autě jen psykají plechovky piva a cinká skleněná pulka jak si nalévají kořalku. Já bohužel musím sušit hubu.
Před hranicemi s Bosnou nás staví hlídka policie. Jde pouze o běžnou kontrolu a nic nás to nestojí. Na hranicích se dlouho nezdržíme a volně přejíždíme přes hranice. Oproti Chorvatsku, jsou v Bosně stále patrné následky občanské války, zejména opuštěné a zničené domy.
Před Bihačem zastavujeme u benzínky dobrat vodu. Pak přímo v Bihači, kde nejprve měním peníze. Za sto euro dostávám 194 bosenských marek. Pak ještě za deset marek kupuji datovou simku s deseti giga dat a jedeme se podívat na vodopád Strbački buk, co je na řece Una. Já tam sice s Tomášem byl v roce 2015, ale ostatní ještě ne.
Cestou se zastavujeme v místní hospůdce a dáváme pravé bosenské kafe vařené v džezvě. Když zjišťujeme, že tu i vaří, dáváme si tradiční bosenské jídlo a to čevabčiči ze skopového masa v placce. Je to moc dobré.
Řimpo má dneska narozeniny. Místo kytky od nás dostává kytici salátu a misku jahod.
Po příjemné pauze pokračujeme k vodopádu. Poslední kilometry vedou po šotolinové cestě. Před vjezdem do areálu je brána u ní stojí ranger, vypadající jako Vinnetou a ten vybírá vstupné. Osm marek na osobu.
Vodopád však stojí za to, je prostě monumentální. Strávíme u něj asi hoďku a poté se přesunujeme do Martin Brodu, kde jsou na řece Unac další vodopopády. Jedeme tam ale zejména proto, že tam má být hezké tábořiště s přístřešky, což je informace od Golďáka.
Tábořiště nalézáme a je skutečně moc hezké. Je to rovný velký plácek přímo u řeky a na něm stojí tři veliké dřevěné altánky. V rohu je malá budova se záchody a sprchami.
Míříme k prázdnému altánku v levé části areálu. Když si ho prohlédneme, usoudíme, že ani nebudeme stavět stany a všichni přespíme v něm.
Kousek od nás u řeky je skupinka ortodoxních muslimů, mají fousy jak Usáma bin Ládin. Sedí na dece a jí ze společné mísy. Zrovna je i čas modlitby. My vedle v altánku jim u toho lemptáme pivo a rum. Snad nás v noci nepodřežou.
Využívám toho, že je teplo a jdu se konečně celý umýt šampónem do studené řeky. Jsem jak vyměněný.
Smůla se mi však dneska stále lepí na paty. Na co sáhnu to mi spadne, nebo furt něco hledám. Jsem už vzteklý jak pes. Završeno je to tím, že když sestupuji z altánku po schodech, šlápnu do mezery po propadlé desce od schodu a podvrtnu si kotník. Nebýt tam zábradlí, hodil bych pořádnou tlamu. I tak potom dlouze kleju a pajdám.
Monika, Pralinka a Sváťa se jdou podívat na blízké vodopády. Já nejdu, při mé dnešní smůle bych do nich spadl.
Na večeři dneska děláme společně bramborové placky. Už se mi to dlouho nestalo, abych jejich konzistenci utrefil hned na poprvé.
Před setměním nás ještě navštěvuje správce tábořiště a kasíruje od nás padesát euro.
Uklidňuji se až večer, když sedíme u piva a rumu a společně vykecáváme.
Den pátý. Řeka Una
V noci bylo fajn, nebyla zima a také nás nikdo nepodřezal. Muslimové totiž z tábořiště odjeli ještě večer.
Dneska spím déle, deník se mi totiž nechce psát. Poté co před šestou vstanu, chystám snídani. Míchám škvarkovou pomazánku.
Z tábořiště odjíždíme před osmou. Zase řídím. Sotva vyjedu z Martin Brodu, navigace mě navede jinam. Naštěstí si toho včas všimnu. Z původních padesáti kiláků bylo totiž rázem stoosm. Vracím se zpět a pak již kolem Uny jedeme dál. V Kulen Vakuf nás navigace poslala na šotolinovém cestu. Okamžitě se otáčím a jedu po stejné cestě jako včera. Po ní přijíždíme na nástupní místo na řece Una.
Plavbu začínáme u adrenalinového centra pod hezkými peřejkami. Dneska jedu v Tomášem v Barace a Bob řídí auto. Společně se domlouváme se, že první polovinu úseku pojedu já a pak on. V mapě mu ukazuji místo, kde nás má čekat.
Vyplujeme a zase olej! První peřejnaté místo je až po třech kilometrech. Počkám, až mě doplují ostatní a navrhuji, že napíšu Bobovi, aby pro nás přijel dříve, že si najdeme úsek řeky, kde to teče. Když jsem tu byl v roce 2015, tak jsme jeli moc hezký úsek. Nyní si však nevybavuji, kde to bylo.
Uplujeme ještě kilák a vidíme přijíždět Boba. Převlékám se do suchého, budu totiž řídit. Ostatní zůstávají v neoprenech. Projedeme Bihačem a řeka je furt olej. Jedeme dál a u obce Kostela podle mešity na kopci, konečně poznávám to místo, kde jsme tehdy začínali plavbu.
Zajíždíme na plácek za hotel a tam opět foukáme lodě. Kromě mě, když budu řídit, jdou ostatní na vodu. Jakmile vypluli, jedu kolem řeky a hledám vhodné místo, kde bych je mohl čekat. Cestou doberu naftu, ale žádný vhodný plácek z auta nevidím. Jen varovné cedulky upozorňující na miny. Dojedu až do Bosanské Krupy a nalézám hospodu, kde jsme minule plavbu končili. Úsek je ale dlouhý dvacetsedm kiláků, to zhebnou. Vracím se zpět a hledám něco blíže.
Asi pět kiláků nad Bosenskou Krupou nalézám u cesty nad řekou malé parkoviště. Z něj vede k řece chodníček, po němž by šlo vynést lodě. Tady je počkám. Na větev nad řeku pověsím výstražnou vestu a Bobovi pošlu sms, kde je čekám. Pak využívám dlouhé chvíle a dopisuji deník.
Před půl pátou slyším Boba. Rychle běžím ven, aby nepluli dál. Ti ale vidí vestu a zastavují. Zjišťuji, zda chtějí plout ještě dál. Nechtějí, už toho mají dneska dost. Splutí řeky si pochvalují, zejména její první polovinu dnešního úseku. Pralinka to přirovnává k Dunajci. Já ji občas viděl jen shora z auta a vypadala moc hezky.
Během chvilky jsme sbalení a přejíždíme k řece Sana. Konkrétně k soutoku řekou Dabar, kde by mělo být tábořiště.
Projedu opět Bosanskou Krupou a za ní trasa vede přes hory směrem na město Sanski Most. Zde jsou následky války mnohem patrnější, hodně vypálených a rozstřílených domů a spousty hřbitovů. Zřejmě to mezi místními stále vře, což usuzuji podle cedulí s názvy obce. Jsou totiž dvojjazyčné, horní název je napsaný v latince a spodní v cyrilici, jehož písmenka jsou hodně podobná azbuce. Ty spodní nápisy bývají začerněny a značky jsou často prostřílené. Nebýt těchto smutných pomníků, vede trasa moc krásnou horskou krajinou. Optimální na hezký trek, jen nescházet moc z cest ať člověk nešlápne na minu.
Projedu Sanskim Mostem a navigace mě posílá na nezpevněnou šotolinovou cestu. Jiná cesta však k tábořišti nevede, jedu tedy po ní. Přijíždím k soutoku, přejedu kovový most a vlevo má být tábořiště. Je to malý plácek mezi stromy s ohništěm. Mezi cestou a tím pláckem je však vysoký svah, nejde tam sjet autem a ani tu není místo, kde by šlo zaparkovat. Tady rozhodně nocovat nebudeme. Přenastavím navigaci tam, kde mám nalezené nástupní místo na Sanu a jedeme tam.
Stále jedeme po šotolinové cestě a to až do obce Handanovići, kde se napojujeme na normální silnici. Navigace nás sice opět svede na „zkratku“, ale když končí asfalt a začíná úzká úvozová lesní cesta, okamžitě se otáčím a vracím se.
Projedeme městem Kljuć a pak podél řeky Sana jedeme k vybranému místu. Cestou hledáme vhodný plácek na přenocování. Ten nacházíme přímo u nástupního místa na řeku. Je to na ostrůvku mezi řekou a náhonem, kde od cesty vede kovová lávka. Je tady i malý přístřešek se stolem. Optimální místo. S Tomášem se domlouváme, že ani nebudeme stavět stan, že přespíme v přístřešku.
Vykládáme věci a já jdu rychle na večeři udělat guláš. Základ mám zavařený ve sklenicích, jen to doplním vodou, ohřeju to, zahustím a můžeme jíst. Mezitím Profesor s Řimpem udělali oheň, u kterého po jídle sedíme. Všichni jsou unaveni, že se ani nikomu nechce mluvit. Po desáté hodině už všichni spí.
Den šestý. Řeka Sana
Celou noc nám krásně šuměla řeka, takže nebylo slyšet případné chrápání od ostatních. Když ráno vstávám, zjišťuji, že trochu prší. Než ale dopíšu deník, je po dešti.
Na snídani dělám gulášovku. Po jídle jdeme rovnou na vodu. Plavbu začínáme přímo tady.
S autem pojede Řimpo a v polovině trasy se vymění s Profesorem. Z toho důvodu se mění posádky. Já jedu na Barace s Bobem, Tomáš s Pralinkou, Profesor s Monikou a Sváťa klasicky sám na kotrmelci.
První asi tři kilometry je to líná řeka, pak se ale proud zrychluje a přibývá i peřejek. Řeka vede moc hezkou krajinou mezi lesy a skálami. Zejména na pravém břehu vidíme plno hezkých míst na táboření. Je první Máj, místní také mají svátek a piknikují u řeky.
Před pravostranným přítokem, nad nímž je kovový most je slušná trojková dlouhá peřej. Raději před ní zastavujeme a jdeme si ji prohlédnout. Zhruba uprostřed trčí z vody balvan. Přestože vpravo jsou nějaké balvany, půjde to projet. Jedu první. Aby nás proud nenatlačil na trčící balvan, jedu od něj dál vpravo. Když ale do peřeje vjedeme, tak přímo na balvan, přes nějž se hrne voda a tvoří vlnu. Naštěstí je vody dost a jen přes něj přejíždíme. Potom už jen hezké houpání ve vlnách. Škoda, že podobných míst tady není víc.
Po deseti kilometrech střídá Řimpa při řízení Profesor. Toho využíváme a dáváme si pauzu.
Plavba slušně ubíhá, za hodinu dáváme něco málo před sedm kilometrů. Končíme před třináctou hodinou u mostu nad obcí Tomina. Za sebou máme hezkých dvacetčtyři kiláků.
U výstupního místa nás čeká Profesor. S domorodci domluvil, že můžeme přistát u jejich mola a lodě si odnést přes udržovanou zahradu jejich nové vilky.
Jedeme do města Jajce, podívat se na vodopád na řece Pliva. Řídí Monika, chce si osahat auto, kdyby musela s ním přejíždět.
Přijíždíme do Jajce a parkujeme v centru. Vyberu peníze z bankomatu, přitom zjišťuji, že výhodnější je vyměnit si eura.
Hledáme vodopád. Projdeme centrem s mnoha hospůdkami, kolem památníku padlým a přicházíme k horní vyhlídce na vodopád. Oproti vodopádu Strbački buk, nebo těm v Martin Brodu není tak hezký, přestože je vysoký. Chceme si ho prohlédnout ještě zespodu, ale když zjišťujeme, že za prohlídku se platí deset marek, zavrhujeme to a vracíme se k autu.
Nyní přejíždíme k řece Ugar. Cestou se hodláme zastavit někde v hospodě na rybu. Bohužel tady žádná není.
Navigace Waze nás posílá na nezpevněnou cestu. Je to o dvacet kilometrů blíž, než na okolo po lepší cestě. Profesor to chce risknout a jet s tím, že to třeba bude jenom kousek bez asfaltu. Jedeme tedy zkratkou. Nechápu, na jakou cestu může Waze navést. Jde o šotolinovou cestu vedoucí přes les, kopce a osady s množstvím opuštěných a zničených domů. Naštěstí jedeme z kopce, v opačném směru bychom neměli v tom prudkém svahu šanci vyjet. Konečně se dostáváme na asfalt a po něm přijíždíme až k Ugaru. Zastavujeme a jdu se na něj podívat. Následuje velké zklamání. Neteče! Dívám se do mapy a kousek dál jsou dva přítoky. Jedeme tedy za ně až k mostu doufající, že to bude lepší, ale ani to ne. No bohužel, Ugar prostě nepojedeme. A to měl být zlatý hřeb výpravy! Snad někdy příště.
Kousek za mostem je hospoda a vedle ní rybí sádky. Tady určitě budou mít ryby. Uvnitř zjišťujeme, že je to vyloženě rybí restaurace. Sedáme na venkovní terasu a objednáváme si rybí polévku a smažené pstruhy. Všechno je výborné.
Odcházíme po sedmé. Musíme spěchat, za hodinu se má stmívat a ještě nevíme, kde budeme spát. Už nejedeme zkratkou, ale hezky na okolo. Cestou hledáme vhodné místo na přenocování. Nejprve zastavujeme u dřevěné zakryté rozhledny. Vevnitř je ale binec, takže jedeme kousek dále k opuštěnému domu. Už to vypadá, že tu zůstaneme, ale nakonec ne. Pak ještě zastavujeme u louky. Kolem jsou ale baráky, takže nechceme nikoho zbytečně dráždit. Raději jedeme dál. Už začíná být tma. Za tmy se místo na spaní bude špatně hledat.
Dívám se do mapy, zda něco neobjevím. Před námi je horský průsmyk Komar. V průsmycích obvykle bývá zázemí. Dojedeme tam a je tu pro nás místo jak stvořené. U prázdného parkoviště je opuštěná hospoda s nadstřešenou terasou. Za ní je řada dalších opuštěných budov včetně prázdného motelu.
Zastavujeme u terasy a okamžitě ji obsazujeme. Hlad nemáme, takže si chystáme jen spaní.
Chvilku sedím s ostatními, ale kolem devíti už jdu spát.
Den sedmý. Řeka Vrbas
Přestože jsme spali přímo u silnice, auta nás nerušily. Provoz v noci tady není moc velký. Chvilku pršelo, zjistil jsem to, když na mě lehce začalo kapat. Dívám se do stropu a nevidím odkud to kape. Naštěstí to byla jen malá přeháňka. Když se o půl třetí vzbudím, před sebou na obloze vidím velký vůz. Z toho už pršet nebude.
Ráno nechci budit Moniku spící v autě, kde mám noťas a proto deník píšu jako obvykle ve spacáku na mobilu.
Když vstane Profesor, vstávám i já a jdu připravit snídani. Dneska se podává zbytek včerejší gulášovky a lečo se salámem.
Odjíždíme přesně v osm. Jedeme na nástupní místo u řeky Vrbas, kde začínali Kozláci. Všem je nám jasné, že úsek, který vybral Žozé bude náročnější.
Nástupní místo je u hospody u obce Krivače. Je zde velký plac na nafoukání lodí a pohodlný sestup k řece. U auta dneska zůstává Monika. Dneska pluji na packraftu, Profesor bez Moniky jede v singlu na K1, Sváťa na kotrmelci a zbytek na dvojkách, Tomáš s Bobem a Řimpo s Pralinkou.
Vyplouváme. Nejprve pohodový úsek, pár hezkých pohodových peřejek a pak slyším před sebou hukot. Po chvilce přes sebou vidím v řece velké balvany. Zastavujeme u levého břehu a jdeme si místo prohlédnout.
Je to asi dvěstě metrů dlouhý obtížný úsek. Shodujeme se, že by se první část dala jet zleva, pak šikmo po jazyku přejet vpravo a trefit se mezi dva balvany. Už se vracím k lodi, abych to jel. V ten okamžik mi Sváťa ukazuje na místo před těmi dvěma balvany, kde se je třeba trefit. Je tam menší stupínek a za ním je šikmý válec. Voda v něm doslova vře. Možná by ho šlo přeskočit, ale taky nás válec může podemlít a na krásno můžeme skončit pod těmi šutry. Zavrhujeme to.
Volám na ostatní, že úsek raději přeneseme. Tomáš to ale chce jet s Řimpem. Zakazuji mu to! Je naštvaný, že to nemůže jet a brble pod nosem, že jel těžší úseky.
Řimpo to nakonec jede v singlu ve svém Wildu. Zleva objede první balvany a pak po jazyku přejíždí vpravo, přeskakuje válec a přesně se trefuje do škvíry mezi dva balvany na konci peřeje. No kdyby se cvakl, hodně špatně by se nám ho zachraňovalo.
Za peřejí pokračujeme. Řimpo jede s Pralinkou poslední. Najedou na nějakou zubatou desku a převrací se. Je to jejich první cvaknutí na této výpravě.
Dále má řeka stále svižný charakter, ale již bez takových těžkých míst. Po šesti kilometrech zůstáváme stát před dalším těžkým místem. Vylézám na pravý břeh až na silnici a dívám se dolů. V řece je řada balvanů a kousek dál vysoký nesjízdný stupeň. Dívám se do mapy. Zjišťuji, že tady končili Kozláci. Jsou jen dvě možnosti, proč to Žozé nejel. První, je že je to skutečně nesjízdné a druhá možnost, je že to pro něj již nebylo atraktivní. Z opatrnosti se přikláním k první variantě. Píšu Monice, aby tady pro nás přijela.
Vyfoukneme lodě, na hrubo je sbalíme a v neoprenech jedeme níže najít sjízdný úsek. Cestou se díváme na řeku, zda je to jetelné. Je. Nevidíme nic dramatického. Vracíme se zpět a u bývalé hospody opět nastupujeme na řeku.
Řeka svižně teče a každou chvilku nám plavbu zpříjemňuje hezkými nenáročnými peřejkami. Po břehu v autě nás doprovází Bob.
Po dalších deseti kilometrech Bob stojí na hezkém rovném plácku na pravém břehu. Zastavujeme tady. Bob nám sděluje, že je to kemp. Zvažujeme, zda pokračovat v plavbě, nebo tady už skončit. Když se od majitelky kempu a její dcery dozvíme, že za celou naši grupu požaduje jen 15 Euro, nakonec vyhrává druhá volba. Dneska už nikam nepojedeme, zítra budeme pokračovat v plavbě přímo odsud. Jdeme se převléknout do suchého a rozbít tábor.
Chytám se vaření. Pomáhá mi Monika s Tomášem a Profesorem. Pro zahnání největšího hladu vaříme hrachovku.
Když zjišťujeme, že dochází piva. Odjíždí pro ně Bob s Tomášem a Profesorem. Když se vrátí, líčí své zážitky s nákupem piva. Chtěli koupit klasické lahváče, ale tady v Bosně to mají nastaveno tak, že když si je někdo chce koupit, musí nejprve vrátit prázdné flašky. Koupili tedy piva v plechu. Dumám nad tím, jakým způsobem si člověk tady vlastně může koupit první pivo. Asi při dosažení dospělosti, dostane od Národního výboru několik prázdných flašek od piva a ty má na celý život.
Je tady i čistý záchod a sprcha. Máme možnost se poprvé po týdnu okoupat v teplé vodě.
Další jídlo se podává vepřo – bramboro – zelo. Pak již následuje volná zábava. Řimpo nanosil a nařezal dostatek dřeva. Proto večer sedíme u ohně a diskutujeme. Spát jdu až když začne silně pršet. Ostatní se jen přesunují po nataženou celtu a pokračují v zábavě.
Den osmý. Pokračování na řece Vrbas
V noci ještě kapánek pršelo, ale protože Tomáš postavil stan pod stromem, kapalo mi na něj celou noc.
Ráno ještě píšu deník a Profesor již rozfoukává oheň a Sváťa loupe uvařená vajíčka na rybí pomazánku, co připravujeme na snídani.
V plavbě po Vrbasu pokračujeme přímo odsud. Sotva vyplujeme, zjišťujeme, že to nebyl moc dobrý nápad. Řeka sice teče, kilák dáváme za osm minut, ale v tom úseku není nic atraktivního. Naštěstí Řimpo, který dnes řídí, asi po osmi kilácích našel u jedné fabriky pár kiláků nad Jajce místo, kde končíme. Jen vyfoukneme lodě, rychle je smotáme a přejíždíme k úseku pod přehradou. Měl by to být atraktivnější úsek s peřeji Bielej Bug.
Cestou vidíme přítok Ugaru. Pokud bychom ho měli možnost jet, museli bychom pak dlouho pádlovat po hladině přehrady. Jezero na Vrbasu je totiž v hlubokém skalnatém kaňonu a míst na vystoupení tady moc není.
Pod hrází nalézáme nástupní místo. Od parkoviště k hladině řeky vedou schody. Pak si kousek níže prohlížíme tu „slavnou“ peřej. Očekával jsem dlouhý úsek a je to jen zúžené místo se stupněm a balvany na pravé straně vytvářející nepravidelné vlny. Dlouhá je maximálně třicet metrů. Pod ní je dlouhý klidný úsek, optimální na pochytání plaváčků a vybavení.
Jedeme kolem řeky ještě kousek dále a co máme možnost z auta vidět, usuzujeme, že to teče. Neprojíždíme celý úsek a vracíme se na nástupní místo.
Řimpa v řízení střídá Profesor. V autě zůstává i Pralinka, v noci totiž nemohla spát, tudíž je unavená. Řimpo proto jede ve dvojce s Monikou. Do peřeje vjíždí jako první. Vzalo je to více vpravo a přejíždí přes balvan, vytvářející velkou vlnu. Řimpo to však zkušeně udržel a peřejí bez koupání projel. Jedu hned za nimi, ale více nalevo, jen mě to hezky pohoupalo. Ostatní peřej také zkušeně zvládají.
Kousek níže, je ještě pár hezkých peřejek a pak dlouho zase nic. Očekávali jsme od toho mnohem více. Po dvanácti kilometrech plavby to balíme a přes pozemek jednoho hezkého baráku se svolením majitele, vytahujeme na cestu. Zde pro nás přijíždí Profesor. Vzhledem k tomu, že to nedopadlo úplně našich představ, navrhuji, že se vrátíme na atraktivní Mrežnici, byť si při zpáteční cestě něco nadjedeme. Je to odsud něco přes dvěstě kilometrů. Ostatní jsou pro, takže sedám za volant a jedeme.
Navigace mapy.cz mi nabídla tři trasy. Vybírám zlatý střed, trasu přes Banja Luku, Novi Grad a Velikou Kladušu. Po Novi Grad to jde, ale pak musíme přejet přes poslední provizorní most nad řekou Una, kus jedeme po uzoučké šotolinové cestě. Když pak vjedeme na asfalt není to žádná výhra. Cesta vede přes hory steašnými prdelemi s klikatou cestou.
Konečně přijíždíme do Veliké Kladuše. Dobereme naftu a navigace nás vede k hraničnímu přechodu s Chorvatskem. Samozřejmě přechod je pro cizince uzavřený. Rosím se z toho, kde budu muset až jet. Naštěstí nás mladá hezká policistka posílá na přechod, který je odsud jen tři kilometry daleko. Vracíme se zpět do Veliké Kladuše. Navigace nás opět vede uličkami mezi domy. Když mě pošle do uličky, kde se nemůžu ani vejít, chci vyhodit telefon z okna! Konečně jsme na hranicích. Sice menší fronta, ale docela to odsýpá.
Prší. Raději jedeme k tábořišti u Korany, tam je totiž střecha. Navigace opět nezklamala. Asi patnáct kiláků jedeme lesem po lesních nezpevněných cestách mezi opuštěnými osadami. Kdybychom tady zapadli, nemáme ani koho požádat o pomoc. Naštěstí jsem na vojně absolvoval kurz jízdy v terénu. Tam jsem ale jezdil s osmikolovou Tatrou s náhonem na všechny kola a tady řídím Transita s předním náhonem!
Konečně jsme z lesa venku. Ještě kousek po asfaltu a jsme na tábořišti. Už máme hlad jak vlci. Na zahřátí dáváme polévku a pak dělám rizoto.
Největší radost má Řimpo. Nalezl tady totiž svoji lžíci, kterou tady hned druhou noc ztratil a celý týden ji hledal po bednách a v autě. Večer ještě krátce sedíme u ohně. Jsme ale tak unavení, že ani nemluvíme a jdeme brzy spát.
Den devátý. Řeka Mrežnica, návrat domů
Přestože jsme spali hned u řeky, bylo docela teplo. Ráno hned po snídani přejíždíme k Mrežnici. Opět jedeme zkratkou přes les. Zase po nezpevněné šotolinové cestě. Po včerejšku už to neřeším a bez komentářů jedu dál. Z lesa se vynořuji kousek od řeky, nedaleko mostu, kde hodláme plavbu ukončit.
Monice ukazuji místo, kde má s autem dojet. Dneska totiž řídí ona. Poté se otáčím a jedu k nástupnímu místu. Je sobota, očekáváme, že tam budou další vodáci, ale není tu nikdo. Možná je na ně ještě brzo.
Dneska nesjíždíme úplně až dolů, ale na vodu se chystáme kousek výše na malém plácku, co tu je u cesty. Když jsme připraveni, snášíme lodě dolů k řece. Já svého packrafta nesu až k vodopádu.
Minule jsem z hrany skály skákal do vody, dneska se mi ale do studené vody moc nechce a pokouším se ze skály slézt dolů. Při lezení mi ale vyklouzne packraft a padá mi do vody. Tomáš je naštěstí poblíž a ze skály za ním skáče do vody a chytá ho. Já jsem už skoro dole, ale na mokrém vápenci mi uklouzne noha a než abych spadl mezi šutry, raději se odrážím a dobrovolně – nedobrovolně skáču do vody. Osvěžení mám za sebou. Voda není překvapivě moc studená.
Počkám na ostatní, až si ze skály pustí lodě a po oleji přeplouváme k prvnímu stupni. Když k němu připluji, zjišťuji, že je méně vody než minule. Ze stupně se tak skáče z větší výšky. Kromě Sváťe, který se při doskoku cvakl, jsme první stupínek úspěšně dali.
Na dalším stupni pokles vody způsobil, že jazyk není dostatečný jako minule a kapánek to v nájezdu drhne. Na tom stupni se nyní cvaká Tomáš s Bobem a pak i já. Při dopadu na hladinu jsem zavrávoral, chtěl jsem se opřít o pádlo, ale místo toho, abych list pádla položil na hladinu na plocho, špatně jsem ho natočil, položil jej na koso a list hladinou projel jak nůž máslem a já hned za ním. Pod stupněm není nic dramatického a jen si zaplavu na konec laguny, kde nastupuji do lodě.
Kousek níže je stupňovitý vodopád. Chci si ho skočit, ale bohužel to nejde. Díky nízkému stavu vody bych se zachytil o jeho horní hranu. Musíme tak lodě spustit dolů a z horní hrany vodopádu skočit dolů do laguny. Druhou část vodopádu už po jazyku sjíždíme.
Následuje kousek hezkého kaňonu, za ním je umělý náhon a u něj je areál na technoparty. To už se blížíme k cíli dnešní plavby. Ještě kousek po oleji a jsme u mostu, kde nás čeká Monika. S ní tady je pár švýcarských kajakářů.
Dáváme sušit lodě a s Monikou jdu vařit oběd, než se uvaří, balíme a ukládáme věci do auta. Po obědě těsně po dvanácté hodině sedáme do auta a vracíme se domů. Přestože jsem měl celou dobu připraveného Sváťu jako rezervního řidiče, celou cestu jsem nakonec odřídil sám. Domů přijíždíme o půl desáté večer.
Vodáckou výpravu porovnávám z ostatními a hodnotím ji asi jako nejslabší co se řek týče. No příště si dám více záležet na přípravě a vyberu osvědčené řeky ve staré dobré Albánii, která bude naším cílem příští rok.