Beskydy – malebné hory plné tradic, dechberoucích výhledů a pestré přírody. Etapa této části Stezky Českem nabízí dokonalé propojení krásné krajiny s fyzickou výzvou, která odměňuje každého kroku milovníky hor. Má cesta začala na Pindule, odkud jsem vystoupal na ikonické Pustevny s pohádkovou atmosférou a slavnými stavbami Dušana Jurkoviče. Pokračoval přes divoké hřebeny až na nejvyšší vrchol Beskyd – majestátní Lysou horu, která mne přivítala panoramaty, na která se nezapomíná. Cíl v Mostech u Jablunkova pak završil tuto pestrou a nezapomenutelnou pouť, která ukázala vše, co Beskydy nabízejí. Přidejte se k mému dobrodružství a objevte kouzlo této beskydské etapy!

Den první

Přestože trasu beskydské etapy mám několikrát projitou a na Stezce mi schází projít úsek od Kraslic do Krompach v Lužických horách, volím opět domácí Beskydy. Nemám totiž tolik volna a cestováním na druhý konec republiky, bych zabil hodně času. Potřebuji totiž něco nachodit a hlavně nastoupat, abych se připravil na náročný trek v Kyrgyzstánu, kam se měsíc chystám. Proto beskydská etapa je pro tento účel ideální.

Autobusy cestuji do Trojanovic, kde v průsmyku Pindula mezi Radhoštěm a Javorníkem vystupuji a rovnou se napojuji na trasu Stezky. Přejdu přes louku, okamžitě si v trávě namočím boty a za ní začíná po kamenité pěšině výživný stoupák. Dostávám se do lesa a pak již docela pohodově šlapu na vrchol Radhoště. Za půldruhou hodinu jsem nahoře u kaple. Jsem tu úplně sám.

První turisty potkávám až na hřebenu, po kterém šlapu směrem na Pustevny. Krátce se zastavím u velké, teď už bývalé sjezdovky a vzpomínám, jak se mi tu dobře lyžovalo.

Projdu kolem sochy Radegasta a za chvilku jsem na Pustevnách. Rovnou zapadám do hospody u lanovky. Je to totiž jedna z mála, kde čepují Radegast Ratar. Dám si dva, pokecám s číšníkem a pokračuji dál.

Vyjdu na vrchol Tanečnice a zjišťuji, že mi po pivech vyhládlo. Dávám krátkou pauzu v přístřešku pod Tanečnicí a ohřívám si tu klobásu. Přichází skupinka žen, kterou doprovází dva chlapi. Potkal jsem je už v hospodě. Podle toho jak se spolu bavili, jsem pochopil, že je to pracovní kolektiv na výletě.

Po obědě pokračuji dále. Stoupám na Čertův mlýn. Postupně předbíhám firemní skupinku, jen ti nejzdatnější již čekají na vrcholu. Klobása bodla, jinak bych na výstup neměl dost energie.

Z Čertova mlýna následuje dlouhý sestup až do Čeladné, kde zapadám do nově zrekonstruované chaty Dukla. Vysušený dávám tři desítky Radegasta, krátce na židli zdřímnu a vyrážím směr na můj oblíbený Smrk. Zvažuji to vzít zkratkou. Je to ale kolmý výstup na vrchol po velkých šutrech. Nakonec volím trasu Stezky, což je asi nejpohodovější výstup na Smrk, byť je trasa dlouhá. Po cestě do kopce se mi šlape překvapivě dobře, kilometr dávám za dvanáct minut.

Na vrcholu jsem před osmnáctou hodinou. Šlo by tu sice přespat, ale sestupuji do sedla, kde je kousek odtud studánka a tedy lepší místo na přenocování. Když jsem v sedle, zjišťuji, že jsem stále v pohodě a proto sestupuji až dolů k silnici co vede kolem přehrady Šance a tady pro dnešek končím. Jdu se schovat do lesa a zabivakovat.

Den druhý

Ráno se vyhrabu z houštin, kde jsem ukrytý pod celtou přenocoval a mířím k Ostravici. Kapánek měním trasu. Na vrchol Lysé hory nejdu od hráze přehrady Šance po žluté, ale od Mazáku po modré.

Zhruba v polovině trasy se ke mne připojuje kolega Radim. Dneska se mi stoupá hůř a jdu pomaleji. Je však nádherné počasí a obloha je jak vymetená.

Na vrcholku Lysé zapadáme do Bezručovy chaty a na terase si dáváme gulášovku, dvě piva a kocháme se výhledy po beskydských hřebenech včetně Malé Fatry.

Odpočati sestupujeme k Visalajím. Cestou potkáváme mraky lidí. U Visalají projdeme mezi nádhernými kvetoucími loukami, projdeme lesem a u Ježánek zahneme vpravo a po dvou kilometrech jsme na Bílém kříži. Tady zapadáme rovnou do bufetu. Jsou dvě hodiny, dáváme tedy oběd, smažák a tři piva. Tady je snad sraz pejskařů. Kdo tu sedí, má psa.

Posílen se mi to hned lépe šlape. Trasa nyní vede lesem po hraničním hřebenu se Slovenskem. U Malého Polomu se napojujeme na moji oblíbenou hřebenovku vedoucí do Mostů u Jablunkova. Pěšina je sice bahnitá, skáčeme po šutrech a kládách jak kamzíci, abychom se nenamočili boty, ale moc se mi to tady líbí.

Míříme k Muřinkovému vrchu, kde hodláme přenocovat. Předpověď počasí ale není moc pozitivní, hlásí, že má v noci hodně pršet. Radim si vzpomene, že kousek pod Muřinkáčem na slovenské straně má chalupu naše bývalá kolegyně, že bychom tam mohli přespat alespoň na verandě. Volá jí. Vendy sice na chalupě není, ale dovoluje nám tam přenocovat. Dokonce nám nabízí přenocovat v chalupě.

Po osmnácté hodině přicházíme na Muřinkův vrch. Tady už stojí dva stany a kolem nich omladina. Pouze ze studánky dobereme vodu a lesem sestupujeme do osady Olešňanský klin, kde se ta chalupa nachází.

Dojdeme k ní a zjišťujeme, že veranda na přespání není úplně ideální. Radim volá Vendy a ta ho po telefonu navodí, jak se do chalupy dostat, což se mu daří. Vevnitř zjišťujeme, že je to víceméně holochalupa, kde není ani přivedena voda. Pro tu se musí chodit až do lesa k potoku. Ale jsme pod střechou. Ke spaní se ukládáme na podlaze v místnosti, která slouží jako dílna a dřevník.

Venku si rozděláme oheň a na něm si opékáme špekáčky, které přinesl Radim. Na doplnění tekutin jsem uvařil čaj s rumem a pak do noci sedíme u ohně a domácí pálence.

Zalehám v kůlně a spím jak zabitý. Budí mne až silný déšť, jak bubnuje o plechovou střechu. Jen si pomyslím, že je fajn, že jsme pod střechou. Pod plachtou by to mohlo být hodně zajímavé, hlavně jak by začalo pořádně foukat. Opět usínám.

Den třetí

Při krátkých procitnutích je v kůlně stále tma, tudíž spím dál. Když už se konečně posadím a vezmu si z cirkulárky hodinky, které jsem tady přes noc nabíjel, zjišťuji že je skoro půl desáté! Tak dlouho jsem už dlouho nespal a na Stezce nikdy. Je mi jasné, že na Nejvýchodnější bod, kam jsem chtěl dneska dojít, můžu zapomenout. Sice bych tam došel, ale cestování z Bukovce je docela krkolomné a rád bych se dostal v rozumný čas domů, když jdu zítra do práce.

Vstávám a jdu vařit vodu na čaj. Pak na kafe a nakonec ve stejném hrnci štýrské klobásy, které si dáváme na snídani. Venku pořád fest lije. Pomalu se sbalíme, nazuji nepromokavé ponožky, které můžu poprvé vyzkoušet, oblečeme nepromokavé bundy a jdeme.

Lesem se vracíme k Muřinkovému vrchu. Oproti včerejšku tu přibyl jeden stan a další ubyl. Pak stoupáme do výživného kopce na Velký Polom. Je zataženo a mlha, vypadá to tady jak v králi Šumavy. Potkáváme tady cyklistku tlačícího kolo. Dáváme se s ním do řeči. Má namířeno až do Nejdku u Karlových Varů. Před sebou tedy slušnou štreku. Na to jak je ohavné počasí, má dobrou náladu.

Dneska se mi šlape opět moc dobře. Kdybych tak dlouho nechrápal, určitě bych na Nejvýchodnější bod došel. No nic, příště si nastavím budík.

Projdeme kolem Kamenné chaty, pak kolem Skalky. Stále ťapeme ve vodě, která po chodnících teče. Nepromokavé ponožky se jeví, že i fungují.

Když pak scházíme po svahu, jehož stromy byly v rámci kůrovcové kalamity vytěženy, překvapuje mne, jak je svah od mé poslední návštěvy již zarostlý náletovými stromy a semenáčky smrků. Bude to asi tím, že tu chodím převážně v zimě.

Už jen kousek a jsme na nádraží v Mostech u Jablunkova. Tady naše beskydské putování končí. Zapadáme do nádražky, mezi místní honoraci, která je již v náležité náladě. Podle toho v jakém stavu jsou, to zřejmě táhnou už od včerejška. Dáváme po pivu a utopenci. Pak už sedáme na vlak a míříme domů.