Expedice Kyrgystán 2024

Desetidenní trek v liduprázdné jihovýchodní části Kyrgystánu v části Karavšin. Pro vertikální kilometrové skalní stěny se tomuto místu přezdívá „asijská Patagonie“. Sto třicet kilometrů pochodu, 7814 vystoupaných výškových metrů, tisíce zážitků, milióny úžasných výhledů. V závěru výpravy návštěva sousedního Uzbekistánu s exkurzí do manufaktury na výrobu ručního hedvábí.

Den první a druhý

Let do Oše, alkoholické trable s Martinem, přejezd do Karavšinu, noc u Nuridina.

Po úspěšné expedici v roce 2022 do Kyrgyzstánu, padla opět volba na tuto destinaci. Nyní ale do části Karavšin, která je podle vysokých kolmých skalnatých stěn nazývaná také Kyrgyská Patagonie. Nachází se se v jihovýchodním cípu země u hranic s Tádžikistánem.

Jedeme naše stará parta, já, Trojka, Bob, Martin a nově Petr. Abychom si užili zeleně, jedeme již v první polovině července s odjezdem v pátek 12. července 2024. Sraz máme po půl deváté na hlaváku v Ostravě.

Ráno o půl osmé si v klidu doma chystám snídani a do toho mi volá Trojka, zda už jsem na hlaváku. Nejprve mi zatrne, že jsem se sekl a popletl čas odjezdu. Záhy se  uklidňuji. Sekl se jen Trojka, který zde dorazil o hodinu dříve.

Na hlavák přijíždím s Petrem, kde nás veze jeho manželka. Potkáváme Trojku s Bobem u parkoviště. Těsně před tím Trojku bodla do stehna vosa. To má za to, že mne vystresoval.

Vlak do Prahy, odkud nám letí letadlo přijíždí načas. Sedáme k sobě a vytahuji flašku rumu na uvítanou. Stevardka nám rozdává malé láhve s vodou. Petr navrhuje, že do prázdné petky od vody můžeme přelít zbytek rumu. Je vidět, že jede s námi poprvé. Ještě se nám nestalo, že by nám něco zůstalo. Petrovou hláškou se ještě dlouho potom bavíme.

Do Prahy přijíždíme včas. Rychlý přesun na letiště a tam se setkáváme s posledním členem výpravy s Martinem.

Martin za všechny útrapy, co nám na předchozích expedicích způsobil, zajistil vstup do VIP salónku. Je fajn se před odletem dobře najíst. Docela velká past je koutek s kořalkou. Jelikož letíme na východ, ladíme naše chuťové pohárky na vodku. Panáků je víc, než je zdrávo, ale já se po špatné zkušenosti při letu na Gran Canarii raději krotím. Naštěstí nám to za chvilku letí, proto salónek opouštíme. Cestou k letadlu ještě kupujeme flašku dánské vodky, protože její obal se nám minule hodil, jako nádoba na benzín k vařiči.

V letadle sedíme u nouzového východu, tudíž s dostatečným prostorem na nohy. Martin je v sedmém nebi! Vedle něj totiž sedí mladá krásná ruska, jmenuje se Lana. Od Trojky ale dostala jméno Lama. Martin má ale větší radost má z přísunu vodky.

Já po vzletu záhy usínám. Budím se až před přistáním v Istanbulu. Martin si sebou do letadla vzal pěnovou karimatku a dušoval se, že ji zpět už nepoveze. Svůj slib okamžitě splnil, neboť karimatku zapomněl hned v letadle společně se strečkou, do níž jsme so balili batohy.

Při přesunu na gate Martin kupuje další nádobu na benzín a okamžitě ji začíná vyprazdňovat, když vyzývá Boba, aby naléval. V letadle to už utnu a flašku schovávám k sobě. Martin se po ní sice opakovaně otravně pídí, ale nemá šanci. Čeká nás víc než pětihodinový let, proto doufám, že za tu dobu se trochu probere. Bohužel jsem jenom doufal! Po přistání je na tom Martin pořád stejně. Po vystoupení z letadla zjišťuje, že nemá mobil. Vrací se do letadla a jde ho hledat. Nachází ho u kapitána letadla.

V letištní hale dlouho trvá, než nás odbaví. Když jsme na druhé straně haly, tak si za šest dolarů kupuji simku s neomezenými daty. Martin si ji kupuje taky, ale od jiného operátora. Nákup se mu ale moc nedaří, aby nákup vůbec dokončil, musí mu asistovat Bob.

Jsme před letištní halou a já udělal fatální chybu! Dal jsem do oběhu flašku vodky, jíž  se zmocnil Martin. Ten cestuje jednak prostorem, ale i časem. Během okamžiku je tam, kde včera.

S Trojkou najdeme taxikáře, s nímž se dohodneme na rozumné ceně do Batkenu. Za cca 240 km chce 7000 somů. Už sedíme v autě a Martin furt nikde. Už pořádně vytočený jdu za ním a na celé kolo po něm vřískám, aby se začal chovat normálně. Jsem rozhodnutý, ho příště nebrat, protože nesere jenom mne, ale i ostatní. Konečně je v autě a řidič nás veze zaprášenou Oší.

Cestou si ještě chceme vyměnit peníze. V bankách, ale i ve směnárnách nechtějí Eura, jen americké dolary. Naštěstí jsem si je vzal. Po nějaké době nám řidič zastavuje u místní jídelny, kde se jdeme najíst. Nejprve nám donesou čaj s bílým chlebem a pak každý dostáváme velkou misku dobré zeleninové polévky s kusem hovězího masa.

Nasyceni jedeme dále. Martin při přestávce koupil místní piva s obsahem alkoholu 11,5 %. Docela se to dá i pít.

Silnice, po níž jedeme vede vyprahlou krajinou Ferganské kotliny. Za Sojuzu, se tady cvičila vojska na válku v Afghánistánu. Silnice vede nedaleko hranic s Uzbekistánem. Konkrétně míříme do Batkenu, kde si musíme v jedné cestovce vyzvednout povolení ke vstupu do pohraniční oblasti, bez něhož se do Karavshinu nedostaneme.

Když vjíždíme do Batkenu, začínám řidiče navigovat podle mapy.cz. Vede nás to sice úzkými prašnými uličkami, ale nakonec cestovku nacházíme. Bez navigace bychom byli bez šance. Tady dostávám permit a můžeme jít. Sotva vyjedeme, vzpomenu si, že jsme chtěli ještě koupit plyn na vaření. Zastavujeme u centra a jdu se po něm podívat. Je tady nějaký army shop, plyn v něm sice nemají, ale aspoň Martinovi kupuji karimatku, byť si ji nezaslouží.

Na ulici potkávám chlapíka z cestovky, který mi předával permit. Když ho požádám o plyn, někam volá a za chvilku mi přímo na ulici plynovou kartuš přinesou. Trojka s Bobem ještě koupí benzín do vařiče a já si mezitím odskočím podívat se blízký bazar.

Jsme opět komplet a můžeme jet do Ozgoruše, kde je naše nástupní místo na trek. Nakonec nás tam veze ten náš řidič, který si řekl o dalších 3000 somů. Je to totiž dalších 110 km. Po slušné silnici jedeme vyprahlou krajinou. Posledních dvacet kiláků už ale jedeme po rozbité nezpevněné cestě vedoucí proti proudu divoce tekoucí řeky.

V mapě jsem si všiml, že je tady nějaké ubytování. Předpokládám, že by tam mohli vařit, takže se necháváme vysadit rovnou před vraty. Jsou zamčené. Bušíme na ně a furt nikdo neotevírá. Pak nám pomáhá i řidič a tomu se daří vrata otevřít. Vstupujeme do dvora, kde potkáváme pana domácího Nuridina. Od něj zjišťujeme, že zde nám uvaří a můžeme tady i přenocovat v postelích pod střechou. Cena na osobu včetně večeře a snídaně je 25 dolarů. Zůstáváme tady.

Ubytovali jsme se v pravý čas. V dálce totiž hřmí a začalo i pršet. Není se co divit, jsme tady přece s Trojkou. Martin ani nedojde na pokoj a rovnou se vyvalí do křesla na terase a usíná.

Trojka navazuje družbu s domorodci. Nejmenšímu chlapci dá pikao a s dospělými si dává vodku.

Nuridin tady tomu velí. Je mu 66 let a tady to vede již 32 let. Před tím dělal horského vůdce na trase, kam se chystáme. V mapě nám ukazuje, kde máme jít a kde jsou tábořiště. Pak přináší kamyz, což je hudební nástroj podobný kytaře, jen to má tři struny. I na něm je schopen vyloudit hezké melodie a i zazpívat.

Před večeří se ještě sprchuji v teplé vodě. Následujících deset dnů to bude jen v ledových řekách.

Následující večeře je vrcholem obžerství. Každý dostává obrovskou porci vařených brambor, zeleniny a skopového. Nejde to ani sníst. Minule mi v Kyrgyzstánu moc nechutnalo, tady ale vaří mnohem lépe. I lidé tady na jihu jsou vřelejší a družnější. Ještě chvilku pokračuji v družbě, ale jak se mi začnou zavírat oči, loučím se a jdu spát.

Nechávám ale otevřené dveře od pokoje, aby to tu větralo, neboť z palivové flašky od vařiče se mi do batohu vylilo trochu benzínu a teď to smrdí jak na benzínce. Když však do pokoje vlezou dva kocuři a začnou šmejdit kolem mé tyčky salámu, peru je pryč a zavírám dveře. S Trojkou si na smrad zvykáme a spokojeně spíme až do rána.

Den třetí

První den pochodu.

Ráno trochu prší, než ale jdeme na snídani, kterou máme připravenou na osm hodin je po dešti. Před osmou jdu s Trojkou vzbudit ostatní. Když nahlédneme do pokoje od Martina, vidíme, že spí na zemi. Měl totiž špatnou postel, která se s ním houpala. Proto si raději dal matraci na podlahu a tam spal.

Snídaně je opět bohatá. Chleba, máslo, med, marmelády, ovoce a nakonec i smažené vajíčka obložené zeleninou. K tomu samozřejmě čaj.

Na pokojích se balíme a převažujeme batohy. Můj váží 27 kilo! Nesu váhu za čtyři ultralajty. Ostatní jsou na tom jen o trochu lépe. Když jsem si batoh pouze se svými věcmi vážil doma, byl jsem na čtrnácti kilech, zbytek je společná výbava, voda a žrádlo.

Před desátou odcházíme. Za ubytování a jídlo platíme 125 dolarů a za vodky 1000 somů. Pan domácí nás ještě doprovodí před vrata a pak už jdeme sami. Přejdeme přes most nad divokou zakalenou řekou, projdeme omšelou vesnicí pokálenou od dobytka, za dalším mostem odbočíme vpravo a začínáme stoupat směrem na východ.

Trasa vede podél potoka, který musíme každou chvilku po šutrech přeskakovat, neboť chodník vede každou chvilku po jiné straně. S těžkými batohy je to o hubu.

Po pěti kilometrech před sebou vidíme odpočívající skupinku turistů. Sázím na to, že to budou Češi. Dojdeme k nim a nemýlil jsem se. Je to parta devíti chlapů z Rožnova. Jdou stejnou trasu jako my, akorát v opačném směru. Sebou mají průvodce s osly, kteří jim nesou batohy. Vyměníme si informace a dozvídáme se, že trasa je průchozí bez sněhu, tudíž nás uklidňují. Na celé trase včetně nás potkali jen tři skupinky turistů. Popřejeme si šťastnou cestu a pokračujeme ve stoupání.

Teď začíná být svah výživnější. Musíme dávat častější pauzy, abychom si odpočinuli. Plánujeme se pro dnešek utábořit u studánky, co je zakreslená v mapě. Poslední dva kilometry a pětset výškových metrů je pro mne doslova mordor. Bolí mě nohy, dochází síly a začíná mi být blbě. Ke studánce se sotva dovleču, tam zjišťuji, že musíme ještě dál, protože tu není žádný plácek na postavení stanů. Aspoň se napiju studené vody. Hned je mi lépe. V tom hicu jsem totiž málo pil a jsem dehydratovaný.

Ujdeme ještě kousek výše a Trojka nachází plácek na utáboření. Je sice celý posraný od krav, ale to nám až tak nevadí. Trojka větví podobnou vidlím kravince vyháže a můžeme stavět stany. Sice to tady voní jak v kravíně, ale to je nepodstatné.

Nejprve vaříme čaj ochucený Strohem a pak na večeři vaříme rýži s vepřovkou. Tábor máme na malém hřebeni z něhož můžeme pozorovat trasu po níž jsme přišli.

U čaje sedíme až do devíti, hlavním tématem je Martin a jeho vodkové story z předchozích dvou dnů.

Absolvovaná trasa

Den čtvrtý

Setkání s bači ozbrojenými kalašnikovem. Ochutnávka skopového masa zalitého ovčím lojem. Přechod průsmyku Aktaš.

V noci bylo docela teplo, nemusel jsem se ani zapínat do spacáku. Údajně chvilku pršelo, ale to nezaznamenal ani Bob, který spal venku pod stromem. Budím se až v sedm. Dospával jsem deficit z cesty. Píšu deník a Trojka už vaří vodu na čaj a na vločky. Když se vyhrabu ze stanu je krásné azúro s ještě hezčími výhledy než včera.

Z tábořiště odcházíme v 9.40 hodin. Okamžitě začínáme stoupat lesem do výživného kopce. Plánovali jsme dávat pauzy po hodině, ale díky stoupání, jsme nuceni je dělat častěji.

Dostáváme se na hřeben odkud je vidět do krásné doliny s horským potokem. Scházíme k němu a pak proti jeho proudu stoupáme vzhůru. Stejně jako včera každou chvilku přes něj brodíme, neboť cesta vede každou chvilku na jiném břehu. Nám co jdeme ve vysokých pohorkách, to až tak nevadí, ale Trojka co jde v nízkých lehkých Altrách, je má komplet mokré.

Na jednom hezkém místě dáme malou svačinu. Trojka navrhuje, že jak nám bude docházet jídlo, koupíme od zdejších pastevců sýr a jogurt, pak se z toho zesereme a minimálně dva dny nic nebudeme muset jíst.

Přicházíme na rozlehlé louky, kde se pase velké stádo ovcí. Stojí tu dřevěná chatrč, zřejmě salaš, kousek pod ní leží mrtvá ovce. U salaše jsou dva šikmoocí usměvaví chlapíci. Trojka, který k nim došel jako první, zjišťuje, zda mají na prodej sýr, nebo kefír. Nemají. Vyzývají nás aspoň, ať si k nim přisedneme. Sedáme na kabáty, co mají na zemi.bDáváme se s nimi do řeči. Sice neumí moc rusky, ale dozvídáme se, že se tady starají o 850 ovcí a dvacet krav. Jsou tady v kuse dva měsíce. Starší z nich má třicet let a jmenuje se Bacha. Mladší má osmnáct.

Najednou Bacha odchází do chýše a vrací se s černým kalašnikovem v ruce. Když ho Trojka uvidí, celý ztuhne. Já si nejprve myslím, že je to atrapa. Požádám Bachu, aby mi ho půjčil. U úsměvem mi ho dává do ruky. Podle váhy poznávám, že to atrapa asi nebude. Z těla zbraně vytáhnu zásobník, kouknu do něj a ten je napáskován ostrými náboji! Okamžitě natahuji závěr a kontroluji, zda nemá náboj v komoře. Naštěstí nemá. Bacha říká, že s ním tady střílí vlky. Z kalašnikovem zapózujeme a vracíme mu ho zpět.

Bacha se nás dotazuje, zda si dáme maso. Souhlasíme. Vzápětí z chýše přináší patnáctilitrovou hliníkovou konvu na mléko, z ní sundá víko a ta je z poloviny zaplněná skopovým lojem s kousky skopového masa. Lůj je tvrdý jak kámen, nejde ani nabrat. Mažu si ho na kousek chleba a opatrně to já, Bob a samozřejmě Trojka zkoušíme. Martin s Petrem nemají k tomu důvěru. Očekával jsem to mnohem horší, ale docela to jde. Po skopovém to zapáchá mnohem méně, než jsem zvyklý z domu. Když se mi z loje povede vykopat maso, tak to je výborné. Zajímalo by mě, zda maso vaří přímo v loji, nebo ho uvaří zvlášť a lojem ho jen zalijí. Každopádně je to dobrá konzerva. Po ochutnávce jen uvažuji nad tím, co to udělá s mým zažívacím ústrojím, aby Trojkův plán nebyl záhy splněn. Pro jistotu si dáváme dezinfekčního panáka pálenky. Nabízíme to i bačům, ti to ale jako správní muslimové odmítají. Bob jim aspoň dává čokoládu, tu si už berou.

Rozloučíme se s bači a šlapeme dál. Ještě kousek po louce a pak odbočujeme vpravo do doliny a začínáme stoupat do průsmyku Aktaš nacházející se ve výšce 3700 metrů. Čeká nás přes sedmset metrů stoupání. Podle mapy, co nám ukazovali na ubytování v Ozghoruši, by v polovině svahu mělo být tábořiště. Tam hodláme zůstat a přenocovat.

Zpočátku výstup jde, ale pak se svah vzpřimuje a v jemné šotolině z něhož je svah tvořen to dost ujíždí. Dokonce jsou tu zbytky zmrzlého sněhu. Pod ním teče potok. Obejít to nejde, svahy kolem jsou hodně strmé. Musíme přes zmrzlý sníh. Jdeme alespoň co nejblíže po kraji, abychom se nepropadli do nějaké dutiny.

Jdu poslední, funím jak lokomotiva, každou chvilku zastavuji, abych si odpočinul. Dívám se kolem, ale po vhodném místě na přenocování ani památka. Překvapivě mi nadmořská výška nedělá problémy, tak jak před dvěma roky ve stejné výšce. Fouká tu ale ledový vítr. Netrvá to dlouho a oblékáme si bundy.

Trojka, který je kus přede mnou mi jde naproti. Nabízí mi, že mi kousek ponese batoh. Odmítám to s tím, že si to musím odtrpět sám. Pod průsmykem dokonce chytám mobilní signál. Můžeme tak dát domů vědět, že jsme v pořádku.

Konečně jsem v průsmyku. Ostatní už tady sedí v závětří a Trojka chystá svačinu. Když dojdu, děláme společné foto. Pozadí nám dělá zasněžený vrchol hory Pyramida vysoké 5509 metrů nacházející se přímo na hranici s Tádžikistánem.

Po krátké pauze sestupujeme z příkrého svahu dolů. Přestože i sestup je hodně náročný a nebezpečný, už tolik netrpím, jak při výstupu. Jsme dohodnutí, že hned jak objevíme nějaký slušný plácek s vodou, zůstáváme na něm.

Sestoupíme sedm set výškových metrů a u soutoku dvou potoků je první úzký plácek. Pokud by v noci ale začalo lít, mohlo by hrozit, že nás spláchne voda. Když dojdu k ostatním, říkám jim, že pokud tady zůstaneme a v noci začne lít, budeme muset držet hlídky a sledovat hladinu potoka. Trojka však navrhuje sejít o padesát výškových metrů níže, že je tam větší plácek. Dušuje se, že pokud bude horší než tady, můžeme ho ukřižovat.

Dojdeme na to místo, plácek je sice větší, ale skoro žádné rovná místa na postavení stanů. Jelikož je už před sedmou, už se nevracíme a zůstáváme tady. Jdu vařit vodu na čaj a Trojka plochými kameny vyrovnává terén na postavení našeho stanu. Když ho postavíme, nakonec to není takové hrozné.

Na večeři uvařím červenou čočku na špeku s klobásou, zeleninou a krutí konzervou. Bob rozdělal oheň u kterého popíjíme čaj se Strohem. Já jsem však po náročném výstupu unavený a v osm si už jdu lehnout do stanu.

Den pátý

Přechod průsmyku Džalgyči (3593 m), sestup do doliny Kaška-Suu a přenocování  v dolině řeky Orta Čašma.

Vzhledem k malému prostoru, kde se nám podařilo postavit stan, se s Trojkou k sobě tulíme jak dvě bukvice. Překvapivě na karimatce nekloužu dolů jak minulou noc. Ještě že spím na nafukovačce, spát na těch šutrech na pěnovce jako Trojka, asi bych se svými bolavými zády chcípl.

Dneska Petr slaví narozeniny, je mu 51 let. Na oslavu mi rovnou do stanu, kde píšu deník, podává panáka Tatranského čaje.

Trojka na snídani uvařil plný kotlík gulášovky, vylepšenou o osmaženou cibuli na špeku a salámu. Nevěřil jsem tomu, ale všechno jsme snědli.

Dneska by měl být volnější den, proto odcházíme až po desáté hodině.

Okamžitě začínáme stoupat lesem do svahu. Z počátku se nemůžu rozejít a funím jak starý dědek. Vyjdeme z lesa na terénní vlnu a před námi se otevírá nádherný pohled do doliny ležící pod námi a na protější svahy. Přejdeme po hraně hřebene a dostáváme se k další nádherné dolině řeky Džalgyči, kde po jejích stranách tečou horské bystřiny a kolem se týčí štíty hor. Musím se zastavit, abych se té nádhery nabažil. Prostě krása střídá nádheru. Tento pohled vynahradí veškeré útrapy a námahu, kterou tady máme. Všechny ty dovolené u moře v pětihvězdičkových hotelech s allinclusovými programy, hromady žrádla a pití včetně stupidních animačních programů pro znuděné klienty, co se neumí sami zabavit, mohou jít do prdele, proti té nádheře tady.

Po šutrech přeskáču potok a pomalu dolinou mezi žulovými balvany stoupám vzhůru. Vlevo stojí malá salaš s velkým psem, který na nás štěká. Jdu za ostatními, kteří již odpočívají. Když dojdu, Trojka mi podává kousek čokolády a ořechové tyčinky. Martin mi naopak ukazuje, kam vede naše trasa. Nepůjdeme dolinou, jak jsem se bláhově domníval, ale vlevo do prudkého svahu. Do průsmyku Džalgyči vysoké 3595 metrů, což je dnešní nejvyšší bod, to máme daleko 2,1 kilometru s 550 metry stoupání. To bude opět zážitek!

Ještě se napiji a vycházíme. Čokoláda mi bodla, hned se mi jde mnohem lépe. Jdu poslední hned za Martinem. Ten se v noci špatně vyspal a nyní se mu špatně šlape.

I dneska při výstupu každou chvilku zastavuji, ale ne z toho, že bych nemohl, ale abych se nabažil té okolní nádhery, které je s přibývajícími výškovými metry stále více.

Cestou míjíme velké stádo ovcí a koz, které doprovází velký pes. Ten přichází k Petrovi a tulí se k němu.

Pauzu dáváme kousek nad polovinou výstupu a pak už se ani nenadějeme a jsme v průsmyku. Protože tu nepříjemně fouká studený vítr, se tu dlouho nezdržujeme a traverzem sestoupíme níže, kde dáváme další pauzu.

Po hřebeni k nám přichází domorodec s malorážkou na zádech. Zdravíme se a dáváme se s ním do řeči a současně mu dáváme sýr s chlebem. Nejprve nechce, ale pak si ho bere.

Žije v Batkenu a tady pase ovce, což je jeho obživa. Hovoří i o posledním ozbrojeném střetu mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánu. Důvodem byl spor o vodu, která teče z hor. Před odchodem se s ním chceme vyfotit, ale nechce.

Nyní z prudkého svahu sestupujeme dolů. Sestup je mnohem horší než včera. Nedovedu si to představit, jít to bez hůlek. Ten, kdo trpí závratí, by tu měl velký problém.

Přicházíme do další doliny řeky Kaška-Suu. Na jejím břehu Trojka nalézá lebku kozorožce s mohutnými rohy. Když ji zvednu, aby mě s ní vyfotili, zjišťuji, že je pořádně těžká.

Řeku přecházíme přes chatrnou lávku. Vyjdeme mírný svah a sestupujeme dolů po svahu porostlý cypřiši. A opět se nám otevírají výhledy do dvou dolin s kolmými skalnatými stěnami po stranách a zasněženými ostrými špičkami okolních štítů. Do doliny řeky Orta Čašma a doliny řeky Kaška-Suu.

Zastavujeme na louce. Je to hezké místo na utáboření, ale v mapě je to označené jako hřbitov. Nechceme nikoho dráždit a raději míříme k tábořišti, co je vyznačené v mapě.

Dostáváme se k řece Orta Čašma, přes ni vede docela slušná lávka z klád. Kousek dál se nachází tábořiště. Je to slušný rovný travnatý plac přímo nad řekou.

Sotva postavíme stany a přichází krátká přeháňka, kterou přečkáváme ve stanech. Teprve poté jdeme vařit. Nejprve čaj se slivovicí a pak instantní kuře na paprice vylepšené špekem a sušenou zeleninou. Po večeři už jenom vaříme čaj se slivovicí, u kterého sedíme až do tmy.

Den šestý

Přechod průsmyků Koš Maimok (3280 m) a Kara-suu (3700 m), návštěva salaše, sestup do doliny Kara-Suu.

Konečně jsme měli stan postavený na rovném plácku a v noci jsem nesklouzával z karimatky, či se lepit na Trojku. Když se ráno doslova vybelhám ze stanu, jak mám ztuhlé nohy, je úplné azúro. Vypadá to na další krásný den.

Posnídáme vločky a sneseme veškeré jídlo a společnou výbavu na jednu hromadu a z ní si bereme jen jídlo na tři dny. Zbytek jídla tady schováváme v křoví. Budeme se zde totiž vracet, tak ať toho sebou tolik netaháme. Společnou výbavu si následně spravedlivě rozvážíme na pět dílů. Když si sbalím batoh, i s vodou váží jen dvacet kilo. To už je něco jiného než původních dvacet sedm.

Tábořiště je po ránu ve stínu, proto musíme čekat, než k nám dojde slunce, abychom usušili stany. V noci totiž byla silná rosa. Odcházíme po deváté hodině.

Nejprve lehce traverzujeme po louce a po břehu vysoko nad řekou, odkud můžeme pozorovat celou nádhernou dolinu řeky Orta-Čašma, co leží pod námi.

Začínáme stoupat do prvního sedla Koš Maimok vysoké 3280 metrů. Máme to něco málo přes tři sta metrů stoupání. Jdeme jako obvykle, Trojka žene první jak o závod, za ním Bob, Petr, Martin a nakonec já. Ne že bych byl až výkonnostně slabší než ostatní, ale okolní nádheru si každou chvilku fotím. Pokaždé když se zastavím, abych si udělal hezkou fotku, jejich náskok se zvětšuje.

Na to, že nesu menší váhu se mi jde stejně jako včera. V sedle dáme pauzu na malou svačinu. Nad sebou na skále vidíme sedět jednoho chlapíka, pozorujícího okolí.

Sejdeme po svahu dolů k řece Koš Maimok, kde si bez filtrování doberu vodu a začínáme stoupat do dalšího průsmyku Kara-suu ve výšce 3720 metrů. Na dvou kilometrech nás čeká přes šest set metrů stoupání.

Vyjdeme na první terénní vlnu a tady stojí kamenná chýše, kterou obývá mladá žena s malým asi pětiletým chlapcem. Vedle je prázdná ohrada na dobytek. Trojka ženu požádá o čaj a ta okamžitě mizí v chýši. Sedáme si do trávy a čekáme. Z mezer mezi šutry, z nichž je chýše postavená se začne valit kouř. To žena roztopila oheň, na kterém nám vaří čaj. Za chvilku baculatý kluk přináší malé misky, s níž se tady pije čaj a velkou bandasku černého čaje. Ten si sami naléváme. Za chvilku chlapec přináší další bandasku. Dáváme mu sladké tyčinky, které si bere.

ChýšeSedíme popíjíme čaj a sledujeme, že se z chýše stále kouří. Za chvilku chlapec opět přichází a přináší nám čerstvě upečenou placku chleba a hned zase mizí v chýši za matkou. Okamžitě se do chleba pouštíme, moc nám chutná.

Když chlapec přijde posbírat misky, dáváme mu 200 somů. Bere si je a mizí v chýši. Jeho matka po celou dobu, co jsme tu byli, z chýše nevyšla. Tohle by měly vidět všechny ty modelíny poflakující se po nákupních centrech, v jakých podmínká tady ženy žijí! Před odchodem jen nakouknu do chýše, poděkuji a rozloučím se.

Následuje hooodně výživné stoupání do sedla. Přestože Trojka byl instruovaný, že budeme dělat pravidelné pauzy, žene bez přestávky nahoru. Já si zhruba v polovině sednu, napiji se a srkám do sebe pikao. Poté se pomalu dobelhám do průsmyku.

Ostatní už sedí pod skálou v závětří a svačí chleba s paštikou. Taky dostávám svůj příděl.

Po pauze přetraverzujeme po svahu z jemné šotoliny na další hřeben, kde se nám naskýtají nová panoramata. Odsud prudkým sešupem sestupujeme dolů. Ujití jednoho kilometru trvá půl hodiny. Jdeme kolem vysoké skalnaté věže a před sebou pozorujeme ostré zasněžené skalnaté vrcholky hor. Okolní nádhera plně kompenzuje tu námahu. Ale při představě, že za tři dny tady budu zase stoupat, je mi zle.

Celou tu nádheru kolem mi ale kazí jediná muška, která se tu nachází. Tu se mi podaří vdechnout! Následuje u mě záchvat dávivého kašle, u něhož se málem pobliju. Přestože se podařilo mušku vykašlat, ještě dlouho poté kuckám.

V polovině svahu kamenité suťoviště střídá rozkvetlá louka. Po ní scházíme až do doliny k řece Kara-suu. Ještě jedna krkolomná pasáž, kde je to na rozbití huby a jsme na louce. Stojí tu další kamenná salaš. Nikdo tu však není. Tábořiště, co je v mapě zaznačené, je odsud ještě dva kilometry s dvě sta metry stoupání. Trojka by tam rád došel, neboť si myslí, že tam bude nějaké občerstvení. Já mu ale tvrdím, že tam nic nebude, neboť krom skupinky chlapů z Rožnova, co jsme potkali hned první den, jsme tu za celou dobu jiného turistu nepotkali. Nemají důvod zřizovat nějaké vývařovny. Navrhuji zůstat tady na louce. Nakonec ostatní souhlasí. Vyjdeme nad salaš a tady si budujeme tábor.

Na večeři si vaříme instantní guláš z dobrého hostince vylepšený o špek a salám.

Trojka rozdělal oheň a něj pak sedíme. Já jsem však unavený, proto si už za světla jdu lehnout do stanu.

Den sedmý

Procházka na lehko dolinou řeky Kara-suu k ledovci Asan-Usun, obdivování skalnatých věží štítů Ak-suu, Oděsa a Krčilita 1000 let.

Ráno nijak nespěcháme, neboť dneska pouze hodláme si zajít nalehko podívat se k ledovci Asan-Usun a vrátit se zpět. Řešíme, zda tady nechat věci, či je tahat sebou. Byl by docela průser, kdybychom o ně zrovna tady přišli. Nakonec na tábořišti necháváme stany, vaření a jídlo. Spacáky a já i karimatku si bereme sebou. Pokud přijdeme o stany, aspoň budeme mít v čem spát pod širákem, stejně jako Bob.

Na snídani dáme vločky a pomalu se chystáme vyjít. Bohužel se zatahuje a začíná pršet. Před deštěm se schováváme do stanů. Naštěstí je to jen malá přeháňka. Za chvilku vylézá slunce.

Můžeme jít. Přejdeme louku, kde máme tábořiště, sejdeme po prudkým břehu k řece a po chatrné lávce přejdeme přes řeku a proti jejímu proudu jdeme dál do doliny.

Řeka Kara-Suu je zakalená do temně šedé barvy a divoce se valí dolů. Čtu vodu a uvažuji, jak bych ji jel na packraftu. Jen na malém úseku vidím tři nebezpečná místa – válec, padlý strom a šikanu se sifonem. Tady by se i moc nechtělo.

Kráčíme mezi stromy a najednou Troja se sebou prudce škubne. Lekl se hnědé ovčí kůže pověšené na stromě. Myslel si totiž, že je to medvěd.

Zhruba po půldruhém kilometru přicházíme k nuzné kamenné salaši se stanem. U ní jsou nějací lidé. Jen jim zamáváme a jdeme dál. Projdeme lesem, vyhoupneme se na terénní vlnu a před námi vidíme postavené stany. To je to tábořiště, na které jsme původně chtěli jít. Osobně jsem nevěřil tomu, že tu někdo bude.

Dojdeme na tam a tady táboří zejména ruští horolezci. Není tady nic, kde by se dalo něco koupit. Chvilku si zde odpočineme, doplníme vodu a pokračujeme v cestě. Dál už musíme stoupat. Nejprve přes svah řídce porostlý stromy a pak přes suťoviště tvořené pořádnými kameny napadané z okolních strmých svahů a také ze skalních věží, které tady zejména obdivujeme. Trasu nám označují kamenní mužíci, což jsou v této oblasti typické značky.

Po suťovišti se dostáváme na hřeben, kde značená cesta končí. Pod námi je ledovec Asan-Usun. Nad ním by měla být hora Pyramida, ta je ale schovaná v mracích. Horní část ledovce je čistě bílá, spodní část je však zasypaná šutry. Nebýt několika trhlin, kde je vidět led, vypadalo by to jako další suťoviště.

Dáme malou svačinu a vracíme se stejnou cestou zpět. S Trojkou jdeme k salaši, se zeptat, zda nemají něco na prodej.

Venku pobíhá nějaké děcko. Když nás uvidí, jde do chýše a přichází k nám chlap. Dotazuji se ho, zda nemá na prodej sýr a chleba. Sýr nemá, ale chleba by mohl být za dvě hodiny. Trojka se ptá na kefír. Kýve hlavou, že má. Domlouváme se s ním, že si pro chleba dojdeme. Nabízí nám i smetanu. Tu chceme taky. Než odejdeme, prodává nám za sto somů půldruhého litru kyšky z kravského mléka.

Cestou k tábořišti ještě sbíráme dřevo na oheň. Na tábořišti ochutnáme kyšku, je výborná. Pak se jdeme okoupat do blízkého potůčku a přeprat věci. Koupel v ledové vodě je skutečně výživná, ale jsem hned jako nový.

Rozděláme oheň a na něm v kotlíku dáváme vařit sušené uzené se sušenou zeleninou. Trojka mezitím odchází k salaši pro chleba. Když se vrací, přináší pět placek čerstvého chleba a litr smetany. Za všechno zaplatil 1250 somů. Za jeden chleba chtěli 150 somů a za litr smetany 500. Je to tady nejméně třikrát dražší než dole v údolí. No marné, komerce dorazila i zde. Chleba i smetana ale nemají chybu.

K nám na louku přichází dva turisté, postarší Němec a Španěl. Doprovází je čtyři domorodci s karavanou devíti oslů a jednoho koně nesoucí jim věci. Oni pak kousek nad námi staví velký žlutý stan, který jim slouží jako kuchyně a jídelna a dalších pět menších, v nichž přespávají. Takové masňáky jsem na horách snad ještě neviděl!

Pokračujeme ve vaření uzeného. Trojka do kotlíku přidává snad všechno koření, česnek, smetanu a nakonec kuskus. Šmakuláda je hotová. Opatrně to zkoušíme a jsme mile překvapeni. Je to moc dobré. Celý kotlík je během chvilky zpucovaný. Pro jistotu to zapijeme zbytkem slivovice a pak si už jen vaříme čaj a sedíme u ohně. Já ještě před setměním jdu spát.

Den osmý

Kolem hřebenu Kotin nalehko výšlap do doliny řeky Ak-suu a obdivování z druhé strany skalnatých věží štítů Ak-suu, Oděsa a Krčilita 1000 let, přechod hřebene masívu Kotin. Setkání s členy cestovky Expedition Club.

Osli, z karavany masňáků nás celou noc budili, když každou chvilku příšerně hýkali. Jejich hýkaní znělo, jako by tady někoho vraždili. Ráno opět nespěcháme, dneska si jdeme prohlédnout údolí řeky Ak-Suu, vrátíme se zpět na tábořiště, kde i tuto noc přespíme.

Snídáme polévku, kterou Trojka ještě večer uvařil a také smetanu s chlebem. Přes noc totiž smetana ztuhla a nyní si ji mažeme na chleba jako máslo. Vycházíme po deváté hodině. Přejdeme na druhý břeh řeky a po jejím proudu obcházíme hřeben hory Kotin. Když jej obejdeme, máme možnost nahlédnout do doliny řeky Karavšin.

Přejdeme hřeben a dostáváme se do doliny řeky Ak-Suu. Přicházíme k opuštěné kamenné salaši a zbytkům několika budov. Pod ní by dle mapy měla být lávka přes řeku. Hledáme ji, ale není tady. Řeka v těchto místech teče tak divoce, proto vůbec neuvažujeme o tom, že bychom ji brodili. Máme ale v úmyslu si prohlédnout dolinu, proto jdeme alespoň po levém břehu řeky proti jejímu proudu.

Projdeme kolem další salaše, kolem níž se pasou krávy a koně. Kousek za ní objevuji lávku přes řeku. Pokračujeme ale dále po levém břehu. Když usoudíme, že odsud nebudeme mít výhledy na kamenné věže štítů Ak-Suu, Oděsa a Krčilita 1000 let, vracíme se zpět, po lávce přejdeme přes řeku a jdeme na konec chodníku, co je vyznačený v mapě.

Spěcháme, protože se opět ženou mraky a vypadá to, že nám v nich vrcholy opět zmizí. Když dojdeme na místo, vrcholek Ak-Suu již částečně zakryl mrak. Každopádně máme lepší výhled než včera.

Vracíme se zpět a já z břehu pozoruji řeku. Je to pořádná divočina, neměl bych odvahu ji tady jet.

Nechce se nám jít stejnou cestou a proto u salaše nad lávkou přes řeku stoupáme do svahu, kde se snažíme přejít přes hřeben a dostat se rovnou k našemu tábořišti. Nacházíme vyšlapanou pěšinu, po níž se dostáváme do sedla prvního hřebenu masívu Kotin. Po vrstevnici obházíme svah a dostáváme se na druhý hřeben, odkud vidíme do doliny řeky Kara-Suu a na naše tábořiště.

Trojka nachází další pěšinu, po ní míří k salaši, koupit chleba a kyšku. My pokračujeme po další pěšině mířící stejným směrem jako šel Trojka. Nakonec i my přicházíme na louku kousek od salaše. Poté se stejnou cestou jako včera vracíme kolem řeky na naše tábořiště.

Když jdeme přes louku k našim stanům, vidíme skupinu turistů s batohy na zádech, jak jdou směrem k horolezeckému tábořišti. Jelikož jdou špatně, volám na ně česky a ukazuji jim, kde je lávka přes řeku. Když přijdou k nám, zjišťujeme, že to jsou Češi z cestovky Expedition Club. Dáváme se s nimi do řeči. Poté co jim na mobilu ukazuji fotky, jak to vypadá na horolezeckém tábořišti, zůstávají raději tady. S průvodcem je jich sedm. Tři chlapi a čtyři holky. Stany si staví kousek vedle nás.

Rozděláváme oheň a na něm v kotlíku vaříme vodu, o kterou se s nimi dělíme. Nalévají si ji do sáčků Adventure Menu a vzniklou směs poté večeří. My si vaříme guláš z Dobrého hostince vylepšený o špek a koření. Po večeři sedíme u ohně a spolu vykecáváme.

Den devátý

Návrat přes průsmyk Kara-Suu (3720 m) do údolí řeky Orta-Čašma. Bloudění v lese. Setkání s lovcem svišťů.

Ráno vstáváme do nádherného dne. Je tak jasno, že v mezeře mezi vrcholkem Ak-Suu a masívem Stříbrné hory vykukuje zasněžený vrcholek štítu Pyramida.

Když se vyhrabu ze stanu, klienti Expedition Club již odcházejí na celodenní výlet. Oproti nám budou mít nádherné výhledy.

Posnídáme a balíme tábor, neboť se dneska vracíme do údolí řeky Orta-Čašma, kde jsme tábořili v před třemi dny.
V 9:10 hodin vycházíme. Přejdeme louku a začínáme stoupat do průsmyku Kara-Suu vysoký 3720 metrů. Na třech kilometrech nás čeká 940 metrů stoupání! Hned na začátku svahu sundávám batoh, z něj si beru tubu pikaa a současně do sebe srknu tubu magnesia.
Můžu jít.

První strmý úsek je pro mne hotový mordor. Když se však přehoupnu přes terénní vlnu, pak už to docela jde.
Cestou do sedla dáváme dvě pauzy. První na rozkvetlé louce a druhou v suťovisku pod malým vodopádem, kde si dobíráme vodu.
Když poprvé odpočíváme, předbíhá nás karavana oslů – doprovod německých a španělských masňáků.

Přestože je obloha úplně vymetená a slunce pere, pofukuje studený vítr, který výstup zpříjemňuje. Po dvanácté hodině jsem konečně nahoře v průsmyku. Přetraverzujeme na druhý hřeben nad údolím řeky Koš-Majmok, dáme pauzu na svačinu a po prudkým svahu v klouzajicí šotolině sestupujeme dolů.

Další pauzu děláme opět na salaši u Hildegardy, jak ji Trojka pojmenoval. Jdu opět poslední. Jak k salaši dojdu, již mám nalitý čaj a připravený čerstvý chleba. Dneska tady jsou už dva kluci. Jejich matka je opět ukrytá ve své kamenné chýši. Za pohoštění a tři chleby platíme 500 somů a pokračujeme dál.

Vyjdeme na další hřeben a pak traverzujeme po strmých svazích. Z dalšího sedla opět následuje sestup po prudkém svahu dolů. Klouže mi to, jdu tedy pomalu a opatrně. I tak uklouznu a spadnu. Podřel jsem si dlaň.

Ostatní přede mnou mizí v lese. Je tady plno vyšlapaných chodníků, jen najít ten pravý. Samozřejmě každou chvilku se dostávám na ten špatný a pak se prodírám mezi stromy. O větve jsem si roztrhl solární nabíječku, kterou jsem měl pověšenou na batohu. Jsem na ostatní naštvaný, že na mne nepočkali a kleju na celé údolí.
Konečně je vidím na protějším svahu! Já jsem však stále v lese a ne a ne najít ten správný chodník. Prodrápu se mezi stromy a konečně ho nacházím. Přicházím k odpočívajícím ostatním. Seřvu je, že pořád ženou jak kokoti a nečekají. Jak jsem nasraný, ani nezastavuji a jdu dál. Pak míjíme cestu, po níž jsme šli nahoru. Výhodu to má v tom, že přechod rokle s potokem je pohodovější, ale zase ztrácíme výšku a musíme opět stoupat do svahu. V tom šlápnu na hranu chodníku, ten se utrhne a padám na levé koleno. Kromě pravé dlaně, jsem si podřel i levé koleno. Omývám si to vodou a raději i dezinfikuji.

Konečně přicházíme k tábořišti u řeky. Nad naším místem již mají postavené stany naší stáří známí masňáci.

Martin jde zkontrolovat naši skrýš. Nikdo ji naštěstí neobjevil, proto z ní přináší naše ukryté zásoby.
Trojka, který celý den šel na slunci bez čepky, dostal úpal! Kdy došel, udělalo se mu blbě a teď leží na karimatce jak lemra. Probere se až poté, co se zajde okoupat do studené řeky a od Boba dostane panáka slivovice.
V tom vedru se i já jdu okoupat do řeky a přeprat košili.

Rozděláváme oheň a v kotlíku vaříme polévku. Na další chod dáváme rýži se dvěma vepřovkami osmaženými na cibuli.
Kolem nás chodí krávy stahující se z pastvy. Pak za nimi jde starší chlapík s malorážkou na zádech a zbývající krávy popohání. Když dojde k nám, dává se s námi do řeči. Pohostíme ho ořechovkou a on nám ukazuje mrtvého sviště, kterého zastřelil. Říká, že ho má na jídlo.
U ohně a slivovice pak sedíme až do tmy.

Den desátý

Proti proudu řeky Orta-Čašma. Výstup k průsmyku Ak-Tjubek (4300 m). Přenocování na tábořišti pod průsmykem ve výšce 3700 metrů.

Přestože kolem nás byli zase osli z karavany masňáků, jejich příšerně hýkání jsme neslyšeli. Přehlušila je totiž řeka. I tuto noc byla silná rosa. Bobovi to však nevadilo a jako každou noc spal venku pod širákem.
Ráno pomalu posnídáme, rozvážíme si společnou výbavu a po desáté hodině vycházíme. Dneska chceme dojít na tábořiště pod průsmykem Ak-Tjubek, které nám doporučil Petr z Expedition Club.

Nejprve jdeme proti proudu řeky po jejím pravém břehu. Jde se moc dobře, neboť jdeme jen do mírného svahu po louce. Poté vejdeme mezi stromy a ťapeme v naplaveném blátě. Včera totiž pralo slunce, tál sníh a zvedlo to hladinu řeky, která se tady vylila.
Dále již jdeme po suťovišti. Vzdáleněji v údolí by měly být buď brody, či lávky k přejití na druhý břeh, kam se máme dostat. Když však vidím první lávku, volám na ostatní, že přejdeme na druhou stranu. Moc se jim nechce a chtějí jít dále. Já však přes lávku přecházím na druhý břeh. Za mnou jde Trojka a Bob. Martin s Petrem mají svoji hlavu a pokračují dále.

Postupem do údolí se před námi otevírají další nádherná panoramata. Zelené rozkvetlé svahy řídce porostlé stromy, tekoucí řeka a kolem vysoké štíty hor. A to jsem si myslel, že to nejkrásnější už máme za sebou.

Sledujeme Martina s Petrem, kteří na druhém břehu zmateně, jak lesní včely chodí sem a tam a hledají brod. Nakonec se vrací a jdou přes lávku, přes kterou jsme šli my. Když k nám přichází, ptám se jich, zda náhodou nejsou inženýři, když tak kombinovali (oba dva jsou).

Na konci údolí se začíná stoupat. Na necelých čtyřech kilometrech nás čeká sedm set metrů stoupání.
Ke studánce, kde máme první pauzu na svačinu to docela jde. Pak vyjdeme k salaši, tam se nám jednak ztrácí pěšina a hlavně začíná hooodně výživné stoupání. Náročnost výstupu alespoň vynahrazují nádherná panoramata kolem, zejména s vrcholem hory Kara-Suu tvarem připomínající Mont Everest.

Přicházíme na první místo, kde by se dalo tábořit. Jsou tu hezké plácky na postavení stanů. Je tu závětří, teče tu potok, takže zdroj vody a hlavně tu nikdo není. Martin a Trojka však chtějí jít dále na další tábořiště, co nám doporučil Petr z Expedition Club. Je to o osmset metrů dále do kopce.

Přijdeme tam a Martin na mě volá, že tam táboří karavana masňáků. A když se ho ptám, co jako čekal, když ráno odcházeli před námi. Odpovídá mi, že si myslel, že přejdou průsmyk. Opět se potvrdilo pravidlo: Myslet znamená hovno vědět!
Zpátky rozhodně jít nechci, takže si tábor budujeme na svahu nad nimi.

Mezitím se na obloze začaly honit mraky. Sotva postavíme stany, začne lehce pršet. Před deštěm se jdeme schovat do stanů. Během chvilky usínám. Ze spánku slyším, jak pod námi hřmí.
Déšť však netrvá dlouho. Vylézáme ze stanů a jdeme vařit. Vaříme ze zbytků, co nám zůstává. Polévku děláme ze čtyř masoxů, sušené zeleniny, sušeného uzeného, červené čočky a kuskusu. Samozřejmě vše Trojkou náležitě okořeněné. Později vaříme červenou čočku se dvěma vepřovkami.

Už nám dochází čaj, proto na jeden hrnec vody dáváme jeden sáček čaje a doplňujeme to šumivými tabletami magnesia. Překvapivě to i chutná.
Před osmou si jdu lehnout do stanu. V tu chvíli k nám přijdou dva z masňáků a dotazují se nás, zda nemáme hlad. Zbyl jim totiž plov. Trojka s Bobem pro něj s nimi jdou. Budeme to mít na snídani.

V noci vstávám, abych se podíval na hvězdy. Díky měsíčnímu svitu je jasno a hvězdy tak nejsou moc vidět.
I když spíme ve výšce 3700 metrů, není zima. Jsem rád, že jsem si vzal jen letní spacák s komfortem plus dva stupně, do kterého jsem se ani jednou nemusel zapínat a jen se jím přikrýval.

Den jedenáctý

Přechod průsmyku Ak-Tjubek (4300 m), krkolomný sestup do doliny řeky Ak-Suu, přenocování na louce mezi krávami.

Opět se budíme do nádherného dne. Obloha je celá vymetená a okolní vrcholy se nám předvádějí ve své plné kráse.

Darovaný plov. Už víme, proč nám ho darovali. Nepovedla se jim uvařit rýže. Je tvrdá. Není to ale zase tak hrozné, jak se ji loni podařilo uvařit Trojkovi ve Fanských horách.

Dneska odcházíme za celou dobu nejdříve. Už před osmou. Samozřejmě pokračujeme ve stoupání. Nejprve jdeme přes kvetoucí louku, kde hledáme cestu a přicházíme mezi velké balvany, kde nám cestu již značí kamenní mužíci. Stoupání je tu ale již strmější.

Cestou nahoru dáváme dvě pauzy. Po druhé následuje závěrečné stoupání přes suťoviště. Do průsmyku traverzujeme zprava doleva. Chodník však nikde nevidíme, proto si každý jdeme svojí cestou. V suťovišti se jde dost špatně. Ostrá rozdrcená břidlice ujíždí o podlamuje se pod nohama. Už jsem téměř před koncem, podívám se ze svahu dolů a vidím vyšlapanou pěšinu. Cesta v mapě je špatně zakreslená. Teprve před koncem se na trasu napojuji. Konečně jsme v průsmyku. Po chvilce přichází masňáci a jejich karavana oslů.

Dáme svačinu, ještě kousek vystoupáme na hřeben a po suťovém svahu z jemné šotoliny sestupujeme dolů směrem do doliny řeky Ak-Suu. Zpočátku to jde, přestože svah je dost strmý. Po čtyř stech sestoupených výškových metrů však přecházíme přes suťoviště z velkých balvanů s příkřejším sklonem. Tady je to doslova o držku. Hrozně to tady klouže. Dokonce dvakrát spadnu, naštěstí bez újmy.

Trojka, který jde první, čumí do mapy a vede nás neschůdnou cestou. Naštěstí ho kontroluje Martin, který zjistil, že Trojka si přerušovanou modrou čáru, značící v mapě řeku popletl s černou přerušovanou čárou značící chodník. Vedl nás tak vyschlým korytem potoka.
Konečně se dostáváme pod nejprudší svah, kde z pod ledovce vytéká řeka. Doplníme vodu a pokračujeme dále.
Vede nás opět Trojka. Překračuje potok a jde vpravo do svahu. Pro změnu nejde korytem řeky, ale i tak po chvilce chodník končí. Vedení se ujímá Martin. Scházíme zpět k řece a podél ní pokračujeme do dalšího nádherného údolí.

Z malé horské říčky, kolem které jsme před chvilkou šli je rázem divoká řeka valící se údolím. Čas si krátím tím, že čtu vodu a představuji si, jak bych to jel na packraftu. V těchto místech by to docela i šlo.

Přicházíme na hezkou louku, kde se pasou krávy. Vedle je potůček s čistou vodou. Martin navrhuje tady zůstat. Kromě Trojky, který chce jít na tábořiště vyznačené v mapě, všichni souhlasíme a zůstáváme tady.

Z posledních zbytků jídla si vaříme večeři. Nejprve instantní těstoviny, které hned sníme. Pak na zítřek Trojka vaří krůtí maso z konzervy s kuskusem.
Před západem slunce pozorujeme na protějším svahu velké stádo ovcí a koz, které ženou dva bačové se dvěma psy.

Ohnivou vodu máme už jen na ranní dezinfekci, proto už není žádná velká zábava. Jdeme si raději lehnout do stanů, ať nebereme síly na zítřejší dlouhý sestup do civilizace.

Den dvanáctý

Závěrečný sestup do Ozgoruše. Bouřka v soutěsce. Velká oslava na zakončení treku u Nuridina.

Ráno nás budí krávy, které kolem prochází výše na pastvu. Zejména mladí býčci zvědavě nahlížejí do našich stanů.

Posnídáme poslední vločky a odcházíme. Dneska máme v plánu dojít do Ozgoruše a tam se najíst i přespat u Nuridina. Čeká nás dvacet kilometrů pochodu s patnácti sty metry klesání.
Sotva vyjdeme, otevírá se před námi jedna krásná scenérie za druhou. Údolí, jímž sestupujeme je doslova přenádherné. Když se však podíváme za sebe do průsmyku Ak-Tjubek, přes který jsme včera přišli, je tento v mracích. Myslíme na členy Expedition Clubu, kteří jej dneska mají také přejít. Bohužel nebudou mít takové hezké výhledy jako my.

Po půldruhém kilometru přicházíme na tábořiště, kde ještě táboří naši masňáci. Na smluveném místě u brodu necháváme pro partu z Expedition Clubu plynovou kartuši, kterou jsme nepoužili. Schováváme ji do kamenného mužíka, jenž jsme za tím účelem postavili a označujeme ho dvěma klacky. Petrovi pak ze satelitního komunikátoru posílám zprávu, že průsmyk je průchozí a současně polohu ukryté kartuše. Odepisuje mi, že průsmyk již přešli, nyní sestupují dolů a rovněž jako my hodlají dojít do Ozghoruše a přespat u Nuridina. Moc tomu ale nevěříme, že to zvládnou. Sestup je totiž hodně náročný a dlouhý.

Stále sestupujeme podél řeky, která již tady slušně nabrala na síle. Krátce se zatáhlo a slabě prší. Netrvá to dlouho a za chvilku zase svítí sluníčko.
Potkáváme skupinku třech Rusů dva chlapy a mladou dívku. Přestože mají doprovod na koni, který jim nese vybavení, jeden z Rusů, udělaný chlap s hustým šedivým plnovousem nese batoh velikosti jako můj.

Jelikož chodník vede každou chvilku na jiné straně řeky, proto ji každou chvilku musíme překračovat, buď po šutrech a když nabere na síle, tak přes zbudované lávky.

Dostáváme se do skalnaté soutěsky. Před ní je soutok řek Ak-Suu a Mazram a vniká tak řeka Jety Kunrojok.

Opět se zatáhlo a přichází bouřka se silným deštěm. Schováváme se pod skalní převis a jen doufáme, že tam zrovna neudeří blesk. Pauzu využíváme na jídlo. Dáváme si kuskus, co Trojka včera uvařil. Jíme ho ze společného ešusu s jednou sdílenou lžičkou.
Kolem nás postupně prochází skupina vojáků v maskáčích. Někteří pěšky,
další se vezou na koních. Ti co jedou na koních, vezou zbraně, těm co jdou pěšky.
Čekám, že budou od nás vidět permit. Nechtějí. Když kolem nás jede důstojník na koni, jen nám salutuje. Je to tady horká oblast. Přesně v ten den, když jsem v září roku 2022 koupil letenky do Tádžikistánu pro výpravu do Fanských hor, právě v této oblasti došlo k pohraničním bojům mezi Tádžikistánem a Kyrgystánem. Důvodem byl spor o vodu. Proto tato vojenská přítomnost.

Po dešti pokračujeme soutěskou, kde traverzujeme po úzkém chodníku na svahu nad řekou, která pod námi divoce teče. Řeka mě doslova fascinuje a současně děsí. Spadnout z prudkého svahu do ní, byl by to můj konec. Masa vody, co se valí korytem, by mne umlátily o obrovské balvany, mezi nimiž se řeka žene dolů. V těchto místech za tohoto vodního stavu je řeka nesjízdná i pro kajakáře.

Vyjdeme ze soutěsky a už jsme kousek před Ozgoruší. Tady je soutok řek Layli Mazar s Jety Kunrojok a vniká tak řeka Lyaylyak, která protéká Ozgoruší. Panuje tu hrozné vedro a to jsme ve výši naší Sněžky. Výše v horách bylo mnohem příjemněji.

Procházíme mezi domy postavené z bláta a kamení a pod vysokými stromy meruněk. Konečně přicházíme ke Guest Hausu u Nuridina. Jsme v cíli našeho treku!

Dle mých Garminů sumarizujeme náš výkon a zjišťujeme, že jsme ušli 130 kilometrů, vystoupali  7814 metrů a stejný počet i sestoupali.

Trasa celého treku.

Body 2 – 5, 8 – 9 označují jednotlivá tábořiště, 6 výhled na vrcholy v dolině Ak-suu, 7 výhled nad ledovcem.

Z vedra jsme doslova uvaření sedáme do křesel na terase a poroučíme si pivo a vodku. Do toho mi Petr na Garmin inreach píše, že k Nuridinovi také dneska dojdou a žádá mne, abych jim objednal večeři, ubytování a studené pivo.
Jdu za paní domu a objednávám to. Není problém. Kromě nás tu nikdo jiný ubytovaný není.

Následuje oslava na zvládnutí treku. Když už pijeme třetí půllitr vodky, přichází první ze skupiny Expedition Clubu. Klobouk dolů před jejich výkonem! Když dorazí zbytek, společně večeříme a následuje velká oslava, při níž teče vodka proudem.

Den třináctý

Cesta maršrutkou z Ozgoruše do Batkenu. Oběd v jídelně na bazaru. Martyrium při hledání maršrutky na odvoz do Kadamžaje. Od pohraničníků vysloven zákaz k přechodu hranic do Uzbekistánu. Objíždění hranic přes Oš. Nová zlatozubá nápadnice Trojky. Potíže při ubytování v uzbeckém Margilonu.

Po nočním tahu se budíme do těžkého rána. Ještě bychom si poleželi, ale musíme brzy vstávat, neboť v 7:40 hodin nám odjíždí maršrutka do Batkenu. Dneska totiž potřebujeme dojet do uzbeckého Margilonu ve Ferganském údolí.
Když se vyhrajeme z postelí, ze střípků skládáme časový snímek večera. Někdo si pamatuje víc, někdo míň. Shodujeme se, že jsme se vylili jak vázy. Když u záchodu potkávám Báru, diví se, že jsme včerejší oslavu všichni přežili.

Snídani máme objednanou na 6:40 hodin. Paní domu nám přináší misky s polévkami. Bohužel je to polévka s pelmeni (knedlíčky plněné masem). Když jsem to jedl před dvěma roky, dostal jsem pak hrozný průjem a málem jsem při pochodu k jezeru Son-Kul chcípl. Sním jenom vývar s brambory a pelmeně nechávám.
Před odchodem se rozloučíme se členy Expedition Clubu, přestože je šance, že se s nimi ještě potkáme v Oši. Doprovází nás Nuridin a čeká s námi na zastávce do doby, než přijede maršrutka. Ta přijíždí včas, je to starý Mercedes Sprinter. Do kufru si dáme batohy a nasedáme. Za cestu do Batkenu řidiči s muslimskou čepkou na hlavě za všechny platím 1100 somů. Pak si jdu sednout k ostatním dozadu, ale když zjistím, že mezi sedadly je tak málo místa na nohy, raději zůstávám úplně vepředu u vstupu, kde si nohy mohu dokonce i natáhnout.

Řidič maršrutky každou chvilku zastavuje pasažérům, stojících u cesty a dávající rukou pokyn k zastavení. Jsou to převážně ženy s muslimskými šátky na hlavách a v dlouhých šatech s malými dětmi, které drží v náručí. Pak i dva chlapci s batůžky na zádech. Tu a tam nasedá nějaký chlap.

Maršrutka plní funkci i kurýra. Řidič na mávnutí zastaví dotyčnému, ten mu do auta strčí zboží, jednou je to krabice od vrtačky Bosh, podruhé bedna s meruňkami a pak si to na jiném místě zase někdo vyzvedne.
Jak se maršrutka plní, pasažéři když vystupují a nastupují, se na mě tlačí a narážejí do mne.
Když jsme tady jeli taxíkem, jel řidič do Ozgoruše nejkratší cestou. Řidič maršrutky však projíždí po rozbitých nezpevněných cestách všechny obce podél trasy, kde nabírá další cestující. Cesta do sto pět kilometrů vzdáleného Batkenu tak trvá téměř čtyři hodiny.

Vysedáme na konečné, což je autobusové nádraží u bazaru. Máme už hlad a hledáme nějakou jídelnu, kde bychom se mohli najíst. Nacházíme ji kousek od vstupu na bazar. V první části jsou typické nízké stoly, u nichž bychom museli klečet, v druhé části jsou boxy, kde můžeme normálně sedět. Sedáme si tam. Servírka nám donese menu, podle kterého vybíráme jídlo. Nechci experimentovat a objednávám si boršč a šašliky. Boršč není. Objednávám si jen skopové šašliky na dvou jehlách s chlebem stejně jako Bob. Trojka si dává hovězí hrudník. Přinášejí mu flákotu hovězího s žebry a lojem. K tomu je příloha brambor, pohanky, rýže a čočky.

Martin s Petrem si také objednali šašliky, ale servírka na ně zapomněla. Martin alespoň dostává polévku podobnou boršči. Když si šašliky objednají znovu, servírka to opět špatně pochopí a přináší jen po jedné jehle s masem a to každý chtěli dvě. Už to neřeší a rozdělí si to.
Za oběd dohromady platíme 1700 somů.
Jdeme zpět na autobusové nádraží a hledáme maršrutku, kterou bychom jeli do Kadamdžaje, kde je hraniční přechod do Uzbekistánu. Záhy ji nacházíme. Řidič nám tvrdí, že ještě čeká na dva pasažéry, aby maršrutka byla plná a pak můžeme jet. Zaplatíme mu osm set somů. Sedáme si dovnitř a dlouze čekáme.

Mezitím si zajdu na záchod. Je to malý zděný domeček v rohu nádraží. V pánské části je asi šest kóji rozdělených od sebe asi metr dvacet vysokými zástěnami, takže při svých téměř dvou metrech vidím do všech kóji. Zrovna ve vedlejší dřepí chlap a tlačí. V kóji je jen otvor v podlaze, do které se musí trefit. Dívám se otvorem dolů a tam hluboko dole je obrovská hnědá hmota z útrob vytlačených produktů. Ještě že jsem z práce dostatečně zocelený a mám silný žaludek, slabší jedinec by se při tom pohledu poblil.
Vracím se do maršrutky a furt nikam nejedeme. Pak za námi přichází řidič a vyzývá nás, abychom uvolnili místa těm, co si koupili místenky. Kdybychom to věděli, také bychom si je koupili! Když vidím, že v maršrutce už nejsou žádné volné místa k
sezení a budeme muset během jízdy stát, což v tom vedru co tu panuje bude na chcípnutí, jdu za řidičem a říkám mu, že nechceme stát a že s ním nepojedeme. Řidič nám vrací peníze a my jdeme hledat taxi, které nás odveze. Po smlouvání ceny, která nakonec končí na 300 somech za osobu, odjíždíme v pohodlném minivanu Toyoty.
Řidič nás svižně veze hezkou, ale pustou krajinou. Vysazuje nás u hraničního přechodu a nastává další vyjebávka. Domluvili jsme si sice cenu 300 somů na osobu, když jsme počítali, že za nás pět budeme platit 1500 somů. Řidič ale tvrdí, že má sedmimístné auto a žádá po nás 300 somů za každé místo. Platíme mu nakonec 2150 somů. Jsme poučení, že příště musíme dohodnout celkovou cenu. No klasika, taxikáři jsou všude na světě stejní!
Jdeme se postavit do fronty u hranic. Když se dostaneme na řadu, voják v maskáčích a s kalašnikovem na zádech nám říká, že přechod není určen pro cizince. Pak ještě někam volá vysílačkou. Doufáme, že se přece jen přes hranici do Uzbekistánu dostaneme. Po nějaké době přichází jeho velitel, bere si do ruky od nás jeden pas a říká nám to samé. Nejbližší mezinárodní přechod máme až v Oši. To znamená, že místo cca čtyřiceti kilometrů, co to máme do Margilonu, si jich přes Oš nadjedeme dvě stě padesát.
Vracíme se zpět a hledáme někoho, kdo by nás do Oše odvezl. Opět nastává dohadování o ceně. Samozřejmě nám nabízejí cenu, na kterou nechceme přistoupit.
Během dohadování o cenu k nám přichází chlapík ze směnárny, ten někam volá a domlouvá nám kluka, který nás do Oše doveze za 4000 somů, což už je akceptovatelná cena.
Přijíždí mladý řidič ve stejném typu Toyoty, jakou jsme tady přijeli, jen s řízením na pravé straně. Jen se u něj ujistíme, že cena 4000 somů je konečná pro všechny. Je, takže můžeme jet. Řidič z této částky dává tisícovku chlapíkovi, který mu jízdu dohodil.
Řidič jede hodně svižně. Nebezpečně předjíždí a kličkuje. Já sedím vedle něj a mám to hned z první ruky. I když jsem nevyspalý, nemám šanci při tomto stylu jízdy usnout.

Řidič nám zastavuje u hraničního přechodu v Oši. Vystupuji a přezouvám si boty. V tom na mě řidič bliká a troubí. Jdu k němu. Zapomněl jsem si u něj a autě mobil, který jsem si nabíjel. Samotný mobil by mne tolik netrápil, ale napsaný deník a hlavně neuložené fotky z celého treku ano. Naštěstí ne všichni taxikáři jsou stejní.
Jdeme se postavit do fronty na hranicích. Tam se hned jedna žena neurčitého věku se zlatými zuby dává do řeči s Trojkou. Když zjistí, že Trojka není ženatý, už mu nedá pokoj, zve ho na plov a vyzývá, aby nás nechal a šel s ní. Pro Trojku je to sice výzva, ale zůstává s námi.
Postupně přecházíme přes hraniční kontroly. Nejprve přes kyrgyzskou a pak uzbeckou, v rámci kterých nám kontrolují pasy a rentgenují batohy.
Odina, jak se nová fanynka od Trojky jmenuje, nás doprovází a říká, jaká je běžná cena dopravy do Margilonu, kam míříme. Poté nám pomáhá s výměnou peněz. Nejsou tady směnárny, takže nám dohazuje veksláka.
Peníze mění Martin. Vekslák si ho bere bokem. Jdu raději s ním a jdeme do blízkého bistra. Tam vekslák z pokladny bere peníze a počítá. Za sto euro máme dostat 1250000 uzbeckých somů. Napočítá bankovky a předává je Martinovi. Když peníze přepočítáme, schází dvě stě tisíc. Jakmile na to upozorníme, přichází nějaká ženská a dokládá zbývající peníze. Už nás chtěli zase podělat!
Jdeme kousek dál a vrhají se na nás taxikáři. Samozřejmě nasazují vysoké ceny. My však od Odiny víme, že běžná cena je 400000 uzbeckých somů. Když tu cenu požadujeme, doslova se hroutí. Poté co někteří taxikáři začnou na cenu přistupovat, ostatní do nich vletí, začnou se mezi sebou hádat a dokonce i do sebe strkat. Ale i tady platí pravidlo, když se dva perou, třetí se směje. Přijde k nám mladý taxikář, ten přistupuje a rovnou si nás odvádí ke svému maličkému Damasu, kterých tady v Uzbekistánu jezdí mraky. Naládujeme se i s batohy dovnitř a odjíždíme.
Řidič toho moc nenamluví, neumí totiž rusky, ani anglicky, je ale slušný a dělá nám několik zastávek a dokonce nám kupuje i pití.
Vysazuje nás u hostelu, který přes Booking zajistil Martin. Jdeme na recepci, kde však nikdo není. Tam se Martin připojuje na WiFi a zjišťuje, že nám rezervace byla zrušena. Nějakou dobu čekáme, zda někdo přijde, ale když pořád nikdo nepřichází, pokoušíme se dovolat na kontaktní číslo, co je uvedena na rezervaci. Nikdo ho však nebere. Když poté Martin zabukuje jiné ubytování, přijde do recepce mladý kluk a nabízí nám ubytování v blízkém hotelu. Okamžitě to začíná řešit a někam volá. Nervózní Martin, kterému na bookingu nejde zrušit nová registrace, po něm štěká, že když s ním mluví, ať netelefonuje. Situaci tak zbytečně hrotí.
Mladík nabízí, že za padesát dolarů nás všechny ubytuje v hotelu i se snídání a současně nás tam nechá dopravit taxíkem.
Řešíme dilema, zda riskovat stržení peněz za novou registraci, nebo přistoupit na nabídku. Nakonec bereme nabídku mladíka. Ten po nás chce těch padesát dolarů. Martin se ptá, kdo má dolary. Petr odpoví, že má eura. Martin po něm štěká, že to není odpověď. To už mě vytočí a začnu po Martinovi štěkat i já s tím, že když jsme měli před odjezdem informační schůzku, říkal jsem, ať si každý vezme dolary i eura. Přitom on sám se na to vykašlal a vzal si jen eura. Sundávám si z krku náprsní tašku a z ní vytahuji těch požadovaných padesát dolarů a podávám je Martinovi, který se mezitím po mém výlevu zklidnil. Mladík nám volá dva taxíky, jimiž jedeme do hotelu Atlas.
Za ty peníze, co jsme za ubytování zaplatili, jsme čekali nějakou špeluňku, přitom je to moc hezký hotel s hezkými a klimatizovanými pokoji.

Jen si tam dáme batohy, rychle se osprchujeme a jdeme do vyhlédnuté restaurace Anor family cafe na večeři.
Je to nóbl restaurace. Podle fotek jídel v menu si vybíráme jídla a večeříme. Všem nám moc chutná. Bohužel tady nemají pivo, ani jiný alkohol. Nevadí, včera to stačilo. Nasyceni se po půlnoci vracíme na hotel a jdeme spát.

Trasa dne

Den čtrnáctý

Prohlídka manufaktury na výrobu hedvábí. Pozvání na oběd do závodní jídelny. Návštěva bazaru. Návrat do Oše s nečekanou změnou ubytování.

Budím se po šesté a píšu deník. Ještě ho zdaleka nemám napsaný a už na mě volají, abych šel na snídani, kterou máme domluvenou na osm hodin.
Snídaně se podává v hezké hotelové jídelně. Výběr sice není moc velký, ale každý si najde to své. Paní za pultem dělá i vaječné omelety, které si necháváme udělat.

Před devátou odcházíme z hotelu a míříme do kilometr vzdálené manufaktury na výrobu hedvábí, na její prohlídku.
Oproti Kyrgyzstánu je vidět, že Uzbekistán je bohatší. Na první pohled je to znát na okolní architektuře. Není to sice výkvět moderny, ale lepší, než jsme doposud viděli v Kyrgyzstánu.
Přicházíme do dvora manufaktury Yodgorlik a rovnou míříme do podnikové prodejny s vystavenými hedvábnými šátky a dalším zbožím. Tady u prodavačky domlouváme prohlídku. Vstupné vychází na naši stovku.

Průvodce nám dělá mladý chlapík v angličtině. Raději bych to chtěl v ruštině, ale on rusky bohužel neumí. Vede nás pod mohutný strom moruše a vysvětluje, že jeho listy se živí housenky bource morušového a po jejich zakuklení se získávají kokony, z nichž se získává základní produkt pro výrobu hedvábí, tedy hedvábná vlákna.

Současně sděluje, že historie Margilanu sahá až do 1. st. před Kristem, přitom vlastní produkce hedvábí začala pravděpodobně ve 4. st. n. l. V minulém století vzniklo ve městě několik velkých továren na hedvábí, včetně největší v celém tehdejším sovětském bloku. Tahle byla založena teprve v roce 1972 jako družstvo, od roku 1992 je soukromá. Na rozdíl od ostatních závodů si však podržela ruční zpracování všech fází výroby hedvábí, takže produkuje látky té nejvyšší kvality. V továrně pracuje asi 250 zaměstnanců, převážně žen. Výroba začíná na přelomu května a června výkupem kokonů bource morušového od zdejších farmářů. Těm stát asi čtyřicet dnů předtím distribuuje po 20 g vajíček bource. Ti krmí vylíhlé housenky listy moruše a hotové kokony dodávají. Kokony lze po určitou dobu skladovat, takže výroba v továrně může běžet skoro celý rok. Motýli se ale nesmí nechat vylíhnout, protože vlákna kokonu by se tím znehodnotila, a proto se kukly v kokonech nejprve zabijí horkým vzduchem. Poté se dávají do horké vody, při tom dochází k rozvolnění vláken.

Vede nás do místnosti, kde jsou dvě starší ženy v jejich tradičních dlouhých šatech. Jedna má ruce v lavoru s vodou v ní jsou kokony a z nich rozplétá jednotlivá vlákna. Umně konce vláken zachytí a druhá žena točí dřevěným kolem podobnému kolovratu, jehož pomocí vlákna navíjí na vřeteno, čímž vzniká nit. Na jemné látky se táhne ze 7 – 8 kokonů, na hedvábné koberce z 20 – 25 kokonů. Přitom jeden kokon vydá vlákno dlouhé neuvěřitelné 1 – 2 kilometry!

Průvodce nám ukazuje kokony a vysušené nám i dává. Vysvětluje, že odvíjení vláken z kokonů nejde nijak nahradit, vždy to dělají ruce uzbeckých žen. Ve vodě zůstává množství larev bource morušového, ty nám nabízí k ochutnání. Nejprve je zkouší Trojka s Bobem a pak my ostatní. Chutnají trochu jako burské ořechy.

Přes dvůr přecházíme do další místnosti, kde dochází k dalšímu procesu. Ukazuje nám, jak se navíjejí vlákna. Jsou tu vystaveny i barevné koberce.

Další místnost je barvírna. Tady se nitě barví a pak spřádají (tzv. technika ikat) nebo napřed spřádají a látka se barví pak (tzv. technika batik). K barvení se používají výhradně přírodní látky, například z ořešáku, cibule, granátovníku, kořene svízele a dalších rostlin.

Průvodce nejprve ukáže, jak se barví samotná vlákna. Ty jsou napnuté ve stroji podobnému soustruhu. Na smotek se pomocí lepící pásky lepí pruhy a pak se vlákna barví. Poté nám na čistém bílém šátku názorně předvádí, jak se batikuje. Šátek různě zauzluje, zaváže a pak jej namáčí do několika různých barev. Výsledek je krásně vybarvený šátek. Každý šátek takto vyrobený, je jedinečný originál.

V další místnosti je tkalcovna, kde na ručních tkalcovských stavech dvě ženy, každá na svém stroji, který ručně pohání a současně šlape bosými chodidly po řadě pedálů a vytváří tak jedinečný vzor jemného plátna. Je zde i jeden muž, který jim do stavů natahuje vlákna.

Posléze nás průvodce vede do haly tkalcovny, kde je celá řada mechanických tkalcovských stavů, jež obsluhují ženy dlouhých šatech. V druhé části místnosti stroje navíjejí vlákna na cívky.
Obstarožní stroje vytváří příšerný hluk. Přitom ženy nemají žádné chrániče sluchu. Trojka se chytá za hlavu, když vidí, jak jsou zde zapojeny elektromotory a jakým způsobem jsou řešeny elektrorozvody a celková bezpečnost.

Nakonec nás už zavede do části podnikové prodejny, kde jsou vystaveny koberce a tam se s námi loučí. Nakoupíme si nějaké šátky, chvilku odpočineme a pokračujeme v prohlídce města.

Míříme k mešitě Khonakhan pocházející ze šestnáctého století, ta v roce 2022 prošla celkovou rekonstrukcí.
Zepředu je zavřená, probíhají tam ještě nějaké práce. Ujímá se nás ale jeden chlápek a ukazuje nám, jak se do mešity dostat. Procházíme úzkou uličkou a do mešity se dostáváme zezadu. Přes zdobený dvůr přicházíme k pozlaceným dveřím. Před nimi se musíme vyzout. Bosky po kobercích vcházíme do modlitebny. Místnosti dominuje obrovský lustr zavěšený v kopuli uprostřed budovy. Díky klimatizaci je tady příjemný chládek. Venku je už zase příšerné vedro.

Cestou sem jsme v dálce viděli čtyři hezké minarety další mešity. Jsme zvědaví i na ni. Po hlavním bulváru jdeme k ní. Procházíme kolem stánků, kde prodávají jídlo a pití. Přímo na ulici grilují šašliky a v kulatých pecích pečou chleba, jenž se lepí přímo na jeho rozpálenou stěnu dovnitř. Trojka si zkusil jeden chleba nalepit. Říká, že v peci je hrozné horko.

U dalšího stánku s nápoji nás zastavuje jeho prodavač. Když zjistí, že jsme z České republiky, dává každému z nás zdarma kelímek se studenou limonádou. Říká, že má syna, který pracuje v Rusku. Lidé tady jsou mnohem vřelejší a družnější než v sousedním Kyrgyzstánu.
Když k mešitě přijdeme blíž, zjišťujeme, že se teprve staví, hotové jsou pouze její čtyři minarety, jež jsme viděli z dálky. I tak jsme na stavbu zvědavi. Jdeme blíže a na jedné boudě u staveniště je vyobrazeno, jak bude mešita vypadat.

Dává se s námi do řeči vysoký a sympatický chlapík. Je to stavbyvedoucí. Když zjistil náš zájem o stavbu, vede nás přímo na staveniště. Kromě hotových minaretů jsou hotové obvodové stěny budovy, jež jsou vylité z betonu. Ve středové části stojí vysoké sloupy, tvořící podpěry pro kopuli modlitebny, která má již hotovou kovovou armaturu.

Stavbyvedoucí říká, že mešita bude mít kapacitu sedm tisíc osob. Na celé stavbě se podílí jen samotní Uzbeci, včetně jejího financování.
Trojka zjišťuje, ze kterého minaretu bude zpívat muaezín. Chlapík mu ukazuje na jeden minaret a později i samotného muaezína. Je to mladý nenápadný chlapík. Aby nám dokázal, že skutečně zpívá modlitby, pouští nám na svém mobilu video, na kterém do mikrofonu zpívá pravidelnou modlitbu.
Když už chceme jít na bazar, abychom se tam najedli, tak nás stavbyvedoucí vyzve, ať jdeme za ním. Vede nás přes dvůr, kde v jednom místě ve velké kovové nádobě ve tvaru lavoru starší chlapík připravuje plov a kousek vedle další chlapík připravuje čaj.
Vcházíme do tmavé velké místnosti bez oken a neomítnutých stěn. Docela děsivé místo. Na podlaze je postaveno několik řad stolů s dřevěnými lavicemi a na nich sedí dělníci a jí plov. Z jednoho talíře jí vždy dva chlapi.
Stavbyvedoucí nás vede k prázdnému stolu, na němž je mísa s nakrájenými melouny a nabádá nás, abychom si sedli. Pak nám v konvičkách přináší čaj a posléze na třech talířích plov. Trojka, který čeká, že dostane svůj talíř, zatím nejí. Začne, až když se ho stavbyvedoucí zeptá, proč nejí. Teprve poté pochopí, že tady se jí ze společného talíře a začne jíst. Plov i rajčatový salát je moc dobrý. Dokonce se na nás přijde podívat kuchař, jak nám chutná.

Za oběd stavbyvedoucímu děkujeme a chceme mu za něj zaplatit. Razantně to odmítá s tím, že jsme jeho hosté. Vysvětluje nám, že dělníci tady jedí plov dvakrát denně celý týden. Při představě každý den jíst pořád to samé, se nám zvedá kufr.

Nyní se jdeme podívat na blízký bazar. Je to jen takový malý a zaměřený pouze na potraviny. Ale pět kiláků odtud je velký bazar. Jelikož v tom hicu se nám nechce šlapat pěšky, sháníme taxi, kterým bychom se tam dostali.

Ceremoniál s hádáním se o cenu se opakuje. Výherce výběrového řízení, což je postarší chlapík nás vede ke svému rozhrkanému Damasu, do něhož se naskládáme a pak jím jedeme. Podle toho, jaké zvuky za jízdy Damaz vyluzuje, máme obavy, aby vůbec dojel.

Vystupujeme u bazaru a dáváme si rozchod s tím, že se na určeném místě za necelou hodinu sejdeme.
Hodlám najít sekci s potravinami, zejména s čaji a kořením. Bazar je však obrovský. V části, kde se zrovna pohybuji, prodávají samé oblečení. Furt, furt jdu a pořád samé hadry. Tady by snad oblékli všichni ze Střední Asie.

Ve smluvený čas se vracím na určené místo. Teprve tam se dozvídám, že bazar na jídlo je na druhé strany silnice. Jdeme tam všichni. Tady si konečně kupuji červenou papriku, kterou si od prodavače nechám nasypat do půllitrové petky. Když z bazaru odcházíme, nalézáme stánek s vařeným masem. Děláme malou ochutnávku. Je tam dokonce kus flákoty podobné naší tlačence. Všechno, co jsme ochutnali nám moc chutná. Za ochutnávku pro nás všechny platíme v přepočtu deset korun.

U bazaru si najímáme další taxi, samozřejmě Damase a necháváme se jím zavést na hranice k Oši. Cestou se zastavujeme v hotelu, vyzvednout si batohy, kde jsme si je nechali.
Řidič je příjemný chlapík, je mu devětadvacet let. Po většiny jízdy s námi diskutuje a ochotně zastavuje, abychom si dokoupili vodu. Chtěli jsme i pivo, ale řidič neví, kde se prodává a současně říká, že alkohol v autě nemohou pít ani spolujezdci.
Akorát nezná moc trasu, proto mu Martin ve svém telefonu pouští navigaci, podle níž jede.

Vysazuje nás přímo na hranici. Přechod přes hranice je bez větších komplikací.
Když se mi v telefonu opět rozjede kyrgyská simka, zjistím, že se mi pokoušeli d ovolat z našeho ubytování, které mám již od Vánoc zabukované. Současně mi posílá odkaz z Google map s adresou a fotky a dotazuje se, zda dojedeme sami, nebo má pro nás poslat svého přítele. Zdá se mi to kapánek divné, neboť všechny tyto informace jsem měl v potvrzení. Jelikož je tady všechno jinak, moc mne to netrápí a vypouštím to z hlavy. Domlouváme se, že využijeme nabídku a necháme se přivést. Odešlu naši polohu a sedáme si na lavičku u silnice.

Podle polohy adresy, co jsem si po objednávce uložil do telefonu, by to mělo být pět kilometrů odsud. Očekáváme, že tu auto bude brzo, ale furt nic. Přijíždí až po dlouhé chvíli. Přijel pro nás starší pán napadající na nohu v minivanu zánovní Toyoty. Naskládáme se dovnitř. Řidič však jede jinudy, než jsem předpokládal. Nejprve to neřeším, ale až adresu úplně přejedeme, začnu zjišťovat, kam to vůbec jedeme. Teprve teď mi dochází, že jedeme jinam než tam, kde to mám objednané. Měli jsme bydlet kousek od centra a ocitáme se na periferii města mezi rodinnými domy. Teprve tam zjišťuji, že jsem si mi z neznámého důvodu nepřečetl první zprávu, kterou mi z ubytování poslali. V ní se píše, že manžel ubytovatelky onemocněl a skončil v nemocnici, proto se nemůžeme ubytovat, kdy nám je za stejnou cenu nabízené náhradní ubytování.
Martin je naštvaný a chce jet pryč. Já situaci ubytovatele chápu a oceňuji jeho snahu řešit ji a postarat se o nás. Martinovi hlavně vadí, že jsme daleko od centra. Chlapík, co nás tady dovezl, nám ale nabízí, že nás bude do centra a zpět vozit. Jdu si prohlédnout ubytování a docela to ujde. Už se mi nikam nechce přejíždět a hledat něco jiného. Chci zůstat tady. Ke mě se přiklání Bob. Martin však kategoricky chce pryč. Chytám nervy a navrhuji, že si každý může jít po svém, s tím že se v sobotu ráno můžeme potkat na letišti. Nakonec všichni zůstáváme tady.
Jdeme se ubytovat. Jen si dám sprchu a necháváme se odvézt do centra do restaurace Navat, kde nás už čeká parta z Expedition Clubu. Jedeme ale jen já, Trojka a Bob. Petrovi se zřejmě z horka, nebo jídla udělalo špatně a zůstal na pokoji. Martin nikam jet nechce. Zřejmě je naštvaný, že nebylo po jeho.
Projedeme městem, kolem sochy Lenina a vystupujeme přímo u restaurace Navat.
Parta z Expedition Club už sedí u jednoho stolu. Sedáme si ke stolu vedle nich. Mají tady skutečně velký výběr jídel. Každý si objednáváme něco jiného a pak si to od sebe vzájemně zkoušíme.

Mají tu i čepované pivo. Tvrdí, že je české. Když ho donesou, teplota není zrovna ideální a je téměř bez pěny. Když chci další, tvrdí mi, že došlo. Nabízí mi nějaké mexické. Beru alespoň to. Když pak chci jiné, nabídnou mi opět to české. Zřejmě ho vyčarovali, když se tak zázračně objevilo.

Sedíme do doby, než nás obsluha začne vyzývat k zaplacení. Jako jedno z mála míst se tady dá platit kartou.
Loučíme se s členy Expedition Clubu a bereme taxíka, kterým jedeme na ubytování.
Vevnitř je horko jak v pekle. S Trojkou spím v manželské posteli. Máme jednu společnou tenkou přikrývku. Je ale takové vedro, že se jí nemusím až do rána přikrývat a tulit se k Trojkovi, jak bukvice.

Trasa dne (start: hotel Atlas, 2: bazar, cíl: ubytování v Oši)

Den patnáctý a šestnáctý

Návštěvě muzea v jeskyni v Sulejmanové hoře. Prohlídka Oše a bazaru. Večerní hostina z kozího masa. Návrat domů.

Vstáváme na snídani, kterou máme objednanou na osm hodin. Dostáváme smažená vajíčka se zeleninou a čaj. Petr zůstává ležet, je mu pořád blbě a má průjem.

U pana domácího zjišťujeme, zda má vodku. Má. Za deset dolarů nám prodává flašku.
U vodky řešíme, zda si nechat udělat večeři tady, nebo si zajdeme někam do hospody. Když Trojka dostane nápad, dát si kozí maso, pan domácí navrhuje, že nám kozu zajistí, sám ji podřízne a jeho žena nám ji připaví. Souhlasíme. On pak sedá s Trojkou do auta a jedou kozu vybrat.

Když se vrátí, necháváme se odvézt k Sulejmanové hoře, jež se tyčí nad Oší a je tradiční návštěvní místo.

Vyjdeme zhruba do poloviny svahu a jdeme do muzea, umístěné v jeskyni hory. Tady je aspoň příjemný chládek oproti spalujícímu vedru venku.
V přízemí muzea jsou vystaveny vykopávky a další historické předměty. Na schodišti vedoucí do horního patra fotografie a vycpaniny zvířat žijících v této oblasti. Je to levhart sněžný, vlk, medvěd, divoká prasata, kozorožec, ale co mě překvapilo i dikobraz. V horním patře jsou pak makety staré Oše. Je zde i venkovní terasa, odkud je Oš vidět jak na dlani a v dáli na východě v oparu zasněžené vrcholky Pamíru.
Po schodech jdeme po úpatí hory na její severní část ke kapli. Odsud je krásně vidět úplně celé město.

Jsme úplně vysušeni a proto hned dole zapadáme do prvního bufetu a kupujeme si vodu. Teprve poté se přesunujeme na bazar. Tam se rozdělíme a každý si jde svoji cestou. Opět mám tu smůlu, že jdu tam, kde se prodává oblečení, přitom jsem hledal tu část s potravinami.
Když se ve smluvený čas setkáme, jdeme do blízkého bufetu, kde si kupujeme čtyři velké smažené ryby v těstíčku.

Já si pak ještě odskočím na potravinovou část bazaru a poté společně jdeme přes zdejší lunapark se spoustou atrakcí. Za ním je velký aquapark se skluzavkami a tobogány. V tom hicu by to bylo nejlepší řešení se tam schovat, ale nemáme plavky.

Cestou do centra jdeme kolem restaurace Navat, kde jsme včera večeřeli. Zapadáme dovnitř a objednáváme si údajně české pivo. Hrozně dlouho to trvá, než ho přinesou.

Mezitím mi pan domácí na WhatsApp posílá malý seriál o zabití a zpracování naší kozy.
Pivo je sice bez pěny a teplota nic moc, ale i tak si chceme dát další. Situace ze včerejška se opakuje. Přichází servírka a oznamuje nám, že české pivo nemají a zase nám nabízí to mexické. Odmítáme to a raději jdeme pryč. Cestou Trojka v bance mění eura, abychom měli na zaplacení v guesthausu. Je to složitý ceremoniál, pracovnice za přepážkou vyplňuje plno kolonek, když se Trojky zeptá na jeho telefonní číslo, Trojka se jí dotazuje, zda mu bude volat. Paní naznačuje, že ne a na prstu mu ukazuje snubní prsten, aby bylo zřejmé, že je vdaná. Trojky se už raději na nic neptá a za 150 Euro mu dává kyrgyské somy.
Ještě se zastavíme v maličkém krámku, kde kupujeme studená piva v plastu a Trojka tři vodky. Chceme to zaplatit bankovním převodem pomocí QR kódu, co tu je u pokladny. Nejprve to zkouší Trojka, pak Bob a nakonec i já. Nikomu to však nefunguje. Nakonec Trojka platí eury, dle kurzu, který prodavačce poradila příchozí slečna, když ji to na místě vygooglila.
Jedno velké pivo v plastu hned vypijeme v blízkém parku, zajdeme se podívat na sochu Lenina a jdeme najít taxi. Taxikář samozřejmě chce jinou cenu, než jakou máme představu. Už sedíme u něj v autě a stále se dohadujeme. Když nechce slevit, začneme z auta vystupovat, okamžitě mění názor, s naší cenou souhlasí a veze nás na naše ubytko.

V guesthausu si dám sprchu a padám do postele. Jsem úplně uvařený. Manželka pana domácího nám mezitím připravuje večeři s poražené kozy.

Před půl sedmou si jdeme sednout na zahradu, kde máme připraveno posezení. Doplňujeme to o naše piva a pan domácí ještě o kyrgyský koňak. Když pak paní domácí a její nevěsta donesou dvě velké mísy s dušeným kozím masem a brambory, už předem víme, že to nejsme schopni sníst.

Statečně se do toho pouštíme. Je to výborné. Přílohy jen ochutnávám, a hlavně se láduji masem. První odpadá Trojka, který tvrdí, že už nemůže. Trojka starý pažravec zklamal!
Je nám líto to tady nechat, když jsme to zaplatili, a proto maso obíráme od kostí a dáváme to do plastové krabičky. Budeme to mít zítra na cestu. Pak se jen svalíme na deky a těžce oddechujeme.

Obžerství však ještě není konec. V devět nám ještě přinášejí šašliky. Kromě Trojky a Petra, kterému stále je blbě, dáme každý po jednom šašliku a zbytek také obíráme od kostí a maso dáváme do ešusu. Už jen dopijeme koňak a jdeme spát.

Vevnitř je ale takové horko, že raději s Bobem spíme venku na terase na tom jejich hodovacím dyvanu, kde jsme snídali. I tady je sice vedro, ale lépe než vevnitř.
O půl čtvrté ráno vstáváme a pan domácí nás veze na letiště. Když se s ním loučíme, chce peníze za odvoz. Mysleli jsme si, že už to započítané do ceny, kterou jsme mu včera zaplatili. Dáváme mu naše poslední somy. Martin to opět komentuje, že jsme udělali chybu, že jsme u něj vůbec zůstali.
Odbavíme batohy, přejdeme přes kontroly a zjišťujeme, že letadlo má hodinu zpoždění. To nám ale vůbec nevadí, neboť v Istanbulu máme čtyři hodiny na přestup.

Let si krátím dopisování deníku za poslední dny nabité zážitků. Také dojídáme kozí maso ze včerejší hostiny.

V Istanbulu na bezpečnostní kontrole přicházím o nůžky z lékárničky a sadu jehel. Udělal jsem chybu, že jsem si ji k vůli váhy dal do příručního zavazadla. Je zajímavé, že v Oši s tím neměli problém.
Do Prahy přilétáme včas a dokonce stíháme vlak, který včera ještě v Oši objednal Martin. Máme tak za sebou další úspěšnou výpravu.

Video z celé výpravy