Vydejte se s námi na cestu do srdce Arménie, země, kde se historie prolíná s divokou přírodou a každý kout skrývá nové příběhy. Naše výprava začíná v Jerevanu, hlavním městě plném kontrastů, kde moderní životní tempo střídá klid kaváren a tržnic. Odtud zamíříme k hranicím s Tureckem, kde nás čeká klášter Khor Virap, tyčící se s ikonickým výhledem na biblický Ararat.
Cesta nás zavede k dalším klenotům Arménie – středověkým klášterům Noravank a Sevanavank, kouzelnému jezeru Sevan, i unikátním chačkarům v Noratusu. Přírodní scenérie si vychutnáváme při túrách vápencovými skalami, na vrcholu sopečného kuželu Armaghan s kráterovým jezírkem, či při zdolávání vrcholů Pambackého hřebene a Aragatsu, nejvyšší hory Arménie.
Neopomeneme ani lesní zákoutí Diližanské rezervace, zvané Arménské Švýcarsko, či starobylé kláštery Haghartsin, Gošavank, Haghpat a Sanahin, tajemství obklopuje aura historie. Vše zakončíme návratem do Jerevanu, kde si dopřejeme poslední chvíle arménské pohostinnosti.
Připravte se na nezapomenutelnou kombinaci dechberoucích výhledů, duchovních míst a dobrodružství, které vás vezme zpět v čase i na vrcholky hor. Arménie má co obsahovat – stačí jen vykročit.
Přípravy
To nám tak jednou o víkendu na podzim roku 2023 Radim napíše na vlákno naší whatsappové skupiny, že zrovna v televizi běží dokument o Arménii. Když ho shlédneme, shodujeme se, že tohle bychom měli vidět na vlastní oči. Rázem jsme čtyři účastníci – já, Radim, Vranice a samozřejmě Trojka, který nikde nemůže chybět. Okamžitě začínám plánovat cestu. Googlím informace, co v Arménii rozhodně nevynechat, a zanedlouho mám vytvořený návrh desetidenního itineráře.
Navrhuji po příletu do Jerevanu provést jeho krátkou prohlídku, následně přejezd do Khor Virap, což je klášterní komplex u tureckých hranic s výhledem na biblický Ararat. Dále návštěva kláštera Noravank ze 13. století a túra vápencovými skalami v okolí kláštera do města Arpi. Plánujeme výstup na sopečný kužel Armaghan (2829 m) s kráterovým jezírkem přímo na vrcholu. V programu je také návštěva Noratusu, hřbitova s největším zachovalým polem cenných středověkých chačkarů (náhrobků), a cesta kolem jezera Sevan s prohlídkou starobylého monastýru Sevanavank. Dále nás čeká túra po Pambackém hřebeni s výstupem na vrchol Yeghansar (2599 m) a výhledy na jezero Sevan. Návštěva lesního kláštera Haghartzin s impozantním refektářem bude spojena s túrou Diližanskou rezervací, nazývanou také Arménským Švýcarskem, s výstupem na vrchol Dimats (2378 m). Nevynecháme ani klášter Gošavank z 12. století, túru od kláštera Haghpat poutní cestou ke klášteru Sanahin, či prohlídku ikonického monastýru Saghmosavank, který stojí přímo na hraně hlubokého čedičového kaňonu. V plánu máme také návštěvu pevnosti Ambered a výstup po svazích stratovulkánu Aragats až k jezeru Kari, odkud budeme stoupat na samotný Aragats (3879 m). Nakonec se vrátíme do Jerevanu, kde nakoupíme suvenýry, a zamíříme domů.
Jelikož se program vymyká mým běžným akcím a na můj vkus je příliš nóbl, tzv. „šamponský,“ dávám výpravě název po značce šamponu: „Výprava L’Oréal – Arménie 2024.“
Návrh itineráře se líbí a postupně se přidávají další účastníci. Připojuje se naše bývalá kolegyně Zuzana, můj stálý lázeňský spolubydlící Tonda, sportsmenka Lenka, její kamarádka Petra a kolega Kvik. Když se ještě přihlásí další kolegyně Silva, Vranice už počet účastníků zájezdu nedává a odhlašuje se. Nakonec je nás devět.
Kupuji letenky a rezervuji tři auta. Jelikož předpokládám, že se budeme pohybovat i mimo silnice, volím osvědčené terénní ruské Lady Nivy. Termín výpravy je stanoven na 13. – 23. září 2024.
Den první a druhý
Je den „D“ a naše parta vyráží po práci směr Vídeň, odkud nám ve 22:10 odlétá letadlo. Počasí se meteorologům vyplnilo až příliš dokonale – lije jako z konve a voda se už sbírá na povodně. Příjezd do Vídně nás přivítal stejným scénářem: déšť a hrozná zima, pomalu tady sněží.
Parkujeme na odstavném parkovišti Panda poblíž vlakového nádraží. Na letiště míříme vlakem, ale nemůže se domluvit s automaty na jízdenky. Když přijíždí vlak, jedeme na černo a měli jsme štěstí – revizor nás nepřistihl.
Na letišti začínají opravdové manévry s balením zavazadel. Máme dvě nadlimitní zavazadla o váze 32 kg, dvě palubní zavazadla a příručáky. Po dlouhém přemýšlení nad obalem jsme se rozhodli pro pytle na mrtvoly – jsou dostatečně velké a pevné. A kdyby něco, můžeme dva účastníky dopravit zpět republiky.
Konečně jsme sbaleni. Uřícený si sedám na lavičku, dopřávám si pivo a panáka Jack Danielse. Dostávám hlad a hned na to si uvědomím, že moje svačina – dvacet deka anglické je ve vaku omotaném strečkou. Hladový a rozhodnutý se dobývám do vaku, až konečně triumfálně držím balíček anglické v ruce. Jsem zachráněn!
Zbytek času si krátíme s Jackem Danielsem a konečně jsme všichni v letadle. Unavený po celém dni a alkoholu rychle usínám.
V Jerevanu nás čeká dlouhé odbavení, poté nákup sim karet, po kterém vyrážíme pěšky k autopůjčovně. Tři bílé naleštěné Lady Nivy nás už čekají. Po formálních záležitostech a poučení, abychom se nedotýkali pák redukce a uzávěrky, vyrážíme. První cesta vede na benzinku, protože v autech skoro není benzín. Pak jedeme do centra, měníme peníze a míříme na první nákupy na tržišti.
Já jsem po noci unavený, takže řídí Silva. Jede, jako by to auto ukradla, a ostatní za námi nestíhají. Radimova Niva má problémy s převodovkou, vyskakuje mu totiž pětka. Nakonec se zamotáme a ztratíme se. Telefonicky se domlouváme, že se potkáme u kláštera.
Cestou si dáváme zastávku na kávu. Nervózní Radim volá, kde jsme, protože už jsou u kláštera.
Přijíždíme k impozantnímu klášteru Khor Virap, jedno z nejvýznamnějších poutních míst Arménie. Klášter se nachází na kopci s výhledem na úrodnou rovinu a v dáli se rýsuje i majestátní hora Ararat. Bohužel je zahalena v oparu.
Silva v pozadí hora AraratParkujeme na placeném parkovišti a následuje prohlídka kláštera. Ten je obklopen vysokými zdmi a jeho budovy jsou postaveny z tmavého kamene. Zvláštní pozornost upoutá jeho strategická poloha na kopci, která mu dodává téměř pohádkový vzhled. Khor Virap je nejen krásným architektonickým dílem, ale má také hluboký historický a náboženský význam. Jeho název v překladu znamená „hluboká jáma“ a odkazuje na legendu o svatém Řehořovi Osvětiteli, který byl na tomto místě uvězněn v kobce po dobu 13 let. Právě díky němu se Arménie stala první zemí, která přijala křesťanství za státní náboženství.
Pod klášterem je hřbitov, kam se jdu se Silvou podívat. Je tady plno hrobů padlých vojáků z nedávné války s Ázerbájdžánem.
Blízko kláštera nacházíme hospůdku, kde si dáváme zasloužený oběd a poté vyrážíme směr městečko Arpi, kde by mělo být tábořiště. Cesta vede po slušné široké silnici přes hory. Kolem silnice vidíme kulometná hnízda, což je trochu alarmující. Znovu dotankujeme auta a plníme flašku benzínem k vařiči.
Projíždíme Arpi a navigace nás vede za město. Asfalt mizí a ocitáme se na nezpevněné polní cestě, která se rychle mění v rozbitou pěšinu. Naše terénní Niva jede bez problému i bez zapnuté redukce, ale problémy nastanou při prudkém stoupání. Silva zpomalí v zatáčce a pak se zastaví v prudkém svahu. Když se snaží znovu rozjet, motor vždycky zhasne. Sebejistě jako pán tvorstva se ujímám volantu, ale ani mně se to nedaří, protože ruční brzda nedrží. Až po zapnutí redukce a uzávěrky diferenciálu a podložení zadních kol se konečně rozjedu. Silva je zklamaná, že to nezvládla.
Navigace hlásí, že jsme v cíli. Slibované tábořiště je jen kamenitý plácek. Zaparkuji auto a ostatním sděluji radostnou zprávu, že jsme v kempu. Většina sice nevěřícně čumí, ale nic nenamítá.
Kousek výš je i voda, přestože teče jen v intervalech, ale díky i za to.
Místo je to ale moc hezké. V dáli slunce osvětluje impozantní skalnatý vrchol, který se tyčí nad okolní krajinou. Pod ním se rozprostírá malebné údolí s městečkem Arpi a kopcovitým horizontem.
Stavíme stany. Kvik má stan půjčený od Vranice a nemá tušení, jak ho postavit. Trojka a Radim mu jdou na pomoc a společně s ním bojují. Po delším úsilí se jim to nakonec podaří.
Trojka překvapuje – je teprve druhý den a už si vyměnil trenky. To přitom kolem něho ještě ani nelétaly masařky a škrkátko vzadu také nemá moc velké. Tohle ještě nikdy předtím neudělal! Asi vliv Silvy.
Pouštíme se do vaření. Trojka slibuje steak, ale nakonec je z toho zase vařená šmakuláda. Během vaření přijíždí místní borec v osobáku novějšího typu Lady. Nechápeme, jak se sem dostal. Vidí nás a zastavuje se, aby se s námi podružil. Za panáka slivovice nám dá dvě piva a vodu s ledem.
Večer probíhá seznamovací večírek s ochutnávkou zdejších šnapsů. Zuzka bere svou roli vážně a předvádí ukázkový judo kotoul vzad. Je teplá noc, spíme v otevřeném stanu.
Den třetí, neděle.
Konečně jsem se po cestě dospal! Kdo by řekl, že spaní ve stanu může být tak pohodlné. Naše posádka – já, Trojka a Silva – se probouzí k životu při vůni vaječiny na snídani. Po ranní poradě, kde se rozhodneme, že dnes objevíme svět (nebo aspoň klášter Noravank a jeho okolí), vyrážíme.
Jedno auto necháváme na tábořišti, všichni se nasáčkujeme do zbývajících dvou aut a hurá na cestu. Cestou se zastavujeme na nákup v magazinu. Vedle je stánek s vínem a kořalkou, kterou prodávají v pětilitrových plastových baňocích. Myslel jsem, že takových stánků se stejným sortimentem bude plná cesta, takže jsem nic nekoupil. Jak jsem se mýlil! Po zbytek výpravy jsem litoval, že jsem aspoň jeden baňok kořalky nekoupil.
Další pauzu dáváme u odbočky vedoucí do skalního kaňonu ke klášteru Noravank. Je tady malá restaurace, kde si dáme kávu. Do aut naskáčeme s očima jako baterky a úzkou klikatou cestou jedeme kaňonem, jehož stěny se tyčí do nebe. Na konci cesty necháváme auta, vezmeme batohy a jdeme na prohlídku kláštera.
Klášter Noravank, perla Arménské Vysočiny, je středověký poklad uprostřed červených skal. Vytesané z místního kamene a ozdobené freskami, působí jako výjev z pohádky. Nejvýznamnější stavbou je kostel Surb Astvatsacin, jehož elegantní fasáda a vnitřní výzdoba ohromují návštěvníky. Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale musel bych si obléct dlouhé kalhoty – což se mi nechtělo, tak nahlížím dveřmi a okny. Holky dostávají před vstupem dlouhé sukně.
Po prohlídce vyrážíme na túru zpět na tábořiště. Původně vedu skupinu já, samozřejmě špatným směrem. Navigace se ujímá Trojka s Radimem. Projdeme areál kláštera a sestupujeme po prudkém svahu dolů. Trasa je špatně značená, takže jen odhadujeme, kde vlastně vede.
Navigace se ujímá Radim, vypadá to, že jdeme dobře – až do okamžiku, kdy vyjdeme na silnici, po níž jsme přijeli. Zase špatně! Vracíme se zpět a konečně nacházíme správnou trasu. Stoupáme do svahu, slunko pere a vysává z nás energii. Petra ztrácí rychlost a jde poslední. Jdu s ní, aby se nám neztratila.
Podzimní krajina je suchá, všude bodláky. Tady musí být krásně na jaře, když všechno kvete. Dostáváme se ke skalnímu hřebenu s obtížnějším místem. Trojka se vyšplhá první, pak tam stojí a dívá se, jak se všichni drápou nahoru. Když přijde na řadu Silva, najednou je z něj galantní kavalír, podává jí ruku a pomáhá jí na skálu.
Za hřebenem sedáme do stínu remízku a svačíme. Následuje pochod po hřebeni s nádhernými panoramatickými výhledy na vrcholy a údolí řeky Arpy. Podcenili jsme sílu místního slunce a teď se s jazyky vyplazenými jako hadi plazíme k nejbližšímu stínu. Zvláště Kvik je vysušený jak velbloud po přechodu Sahary. Já si vzal dost vody, takže mohu poskytovat první pomoc.
Obcházíme poslední hřeben a pod námi se objevuje tábořiště se skalním masívem v pozadí. Rozdělujeme se – jedna skupina se jde koupat do řeky, druhá jede pro auta. Já zůstávám na tábořišti.
U pramene se okoupu, přeperu si věci a pustím se do vaření. Vařím rýži s masovou konzervou koupenou v magazinu. Obsah konzervy mě překvapil – pár kousků masa, hodně šťávy a bobkový list. Docela chutná.
Náladu mi kazí zprávy z domova – povodně udeřily plnou silou. Výčitky svědomí, že doma se děje hrůza a já si tady užívám. Postupně se vrací účastníci zájezdu. Radim, Trojka a Silva přivezli auta a stihli se okoupat. Trojka je nadšený, co dokáže Niva v terénu.
Tonda, Lenka, Petra, Zuzana a Kvik skončili ve vinárně. Já jsem spokojený, protože mi přivezli vychlazené pivo a víno. Mám už uvařeno, asistuji Radimovi při vaření. Hotová jídla všem chutnají.
Vinárníci se vracejí později a když se setmí, všichni se sejdeme. Dobrovolně piju vinný střik a také do mě lijí slivovici. Kombinace mi v noci neudělala dobře a musel jsem opustit stan, abych si chlapsky ulevil.
Den čtvrtý
Po bouřlivém večeru se mi vůbec nechce vstávat. Děláme snídani, sbalíme tábor a po deváté hodině vyrážíme. Silva řídí jako opravdový Širón. Jen co vyjedeme, vidíme policejní majáky. Staví nás policajti. Podle stylu jízdy Silvy bych hádal, že jedeme rychle. Možná jsme překročili rychlost, ale skutečným důvodem k zastavení je to, že Silva není připoutaná. Naštěstí jsou policajti v pohodě a končí to jen domluvou bez pokuty.
Projíždíme malebným údolím řeky Yeghegis. Mezi obcemi Shatin a Salli zastavujeme u maličké hospůdky v údolí řeky Artabun. Dobíráme vodu, dáváme kafe a Trojka s Tondou víno. Společnost nám dělá velký bílý pes, který vypadá, že má na starosti celé údolí.
Následuje dlouhé stoupání serpentýnami do průsmyku Selim (nebo také Vardenyatský průsmyk), ležícího ve výšce 2,410 metrů v pohoří Vardenis. Z auta máme jedinečné výhledy do okolí. Hledám místo, kde můžeme zastavit a udělat si pár hezkých fotek, ale právě probíhá velká oprava silnice. Takže celý úsek projíždíme bez zastávky a focení.
Míříme do obce Madina, odkud plánujeme vyrazit na horu Argmaghan, což je vyhaslý vulkán vysoký 2829 metrů. Když se k obci blížíme, z auta vidíme jeho kuželovitý tvar s mírně se svažujícími stranami, typickými pro stratovulkány.
Odbočíme ze slušné silnice vpravo a vjíždíme do Madiny. Je to zaprášená vesnice s otlučenými domy a rozbitými klikatými cestami. Když vidím ten terén, raději zapínám Silvě na Nivě redukci.
Protože vyjíždíme pozdě a dlouho se zdržujeme na kávě, zkracuji trasu pochoďáku a po polní cestě vedoucí přes louky a úpatí Argmaghanu jedeme výš. Cesta sice vede až na vrchol, ale zas takoví masňáci nejsme.
Zastavujeme na louce, kde už stojí velký expediční vůz na podvozku terénního náklaďáku. Jsou to Francouzi mířící do Íránu. Odtud jdeme pěšky na vrchol. Výstup netrvá dlouho a za necelou hodinu jsme nahoře.
Vrchol hory ve výšce 2829 metrů je zakončen výrazným kráterem s jezírkem o průměru přibližně 50 metrů a hloubce 15 metrů. Na vrcholu se nachází kostelík a podle místní legendy jezírko navštěvují nebeské víly. Počasí se začíná kazit. Po obloze se honí mraky a fouká studený vítr. Kvik si nevzal bundu a teď málem zmrznul.
Trojka zjišťuje, že si u hospůdky zapomněl hrnek. Kdyby pil vodu jako já, nestalo by se mu to. Rychle se balíme a odjíždíme. Cestou k jezeru nás navigace vede strašnými cestami a také do míst, kde cesta doslova končí. Motáme se mezi baráky a místní nechápou, kde jsme se tu vzali. Nemít Nivy, jsme tam snad ještě teď.
Konečně se vymotáme z těch hrozných vesniček a přijíždíme k jezeru Sevan, což je největší jezero v Arménii a jedno z největších horských jezer v Evropě. Je čas oběda, hledáme hospodu, ale kolem cesty žádnou nenacházíme. Jedeme až do města Gavar, kde u jedné hospůdky vidíme reklamu na knedlíčky plněné masem zvané chinkali. Jdeme dovnitř a bohužel zjišťujeme, že chinkali nemají. Objednáváme si něco jiného, nakonec dostáváme chutný kebab v tortile.
Ještě zastavujeme v marketu na nákup surovin na večeři a snídani a míříme do blízkého Noratusu. Toto malé městečko nedaleko jezera Sevan ukrývá jedno z největších a nejzachovalejších polí chačkarů na světě, pocházející z období 9. až 17. století.
Parkujeme přímo u hřbitova a jdeme na prohlídku. Nejprve procházíme mezi honosnými kamennými náhrobky s fotografiemi zesnulých v životní velikosti a pak mezi tisíce chačkary.
Chačkary jsou typické arménské kamenné stély s vyrytým křížem a dalšími ornamenty. Každý chačkar je originál, vytesaný z jednoho kusu kamene. Ornamenty na nich zobrazují různé motivy, od geometrických vzorů až po rostlinné a zvířecí symboly, a často odrážejí život a povolání zesnulého.
V další části se nachází vojenský hřbitov s památníkem obětem Druhé světové války a také hroby vojáků padlých v nedávných vojenských konfliktech s Ázerbájdžánem.
Návštěva hřbitova se protáhne a když odjíždíme, je už docela pozdě. Plánujeme ještě navštívit historický klášterní komplex Sevanavank na severozápadním pobřeží jezera Sevan, ale nestíháme, takže od plánu upouštíme. Cesta vede kolem jezera Sevan s temně modrou hladinou, na které vítr zvedá vlny jak na moři. Spěcháme na tábořiště, odkud zítra chceme vyrazit na vrchol hory Yeghnasar. Má tam být voda a místa na postavení stanů.
Dojedeme do Semynyovky, kde nás navigace vede na rozbitou horskou cestu. Propleteme se mezi stádem krav a hledáme tábořiště. Navigace nás dovede na kopec ke sloupům vysokého napětí, dál cesta nevede. Přepneme navigaci na pěší a přijíždíme k tábořišti. Místo je ještě horší, než jsem čekal! Jedná se o zarostlý podmáčený plácek vedle cesty. Slibovaný zdroj vody je kovové koryto, sloužící jako napajedlo pro dobytek.
Stáhnu okénko a volám na ostatní: „Jsme v kempu!“ Když to Kvik uslyší, málem mu hrůzou vypadnou oči z důlku. Šnapsem navolněný Tonda ale nemá problém, bere stan a jde si najít plácek. Radim velí jet dál, najít něco lepšího.
Jedeme dál, cesta se zhoršuje. Nakonec přebrodíme potok a zůstáváme u opuštěné salaše. Rozhlížíme se a nedaleko u potoka nalézáme maličkou chýši, jak vystřiženou z hororu. Ošuntělá střecha, rezavé plechy a dřevěné lavice pod jednoduchou stříškou. Je tady ale kryté posezení a zdroj pitné vody. Vedle ní jsou i rovné plácky na stany. To co potřebujeme, jsme našli. Zůstáváme tu.
Stany jsme postavili na postavili na poslední chvíli, neboť vzápětí začalo pršet. Kvik sice bez cizí pomoci a téměř s přesností hodináře si postavil stan, ale mi přímo pod nohy. Zatímco se prodírám spletí kolíků a šňůr, ostatní se pouští do přípravy večeře. Radim, mistr pelmení, předvádí své umění, zatímco Trojka plní hrnec mletým masem. Současně se na tábořišti rozlila vůně čerstvě uvařeného čaje a koňaku, večírek začíná. Atmosféru kazí Kvik, který pořád pro něco chodí do auta, které s každým jeho příchodem bliká a houká. A Silva, nyní Trojkou přejmenovaná na Amandu, se furt směje a to i po odchodu na kutě.
Den pátý
Budíme se před sedmou, povídáme si budíme tím i ostatní. Ráno je mlha a chladno, což nás vůbec nemotivuje vylézt ze stanu. Silva se rozhoduje motivovat nás chlebem ve vajíčku. V devět vyrážíme na pochoďák s cílem zdolat nejvyšší horu pohoří Areguni, vrchol Yeghnasar vysoký 2599 metrů. Jdeme kolem salaše se psy, kteří nás vítají hlasitým štěkáním.
Následuje pohodové stoupání po úzké pěšině vedoucí přes zelené horské svahy. Před námi jsou zvlněné kopce zahalené nízkými mraky.
Děláme pauzu na vyvýšeném travnatém svahu s výhledem na jezero Sevan, které se rozkládá na horizontu pod jemně zataženou oblohou. Záře slunečních paprsků proniká skrz mraky a osvětluje klidnou hladinu jezera i přilehlé město. Radim se hecl a přinesl meloun. Trojka ho krájí a, samozřejmě, se řízne do palce. Osvěženi pokračujeme až na blízký vrchol Yeghnasaru.
Počasí se naštěstí vybralo a mraky se roztrhaly. Na vrcholu se nám naskýtají panoramatické pohledy na horskou krajinu pod azurově modrým nebem. V popředí je travnatý vrchol posetý kameny, zatímco v dálce se zvedají majestátní hřebeny hor. Ty jsou místy zahalené jemnými oblaky, které se táhnou údolími a dodávají celému výjevu snovou atmosféru.
Nechce se nám jít stejnou cestou zpátky, a proto se rozhodujeme sestoupit traverzem. Původně se to jeví jako geniální nápad, ale prudký svah nám ukazuje, že to až tak moudré nebylo.
Na tábořišti si ještě dáváme kafe, protože bez kofeinu se nikam dál nepohneme. Vyjíždíme a začíná pršet. Po nočním dešti je cesta rozbahněná a Niva na ní tancuje jak koza. Přijíždím k velké díře a pokouším se ji objet zprava po svahu. Niva se nebezpečně nakloní a já se orosím v obavě, abych ji nepřevrátil. Opatrně sjíždím dolů a Nivu srovnávám. Vyjeté hluboké koleje mě stahují a jedu v nich jako drezína. Volantem kroutím jak řidič ve filmu z třicátých let a stále jedu rovně. Konečně se mi podaří vyjet z kolejí, ale kopne mě to a zůstávám stát napříč cestou. Chci vycouvat, ale kola prokluzují. Zařazuji uzávěrku a vyjíždím. Niva je prostě v terénu bezkonkurenční!
Po dalším sklouznutí do vyjetých kolejí se již nepokouším vyjet a pokračuji v nich dál.
Konečně se dostáváme na normální silnici a hledáme hospodu na oběd. Nacházíme ji až před městem Dilijan. Výběr nebyl moc šťastný, při objednávce panuje chaos. Pivo mi donesou až po několika urgencích. Když přinesou jídlo, nikdo neví, co je čí. Děláme tedy z toho švédské stoly a jíme to společně.
Vzhledem k předpovědi počasí, kdy má zase pršet, měníme zítřejší plán. Plánovanou túru Diližánskou rezervací, nazývanou také Arménským Švýcarskem, nepůjdeme. Trojka našel v mapě altán u řeky za městem, což vypadá slibně.
Přijíždíme do Dilijanu a zastavujeme u velkého kruháče. Ostatní jdou na nákup, já zůstávám u aut a pozoruji okolí. Jsou tu tři policejní auta s puštěnými majáky. Policajty bez majáků jsem tu ještě neviděl. Kromě nich jsou tu i vojáci v helmách a s kalašnikovy. Později se dozvídám, že během našeho pobytu byl zmařen státní převrat. Proto je všude takový povyk.
Rozbitou cestou jedeme k tábořišti, které je za řekou. Přijíždím k brodu a zdráhám se ho přejet. Trojka mě povzbuzuje, takže se brodím s Nivou na druhý břeh, ostatní následují. Moc místa na postavení stanů tu není, ale i tak stavíme stany. Hlavně, že je tu velký altán se stoly a lavicemi.
Kvik, Tonda a Radim se koupou v potoku. Já s Trojkou jsme líná prasata a na koupel kašleme. Vaříme svařák a pijeme koňak. Začíná lít a dokonce hřmí. Amanda má obavy, že se potok rozvodní a nepřebrodíme. Já už jsem utahaný, takže jdu spát, zatímco ostatní ještě juchají. V noci zase prší.
Den šestý
Ráno je chladno a mrholí. Snídáme párky a cibulový sýr. Kousek od tábořiště v lese mají být nějaké dva kláštery. Necháváme postavené stany, aby trochu oschly, a jdeme se na kláštery podívat. Společnost nám dělají dva psi, kteří s námi byli celý večer i noc. Cesta vede do kopce přes les.
Přicházíme k prvnímu klášteru, Matosavank. Je to spíše zřícenina malého kostelíku. Jeho kamenné zdi, odolávající zubu času, svědčí o jeho dávné slávě. Malý dřevěný kříž a schody vedoucí ke vstupu dotvářejí idylickou scenérii. Klášter působí tajemně a zároveň zvoucně, jako by vybízel návštěvníky k zamyšlení nad minulostí. Dozvídáme se, že je to malý arménský klášter ze 13. století. Byl postaven pod dohledem Avaga, syna Ivane z dynastie Mkhargrdzeli, poté co se podvolil mongolským invazním armádám. Má malou křížovou centrální architekturu a je součástí Arménské apoštolské církve.
Vzhledem k jeho stavu a malým rozměrům, netrvá jeho prohlídka dlouho a lesem přecházíme k dalšímu klášteru. Cestou nám společnost dělají krávy. Přicházíme k druhému klášteru, Jukhtak. Je to středověký komplex památek, skládajících se ze dvou hlavních kostelů: Sv. Grigor a Sv. Astvatsatsin. Kostel Sv. Grigor, pravděpodobně postavený v 11. nebo 12. století, vyniká svou křížovou centrální architekturou. I přes částečnou rekonstrukci v 70. letech 20. století si zachoval autentický historický charakter. Kostel Sv. Astvatsatsin, postavený v roce 1201, zaujímá návštěvníky svým nápisem, který informuje o jeho založení.
I tady prohlídka proběhla rychle a vracíme se na tábořiště. Stany jsou stejně mokré jako když jsme odcházeli. Sbalíme a přejíždíme ke klášteru Haghartsin, odkud jsme původně měli vycházet na túru tzv. Arménským Švýcarskem. Když se blížíme ke klášteru, vidíme, že je tady plno krytých altánků, kde bychom mohli bivakovat.
Klášter Haghartsin je skrytý klenot v srdci lesů v provincii Tavush. Je jedním z nejúchvatnějších a historicky nejvýznamnějších klášterů v této oblasti. Postavený mezi 10. a 13. stoletím, klášter nabízí unikátní pohled do bohaté arménské historie a architektury. Tento klášterní komplex se skládá ze tří hlavních kostelů: Sv. Grigor, Sv. Štěpán a Sv. Matka Boží (Surb Astvatsatsin). Každý z těchto kostelů přináší návštěvníkům jedinečný zážitek svou architekturou a historií. Hlavním lákadlem Haghartsinu je jeho refektář z roku 1248, který je jedním z pouhých dvou dochovaných v Arménii. Refektář, rozdělený sloupky a krytý křížovými oblouky, je mistrovským dílem arménské středověké architektury. Okolní příroda jen umocňuje atmosféru tohoto místa. Klášter je obklopen hustými lesy a nabízí úžasné výhledy na okolní krajinu, nyní bohužel zahalenou v mracích.
Rozdělujeme se a každý si prohlíží to, co ho zajímá. Scházíme se v blízkém bufetu, kde si dáváme placku se sýrem na styl gruzínského chačapuri. Poté přejíždíme do obce Goš ke klášteru Gošavank, kde jsme měli původně dojít. Parkujeme na parkovišti pod klášterem, který se nad námi tyčí v celé své kráse. Klášter, s typickou arménskou architekturou, se nachází na vyvýšeném místě a nabízí úchvatný výhled na okolní krajinu. Jeho kamenné zdi nesou stopy staletí a vyprávějí příběh bohaté historie tohoto místa.
Naproti parkoviště je hospoda s čepovaným pivem. Jdeme tam s Toníkem a dáváme si po jednom. Pivo je dobře vychlazené, ale chuťově nic moc. Jdu raději na prohlídku kláštera. Zjišťuji, že klášter Gošavank je jedním z nejkrásnějších a nejvýznamnějších klášterů v Arménii. Byl postaven mezi 12. a 13. stoletím a je pojmenován po arménském středověkém učenci Goshi, který zde působil a je autorem prvního arménského zákoníku. Gošavank je známý svou zachovalou architekturou a jedním z největších a nejfinálnějších exemplářů khachkarů na světě.
V hospůdce u kláštera si dáváme kafe a následně přejíždíme do sto kilometrů vzdáleného města Alaverdi. Projedeme znovu přes Dilijan a cesta pokračuje přes hory. Sjedeme do města Vanadzor, kde v obchodě doplníme zásoby, a potom nás čeká cesta hlubokým skalnatým kaňonem, který po tisíce let vytváří řeka Debed. Když se z auta dívám na divoké peřeje, představuji si, jaké by to bylo vrátit se sem na vodáckou výpravu a tento úsek kaňonu zdolat na packraftu.
Na konci kaňonu se zastavíme v koloně. Po delší době čekání se s Radimem jdeme podívat, co se děje. Na silnici spadly kameny a nyní je uklízejí. Právě když jsme tam dorazili, kolona se začala rozjíždět. Rychle běžím zpět, zatímco Silva mezitím sedla za volant a vyrazila mi naproti.
Vzhledem ke stále špatnému počasí Petra během jízdy na Bookingu našla ubytování v kempu s názvem Tři topoly. Zadáváme adresu do navigace, ale nemůže to najít. Podle navigace pro auta dojedeme k obci Akori, tam ji přepneme na pěší mód a podle ní jedeme po hrozné cestě až na místo.
Na místě zjišťujeme, že je to penzion. Před ním stojí malý plešatý, snědý chlápek, který je majitel. Nejprve má problém, že jsme se neobjednali předem, ale nabízí nám dvě místa pro kempování a zbytek v guesthausu. Má volná místa v pokojích i v chatkách. Nakonec se s ním dohodneme na ubytování v pokojích v hlavní budově a také, že nám připraví typicky arménskou večeři a snídani.
VečeřeNež nám připraví pokoje, sedáme na krytou terasu, dáváme si po koňaku a seznamujeme se s paní domácí – starší blondýnou, a také s dvěma dalšími hosty. Prvním je Angličan, který dlouhodobě žije v Austrálii a nyní učí angličtinu v Číně, a druhým je kanadský Číňan, Oskar, žijící ve Vancouveru. Oba cestují po Arménii.
Postupně se chodíme ubytovat a osprchovat v teplé vodě. Následuje výborná večeře a poté nám paní domácí pouští hudbu z repráků a vyzývá nás k tanci. Pak pan domácí bere do ruky mikrofon a zpívá karaoke. Je to šoumen. Nastává pořádná pařba s tancem, kterou vydržím až do půlnoci. Někteří ještě pokračují, ale já už jdu spát.
Nemůžu najít svůj spacák, který jsem si pověsil na dveře v chodbě, kde spím, aby mi proschnul. Na stole leží můj druhý spacák, který jsem na tuto výpravu půjčil Silvě, takže jí ho nechci brát. Hledám ho všude, ale nemůžu ho najít. Budím Petru, která spí ve spacáku stejném jako můj, a mám podezření, že spí v mém. Přesvědčuje mě, že je to skutečně její spacák. Přestávám pátrat a oblékám si péřovku, v níž hodlám přenocovat. Zuzana, která spí vedle v pokoji se Silvou, mě ještě přikrývá tenkou dekou a já spím až do rána.
Den sedmý
Spacák jsem ráno našel u Silvy v posteli. Hádáme se spolu, každý má totiž svoji verzi. Dopátral jsem se jen k tomu, že spacák ze dveří, kde jsem ho pro usušení pověsil, sundal Tonda a pak jsem ho našel v posteli u Silvy. Kde se pohyboval mezitím mi asi zůstane navždy utajeno.
Na snídani dostáváme vařené kuřecí maso s pohankou, sýr, jogurt a domácí saláty. Rozloučíme se a přejíždíme ke klášteru Sahanin. Řídí Silva. Projede rozbitou cestou a najede na normální. Motor auta běží pořád ve vysokých otáčkách. S Trojkou Silvě dáváme kartáč, že neumí řadit, že místo pětky řadí trojku a místo čtverky dvojku. Silva je z našich výčitek a rad vytočená. Opět po sobě štěkáme. Pak si uvědomuji, že včera, když Silva vjížděla na rozbitou cestu, jsem jí zapnul redukci. Říkám jí, aby zastavila. Zastavuje, já vyřadím redukci a auto už jede normálně.
Navigaci jsme nastavili ke klášteru, ale vede nás přes špinavé a zanedbané ulice, jaké jsou u nás v těch nejhorších ghetech. Ke klášteru se dostáváme až na několikátý pokus. Jedeme tady jen proto, abychom zde nechali jedno auto a pak se přesunuli na začátek dnešního pochoďáku. Tady bude náš cíl. Ještě si v blízké hospůdce dáme kafe a pak klikatou cestou přejíždíme ke klášteru Haghpat.
Klášter Haghpat patří mezi nejkrásnější a nejvýznamnější klášterní komplexy v zemi. Jeho název v překladu znamená „velká zeď“ a odkazuje na mohutné opevnění, které klášter obklopovalo. Byl postaven v 10. století a nabízí pohled do bohaté historie arménské architektury a náboženství. Dominantou kláštera je kostel Surb Nshan (Sv. Kříž), postavený v roce 976. Okolní kaple, knihovna, refektář a zvonice doplňují atmosféru komplexu. Haghpat je také známý svými khachkary, které jsou roztroušeny po celém areálu. Klášter, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, je obklopen krásnou přírodou, bohužel i dnes zahalenou v mracích.
Po jeho prohlídce zapadáme do hospůdky před vchodem, dáme si kafe a pak vyrážíme na pochoďák po poutní cestě ke klášteru Sahanin, kde máme auto. Projdeme rozbitými ulicemi mezi chatrnými domy, sestoupíme do údolí a pak se drápeme do svahu s malou jeskyní, kterou máme možnost s čelovkami prozkoumat. Poté se dostáváme na hřeben nad Debedským kaňonem se zbytky pevnosti Kayan Berd, která zde v minulosti stála. Vystoupáme na další skalnatý hřeben nad kaňonem, na jehož horní ploše je restaurace s hezkými chatami sloužícími jako ubytování pro turisty. Když už je tady ta hospoda, jdeme dovnitř. Chceme si dát čepované pivo a něco k jídlu, ale mají jen párky a lahvové pivo. Bereme i to.
Když odcházíme, hospodský nám ukazuje zkratku. Projdeme vesnicí Aknet a pak se dostáváme na horský hřeben, kde je další zřícenina kaple. V Sahaninu ani nejdu ke klášteru, rovnou jedeme pro auta.
Přejíždíme k vyhlédnutému přístřešku. Cestou dobíráme benzín. Ten chceme nabrat i do petky, abychom měli do vařiče. Pumpař nechce, takže Trojka jde vedle do obchodu a kupuje hadici, abychom si mohli vytáhnout benzín z nádrže.
Ve městě Vanadzor dokupujeme zásoby a pak jedeme za město, kde u řeky nacházíme velký přístřešek s pláckem na stany. Je stále sychravo a chladno. Jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, i když se s Trojkou třískáme do hlavy o nízké výztuhy střechy. Během vaření se opět otevírá téma spacáků. Silva se urazí a nebaví se se mnou, vyhrožuje, že bude spát v autě. Na večeři děláme šťouchané brambory s opečeným salámem.
Po večeři nesedím dlouho a jdu spát. V noci opět prší.
Den osmý
Opět se probouzíme do sychravého a studeného rána. Jdeme se alespoň osvěžit teplým čajem a kávou. Po snídani sbalíme mokré stany a odjíždíme.
Projedeme rušným Vanadzorem, druhým největším městem Arménie, který je označován jako „brána do Lori“. Nyní míříme na město Spitak. Trasa vede malebným hornatým terénem, který nabízí úchvatné výhledy na okolní krajinu. Po opuštění Vanadzoru začínáme stoupat do kopců, kde se nám otevírají panoramatické výhledy na vyprahlé údolí a impozantní pohoří.
Po několika kilometrech přijíždíme do Spitaku, města známého svou tragickou historií spojenou se zemětřesením v roce 1988. Dnes je Spitak obnoveno a nabízí návštěvníkům možnost poznat život v arménské provincii Lori. Odtud pokračujeme směrem na Aparan, projíždíme malebnými vesnicemi a lesnatými oblastmi.
Cestou do Aparanu vidíme malebné pastviny a horské louky, které střídají husté lesy. Aparan je malebné městečko obklopené horami, kde zastavujeme a jdeme si dát do hezké hospůdky kávu. Obsluha nám také nabízí domácí pálenku z rakytníku. Ti, kteří ji ochutnali, si ji nemohou vynachválit.
Naproti je velké moderní nákupní středisko. Jdeme tam dokoupit zásoby. V přízemí je hezká tradiční restaurace, kde si dáváme jídlo. Vedle je pekárna, kde v tradičních oválných pecích pečou chlebové placky – lavaše. Pozorujeme pekaře, jak vyhněte těsto, vytvoří z něj oválnou placku, dá ji na dřevěný tác, dojde k peci, vnoří se shora dovnitř a placku přilepí na stěnu pece. Když je lavaš hotový, háčkem jej sloupne a vytáhne z pece. Stejným způsobem se chleba (lavaše) pečou i v sousední Gruzii.
Občerstveni pokračujeme do pětadvacet kilometrů vzdáleného kláštera Saghmosavank. Zaparkujeme v obci a k monumentálnímu klášteru jdeme pěšky.
Klášter Saghmosavank, v překladu znamená „Klášter písní,“ byl založen ve 13. století a sloužil jako významné duchovní a kulturní centrum. Jeho název odkazuje na bohatou sbírku duchovních písní, které zde byly složeny a zpívány. Je známý svou krásnou architekturou a bohatou historií. Je tvořen několika budovami, včetně kostela, zvonice a dalších staveb. Hlavní kostel je postaven z červeného kamene a má tři apsi
Klášter navíc stojí nad hlubokým kaňonem, který místu vytváří dechberoucí kulisu. Řeka Kasagh, která kaňonem protéká, dodává místu život a svěžest.
Po prohlídce kláštera a kaňonu pokračujeme směrem k pevnosti Amberd. Jedeme k ní po úzké klikaté cestě, jež vede přes hornatý terén s nádhernými scenériemi. Dojem opět kazí zatažená obloha.
Amberd je pevnost s bohatou historií, která se nachází na svazích hory Aragats v nadmořské výšce 2300 metrů. Její název v překladu znamená „pevnost v oblacích,“ což dokonale vystihuje její polohu a působivý vzhled.
První známky osídlení na místě pevnosti sahají až do doby kamenné. Ve středověku se Amberd stal důležitým strategickým bodem a byl několikrát přestavěn. V 11. století ji nechali přestavět knížata Pahlavuni, kteří zde vystavěli i kostel a lázně. Pevnost sloužila jako obranné opevnění a zároveň jako letní sídlo.
I přes zub času a řadu historických událostí, které pevnost poznamenaly, stále působí impozantně. Z mohutných zdí, které kdysi chránily její obyvatele, se dochovaly impozantní zbytky. Věž, která dříve sloužila jako strážní věž, nyní nabízí panoramatické výhledy na okolní krajinu.
Pevnost je nyní obehnaná plotem a vybírá se zde vstupné. Rozdělujeme se na ty, kteří si pevnost chtějí prohlédnout zevnitř a ty, kteří raději jdou do blízké hospůdky na kafe.
Já na prohlídku sice nejdu, ale udělám si v okolí pevnosti maličkou procházku a teprve pak jdu za Trojkou, Silvou a Radimem na kafe.
Čekáme, než si ostatní nabaží prohlídkou. Když se vrací, sdělují, že uvnitř se nachází malý, ale půvabný kostel svaté Astvatsatsin. Jeho jednoduché linie a bohatá historie dodávají místu zvláštní atmosféru. Z bývalých lázní se dochovaly pouze základy, ale i tak si lze představit, jak vypadaly v době své největší slávy.
Pokračujeme k jezeru Kari, známému také jako „Kamenité jezero.“ Nachází se na úpatí hory Aragats ve výšce 3 185 metrů a je obklopeno skalnatými svahy a morénami.
Údajně bylo jezero původně umělým rybníkem používaným k zavlažování v preurartském období. V 17. století byla provedena rozsáhlá přestavba, která změnila tok jezera z řeky Geghadzor na řeku Amberd.
Jdeme se projít kolem jezera. Mělo by odsud být vidět na vrchol Aragatsu, bohužel je zase mlha. Projdeme kolem otevřené hospody s ubytovnou a pak přecházíme kamenitou morénu. Nakonec projdeme kolem opuštěných a zchátralých budov, údajně to měla být meteorologická stanice.
Dle plánu bychom tady měli přespat a ráno odsud rovnou začít stoupat na současně nejvyšší horu Arménie na 4001 metrů vysoký Aragats. Místa na postavení stanů bychom tady sice asi našli, ale kvůli panujícímu počasí, kdy tady v noci asi bude mrznout, toto zavrhujeme a raději na bookingu hledáme něco pod střechou. Zítra se zde vrátíme a pokusíme se o výstup. Ubytování nacházíme ho v pětadvacet kilometrů odtud v obci Byurakan. Je to hezký penzion za rozumné peníze. Nyní dlouze sjíždíme dolů.
Byurakan je opět zaprášená obec se zanedbanými domy a potulujícím se dobytkem po ulicích. Tudíž jsme mile překvapeni, když dojedeme do cíle. Jde o moderní dvoupatrový dům, který je doslova oázou klidu uprostřed zeleně. Penzion navíc stojí na břehu hlubokého kaňonu Amberd s moc hezkým výhledem.
Po chvilce přijíždí majitel a ten nás ubytovává. Rozdělíme si pokoje a opět se můžeme okoupat v teplé vodě. V kuchyni si uvaříme večeři a pak u několika lahví koňaku sedíme až do noci.
Den devátý
Vyrážíme časně ráno, plni očekávání a odhodlání. Auty svižně jedeme po klikaté silnici, která nás vede krajinou, jež postupně nabývá na dramatičnosti. Každá zatáčka nás odměňuje novými výhledy na okolní hory, které se vynořují z ranního oparu.
Po necelé hodině jízdy přijíždíme zpět k jezeru Kari. Zaparkujeme a vydáváme se na vrchol. Naše včerejší obavy se bohužel naplnily – v noci tady skutečně mrzlo a také nasněžilo. Spát tady? To bychom dostali pořádně do kožichu! Stoupáme do svahu a mlha kolem nás houstne. Zasněžená krajina je nádherná, ale zároveň náročná na orientaci a pohyb. Klouže to a my jsme si nevzali nesmeky.
Stojíme na hraně kráteru a teď máme sestoupit prudkým svahem dolů, abychom se dostali na západní vrchol. Je to doslova o hubu! Odmítám jít dál. Radim s Trojkou však chtějí pokračovat. Navrhuji, že se rozdělíme – ti, kdo chtějí na západní vrchol, ať si pokračují, a ostatní počkají dole u jezera. Po krátkém dohadování se rozhodujeme, že místo západního vrcholu půjdeme na bližší jižní vrchol, který je „jen“ 3 879 metrů vysoký.
Z místa, kde jsme, už to není daleko. Na vrcholu je kovový kříž a arménská vlajka. Podle mapy tady měla být nějaká útulna, ale ve skutečnosti jsou to jen hromady kamení, ale i ty nám vytvářejí úkryt před silným studeným větrem, který zde panuje.
V závětří si vaříme čaj a kávu a svačíme. Po společné vrcholové fotce se vracíme stejnou cestou zpět. Mraky se začínají protrhávat a konečně něco málo vidíme. Bohužel nám počasí nepřeje a panoramaty nám zůstaly utajeny. Nad jezerem potkáváme první turisty mířící na vrchol.
Konečně jsme u jezera, nasedáme do auta a sjíždíme do údolí. Projíždíme městem Ashtarak a míříme do Jerevanu. Zastavujeme na benzínce, kde dotankujeme a umyjeme auta před jejich vrácením. Myju vrstvu špíny, která se během celé trasy nalepila na auto. Při vysávání interiéru cítím zápach hnijícího masa. Na podlaze u spolujezdce, kde sedí Silva, nacházím igelitový sáček s neznámým obsahem. Když ho zvednu, vysype se jeho obsah na sedadlo – jsou to kuřecí křídla, která Silva koupila pro hladové pejsky. Zapomněla na ně a křídla začala hnít. Celý vytočený je drapnu a mrsknu s nimi daleko do pole. Nejradši bych je ale hodil po Silvě! V autě je smrad jako na pitevně. Trojkovi se doslova zvedne kufr, div že se nepoblil. Pokouším se to sedadlo vyčistit, ale smradu se nejde zbavit. Uklidňuje mě aspoň to, že na tom sedadle bude sedět Silva. Po umytí auta si jdu odpočinout na lavičku u benzinky a studuji potvrzení z Bookingu o ubytování v Jerevanu. Zjišťuji, že jsem objednal jen jednu noc místo dvou. Dneska tak nemáme kde spát! Neskutečně se zlobím sám na sebe. Ostatní, když vidí mé rozčílení, mi ani nevyčítají chybu.
Máme tak jeden den k dobru. Naštěstí mám v itineráři alternativu – návštěvu kaňonu řeky Azat, lemovaného skalními hradbami z čedičových tyčí připomínajících píšťaly varhan, a kláštera Geghard. Oba cíle jsou nedaleko Jerevanu.
V mapě nacházíme přístřešky v parku za Jerevanem po trase ke kaňonu. Míříme tam. Po dlouhém průjezdu Jerevanem v husté dopravě dorazíme k parku. U brány nás zastavuje vrátný a zakazuje nám jet dál. Jedeme pryč. V mapě nacházíme další přístřešky u kláštera Geghard. Cestou tam vidíme reklamu na Camp 3 GS v obci Goght. Jedeme ale až ke klášteru, kde zjistíme, že k přístřeškům se nedá dojet auty a museli bychom vše tahat daleko a navíc z prudkého svahu. Zamítáme to a vracíme se zpět do kempu.
Kemp provozují Holanďané a vše je zde v pořádku. Je tu bazén s čistou vodou, voňavé toalety, čisté sprchy a zázemí pro stany a karavany. Poprvé v Arménii všechno funguje, tak jak má. Stany stavíme poblíž altánu se stoly, lavicemi a ohništěm. K běžné večeři si na ohni ještě opékáme párky. Tak jako každý večer začíná společenský večírek s koňakem.
Den desátý
Ráno nás vítá pohled na majestátní Ararat, jehož zasněžený vrchol se ztrácí v ranním oparu. Je to skoro jako z pohádky – jen místo princezny máme pomačkané ksichty a v ruce hrnek s čajem. Nálada je však skvělá.
Sedáme do aut, loučíme se s holandskými majiteli a hlubokým údolím jedeme ke klášteru Geghard, kde silnice končí. Tento starobylý klášter, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, nás doslova pohltil svou historií a mystikou. Geghard, oficiálně známý jako „Geghardavank“, což znamená „Klášter kopí“, se nachází v úchvatné soutěsce řeky Azat, obklopený vysokými skalními stěnami. Klášter je proslulý svou jedinečnou architekturou, která zahrnuje jak stavby vytesané do skal, tak volně stojící budovy. Založený ve 4. století, byl klášter významným duchovním centrem Arménie. Vstoupíme do areálu a první, co nás uchvátí, je mystická atmosféra vytvořená duchovním zpěvem ženského sboru. Doslova z něj mrazí. Procházíme chodbami a nádvořími, kde nás ohromuje propracovanost kamenných reliéfů chachkarů. Největší dojem na nás ale udělá hlavní chrám, zčásti vytesaný do skály, kde hned za oltářem je umístěna relikvie – podle legendy jedno z hřebů, kterým byl přibit Ježíš na kříž. Geghard nám nabízí nejen historický, ale i duchovní zážitek. Zdejší prostor je doslova prodchnutý duchovností, která nás provází celou prohlídkou. A když klášter opouštíme, cítíme, že jsme se dotkli něčeho skutečně mimořádného, co přesahuje běžné turistické zážitky.
Cestou do Jerevanu opět zdravíme Ararat, tentokrát z okénka auta. Návštěvu chrámu v Garni však z důvodu nedostatku času zavrhujeme.
Parkujeme v centru Jerevanu a v nedalekém parku si dopřáváme „kávu tři v jednom“, která má možná víc cukru než kávy, ale to nám nevadí.
Poté míříme na Vernisáž, místní tržnici plnou suvenýrů. Tady se zábava zintenzivňuje – hledám banku na výměnu peněz, ale je neděle a všechny jsou zavřené. Bankomat mě nakonec zachraňuje. Aby toho nebylo málo, omylem platím za suvenýr větší bankovkou, než jsem chtěl. Když na to přijdu a vrátím se, prodejce mi přeplatek vrací. Taková poctivost by se měla vyvážet! Nyní se přesouváme na tržnici, kde nakupujeme koření, čaje a samozřejmě koňak.
Po nákupech přejíždíme k penzionu, který je nedaleko letiště. Vracíme půjčené auto a Tonda s Lenkou, Petrou a Zuzkou vyrážejí taxíkem na další prohlídku centra Jerevanu. My ostatní máme jiný úkol – balení. Zavazadla opět ládujeme do pytlů na mrtvoly. Nemůžeme se ale dopočítat, překračujeme totiž povolenou váhu. Jsem z toho nervózní a hádám se s Radimem. Nakonec to vyřešíme tím, že dokupujeme další zavazadlo.
Konečně jsme sbaleni a můžeme jít do blízké jídelny na večeři. Na našem pokoji následuje společenský večírek, během kterého při plné zábavě ostatních usínám.
Brzy vstáváme, protože před půl pátou nám odlétá letadlo. Nemůžu vzbudit po večírku unaveného Trojku. Třepu s ním jak s hadrovým panákem a když konečně procitne, nechápavě čumí, co po něm chci. Na nedaleké letiště nás postupně odváží majitel penzionu. První jede Tonda a jeho parta. Za chvilku mi telefonuje s tím, že nemá u sebe ledvinku, v níž má pas a peníze. Naštěstí ji nacházím u něj v posteli. Večírek byl asi hodně náročný.
Na letišti nás čeká další překvapení, když nám při odbavení oznámí, že nám byl zrušen let. Naštěstí se vše vyřeší a oznamují nám, že letíme v plánovaném čase. Zmatky ale stále nekončí. Nyní je nějaký problém s našimi zavazadly, já jim nerozumím, takže nechápu, co se vlastně děje. Ani nevím jak, ale problém se nějak vyřeší sám, pytle na mrtvoly s našimi zavazadly dáváme na pás a konečně se dostáváme do odletové haly. Ještě nákup ve freeschopu, nějaké čekání a letíme domů.
Přestože výprava nedopadla úplně dle mých představ a plánu, když toto kazilo nehezké počasí a také špatné zprávy z domova týkající se katastrofálních povodní, tak i přesto nás Arménie překvapila svou krásou a také množstvím nezapomenutelných zážitků. Je tedy důvod se zde opět někdy vrátit.