Stezka Českem nabízí jedinečný způsob, jak objevovat krásy naší země – pěšky, v klidu a v souladu s přírodou. Krušnohorská etapa je jednou z těch, které vás překvapí svým rozmanitým charakterem, bohatou historií i klidem lesů a horských luk. Během dvou dnů jsem prošel touto fascinující krajinou, kde se střídají hluboké smrkové lesy s otevřenými výhledy na hřebeny, míjeli jsme staré štoly i zapomenuté vesničky, a nasával atmosféru regionu, který si prošel drsnou historií, ale stále si zachoval své kouzlo. Připojte se k mému vyprávění z cesty a inspirujte se pro svou vlastní výpravu na Stezce Českem.
Den první
Z Kraslic pod Jelení vrch (bývalé Chaloupky)
Stejně jako loni v září využívám pobytu ve Františkových lázních i prodlouženého víkendu a hodlám zapokračovat na Stezce Českem.
V sobotu 26.10.2024 před sedmou jedu z František autobusem do Chebu na vlakové nádraží, tam v pekárně posnídám a pak vlakem s přestupem v Sokolově jedu až do Kraslic, kde jsem loni skončil.
Vzhledem k tomu, že minulý týden jsem byl dost marod a stále mne trápí kašel, jsem nyní zvědav, jak se mi vůbec půjde. Proto jsem si ani nedával žádný cíl kam dojdu. Nejspíš svoji normu třicet kiláků na den asi také nedám.
Po deváté vystupují na nádraží v Kraslicích a okamžitě se napojuji na trasu. Kousek projdu městem a nedaleko hospody Severka u Bublavského potoka začínám stoupat. Stále nejsem ve formě. Během chvilky jsem zadýchaný jak stará lokomotiva a potím se jak dveře od chlíva. Několikrát se musím zastavit, abych se vydýchal a vykašlal.
Na vrcholku Hradiště dávám krátkou pauzu. Je tady malá jeskyně, v níž by šlo i přespat. Na vrcholku jsou malé skály. Kdyby nebyla mlha, byl by odtud hezký výhled.
Pokračuji po hřebeni až k rozcestníku Tisovské rozcestí s dřevěnou sochou batohu, který na fotkách sdílí snad každý stezkař. Je tu i kilometrovník se šipkou. Nechal jsem se jí zmást a jdu po směru šipky, samozřejmě blbě. Svůj omyl zjišťuji až ve Stříbrné. Otáčím se a jdu zpět. Cestou se dávám do řeči se starší paní venčící psa. Pejsek se ke mně tulí. Dneska je to přesně týden, co jsme se navždy rozloučili s naším psem Ferdou. Trochu se pomazlím s Ronem, jak se pejsek jmenuje a pokračuji dál.
U Tisovského rozcestí jsem snad překročil bludný kořen, neboť jsem zase odbočil blbě. Naštěstí teď jsem si tolik nenadešel. Vracím se zpět a konečně jdu správně.
Trasa vede po naučné stezce Stopami horníků s informačními cedulemi.
Přicházím na Olověný vrch se ski areálem Bublava. Je tady i rozhledna Bleiberg. Je pořád mlha, takže je zbytečné jít nahoru.
Po sjezdovce sejdu kapánek níže a po chvilce se ztrácím v moc hezkém lese. Chodník vede kolem vodního náhonu s čistou vodou. Nedaleko Jelení kaskády se seknu potřetí, když odbočím o odbočku dříve. Sejdu téměř až k silnici, abych tam zjistil, že musím zpět do kopce. Když se tam vyhrabu, dávám si pauzu na svačinu. Po ní si už dávám bacha, abych zbytečně nebloudil. Konečně se mlha roztrhala a obloha je jak vymetená. Na slunci je fajn, ale pod stromy ve stínu je stále chladno. Bundu nechávám na sobě a šlapu dál. Fyzička, kterou jsem měl, je pryč. U dvacátého kilometru vím, že do Horní Blatné, kde jsem zamýšlel dneska dojít, určitě nedojdu.
Vyjdu z lesa a přede mnou se otevírají pláně Přebuzského vřesoviště v Rolavě.
V minulosti tady byla docela velká obec. Dneska z ní zbyla jen budova poštovny. Nyní je z ní hospoda. Mířím k ní. Mám už hlad a také chuť na pivo. Venku na lavičkách sedí docela hodně turistů. Venku se mi moc sedět nechce, jdu dovnitř. Je tu skoro plno, jen jeden stůl u dveří je prázdný. Sedám k němu a objednávám si vepřo-knedlo-zelo a pivo.
Zjišťuji, že necelé čtyři kilometry odtud je slušný přístřešek, takže už nemusím spěchat, v klidu tam dojdu a přenocuji. Snad tam nikdo nebude. Zůstávám v hospodě, doplňuji tekutiny a píšu si deník. Odcházím v 17 hodin.
Zapadající slunce krásně nasvítilo údolí řeky Rolavy, kolem které nyní jdu.
Přicházím k vyhlédnutému přístřešku. Z dálky vidím bílého psa. Vypadá to blbě, asi bude obsazen. Přijdu blíž a richtig. Je tam mladý pár, už mají na podlaze roztažený Tyvek a na něm spacáky. Slečna mi dává na jevo, že má přítomnost není vítána. Vedle je rovný plácek. Chvilku uvažuji, že bych si tady postavil tarpa, ale nechci být kazišuk a raději odcházím. Přijde mi to sobecké. Já v minulosti když jsem první obsadil přístřešek, jsem se vždy uskromnil, když přišel někdo další. V přístřešku u pramene Vltavy nás dokonce spalo jedenáct.
Dívám se do mapy a další přístřešek je až za 10 kilometrů! To už nedám. Vzhledem k tomu, že za chvilku bude tma, jsem rozhodnutý, že zabivakuji na prvním slušném plácku.
Nacházím ho na louce hned vedle chodníku. Zvažuji, že tu přespím pod širákem. Zřejmě ale bude silná rosa a za chvilku bych měl spacák vlhký, jak kalhotky roztoužené dámy. Raději si stavím tarpa.
Chvilku uvažuji, že si ještě něco uvařím, ale jelikož jídlo v hospodě bylo vydatné, tak rovnou zalézám do spacáku a to je teprve před 19 hodinou. Stejně je už tma. Ráno aspoň dříve vstanu a vyrazím na cestu.
Den druhý
Z Chaloupek do Božího daru
V noci trochu foukalo, ale velká zima nebyla. Dokonce jsem se vzbudil celý zpocený, jak mi bylo ve spacáku horko. Bohatě by mi stačil letní péřák a ne se tahat s třísezonním. Vstávám před šestou. Překvapivě není ani rosa, přestože je zase mlha. Klidně jsem mohl spát pod širákem.
Na snídani si uvařím čaj, klobásu, sbalím věci a krátce po rozednění vycházím. Šlape se mi o něco lépe než včera, ale pořád to není ono. Fyzička, kterou jsem měl je pryč. Nedovedu si představit, že bych teď šel podobný trek jako letos v červenci v Kyrgystánu. To bych určitě chcípl!
Mezi loukami vyjdu do mírného kopce a zapadám do lesa. V lese už mi mlha nevadí, stejně bych neviděl do okolí a les v mlze alespoň vypadá tajemněji.
Po hodině přicházím k dřevěnému seníku. Prohlížím si ho, zda by v něm šlo přespat. S hodně sebezapřením ano. Prohlížím si seník a nevšimnu si odbočky vedoucí vlevo do lesa a jdu dál po lesní cestě. Naštěstí svůj omyl zjišťuji brzo a vracím se.
Přecházím přes Přírodní park Jelení vrch. Cesta vede moc hezkým lesem do doby než sestoupím k mostu u rozcestníku Slatinný potok. Tady je po těžbě dřeva brutálně rozbahněná cesta. Abych se v bahně neutopil, skáču po kraji cesty jak kamzík. Je tady ale velká vrstva mechu nacucaného vodou jak houba a za chvilku mám Altry, v níž šlapu celé mokré. Lituji, že jsem si raději nevzal do toho terénu spolehlivější pohorky. Altry navíc mají své dny slávy už za sebou! Podrážka už netlumí a cítím v nich každý šutr.
Někde v lese Pod Čihadlem se mi ozývá kamarád Tomáš a chce se mnou potkat někde na pivu. Domlouváme se, že se v 15 hodin potkáme v Božím daru, kam chci dneska dojít.
Po deseti kilometrech přicházím k hezkému přístřešku, kde jsem uvažoval přenocovat. Včera bych tu už určitě nedošel.
Před Horní Blatnou mne začíná hodně bolet lýtko. Uvažuji, že si ho stáhnu obinadlem. Normálně ho nosím v hygienické tašce. Teď jsem veškerou hygienu smrskl jen na zubní kartáček a pastu, proto nemám ani to obinadlo. Kousnu se a přes bolest jdu dál.
Přicházím do Horní Blatné. Když jsem v civilizaci, dal bych si i pivo. Přicházím k hotelu Modrá hvězda, kde přes okno vidím hosty. Na reklamní ceduli mají Plzeň za 50 korun, takovou cenu jsem už dlouho neviděl. Vejdu dovnitř a hned narážím na snědého chlapíka, který mi říká, že ještě mají zavřeno. I tak loudím, jestli by mi nenačepoval pivo. Chlapík tedy, že se zeptá. Někam mizí a jen slyším jak na někoho volá: „Hej more, je tu nějaký gadžo a chce pivo!“. Hlas v dáli něco nesrozumitelně zamumlá a chlapík mi říká, že mi pivo nedá, protože dělají snídaně pro ubytované hosty.
Vyjdu ven a vedle je hospoda U čtyř vran. Vejdu dovnitř, tam je starší paní, která mi také říká, že má zavřeno, ale když zjistí, že chci jen pivo, nechává mne tady a čepuje mi ho. Poté bere vysavač a uklízí hospodu po včerejší pařbě. Pivo tu má dobré a místo jednoho jsou rázem tři.
Po hodinové pauze projdu přes náměstí a stoupám na Blatenský vrch. Mlha je pryč a je opět krásně slunečno.
Cestou se zastavuji u Vlčích jam, což jsou skály, které tady vznikly po těžbě cínu.
Na Blatenském vrchu je plno turistů. Vyšlapu si na rozhlednu, prohlédnu si z ní okolí a spěchám, abych včas dorazil do Božího daru.
Rád bych se zastavil u občerstvení U červené jámy, vytvořené z kamenného domu se střechou porostou trávou. Je to sice moc hezké, ale kolem davy lidí. Jdu raději dál a tam se kochám výhledy na pláně přírodní rezervace Rýžovna. Odsud je vidět i Klínovec.
Po trase je i poměrně hodně přístřešků a útulen. Tady nebude problém najít nějaký prázdný.
U občerstvení U Maringotky přejdu přes cestu, vejdu na podmočenou louku, kde mi uklouzne levá noha a při pádu udělám téměř dokonalou šňůru. Nestačí, že mne pálí lýtko a nohy už bolí jak čert, teď ještě i pocuchané třísla! Postavím se a belhám se dál.
Projdu lesem a pod Božídarským špičákem se napojuji na Ježíškovskou cestu s altánky. Po ní jdu až k hlavní silnici a pak přes Božídarské rašeliniště až do Božího daru. Tam přicházím před patnáctou hodinou. Přišel jsem načas.
Už toho mám dost a zapadám do první otevřené hospody Excalibur. Objednávám si guláš a pivo. Guláš mají dobrý, ale pivo nic moc.
Čekám na Tomáše a zvažuji co dál. Zda mám zítra pokračovat, či tady skončit. Dávám si plusy a mínusy pro pokračování a nakonec padá rozhodnutí to dneska zabalit. Největšími důvody jsou ty, že zítra
dopoledne má za námi do František dojet náš kamarád Trojka a tomu by bylo po mně smutno a kdybych přijel později, byl by ve stavu, že bych se s ním nedomluvil. Další důvody jsou má špatná forma, bolavé nohy, nedobrá předpověď počasí a nakonec komplikované cestování zpět.
Když dorazí Tomáš, požádám ho, aby mne při cestě domů hodil do Varů na vlak. Tomáš je ale tak hodný, že mne odveze až do František.
Neušel jsem toho sice tolik, kolik jsem původně chtěl, ale i tak to byly dva krásné dny, při kterých jsem ukousl něco málo přes padesát kiláků ze Stezky. K dokončení celé Stezky mi schází dojít jen do Lužických hor do Krompach, což je nějakých 250 kilometrů.
Radku,to je bomba!Dosud jsem netušila,jaký skvělý vypravěčský a pozorovatelský talent se v tobě skrývá.Včera poutavé líčení zážitků z cesty po Tádžikistánu,dnes si jedním dechem čtu popis krás naší vlasti s nádhernými fotkami míst,která jsi na svém putování navštívil.Některá z míst,o nichž se zmiňuješ,trochu znám,tak mě to potěšilo dvojnásob.
Přeji ti pevné zdraví,abys toho ještě prošel hodně nejen u nás, ale i jinde po světě.Už teď se těším na další líčení tvých zážitků.
Pohodu na cestách,v pracovním i soukromém životě ti přeje tvá bývalá učitelka Jiřina Jaterková.