Úvod
Každý rok si říkáme, že tentokrát pojedeme někam blíž, budeme více odpočívat a méně riskovat. A každý rok to dopadne úplně stejně. Naložíme lodě, sudy s pivem, zásoby jídla pro malou armádu a vyrazíme na Balkán.
Tentokrát padla volba na Bulharsko. Země vysokých hor, divokých řek, opuštěných soutěsek, termálních pramenů a překvapivě dobrého jídla. Během deseti dnů jsme projeli čtyři státy, spluli Nišavu, Jugovskou, Čepelárskou, Ardu i Strumu, několikrát se vykoupali více, než bylo v plánu, řešili nekonečný boj s píchlou pneumatikou a nakonec se nechali okouzlit tajemnou atmosférou místa spojeného s Babou Vangou.
Stejně jako vždy se ukázalo, že největší dobrodružství často nečeká na řece, ale na parkovišti, v pneuservisu nebo během hlasování, zda jet dál, nebo otevřít další pivo.
A právě o tom je další ročník naší tradiční balkánské výpravy.
1. Trojka tankuje, pneumatika protestuje
První dva dny výpravy ukázaly, že Balkán nás rozhodně nehodlá šetřit. Dražší nafta, než byla na dálnici, nekonečné hledání pneuservisu během státního svátku a souboj se šrouby utaženými snad hydraulickým lisem zaměstnaly část výpravy víc než samotná voda.
Jako každý rok v tuto dobu vyrážíme na vodu na Balkán. Letos padla volba na Bulharsko. Základ výpravy zůstává stejný jako v minulých letech – já, Bob, Řimpo, Sváťa, Profesor. Nově s námi jedou Pavel s Jirkou a jako řidič Trojka.
Výprava začíná klasicky – vyzvednutím auta v Opavě. Cestou zpět nabírám Pavla s Jirkou, Sváťu a doma rychle nabalit auto. Ještě zastávka v pekárně pro chleba. A hned první komplikace – chleba se teprve peče. Čekáme dalších dvacet minut.
Cestou ještě dobereme Řimpa s Profesorem a přes Slovensko a Maďarsko míříme do Srbska. V Maďarsku na dálnici každou chvíli stojíme v kolonách.
Potřebujeme dobrat naftu. Trojka sjíždí z dálnice, že prý koupíme levněji. Natankujeme plnou, abychom za chvíli zjistili, že byla o šest korun na litru dražší než na dálnici. Trojka se zase vyznamenal.
Čekání na maďarsko-srbských hranicích je oproti jiným letům docela v pohodě. Jedeme zhruba do půlnoci za Bělehrad, kde na jednom odpočívadle zůstáváme a dospáváme noc.
Ráno po šesté vstáváme. Posnídáme vařené klobásy a pokračujeme v cestě. Míříme za Niš, kde ještě v Srbsku chceme sjet řeku Nišava.
Projedeme Nišem a kousek od místa, kde máme končit plavbu, zajíždíme na benzinku dobrat naftu. Jakmile zastavíme, Jirka slyší, že nám utíká vzduch z pravého zadního kola. Utíká to kolem knotu, kterým byla guma už dříve zalepená.
Jdeme kolo vyměnit za rezervu. Je to maturita, než přijdeme na to, jak se rezervní kolo vůbec spouští. Kolo máme vyměněné a řešíme opravu píchlého. Vracíme se zpět do Niše. Cestou vidíme autodílnu. Zastavujeme – je tam děda, který je ochotný gumu zalepit. Zalepí to opět knotem.
Přehodíme kolo a jedeme na nástupní místo na řeku. Přijedeme tam a zjišťujeme, že vzduch z gumy zase utíká. Opět nasazujeme rezervu. Trojka navrhuje, že jak budeme na vodě, nechá kolo opravit. Je blbost, aby jel sám, takže se domlouváme, že pojedu s ním.
Jakmile se ostatní nachystají na vodu, odjíždíme. Jedeme kolem řeky, která vede hlubokým skalnatým kaňonem. Budou to mít hezké svezení.
My s Trojkou mezitím hledáme pneuservis. Jenže je prvního máje – svátek. Všechno zavřené. Nakonec nacházíme jeden otevřený. Všude kolem bordel, uvnitř sedí nesympatický tlustý chlap. Snažíme se mu vysvětlit, že potřebujeme zalepit kolo. Na náš požadavek někam volá, pak přichází mladší chlapík, který se do toho pouští.
Bez řečí sundá gumu z disku, vytáhne dva knoty, místo zevnitř vybrousí a nalepí pořádnou záplatu. Očistí hranu disku, vymění ventilek, nasadí gumu, vyváží a rovnou ji montuje zpět na auto. Práce se nám s Trojkou líbí. Jeho šéfovi platíme 50 euro.
Spokojení jedeme za ostatními. Ti už nás čekají. Řeka se jim líbila – dostatek vody, začátek WW I–III, dvě pěkné trojkové peřejky a závěr výživně svižný.
Když líčíme opravu kola, Bob říká, že to pořád syčí. Myslím, že si dělá srandu… ale fakt!
Necháme jim věci na převlečení a jedeme zpět. Když tam dorazíme, už tam nikdo není.
Hledáme něco jiného. Všechno zavřené. Kolo utíká mnohem rychleji než předtím. Dofoukneme ho na pumpě a jedeme další kilometr, kde má být pohotovostní pneuservis. Dojedeme tam – nikde nic. Kolo prázdné.
Chceme ho zase vyměnit za rezervu. Beru klíč a snažím se povolit šrouby. Mechanik je ale dorval rázovým utahovákem a nejdou povolit. Jen strhávám hrany. Vytočený řvu jak tur.
Kousek je policejní stanice – v domnění, že mi pomůžou. Nepomůžou. Je svátek, nikdo nic neřeší.
Vracím se k Trojkovi. Ten už má rozbitou ruku, jak se snažil kolo povolit.
Aby klíč nesklouzával, podkládáme ho špalky. Trojka si na něj stoupne – a první šroub konečně povolí. Postupně takhle zvládneme všechny, vyměníme kolo a jedeme za ostatními.
Ti jsou v naprostém klidu. Mají totiž bednu piv a kořalku, takže jim to čekání hezky uteklo.
Nabalíme je a jedeme kousek dál na tábořiště, které jsme našli. Je tu velký altán s krbem a stoly a vedle nadstřešená tribuna, kde můžeme bez stavění stanů přespat.
Rozděláme oheň, narazíme sud s pivem a grilujeme steaky z krkovice. Celodenní stres splachujeme poctivě.
2. Zelňačka, déšť a čekání na Bulharsko
Po příjezdu pod Rodopy konečně nacházíme rytmus balkánské expedice. Přístřešek u Jugovské řeky, první klidný večer, improvizované technické vynálezy a tradiční posezení u ohně naznačují, že to nejlepší nás teprve čeká.
Většina z nás spí na nadstřešeném pódiu, Trojka s Jirkou v altáncích. V noci trochu pršelo.
Trojka se ráno budí na vyfouklé karimatce – propíchl si ji o skleněný střep. Klasika.
Na snídani dáváme vaječinu na špeku a pak vyrážíme zpět do pneuservisu, kde nám včera opravovali gumu. Samozřejmě – nikdo tam není. Vedle sice funguje autoservis, ale chlapík nám říká, že se šéfem pneuservisu nekomunikuje, protože je to „špatný člověk“. Aspoň nám poradí, kam jet dál.
Dojedeme k dalšímu servisu, ale tam nám vrátný jen suše oznámí, že je svátek a mají zavřeno.
Takže nic. Jedeme bez opraveného kola dál do Bulharska.
Přejezd hranic proběhne v pohodě. Po poledni jsme v Plovdivu a jdeme do vyhlášené hospody na oběd. Dopadne to přesně podle očekávání – doslova jsme se přežrali.
Míříme k řece Arda. Když ale dojedeme do Bačkovo a vidím, jak tu teče Čepelárská řeka, mám jasno – tohle chci jet hned. Jenže je už dost hodin a nikomu se nechce.
Měním plán. Zůstáváme tady – zítra dáme Čepelárskou, pozítří Jugovská řeka.
Míříme k přístřešku u křižovatky nad Jugovem, kde jsme byli před čtyřmi lety. Cestou ale narazíme na jiný. Dojedeme tam, chvíli to okukujeme… a shodneme se, že ten starý byl prostě lepší. Otáčíme to a vracíme se zpátky.
Obsazujeme „náš“ přístřešek. Je tu i voda – ze dvou trubek teče proudem do betonové vany a dělá to slušný kravál.
Řimpo se pouští do improvizace a snaží se vyrobit tlumič hluku. Láme větve a cpe je do vany. Výsledek spíš symbolický.
Do akce vstupuje Trojka. Před trubky postaví plastovou přepravku, voda přestane padat přímo dolů a hluk se výrazně ztlumí. Tlumič funguje. Můžeme se normálně bavit.
Jsme pořád trochu naježení z předchozích dnů, ale času je dost, takže paradoxně vaříme „na snídani“ zelňačku.
Profesor mezitím rozdělá oheň v krbu a postupně se kolem něj všichni sesedáme.
Začne pršet. Trojka staví svůj rozkládací přístřešek, aby se dalo sedět u ohně i dál.
Dopijeme včera naražený sud piva a večer trávíme klasicky – u Strohu.
3. Čepelárská řeka – ledová sprcha na uvítanou
První skutečně bulharská řeka nás nešetří. Vlny, válce, několik koupání a tvrdé lekce pokory připomínají, že začátek sezóny bývá vždycky bolestivý.
V noci prší a ráno dokonce sněží. Stejně jako minule. Nepříliš nadšeni vstáváme. Posouváme čas odjezdu – stejně se sem dneska zase budeme vracet.
Posnídáme včera uvařenou zelňačku a pomalu se balíme.
Pavlovi se na vodu nechce, tak jde radši na procházku po okolí. V mapě našel, že nedaleko je jeskyně se zvučným názvem – Cikánská dupka. Chce ji navštívit. My ostatní jedeme na Čepelárskou řeku.
Hledáme nástupní místo. Nejprve zkoušíme u přítoku na řece Čaja, ale je tam málo vody – jen bychom drhli. Jedeme tedy až za soutok s Jugovskou řekou, jenže tam jsou vysoké srázy a špatný přístup. Nakonec začínáme hned u mostu přes Jugovskou řeku, kde se dá dobře nastoupit.
Řeka slušně teče.
Po bezpečnostní instruktáži vyrážíme. Sváťa jako nejzkušenější jede na kotrmelci první, já na packraftu poslední.
Hned po vyplutí přicházejí první výživné peřeje – a takhle to pokračuje pořád dál. Při průjezdu vlnami mi voda neustále chrstá do obličeje a packraft je každou chvíli zalitý.
Letos sedím v lodi poprvé a je to znát. Nejsem rozpádlovaný, fyzička žádná a některé pasáže upádluji jen tak tak. Naštěstí packraft odpouští chyby, takže se zatím nekoupu.
První se cvaká Řimpo. V jedné zátočině se nahromadí lodě a na něj už nezbude místo. Proud ho natlačí na šutr a jde do vody.
Uplave mu loď i pádlo, které mu níže zachraňujeme. On se zachraňuje sám. Vyleze na ostrůvek, kolem kterého to z obou stran valí. Nejprve se to snaží přebrodit, ale proud je moc silný. Nechce riskovat, že ho to vezme přes šutry, tak popojde bokem, skočí do hlubší vody a doplave ke břehu.
Pokračujeme dál. Za mostem u rybárny poznávám místo, kde jsem se minule cvakl. Teď to projíždím bez problémů.
Přijíždíme do Bačkova. Myslím si, že už to poleví… opak je pravdou. Velké vlny, pořádné žumpy. I tohle projíždíme, i když mě občas nějaký válec podrží déle, než je zdrávo.
Štěstí mě ale opouští kousek před cílem.
Jedu zprava a pozdě si všimnu velkého šutru. Proud mě na něj samozřejmě natlačí. Chvilku mě drží a když mě konečně pustí, ztrácím rovnováhu a končím v proudu.
Chvíli si zaplavu, než se dostanu ke břehu, kde na mě s packraftem čeká Jirka.
Sedám zpět a pokračuji. Po koupačce jsem rozhozený a ztrácím jistotu. Znovu špatně najedu na šutr, ten mě kopne a letím bokem. Snažím se ještě opřít o pádlo, ale nevyjde to – a při pádu čelem třísknu o skálu.
Přilba mi znovu zachrání hlavu. Možná i něco víc.
Jsem zase ve vodě.
Čekám, že popluji dál, ale chytá mě vracák a nechce mě pustit. Pořád mě to táhne pod skálu. Když na potřetí se mi nedaří vyplavat, tak řvu, ať mi hodí házečku.
Jirka už stojí na břehu a rozbaluje ji. Než mi ji ale stihne hodit, vracák mě konečně pustí.
Zase kus plavu. S pádlem v ruce, které pořád držím, se ale plave dost blbě. Nakonec se chytám Baraky, na které jede Mamut s Bobem, a ti mě dostanou ke břehu.
Tam už čeká Trojka.
Jsem zmrzlý jak sobolí hovno. Rychle ze sebe rvu mokré věci a převlékám se do suchého. V hlavě mi běží, jestli má zítra smysl jet Jugovská řeka. Popravdě – mám z toho docela respekt.
Po převlečení se vracíme na naše tábořiště.
Cestou se stavujeme v marketu pro proviant na šopský salát a pak v rybárně bereme pstruhy.
Na tábořišti vařím na zahřátí polévku a pak – klasicky – „na snídani“ fazolovou omáčku.
Večer to bere do ruky Trojka. Dělá pstruhy – tři na roštu nad ohněm a další tři smažené na oleji v mouce obalené podkovy.
4. Jugovská řeka – soutěska, přenášení a bloudění v lese
Úzký kaňon, technická voda a legendární přenášení, které je možná náročnější než samotná plavba. Tentokrát navíc okořeněné orientační vložkou v hustém lese.
V noci sice nepršelo, ale zase mrzlo. Když ráno vstáváme, obloha je úplně vymetená a vypadá to na krásný den.
Včera jsem si dal pár pohárků nápoje zapomnění a dnešní pochyby, jestli pojedu Jugovskou řeku, jsou pryč.
Posnídáme fazolovou omáčku a jedeme na nedaleké nástupní místo. Na vodu dnes vyráží jen packraftová sekce – Řimpo, Mamut a Bob odpočívají.
Nafukujeme lodě a scházíme kus dolů k řece. Ta tady vytéká tunelem ze skály a hned padá dolů vodopádem – pěkný začátek.
Když přijdu k vodě, vidím, že jí teče méně než minule. Počkáme, až se všichni seskupíme, a vyrážíme.
Méně vody znamená jediné – řeka je techničtější. Teče úzkou skalní soutěskou a peřeje jsou časté. Dneska se mi ale jede o poznání líp než včera.
Poznávám místa, kde jsme se minule s Tomášem zasekli, i místo, kde jsme se lehce cvakli. Tentokrát to všechno projíždíme v pohodě.
Vím, že zhruba v polovině jsme minule museli složitě přenášet. Jen si nepamatuji přesně kde. Když projedeme docela obtížným místem, které mi nic nepřipomíná, říkám si, že to možná bylo ono. Radost mi ale vydrží jen chvíli.
Narážíme na zablokovaný úsek. Tady se přenáší.
Bereme lodě a taháme je do prudkého svahu. Výstup je výživný – pod nohama se trhá mokrá hlína a občas vyrveme kámen, který letí na ty pod námi. Profesor měl smůlu, toho šutr trefil do nártu.
Nepamatuji si, kudy jsme to nesli minule s Žozém. Vybavuji si jen, že to bylo někde přes skalní soutěsku. Teď to místo nemůžu najít.
Obcházíme skálu hustým lesem a dostáváme se na louku. Tam nacházíme červeně značenou pěšinu, po které sestupujeme dolů. Jdu první. Přehlédnu odbočku a k řece scházím roklí, která padá téměř kolmo dolů.
Loď opatrně spouštím na šňůře. Když mi šňůra dojde, pouštím ji po svahu, kde sklouzne až dolů na břeh. Za lodí posílám i pádlo. Pak krkolomně slézám dolů i já.
Konečně jsem dole. Volám na ostatní, ale neslyší mě. Naštěstí je tu mobilní signál, tak jim píšu zprávu, kde jsem. Odepíše mi Jirka – čekají mě kousek pod mostem, který odsud vidím. Vyrážím za nimi.
Všichni už mají přenášení za sebou. Naštěstí dál už řeka tak obtížná není.
Trojka s ostatními na nás čekají na stejném místě, kde jsme včera začínali.
Spokojení končíme. Dneska to bylo bez jediného cvaknutí.
Na břehu narážíme sud s pivem a doplňujeme tekutiny ztracené při přenášení.
Balíme se a přejíždíme k řece Arda, k přístřešku, kde jsme tábořili minule.
Přístřešek je nově opravený a čistý. Zabíráme ho a jdeme vařit. Nejprve polévku a pak klasiku – vepřo, bramboro, zelo.
Jako bonus Řimpo ohřeje v kotlíku vodu a pomocí své mobilní sprchy se postupně všichni osprchujeme v teplé vodě. Po několika dnech v divočině je to skoro luxus.
Večer už jen v klidu dojíždíme den.
Jdu spát jako první. Ani nestavíme stany – spíme rovnou v přístřešku.
5. Arda I – cesta k Ďábelskému mostu
Jedna z nejkrásnějších řek Balkánu ukazuje svou drsnější tvář. Přibývá koupání, přibývá respekt a soutěska před Ďábelským mostem si vybírá svou daň téměř na každém z nás.
Noc trávíme v přístřešku nad řekou Arda. Po několika dnech už jsme ve fázi, kdy člověk usne prakticky kdekoliv. Stačí střecha nad hlavou, karimatka a trochu klidu.
Ráno mažeme chleba rybí pomazánkou a pomalu se probouzíme do dalšího vodáckého dne.
Na začátek plavby jedeme k mostu ve Stoynovu. Než vyrazíme, volám Žozému a zjišťuji aktuální stav řeky. Odpověď je stručná: „Dá se to.“ To nám stačí.
Na vodu dnes vyrážíme všichni. Začátek je překvapivě pohodový. Řeka líně teče nádhernou krajinou, kolem lesy, skály a úplný balkánský klid. Člověk skoro zapomene, co ho na Ardě obvykle čeká.
Jenže druhá polovina řeky začne postupně přitvrzovat.
Nejprve se koupe Řimpo. Pak Pavel. Později i Profesor. A později samozřejmě i já.
Vjíždím do splachovadla s několika zabaláky za sebou. První ještě projedu bez problémů. Ve druhém to se mnou ale pořádně hodí. Z levého kolena mi sklouzne fixační popruh a jak pádluju, nejsem schopný si ho znovu nasadit.
Najednou nemám v lodi oporu. V proudu se mi nedaří packraft otočit správným směrem a do dalšího zabaláku najíždím bokem. Ten mě okamžitě převrací. Chvíli si zaplavu.
Řeka je navíc čím dál těžší. Blížíme se k nejobtížnějšímu místu celé plavby – soutěsce před Ďábelským mostem.
Zastavujeme a jdeme si to prohlédnout.
V jednom místě je obrovská žumpa s pořádným zabalákem. A vybírá si svou daň. Postupně se tam cvaká Pavel, Profesor i Řimpo.
Poslední úsek je pak vyloženě děsivý.
Snažím se jet vlevo, ale nestíhám to vypádlovat. Proud mě žene doprava přímo na obrovský balvan. Chvíli to ještě držím na pádle, ale je to marné.
Končím ve vodě.
Proud mě okamžitě bere mezi šutry. Několikrát mě zatlačí pod hladinu. Člověk se jen snaží nadechnout a doufá, že ho to nerozseká o kameny.
Naštěstí ke mně připluje můj packraft. Chytám se ho jako záchranného kruhu.
Dostanu se do klidnějšího místa, kde by šlo znovu nasednout, jenže jsem úplně vyřízený. Nemám sílu se do lodi dostat.
Ďábelský most už je ale kousek, takže se rozhodnu doplavat až tam. Pomáhá mi Sváťa.
V soutěsce se také cvakl Mamut s Bobem, ale neplavali až tak dlouho jako já.
Pod mostem konečně znovu sedám do lodě a plavbu ukončujeme asi tři sta metrů pod mostem, kde Trojka našel vysedací místo.
Trojka mezitím našel nedaleko hezký přístřešek, kde přespíme. Také líčí, jak cestou našel autoservis, kde mu za pár Euro jako rezervní kolo dali starší zátěžovou pneumatiku, kterou potřebujeme a tu píchlou zalepili.
Večer vaříme maso s fazolemi a rýží.
Profesorovi po tom, co ho při přenášení u Jugovské řeky trefil kámen, mezitím pořádně natekla noha. Má v ní zánět, raději mu dávám antibiotika.
Další balkánský večer končíme unavení, omlácení, ale spokojení, že jsme to zase zvládli.
6. Arda II – voda, skály a balkánská pohoda
Druhý den na Ardě přináší ideální kombinaci technické vody, krásné přírody a pohodového pádlování. Přesně ten typ řeky, kvůli kterému se na Balkán vracíme.
Ráno začínáme lečem. Po několika dnech už máme pocit, že jsme schopní vařit prakticky cokoliv z čehokoliv.
Před devátou nasedáme na vodu pod Ďábelským mostem. Dneska nejede Profesor ani Jirka. Profesor kvůli noze, Jirka si dává vodáckou pauzu.
Řeka slušně teče a od začátku je jasné, že to nebude úplně odpočinková plavba.
V peřeji, kde si kdysi Žozé protrhl loď, se cvaká Pavel. Kousek dál znovu. Tentokrát se k němu přidává i Řimpo, do kterého zezadu napálí Mamut s Bobem na Barace.
Já jsem si dneska schválně méně nafoukal dno packraftu a ve vlnách je loď výrazně stabilnější. Aspoň něco konečně funguje podle plánu.
Jedno místo s ostrými šutry radši přenášíme. Sváťa to sice projel, ale úplný konec jel prakticky pozpátku. Mamut s Bobem se tam zasekli úplně.
Pak následují další krásné laškovné úseky. Přesně ten typ vody, kdy člověk pořád pádluje, pořád něco řeší, ale zároveň si to strašně užívá.
Nad řekou létají kormoráni a volavky. Kolem nikde nikdo, jen voda, skály a lesy.
Končíme až u vzdutí přehrady Kardžali.
Je pořádné horko.
Na břehu vaříme guláš a doplňujeme energii.
Pak přejíždíme k Čepínské řece. Jenže ta skoro neteče. Je rozhodnuto během pár minut – tohle nemá cenu.
Spíme tedy na louce u řeky, úplně stejně jako minule.
Večer padá definitivní rozhodnutí, že zítra pojedeme na Strumu, protože ta aspoň teče.
K večeři dáváme polévku a já ještě rovnou vařím gulášovku na ráno.
Den zakončujeme bramboráky. Po týdnu na Balkáně už člověk ani neřeší, že smažit bramboráky venku na vařiči je úplný nesmysl. Prostě to nějak funguje.
7. Struma – poslední velká výzva
Nejtěžší řeka celé výpravy. Velké vlny, válce, prohlídky peřejí a několik míst, kde je rozumnější vystoupit a přenášet než zkoušet štěstí. Po skončení vodácké části míříme do Rupite. Horké prameny, tajemná atmosféra poutního místa a jedna historka z lázní, na kterou Trojka pravděpodobně jen tak nezapomene.
Ráno snídáme včera večer uvařenou gulášovku. Po týdnu na Balkáně už nikdo neřeší, že jíme gulášovku k snídani a lečo k večeři. Hlavně že je to teplé.
Přejíždíme na Struma. Cestou míjíme lyžařské centrum Bansko. Vrcholky hor kolem jsou pořád zasněžené a vypadají spíš jako někde v Alpách než v Bulharsku.
Vysedáme u Sandanski. Struma teče – 34 kubíků. To vypadá dobře.
Na mapě nacházíme raftové centrum. Místní týpek nám dovolí zaparkovat auta a nafoukat lodě. Je ochotný, radí nám kudy jet a upozorňuje na nebezpečná místa.
Na vodu dneska nejde Profesor a odpočinek si dávají i Mamut s Pavlem. Zbytek vyráží.
Plavbu začínáme přímo u raftového centra.
Až k dalšímu mostu, kde je další raftingová základna, je řeka poměrně klidná. Rychlý proud, ale nic zásadního. Pak se ale začnou objevovat první pořádné peřeje s velkými vlnami. Občas zastavujeme a jdeme si úseky prohlížet.
Před jednou zátočinou přímo u silnice je dokonce cedule upozorňující, že máme zastavit a prohlédnout si úsek před sebou.
A oprávněně.
Řeka se stáčí doleva. Silný proud žene zprava přímo na skálu, na konci jsou ostré šutry a před koncem peřeje obrovská kulatá žumpa. Zleva je proud o něco slabší, jenže tam zase hrozí, že jakmile člověk udělá chybu, natlačí ho to rovnou do toho hnusného válce.
Koukáme na to chvíli a máme jasno.
Nepokoušíme osud a celé to přenášíme zprava podél silnice.
O kus dál slezeme prudkým svahem zpět k řece a pokračujeme dál v dalších peřejnatých úsecích.
Znovu několikrát zastavujeme na prohlídku. V jednom místě jsou dva pořádné zabaláky za sebou.
Když do peřeje najíždím, mám jediné přání – vyhnout se jim.
Jenže ať dělám, co dělám, proud mě stejně natlačí přímo do prvního. Packraft se postaví skoro jak svíčka a pak padá dolů.
Ustál jsem to.
Než se ale stihnu vzpamatovat, jsem v tom druhém. Scéna se opakuje.
A i ten druhý nakonec ustojím.
Projíždíme další peřejnatý úsek a zastavujeme u silničního tunelu.
Prohlížíme další stupeň. V levé části řeky trčí kamenná špice, za kterou se tvoří válec. Vpravo se zase motají odražené vlny od skalnatého břehu.
Asi sto metrů pod peřejí stojí Trojka a mává vestou.
Vyhodnotíme to jednoduše – kdyby to zezdola vypadalo špatně, stál by nahoře a ne dole.
První vyráží Sváťa. Vezme to zprava kolem špice, po kraji přejede válec, lehce proskočí vlnami a zastavuje u Trojky.
Já dlouho přemýšlím, jestli do toho vůbec jít, nebo to raději přenést. Nakonec jedu taky.
Projíždím vpravo kolem špice, najíždím do válce… a ten mě okamžitě chytá. Chvíli na něm surfuji a modlím se, aby mě nepřetočil. Naštěstí mě po chvíli pustí.
Zastavuji dole u Trojky. Ostatní to taky zvládají.
Před námi je ale ještě nejtěžší místo celé Strumy.
Silný proud žene přes kamenné suťoviště, pak přímo na skálu vpravo, následně se stáčí doleva a v zátočině vytváří obrovský válec.
Když to vidíme, máme jasno podruhé. Přenášíme.
Za zátočinou vedou k řece betonové schody a začíná slalomová dráha s brankami.
Jsou tu pěkné vlny a voda pořád svižná. Projedeme ještě několik peřejnatých úseků a asi po třech kilometrech končíme u mostu. Vodácká část výpravy je tím definitivně u konce.
Jenže Balkán ještě nekončí. Asi čtyřicet kilometrů odsud jsou v Rupite přírodní termální prameny spojené s Baba Vanga. A tam přesně míříme.
Cestou se zastavujeme v malé hospůdce, kde si dáváme polévku podobnou naší držťkovce.
Termály jsou hned vedle poutního místa. Stojí tu kostel a hlavně dům, kde Baba Vanga žila. Za tím je tábořiště, kde parkují karavany a jsou postavené stany. I my tady zabíráme jeden plácek a budujeme tábor.
Je tu placená část lázní, ale i volně přístupná jezírka, do kterých přitéká horká voda přímo z vřídla. Jdeme do nich.
Když šlápnu bosou nohou přímo do přítoku, málem si opařím nohu. Voda je úplně vařící.
V jezírkách už je teplota různá, takže si každý najde svoje ideální místo. Jediná vada na kráse je mazlavé bahno na dně.
Trojka mezitím mizí do krytých lázní osprchovat se.
Když se vrátí, hned začne líčit zážitek.
Venku poblíž sprch seděl pořádný nahatý bulharský macek, z lavičky mu visel pytel jak sáček brambor a číhal. Když viděl, že Trojka vstoupil do sprch, šel za ním a zavřel za sebou. Blížil se k Trojkovi, něco mu bulharsky říkal, přitom si hladil vyholené prsa a současně mu i stálo brko. Evidentně si Trojku oblíbil na první pohled. Trojka jeho náklonnost údajně neopětoval a raději rychle zmizel.
Celý večer je pak nějaký nesvůj. Pořád kouká do mobilu, jako by čekal, jestli mu nový balkánský amant nezavolá, nebo nenapíše.
Dokonce jde spát mezi prvními. To se ještě nestalo.
8. Termály, Baba Vanga a dlouhá cesta domů
Tajemná atmosféra místa spojeného s Babou Vangou tvoří důstojnou tečku za vodáckou částí výpravy. Pak už zbývá jen mnoho set kilometrů přes Balkán, poslední tankování, poslední noc pod širákem a návrat domů s hlavou plnou zážitků.
Přestože s Trojkou a Pavlem spíme ve skládacím altánku pod střechou, ráno se probouzíme s vlhkými spacáky. Chvíli přemýšlíme, jak je to možné, než si uvědomíme, že nocujeme jen pár metrů od kouřících termálních pramenů. Vlhkost se celou noc držela ve vzduchu a naše spacáky si zřejmě usmyslely, že si také dopřejí lázeňskou proceduru.
Posnídáme, sbalíme tábor a před odjezdem se ještě jdeme podívat do Rupite, místa neodmyslitelně spojeného s nejslavnější bulharskou věštkyní Babou Vangou.
Areál leží na úpatí vyhaslého vulkánu Kožuch a už při příjezdu působí zvláštní atmosférou. Ze země na mnoha místech uniká pára a je cítit síra. Horké minerální prameny tu vytvářejí malé potůčky a jezírka, kolem kterých roste překvapivě bujná vegetace. Na první pohled je vidět, že tohle není úplně obyčejné místo.
Baba Vanga, vlastním jménem Vangelija Gušterova, byla slepá bulharská věštkyně, kterou znaly miliony lidí po celém Balkáně. Údajně předpovídala budoucnost, radila politikům, obyčejným lidem i celebritám. Ať už člověk na její schopnosti věří nebo ne, jedno se jí upřít nedá – dodnes sem míří tisíce návštěvníků.
Procházíme parkem k jejímu domu, kde strávila poslední léta života. Dům je zachován téměř v původním stavu a připomíná spíše skromné venkovské obydlí než místo, které navštěvovali prezidenti a významné osobnosti z celé východní Evropy.
Nedaleko stojí chrám svaté Petky, který nechala Baba Vanga postavit z vlastních prostředků. Kostel na první pohled zaujme netradičními freskami a ikonami. Ne všichni pravoslavní duchovní byli z jeho podoby nadšení, ale právě díky tomu působí jinak než většina kostelů, které jsme na Balkáně navštívili.
Nakonec přicházíme k jejímu hrobu. Přestože je kolem spousta turistů, lidé tu mluví potichu a celé místo působí překvapivě klidně. Někteří zapalují svíčky, jiní jen mlčky postávají a fotografují. Ať už si o Babě Vanze myslí kdokoliv cokoliv, je zřejmé, že pro mnoho Bulharů představuje dodnes téměř legendární postavu.
Po prohlídce zamíříme na místní tržnici. Jak už bývá na Balkáně zvykem, odolávat zdejším stánkům je téměř nemožné. Nakupujeme medy, koření, domácí sladkosti a další drobnosti, které mají doma dokazovat, že jsme skutečně byli v Bulharsku a ne jen deset dní seděli v hospodě.
Pak už nastává dlouhá cesta domů. Míříme kolem Sofie a stejnou trasou pokračujeme přes Srbsko.
Největší obavy mám tradičně z maďarsko-srbských hranic. Kdo někdy cestoval z Balkánu autem během svátků nebo víkendu, ten ví, že několikahodinové čekání není nic výjimečného. Když ale přijíždíme na hranici, nevěřím vlastním očím. Před námi stojí asi pět aut.
Přestože je provoz minimální, na hranicích strávíme asi půl hodiny. Na balkánské poměry je to ale téměř expresní odbavení.
Za hranicemi řešíme zásadní otázku. Pokračovat až domů, nebo někde přespat? Názory se různí, a tak přichází na řadu demokratické hlasování. Demokracie tentokrát rozhodne, že budeme spát v Maďarsku.
Sjíždíme z dálnice a hledáme vhodné místo. Nakonec nacházíme v lese pěkné místo na okraji rozlehlého palouku. Vytahujeme vařiče a já připravuji rychlé rizoto. Na další ráno ještě stihnu nachystat fazolovou omáčku ke snídani. Poté zalézáme do spacáků a během několika minut je v táboře absolutní ticho.
Ráno vstáváme už v pět hodin. Posnídáme, sbalíme tábor a v půl sedmé vyrážíme na poslední etapu cesty.
Po cestě zastavujeme natankovat. Na stojanu vidíme příznivou cenu, a tak máme radost, jak výhodně pořídíme naftu. Radost nás přechází ve chvíli, kdy přijde účet.
Po krátkém pátrání zjišťuji, že cena uvedená na stojanu platí pouze pro Maďary. Pro cizince je cena vyšší.
V tu chvíli si vzpomenu na Trojku a jeho legendární tankování na začátku výpravy, kdy jsem ho přesvědčoval, že natankoval zbytečně draze.
S plnou nádrží pokračujeme nejkratší cestou přes střední Slovensko směrem domů. Kilometry rychle ubíhají a po deseti dnech na cestách se začínají objevovat známé názvy měst a vesnic.
Krátce po druhé hodině odpoledne přijíždíme domů. Vyložíme vybavení, uklidíme a umyjeme auto a definitivně uzavíráme další ročník naší tradiční balkánské vodácké výpravy.
Závěr
Za deset dní jsme projeli čtyři státy, spluli pět řek, několikrát se vykoupali dobrovolně a několikrát už o něco méně dobrovolně. Zjistili jsme, že některé pneuservisy fungují i během svátků, jiné nefungují vůbec, že šrouby utažené rázovým utahovákem dokážou člověka přivést na pokraj šílenství a že Trojkova rozhodnutí je potřeba hodnotit až s několikadenním odstupem.
Řeky byly krásné. Některé nás potrápily, jiné nám dovolily si je opravdu užít. Jugovská prověřila techniku, Arda odvahu a Struma rozum. Naštěstí jsme si většinou vzpomněli, že rozum je někdy důležitější než ego.
Večerů u ohně bylo přesně tolik, kolik má správná balkánská výprava mít. Sudy piva zmizely záhadnou rychlostí, zelňačka se jedla k snídani, fazolová omáčka k večeři a nikomu to nepřipadalo divné. Po několika dnech už totiž člověk přestane řešit čas, datum i den v týdnu. Důležité je jen to, aby bylo něco teplého do žaludku, suché oblečení a ráno dost sil znovu nasednout do lodě.
Když po deseti dnech vykládáme doma mokré lodě, špinavé barely a hromady vybavení, máme všichni stejný pocit. Bylo to náročné, bylo to občas studené, občas mokré a občas úplně zbytečně komplikované.
A právě proto to stálo za to.
Protože kdyby všechno proběhlo bez problémů, nebylo by o čem vyprávět u příštího ohně.