Říká se, že nejlepší zážitky začínají tam, kde končí komfortní zóna. V našem případě začínají většinou tam, kde selže orientační smysl, rozpadnou se podrážky pohorek a parťák se v jednu ráno vrátí z hospody s tím, že za tři hodiny vyrážíme do Himálaje.
Vítám vás u zápisků z naší letošní expedice do Indie. V původním plánu to vypadalo jako celkem přímočará chlapská výzva: sbalit těžké bágle, přejít divoké údolí Parvati, překonat pětitisícový průsmyk Pin Parvati v mrazivém království sněžných leopardů a na druhé straně v údolí Spiti si vítězoslavně podat ruce.
Jenže Indie má vlastní smysl pro humor. Než jsme se vůbec dostali pod první zasněžený štít, museli jsme přežít zmatky s pasy, plynem do vařiče, indickým metrem, potkany v Dillí, improvizovanou chirurgii v horském doupěti a Trojkovy rozpadající se boty slepené izolačkou. A to jsme ještě netušili, že z mrazivého horského pekla nakonec skončíme neplánovaně v plavkách v Perském zálivu.
Pohodlně se usaďte, vařič nastartujte raději napoprvé a pojďte si s námi projít cestu, kde o nervy byla nouze až na posledním místě!
Směr Himálaj aneb nervy ještě před odjezdem
Stejně jako každý rok vyrážíme na expedici. Letos padla volba na Indii, kde hodláme v Himálaji absolvovat trek přes průsmyk Pin Parvati, vysoký přibližně 5 300 metrů. Trasa vede ze zeleného údolí Parvati do údolí Pin v oblasti Spiti. Přes hory se tak dostaneme do úplně jiného světa – vyprahlé vysokohorské krajiny, kde místo lesů převládají holé svahy a skály. Naší trase říkáme cesta sněžných leopardů. V oblasti Pin tito nenápadní horští krasavci skutečně žijí, i když zahlédnout je není jen tak.
Žádná procházka s rukama v kapsách nás nečeká. Pin Parvati patří mezi velmi náročné himálajské treky. Čeká nás několik dní v odlehlých horách, kamenité stezky, přechody vodních toků a nahoře také sníh a ledovcový terén. K tomu řídký vzduch, možnost rychlé změny počasí a přechod průsmyku ve výšce, kde už se člověk zadýchá i při podstatně menším výkonu. Dobrá kondice sama o sobě nestačí, důležitá je i aklimatizace a zkušenost s pohybem ve vysokých horách. Když se něco pokazí, do civilizace je daleko a rychlý ústup nemusí být možný. My si navíc neseme stany, vaření i zásoby na několik dní na vlastních zádech. Zkrátka dovolená, na které si odpočineme hlavně od pohodlí.
Jedeme ve stejné sestavě jako obvykle. Já, Tomáš, Trojka, Bob a Martin.
Ještě jsme nevyjeli a už chytám nervy! Tomáš jde v pátek před odjezdem ještě dokoupit scházející věci a pak skončí v hospodě. O půlnoci ještě není doma.
Už nepočítám s tím, že s námi pojede. Činím opatření a místo těžšího stanu, ve kterém máme spolu spát, si chystám lehčí. Jen přemýšlím, co nese ze společné výbavy, aby nám něco nechybělo.
Domů přichází až v jednu.
V sobotu po čtvrté ráno nás nabírá autem Martin. Chvilku to trvá, než se pokrčený Tomáš posbírá.
Celá naše sestava se setkává ve Svinově na nádraží, odkud jedeme vlakem do Prahy. Tam se k nelibosti Trojky přesouváme na letiště metrem a trolejbusem.
Při odbavení zjišťuji, že Tomáš má letenku koupenou na jeden pas a na druhý má vyřízené indické vízum. Naštěstí má oba pasy s sebou. Problém řeší paní za přepážkou a do systému zapisuje správné číslo.
Jsme odbaveni a čas do odletu si krátíme v letištním salonku. Po novém opatření se tady už nepodává tvrdý alkohol.
Potřebujeme palivovou nádrž na benzín k vařiči. Kupujeme tedy litr dánské vodky.
Let do Šardžá ve Spojených arabských emirátech mi utekl. Město leží u Perského zálivu, nedaleko Dubaje. Většinu letu jsem prospal a po zbytek času jsme se zabavili.
Protože budeme potřebovat hodně benzínu na vaření, kupujeme během přestupu další nádobu na palivo.
Přestup je krátký. Před nástupem do letadla si odskočím na záchod. Když se vracím, u gatu na mě čeká nervózní Tomáš. Nemá totiž u sebe vytištěné vízum. To mám já. Bez něj ho nechtějí pustit do letadla. Než nás zkontrolují, autobus k letadlu odjede.
Nastupujeme do dalšího a pořád nic. Blíží se čas odletu a my stále čekáme v autobuse. Začínáme být nervózní, jdeme za personálem, který nás uklidňuje.
Do letadla přicházíme přesně v čase plánovaného odletu.
I pak ještě dlouho čekáme, než odletíme. Martin předpovídá problém. Podle něj neodletíme a budeme tady spát. Přichází i s náhradním plánem – trekem v Ománu, hornaté zemi na jihovýchodě Arabského poloostrova.
Nakonec náhradní plán není třeba. Letadlo odlétá.
V pět ráno místního času přistáváme v Dillí. Tahle obrovská metropole na severu Indie, jejíž součástí je i hlavní město Nové Dillí, bude naší vstupní branou do země.
Obávaná imigrační kontrola proběhne rychle. Problém nastává, až když si chci koupit místní SIM kartu, protože doma zakoupená eSIM mi nefunguje. Absolvuji složitý registrační proces, při kterém musím vyplnit údaje, předložit pas a vízum, uvést svoji adresu, a dokonce mě i fotí. Nakonec mi nainstalovaná SIM karta nefunguje.
SIM kartu si tedy pořizuje Tomáš. Musí absolvovat stejný proces jako já, ale tomu jede. Stojí v přepočtu 115 korun, platí 28 dnů a je v ní 1,5 GB dat na den.
Z letiště se na ubytování přesouváme metrem. Při vstupu podstupujeme bezpečnostní prohlídku, naše bágle jdou do rentgenu jako na letišti. Trojku berou bokem. Má v batohu větší nůž s pevnou čepelí. Už to vypadá, že o něj přijde, ale nakonec, když řekneme, že se chystáme na trek, mu pracovník kontroly jen nařídí, ať si nůž schová hluboko do batohu. Já se ještě za Trojku zaručím, že na něj dám pozor, aby nikomu neublížil.
V metru jsme za exoty, kdekdo si nás fotí. Hlavně Trojku.
Cestování metrem je v pohodě, návod na cestu sedí a dostáváme se do cílové stanice.
Problém nastává, když se chceme dostat na ubytování. Máme adresu i GPS polohu. Najmeme si tedy dvě rikše, nasoukáme se do nich a jedeme na danou adresu. Tam, jako už několikrát předtím, zjišťujeme, že tady ubytování není.
Hledáme ho tedy dál. Postupně se dostáváme na tři různá místa, přestože komunikujeme s ubytovatelem, který nám posílá GPS polohy. Nakonec s ním telefonicky komunikují řidiči rikš a ti nás konečně dovezou do cíle.
Cestou máme možnost poznat Dillí. Přestože jsem na svých cestách viděl už hodně, tohle překonalo všechno. Spousta lidí, hromady aut na cestách, mezi nimi kličkují motorky a rikše, do toho krávy volně se potulující po ulicích a toulaví psi. Řidiči troubí a gestikulují. To by ještě šlo, ale všude jsou hromady odpadků a mezi nimi se to jen hemží potkany. Prostě neskutečný humus, bordel a smrad z hnijícího odpadu, moči a výkalů. Dokonce i Trojka je z toho zděšený.
Na ubytování to jen pokračuje. Měl jsem objednané tři pokoje. Dostáváme jeden třílůžkový. Abychom si všichni měli na co lehnout, dávají na podlahu dvě matrace. Ubytko máme jen na odpočinek po cestě, večer už jedeme nočním autobusem do hor. Takže to nějak nehrotíme. Jen konstatujeme, že je to humus, a jdeme si zdřímnout.
Kapánek odpočatí vyrážíme ven se najíst. Jsme v části Majnu ka Tilla, tibetské čtvrti na severu Dillí. Od šedesátých let se tu usazovali uprchlíci z Tibetu a v úzkých uličkách dnes najdete tibetské restaurace, obchůdky i buddhistický klášter. Takový malý kousek Tibetu uprostřed indického mumraje.
Nejprve musíme prokličkovat mezi auty a motorkami a pak se dostáváme do rušné ulice se spoustou stánků s pouličním jídlem. Vybíráme jeden, kde tomu velí maličký fousatý děda.
Objednáváme si rýžové placky s cibulí. Před námi je holýma rukama plácá snědý borec. Hádáme, kdy dostaneme sračku. Výsledný produkt je ale moc dobrý. Jen je to ostré, takže se v tom hicu, který tady panuje, potím ještě víc.
Ještě společná fotka se šéfem bistra a jdeme.
Trojka chce někde koupit pěnovou karimatku. Má jenom nafukovačku. Nikde ji tu ale nemají. A to měl zaručené informace, že se tady dají výhodně nakoupit věci na trek. Uvažoval, že si tu pořídí výbavu. Naštěstí jen uvažoval, jinak by trek šel v trenkách, v té své košili a kroksách. V těch nakonec asi stejně půjde, protože den před odjezdem zjistil, že má prasklou podrážku na pohorkách.
eSIM mi pořád nejede, takže když vidím prodejnu mobilního operátora, jdu dovnitř a při nákupu místní SIM karty se podrobuji stejné registrační ceremonii. Tahle už konečně funguje.
Vracíme se na ubytko a cestou si dáváme čerstvě vylisovanou třtinovou šťávu s limetkou.
Na pokoji se jen pobalíme a přejíždíme na autobusové nádraží, odkud nám jede autobus do hor. Na přesun využíváme opět rikše. Bereme tři. Já jedu sám, batoh si dávám za sebe. Aby mi nespadl, připínám ho hrudním pásem.
Řidiči kličkují mezi auty. Já pozoruji místní ruch, humus a taky opice. Přitom mi z rikše vypadává na silnici batoh. Hrudní pás ho neudržel. Naštěstí vypadl v místě, kde byl slabý provoz, a nikdo mi ho nerozválcoval.
Na autobusáku zase davy lidí, plno stánkařů a do toho smrad.
Před odjezdem ještě skočíme do baru na pivo a koupíme nějaké jídlo na cestu. Pak už nasedáme do moderního autobusu FlixBusu a míříme do Kullu, města v širokém údolí řeky Bjás v indickém státě Himáčalpradéš. Obklopují ho zelené horské svahy a slouží jako výchozí bod pro cesty dál do Himálaje. Tam máme být ráno.
Trojkovy dětské rakve a první kopec
Noc trávíme v autobuse. Sklopíme sedadla a jdeme spát. Při jedné pauze Tomáš naváže kontakt s domorodci a ti mu poradí, kde je liquor shop. Jde tam s Trojkou a přinášejí sedmičku místního bourbonu. Dáváme si ho na lepší spaní. Skutečně to funguje. Ještě bych spal, když nás už v 5:30 budí na vystoupení v Kullu.
Při vystupování jsem chvilku ve stresu, protože nemůžu najít svůj klobouk. Tomáš mi ho dobře schoval mezi dekami.
Když vystoupíme, je ještě tma.
Jdeme přímo do Kullu k autobusovému nádraží. Tady by měla být benzínová pumpa a my potřebujeme benzín do vařiče.
Není tu. Domorodci nám radí, kde ji najdeme. Jeden takový malý vychrtlý knajtek nás tam dokonce zavede. Za pomoc žádá 20 rupií. Dávám mu je.
Na benzince Trojka zjišťuje, že se mu rozpadají podrážky na pohorkách. Moc v nich nechodil, takže nejspíš únava materiálu. Aby trek zvládl, potřebuje nové boty.
Zjišťujeme, že větší šance na jejich koupi je v Manali. Tam má být více prodejen se sportovními potřebami. Pojedeme tedy tam.
Předtím ještě zajdeme do místního bistra na snídani. Dáváme si kapsy plněné bramborami a placky.
Bohužel po včerejším mišmaši musím na zdejší veřejné záchody. Už když jsem šel kolem, zvedal se mi ze smradu kufr, a teď tam musím.
Všechny kabinky jsou obsazené a před nimi čekají další zákazníci. Asi tu byl někdo se slabším žaludkem. V prostředním umyvadle je řádně nablito. Pod pisoáry asi taky, blíže to neohledávám.
Konečně se dostávám do kabinky. Mísa pomalu odtéká a ještě v ní plavou produkty předchozího uživatele. Jelikož je u mě situace už vážná, doplňuji mísu o své vlastní, aniž bych se odvážil sednout na to odporné sedátko.
Splachovač samozřejmě nefunguje. Je tu aspoň hadice s vodou, kterou se po sobě snažím spláchnout.
Další z ohavných zážitků je za mnou. Vzhledem k průběhu návštěvy záchodu okamžitě vytahuji z batohu Ercefuryl a dávám si dvě tobolky.
Už přijíždí autobus, kterým společně s domorodci jedeme do Manali.
Jedeme kolem řeky Beas, česky Bjás. Tahle himálajská řeka protéká údolím Kullu a vodu sbírá z okolních hor. Docela hezky teče, a to už je podzim. Podle šířky koryta to tady při jarním tání musí pořádně hučet. A za monzunu nejspíš ještě víc. Kolem je plno raftovacích center, takže se tu voda evidentně i jezdí.
Autobusové nádraží v Manali je přímo v centru. Tady už to vypadá mnohem lépe než v Dillí nebo Kullu. Manali je známé horské letovisko v horní části údolí Beas, obklopené zalesněnými svahy a vysokými horami. Pro turisty je to základna pro výpravy do Himálaje, pro nás momentálně hlavně naděje, že tu seženeme boty na Trojku.
Hledáme prodejny se sportovními potřebami. Ještě jsou zavřené.
Při čekání na náměstí nás navštěvuje mladý býček. Nejprve si oblíbí Trojku. Žďuchá do něj a pak se snaží nabrat na rohy jeho batoh, kterým se před ním Trojka chrání. Nakonec se zachraňuje tím, že přes lavičky vyskakuje na ostrůvek.
Když už býček nemá Trojku, vybírá si jako další oběť Tomáše a situace se opakuje.
Konečně postupně otevírají prodejny. Zjišťujeme, zda mají boty. Mají, ale ne velikost, jakou potřebuje Trojka. Ten má 48–49. Opravdu, dětské rakve nevedou. Největší velikost, kterou mají, je 45.
Až ve třetí prodejně nacházíme boty velikosti 47. I když jsou nízké, Trojka bere aspoň tyhle.
Autobusem přejíždíme do Naggaru, odkud vycházíme na aklimatizační trek před naším hlavním přechodem. Naggar leží na zalesněném svahu nad levým břehem Beasu a kdysi býval sídlem vládců Kullu. Zůstaly tu staré chrámy a hrad ze dřeva a kamene, který shlíží do údolí. My ale tentokrát přijíždíme hlavně kvůli kopcům nad ním.
Jedeme jinou cestou, nyní po levém břehu řeky Beas. Silnice je úzká a hodně rozbitá. Řidič s autobusem jede, jako by ho ukradl. V jízdě mu pomáhá průvodčí, který v zúženích kouká z okna a píšťalkou mu dává signály, že může jet.
Vystoupíme v Naggaru, zajdeme do místní jídelny a dáme si silný kozí vývar s nudlemi a masem a po něm zase nějaké závitky.
Pak už si najmeme auto a necháme se vyvézt na začátek naší trasy.
Začínáme stoupat do prudkého kopce. Slunko pere a batohy jsou pořádně těžké. Trojka vleče 29 kilo, já 26, Tomáš 25 a Martin s Bobem kolem 22.
Přestože trasa vede lesem, během chvilky z nás všech lije pot. Hledám čelenku, ať mi nekape do očí. Zřejmě jsem ji ztratil.
Přicházíme na první tábořiště. Ještě je málo hodin, jdeme dál.
Před čtvrtou odpoledne dorazíme na další tábořiště. Louka a kolem les. To následující je ještě o 600 výškových metrů výš. To už dneska nedáme. Po dvou probdělých nocích nejsme úplně ve formě, takže zůstáváme tady.
Stavíme stany, vaříme kafe se Strohem a k večeři fazole s klobásou.
Po večeři přichází na tábořiště další skupina turistů s podporou místních, kteří jim na koních přivezli výbavu a postavili tábor.
My sedíme u ohně a vykecáváme. Přicházejí k nám lufťáci a zjišťují, kde jsme sehnali dřevo na oheň. Přitom je kolem les. Opět něco na Trojku.
Posílá je do lesa. Když už mají dřevo, přicházejí znovu a chtějí po nás hořící větev, aby si ho mohli podpálit.
To už Trojka nevydrží a jde jim oheň zapálit.
Přes průsmyk po zadku a večer družba s mnichem
Večer jdu spát docela brzo. V noci mě budí kůň, který má na krku zvon a vyzvání skoro celou noc. Taky mě budí bolest beder. Zřejmě mi utíká vzduch z karimatky. Naštěstí jsem si prozíravě v Manali koupil ještě pěnovku, takže nebudu spát úplně na zemi.
Vstávám před šestou a jdu ohřívat čaj, který jsme si uvařili večer. Ne a ne zapálit vařič. Jak u toho nadávám, budím ostatní.
Posnídáme vločky, sbalíme tábor a jdeme.
Samozřejmě stoupáme. Dneska míříme do průsmyku Chander Khani Pass, vysokého přibližně 3 650 metrů. Ten propojuje svahy nad údolím Kullu s cestou do Malany. Pro nás je to aklimatizační předehra před hlavním trekem, ale rozhodně nás přes sebe nepustí zadarmo.
První stoupání je výživné. Na kilometru nabíráme 200 výškových metrů. S těmi těžkými batohy to fakt stojí za to.
Po každé hodině dáváme pauzu.
Vycházíme z lesa a vcházíme mezi vysoké rododendrony.
Počasí nám moc nepřeje. Po obloze se honí mraky a kolem nás se převalují cáry mlhy. Výhledy sice nic moc, ale aspoň neprší.
Konečně se dostáváme na hřeben a pak do průsmyku. Dáme si chvilku pauzu, ale jelikož je nám zima, sestupujeme dolů do Malany. Z mapy tušíme, že to bude masakr. Na dvou kilometrech máme sestoupit o 900 metrů.
Skutečnost je mnohem horší, než jsme předpokládali. Hrozný spád, šutry, které ujíždějí pod nohama, a vysoké schody z kamenů.
Abych se nezabil, zapínám i přední náhon. Kde je potřeba, sedám na prdel, abych snížil výšku schodů. I tak sedmkrát spadnu. Naštěstí bez větší újmy.
To Martin takové štěstí nemá. Zakopne a v tom terénu hodí pořádný parakotoul. Já to neviděl, ale když mi to později líčí Trojka, diví se, že se Martin nezabil a ani si nic nezlomil.
Konečně se blížíme do cíle. Malana leží ve výšce kolem 2 650 metrů a je to vesnice s vlastním jazykem kanaši, osobitými zvyky a silnou vírou v místního boha Jamlu. Díky odlehlosti si dlouho zachovávala svůj vlastní svět. My jsme teď hlavně rádi, že do toho světa nemusíme dál sestupovat po zadku.
Hned na začátku Malany je ubytování. Jdeme tam.
Je tu už skupinka mladých indických turistů. Zjišťujeme, zda se můžeme ubytovat. Ukazují nám, že můžeme přespat ve společné místnosti, kde už je vyhulený fousatý hinduistický mnich a dva borci z Bombaje. Bombaj, dnes oficiálně Mumbai, je obrovská metropole na západním pobřeží Indie, známá mimo jiné jako centrum Bollywoodu. Její dva vyslanci teď sedí tady s mnichem.
Přestože to vypadá na správnou pelešárnu, bereme to, neboť předpokládáme, že nás čekají nevšední zážitky.
Sotva zalezeme do toho doupěte, začne venku lít. Tentokrát jsme měli štěstí. Jít v tom lijáku po těch kamenech by bylo doslova o život. Teď už jsme v suchu a bezpečí.
Pro stabilizaci si dáme po slivovici. Nabízíme i přítomným. Nechtějí.
Zjišťujeme, zda mají pivo. Nemají. Borci z Bombaje říkají, že mají rum. Chceme ho od nich koupit, ale prodat ho nechtějí. Tvrdí, že jsme kamarádi, a proto ho budou pít s námi.
Když si Martin sundá ponožku, zjišťuje, že si při svém kotrmelci rozsekl kůži na holeni. Vypadá to na šití.
Vytahuji lékárničku a jdeme mu dát ránu dohromady. Dezinfikuji ji Betadinem a pak čistím její okolí. Beru mašličky, Trojka prsty stahuje okraje rány k sobě a já je slepuji. Nakonec ránu kryji umělou kůží. Martin by mé ošetření mohl i přežít.
Během ošetřování někdo pouští v televizi psytrance, dunivou elektronickou muziku, a všichni si zapalují místní cigára. Když po mně mnich hodí cigárem, taky si dávám. A to jsem měl cigáro v hubě naposledy v roce 2005.
Pak přichází Martin a žádá, aby se tady nekouřilo. Svojí žádostí přítomné jen pobaví.
Objednáváme si jídlo. Ostrou rajčatovou polévku a po ní osmažené šulky z bramborového těsta, ke kterým dostáváme ostré omáčky.
Tomáš má furt hlad, a tak si ještě objednáváme další jídlo. Do toho běží družba s domorodci.
Trojka sahá na koně a málem platí pokutu
Večer v doupěti zaspím druhou večeři. Je fakt, že mě budili, ale už se mi nechtělo vstávat.
Hudba hraje až do dvou do rána, než ji definitivně vypnou.
Když se ráno vzbudím, zjišťuji, že nás tu spalo asi jedenáct.
Postupně vstáváme. Poslední se zvedá mnich, smotá dredy do klubka, ováže si je šátkem a hned si zapaluje čouda. Cítím, že tam má něco jiného než obyčejný tabák.
Snídáme až před devátou. Při odchodu se ptáme na odvoz do Kasolu. Ochotně nám ho zajišťují za 3 000 rupií.
Jeden z místních jde dokonce s námi a provádí nás přes vesničku Malanu.
Malana je horská vesnice ve výšce kolem 2 650 metrů, posazená na strmém svahu pod průsmykem Chander Khani. Domy stojí těsně vedle sebe a mezi nimi se proplétají úzké kamenité uličky. Tradiční stavby ze dřeva a kamene s dřevěnými balkony dnes doplňují novější zděné domy. Významným místem je chrám místního božstva Jamlu. Vesnice si uchovává svébytné tradice, vlastní jazyk i tradiční samosprávu. Prostě trochu jiný svět, i na indické poměry.
Podle zdejších pravidel se návštěvníci nesmějí dotýkat posvátných staveb a předmětů. Nás tu varují před pokutou 5 000 rupií. Takže ruce radši držet u sebe.
Když dojdeme na náves, volají našemu průvodci, že si tam Trojka zapomněl prkénko na krájení a že mu ho nesou. Čekáme. Trojka při čekání hned porušuje zákaz a zvedá ze země nějakou sošku koně. Okamžitě na něj huláká chlápek, že se to nesmí, a hrozí pokutou. Naštěstí to dobře dopadne a Trojka nic neplatí.
Když mu klučina donese prkénko, radši hned mizíme.
Sestoupíme dolů k řece Malana Nala a pak se po prudkých vysokých schodech vyšplháme do svahu k silnici, kde nás má čekat auto. Tahle horská říčka odvádí vodu z údolí pod Malanou a u vesnice Jari se vlévá do Parvati. My ji teď potřebujeme hlavně překonat a vydrápat se na druhou stranu. I na tom malém kousku se pořádně zadýcháme.
Řidič už na nás čeká v terénním autě s korbou. Ve stejném, jaké nás vezlo v Naggaru. Na korbu dáváme batohy a přisedají si k nim i Trojka s Tomášem.
Po rozbité cestě sjíždíme dolinou řeky Malana Nala až k soutoku s Parvati. Tahle řeka dala jméno celému údolí a sbírá vodu z vysoko položených částí Himálaje, kam se teprve chystáme. Proti jejímu proudu pokračujeme až do Kasolu.
Kasol je malé turistické městečko na břehu Parvati, obklopené strmými zalesněnými svahy. Podél hlavní silnice se střídají penziony, obchůdky a kavárny. Je oblíbenou zastávkou indických i zahraničních batůžkářů před výpravami do okolních hor.
Tady si u rangerů potřebujeme ověřit, zda musíme zaplatit nějaký poplatek a jestli je na náš trek povinný průvodce.
Navigace nás vede ke kanceláři z druhé strany. Vůbec to nevypadá na státní úřad, takže si už myslíme, že nás Google poslal špatně. Chceme odejít, ale Bob se zeptá kolemjdoucího. Jsme tu dobře.
V kanceláři sedí tři chlapi a zprvu nechápou, co po nich chceme. Z rozhovoru nakonec rozumíme tomu, že žádný poplatek platit nemusíme a průvodce také není povinný. Přesto nám dávají k telefonu místního průvodce, který nám nabízí své služby.
Jdeme se poradit a shodujeme se, že půjdeme bez průvodce.
Pak hledáme nějaké bistro, kde si dáme oběd. Objednáváme si ostrý kuřecí vývar s kusy masa a nudlemi.
Trojka jako satisfakci za výlet pro boty kupuje flašku rumu.
Místním autobusem se pak posuneme asi o pět kilometrů do Manikaranu. Tohle poutní městečko na břehu Parvati je známé horkými prameny a sikhskou svatyní, gurudvárou. Míří sem hinduističtí i sikhští poutníci, my ale tentokrát hlavně na autobusák, kde si pronajímáme terénní auto.
Necháme se jím zavézt na začátek našeho treku do Pulgy, horské vesničky v horní části údolí Parvati. Tady máme vyhlédnuté ubytko.
Zase ho nemůžeme najít! Až s pomocí domorodců se dostáváme na správné místo. Je to malý hotýlek se slušnými čistými pokoji. V Indii zatím nejlepší.
Přepereme si propocené věci, dáme si teplou sprchu a jdeme o kousek vedle na večeři.
Jen se najíme a vracíme se zpátky. Bob chce jít brzy spát. Bolí ho totiž nohy.
Boty z Gurunu, horká koupel a tábor bez vody
Před spaním si Trojka z rozpadlých pohorek vyrábí ledovcové boty. Podrážky oblepuje stříbrnou páskou. Nakonec vypadají jako boty od Majky z Gurunu.
Pak ještě zjišťuje další informace k chystanému treku. Akorát mě tím znervózní, takže nemůžu usnout a v noci se budím.
Vstávám před šestou a jdu vařit vodu na kávu a čaj. Snídani bychom dostali až o půl desáté.
Přestože jsem chtěl vycházet v osm, vyrážíme až o půl deváté.
Jdeme dolinou řeky Parvati po jejím levém břehu. Cesta vede lesem, ve kterém roste plno mohutných deodarů – himálajských cedrů. Tyhle stálezelené jehličnany s rozložitými větvemi a svěšenými konečky mohou dorůstat až kolem padesáti metrů. Zkrátka pořádné stromy, pod kterými si člověk se svým báglem připadá docela malý.
Podél trasy je plno stánků s občerstvením. Je ale po sezoně, takže většina je zavřená. Kolem nich zůstává neskutečný bordel. Odpadky leží i podél chodníku a kazí jinak nádherné výhledy na okolní skalní štíty a hučící divokou řeku.
Pauzu dáváme u jednoho otevřeného bistra. Objednáváme si kafe a hustou polévku.
Tomášovi není moc dobře. Všechno ho bolí a do toho má sračku. Když jde podruhé, dávám mu raději Ercefuryl.
Pokračujeme dál. Míříme do Khirgangy, kde mají být termální prameny. Tohle oblíbené zastavení na horské louce ve výšce kolem 2 960 metrů láká turisty právě na horkou koupel po výšlapu. Podle hinduistické tradice je místo spojené s bohem Šivou, který tu měl meditovat. My máme zatím v plánu hlavně tu koupel.
Je to malá osada s plným zásobením v podobě bufetů a bister. Zřejmě žije jen z turistického ruchu.
Jdeme nahoru, kde má být termální bazén. Kdysi tam byl, teď je rozbitý.
O něco níž vytéká ze čtyř trubek horká minerální voda. Zrovna se pod nimi koupe hinduistický mnich a přepírá si oblečení.
Svlékáme se a taky se jdeme okoupat.
Vedle stojí dřevěná budova. Trojka je zvědavý a jde se tam podívat. Okamžitě dostává kartáč. Je to prostor pro ženy. Opět mu hrozí pokutou.
Hned vedle je bufet. Jdeme tam na čaj. Pak nás chytá mlsná, takže si dáváme ještě placku s medem a další čaj.
Posilněni odcházíme, přestože ostatní výpravy tady v Khirganze nocují. Já mám v mapě vyhlédnuté místo, kde by se dalo přenocovat. Vedle má téct potok a podle vrstevnic by tam měly být rovné plácky.
Dojdeme tam. První zklamání přichází hned. Potok je bez vody a žádné rovné plácky nevidíme. Další místo je ještě dva kilometry daleko a o 220 výškových metrů výš. To už by vyčerpaný Tomáš nedal.
Martin se chce vrátit. Mně to nedá a jdu místo prozkoumat. Nacházím plácky, kde by se stany daly nouzově postavit. Nakonec hlasujeme a zůstáváme tady.
Přestože je to na táboření fakt blbé místo, výhledy jsou krásné. Naproti nám vodopád, nahoře skalní štíty a dole pod námi nádherná řeka.
Postavíme tábor a Tomáš s Martinem jdou krkolomným srázem dolů pro vodu. Trojka rozdělává oheň a já na vařiči vařím vodu na kafe.
Když se oheň rozhoří, přesouváme vaření vody na něj.
K večeři pak děláme rýži na špeku s vepřovkou.
Dáme si ještě čaj a po sedmé, už za tmy, zalézáme do stanů. Tedy kromě Boba, který zase spí pod širákem.
Ztracené termály, ztracený Tomáš a vařič na odstřel
V noci se na šikmém svahu spí hrozně. Furt sklouzávám z karimatky a s Tomášem vyjíždíme i ze stanu. Každou chvilku se budím, abych se nasoukal zpátky.
V noci je navíc bouřka a prší.
S Trojkou vstáváme v šest. To už je hezky. Rozděláváme oheň a ohříváme vodu na kávu, čaj a vločky.
Tomáš má pořád průjem, takže pokračujeme v léčbě Ercefurylem.
Odcházíme stejně jako včera o půl deváté.
Sotva se vydrápeme na první svah, nacházíme krásně rovný plácek na postavení stanů. Včera stačilo ujít ještě pár metrů a mohli jsme se krásně vyspat.
Stoupáme do svahu vysoko nad hučící řekou Parvati. Stále jdeme lesem a v průsecích můžeme obdivovat skalní hřebeny himálajských vrcholů. Řeka burácí hluboko pod námi a kopce nad ní rozhodně nevypadají, že by měly v úmyslu se někde položit.
Přicházíme na tábořiště, kam jsme chtěli dojít včera. Je to tady mnohem lepší. Voda hned po ruce a rovné plácky.
Dáváme pauzu. Tomáš kvůli průjmu a následné koupeli v potoku, my ostatní na krátký odpočinek.
Kousek dál překračujeme po lávce řeku, jeden z levostranných přítoků Parvati.
Tomáš si musí znovu odskočit. Naštěstí je pořád schopný pokračovat a nést těžký batoh.
V poledne přicházíme k místu zvanému Baba Ji. V mapě je zakreslené tábořiště a také občerstvení. Ve skutečnosti je tu jen prázdný barák.
Normálně se tady končí denní etapa. My si dáváme jen pauzu na svačinu.
Asi po kilometru mají být termální prameny. Podle mapy někde nad stezkou. Martin nechce ztrácet výšku, proto jdeme po svahu. Přicházíme k potoku, který chceme překonat po šutrech, ale nejde to. Vracíme se, přejdeme ho po lávce a míříme do suťoviště. Ani tam cesta nevede.
Když se otáčím, abych se vrátil, zakopnu a padám. To už chytám nervy a řvu, že kdybychom šli normálně po chodníku, tak už tam dávno jsme.
Ostatní ještě zkoušejí další varianty, já se vracím na chodník. Termály nakonec mineme.
Martin začíná sýčkovat. Že tady nejsou žádní lidé, přechod sedla bude náročný, z výšky nám bude zle a jeho tam vlastně nic neláká. Navrhuje se vrátit.
Když začne pršet, chce zpátky do prázdného baráku u Baba Ji. Hlasujeme a pokračujeme dál.
Po dalších asi dvou kilometrech přicházíme k řece, kde je několik plácků. Tady už zůstáváme.
Postavíme stany a jdu ohřát vodu na kafe. Pokouším se zapálit benzínový vařič. Ten se ne a ne rozhořet. Dostávám z toho doslova cholerický záchvat a nejradši bych jím mrskl do řeky. Musím odejít, abych se uklidnil. Vařič nakonec zprovozňuje Bob.
Najednou nemůžeme najít Tomáše. Odešel pro dřevo na oheň a pořád nikde.
Jdeme ho hledat. Drápu se do svahu, kde jsem ho viděl naposledy, jestli někde nespadl a neleží tam. Z plných plic ho volám, ale hučící řeka mě přehlušuje.
Vydrápu se až nahoru, když na mě Martin mává, že Tomáš je v pořádku. Byl jen pro dřevo.
Sejdu dolů k tábořišti. Zrovna přichází skupina turistů, kteří se vracejí od průsmyku. Zjišťujeme, jak to nahoře vypadá. Říkají, že průsmyk je průchozí a že ho přejdeme.
To nás uklidňuje. Kromě Martina, který chtěl být na signálu, aby zjistil, jak dopadl ve volbách.
Jdeme vařit. Nejprve hrachovku ze sáčku, vylepšenou špekem a salámem. Když ji sníme, pouštíme se ještě do červené čočky se salámem.
Trvá to. Jíme až po setmění a pak rovnou zalézáme do stanů a jdeme spát.
Nad řekou na házečce a přes Pandu Bridge
Včera jsme si stany postavili na rovině, takže se spí lépe. Dokonce se budím až po šesté ráno.
Vylezu ze stanu a obloha je téměř vymetená.
Jdu ohřívat vodu. Tentokrát se mi podaří zapálit vařič hned napoprvé.
Uvaříme vodu na kávu, čaj a pak ještě na vločky. Pobalíme se a jdeme.
Ujdeme kousek a hned si vzpomeneme na slova guida, kterého jsme včera potkali. Říkal, že právě tady je nejnebezpečnější úsek celé trasy.
Ano, je to tady!
Trasa vede po strmé skále nad řekou Parvati. Její údolí se tady svírá do skalnatého hrdla a pro nás mezi skálou a vodou moc prostoru nezbývá. Když vede pod nohama aspoň úzká pěšina, je to ještě dobré. Pak se ale dostáváme do míst, kde je to doslova o život.
První jde Trojka, který je v lezení po skalách zdatnější. Házíme mu lano z házečky, kterou běžně používáme na vodě. Karabinou se připínáme k popruhu batohu a druhý konec lana drží Trojka. S touhle improvizovanou oporou postupně přelézáme obtížná místa.
Už si myslíme, že to máme za sebou, a přicházejí další.
Zase strmá skála nad řekou. Kdybych spadl a nezabil se nárazem o skálu, skončil bych v řece, kde by mě proud umlátil o šutry. Vyhlídky žádná sláva.
Bez pomoci házečky bych tenhle úsek určitě nedal.
Konečně máme obtížná místa za sebou. Dolina se rozšiřuje a my víceméně pohodově stoupáme.
Před námi se otevírají nádherná panoramata zasněžených vrcholů. Počasí nám přeje a konečně máme i výhledy.
Každou hodinu dáváme pauzu na vydechnutí.
Po deseti kilácích přicházíme k řece, kde je přes celé koryto zaklíněný pořádný balvan. Vytváří přírodní most. Chceme přes něj přejít, ale klouže to.
Bob nachází cestu přes řeku kousek výš. Po úzké kamenné hraně musíme vylézt na další balvan a přes něj se dostat na druhou stranu. Jsme u přírodních kamenných mostů známých jako Pandu Bridge. Žádná lávka se zábradlím, jen obrovské balvany zaklíněné nad vodou. Podle hinduistické legendy je sem umístili bratři Pánduovci, hrdinové eposu Mahábhárata, aby mohli řeku překonat. Jestli přitom měli na zádech šestadvacetikilové bágle, legenda neříká.
Pod námi řeka mizí v sifonu, kde se voda žene pod zaklíněné kameny. Spadnout tady by podle mě znamenalo jistou smrt.
I tohle přelézání je krkolomné.
Sundávám si batoh a na šutr lezu nalehko. Bágl si pak s Trojkovou pomocí vytáhnu nahoru. Ještě se krkolomně přehoupnout do svahu a konečně jsem na druhé straně.
Dlouho se neraduji, protože o kousek dál nás čeká ještě mohutnější balvan, který i tady vytváří most přes řeku. Ten se ale dá s opatrností přejít. Když přecházím já, Trojka mě znovu přidržuje lanem z házečky.
Za mostem nás čeká prudké stoupání do svahu. Jdu poslední. Když se vyškrábu nahoru, vidím rovný plácek vhodný na táboření. Ostatní už tam jsou. Další tábořiště, kam jsme chtěli dojít, je ještě necelé čtyři kilometry daleko.
Dohadujeme se, jestli zůstat, nebo pokračovat. Je tu dřevo na oheň a po dnešku toho máme dost. Takže zůstáváme.
Postavíme stany a jdeme vařit. Dneska děláme gulášovku, vylepšenou cibulkou osmaženou na špeku a trochou salámu. Je výborná. Pak ještě vaříme rýži s krůtím masem ve vlastní šťávě.
Je zima, vrstvíme oblečení a vytahujeme i péřovky.
Po setmění si dáme ještě čaj a před sedmou zalézáme do stanů.
Namrzlý stan a závod s mraky k Mantalai
V noci je chladno. Předchozí noci jsem spal jen tak přikrytý spacákem, tentokrát se do něj musím i zapnout. Ve dvě ráno jdu na záchod, a když rozepínám tropiko stanu, je namrzlé. Venku mrzne. Obloha je jasná, svítí hvězdy a je vidět dokonce i Mléčná dráha.
Vstávám před šestou. Zapaluji vařič, dávám ohřívat poslední litr vody a jdu pro další.
Včera jsem pro vodu nebyl, takže chvilku bloudím, než pramen najdu.
Když se vracím, Trojka už je vzhůru. Společně děláme snídani.
Stejně jako předchozí dny odcházíme o půl deváté. Jelikož jsme si včera trasu zkrátili o dva kilometry, dneska musíme do dalšího tábořiště ujít šestnáct. Doufáme, že nebudeme muset šplhat po skalách jako včera.
Hned po startu při stoupání přejdeme suťoviště a dostáváme se do široké doliny s pohodovým stoupáním. Oproti předchozím dnům kilometry ubíhají rychleji.
Vpravo vedle nás teče Parvati a kolem se tyčí skalnaté vrcholky hor zaprášené sněhem.
Obloha je zatažená.
Před polednem se za námi začínají z údolí valit zlověstná mračna. Mraky zahalují i vrcholky okolních hřebenů. Čekáme, co to přinese. Přidáváme do kroku, abychom byli co nejdřív na tábořišti.
Před cílem musíme přejít suťový svah. Opět výživné stoupání a těžší terén.
Vyškrábeme se nahoru a dostáváme se k jezeru Mantalai. Leží ve výšce kolem 4 100 metrů, obklopené kamením a vysokými horami. Je považováno za posvátné pramenné místo řeky Parvati, kterou napájí voda z okolních ledovců. My ho ale teď na podzim zastihujeme prázdné. V místě, kde čekáme jezerní hladinu, zůstalo jen bahnité dno.
Na břehu je svaté místo s vlaječkami, v mapě označené jako Mantalai Temple. Žádný velkolepý chrám, spíš malá svatyně pod širým nebem, zasvěcená bohu Šivovi. Mezi kamením a vlaječkami tu stojí šivův lingam, jeho posvátný symbol. Na tak odlehlém místě působí svatyně docela příhodně. K bohům už to ostatně máme zase o kus blíž.
Za svatyní ještě chvilku traverzujeme ve svahu a pak znovu pokračujeme širokou dolinou až na tábořiště. Přicházíme v patnáct hodin. Tábor stavíme ve výšce 4 100 metrů.
Postavíme stany a jdeme vařit. Nejprve kávu, pak hrachovku a nakonec kuskus se zeleninou a k tomu vepřovku.
Do stanů zalézáme už o půl sedmé. Zítra nás čeká náročný výstup do base campu, základního tábora pod průsmykem.
Mordor na druhou a vařič na zašlapání
V noci není až taková zima. Ochlazuje se až nad ránem, když se vyjasní. To už i mrzne. Jsou −3 °C.
Těsně před šestou vylézám ze stanu. Je úplně jasno a okolní štíty, které byly včera schované v mracích, se nám vystavují na obdiv.
Pokouším se zapálit vařič. Rozhoří se a zase zhasne. Pak už ne a ne chytit. S Trojkou s ním bojujeme asi tři čtvrtě hodiny, než se konečně rozhoří. Kvůli tomu odcházíme z tábořiště až v 8:45.
Dneska sice máme ujít jen pět kilometrů, ale zato nastoupat 800 metrů.
Nejprve jdeme asi kilometr a půl pohodově kolem jezera. Přitom po šutrech překračujeme řeku. Kameny jsou ještě namrzlé. První to poznává Martin, když uklouzne a spadne mezi balvany. Opět si naráží holeň.
Jdeme ještě kousek dál a pak začíná ten správný mordor. Suťovištěm se drápeme do prudkého svahu. V první části nastoupáme na dvou kilometrech 510 metrů. Místy to má doslova horolezecké pasáže. Nadmořská výška a terén dělají své. Vlečeme se jako šneci a každou chvilku zastavujeme, abychom se vydýchali.
Počasí zatím přeje. Sluníčko svítí, pod námi se otevírá celá dolina s ledovcovými jezírky a kolem se tyčí zasněžené vrcholky hor.
Pauzu na jídlo dáváme u řeky. Voda je tady ale zakalená, takže ji po delší době zase filtrujeme.
Do base campu, kam dneska musíme dojít, nám zbývá 1,3 kilometru a 270 výškových metrů. O to by ani nešlo, jenže trasa vede přes zasněžené suťoviště. Mordor číslo dvě.
Je to hrozně nebezpečné. Noha se proboří sněhem a skončí někde mezi balvany. Snažíme se proto šlapat jen na šutry, které ze sněhu vyčnívají. Bohužel to pokaždé nejde.
Počítám každý metr do cíle. Už toho máme dost. Aby toho nebylo málo, začíná se zatahovat, a dokonce i sněžit.
Konečně jsme v base campu pod průsmykem Pin Parvati, ve výšce 4 950 metrů. Základní tábor zní skoro jako místo, kde by člověk mohl čekat nějaké zázemí. Tady je tím zázemím jen to, co si vytáhneme z batohů.
Postavíme stany a jdu ohřívat vodu.
Když zase nemůžu zapálit vařič, jdu si raději lehnout do stanu. Zůstat u něj o pár sekund déle, zadupal bych ho do země.
O zapálení se pokoušejí Trojka s Bobem. Taky jim to nejde. Nakonec vařič několikrát rozeberou, vyčistí, promažou, vyčistí i trysku a konečně začíná fungovat. Drbali se s tím dvě hodiny.
Rychle uvaříme vodu na kafe a k večeři děláme instantní těstoviny.
Vrásky nám dělá nepřestávající sněžení. Pokud se to do rána nezlepší, nemáme šanci průsmyk přejít.
Je osmnáct hodin, když za stálého sněžení nervózně zalézáme do stanů.
Přes Pin Parvati aneb Trojka v roli sněhoborce
Zpočátku je v noci docela dobře. O půlnoci ale jdu na záchod a cítím, že se už řádně ochladilo. Když vylezu ze stanu, je úplně jasno. Hned mě to uklidňuje a věřím, že průsmyk Pin Parvati přejdeme. Na druhou stranu je při vyjasnění o to větší zima.
Spím oblečený, dokonce i v péřovce. Přesto cítím chlad, hlavně od země. Mám totiž jen třísezonní karimatku i spacák.
Tomášovi je taky zima a k tomu mu z nadmořské výšky není moc dobře.
Chceme vycházet už v sedm. Přestože jsme se domluvili, že ráno nebudeme vůbec vařit, vstávám před půl šestou, abych připravil aspoň čaj.
Vnitřní ložnice stanu je celá pokrytá jinovatkou. Stačí o stan zavadit a uvnitř doslova sněží. To se mi ještě nestalo.
Vařič už naštěstí funguje a daří se mi ho hned zapálit.
Budím ostatní a oznamuji, že počasí přechodu průsmyku přeje.
Trojka měří teplotu. Je −10 °C.
Dáme si horký čaj, pobalíme se a těsně po sedmé vycházíme.
Přejdeme zasněžené suťoviště a vstupujeme na ledovec, po kterém začínáme stoupat. Naštěstí jsou ve sněhu stopy. Držíme se jich. Trojka jde první a prošlapává stopu.
Každý krok ve sněhu v téhle výšce je vyčerpávající. Ujdu pár metrů a musím zastavit, abych se vydýchal. Takhle postupuji celou cestu. Několikrát dáváme i delší pauzu na odpočinek a malou svačinu. Jdeme opravdu pomalu. Kilometr nám trvá hodinu.
Největší mordor nás čeká těsně pod průsmykem. Musíme se vydrápat do prudkého šotolinového svahu. Připadá mi, že lezu do kolmé stěny.
Konečně jsme nahoře. Pin Parvati, přibližně 5 300 metrů nad mořem. Přechod mezi zeleným údolím Parvati a suchou vysokohorskou oblastí Spiti máme pod nohama. Dneska jsou ale obě strany hlavně bílé.
Fotíme okolí jako zběsilí, pak ještě společná fotka a začínáme sestupovat na stranu Spiti, do údolí řeky Pin.
Celý svah je pod sněhem. Je ho tady nafoukaného mnohem víc než na druhé straně. Trojka jde první jako sněhoborec. Boří se po kolena, místy až do půli stehen.
Jdu za ním. Myslel jsem si, že cesta dolů bude snazší, ale v hlubokém sněhu je to stejně náročné. Když Trojka dostane do nohy křeč, jdu dopředu a prošlapávám stopu já. Vydržím to jen chvíli. Je to na padnutí. Znovu mě střídá Trojka.
Úsek v hlubokém sněhu je dlouhý něco přes kilometr. Pak se dostáváme na zasněžené suťoviště, kde už se jde o něco lépe.
Jako každé odpoledne se přiženou mraky a začne lehce sněžit. To už sestupujeme šotolinovým svahem kolem potoka vytékajícího z ledovce.
Dnešní putování končí dole v údolí u řeky Pin. Tahle horská řeka odvádí vodu z okolních svahů a ledovců dál do řeky Spiti. Pro nás je teď hlavně znamením, že máme sestup za sebou. Je tu tábořiště a dneska už toho máme všichni dost.
Ušli jsme osm kilometrů, nastoupali 515 metrů a sestoupali tisíc.
Stavíme stany. Po mrazivé noci jsou pořád mokré, a to i uvnitř ložnic. Chceme je nechat vyschnout, jenže začíná hustě sněžit.
Sněží během vaření a nepřestává ani potom, co najezení před šestou zalézáme do stanů.
Noc ve sněžícím stanu a den se ztrátami
Večer pořád sněží. Pod vahou sněhu se tropiko prohne a přilepí na stěnu vnitřní ložnice. Zkondenzovaná voda na nás začíná kapat. Za chvilku máme mokré spacáky.
Usnu, a když se vzbudím, je tropiko přimrzlé k ložnici. S Tomášem vylézáme ze stanu. Už nesněží, ale zase mrzne. Oklepáváme sníh, odtrháváme tropiko od ložnice a stan znovu vypínáme.
Dofoukám karimatku, ze které mi pomalu uniká vzduch, a zalézám do vlhkého spacáku.
Vypnutí stanu moc nepomohlo, kondenzát kape dál. Nad ránem je mi už taková zima, že si musím obléct zmrzlou nepromokavou bundu. Trochu to pomůže a konečně nad ránem usínám.
Vstávám až v 6:40. Obloha je úplně vymetená. Takové azuro tady snad ještě nebylo.
Trojka s Bobem už mají rozvařený čaj a pak vaří vodu na vločky.
Když se sluníčko přehoupne přes hřeben, dáváme sušit mokré věci. Hlavně spacáky.
Sušením se zdržíme a odcházíme až před devátou.
Přejdeme suťoviště a potřebujeme se dostat na druhou stranu řeky. Most tady samozřejmě není. Chvilku hledáme místo, kde by se dalo přeskákat po šutrech. Když ale vidíme, jak jsou namrzlé, raději zouváme pohorky a jdeme brodit.
Za brodem pokračujeme ještě chvíli suťovištěm, ale pak narážíme na vyšlapanou pěšinu, po které se jde mnohem lépe.
Po přechodu sedla jsme se ocitli v údolí řeky Pin v oblasti Spiti a pokračujeme naší cestou sněžných leopardů. Tahle část Himálaje patří do krajiny chladné vysokohorské pouště. Místo lesů tu převládají holé svahy, skály a řídká vegetace. Sněžní levharti tu skutečně žijí, ale zahlédnout je jiná disciplína než se tudy jen proplahočit s batohem.
Pěšina vede po levém břehu řeky Pin, často proto traverzujeme ve strmých svazích nad vodou.
Slunce pere a za chvilku odkládáme vrstvy oblečení. Bez slunečních brýlí bychom na tom sněhu asi oslepli.
Když v poledne dáváme pauzu na svačinu, zjišťuji, že jsem na tábořišti nechal své nepromokavé kalhoty High Point. Sušil jsem je na šutru opodál. Trojka s Bobem mi říkají, ať se pro ně vrátím.
Ušli jsme už sedm kiláků. Při představě, že půjdu sedm zpátky a pak znovu sedm za ostatními, a ještě budu riskovat, že mě chytne pravidelná odpolední slota, to zavrhuji. Nebudu zbytečně riskovat.
Současně zjišťuji, že na tábořišti zůstal i můj prázdný příruční batoh do letadla. Tomáš v něm nosil vodu. V tom sněžení zapadal sněhem a při odchodu jsme si ho nevšimli. Bohužel, se ztrátami se musí počítat.
Jdeme dál. Chceme dojít na nejbližší tábořiště, které je ještě pět kilometrů daleko.
Opět traverzujeme a přecházíme několik roklí.
Projdeme kolem divokého úseku řeky a ve čtrnáct hodin přicházíme na tábořiště. Vedle nás vede dokonce polní cesta.
Po ní jedou za sebou dva traktory. Zastavují u nás a řidiči se s námi dávají do řeči. Po pěti dnech jsou to první lidé, které potkáváme. Zjišťují, odkud jdeme. Když jim řekneme, že jsme přešli Pin Parvati Pass, prohlásí, že jsme blázni. Prý je to tam teď velmi nebezpečné.
Martin s jedním z nich domlouvá odvoz do Kazy, hlavního správního a obchodního střediska oblasti Spiti. Jakmile zítra dojdeme do Mudu, vesnice na konci silnice v údolí Pin, odveze nás tam. Když se ho Martin ptá, kde ho najdeme, odpovídá, že si nás najde.
Jako každé odpoledne se zhoršuje počasí. Ochladí se, a sotva začneme vařit, začne sněžit. Když už nemám nepromokavé kalhoty, vytahuji pončo. Když ho s sebou tahám, tak ho aspoň využiju.
Vaříme polévku z masoxu a zeleniny, zahuštěnou kuskusem. Sním ji a jdu se schovat do stanu. Je mi totiž zima. Aspoň dopisuji deník.
Trojka, Bob a Tomáš vaří těstoviny. Martin se schoval do stanu už dávno, jako každý den.
Volají mě, že je jídlo hotové. Při obouvání trekových sandálů urvu stahovací pásek. Dneska se mi fakt daří!
Pojím a vracím se do stanu, abych pásek sešil. Automaticky sahám do příruční lékárničky pro jehly. Hledám, ale jehly nikde.
Teprve teď si vybavím, že mi je zabavili při bezpečnostní kontrole na letišti ve Tbilisi a já si nepořídil novou sadu.
Jehlu má naštěstí Bob, takže si pásek můžu sešít.
Ostatní po jídle taky zalezou do stanů a jdou odpočívat. Zítra nás čeká posledních patnáct kilometrů treku do Mudu.
Konec treku a hotelové topení v posilovně
Naštěstí večer brzy přestává sněžit, takže se tropiko neslepí s ložnicí a ráno se budíme suší. Samozřejmě v noci zase mrzne.
Vstávám před šestou a jdu vařit vodu na čaj. Vody je ale málo, takže scházím dolů k řece pro další.
Dneska je vařič výkonnější a voda se uvaří rychleji. Budím ostatní.
Snídáme opět vločky. Už mi lezou krkem a svoji porci ani nedojím.
Přesně v osm vycházíme. Do Mudu, kde náš trek končí, to máme patnáct kiláků.
Dneska je jiné počasí než obvykle. Žádné ranní azuro, po obloze se honí mraky a další se ženou údolím za námi. Je chladno, a dokonce začíná lehce sněžit.
Svižně šlapeme, za hodinu dáváme pět kilometrů. Jdeme dolinou řeky Pin a kolem nás se rozprostírá zasněžená poušť.
Když jsme přibližně v polovině trasy, přijíždí terénní auto. Jede pro nás borec, se kterým včera Martin domluvil odvoz. Trek pro nás končí.
Batohy dáváme na korbu, kam si sedá i Bob. My ostatní se usazujeme dovnitř.
Jedeme do Mudu, kam jsme původně měli dojít pěšky. Tahle horská vesnice na konci silnice v údolí Pin slouží jako výchozí nebo cílový bod treků přes okolní průsmyky. Bílé domky pod holými horskými svahy vypadají z dálky moc hezky. Když ale vesnicí projíždíme, už to taková sláva není.
S řidičem jsme domluvení, že nás odveze až do Kazy.
Za Mudem začíná asfalt. Silnice je úzká a klikatá, ale slušná. Řidič jede rozumně a před každou zatáčkou troubí.
Pak z té hezké silnice nepochopitelně odbočuje vpravo na polní cestu a pokračujeme krkolomně dál. Asi zvolil zkratku. Cestou přibírá stopaře, který nasedá k Bobovi na korbu a usazuje se na mém batohu.
Takhle dojedeme až do Kazy, správního a obchodního střediska oblasti Spiti. Městečko leží na břehu stejnojmenné řeky, sevřené mezi holými horskými svahy. Po dnech v horách pro nás znamená hlavně hotel, teplou vodu a pořádné jídlo.
Řidič nás vysazuje u hotelu. Platím mu domluvených 3 500 rupií.
V hotelu mají volno, takže se jdeme ubytovat. Cena je 4 500 rupií. Pokoje jsou hezké a čisté, akorát je tu zima. Když chceme, aby nám zatopili, recepční nám řekne, že na střeše je posilovna a tam se můžeme zahřát.
Okamžitě se jdu po týdnu v horách osprchovat. Teče tu i teplá voda.
Tomáš mezitím objedná jídlo a jdeme do jídelny na oběd.
Podává se ostrá polévka, pak placky se sýrem, rýže s kuřecím v kari omáčce a rajčata s cibulí. Po týdnu trekové stravy se cpeme jak Prajzi. Jenže máme scvrklé žaludky, takže to ani nesníme.
Po jídle dáváme na balkon sušit spacáky a stany a vyrážíme do města.
Nejprve míříme na autobusové nádraží zajistit si odvoz do Manali. Tam zjišťujeme, že průsmyk Kunzum La je kvůli sněžení uzavřený a cesta do Manali neprůjezdná. Tohle sedlo ve výšce přibližně 4 600 metrů propojuje Spiti s oblastí Láhaulu a vede přes něj naše plánovaná cesta zpátky. Stačí sníh a plán dostává trhliny.
Chlápek na nádraží si bere číslo na Tomáše s tím, že mu dá vědět, jestli průsmyk zprůjezdní.
Vracíme se a míříme k buddhistickému klášteru.
Cedule upozorňuje, že se máme vyzout, na nic nesahat a být potichu. Klášter je zavřený, otevírá nám ho až jeden z mnichů. Projdeme si ho a pak po prudkých schodech stoupáme ke zlaté soše Buddhy nad klášterem. Odtud je moc hezký pohled na město.
Sestupujeme dolů a procházíme obchůdky, kde kupujeme dárky domů.
V jednom obchodě si chci koupit džíny. Bohužel v celé Indii zřejmě není nikdo tak velký jako já, takže smůla.
S Bobem se pokoušíme vybrat peníze z bankomatu, ale bez úspěchu. Tomáš mi aspoň u jednoho obchodníka vymění sto dolarů.
Naproti hotelu je prodejna s kořalkou. Kovová klec, ve které prodavač nejprve převezme peníze a teprve potom podává láhve přes mříž. Kupujeme kořalku a pivo na večer.
Kořalka je dobrá, pivo hnusné.
Jdeme na pokoj a řešíme, jak se z Kazy dostat. Pokud zůstane Kunzum La uzavřený, budeme muset jet přes Šimlu. To je hlavní město Himáčalpradéše a někdejší letní sídlo správy Britské Indie. Pro nás by ale tahle varianta znamenala hlavně dlouhou objížďku přes Kinnaur.
Pak už při kořalce probíhá vyhodnocování absolvovaného treku.
Přes Kunzum La s infarktem v zatáčkách
Na hotelu spím s Trojkou v manželské posteli pod jednou dekou. Je tu taková kosa, že Trojka spí v péřovce a s čepkou na hlavě. Pořád jsme totiž ve výšce kolem 3 600 metrů.
Včera jsme domlouvali snídani na osmou. Přijdeme do jídelny a nic. Když se ptáme borce z recepce, jestli bude, jen nám podává jídelní lístek, ať si vybereme. Objednáváme si placky plněné vajíčky.
Zjišťujeme, zda už je otevřený průsmyk Kunzum La, a tedy i silnice do Manali. Borec neví.
Po snídani jdu s Tomášem a Bobem na policejní stanici zjistit stav silnice. Je opět nádherně. Cestou máme možnost poznat další zákoutí probouzející se Kazy. Procházíme rozbitými uličkami s povalujícími se psy, pak kolem vojenských kasáren a kousek od stanice potkáváme policistu.
Říká, že průsmyk je teď kvůli sněhu uzavřený, ale je velká šance, že ho otevřou. Každopádně prý budeme potřebovat auto s pohonem 4 × 4.
Ptáme se i na cestu na druhou stranu přes Šimlu. Ta je volně průjezdná. Abychom se odsud dostali, rozhodujeme se raději pro Šimlu a Manali vypustíme.
Volám Martinovi, aby potvrdil domluvené auto s řidičem, a stornuji jízdenky FlixBusu z Manali do Dillí.
Dojdeme k hotelu, kde už čeká řidič s terénní Toyotou. Zase změna! Kunzum La se otevírá, takže pokračujeme podle původního plánu přes Manali.
Na střechu dáme batohy a v deset dopoledne vyjíždíme.
Projedeme úzkými uličkami Kazy a za městem najíždíme na slušný asfalt. Jedeme pouštní dolinou řeky Spiti a jen zíráme na okolní hory se zasněženými vrcholky. Tahle řeka tvoří hlavní osu celého údolí a dál po proudu se vlévá do Satladže. Teď nás ale zajímá hlavně cesta proti jejímu proudu, směrem k průsmyku.
Řidič jede hodně opatrně a pomalu.
Postupně se asfalt ztrácí a pokračujeme po šotolinové cestě.
V poledne dojedeme do Losaru, poslední vesnice před průsmykem. Leží ve výšce přes čtyři tisíce metrů a je jedním z posledních míst, kde se před cestou přes Kunzum dá najíst a zastavit v civilizaci. Teď tu hlavně stojí řada aut. Průsmyk je pořád uzavřený.
Řidič si od nás bere pasy a jde nás zaregistrovat na policejní kontrolní stanoviště. Využíváme pauzu a míříme do blízké hospůdky na oběd. Objednáváme si kuřecí polévku a smažené kuřecí čtvrtky. Jiné maso tu nemají.
Docela dlouho čekáme, než nám jídlo připraví.
Když přinesou polévku, je to pořádný kotel, který by stačil jako hlavní jídlo. Je řádně ostrá, s kusy masa a nudlemi. Druhý chod mám problém vůbec sníst.
Během oběda se kolona aut rozjíždí. Průsmyk je otevřený.
Najezení sedáme do auta a po rozbité nezpevněné silnici, místy v rozbředlém sněhu, stoupáme nahoru. Okolní hory jsou úplně úžasné! Podél cesty míjíme několik buddhistických stúp, drobných posvátných staveb, kolem kterých vlají modlitební praporky.
Konečně jsme v průsmyku.
Kunzum La ve výšce přibližně 4 550 metrů spojuje himálajské oblasti Spiti a Láhaul. Stojí tu svatyně Kunzum Mata, místní ochránkyně cestujících, s modlitebními praporky. Vedle je vojenský památník připomínající 102 obětí havárie vojenského letounu Antonov An-12 z roku 1968. Připomínka, že tyhle hory si nevybírají jen mezi pěšími turisty.
Venku je pořádná kosa a stojí tu chumel motorkářů. Nechápeme, že sem v tom sněhu na motorkách vůbec vyjeli.
Ostrými serpentinami sjíždíme dolů. Na téhle straně je mnohem víc sněhu a silnice je v podstatně horším stavu. Už chápu, proč policajt říkal, že musíme mít auto 4 × 4.
Zejména motorkáři si to tady užívají. Několik jich vidíme ležet.
Náš řidič, který po rovném asfaltu jel pomalu, se tady ve strmém svahu, samozřejmě bez svodidel, rozhodne závodit. Začíná předjíždět auta před námi a přivádí nás tím do infarktových stavů.
Sjedeme níž a pak dlouho pokračujeme širokou dolinou řeky Chandra. Ta spolu s řekou Bhaga vytváří Čanáb, jednu z velkých řek této části Himálaje. Kolem nás se táhne pustá horská krajina a silnice je pořád hrozná. Než konečně najedeme na asfalt, projíždíme ještě skalním kaňonem.
U obce Koksar řidič zastavuje u stánků s občerstvením. Tahle vesnice na břehu Chandry patří k tradičním vstupním místům do Láhaulu. My tu teď potřebujeme hlavně kafe.
Sedíme v malém kutlochu s domorodci. Vedle u stolu chlapík holýma rukama jí rýži s masem.
Pokračujeme na Manali. Krajina kolem je stále zasněžená, pustá a bez stromů.
Pak ale projedeme devět kilometrů dlouhým tunelem Atal pod masivem průsmyku Rohtang a ocitneme se v úplně jiném světě. Tunel otevřený v roce 2020 umožňuje projet mezi Láhaulem a oblastí Manali bez šplhání přes vysoké sedlo. Ušetří desítky kilometrů horských zatáček a nám během pár minut vymění zasněženou pustinu za zelenou dolinu směrem k řece Beas.
Tady už jsme v oblasti Manali. Říkají tomu indické Švýcarsko. Je to vyloženě turistická oblast se spoustou atrakcí, lidí a hotelů.
Do Manali dojíždíme až po západu slunce. Řidič nás veze do centra k bankomatu, abychom mu mohli zaplatit.
Přestože jsme tu už byli, vůbec to tady nepoznávám. Mraky lidí, plno otevřených obchůdků, stánků a reklamních světel. Bliká to tu jak v Las Vegas.
S Bobem jdeme najít bankomat. Po hlavní třídě se motáme jak bludní Holanďani a nemůžeme žádný objevit. Až na radu místního ho konečně nacházíme.
Bobovi ale peníze vydat nechce. Mně na Revolutku ano. Na jeden výběr dá maximálně deset tisíc rupií, takže musím vybírat dvakrát, abych mohl řidiči zaplatit domluvených osmnáct tisíc.
Už tak jsem z hledání bankomatu vytočený a do toho volá Martin. Zjišťuje, kde jsme, protože z místa, kde zaparkovali, je vyhání policajt. Radí mi, ať vybereme dvacet tisíc rupií a hned přijdeme. Zřejmě si myslí, že se tady s Bobem procházíme a kocháme.
Peníze máme a vracíme se zpátky.
Ta fabrika na turisty se mi tady v Manali vůbec nelíbí. Začínám litovat, že jsme sem vůbec jeli.
Řidič nás veze na ubytování, které jsme cestou zajistili přes Booking.
Na recepci je pomatený chlápek, se kterým máme problém se domluvit.
Nakonec se dohodneme a jdeme se ubytovat. Přestože je na Bookingu hodnocení „naprosto výjimečné“, skutečnost je jiná. Ale až tak hrozné to zase není.
Skočíme ještě do bistra na večeři a pak na pokoji běží večírek, u kterého usínám.
Masáž místo chrámu a kuřecí překvapení na cestu
Ráno jdeme do stejného bistra jako včera večer. Slíbili nám, že nám k snídani udělají vaječinu.
Když tam dojdeme, mají ještě zavřeno. Dokonce je budíme. Když vidíme jejich tempo, jdeme naproti do boudy z vlnitého plechu. Jsou tam dvě ženské a taky vaří. Na přání nám dělají vaječinu. Je sice kapánek vysušená, ale dobrá.
Míříme do centra Manali. Obchůdky už mají otevřeno, takže nakupujeme dárky.
Postupně se posouváme výš. Martin vyrazil napřed k chrámu, kde se máme setkat.
Dojdeme k holiči. Nechávám se ostříhat a strojkem sjet vousy. Platím za to 300 rupií.
Ostatní mizí v antikvariátu, kde se zdrží docela dlouho. Já jdu za Martinem ke chrámu. Cestou ale narážím na masážní salon. Už v Kaze jsem o masáži uvažoval, když jsem tam viděl reklamu.
Jdu dovnitř. Je tam příjemná paní, se kterou se domlouvám na celotělové masáži. Žádám ji, jestli se můžu předtím osprchovat. Souhlasí. Nechci jí po treku smrdět na masážním stole.
Po sprše přecházím do masážní místnosti. Nevypadá to tady bůhvíjak, prostě indický standard. Kapánek mi vadí, že je tu chladno.
Jsem v trenkách. Přichází masérka, podává mi balíček s jednorázovými černými kalhotami a vyzývá mě, abych si je oblékl. Směje se u toho jak jelito.
Nevím, jak se mi to povede, ale nasoukám se do nich.
Lehám si na stůl na břicho. Masáž začíná tím, že na mě masérka vyleze a začne mě protahovat. Nic ale nekřupe.
Pak se pouští do chodidel. Když se přesune na lýtka, pořádně cítím, jak mi je silou projíždí. Držím jak hluchý dveře a nedávám na sobě nic znát. Postupuje stále výš. Stehna, oblast kolem páteře, bedra, záda, šíje, krk, paže a ruce.
Pak mi řekne, abych si lehl na záda, a znovu od chodidel masíruje skoro celé tělo zepředu. Končí obličejem a hlavou.
Bylo to moc fajn. Nakonec nevadil ani chlad, protože mě přikrývala dekou. Za všechno platím 3 000 rupií.
Zregenerovaný pokračuji ke chrámu. Je sobota, takže je tu plno lidí.
Stoupám po schodech a čím jsem blíž, tím přibývá stánků s tretkami.
U chrámu jsou samozřejmě mraky lidí.
Je to chrám Hidimba Devi, známý také jako Hadimba, postavený v roce 1553 uprostřed cedrového lesa. Na kamenné podezdívce stojí dřevěná stavba s bohatě vyřezávaným vstupem a střechou ve čtyřech patrech, takže trochu připomíná pagodu. Je zasvěcený Hidimbě, manželce Bhímy, jednoho z pěti bratrů Pánduovců z eposu Mahábhárata. Ti nás tady provázejí dál, tentokrát už naštěstí bez přelézání jejich kamenných mostů.
Před chrámem je fronta. V domnění, že se dostanu dovnitř, se do ní stavím. Nejdřív se musím vyzout. Když frontu vystojím, dostávám se akorát k oknu, přes které vidím kus skály. Na ní jsou otisky chodidel připisované bohyni Hidimbě, ke kterým se věřící modlí. Celá svatyně je totiž vystavěná kolem mohutného přírodního balvanu.
Vracím se do centra Manali. Mezitím mi píše Bob, že jsou na jídle v bistru a čekají na mě.
Jdu za nimi a dávám si polívku – thukpu. Je to vydatná tibetská nudlová polévka, která se připravuje v různých variantách se zeleninou nebo masem. Takové jídlo a pití v jednom, což mi po horách docela vyhovuje.
Ještě zapadáme do uliček Manali a u pouličních stánků ochutnáváme místní dobroty.
Pak se vracíme na ubytování. Pěšky už se nám nechce, takže bereme dvě rikše.
Na ubytku si chvilku odpočineme, vezmeme batohy a jdeme zpátky do centra k autobusovému nádraží, odkud má jet FlixBus do Dillí.
Zapadáme do špinavého bistra, kde si před odjezdem dáváme jídlo. Tam zjišťuji, že autobus jede z úplně jiného nádraží.
Přesouváme se tam taxíkem. Těsně předtím Trojka s Bobem koupí smaženou rybu a smažené kuřecí kousky. Ryba je moc dobrá. Kuřecí kousky jsou ale hodně tuhé. Pak poznáváme, že to jsou smažené kuřecí žaludky.
Na autobusáku vládne chaos a nemůžeme najít náš autobus. Objevíme ho až po telefonátu průvodčímu.
Sedáme dovnitř a celou noc jedeme do Dillí.
Do Ágry přes nervový kolaps a za láskou z mramoru
Do Dillí přijíždíme v pět ráno. Máme jet až na konečnou poblíž našeho ubytování, ale vyhazují nás o dvacet kiláků dřív.
Bereme taxi a jedeme na ubytko. Nastává klasika Bookingu. Adresa ani GPS poloha nesouhlasí! Opět pátráme, kde to je. Pomáhají nám místní, a dokonce i policajti. Ti nás nakonec přivedou až do hotelu. Jdeme úzkou děsivou uličkou. Tady bych rozhodně hotel nehledal.
Nastává dlouhý proces s ubytováním. Přestože má být check-in možný čtyřiadvacet hodin denně a příjezd jsem dopředu avizoval, chtějí doplatek za brzké ubytování. Vzhledem k ceně to neřešíme a zaplatíme.
Jdeme na pokoje. Fotky na Bookingu samozřejmě neodpovídají skutečnosti. Opět klasická chlívárna. V pokoji jsou dvě okna, obě přelepená tapetami. Záhy zjišťujeme proč. Jedno vede do světlíku a druhé na chodbu vnitřního schodiště. Je tu aspoň klima a pod stropem ventilátor.
Dlouho se nezdržujeme a vyrážíme ven. Dneska totiž jedeme do Ágry. Chceme vidět Tádž Mahal a pevnost.
Bereme taxi a míříme k vlakovému nádraží v Novém Dillí.
Tady zapadáme do bistra na jídlo. Snažím se zjistit, v kolik nám to jede. Otevírám oficiální stránky indických železnic. Když chci vyhledat odjezd, systém po mně požaduje registraci.
Složitě se tím proklikávám. Několikrát mi to celé spadne a začínám nanovo. Dostávám u toho cholerické záchvaty. Jako cizinec navíc musím zaplatit registrační poplatek. Už si myslím, že to mám, a zase přichází ověřování e-mailu, telefonu a opět vyplňování adresy.
Když se mi konečně podaří všechno vyplnit a systém mě pustí k odjezdům, zjišťuji, že nám vlak před třemi minutami ujel. Další jede až za tři hodiny. Přitom podle přehledu do té doby jezdily vlaky do Ágry každých patnáct minut.
Chce se mi zabíjet! Kdybych teď potkal nějakého indického ajznboňáka, asi bych mu urval hlavu!
Hledáme jiné řešení. Přes Uber najdu taxi. Cena je podobná jako cesta vlakem, takže ho objednávám.
Vzápětí zjišťuji, že místo vyzvednutí je jinde, než stojíme.
Za Krista ho nemůžeme najít. Chodíme po okolí jak blázni, v tom provozu nás několikrát málem přejede auto nebo rikša a furt nic. Když konečně najdeme řidiče, oznámí nám, že za tak málo peněz, kolik nabídla aplikace, nás do Ágry nepoveze. Objednávku ruší. Nechápeme, proč ji vůbec potvrdil.
Ujímá se nás chlápek a tvrdí, že nás zavede do nějaké státní agentury, kde nám zajistí odvoz.
Když tam dojdeme, zjišťujeme, že je to cestovka pořádající výlety. Nakonec se dohodneme na dnešním výletu do Ágry a na zítřejší prohlídce Dillí. Za všechno dohromady platíme 380 dolarů.
Dostáváme řidiče – mladého načesaného metrosexuála v novém Suzuki Ertiga – a jedeme.
V poledne přijíždíme do Ágry. Město na řece Jamuně bývalo jedním z hlavních sídel mughalských císařů. Zůstaly po nich nádherné stavby, kvůli kterým sem dnes proudí turisté. Dopravní chaos je tu ale podobný jako v Dillí.
Řidič nás v centru předává průvodci, který nás vede ke vstupním branám Tádž Mahalu. Díky tomu, že jsme tu přes agenturu, podle něj nemusíme čekat v dlouhých frontách a postupujeme před ostatními.
Všechno probíhá relativně hladce až do bezpečnostní kontroly. Přestože jsme v autě nechali téměř všechno, zapomněl jsem na dva zlatavé kamínky v kapse kalhot. Vzal jsem si je v průsmyku Pin Parvati. Už to vypadá, že mi je zabaví, ale nakonec se nade mnou slitují a nechají mi je.
Přes mohutnou bránu z červeného pískovce vstupujeme do zahrad Tádž Mahalu. Konečně ho vidím. Je skutečně tak krásný jako na fotkách.
Průvodce nám popisuje jeho historii.
Tohle bílé mramorové mauzoleum nechal v 17. století postavit mughalský císař Šáhdžahán pro svou milovanou manželku Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu. Samotná hrobka byla dokončená v roce 1648, další části areálu se dodělávaly do roku 1653. Na stavbě pracovali řemeslníci z různých částí říše i ze Střední Asie a Persie. A je to vidět. Mramor, jemné reliéfy, kaligrafie a květinové ornamenty vyskládané z barevných kamenů. Tady se na památce na manželku rozhodně nešetřilo.
Fotíme se před ním. Jsou tu mraky lidí.
Kolem vodních bazénků jdeme k hrobce. Celý areál působí neuvěřitelně souměrně. Průčelí mauzolea se opakují kolem centrální kupole a po stranách stojí dvě podobné stavby z červeného pískovce. Jedna je mešita, druhá její architektonický protějšek. Všechno do sebe krásně zapadá.
Z terasy vidíme řeku Jamunu, známou také jako Yamuna. Patří k nejposvátnějším řekám hinduismu, bývá řazena hned za Gangu a je úzce spojená s příběhy boha Kršny. Pramení v Himálaji, protéká Dillím i Ágrou a nakonec se vlévá do Gangy.
Průvodce přidává příběh, že Šáhdžahán chtěl na protějším břehu postavit pro sebe úplně stejné mauzoleum, jen z černého mramoru. V tom mu měl zabránit syn Aurangzéb, který nechtěl, aby otec dál utrácel peníze. Je to působivá historka, ale černý Tádž Mahal patří mezi legendy, nikoli doložené stavební plány.
Co se skutečně stalo, bylo převzetí moci Aurangzébem v roce 1658 a uvěznění otce v nedaleké pevnosti. Šáhdžahán v ní strávil posledních osm let života. Alespoň měl z míst, kde byl držen, výhled na Tádž Mahal. Po smrti v roce 1666 byl pohřben po boku své milované ženy.
Jeho dodatečně umístěný náhrobek tak narušuje souměrnost hlavní pohřební síně. Mumtáz leží uprostřed, císař vedle ní. To, co návštěvníci vidí nahoře, jsou ale symbolické náhrobky, takzvané kenotafy. Skutečné hroby jsou o patro níž, v nepřístupné komoře.
Vracíme se přes zahrady a míříme k pevnosti.
Průvodce nás vede do metra, kterým jedeme jednu zastávku. Je hezké a čisté. U vchodu stojí vojáci se samopaly. Průvodce vysvětluje, že jde o opatření proti teroristům.
Jdeme k Červené pevnosti v Ágře. Na křižovatce před ní panuje šílený dopravní chaos.
Před vstupní branou stojí dlouhé špalíry lidí. My máme opět přednost a procházíme před nimi.
Průvodce nám vypráví o rozloze pevnosti. Čísla se mu nebo nám trochu zamotala: není to 93 hektarů, ale přibližně 94 akrů, tedy 38 hektarů. I tak je to pořádný kus města za hradbami. Dnešní podobu jí začal dávat císař Akbar v 16. století, později sem Šáhdžahán přidal paláce z bílého mramoru.
Veřejnosti je podle průvodce přístupná zhruba třetina areálu. Část pevnosti dodnes využívá indická armáda, takže všude se podívat nemůžeme.
Postupně procházíme přístupné prostory. Ukazuje nám místo, kde byl Šáhdžahán držen, i ložnice královen. Procházíme nádvoří, palácové místnosti a místa s výhledem přes řeku na Tádž Mahal. Opravdu hezké a zajímavé.
Za prohlídku chceme dát průvodci dýško tisíc rupií. On si ale sám řekne o dva a půl tisíce. Dáváme mu je.
Ještě s námi jede do rukodělné dílny, kde nám ukazují techniku, kterou zdobili i hrobku. Říká se jí pietra dura, místně také parčin kari. Do mramoru se ručně vyhloubí přesné prohlubně a do nich se vsazují vybroušené barevné kameny. Vznikají tak květiny a další ornamenty, které vypadají skoro jako namalované. Jenže jsou celé z kamene.
Děda v hábitu tyčí roztáčí velké kolo připomínající kolovrat a na brusném kotouči opracovává kamínek, který se má vložit do mramoru.
Výtahem nás vyvezou do horního patra. Je tam velká prodejna plná nádherných mramorových výrobků zdobených ornamenty z barevných kamenů. Vázy, mísy, talíře, stoly a spousta dalších věcí. Chci si to vyfotit, ale zakazují mi to.
Kupuji tu alespoň jeden zdobený talíř.
Pak se s námi průvodce definitivně loučí.
Řidič nás na naši žádost odveze na jídlo. Tam celou dobu hučí do Tomáše, abychom mu pak taky dali dýško.
Potom už nás dlouho veze zpátky do Dillí, kde nás za tmy vysazuje u našeho ubytka.
Rikšou mezi chilli paprikami a večer hlavou o kachle
Ráno máme na hotelu připravenou snídani. Žádný velký výběr to není, ale aspoň něco.
Po snídani už čeká náš řidič. Měli jsme objíždět slíbené památky, jenže je pondělí a podle něj je plno z nich zavřených. Výběr se nám tedy zúžil.
Nejprve nás veze k tržnici. Na parkovišti přesedáme do šlapacích rikš.
Sedím v jedné s Tomášem. Náš řidič má maximálně šedesát kilo, my s Tomášem dohromady minimálně sto osmdesát.
Má co dělat, aby nás uvezl. Stojí v pedálech a tlačí do nich, co to jde. Jakmile ale přijde mírný kopec, už to nedává. Seskakuje a rikšu táhne za sebou. Kolem samozřejmě panuje klasický indický dopravní chaos.
Zjišťujeme, že se s námi náš řidič nedorozumívá řečí, vydává jen zvláštní zvuky. Naštěstí s námi jedou další dva bikeři, kteří vezou Trojku s Bobem a samotného Martina. S těmi se domluvíme lépe.
Když zastavíme, nejstarší z nich pískne. To znamená vystoupit. Třetí nás pak provází po tržnici. Sami bychom do takových uliček asi nevlezli.
Vysvětluje, že se tady koření, zejména sušené chilli papriky, prodává ve velkém. Podle zaměření trhu jsme v oblasti Khari Baoli ve Starém Dillí, známé velkoobchodem s kořením, ořechy a sušenými plody. Tady se nepočítá na špetky do polívky, ale na pořádné pytle.
Ty se skutečně válí všude kolem, napěchované chilli paprikami. Jak mezi nimi procházíme, za chvilku nás začne pálit v krku a kýcháme.
Pak nás průvodce dovede do prodejny, kde se dá nakoupit v menším množství. Všechno je ale balené. Čekal jsem trh, kde mi budou koření a čaje nabírat z hromad a pytlů jako v Gruzii nebo Tádžikistánu. Tohle mě zklamalo. Kupuji aspoň něco.
Vracíme se k rikším a necháme se odvézt zpátky k autu. Původně nám řidič říkal, že budeme bikerům platit dvě stě rupií. Nakonec jim platíme dva tisíce. Tady prostě nic neplatí.
Řidič nás veze k rozlehlým zahradám, kde mají být další paláce.
Jdeme koupit vstupenky. Indové platí čtyřicet rupií, cizinci šest set.
Vstupujeme do areálu Humájúnovy hrobky. Tady se ukazuje, že ty paláce jsou ve skutečnosti hlavně hrobky. Ovšem takové, ve kterých by si člověk dokázal představit i docela pohodlné bydlení.
Hlavní mauzoleum nechala v 16. století postavit císařovna Bega Begum pro svého manžela Humájúna, druhého mughalského císaře. Mohutná stavba z červeného pískovce s bílou mramorovou kupolí stojí na vysoké terase. Velké oblouky, pravidelné členění a kombinace červeného kamene s bílým mramorem připomínají, kde pozdější stavitelé Tádž Mahalu hledali inspiraci.
Kolem se rozkládá zahrada perského typu, zvaná čahár bágh. Cesty a vodní kanálky ji rozdělují do čtyř hlavních částí a dál na menší pravidelná pole. Trávníky, stromy, bazénky a dlouhé průhledy k hrobce mají představovat rajskou zahradu. Po ulicích Dillí je to každopádně příjemná změna. Najednou prostor, zeleň a žádné kličkování mezi rikšami.
Hlavní hrobka navíc není jen pro císaře. V jejích prostorách je pohřbeno přes sto padesát členů mughalské rodiny. Takový rodinný hrob dotažený do úplně jiné velikosti.
Celý památkový soubor doplňuje několik dalších staveb. Hrobka šlechtice Ísy Chána je osmiboká, obklopená sloupovou verandou a má vlastní zahradu i mešitu. Je dokonce starší než Humájúnovo mauzoleum. Dál sem patří hrobka a mešita Afsarwala, menší stavba známá jako Holičova hrobka, zahrada a hrobka Bu Halimy nebo Nila Gumbad, pojmenovaná podle modré kupole. Arab Serai zase sloužil jako zázemí řemeslníkům pracujícím na stavbě. Není to tedy jeden palác se zahradou, ale celý kus historie rozesetý mezi stromy.
Trojkovi se tady líbí víc než včera u Tádž Mahalu.
Z terasy hrobky zahlédneme mezi stromy bílou kupoli dalšího „paláce“. Chceme se tam podívat, ale stojí mimo areál zahrad.
Veze nás tam náš řidič.
Tentokrát to není ani palác, ani hrobka. Je to sikhská svatyně Gurdwara Damdama Sahib. Připomíná setkání desátého sikhského gurua Góbind Singha s Baháduršáhem v roce 1707. Bílá mramorová stavba s velkou kupolí stojí na vyvýšené plošině, ke které vedou schody.
Před chrámem sedí fousatý děda v turbanu. Turbany tady mají na hlavách všichni chlapi, které vidíme. U věřících sikhů zakrývají tradičně nestříhané vlasy a patří k výrazným znakům jejich identity. Sikhismus je samostatné náboženství vzniklé v Paňdžábu, které zdůrazňuje víru v jediného Boha, rovnost lidí a službu ostatním.
Když chci dovnitř, nechtějí mě pustit. Mám krátké kalhoty. Připnu si nohavice a už je to lepší. Ještě musím v kanceláři nechat klobouk a ovázat si hlavu šátkem. Pak vyzout boty a projít mělkou nádrží s vodou na omytí nohou.
Teprve potom můžu vystoupat po schodech a vejít do svatyně. Jdu tam jen s Bobem.
Uvnitř je prostorná síň s vysokým stropem, bílým mramorovým obložením a oblouky podepřenými sloupy. Podlahu pokrývá tmavomodrý koberec s drobným pravidelným vzorem. Po venkovním mumraji je to úplně jiný svět.
Pohled okamžitě přitahuje zlatavě zdobená přední část síně. Pod velkým obloukem stojí vyřezávaný baldachýn s kupolkou, pod kterým je uložená posvátná kniha sikhů Guru Granth Sahib. Sikhové ji uctívají jako svého trvalého duchovního učitele. Před ní sedí vousatý muž v turbanu. Kolem jsou květiny, věnce a lesklé kovové zábradlí se sikhskými symboly.
Nad tím vším visí obrovský třpytivý lustr a ještě výš je zavěšený látkový baldachýn s červeným lemem. Zlatavá výzdoba se tu potkává s obyčejnými zářivkami a stropními ventilátory. Vedle stojí nízké pódium potažené červenou látkou a mikrofony. U stěny sedí na koberci žena zahalená do červeného šátku.
Žádné řady lavic. Většinu prostoru tvoří volný koberec, na kterém mohou věřící sedět. Rozhlížíme se a snažíme se dodržovat zdejší pravidla. Po všech těch cedulích a převlékání bych tu nerad zase něco provedl.
Ujímá se nás chlápek a zve nás na jídlo. Jde o langar, společné bezplatné jídlo, které se v sikhských svatyních podává návštěvníkům bez ohledu na jejich původ nebo vyznání. U společného jídla si mají být všichni rovni.
Problém ale máme s oblečením ostatních. Jsou v krátkých kalhotách, kvůli kterým tady při vstupu dělají potíže. Pozvání proto s díky odmítáme.
Venku u vchodu sedí další fousatý děda a dává nám do dlaní hrudku sladké kaše. Je to karáh prasád, tradiční požehnaný pokrm z mouky, přepuštěného másla a cukru. Je moc dobré.
Pak už po řidiči chceme, aby nás odvezl někam na jídlo, kde vaří maso.
Skutečně nás do takového podniku doveze a dobře se najíme.
Řidič si řekne o dýško sto dolarů. To se nám zdá dost, když už jsme za oba výlety zaplatili. Dáváme mu alespoň sedmdesát dolarů za to, že s námi strávil dva dny.
Moc nadšeně se sice netváří, ale vezme si je.
Po celodenní prohlídce Dillí končíme na hotelovém pokoji, kde balíme věci a vyhodnocujeme celou expedici.
Jdu se osprchovat. Jak jsem namydlený, uklouznu, a než si stihnu „odplácnout“, třísknu sebou o podlahu. Zejména temenem hlavy o kachle. Bomba je to slušná. Kůži na hlavě mám lehce rozseklou, na šití to ale není.
Jdu si raději lehnout, abych před odletem něco naspal.
Když usnu, Martin přinese z blízkého bistra nudle a neprozíravě je položí k mým nohám. Ve spaní do nich kopnu a jejich večeře končí na zemi.
Letadlo nepočká aneb z pohorek do Pobřežní hlídky
Vstáváme před půl jednou. Hlava mě sice trochu bolí, ale uklidňuji se, že otřes mozku snad nemám. Neblil jsem, což ovšem samo o sobě nic nedokazuje.
Pobalíme se, vezmeme dva taxíky a jedeme na blízké letiště.
Odbavíme se a jdeme na gate. Po nějaké době volají z letiště Bobovi a zjišťují, kde jsem. Prý mám v batohu něco špatného. Dokonce si pro mě přijde slečna od bezpečnostní kontroly a musím s ní přes celou halu zpátky ke kontrole.
Jelikož nic nepašuji, jsem v klidu. Napadá mě jediné – problém bude s vařičem, který smrdí po benzínu. Snad mi ho teď nezabaví, když je konečně opravený a funguje, jak má.
Na kontrole otevírám batoh a vytahuji obal s vařičem. Naštěstí ho mám nahoře, takže nemusím vykládat celý bágl. Vařič jim nevadí. Problém jsou plynové zapalovače, které mám v obalu u něj. Vyhodím je a všichni jsou spokojení.
Vracím se na gate. Letadlo má skoro dvě hodiny zpoždění. Přestože v Šardžá přestupujeme na let do Prahy, jsme v klidu. Oba lety jsou s Air Arabia. Přece na nás počkají.
Přistáváme v Šardžá. Do odletu našeho letadla zbývá sedm minut. Personál letu z Dillí nás uklidňuje, že na nás navazující let počká.
Když se konečně dostaneme z letadla do haly, na tabuli vidíme, že gate do Prahy je zavřený. Letadlo je pryč.
Nepočkali.
Teď nás lifrují k přepážce pro řešení zmeškaných letů.
Nejprve musíme vystát frontu a pak se Martin snaží zajistit nějaký let směrem k domovu. Nejbližší je až zítra v šestnáct hodin, s přistáním v Praze po dvacáté. Hrozné!
Martin je vytočený. Zítra měl být pracovně v Temelíně. Já na kurzu ruštiny v Holešově.
Píšu svému veliteli a žádám o další den dovolené.
Dostáváme nějaký lístek – poukaz na taxi a hotel, kde budeme čekat na další let.
Taxikář nás veze na ubytování. Říká, že je to jen malý kousek, ale jedeme asi dvacet minut. Připadá nám, že s námi objel půl města, aby nahnal kilometry.
Oproti Indii jsme v úplně jiném světě. Všude pořádek, čisto, široké krásné silnice a kolem nich plochy se zeleným anglickým trávníkem a palmami. Samé honosné stavby. Tady je vidět, že v tomhle koutě světa prachy doslova tečou ze země.
Šardžá je město ve stejnojmenném emirátu, jednom ze sedmi Spojených arabských emirátů. Leží u Perského zálivu a těsně sousedí s Dubají. Nám se původně mělo ukázat jen z letištní haly, ale aerolinka nám neplánovaně rozšířila program.
Jsme ubytovaní v krásném hotelu.
Než dostaneme pokoje, posílají nás na snídani.
Najezení se jdeme ubytovat. Pokoje jsou moc hezké. Oproti tomu, v čem jsme spali v Indii, je to doslova ráj.
Batohy ale zůstaly na letišti a my máme jen to, v čem jsme přiletěli. Já, Tomáš a Bob jsme v pohorkách, sandály máme v batozích.
Bereme tedy taxi a jedeme do obchodňáku koupit nějaké oblečení vhodné do těch zdejších hiců.
Zapadáme do New Yorkeru. Nejprve hledáme sandály. Ve velikosti 46, kterou potřebujeme, mají jen extravagantní bílé s nápisem „Miami Beach Club Member“. Beru je. Když už mám takové sandály, pořizuji k nim i podobné triko. A když už jsme u moře, potřebuju taky plavky. Vybírám takové ve stylu Pobřežní hlídky.
Tomáš kupuje sandály a plavky. Bob taky.
Když jdu kolem prodejny Levi’s, kupuji si ještě džíny. Po treku jsem tak vyhubl, že bych z těch stávajících vypadl.
Vracíme se před obědem.
Po jídle se dohadujeme, co dál. Já, Tomáš a Bob chceme k moři. Ostatním se nechce. Trojka je z klimatizace nachlazený a nemůže ani mluvit. Martinovi se prostě nechce. Rozdělujeme se.
My plážoví bereme taxi a vyrážíme. Veze nás Pákistánec. Vysazuje nás na veřejné pláži. Kromě plavčíka tu nikdo není.
Jdeme do moře. Je teplé jak kafe. Pomocí hodinek měřím teplotu, ukazují 32 °C. Nechávám se houpat vlnami hodně přes dvě hodiny.
Na uklidnění po prožitých nervech je to výborné.
Jsme na pobřeží Perského zálivu, ze kterého lodě vyplouvají přes Hormuzský průliv dál do Ománského zálivu. Samotný průliv leží dál na severovýchod mezi Íránem a ománským poloostrovem Musandam. Je to jedna z důležitých námořních cest pro přepravu ropy. Sleduji proto obzor. Za celou dobu zahlédnu čtyři velké tankery.
Odcházíme před západem slunce. Bereme taxi, které řídí zase Pákistánec. Tomáš se s ním dává do řeči. Mimo jiné se ptá na ostřelování ze strany Íránu.
Řidič tvrdí, že tady v Šardžá k ničemu nedošlo a jinde to podle něj nebylo tak hrozné. Prý to média zase zveličila. Tolik pohled našeho taxikáře.
Vysazuje nás u hotelu. Dáme večeři, sprchu a jdeme spát. Na nějaké dlouhé večírky dneska není nálada.
Ještě muzeum, hromady zlata a snad už domů
Na hotelu jsem se dobře vyspal. Ráno zjišťuji, co bychom tady ještě mohli podniknout. Nacházím Muzeum islámské civilizace a k tomu návštěvu tržnice.
Navrhuji to ostatním. Všichni souhlasí.
Po snídani bereme taxi a jedeme k muzeu. Stojí na nábřeží u přístavu.
Platíme deset dirhamů a jdeme na prohlídku.
Muzeum má sedm výstavních galerií ve dvou podlažích a přes pět tisíc historických předmětů. Nejde tu jen o náboženství, ale taky o vědu, řemesla a umění islámského světa. V přízemí se seznamujeme se základy islámu a s objevy tehdejších učenců. Astronomie, měření času, orientace podle hvězd. Mezi exponáty jsou i astroláby, složité přístroje, se kterými si lidé dokázali poradit dávno před GPS a chytrými hodinkami.
V patře pokračují sbírky keramiky, kovových nádob, textilií, šperků a starých rukopisů. K vidění je také zlatem vyšívaný závěs určený ke dveřím Kaaby, hlavní svatyně v Mekce. A za pohled vzhůru stojí i samotná centrální kupole, kterou zevnitř zdobí mozaika se souhvězdími a znameními zvěrokruhu. Je toho tady na prohlížení dost.
Po muzeu jedeme taxíkem na tržnici. Podle uspořádání jde o zdejší Centrální tržnici, známou jako Modrý súk. Dvě velké budovy propojené krytými můstky mají fasády zdobené modrými dlaždicemi a uvnitř stovky obchodů.
Očekáváme klasický rušný bazar, ale místo toho je tu jeden krámek s luxusním zbožím vedle druhého.
Zrovna vejdeme do části, kde jsou samá zlatnictví. Tolik zlata na jednom místě jsem ještě neviděl. Celé spodní patro jedné budovy je vyhrazené klenotům. Výlohy plné náhrdelníků, náramků a prstenů. Tady by se člověk při nákupu dárků mohl docela snadno rozšoupnout.
V horním patře jsou hlavně koberce. Pak přecházíme do vedlejší budovy, kde už je všehochuť zboží, zejména oblečení.
Máme chuť na pořádnou kávu z džezvy. Tu tady ale neseženeme.
Bereme taxi a vracíme se na hotel vykoupat se v bazénu.
Po koupačce už jen oběd a odjezd na letiště. Doufáme, že tentokrát odletíme včas a konečně domů.
Tentokrát to vyjde. Odlétáme podle plánu a let probíhá v klidu. Jen místa na nohy je málo, takže se svými dlouhými hnáty zase bojuji o každý centimetr.
V Praze přistáváme včas. Teď už jsme opravdu doma.
Závěr
Když se na celou expedici podívám zpětně, byla to přesně ta směs divočiny, absurdity a improvizace, kvůli které do hor vyrážíme. Prošli jsme mrazivý Pin Parvati, viděli Tádž Mahal i skvostné hrobky v Dillí, ztratili nepromokavé kalhoty i batoh, sešili rozseknutou holeň i stahovací pásek u sandálů a ochutnali nepopsatelný indický chaos i nečekaný luxus v Šardžá.
A i když jsme si z pohorek nakonec neplánovaně odskočili přímo do dvaatřicetistupňového moře v bílých sandálech z výprodeje, to nejdůležitější platí bez výhrady: vrátili jsme se všichni. O něco lehčí, trochu otlučenější, ale s hlavou plnou vzpomínek na mnicha v Malaně, boty z Gurunu i posilovnu místo topení. Tak kam to bude příště?